ECLI:CZ:US:2011:4.US.3146.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3146/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti JUDr. L. Ch. a V. Ch., právně zastoupených advokátkou JUDr. V. Ch. a JUDr. V. Ch., bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008 č. j. 21 Cdo 2439/2007-95 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2007 č. j. 17 Co 121/2007-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 12. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení výše citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky JUDr. V. Ch. není splněna podmínka řádného právního zastoupení. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře již dovodil, že i v těch případech, kdy je stěžovatelem sám advokát, musí být zastoupen jiným advokátem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS -st.1/96 dostupném na http://nalus.usoud.cz). Je tedy zřejmé, že by Ústavní soud měl vyzvat stěžovatelku JUDr. V. Ch. k odstranění vad návrhu stran nedostatku právního zastoupení, nicméně s ohledem na obsah podání a způsob jeho vyřízení považuje Ústavní soud uvedený postup za příliš formalistický. Z uvedeného důvodu tedy Ústavní soud stěžovatelku JUDr. V. Ch. k odstranění vad návrhu nevyzýval. Ve zbytku Ústavní soud konstatuje, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Před Státním notářstvím v Jičíně bylo projednáváno dědictví po zůstaviteli P. P., zemřelém dne X.XX.XXXX. Státní notářství v Jičíně vydalo dne 21. 11. 1966 rozhodnutí, ve kterém potvrdilo, že dědictví nabyla ze zákona dle schválené dohody o vypořádání dědictví ze dne 23. 5. 1966 č.j. D 1223/65-15 pozůstalá dcera M. P. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé V. Ch., JUDr. L. Ch. a JUDr. V. Ch. odvolání, které však bylo krajským soudem odmítnuto; v případě V. Ch. pro opožděnost a v případě JUDr. L. Ch. a JUDr. V. Ch. pro podání učiněné osobami k tomu neoprávněnými.
Podstatou předmětné ústavní stížnosti je posouzení právních účinků plné moci, kterou V. Ch. zmocnila M. P. k zastupování v řízení o dědictví. Zmocněnec v rozporu s pokyny zmocnitele prohlásil dne 23. 6. 1966 do protokolu, že zmocnitel dědictví neodmítá. Dle náhledu stěžovatelů bylo zcela zřejmým úmyslem zmocnitele dědictví odmítnout a dědický podíl tak měl přejít na děti V. Ch., tzn. JUDr. V. Ch. a JUDr. L. Ch. Písemné prohlášení paní V. Ch., které se nachází jako samostatně stojící věta na téže listině jako plná moc zplnomocňující M. P. k zastupování zní: "Dědictví po zemřelém zůstaviteli odmítám.". Uvedené je zcela zřejmé, jednoznačné, srozumitelné a v žádném případě není třeba tento právní úkon vykládat pomocnými výkladovými pravidly, jak učinily obecné soudy. Stěžovatelka V. Ch. se od nikoho nedověděla, že odmítla-li dědictví, staly se účastníky řízení její dvě, v té době nezletilé děti, a proto není možné vyvozovat, že z jejího chování vyplývá obsah její vůle, který měl spočívat i v tom, aby dědictví nenabyly ani ony. Projev vůle směřující k odmítnutí dědictví musí být dostatečně určitý a srozumitelný. Není-li možné případné nejasnosti v projevu vůle odstranit jeho výkladem, musí být dědic soudem vyzván, aby vady v projevu vůle odstranil. Účinky odmítnutí dědictví nastaly okamžikem doručení projevu vůle státnímu notářství. Tímto okamžikem mělo být na paní V. Ch. pohlíženo tak, jako by se smrti zůstavitele nedožila a tímto okamžikem se měli stát zákonnými dědici a účastníky dědického řízení JUDr. V. Ch. a JUDr. L. Ch.
Oproti výše uvedené argumentaci stěžovatelů dospěly obecné soudy k závěru, že vůlí V. Ch. bylo dosáhnout toho, aby z dědictví ničeho nenabyla a nikoli dosáhnout toho, aby dědictví sestávající ze zemědělské usedlosti, domácího zvířectva, zásob a domácího vybavení nabyly její dvě nezletilé děti. Krajský soud rovněž poukázal na skutečnost, že od právní moci napadeného usnesení Státního notářství uplynulo čtyřicet let. Nejvyšší soud dospěl ve svém zamítavém usnesení k obdobným závěrům jako soud krajský, přičemž se věnoval především otázce povahy a výkladu právního úkonu. K námitce nesprávného postupu soudu odnětím možnosti jednat před soudem Nejvyšší soud konstatoval, že JUDr. V. Ch. a JUDr. L. Ch. nebyli účastníky řízení o dědictví po zůstaviteli, neboť V. Ch. dědictví po zůstaviteli neodmítla.
III.
Ústavní soud se zabýval předmětnou ústavní stížností a po zvážení právních a skutkových okolností případu dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé polemizují s tím, jak obecné soudy právně posoudily právní úkon učiněný M. P., právním zástupcem V. Ch., nezbývá než odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu i soudu Nejvyššího je přitom zcela zřejmé, jakými úvahami se soudy ubíraly, které skutečnosti vzaly za podstatné a k jakým právním závěrům soudy dospěly.
Dle náhledu Ústavního soudu se stěžovateli vznesenými argumenty náležitě zabýval jak krajský, tak i Nejvyšší soud a jimi vyslovené právní názory jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení z chápání institutu odmítnutí dědictví v právě projednávaném případě, iracionality či jiného porušení zásad spravedlnosti.
V předmětném případě považuje Ústavní soud mimo jiné za podstatnou tu skutečnost, že od projednání dědictví po zůstaviteli uplynulo více než 40 let. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že již samotné plynutí času je skutečností tak závažnou, že i tehdy, kdy s ním nelze ve všech případech zánik vztahu k věci ve smyslu právním, nebo naopak jeho vznik, spojovat, je třeba přiznat mu účinky faktické (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st 21/05, dostupném na http://nalus.usoud.cz). Jakékoli zpochybnění nastolených právních vztahů je po uplynutí několika desítek let více než problematické, neboť by uvádělo ostatní účastníky dědického řízení do právní nejistoty. Případné zásahy do konstituovaných právních vztahů tak lze připustit zcela výjimečně, a to již s přihlédnutím k právní zásadě vigilantibus iura scripta sunt.
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu