ECLI:CZ:US:2017:4.US.3571.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3571/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Karla Nevěčného, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem Záběhlická 3262/88A, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016 č. j. 30 Cdo 737/2016-72 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015 č. j. 30 Co 63/2015, 30 Co 64/2015-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které mu nepřiznaly náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 9. 2013 č. j. 29 C 217/2012-36 a doplňujícím rozsudkem č. j. 29 C 217/2012-38 z téhož dne zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení náhrady škody ve výši 2 000 Kč za jeden den počínaje dnem 30. 3. 2012 do doby, než bude zjednána náprava, anebo alternativně částku 2 500 000 Kč a zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2 000 Kč za každý den počínaje dnem 30. 3. 2012 do doby, než bude vzniklý stav a jeho následky odstraněny. Nalézací soud rozhodoval o žalobě na náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., která stěžovateli měla vzniknout tím, že Policie České republiky nepostupovala zákonným způsobem při vyřízení jeho žádosti o zjednání nápravy v souvislosti se stavebními zásahy spočívajícími v překrytí oken jeho bytu jinými okny, čímž mělo být znehodnoceno jeho obydlí. Stěžovatel požadoval prošetření této situace, ve které spatřoval naplnění skutkové podstaty §208 a dalších trestního zákoníku. Policie České republiky věc prošetřila a dospěla k závěru, že nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu, neboť celý případ je svou povahou a charakterem občanskoprávní věcí.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatel se shora uvedenými závěry civilních soudů nesouhlasí. Zásahy do jeho práva na respektování obydlí a práva na pokojné užívání majetku prý totiž sice byly provedeny v souladu s pravomocnými rozhodnutími orgánů státní správy, nicméně nebylo vedeno žádné řízení, jehož by se stěžovatel mohl zúčastnit a v němž by měl účinný opravný prostředek, jímž by mohl proti tomuto rozhodnutí vznést námitky. Tato skutečnost ve spojení s nečinností Policie České republiky, která neučinila žádná opatření k ochraně práv stěžovatele, nesmí být tolerována. Stěžovateli by přitom podle jeho přesvědčení žádná újma nevznikla, kdyby činnost stavebního úřadu odpovídala zákonu a kdyby Policie České republiky po seznámení se se stěžovatelovým případem nezůstala nečinná. Závazek státu zajišťovat základní práva tak v případě stěžovatele nebyl naplněn. To však odporuje zásadám vyjádřeným například v nálezech Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3196/12 nebo II. ÚS 3626/13.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (resp. rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud totiž soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán zejména tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Taková pochybení avšak Ústavní soud neshledal.
V prvé řadě je nutné poznamenat, že stěžovatelova argumentace je vedena dosti obecně a neaplikuje závěry citované judikatury Ústavního soudu dostatečně důsledně. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti napadá až rozhodnutí, jež s postupem orgánů činných v trestním řízení již přímo nesouvisejí. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, tak z povahy věci nemohou najít uplatnění východiska, jež Ústavní soud formuloval k efektivnímu trestnímu řízení. Práci orgánů činných v trestním řízení nelze poměřovat samotným výsledkem, ale použitými prostředky. Vzhledem k okolnostem právě projednávaného případu byly přitom prostředky, jež zvolila Policie České republiky, dostatečné. V případě méně závažných zásahů do práv osoby, jež se cítí být poškozena určitým činem a domáhala se jeho účinného vyšetření, by byl zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádné situaci, a to v případě flagrantního pochybení, se závažnými a intenzivně přetrvávajícími následky pro případného poškozeného (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12). Žádná přesvědčivá tvrzení však stěžovatel v tomto ohledu v ústavní stížnosti nepřináší. Proto i sekundární závěr soudů, jež vydaly právě přezkoumávaná rozhodnutí, že v daném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, je z pohledu Ústavního soudu zcela akceptovatelný.
Právní názor stěžovatele, který je postaven v zásadě na chápání vlastnického práva k bytové jednotce jako neomezeného, z něhož dovozuje přesah do trestněprávní oblasti, pro který mělo být žalobě vyhověno, nemůže obstát. Nelze přehlédnout, že počátek sporu spočíval v tom, že stěžovatel měl zjevně jiné záměry a názory než většina společenství vlastníků bytů (jak o tom svědčí i jiné ústavní stížnosti, které stěžovatel podal a které byly rovněž odmítnuty, srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 317/15, I. ÚS 2317/15, I. ÚS 1425/16 nebo II. ÚS 2353/16).
V této souvislosti lze odkázat na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, podle kterého je právní úprava v dané oblasti postavena na spoluvlastnické koncepci, kde hlavním předmětem je budova a vedlejším předmětem byt nebo nebytový prostor, které nejsou reálně oddělitelnými částmi budovy; ke spoluvlastnictví budovy tak přistupuje vlastnictví bytu či nebytového prostoru (konstrukce tzv. dualistické teorie bytového vlastnictví ve spoluvlastnickém pojetí). Uvedená zvláštní právní úprava je dána právě specifickou povahou bytu nebo nebytového prostoru, které nemohou být fakticky samostatnými, oddělitelnými částmi budovy. Vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je potom z podstaty věci nutně limitováno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem, práva jednotlivých vlastníků jsou omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků bytových jednotek. Vyvozovat trestněprávní odpovědnost z toho, že ve společenství převážil názor většiny, nebo dokonce následně konstruovat odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., nepřichází v úvahu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu