ECLI:CZ:US:2021:4.US.3596.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3596/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky I. I., zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem, sídlem Vodičkova 699/30, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2020 č. j. 91 Co 183/2020-903 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. března 2020 č. j. 51 C 53/2011-823, ve znění opravného usnesení ze dne 21. září 2020 č. j. 51 C 53/2011-897, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) Mgr. Bc. Davida Vandrovce, insolvenčního správce, sídlem Mladé Buky 250, a 2) obchodní společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Brněnská 634, Modřice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 7 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem, uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci - insolvenčnímu správci stěžovatelky, která v řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalobce, na náhradě za ztížení společenského uplatnění stěžovatelky částku 720 000 Kč (výrok I.), dále zamítl žalobu o zaplacení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění co do částky 420 000 Kč (výrok II.), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi zákonný úrok z prodlení z částky 47 700 Kč (výrok III.), zamítl žalobu o zaplacení zákonných úroků z prodlení ročně z částky 1 140 000 Kč od 14. 1. 2009 do zaplacení a z částky 47 700 Kč od 14. 1. 2009 do 27. 12. 2012 (výrok IV.), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako ušlý zisk částku ve výši 5 600 Kč spolu s příslušenstvím (výrok V.), zamítl žalobu o zaplacení ušlého zisku ve výši 25 000 Kč spolu s příslušenstvím (výrok VI.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VII. až XI.). Obvodní soud poukázal na to, že výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění bylo vyhrazeno případům, kdy poškození nejsou ani při vynaložení veškerého úsilí schopni běžných životních úkonů, přičemž v posuzované věci dospěl k závěru, že stěžovatelka je schopna sebeobsluhy a není závislá na péči druhé osoby, bylo-li o pracovním a osobním životě v řízení prokázáno, že stěžovatelka je v těchto oblastech výrazně omezena, nicméně nikoliv úplně vyřazena. Obvodní soud proto dovodil, že v případě stěžovatelky, po zvážení změny oproti době před úrazem a současně po zvážení jiných, obdobných případů, je přiměřené zvýšení na trojnásobek základní sazby (oceněný znalci na 360 000 Kč), tedy na částku 1 080 000 Kč, a to při poměření s obdobnými případy, kdy se částka pohybovala okolo 1 100 000 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka požadovala na náhradě za ztížení společenského uplatnění uhrazení částky 1 500 000 Kč, přičemž částka 360 000 Kč byla již vedlejší účastnicí uhrazena, uložil obvodní soud vedlejší účastnici povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě za ztížení společenského uplatnění stěžovatelky částku 720 000 Kč. Ve zbývající části žalobu o zaplacení 420 000 Kč zamítl.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali vedlejší účastník a stěžovatelka odvolání (stěžovatelka podala odvolání do výroků II. a IV.). Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu ve výroku II., ve výroku IV., kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 47 700 Kč od 14. 1. 2009 do 27. 12. 2012, a ve výroku XI. potvrzen (výrok I.). Výrokem II. byl rozsudek obvodního soudu ve výrocích VII., VIII., IX. a X. zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka městskému soudu vytýká, že odmítl uznat zmaření jejího talentu s odkazem na to, že vydala jen jednu knihu, navíc osm let před nehodou a vydala i málo dalších textů.
5. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ústavní stížnost nesměřuje jen proti meritu věci - zamítnutí části žaloby na náhradu škody v důsledku ztížení společenského uplatnění. Poukazuje na to, že obecné soudy plnění natolik osobní a s osobní nedotknutelností fyzické osoby spjaté plnění, jako je náhrada za škodu (újmu) způsobenou na zdraví (a zvláště pak náhrada za ztížené společenské uplatnění) přisuzují insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty v konkursu, a nikoliv samotné poškozené fyzické osobě. Poukazuje přitom na §266 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, který upravuje výjimky z §264 odst. 1 téhož zákona vyjmenováním řízení, ve kterých žalobcem zůstává dlužník. Podle stěžovatelky by mělo mezi tato řízení patřit i řízení o náhradu škody na zdraví.
6. Stěžovatelka poukazuje na to, že poškozený, který se dostal do úpadku, nemůže sám tento nárok na náhradu újmy způsobené na zdraví vymáhat a je tak závislý na procesním postupu insolvenčního správce, jako je tomu v jejím případě. V této souvislosti stěžovatelka insolvenčnímu správci vytýká, že v předmětné věci odmítl podat dovolání. Tím, že bylo stěžovatelce v důsledku prohlášení konkursu na její majetek odňato postavení žalobkyně včetně práva podat dovolání a zůstala tak závislá na procesním stanovisku insolvenčního správce, a to v natolik bytostné záležitosti, jakou je soudní řízení o jejím nároku na náhradu škody (újmy) na zdraví, došlo k porušení jejího práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když jí bylo odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem jejího práva u nezávislého a nestranného soudu.
7. Stěžovatelka uvádí, že mohou vzniknout situace, kdy lze mít pochybnosti o tom, nakolik je rozhodnutí insolvenčního správce ovlivněno dalšími hledisky včetně případné antipatie k dlužníkovi v situaci, kdy ten jej žaluje v separátním insolvenčním sporu, jako je tomu v předmětném insolvenčním řízení, v jehož rámci stěžovatelka žalovala insolvenčního správce v řízení o neplatnost kupní smlouvy na prodej nemovitosti, a to navíc v době, kdy insolvenční správce odmítl podat dovolání. Insolvenční správce primárně hájí zájmy věřitelů, pro něž může hrát roli časový aspekt, kdy se dostanou k rozdělení výtěžku insolvenčního řízení (ostatně jejich pohledávky nejsou po dobu insolvenčního řízení úročeny).
8. Stěžovatelka poukazuje na to, že v předmětné věci byly aplikovány §206 až §208 insolvenčního zákona tak, že náhrada škody na zdraví patří do majetkové podstaty v insolvenčním řízení, a stěžovatelka tedy přijde o celou výši této náhrady. Podle stěžovatelky výtěžek sporu o náhradu škody nemá náležet do majetkové podstaty v konkursu. V této souvislosti odkazuje na §207 odst. 1 insolvenčního zákona, který stanoví, že do majetkové podstaty nepatří majetek, jenž nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Jde především o majetek uvedený v §321 a §322 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Podle §322 odst. 1 o. s. ř. mezi vyloučené majetkové hodnoty patří věci, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i věci, jejichž prodej by byl v rozporu s dobrými mravy a jejichž počet a hodnota odpovídá obvyklým majetkovým poměrům. Do takto vymezeného okruhu věcí patří podle stěžovatelky i finanční prostředky, které mají být v její prospěch vyplaceny na náhradě škody utrpěné na zdraví zejména za ztížení společenského uplatnění.
9. Tím, že soudy uložily vedlejší účastnici, aby plnila insolvenčnímu správci, popírají, že podle §207 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s §322 odst. 1 o. s. ř. nemá náhrada za ztížení společenského uplatnění náležet do majetkové podstaty, nýbrž přímo poškozené fyzické osobě pro její zvláštní povahu, neboť podle §322 odst. 1 o. s. ř. má náhrada za ztížení společenského uplatnění dlouhodobě (celoživotně) sloužit nezbytnému uspokojování hmotných potřeb poškozené a její vložení do majetkové podstaty by bylo v rozporu s dobrými mravy. Finanční prostředky na náhradě škody za ztížení společenského uplatnění mají dlouhodobě kompenzovat doživotní následky poškození zdraví, a tím časově přesahují rámec insolvenčního řízení, zvláště bylo-li toto řízení vyvoláno ztrátou příjmů stěžovatelky po škodní události. Opačný výklad by podle stěžovatelky vedl k porušení práva na nedotknutelnost fyzické osoby a její tělesné integrity garantovaného v čl. 7 Listiny, když by jí bylo odejmuto právo na náhradu újmy takto způsobené jako součást tohoto práva. V neposlední řadě by se takový výklad jevil rovněž v rozporu s dobrými mravy.
10. Stěžovatelka dovozuje, že ve věci jednající soudy jí odňaly právo být žalobkyní, přičemž plnění náhrady škody na zdraví (zejména za ztížení společenského uplatnění) přiznaly insolvenčnímu správci, respektive majetkové podstatě v konkursním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ohledně níže uvedené části ústavní stížnosti tomu tak není.
12. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
13. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
14. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy stěžovatel nemá k dispozici jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
15. V předmětné věci městský soud výrokem II. napadeného rozsudku zrušil výroky VII., VIII., IX. a X. rozsudku obvodního soudu a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. V předmětné věci tedy bude u obvodního soudu probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatelka možnost plně využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, event. včetně ústavní stížnosti, a podaná ústavní stížnost směřující proti výroku II. rozsudku městského soudu a výrokům VII., VIII., IX., a X. rozsudku obvodního soudu je proto za dané procesní situace předčasná a tedy nepřípustná.
16. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení, jde-li o ústavní stížnost v části směřující proti I. výroku rozsudku městského soudu a výrokům II., IV. a XI. rozsudku obvodního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla (vedlejší) účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je v této části k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejího práva (stěžovatelce vystupující v řízení před obecnými soudy v postavení vedlejší účastnice zákon oprávnění podat dovolání nedává - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. 25 Cdo 162/2003).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
19. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
20. K námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že v posuzované věci městský soud poukázal na to, že zmaření mimořádného talentu stěžovatelky (tato námitka byla poprvé uplatněna až v odvolacím řízení) nebylo prokázáno, a proto k této skutečnosti nemohl obvodní soud přihlédnout. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že předpoklady společenského uplatnění stěžovatelky nezanikly. Toto zjištění přitom vyplývá z provedených důkazů, zejména ze znaleckých posudků MUDr. Josefa Efflera a MUDr. Hany Mikulášové, jejichž závěry nebyly žádným účastníkem rozporovány. Proto tvrzení stěžovatelky, že došlo k úplné ztrátě jejího dosavadního profesního života, není podle městského soudu podpořeno žádnými důkazy. Ze znaleckých posudků se podává, že stěžovatelka před dopravní nehodou pracovala jako sekretářka/úřednice a ve svém volném čase spolupracovala na zajišťování pietních a vojensko-historických akcí. Tyto činnosti může vykonávat i nadále, byť v menším rozsahu, což plyne i z toho, že stěžovatelka byla zaměstnána i po dopravní nehodě a vojensko-historických akcí se účastnila alespoň jako divák, popř. přispívala svými znalostmi. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že v případě stěžovatelky jsou splněny předpoklady pro přiměřené zvýšení základní výměry odškodnění ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, když základní odškodnění ve výši 360 000 Kč újmu stěžovatelky nevyvažuje. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu i v tom, že stěžovatelka je v důsledku utrpěného zranění (poranění hlavy) trvale a výrazně omezena v pokračování v její předchozí výdělečné i zájmové činnosti. Obvodní soud postupoval při určení výše přiměřené náhrady v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 27. 8. 2014 sp. zn. 25 Cdo 2598/2012), když poměřoval nepříznivé následky úrazu ve všech sférách života stěžovatelky s obdobnými případy v judikatuře již řešenými a uvedl, že není rozhodující počet násobků základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění, ale reálná hodnota peněžní částky, jež má kompenzovat imateriální požitky, o které poškozený přišel. Obvodní soud poukázal na to, že v obdobných případech byla poškozeným přiznána částka okolo 1 100 000 Kč, stěžovatelce přiznal částku 1 080 000 Kč. Městský soud shodně s obvodním soudem dovodil, že částka 1 080 000 Kč kompenzuje imateriální požitky, o které vedlejší účastnice přišla v důsledku poškození zdraví (zejména duševního). Uvedeným závěrům ve věci jednajících soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
21. K námitce stěžovatelky, že soudy plnění, jakým je náhrada újmy způsobené na zdraví, přisuzují insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty v konkursu, a nikoliv samotné poškozené stěžovatelce, Ústavní soud odkazuje na usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. 20 Cdo 3624/2019, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil, že peněžitá pohledávka přiměřeného zadostiučinění je exekučně postižitelná a povinný nemůže argumentovat tím, že pohledávka nepodléhá výkonu rozhodnutí z důvodů uvedených v §322 o. s. ř. Nejvyšší soud uvedl, že §321 a §322 o. s. ř. obsahují výčet věcí, které nepodléhají výkonu rozhodnutí (exekuci). Současně zdůraznil, že pohledávka ve smyslu exekučního (procesního) práva je zvláštní majetkovou hodnotou, neboť možnosti a limity jejího postižení jsou upraveny specifickým způsobem (srov. §303 a násl. o. s. ř.). Argumentace povinného, že pohledávka je podle hmotného práva považována za věc, neobstojí, neboť v procesním právu má pohledávka svůj vlastní režim postižení, který je odlišný od postižení "movitých věcí" podle §321 a násl. o. s. ř. Výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí totiž mohou být postiženy movité věci s výjimkou věcí postihovaných podle části šesté hlav druhé až čtvrté (srov. §323 odst. 1 věta prvá o. s. ř.), a proto §321 a násl. o. s. ř. je možné (a nutné) zohlednit pouze v případě výkonu rozhodnutí (exekuci) prodejem movitých a nemovitých věcí a nikoliv při výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením pohledávky. Podle Nejvyššího soudu skutečnost, že exekuční (procesní) právo přistupuje k pohledávce jako ke zvláštní majetkové hodnotě, což má za následek, že se v posuzovaném případě neaplikuje §322 o. s. ř., není sama o sobě nespravedlivá; je věcí zákonodárce, aby konkrétním způsobem stanoveným zákonem ustavil rovnováhu mezi zájmy oprávněného a povinného. To, že peněžitá pohledávka přiměřeného zadostiučinění je exekučně postižitelná, neboť to §317 a násl. o. s. ř. připouští, nevychyluje nerovnováhu mezi zájmy oprávněného a povinného směrem, který je z pohledu "dobrých mravů" zjevně neakceptovatelný. Peněžité pohledávky (na rozdíl např. od snubního prstenu apod.) totiž slouží jako prostředek k získání jiné hodnoty bez ohledu na to, jaký je důvod jejich vzniku. Zájem povinného, aby exekučně nebyly postižitelné peněžité pohledávky nad únosnou míru, je dostatečně chráněn §317 a násl. o. s. ř. Pro účely exekuce nelze argumentovat ani §207 insolvenčního zákona, neboť exekuční právo neobsahuje žádnou normu, jež by sdělovala, že exekuční titul nelze uspokojit přikázáním pohledávky povinného podle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, když tato pohledávka není obsažena v taxativním výčtu nepostižitelných pohledávek v §317 až §319 o. s. ř.
22. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že ústavní stížnost proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 783/20 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v něm konstatoval, že Nejvyšší soud zde přijal závazný výklad §317 a §322 o. s. ř. ve vztahu k pohledávce vzniklé z titulu nároku na odčinění nemajetkové újmy podle §2959 občanského zákoníku, tudíž Ústavní soud proti usnesení Nejvyššího soudu neměl z pohledu ústavnosti výhrady. Přitom dodal, že rozdílný přístup k postižení předmětné pohledávky v exekučním a insolvenčním řízení se sice může jevit jako nelogický, jde však o legitimní rozhodnutí zákonodárce o "upřednostnění" exekuce ve snaze zajistit co nejlepší vymahatelnost práva, kterým jsou soudy při své rozhodovací činnosti vázány. Ústavní soud nepovažoval za nemravný výklad, podle kterého by díky exekuci provedené postižením peněžité pohledávky (třeba i přiznané z titulu nemajetkové újmy) mohly být obecně sanovány dluhy povinného, který by tak získal příležitost začít "nový život" bez dluhů (zvlášť v případě povinného ocitajícího se v "dluhové pasti"). Uvedené lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.
23. K námitce stěžovatelky o porušení jejího práva na soudní ochranu v důsledku toho, že nemohla sama účinně hájit svá práva, Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není absolutní a již svojí povahou připouští jistá omezení, která však nemohou zkracovat práva jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by nebyla zachována samotná podstata tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.).
24. Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem upravený postup insolvenčního správce v insolvenčním řízení, a proto nelze přisvědčit stěžovatelce v tvrzení, že jí bylo odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, když v předmětném řízení o náhradu škody vystupoval v souladu s příslušnými ustanoveními insolvenčního zákona jako žalobce insolvenční správce a stěžovatelka byla do řízení připuštěna jako vedlejší účastnice.
25. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
26. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
27. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti výroku I. rozsudku městského soudu a proti výrokům II., IV. a XI. rozsudku obvodního soudu je zjevně neopodstatněná, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní stížnost v části směřující proti výroku II. rozsudku městského soudu a výrokům VII., VIII., IX. a X. rozsudku obvodního soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu