ECLI:CZ:US:2011:4.US.3348.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3348/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného JUDr. Liborem Fiedlerem, advokátem, se sídlem Palackého tř. 223/5, 288 02 Nymburk, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4830/2008-102 ze dne 12. listopadu 2009, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Komerční banky, a.s., se sídlem Na Příkopě 33/969, 114 07 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 28. prosince 2009 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě určené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím formální podmínky [zejména ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti citovanému rozhodnutí.
2. Stěžovatel je přesvědčen, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v důsledku přílišného právního formalismu.
II.
3. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis, z nějž se podává: Stěžovatel v postavení žalobce se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky v souhrnné výši cca 980 mil. Kč. Vedlejší účastník uplatnil námitku promlčení. Nalézací soud k návrhu stěžovatele posuzoval, zda tato není v rozporu s dobrými mravy, ale k takovému závěru nedošel. Protože byly nároky stěžovatele ve výši cca 764 mil. Kč promlčeny, soud žalobu zamítl. Ve zbylé části zkoumal jeho nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku a došel k závěru, že zde nebyla dána příčinná souvislost mezi jednáním vedlejšího účastníka a způsobenou škodou, což je jednou z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti za škodu, proto další podmínky nezkoumal a i co do této zbývající části (zřejmě cca 216 mil. Kč) žalobu zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí nalézacího soudu odvolaní. V řízení před soudem druhého stupně bylo zjištěno, že o části žalovaného práva (cca 346 mil. Kč) již bylo pravomocně rozhodnuto, a proto odvolací soud v této části rozsudek soudu prvého stupně zrušil a řízení zastavil. Ohledně zbývající částky (cca 634 mil. Kč) jeho rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel podal dovolání, přičemž jako důvod dovolání uvedl, že "rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i rozhodnutí soudu odvolacího, spočívá na nesprávném právním posouzení věci". Jak se z textu dovolání dále podává, stěžovatel se v něm zabýval otázkou zásadního právního významu, jíž měl být způsob aplikace ustanovení §420 občanského zákoníku.
III.
4. Těžiště odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v kritickém náhledu na právní posouzení věci obecnými soudy, v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva. Ústavní soud připomíná, že řešení právních otázek týkajících se výkladu a aplikace "podústavního" práva přísluší právě obecným soudům a v projednávané věci konečné instanci - in concreto Nejvyššímu soudu, který jako vrcholný soudní orgán zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování. Úkolem Ústavního soudu je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva, ledaže by současně shledal porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud již judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), dostupný in http://nalus.usoud.cz].
5. Je-li Nejvyššímu soudu vytýkán formalistický přístup, pak je zapotřebí zdůraznit, že proces v občanském soudním řízení obecně sám o sobě nutně obsahuje nezbytnou míru formálních prvků.
6. Má-li se Nejvyšší soud zabývat podaným dovoláním, musí být z takového návrhu zřejmé, co se činí předmětem řízení. Dovolání se z kvantitativní stránky určuje jednak rozsahem, tj. dovolatel je povinen vymezit rozsah, v jakém rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jinak riskuje, že dovolání nebude meritorně projednáno. Dovolatel tedy může buď výslovně označit konkrétní výrok, anebo - jde-li o nárok obsahující dělitelné plnění - může dovolatel napadnout dovoláním také jen část výroku, vymezeného výší plnění; takovým dovoláním dochází k rozštěpení práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem a rozhodnutí odvolacího soudu je jím napadeno jen v takovém rozsahu, který vyplývá z dovolatelem vymezené části dělitelného plnění. Kvalitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu je zásadně určena uplatněným dovolacím důvodem.
7. Stěžovatel mohl podat dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu. V textu dovolání napadený výrok neoznačil. Stejně tak není možné kvantitativní rozsah seznat z vlastního textu, neboť k jedinému myslitelnému označení rozsahu stěžovatel uvedl "Odvolací soud dospěl (...) k závěru, že část nároku ve výši 643.351.686,63 Kč není promlčena a že tedy námitka promlčení uplatněná žalovanou není do této částky důvodná. Odvolací soud v odůvodnění svého zamítavého výroku (...)". Vzhledem k těmto tvrzením, která nemají oporu v rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i k tomu, že dovolatel, chtěl-li polemizovat o správnosti aplikace ustanovení §420 občanského zákoníku, měl napadat jinak kvantifikovanou částku, je nutné uzavřít, že Nejvyšší soud správně seznal, že není možné určit, čeho resp. v jakém rozsahu dovolatel vlastně rozhodnutí odvolacího soudu napadá.
8. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu v konfrontaci se skutečnostmi plynoucími ze soudního spisu je zřejmé, že v projednávaném případě rozhodl předvídatelným způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou; samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením předestřené věci nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod.
IV.
9. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2011
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu