ECLI:CZ:US:2007:4.US.2959.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2959/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Helenou Trenčanovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře v Praze 6, Nám. Interbrigády 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2007, č. j. 28 Co 286/2007-52 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 5. 2007, č. j. 9 C 185/2007-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu faxovým podáním dne 19. 11. 2007 a doplněnou podáním dne 21. 11. 2007, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu, že jimi došlo k porušení základních práv zaručených ústavním pořádkem, konkrétně práva na spravedlivý proces, podle něhož je soudce vázán při rozhodování zákonem, a to podle čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel tvrdil, že došlo k porušení čl. 11 Listiny, podle něhož má každý právo vlastnit majetek.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že žalobce Hlavní město Praha (dále jen "žalobce") se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 8 dne 25. 5. 2007 domáhá, aby soud uložil prvnímu žalovanému - Pozemkovému fondu České republiky (dále jen "žalovaný č. 1") povinnost převést do jeho vlastnictví pozemky označené v petitu žaloby v k. ú. Bohnice a stěžovateli, jako druhému žalovanému, povinnost tento převod strpět. Společně s žalobou podal žalobce i návrh na vydání předběžného opatření, kterým by soud zamezil žalovanému č. 1 nakládání s předmětnými nemovitosti. Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 25. 5. 2007, č. j. 9 C 185/2007-14, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 6. 2007, č. j. 9 C 185/2007-19, návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal odvolání a Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 8. 2007, č. j. 28 Co 286/2007-52, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že předběžné opatření vydal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem tím, že mu ve věci bylo doručeno až usnesení odvolacího soudu o vyhovění návrhu na předběžné opatření a nikoliv listiny předcházející, zejména usnesení soudu prvního stupně s návrhem na vydání předběžného opatření. Dále stěžovatel namítal, že žalobce uplatňovaný nárok neosvědčil ani neprokázal potřebu zatímní úpravy nebo skutečnosti odůvodňující obavu, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného, mohl být ohrožen, přičemž odvolací soud vůbec neuvedl, jak žalobce obavu, že by výkon rozhodnutí po vydání rozhodnutí ve věci samé mohl být ohrožen. Další výtky směřoval stěžovatel k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a argumentoval tím, že u Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo pravomocně skončeno řízení vedené pod sp. zn. 7 C 112/2005, jehož předmětem bylo vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve kterém byla žalovanému č. 1 byla uložena povinnost mimo jiné předmětné pozemky vydat žalobci. Tím, že Městský soud v Praze vyhověl návrhu na vydání předběžnému opatření a uvedenou skutečnost nevzal v úvahu, znemožnil žalovanému č. 1 splnit uloženou povinnost.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým byl nejprve soudem prvního stupně zamítnut návrh na vydání předběžného opatření a poté na základě odvolání žalobce změno rozhodnutí soudu prvního stupně a návrhu na vydání předběžného opatření bylo odvolacím soudem vyhověno. U obou těchto rozhodnutí jde o rozhodnutí, která mají charakter předběžných a dočasných opatření, jež mají do doby konečného rozhodnutí ve věci zatímně zajistit poměry účastníků tak, aby nebyl ohrožen výkon vlastního soudního rozhodnutí. Ústavní soud je oprávněn se jen přesvědčit, zda jsou tyto vůbec dány, a zda obecný soud při rozhodování o předběžném opatření postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. stanoveným zákonným postupem (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 189/01; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, č. 178 a usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, č. 10). K přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Zákonná úprava postupu při vydávání předběžných opatření vyžaduje, aby navrhovatel soudu osvědčil základní skutečnosti, tedy nárok sám, a u tohoto typu předběžného opatření osvědčil také pravděpodobnost možného výkonu rozhodnutí. Tyto okolnosti je soud v rámci řízení o předběžném opatření povinen zvážit. Za porušení práv na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je třeba považovat postup obecných soudů, které se návrhem na vydání předběžného opatření, navrhovaného z obavy ohrožení výkonu rozhodnutí, dostatečně nezabývaly z hlediska zákonných důvodů opravňujících jeho nařízení.
Vycházeje z těchto úvah Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obou obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí či dokonce čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem České republiky (srov. již nález I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, str. 123 a konst. judikatura). Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se návrhem na vydání předběžného opatření náležitě zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Za dané procesní situace a podstatě napadených rozhodnutí, kdy nad to rozhodnutím soudu prvního stupně byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut, nelze mít za to, že by vůbec mohlo být porušeno jakékoliv základní právo stěžovatele.
Pokud se týká námitek stěžovatele vztahujících se k nedoručení návrhu na nařízení předběžného opatření, podle dikce ustanovení §76g věta prvá o. s. ř. "Byl-li návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut nebo odmítnut, nebo bylo-li řízení o návrhu zastaveno, doručuje se usnesení jen navrhovateli, aniž by bylo doručováno i žalovanému". Žalovanému by se totiž signalizovala uvedená procesní aktivita žalobce a dával určitý časový prostor k úkonům, jež by mohly účinnost případně následně vydaného předběžného opatření zmařit. Proto bylo stěžovateli doručeno až rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo předběžné opatření vydáno. Ústavní soud k tomu ve svém výše citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 judikoval, že "...základním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, avšak ochrana toho, vůči komu předběžné opatření má směřovat, nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Ústavní tak nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že v posuzovaném případě došlo postupem obecných soudů k odnětí jeho možnosti jednat před soudem.
K namítanému porušení čl. 95 a čl. 96 Ústavy, ze kterých vyplývá, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu a které zaručují rovnost účastníků řízení, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citovaná ustanovení přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo ke stěžovatelem tvrzeným zásahům do jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu