ECLI:CZ:US:2016:4.US.3250.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3250/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Petra Šmidrkala, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, AK se sídlem Sádky 1605/2, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2015 č. j. 31 Af 2/2014-65 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015 č. j. 4 Afs 48/2015-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 4 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozsudků správních soudů vydaných v řízení o žalobě proti rozhodnutím finančních orgánů o zřízení zástavního práva za účelem zajištění neuhrazené daně a jejího příslušenství.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Finanční úřad pro Královéhradecký kraj, Územní pracoviště v Novém Bydžově, rozhodl v dubnu 2013 o zajištění majetku stěžovatele zřízením zástavního práva k jeho nemovitostem, vozidlům a obchodnímu podílu v obchodní společnosti ZE-KOV METAL, s. r. o., za účelem zajištění úhrad daňových nedoplatků za zdaňovací období roku 2004. Stěžovatel se proti rozhodnutí o zajištění majetku odvolal a bránil se námitkou prekluze práva vybrat a vymáhat daň. Odvolací finanční ředitelství v Brně odvolání zamítlo s odůvodněním, že běh lhůty pro vyměření a placení daně byl přerušen v důsledku rozhodnutí o posečkání daně vydaného v září 2009. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství žalobou, v níž zpochybnil přerušení prekluzivní lhůty a uplatnil i námitku nepřiměřenosti postupu správce daně při zajištění majetku v několikanásobně vyšší hodnotě než představoval nedoplatek daně a její příslušenství. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z ledna 2015 žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně zrušil a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Učinil tak výlučně v souvislosti s námitkou proporcionality, kterou shledal důvodnou, neboť považoval za nezbytné, aby správce daně vzal v úvahu hodnotu zastavovaných věcí, jeho pouhou úvahu o tom, že rozsah zajištění je přiměřený, nepovažoval za dostačující. Ve vztahu k námitce prekluze práva vybrat daň krajský soud potvrdil jako správný závěr finančních orgánů o přerušení běhu zákonné lhůty v důsledku rozhodnutí o posečkání s úhradou daně.
V řízení o kasační stížnosti podané Odvolacím finančním ředitelstvím v Brně se Nejvyšší správní soud zabýval jedinou otázkou, a to zda při rozhodování o zřízení zástavního práva dle ustanovení §170 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, je nutné podrobně zkoumat hodnotu zastavované věci a tuto hodnotu porovnávat s výší neuhrazené daně. Nejvyšší správní soud vyložil, jak je třeba v takových případech přistupovat k výkladu a aplikaci principu přiměřenosti a s přihlédnutím ke specifickým okolnostem projednávané věci (výše neuhrazené daně, chování stěžovatele) uzavřel, že postup správce daně nebyl neproporcionální. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové na základě závěru Nejvyššího správního soudu označil žalobní námitku stěžovatele ohledně výše hodnoty zajištění daňové pohledávky za nedůvodnou. Ve vztahu k námitce týkající se prekluze práva vybrat a vymáhat daň krajský soud připomněl, že se jí zabýval již v předcházejícím rozsudku, a nepřisvědčil jí, neboť běh lhůty byl přerušen vydáním rozhodnutí o posečkání daně. Krajský soud zdůraznil, že jeho závěry nebyly zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu vyvráceny ani zpochybněny, a proto na nich setrval, a ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel označil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, vyjádřil přesvědčení, že nemohl podat kasační stížnost ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, neboť krajský soud rozhodl na podkladě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v jeho předchozím rozsudku, a na podporu svého tvrzení o přípustnosti ústavní stížnosti odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 446/14 a ze dne 9. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1490/15. Ve věci samé stěžovatel zopakoval, že došlo k prekluzi práva vybrat daň, a proto nelze žádným způsobem zajistit povinnost, která neexistuje, oponoval závěru správního soudu o přerušení běhu promlčecí lhůty s námitkou, že jeho žádost správci daně v květnu 2009 nebyla žádostí o posečkání daně, ale výslovně žádal o odklad vykonatelnosti dodatečných platebních výměrů; z tohoto důvodu je třeba na rozhodnutí o posečkání daně nahlížet jako na nulitní akt. Stěžovatel rovněž vytkl správním soudům, že nepřihlédly k nepřiměřenému rozsahu zajištění, neboť jen podíl stěžovatele ve společnosti ZE-KOV METAL několikanásobně překračuje výši zajištěného daňového nedoplatku, včetně příslušenství. Namítl, že úvaha správce daně o hodnotě zajištěných věcí byla pouze v mezích laického odhadu, což nelze připustit zejména ve vztahu k ohodnocení podílu v obchodní společnosti, jehož hodnota je proměnlivá veličinou odrážející stav hospodaření společnosti.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel vyčíslil náklady řízení v souvislosti s právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem a požádal o přiznání jejich náhrady.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná. Ústavní stížnost je ve vztahu k ostatním standardním procesním institutům subsidiárním prostředkem; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když byly vyčerpány prostředky stanovené obecným právem. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Za procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu zákona o Ústavním soudu je považován jak řádný, tak i mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), stejně jako jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítaného nedostatku, resp. vady řízení či vady rozhodnutí. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nerozlišuje mezi řádnými, mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena.
V projednávaném případě byl stěžovatel přesvědčen o přípustnosti ústavní stížností, neboť měl za to, že nemohl podat proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2015 kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu a dosáhnout jeho přezkumu správním soudem druhého stupně, neboť krajský soud již na podkladě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu rozhodl. S ohledem na dikci ustanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního, podle kterého platí, že "[k]asační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu", stěžovatel dovodil, že výjimky z nepřípustnosti kasační stížnosti stanovené zákonem a vyložené v judikatuře Nejvyššího správního soudu v jeho případě nenastaly.
Stěžovatel se však ve výkladu ustanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního mýlí. Je třeba připomenout, že Nejvyšší správní soud interpretuje předmětné ustanovení tak, že "přípustnost opětovné kasační stížnosti (včetně stížnosti podané druhým účastníkem řízení) je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v souladu se zákonným omezením svého přezkumu dosud v téže věci neřešil". Smyslem citovaného zákonného ustanovení je tak zamezit bezúčelnému řetězení kasačních stížností v případech, kdy Nejvyšší správní soud v dané věci svůj závazný právní názor na věc již jednou vyslovil, čímž je zabráněno podávání opakovaných kasačních stížností. Tento právní názor považuje Ústavní soud za plně odpovídající znění i smyslu citovaného zákonného ustanovení a shledal jej též ústavně souladným [viz nález sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519), usnesení sp. zn. II. ÚS 2083/15 ze dne 11. 8. 2015 a další dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz]. Pokud však soud nižší instance při novém projednání věci řeší otázky odlišné, je proti tomuto jeho novému rozhodnutí kasační stížnost přípustná, neboť v opačném případě by účastník tohoto řízení byl zbaven možnosti obrátit se s ochranou svých práv k nejvyšší instanci ve správním soudnictví, tj. k Nejvyššímu správnímu soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 808/13 ze dne 19. 5. 2015).
V projednávané věci se Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížností žalovaného správního orgánu zabýval pouze otázkou, zda postup správce daně při zřízení zástavního práva na majetek stěžovatele k zajištění jím neuhrazené daně byl přiměřený či nikoliv, resp. zda hodnota zajištěného majetku byla proporcionální k výši neuhrazené daně a jejího příslušenství. Otázku povahy rozhodnutí o posečkání daně a jeho vliv na běh prekluzivní lhůty Nejvyšší správní soud neřešil, neboť mu nebyla předložena. Stěžovatel nebyl "iniciátorem" řízení o kasační stížnosti a měl tak pouze omezené možnosti stran vlastní argumentace a předkládaných námitek v kasačním řízení, neboť ve svých vyjádřeních byl vázán kasační stížností žalovaného správního orgánu. Za této procesní situace ovšem nemohl adekvátně předpokládat, že by jím podaná kasační stížnost, namítající prekluzi práva vybrat daň, byla odmítnuta pro nepřípustnost. Nejvyšší správní soud se touto právní otázkou vůbec nezabýval a nelze tedy dovozovat, že by v řízení o kasační stížnosti stěžovatele došlo k opakovanému přezkumu identické právní otázky. Naopak lze konstatovat, že pokud by Nejvyšší správní soud v takovém případě svoji pravomoc přezkoumat napadené rozhodnutí odmítl, došlo by k odepření přístupu stěžovatele k soudu a odnětí možnosti efektivně hájit své zájmy (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 3229/09 ze dne 6. 9. 2010).
Poukaz stěžovatele na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 446/14 je nepřípadný, neboť kasační stížnost účastníka řízení Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřípustnou právě proto, že účastník brojil proti závěrům krajského soudu, které byly výsledkem aplikace právního názoru Nejvyššího správního soudu. Shodně lze uvést i o rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1490/15.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel nevyužil všech možností, které mu nabízí právní řád k ochraně jeho práv, neboť i přes řádné poučení krajského soudu nebrojil proti jeho rozhodnutí kasační stížností, nýbrž rovnou ústavní stížností, a to i přesto, že jím předestřené námitky týkající se merita věci nebyly v předchozím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu posuzovány. Jestliže stěžovatel svým vlastním úsudkem dospěl k opačnému závěru a rozhodl se podat proti rozhodnutí krajského soudu ihned ústavní stížnost, musel si být vědom rizika, že Ústavní soud může ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Stěžovatel se tak relevantním způsobem nemůže dovolávat práva na spravedlivý proces, neboť toto právo mu bylo primárně zaručeno procesními předpisy a taktéž kvalifikovaným poučením krajského soudu, které se z vlastní iniciativy rozhodl nerespektovat.
Návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení Ústavní soud nevyhověl. Podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si náklady řízení vzniklé před Ústavním soudem hradí účastník nebo vedlejší účastník sám, pouze ve výjimečných odůvodněných případech (§62 odst. 4 téhož zákona) může Ústavní soud některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi uložit, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky řízení. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp. slovy zákona v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal k takovému postupu s ohledem na výsledek řízení důvod.
Vzhledem k výše uvedenému, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2016
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka