ECLI:CZ:US:2012:4.US.3451.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3451/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky B. Š., zastoupené Mgr. Petrou Faldynovou, advokátkou se sídlem Lichnov 019 u Nového Jičína, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, č. j. 26 Cdo 1441/2009-440, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2008, č. j. 42Co 138/2008-379 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 12. 2007, č. j. 16C 69/95 - 304, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 16. 11. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má zato, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zakotvená zejména v článku 4, v článku 14, v článku 36, v článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 2 Protokolu číslo 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v článku 12 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stavební bytové družstvo domáhalo toho, aby stěžovatelka vyklidila byt, který v domě tohoto družstva užívala. Pro dluh na nájemném byla stěžovatelka rozhodnutím představenstva vyloučena z družstva. Zásilku, kterou jí toto rozhodnutí bylo doručeno, si nevyzvedla, zásilka byla vrácena družstvu jako nedoručitelná a podle tehdy platných stanov tohoto družstva se mělo za to, že za této situace byla povinnost doručení splněna. Stěžovatelka v této souvislosti soudům vytýká, že neuvěřily svědectví jejích blízkých příbuzných, že v době, kdy jí zásilka byla doručována, resp. byla vrácena družstvu jako nedoručitelná, pečovala stěžovatelka o nemocnou matku a v předmětném bytě se nezdržovala. Rovněž stěžovatelka nesouhlasí s tím, aby bylo možné považovat povinnost doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva za splněnou, i když se takovéto rozhodnutí fakticky nedostane do rukou adresáta. Stěžovatelka vychází z toho, že rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva jí doručeno nebylo, nebyly tedy vůbec splněny předpoklady pro rozhodování soudů o vyklizení bytu.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno.
Skutečnost, že soudy neuvěřily tvrzení předkládanému příbuznými stěžovatelky, neboť tito si na jedné straně pamatovali na období, kdy stěžovatelka pečovala o nemocnou matku (a nezdržovala se v předmětném bytě), a na druhé straně si nepamatovali okolnosti matčina pohřbu, nelze hodnotit jako důvod pro ingerenci Ústavního soudu ve smyslu výše uvedeném. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti dále, že rozhodnutí představenstva by se mělo považovat za doručené, až když je skutečně doručeno, pak nerespektuje, že vztah mezi družstvem a jí samotnou je vztahem dvou subjektů soukromého práva (úprava doručování zásilek je tedy do jisté míry dispozitivní). Měl-li by platit mechanismus doručování argumentačně předkládaný stěžovatelkou, pak by se některé vztahy a procesy v družstvu realizovaly jen velmi těžko, což ve svém rozhodnutí reflektoval mimo jiné i Nejvyšší soud.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout. Proto nemohlo být vyhověno ani návrhům stěžovatelky ve smyslu §79 odst. 2 a §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu