ECLI:CZ:US:2002:4.US.368.02
sp. zn. IV. ÚS 368/02
Usnesení
IV. ÚS 368/02
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti obchodní společnosti D. p. hl. m. Prahy, a. s., zastoupené JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 4. 2002, č. j. 12 C 99/2002-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá shora uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný, T. M., zastoupený opatrovníkem Mgr. B. D., justičním čekatelem Ministerstva spravedlnosti ČR, je povinen zaplatit stěžovatelce částku 808,- Kč a na nákladech řízení částku 2 325,- Kč k rukám jejího právního zástupce, advokáta JUDr. J. B. V ústavní stížnosti se stěžovatelka nejprve zabývala otázkou její přípustnosti z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), neboť předmětem sporu bylo peněžité plnění, které částku 2 000,- Kč, uvedenou v ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. jako kritérium pro posuzování tzv. bagatelních věcí, u nichž je odvolání nepřípustné, nepřevyšuje. Uvedenou hranici však převyšují náklady řízení. Vzhledem k rozdílné praxi obecných soudů, kdy některé považují za určující částku, o kterou je veden meritorní spor (dle jejích poznatků např. Městský soud v Praze), jiné posuzují zvlášť hodnotu peněžitého plnění v meritu věci a samostatně výši nákladů řízení, stěžovatelka dovodila, že její ústavní stížnost je z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků přípustná, byť v závěru svých úvah toto přesvědčení výslovně neformulovala.
Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatelka oponuje právním názorům Obvodního soudu pro Prahu 10 ohledně určení nákladů řízení a tvrdí, že soudem určená výše odměny za zastupování advokátem je nižší, než jak určuje zákon, a tudíž že v této části je napadený rozsudek nezákonný. Tím podle jejího názoru došlo současně i k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv, především do práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka dále poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS 12/95), ve kterých Ústavní soud připustil, že v některých případech může být interpretace právních předpisů obecnými soudy, jevící se na první pohled jako interpretace zákonná, natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti, čímž dojde k zásahu do ústavního práva zakotveného v čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Přesně k tomu dle přesvědčení stěžovatelky v její věci došlo.
Stěžovatelka má za to, že soud měl rozhodovat o nákladech řízení podle §151 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy že výši odměny za zastupování advokátem měl určit podle sazeb stanovených zvláštním právním předpisem. Tímto předpisem je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se mj. stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Podle ustanovení §3 odst. 1 bod 2 citované vyhlášky, je-li předmětem řízení zaplacení peněžité částky přes 500,- Kč do 1 000,- Kč (jak tomu bylo v dané věci), činí paušální sazba odměny za zastupování 3 000,- Kč. V rozporu s tím však jí byla přiznána částka nižší, což pro ni má z dlouhodobějšího hlediska závažný majetkový dopad. Vytváří se tím absurdní situace, kdy k majetkové újmě dochází nikoliv na straně delikventa, ale subjektu, který byl jeho chováním donucen se bránit s využitím právních služeb. Redukcí zákonné odměny soud zmenšuje majetek stěžovatelky, která při uzavírání smlouvy s advokátem počítala s tím, že většinu anebo celou částku, kterou mu zaplatí, získá od neúspěšného účastníka. Přitom soud tuto redukci provedl použitím naprosto nepřezkoumatelného, nepředvídatelného a neurčitého kritéria, tj. složitosti věci.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušil.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 12 C 99/2002, Ústavní soud zjistil, že obecný soud vyhověl návrhu stěžovatelky na uložení povinnosti žalovanému (T. M.) zaplatit jí částku za nezaplacené jízdné a přirážku k jízdnému podle Smluvních přepravních podmínek, neboť jmenovaný cestoval dne 2. 4. 2001 na lince Metro A hromadné dopravy provozované stěžovatelkou bez platného jízdního dokladu. Soud přiznal stěžovatelce i náhradu nákladů řízení ve výši 2 325,- Kč, představující zaplacený soudní poplatek ve výši 600,- Kč, náklady zastoupení stěžovatelky advokátem ve výši 1 725,- Kč (jež tvoří 3x hlavní úkon po 500,- Kč a 3x režijní paušál po 75,- Kč). Z odůvodnění napadeného rozsudku dále vyplynulo, že při stanovení výše odměny za zastupování advokátem soud aplikoval ustanovení §151 odst. 2, věta prvá, část věty za středníkem o. s. ř. a postupoval podle ustanovení §7, §11 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Soud uvedl, že při stanovení výše odměny advokáta nepostupoval podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (jak navrhovala stěžovatelka, která žádala odměnu ve výši 3 000,- Kč, celkově na nákladech řízení 3 750,- Kč) s ohledem na povahu řízení (jednoduchost a snadná prokazatelnost skutku, na základě kterého je nárok vyvozován), jeho délku a náročnost poskytnutí právních služeb (vymáhání jízdného), a vzhledem k tomu, že by takový postup byl podle názoru soudu vůči žalované straně příliš tvrdý.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatelky s rozhodnutím obecného soudu o náhradě nákladů řízení, nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní, a tudíž že je třeba ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud především nesdílí názor stěžovatelky, že jedinou zákonnou možností obecného soudu bylo stanovit výši odměny za zastupování podle paušální sazby dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. umožňuje obecným soudům výjimečně výši této odměny stanovit podle právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), a to tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu. Za situace, kdy paušální náhrada za spory penězi ocenitelné je "vystavěna" na předpokladu šesti úkonů právní služby, nelze obecnému soudu upřít oprávnění postupovat tak, jak v dané věci postupoval. Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv může být předmětné rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66, sv. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
K argumentaci stěžovatelky, že postupem soudu bylo zasaženo do jejího vlastnického práva, Ústavní soud opakovaně připomíná, že toto ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované, svědčící konkrétnímu vlastníku. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale teprve (například rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může, je-li přiznána a uhrazena, vlastnictví rozhojnit.
Pokud stěžovatelka uvedla, že v praxi obecných soudů je při aplikaci ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., zakládajícího nepřípustnost odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000,- Kč, postupováno nejednotně, Ústavní soud uvádí, že sjednocování výkladu právních předpisů obyčejného práva v činnosti obecných soudů je věcí Nejvyššího soudu ČR a nikoliv Ústavního soudu.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovou interpretaci soudu vytknout nelze. Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecného soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu