ECLI:CZ:US:2018:4.US.3541.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3541/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti L. V., zastoupené Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem sídlem Moravské náměstí 629/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017 č. j. 30 Cdo 632/2017-119, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016 č. j. 64 Co 71/2016-89 a výroku III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 12. 2015 č. j. 25 C 106/2015-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
Stěžovatelka se v řízení proti vedlejší účastnici (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) domáhala zaplacení částky 176 011 Kč z důvodu nezákonného trestního stíhání pro přečin podvodu podle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Trestní stíhání trvalo celkem 11 měsíců a 22 dnů a skončilo zprošťujícím rozsudkem. Z výše uvedené částky představovala částka 35 211 náhradu škody odpovídající nákladům zastoupení advokáta v trestním řízení a částka 140 800 Kč náhradu nemajetkové újmy, která odpovídá sazbě 400 Kč za každý den trvání trestního stíhání. Vedlejší účastnice uhradila stěžovatelce po podání žaloby částku 35 211 Kč odpovídající požadované výši náhrady škody a stěžovatelka proto vzala žalobu co do této částky zpět.
Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl tak, že co do částky 35 211 Kč řízení zastavil, co do částky 140 800 Kč žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení (výrok IV.). Soud dospěl k závěru, že stěžovatelce sice nemajetková újma spočívající v zásahu do osobnostních práv v souvislosti se zahájením a vedením trestního stíhání vznikla, jako adekvátním odškodnění s přihlédnutím k intenzitě této újmy a dalším okolnostem shledal jako postačující konstatování porušení práva a omluvu vedlejší účastnice.
Stěžovatelka podala proti výrokům III. a IV. odvolání, přičemž odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek prvého stupně potvrdil. Odvolací soud považoval provedené dokazování za dostačující a závěry soudu prvého stupně shledal věcně správnými.
Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť stěžovatelkou formulované otázky nemohly dle dovolacího soudu založit přípustnost dovolání, neboť při jejich řešení se odvolací soud nijak neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu.
II. Tvrzení stěžovatelky
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") právo na ochranu osobnosti podle čl. 10 Listiny.
Soud prvního stupně při rozhodování o přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nevzal v úvahu veškeré okolnosti případu, čímž se dopustil porušení práva na ochranu osobní cti a důstojnosti stěžovatelky, přičemž odvolací soud se s tímto ztotožnil. Stěžovatelka připomíná, že došlo k nedůvodnému trestnímu stíhání doposud bezúhonné osoby, přičemž pro každou fyzickou osobu bez trestní minulosti je obvinění z trestné činnosti, i řízení samotné psychickou zátěží, která každého zdravého člověka zdravotně poznamená, zvlášť jde-li o onkologického pacienta, jako je tomu v případě stěžovatelky. Může-li být dle stěžovatelky zadostiučiněním pouhé konstatování porušení práva, pak institut nemajetkové újmy postrádá smyslu. Nikdo z lidí, ať už soudci, soudní znalci či odborní lékaři nejsou schopni spolehlivě určit míru lidského utrpení, lidské cítění natolik subjektivní, že je neměřitelné.
Stěžovatelka dále uvádí, že "pokud v rámci právního řádu ČR platí zásada, že než postihnout nevinného, upřednostní se osvobození případného viníka, pak nepřiznání peněžní kompenzace při nedůvodném trestním stíhání je v příkrém rozporu s touto zásadou, jelikož se předpokládá, že k újmě nedošlo, než aby se presumovaly duševní útrapy, u nichž nemůže být u bezúhonných občanů pochyb". Podle stěžovatelky jsou napadenými rozhodnutími duševní útrapy stěžovatelky fakticky popřeny a "následky nedůvodného trestního stíhání lze řešit jen jakousi nepřímou omluvou", přičemž "jakékoliv důkazní břemeno o měření duševních útrap je pouhá lidská domněnka v libovůli rozhodovací instituce". Podle stěžovatelky soudy nevzaly výše uvedené skutečnosti v potaz a tím porušily základní práva stěžovatelky.
Porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatelka spatřuje v odmítnutí dovolání ze strany Nejvyššího soudu.
III. Posouzení Ústavním soudem
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně nelze souhlasit se tvrzením stěžovatelky, že nepřiznání finančního zadostiučinění v jejím případě vycházelo ze závěrů o neexistenci nemateriální újmy. Naopak soudy prvého i druhého stupně shodně dospěly k závěru, že k nemateriální újmě již pouhou existencí trestního stíhání došlo, ovšem neshledaly jako nezbytnou finanční kompenzaci, přičemž své závěry poměrně podrobně zdůvodnily (srov. dále). Stejně tak nelze přisvědčit stěžovatelce, že institut nemajetkové újmy postrádá smyslu, nebude-li vždy přiznána finanční kompenzace. Právní úprava totiž vychází z poněkud jiného principu a zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."] v §31 odst. 2 odškodnění formou pouhého konstatování porušení práva připouští. Též z rozhodovací praxe obecných soudů vyplývá, že konstatování porušení práva může být plnohodnotnou formou morální satisfakce za nemajetkovou újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1684/2010 ze dne 29. 6. 2011 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3076/2012 ze dne 27. 12. 2012).
Je povinností obecných soudů, aby své závěry o přiznání či nepřiznání finančního zadostiučinění řádně zdůvodnily a argumentačně podložily. Není tudíž zcela zřejmé, kam směřuje argumentace stěžovatelky spočívající v tom, že nikdo není schopen určit míru lidského utrpení, resp. že lidské cítění je neměřitelné. Jakkoli lze souhlasit s tím, že kvantifikovat míru nemajetkové újmy je obtížné, je nutno o formě a výši zadostiučinění s konečnou platností rozhodnout, k čemuž obecné soudy využívají běžných důkazních prostředků i své spravedlnostní soudcovské úvahy. Z tvrzení stěžovatelky o neměřitelnosti újmy však nelze nijak dovodit, že by satisfakce v podobě pouhého konstatování porušení práva či v podobě omluvy nebyla principiálně možná, resp. ústavně zcela zapovězena.
Již zmíněný §31a odst. 2 uvádí, že "zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo". Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů je tak nutno přihlédnout k tomu, zda soudy vzaly v potaz všechny relevantní okolnosti a zda se závěr o tom, že finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu není nezbytné, není v extrémním rozporu s důkazními zjištěními soudu. Ústavní soud zde musí připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, ať již jde o hodnocení důkazů, či obecně o výklad podústavního práva. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ve vztahu k hodnocení důkazů Ústavní soud ustáleně uvádí, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
Ústavní soud tak musel posoudit, zda závěr soudů o tom, že pro odškodnění imateriální újmy stěžovatelky postačí pouhé konstatování porušení práva, resp. omluva, nemůže být považován za extrémně nesouladný s vykonanými skutkovými zjištěními, tedy za nemožný ve vztahu k okolnostem posuzovaného případu.
Z nálezu sp. zn. I. ÚS 2394/15 ze dne 26. 4. 2016 (N 78/81 SbNU 331) vyplývá, že trestní stíhání vždy negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, a že navzdory presumpci neviny již samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Zároveň však Ústavní soud uvedl, že je především věcí obecného soudu, aby výši zadostiučinění stanovil s ohledem na specifické okolnosti konkrétního případu a posoudil relevantní kritéria, formulovaná judikaturou Nejvyššího soudu.
Z judikatury Nejvyššího soudu plyne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), že klíčovými kritérii jsou 1) povaha trestní věci (závažnost deliktu), 2) délka trestního řízení a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, tj. dopad trestního stíhání na morální narušení osobnosti (integrity) poškozené osoby, její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života. Uvedená kritéria akceptuje též Ústavní soud (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2394/15 či nález sp. zn. II. ÚS 2175/16 ze dne 13. 3. 2018, dostupný na nalus.usoud.cz).
Podle zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 je tedy nutno posoudit individuální následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či naopak zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu při posouzení kritérií 1 a 2, tedy povahy trestní věci a délky řízení. Negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií.
Obecné soudy tedy musejí na základě tvrzení účastníků a po provedeném dokazování vždy individuálně posoudit intenzitu naplnění uvedených kritérií a své rozhodnutí řádně zdůvodnit.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2394/15 uvedl, že zprošťující rozsudek v trestním řízení je skutečností, v jejímž kontextu by soud, rozhodující o náhradě škody vzniklé výkonem veřejné moci, měl zvažovat, zda postačí samotné konstatování o porušení práva státem. Z uvedeného nálezu tak lze dovodit požadavek na vyšší míru přesvědčivosti závěru obecných soudů o tom, že finanční zadostiučinění nebude přiznáno. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu však nelze dovodit automatický nárok na finanční satisfakci, aniž by bylo nutno zkoumat, jak dlouho stíhání trvalo, jaká byla závažnost deliktu, z jakého důvodu bylo zahájeno, resp. jak se konkrétně stíhání projevilo v osobnostní sféře poškozené osoby. Všechny tyto skutkové okolnosti posuzují obecné soudy a Ústavní soud nemůže nahrazovat činnost obecných soudů, resp. přezkoumávat hodnocení důkazů s výjimkou výše uvedeného extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními.
Z vyžádaného soudního spisu i z napadených soudních rozhodnutí plyne, že soudy vzaly v nyní posuzovaném případě v potaz všechny relevantní argumenty stěžovatelky a zdůvodnily, proč by se přiznání zadostiučinění v nyní posuzovaném případě nejevilo jako spravedlivé. Argumenty stěžovatelky zmíněné v ústavní stížnosti tak byly již ze strany soudů vypořádány, částečně však jsou ve vztahu k argumentům soudů mimoběžné. K tvrzením stěžovatelky týkajícím se zásahu do osobnostních práv narušením vztahů v rodině soud provedl dokazování obsahem trestního spisu týkajícího se trestního stíhání stěžovatelky, z nějž plyne, že vztahy v rodině byly narušeny již před zahájením trestního stíhání, matka i sestra stěžovatelky vypověděly v daném trestním řízení, že se stěžovatelka se svou sestrou již tři roky nebaví a že na ni podala trestní oznámení. Trestní stíhání stěžovatelky pak bylo iniciováno samotnou matkou stěžovatelky, která na policii vypověděla, že bylo proti její vůli disponováno s jejím bankovním účtem právě stěžovatelkou. Z lékařských zpráv předložených stěžovatelkou nevyplynulo, že by stěžovatelka právě v souvislosti s předmětným trestním řízením trpěla nějakým onemocněním. Odvolací soud pak s odkazem na závěry Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27. 6. 2012, uvedl, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva na místě jen tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí, resp. argumentace soudů nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí představovala interpretační či aplikační exces, který by byl způsobilý její ústavní práva porušit. Trestní stíhání trvalo necelý rok, případ nebyl nijak medializován, neměl vliv na profesní činnost poškozené osoby [na rozdíl např. od situace posuzované v nálezech sp. zn. II. ÚS 2175/16 či sp. zn. IV. ÚS 3183/15 ze dne 27. 9. 2016 (dostupné na nalus.usoud.cz)], resp. to ani nebylo tvrzeno. Stěžovatelka tvrdila narušení rodinných vztahů, přičemž soud přesvědčivě zdůvodnil, že byly narušeny již dříve, přičemž trestní stíhání bylo spíše důsledkem než příčinou tohoto narušení.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces ze strany Nejvyššího soudu lze uvést, že Nejvyšší soud po rekapitulaci otázek předestřených stěžovatelkou dovodil, že dovolání brojí proti skutkovým závěrům Nejvyššího soudu, a takto formulované otázky nemohou přípustnost dovolání založit, přičemž uvedenému závěru nelze po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu z ústavního pohledu ničeho vytknout.
Pokud jde o neprovedení výslechu matky stěžovatelky, soud přesvědčivě zdůvodnil, že by provedení tohoto důkazu bylo jednak nadbytečné, jednak vůči svědkyni necitlivé (vysoký věk, zdravotní problémy, opětovné vystavení stresu, existence výpovědí matky stěžovatelky v trestním řízení, dostatek poznatků z trestního spisu, iniciace trestního stíhání právě ze strany matky a sestry stěžovatelky), tudíž z ústavního pohledu nejde o vadu opomenutého důkazu.
Ústavní soud uzavírá, že nemohl po zhodnocení argumentů stěžovatelky, obsahu napadených rozhodnutí i obsahu soudního spisu tvrzením stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv přisvědčit.
Ústavní soud tak ústavní stížnost odmítnul podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu