ECLI:CZ:US:2013:4.US.3193.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3193/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivy Trunkátové, zastoupené JUDr. Václavem Markem, advokátem se sídlem Nad lávkou 5, Praha 6, proti výrokům II. až XI. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2010, č. j. KSHK 40 INS 7787/2010-A-22, KSHK 40 INS 7794/2010-A-16, proti části usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010, č. j. KSHK 40 INS 7787/2010, KSHK 40 7794/2010, 1 VSPH 1018/2010-A-37 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2012, č. j. KSHK 40 INS 7794/2010, 29 NSČR 41/2011-B-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví vyjmenovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť v nich spatřuje porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z předložené ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením vyslovil existenci úpadku stěžovatelky a jejího manžela, načež zároveň prohlásil na jejich majetek konkurs a ustanovil insolvenčního správce, neboť shledal naplnění všech podmínek pro vyslovení úpadku ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon").
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 16. prosince 2010 zrušil výrok III. usnesení krajského soudu, kterým se na majetek stěžovatelky a jejího manžela prohlašoval konkurs, neboť dospěl k závěru, že krajský soud měl ze zákona povinnost nejprve vypořádat společné jmění manželů a teprve poté řešit úpadek obou dlužníků odděleně. Ve zbytku odvolací soud usnesení krajského soudu potvrdil, neboť se neztotožnil s námitkami stěžovatelky, že celé insolvenční řízení je snahou jednoho z věřitelů poškodit stěžovatelku a jejího manžela za situace, kdy se své pohledávky může domoci v rámci probíhajícího exekučního řízení.
Obě uvedená usnesení napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud posledním napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud především nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že její platební neschopnost je způsobena pouze nemožností disponovat majetkem v důsledku probíhajícího exekučního řízení, jelikož stěžovatelka neplatí řádně své dluhy již několik let. Ze stejného důvodu pak pouhým prohlášením úpadku a konkursu nemohl být dlužník nespravedlivě poškozen na svých právech.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy vyhodnocovaly skutkový stav způsobem, kterým došlo k porušení jejích základních práv a svobod. Obecné soudy především pochybily, když nezabránily šikaně stěžovatelky ze strany jednoho z věřitelů, jejímž prostředkem bylo vedené insolvenční řízení. Insolvenční žalobce se totiž nejprve domohl exekučního řízení proti stěžovatelce a jejímu manželi, čímž docílil jejich platební neschopnosti jako důsledku snížené dispozice s jejich majetkem, a následně podal insolvenční žalobu, které soud, s ohledem na naplnění formálních znaků úpadku, vyhověl. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy překroutily účel insolvenčního řízení, kterým rozhodně nemůže být jedna z věřitelových možných procesních cest k dobytí pohledávky. Při takovém pojetí by byl každý dlužník, který nějaký čas své pohledávky neplatil, vystaven na milost jakémukoliv svému věřiteli, a to bez ohledu na majetek, kterým dlužník fakticky disponuje. Obecné soudy by proto podle stěžovatelky neměly při posuzování žaloby zkoumat jen formální znaky úpadku, nýbrž i úmysl insolvenčního žalobce. Ani jeden ze soudů tak při svém rozhodování nezohlednil zásadu, zakotvenou v ustanovení §5 odst. 1 insolvenčního zákona, že nikdo nesmí být vedením insolvenčního řízení nespravedlivě poškozen. Neposkytnutím ochrany stěžovatelčiným základním právům a svobodám se Nejvyšší soud sám dopustil neoprávněného zásahu do těchto práv a stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a stejně jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 3192/2012 ze dne 4. dubna 2013, jímž rozhodl o skutkově i právně stejné ústavní stížnosti manžela stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to ze stejných důvodů, které zde zopakuje.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace a aplikace norem jednoduchého práva, které se jeví v daných souvislostech svévolnými [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení a své úvahy v tomto směru řádně osvětlily. Nejedná se tudíž o rozhodnutí, které by vybočovalo z rámce daného ústavními předpisy.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že v daném případě došlo k naplnění všech podmínek pro vyhlášení úpadku stěžovatelky, a tudíž, s ohledem na ochranu práv věřitelů, obecným soudům nezbylo, než insolvenční žalobě vyhovět. Obecné soudy mají pak se při hodnocení naplnění těchto podmínek povinnost zabývat se k námitce dlužníka i úmyslem insolvenčního žalobce, aby insolvenční soud neposkytl ochranu práv například žalobci zneužívajícího svého postavení. K takovému posouzení jsou obecné soudy povinovány i ze znění stěžovatelkou zmíněného ustanovení §5 odst. 1 insolvenčního zákona. V praxi však bude úmysl insolvenčního žalobce shledán jako rozporný s dobrými mravy pouze ve výjimečných případech, kdy by platební neschopnost dlužníka byla způsobena samotným věřitelem s ryzím úmyslem jej poškodit. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu, byla tato otázka obecnými soudy řešena (str. 5 napadeného usnesení) a obecné soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že insolvenční žalobce svého postavení nezneužil, neboť platební neschopnost stěžovatelky nevznikla pouze v důsledku probíhajícího exekučního řízení. Vzhledem k ústavní povinnosti chránit oprávněné zájmy věřitelů se v daném případě obecné soudy pouhým deklarováním stěžovatelčina úpadku nedopustily neoprávněného zásahu do jeho základních práv a svobod.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu