ECLI:CZ:US:2006:4.US.329.05
sp. zn. IV. ÚS 329/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. září 2006 v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J.T., zastoupené JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem Nerudova 3, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1364/2004, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 12 Co 239/2000, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 6 C 657/97, za účasti Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas zaslanou ústavní stížností splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má zato, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva garantovaná čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným rozsudkem soud I. stupně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni (vedlejší účastník ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o.) částku 13 128,70 Kč s 19% úrokem z prodlení od 26. 4. 1996 do zaplacení do 2 měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatelky soud II. stupně výše citovaným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 11 141,70 Kč s 19% úrokem z prodlení od 26. 4. 1996 do zaplacení potvrdil a v tomtéž výroku jej ohledně částky 1 893,40 Kč s 19% úrokem z prodlení od 26. 4. 1996 do zaplacení změnil tak, že se žaloba v této části zamítá. Dále soud II. stupně připustil zpětvzetí žaloby ohledně částky 93,60 Kč s 19% úrokem z prodlení od 26. 4. 1996 do zaplacení, rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé v této části zrušil a řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolací soud výše citovaným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, neboť jej shledal nepřípustným.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy se neřídily zákonnými a ústavními principy, když neshledaly smlouvu, kterou uzavřela s vedlejší účastnicí, v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka tvrdila, že z předmětné smlouvy vyplývalo značné množství práv pro vedlejší účastnici a naopak značné množství povinností pro ni samotnou. Stěžovatelka dále namítala i neplatnost předmětné smlouvy a nesouhlasila ani s rozhodnutím obecných soudů stran náhrady nákladů řízení. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
K podané ústavní stížnosti se vyjádřili další účastníci řízení - Okresní soud v Třebíči a Krajský soud v Brně, kteří shodně odkázali na odůvodnění svých (ústavní stížností napadených) rozhodnutí.
II.
Ústavní soud z vyžádaného spisu Okresního soudu v Třebíči vedeného pod sp. zn. 6 C 657/97 zjistil následující.
Žalobou doručenou soudu I. stupně dne 18. 4. 1997 se vedlejší účastnice domáhala vydání platebního rozkazu, aby stěžovatelka zaplatila do 15ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí vedlejší účastnici částku 13 128,70 Kč s úroky z prodlení ve výši 19 % od 26. 4. 1996 do zaplacení a v téže lhůtě uhradila i náklady řízení ve výši 2 878 Kč. Svůj návrh vedlejší účastnice odůvodnila tím, že jde o částku představující kupní cenu, která byla sjednána při uzavření kupní smlouvy mezi ní a stěžovatelkou č. 816051 ze dne 23. 4. 1994, jejímž předmětem byl nákup nádobí zn. Zepter D - 210 - S - SOLO, přičemž stěžovatelka ani po vyzvání nesplnila podmínky citované smlouvy a neuhradila smluvenou cenu zboží. Proti platebnímu rozkazu ze dne 21. 4. 1997, sp. zn. Ro 305/97, který byl vydán na základě výše citované žaloby, podala stěžovatelka odpor, který byl doručen soudu I. stupně dne 14. 7. 1997.
Rozsudkem ze dne 23. 10. 1997, č. j. 6 C 657/97 - 19, soud I. stupně podanou žalobu zamítl, neboť shledal předmětnou kupní smlouvu neplatnou z důvodu neoznačení prodávajícího subjektu, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 12. 1998, č. j. 12 Co 427/98, napadený rozsudek soudu I.stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, označení prodávajícího v předmětné smlouvě shledal naprosto jasným a určitým, a tudíž nebylo možné shledat z tohoto důvodu předmětnou smlouvu neplatnou.
Dalším rozsudkem ze dne 20. 10. 1999, č. j. 6 C 657/97 - 57, pak soud I. stupně výše citované žalobě vedlejší účastnice vyhověl a stěžovatelce uložil zaplatit předmětnou částku s úroky (citováno výše) a rozhodl dále, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 9 831 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce vedlejší účastnice. Soud I. stupně se vyjádřil k námitkám stěžovatelky a uvedl, že ujednání o ceně, která byla v předmětné smlouvě stanovena v cizí měně, je ujednáním platným. Vyjádřil se také k tomu, že ze strany stěžovatelky nebylo platně odstoupeno od předmětné smlouvy a neshledal ani, že by smlouva byla uzavřena pod nátlakem.
Jak dále Ústavní soud zjistil, poté, co si stěžovatelka podala odvolání proti výše citovanému rozsudku soudu I. stupně, probíhalo mezi ní a vedlejší účastnicí jednání o mimosoudním narovnání, ke kterému ovšem nedošlo (č. l. 106). V záhlaví citovaným rozsudkem pak Krajský soud v Brně potvrdil napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé, v jeho části ohledně částky 11 141,70 Kč s 19% úrokem z prodlení od 26. 4. 1996 do zaplacení, připustil zpětvzetí žaloby ohledně částky 93,60 Kč s 19% úrokem z prodlení od 26. 4. 1996 do zaplacení a zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé v tomto rozsahu a řízení v tomto rozsahu zastavil. Dále pak změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že zamítl žalobu vedlejší účastnice v částce 1 893,40 Kč s 19% úrokem z prodlení od 26. 4. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a k její opakované námitce stran možného zaplacení sjednané smluvní pokuty ve výši 25 % kupní ceny uvedl, že částka ve výši 25 % kupní ceny nebyla sjednána jako odstupné dle §§544 a 545 obč. zák., nýbrž jako smluvní pokuta ve smyslu §497 obč. zák., což je nárok, který je dán současně s nárokem na plnění kupní ceny pro případ neplnění povinností vyplývajících z uzavřeného závazku, a nikoli tedy o nárok nastupující na místo původního plnění. Dále se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil i k výši přiznané částky, kterou určil odlišně od soudu I. stupně.
Dovolací soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, což odůvodnil odkazem na ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále jen "o. s. ř."), tedy že dovolání podle §238 odst. 1 o. s. ř. a (za použití §239 odst. 3 o. s. ř.) podle §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. není přípustné mj. ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.
III.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. III. ÚS 321/03).
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky uváděné v ústavní stížnosti se týkají především aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry jimi učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Ústavní soud po důkladném prostudování spisového materiálu konstatuje, že obecné soudy postupovaly v řízení ve shodě s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Ústavní soud zjistil, že obecné soudy vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry, vyjádřily se ke všem námitkám uváděných stěžovatelkou a v odůvodnění svých rozhodnutí své závěry detailně zdůvodnily. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů stran odstoupení od předmětné smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, jakož i s jejich závěry ohledně placení smluvní pokuty. Stejně tak i závěr dovolacího soudu stran nepřípustnosti dovolání shledal Ústavní soud správným. V rozhodnutích obecných soudů tedy nelze spatřovat projev libovůle, protože aplikace i interpretace právních norem měla racionální podklad.
Ústavní soud dodává, že v projednávaném případě se nejedná o totožný či podobný případ, v němž Ústavní soud posuzoval postup obecných soudů při přezkoumávání platnosti ustanovení smluv mezi totožnou vedlejší účastnicí a dalšími osobami, přičemž shledal, že v těchto řízeních došlo k zásahu do základních práv těchto osob (srov. nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 276/99, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 16, nález č. 136, a IV. ÚS 182/01, nepublikováno).
Pokud stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy pochybily, pokud v jejím případě neaplikovaly ustanovení §150 o. s. ř., Ústavní soud k tomu uvádí, že použití diskrečního oprávnění je zcela věcí obecných soudů (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 619/2000, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, č. 79, str. 165), nemůže však být činěno mimo meze zákona. Ústavní soud dále judikoval, že jeho zásah může přicházet v úvahu jen tehdy, dojde-li k extrémnímu použití (zneužití) ustanovení §150 o. s. ř. tím, že obecný soud postupuje v řízení libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 727/2000, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, č. 75, str. 145), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov. nález ve věci sp. zn. II.ÚS 635/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 36, č. 65, str. 695), nepodloženě, pokud soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 350/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, č. 130, str. 317), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. nález ve věci sp. zn. I.ÚS 654/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, nález č. 27, str. 255), či pod okolnosti hodné zvláštního zřetele jsou podřazeny důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález ve věci sp. zn. I.ÚS 305/03, na www.judikatura.cz). Pod zorným úhlem výše uvedeného přezkoumal Ústavní soud i výroky obecných soudů stran nákladů řízení a neshledal je překvapivými nebo libovolnými. Jinými slovy, právní závěry obecných soudů stran povinnosti stěžovatelky uhradit vedlejší účastnici náklady řízení nepředstavují porušení ústavněprávních kautel v rámci občanského práva procesního, naopak obecné soudy (především soud odvolací) opřely svá rozhodnutí o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.
Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích základních práv garantovaných čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že přestože v daném případě bylo dovolání stěžovatelky nepřípustné dle §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neshledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí soudů I. a II. stupně za opožděně podanou, neboť stěžovatelka se řídila odůvodněním usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. I. ÚS 442/03, kterým byla založena přípustnost její ústavní stížnosti i stran rozhodnutí soudů I. a II. stupně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu