ECLI:CZ:US:2012:4.US.2951.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2951/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem Dlouhá 13, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 645/2010-187 ze dne 25. 8. 2010, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 265/2009-157 ze dne 9. 10. 2009 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 10 C 275/2006-130 ze dne 10. 3. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 14. 10. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 10 C 275/2006 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem obvodního soudu č. j. 10 C 275/2006-130 ze dne 10. 3. 2009 bylo určeno, že vlastníkem v rozsudku specifikovaných pozemků, nacházejících se v obci Praha, v katastrálním území Běchovice, je obchodní společnost XAVEROV, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"). Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 14 Co 265/2009-157 ze dne 9. 10. 2009. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 645/2010-187 ze dne 25. 8. 2010 odmítnuto pro nenaplnění podmínek přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V této souvislosti stěžovatel uplatnil dva okruhy námitek. První měl svůj základ v tvrzení, že stěžovateli bylo odňato právo na projednání věci první soudní instancí, když se obvodní soud odmítl zabývat námitkami stěžovatele ohledně neplatnosti rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. 2090/91-550 ze dne 29. 3. 1991 (dále jen "rozhodnutí ministerstva") s odůvodněním, že takové rozhodnutí je správním aktem, a proto obvodnímu soudu nepřísluší přezkoumávat jeho platnost. Městský soud se s tímto názorem obvodního soudu neztotožnil a meritorně se námitkami stěžovatele, zpochybňujícími platnost rozhodnutí ministerstva, zabýval. Jelikož však poté dospěl k závěru, že výrok rozsudku obvodního soudu byl věcně správný, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dle názoru stěžovatele městský soud závažným způsobem pochybil, neboť měl za daných okolností rozsudek obvodního soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Postup, kdy se městský soud pokusil s námitkami stěžovatele vypořádat až ve fázi odvolacího řízení, fakticky připravil stěžovatele o jednu soudní instanci. Městský soud nadto ani neposoudil veškeré námitky, které stěžovatel vůči rozhodnutí ministerstva vznesl; nezabýval se například námitkou neurčitosti a námitkou nesrozumitelnosti rozhodnutí ministerstva zemědělství.
Druhý okruh námitek se pak vztahoval především k usnesení Nejvyššího soudu, jemuž stěžovatel vytýkal, že není řádně odůvodněno. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že v dovolání vymezil šest právních otázek zásadního významu, a to 1) otázku již zmíněného odnětí práva na projednání věci v první soudní instanci, 2) otázku, zda právní úkon, kterým jsou vkládány nemovitosti do základního kapitálu akciové společnosti, musí obsahovat specifikaci takto vkládaných nemovitostí, 3) otázku nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro absenci odůvodnění ve vztahu k námitce, že státní podnik Drůbežářský průmysl, státní podnik biologických, technických a obchodních služeb neměl právo hospodaření k předmětným pozemkům ke dni 31. 3. 1991, 4) otázku nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu, který se nevypořádal s odvolacími důvody, týkajícími se zvýšení základního kapitálu společnosti XAVEROV, a. s., 5) otázku, kdy vzniká akciová společnost dle zákona č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech, a kdy akciové společnosti vzniká vlastnické právo k jí předaným věcem a 6) otázku neprovedení důkazu navrženého stěžovatelem v odvolacím řízení. Nejvyšší soud se nicméně s žádnou z výše uvedených otázek nevypořádal, a to ani po stránce věcné, ani z hlediska naplnění podmínky zásadního právního významu. Usnesení Nejvyššího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek městského soudu, byly proto dle názoru stěžovatele nepřezkoumatelné.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 645/2010-187 ze dne 25. 8. 2010, rozsudek městského soudu č.j. 14 Co 265/2009-157 ze dne 9. 10. 2009 a rozsudek obvodního soudu č. j. 10 C 275/2006-130 ze dne 10. 3. 2009 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 10 C 275/2006. Ústavní soud následně tvrzení obsažená v ústavní stížnosti přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že mu bylo postupem obecných soudů odňato právo na projednání věci v první soudní instanci a došlo tak k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Městský soud totiž, na rozdíl od soudu obvodního, dospěl k závěru, že je oprávněn přezkoumat platnost rozhodnutí ministerstva, v důsledku čehož se věcně vypořádal s argumentací stěžovatele, kterou se obvodní soud vůbec nezabýval. Dle názoru stěžovatele neměl za těchto okolností městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdit, byť rovněž dovodil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je vedlejší účastnice, nýbrž měl rozsudek obvodního soudu zrušit a vrátit mu věc k novému projednání. Tomuto tvrzení stěžovatele nemohl Ústavní soud přisvědčit, a to z následujících důvodů: Ústavní soud již v minulosti judikoval, že odvolací soud může potvrdit nejen rozhodnutí soudu prvního stupně, které je založeno na správných skutkových zjištěních a správném právním posouzení, ale kupř. i rozhodnutí, které je založeno na nesprávném právním názoru, avšak přesto je co do výroku správné (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 50, nález č. 134, str. 81 a násl., nebo např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3251/10 ze dne 31. 5. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Vycházel přitom z novelizovaného znění §219 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 59/2005 Sb., dle nějž odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. Pro závěr o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně přitom není významné, zda a do jaké míry odvolací soud shodně aplikoval hmotné právo, neboť "věcná správnost" ve smyslu §219 občanského soudního řádu je chápána jako "věcná správnost ve výroku". Jinak řečeno, podstatné je jen to, zda rozhodnutí soudu prvního stupně ve svém výroku odpovídá tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů odvolacího soudu; tam, kde nastala - jak je od 1. 4. 2005 zřejmé i ze samotné dikce §219 občanského soudního řádu - "shoda výroků", jde o věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, i když odvolací soud ke "shodě výroků" vedly "odlišné důvody" než soud prvního stupně. (srov. Drápal, L. - Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1761.). Z předchozího vyplývá, že městský soud nepochybil, jestliže za daných okolností rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
Současně je ovšem nutno v případě obdobných potvrzujících rozhodnutí odvolacích soudů posoudit, zda nedošlo k vydání tzv. překvapivého rozhodnutí, jež by nebylo pro účastníky řízení předvídatelné. Překvapivým je přitom takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzuje skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování ze strany soudu prvního stupně. K porušení zásady dvojinstančnosti by tedy došlo i v případě rozhodnutí, u nějž by odvolatel neměl možnost se vyjádřit k odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/06 ze dne 22. 10. 2008, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 51, nález č. 179, str. 217 a násl.). V nyní projednávané věci se však o takový případ nejednalo. Stěžovatel své argumenty zpochybňující platnost rozhodnutí ministerstva předestřel již v řízení před obvodním soudem ve vyjádření k žalobě a dále ve svých odvoláních proti rozsudku obvodního soudu č. j. 10 C 275/2006-64 ze dne 6. 9. 2007 a rozsudku téhož soudu č. j. 10 C 275/2006-130 ze dne 10. 3. 2009, v žádném případě tedy nelze dovozovat, že by rozhodnutí městského soudu mohlo být z hlediska účastníků řízení "překvapivé".
Další námitky stěžovatele se pak týkaly především právního posouzení věci a nedostatků v odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by v důsledku vydání napadených rozhodnutí současně došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejednalo. Pokud jde o námitku nesprávného právního posouzení věci, dle ustálené judikatury Ústavního soudu může dojít k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obvodní, městský i Nejvyšší soud se otázkou vlastnictví předmětných nemovitostí pečlivě zabývaly; své úvahy vedoucí k závěru, že vlastnické právo k nim náleží vedlejší účastnici, logicky a přesvědčivě zdůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi relevantními námitkami, které stěžovatel v průběhu řízení vznesl. Zcela dostatečné bylo i odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který sice pro stručnost odkázal na svá předchozí rozhodnutí, v nichž se předmětnou problematikou zabýval, nicméně i tak z něj bylo zřejmé, jak otázku přípustnosti dovolání ve vztahu k dovolacím námitkám stěžovatele posoudil. Nejvyšší soud se přitom, jak je z odůvodnění jeho rozhodnutí patrno, zabýval, byť stručně, i tvrzenými jinými vadami řízení, ale neshledal je důvodnými, s kterýmžto názorem se Ústavní soud ztotožnil. Jelikož napadeným rozhodnutím nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že bylo v řízení před obecnými soudy rozhodnuto v rozporu s právním názorem stěžovatele, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Ve světle výše uvedených závěrů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu