ECLI:CZ:US:2004:4.US.354.04
sp. zn. IV. ÚS 354/04
Usnesení
IV. ÚS 354/04
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti MUDr. J. K., zastoupeného JUDr. P. P. advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. srpna 2004, čj. Nco 107/2004-601, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou a také z pohledu ostatních formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností domáhal se stěžovatel zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze shora označeného; současně navrhl, aby vykonatelnost stěžovaného usnesení byla odložena.
Stěžovatel ve svém návrhu zrekapituloval průběh části řízení o určení otcovství a úhradu osobních potřeb, vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 274/91 a u Krajského soudu v Plzni a vyjádřil přesvědčení, že po právu namítl podjatost celého senátu 13 Co Krajského soudu v Plzni (soudkyň JUDr. O., JUDr. .K., JUDr, H. a JUDr. Ř.), neboť námitky, které vznesl, byly pravdivé; rozhodl-li Vrchní soud v Praze tak, že tyto soudkyně z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 13 Co 360/2003, 13 Co 361/2003 a 13 Co 362/2003 vyloučeny nejsou, měl tím, dle stěžovatele, porušit nesprávnou interpretací občanského soudního řádu jeho základní práva zakotvená čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "jen Úmluva"). K ústavní stížnosti přiložil stěžovatel kopii napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i kopii stížnosti, kterou doručil předsedovi Krajského soudu v Plzni dne 1. 12. 2003, a kopii vyjádření JUDr. M. Opatrné k této stížnosti (datovanou dnem 3. 12. 2003).
Ústavní stížnost hodnotí Ústavní soud jako přípustnou, leč nedůvodnou.
Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, zvažoval Ústavní soud, zda rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování té či oné věci je vůbec způsobilé k ústavnímu přezkumu, neboť je evidentní, že takovýmto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, pročež jeho účastníkům zůstávají zachována všechna procesní práva s vedením řízení spojená. Přitom vzdor subjektivnímu přesvědčení (kteréhokoliv) stěžovatele o tom, že nevyloučený soudce bude rozhodovat stranicky, může být potvrzeno či vyvráceno až konečným rozhodnutím tohoto soudce (soudců); není vyloučena ani taková situace, že soudce, o němž byl účastník řízení přesvědčen, že je vůči němu podjatý, zaujme názor, který bude v konečném rozhodnutí tomuto účastníku řízení konvenovat.
Ústavní soud však, a to i s ohledem na dosavadní svoji judikaturu (viz např. nález III. ÚS 182/99 publ. Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 18, č. 77), neodepřel stěžovateli přezkum ústavnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze. Přitom však neshledal, že by k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele ze strany zmiňovaného soudu došlo.
Z pohledu ústavněprávního v jádru posuzované věci stojí posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace relevantních ustanovení občanského soudního řádu zejména z pohledu práva na zákonného soudce zakotveného čl. 38 odst. 1 Listiny soudem, jenž o vznesené námitce podjatosti rozhodoval.
Je nepochybné, že právo na zákonného soudce je součástí práva na spravedlivý proces, takže pokud by se Vrchní soud v Praze řádným způsobem s námitkou podjatosti nevypořádal, vykročil by z kautel ústavnosti. K tomu však v dané věci nedošlo. Stěžovatel měl v rámci řízení možnost řádně tuto námitku uplatnit, což též učinil, přičemž tuto námitku opakovaně odůvodnil. V tomto směru nebylo mu tedy nikterak bráněno v uplatňování procesních práv, takže neobstojí poukaz na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Vrchní soud v Praze pak srozumitelným a zcela přezkoumatelným způsobem vyložil, proč se se stěžovatelovou námitkou neztotožnil; Ústavní soud může na přesvědčivé odůvodnění vrchního soudu odkázat, neboť proti interpretačním a aplikačním závěrům tohoto soudu nemá výhrad.
Za této situace považuje Ústavní soud stěžovatelovy výtky proti naříkanému usnesení za pouhou polemiku s právním názorem v tomto usnesení prezentovaným, kterážto polemika ovšem nemůže vnést do posuzovaného případu jakýkoliv ústavně právní rozměr. Stěžovatel v podstatě požaduje po Ústavním soudu, aby se stal další přezkumnou instancí; tato pozice však Ústavnímu soudu, jak dal opakovaně najevo ve své konstantní judikatuře, nepřísluší, neboť nejsa součástí soustavy obecných soudů ani jejím vrcholem, nemůže posuzovat nic více, než to, zda tyto soudy vykročily či nevykročily z mezí ústavně souladného rozhodování a procesu jemu předcházejícímu.
V dané věci uzavírá proto Ústavní soud tak, že stěžovatelova ústavně chráněna základní práva a svobody porušena nebyla, což ve svém důsledku vede k závěru o zjevné neopodstatněnosti podané ústavní stížnosti; ta byla proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení pro svou akcesorickou povahu sdílí při odmítnutí ústavní stížnosti její osud.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
předseda senátu