ECLI:CZ:US:2017:4.US.3770.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3770/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ľ. B., t. č. ve Věznici Hrnčiarovce nad Parnou, Dlhé lúky 1, 919 35, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Janem Fuchsem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Osadní 324/12a, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2016 sp. zn. 14 To 110/2016, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2016 sp. zn. Nt 2031/2016, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 15. listopadu 2016 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Ľ. B. (dále též "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných základních práv a svobod. Současně stěžovatel požádal Ústavní soud o odklad vykonatelnosti napadeného (prvostupňového) rozhodnutí ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil:
1) Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Levice ze dne 6. září 2012 sp. zn. 4 T 112/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Nitře ze dne 13. června 2013 sp. zn. 4 To 139/2012, shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 5 zákona č. 485/2001 Z. z. (dále jen "slovenský tr. zákon") a trestného činu neodvedení daně a pojistného dle §148a odst. 1, 2 písm. a) slovenského tr. zákona, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce tří let. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 22. dubna 2015 sp. zn. 3 Tdo 25/2014 odmítnuto.
2) Okresním soudem Levice byl na stěžovatele dne 9. května 2016 pod sp. zn. 4 T 112/2006, vydán evropský zatýkací rozkaz. Stěžovatel byl dne 26. května 2016 v 8:30 hod. zadržen na území České republiky a usnesením Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") z téhož dne sp. zn. Nt 2031/2016 byl vzat do tzv. předběžné vazby.
3) Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala dne 15. června 2016 návrh na vydání rozhodnutí o předání dle §205 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále též "z. m. j. s.") a o přeměně předběžné vazby na vazbu předávací podle §206 odst. 1 z. m. j. s.
4) Usnesením ze dne 23. června 2016 sp. zn. Nt 2031/2016 soud prvního stupně rozhodl o předání stěžovatele do Slovenské republiky. Usnesením ze dne 12. července 2016 sp. zn. 14 To 78/2016 Vrchní soud v Praze (dále též "stížnostní soud") k stížnosti stěžovatele usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2016 sp. zn. Nt 2031/2016, dle §149 písm. b) tr. řádu z důvodu nedodržení zákonné pětidenní lhůty k přípravě a neprovedení v usnesení stížnostního soudu citovaných důkazů zrušil, a uložil soudu prvního stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
5) Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 17. srpna 2016 sp. zn. Nt 2031/2016 rozhodl o předání stěžovatele do Slovenské republiky a o přeměně předběžné vazby stěžovatele na vazbu předávací.
6) Proti usnesení soudu prvního stupně stěžovatel podal stížnost, již stížnostní soud usnesením ze dne 8. září 2016 sp. zn. 14 To 110/2016 dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
Ústavní stížnost směřuje proti usnesením obecných soudů uvedeným v bodech 5) a 6) shora.
III.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti (a v jejím doplnění ze dne 15. listopadu 2016) předně namítá, že obecné soudy postupovaly v rozporu s ustanovením §205 odst. 2 písm. l) z. m. j. s., neboť se dostatečně nezabývaly jeho tvrzeními stran nesprávného postupu slovenských soudů v průběhu trestního řízení, jež vyústilo v jeho pravomocné odsouzení. Z uvedeného ustanovení přitom plyne, že k předání osoby do vyžadujícího státu nemůže dojít za situace, kdy by takový postup byl v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Takový rozpor stěžovatel spatřuje v postupu Krajského soudu v Nitře, jenž v řízení o odvolání stěžovatele přistoupil ke změně právní kvalifikace skutku, aniž by s takovou změnou stěžovatele či jeho advokáta seznámil, čímž prý porušil článek 6 odst. 1 a 3 písm. a) a b) Úmluvy. Své předání za účelem výkonu trestu ve Slovenské republice proto stěžovatel považuje za pokračování v porušování jeho základního práva, což však obecné soudy nevzaly v potaz, pročež jejich postup v projednávané věci považuje za arbitrární a formalistický, a tedy rozporný s ustanovením §5 z. m. j. s.
Dle názoru stěžovatele dále obecné soudy nesprávně vycházely ze závěru, že v řízení o předání jim nepřísluší přezkoumávat pravomocné rozhodnutí soudů jiného členského státu, a to i přesto, že dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva platí, že "[ú]kolem soudu v daném případě skutečně není přezkoumávat rozhodnutí cizího státu po právní nebo skutkové stránce, ale přezkoumat, zda byly důkazní prostředky (per analogiam procesní postupy) předloženy a vykonány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces, a tím ověřit soulad s Úmluvou" (REPÍK, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: ORAC, 2002, s. 136.).
Obecné soudy dle stěžovatele prý rezignovaly na restriktivní výklad §205 odst. 2 písm. h) a i) z. m. j. s., protože stěžovatel představuje osobu, na níž české soudy "pohlížejí jako na nevinného".
Stěžovatel má dále za to, že evropský zatýkací rozkaz byl vydán neplatně a v rozporu se zákonem, konkrétně ustanovením §193 odst. 2 z. m. j. s., které umožňuje předání na základě evropského zatýkacího rozkazu pro skutek, za který má být vykonán nepodmíněný trest odnětí svobody. V případě stěžovatele však takový trest být vykonán nemá, jak se podává z rozsudku Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. 3 Tdo 25/2014, dle něhož usnesení Krajského soudu v Nitře o zamítnutí stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí o žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody dosud není právoplatné (pravomocné).
Napadená rozhodnutí prý taktéž přehlížejí závěry podávající se z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. května 2006, sp. zn. Pl. ÚS 66/04, v němž Ústavní soud (mimo jiné) konstatoval, že "[o]sobě, která má být předána do jiného státu EU, je zachováno právo podat proti příslušným opatřením orgánů činných v trestním řízení stížnost, která má odkladný účinek (§411 odst. 5 tr. řádu), a eventuálně též ústavní stížnost, přičemž po dobu, během níž Ústavní soud rozhoduje, lhůty k předání osoby neběží (§415 odst. 3 tr. řádu)." Stěžovatel namítá, že skutečnost, že by lhůty k předání neběžely, je čistě iluzorní, neboť k jeho předání došlo ještě dříve, než bylo rozhodnutí stížnostního soudu doručeno jeho obhájci.
Stěžovatel rovněž tvrdí, že v projednávané věci mělo dojít k porušení §15 (správně §14) z. m. j. s., neboť v řízení před soudem prvního stupně byl zastoupen advokátním koncipientem, nikoliv advokátem.
V neposlední řadě dle stěžovatele nebyly splněny podmínky pro jeho vzetí do předběžné vazby, u níž česká právní úprava vyžaduje naplnění důvodu tzv. útěkové vazby. Na tento důvod přitom nelze usuzovat pouze ze skutečnosti, že osoba, o jejíž předání jde, je cizincem bez dlouhodobého pobytu v České republice. Na tomto základu stěžovatel dovozuje, že názor stížnostního soudu, že předávací vazba (na níž byla předběžná vazba stěžovatele přeměněna napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně) je v dané věci obligatorní, nemůže obstát.
Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel žádá ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, s odůvodněním, že předání do Slovenské republiky by pro něj představovalo nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Současně stěžovatel požádal o anonymizaci ústavní stížnosti ve vztahu k údajům o své totožnosti, jakož i o totožnosti dalších - v ústavní stížnosti zmiňovaných - osob.
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal ve světle námitek stěžovatele obsah napadených rozhodnutí obecných soudů, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako všechna níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).
Institut evropského zatýkacího rozkazu zavedený rámcovým rozhodnutím Rady (EU) č. 2002/584/SVV ze dne 13. 6. 2002, o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (dále jen "rámcové rozhodnutí"), představuje významný prostředek mezinárodní justiční spolupráce mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie, sloužící k provedení zásady vzájemnosti, kterou Evropská rada označila za "úhelný kámen" justiční spolupráce. Tradiční vydávání (extradition) mezi jednotlivými členskými státy Unie bylo proto nahrazeno systémem předávání (surrender) mezi soudními orgány v rámci Unie, ve snaze zjednodušit systém předávání podezřelých nebo odsouzených osob za účelem trestního stíhání nebo k výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních, resp. odstranit složitosti, jakož i možná prodlení spojená s dosavadními formalizovanými postupy při extradici (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. února 2008 sp. zn. III. ÚS 2388/07, či ze dne 9. září 2013 sp. zn. I. ÚS 2484/13).
Mechanismus evropského zatýkacího rozkazu je přitom založen na vysokém stupni důvěry mezi členskými státy Evropské unie; jeho provádění lze proto pozastavit pouze v případě závažného a trvajícího porušování zásad stanovených v článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii některým členským státem, bude-li toto porušování formálně Radou zjištěno ve shodě s článkem 7 Smlouvy o Evropské unii. Samotný Evropský soudní dvůr již v roce 2003 konstatoval, že členské státy mají vzájemnou důvěru ve své systémy trestní justice a každý z nich uznává trestní právo platné v jiném členském státě, a to i tehdy, pokud by aplikací svého vlastního práva dospěl k jinému výsledku. Je vždy nutno pamatovat na skutečnost, že všechny členské státy EU jsou signatáři Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Proto nemůže být občan významněji dotčen na svých právech tím, že o jeho trestní věci bude rozhodováno v jiném členském státě Unie, neboť každý členský stát EU je vázán standardem ochrany lidských práv, který je ekvivalentní standardu vyžadovanému v České republice (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. května 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04, a citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2484/13).
Z tohoto důvodu je případný přezkum rozhodnutí vydaných soudy jiného členského státu v trestních věcech do značné míry limitován, nikoliv však vyloučen (srov. body 8 a 12 preambule rámcového rozhodnutí). Ve vztahu k evropskému zatýkacímu rozkazu tyto hranice stanovuje předně samotné rámcové rozhodnutí a dále vnitrostátní úprava, obsažená v ustanovení §205 odst. 2 z. m. j. s.
Stěžovatel namítá, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro vydání evropského zatýkacího rozkazu, neboť takový lze vydat (mimo jiné) jen pro skutek, za který má být vykonán nepodmíněný trest odnětí svobody.
K tomu je třeba odkázat na článek 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí, podle něhož lze evropský zatýkací rozkaz vydat v případech jednání, které lze podle práva vystavujícího členského státu potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně 12 měsíců, nebo byl-li již rozsudkem uložen trest nebo nařízeno ochranné opatření, v případě trestu nebo ochranného opatření v délce nejméně čtyř měsíců (srov. anglickou jazykovou verzi rámcového rozhodnutí "where a sentence has been passed"). Vedle toho ustanovení §193 odst. 2 písm. b) z. m. j. s. či §205 odst. 2 písm. d) z. m. j. s. hovoří o "skutku, za který má být vykonán nepodmíněný trest odnětí svobody".
Jak konstatoval stížnostní soud na straně 4 svého rozhodnutí, stěžovatel byl slovenskými soudy pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem Slovenské republiky odmítnuto. O návrhu stěžovatele na odklad výkonu trestu odnětí svobody uvedený soud již nerozhodoval, neboť o stížnosti proti rozhodnutí Okresního soudu Levice ze dne 7. listopadu 2013 sp. zn. 4 T 112/2006 - jímž byla žádost stěžovatele o odklad výkonu trestu odnětí svobody zamítnuta - rozhodl dne 9. prosince 2013 Krajský soud v Nitře tak, že tuto zamítl a stěžovatele vyzval k nastoupení výkonu trestu. Sama skutečnost, že rozhodnutí Krajského soudu v Nitře nebylo stěžovateli doručeno (neboť slovenským orgánům činným v trestním řízení se opakovaně nepodařilo stěžovatele na adrese jeho trvalého bydliště ve Slovenské republice zastihnout) na splnění podmínky, že stěžovatel má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, ničeho nemění. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy se se stěžovatelovou námitkou obstojně vypořádaly a napadeným rozhodnutím proto není čeho vytknout.
Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy při posuzování podmínek pro jeho předání nepostupovaly v souladu s ustanoveními §5 odst. 1 z. m. j. s. a §205 odst. 2 písm. l) z. m. j. s., neboť v řízení předcházejícímu pravomocnému odsouzení stěžovatele, mělo dojít k porušení článku 6 odst. 1 a 3 písm. a) a b) Úmluvy. Z tohoto důvodu prý obecné soudy měly v případě stěžovatele odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu.
Podle §5 odst. 1 z. m. j. s. platí, že mezinárodní justiční spolupráci nelze cizozemskému orgánu poskytnout, pokud by to bylo v rozporu s ústavním pořádkem České republiky nebo s takovou zásadou právního řádu České republiky, na které je třeba bez výhrad trvat. Ustanovení §205 odst. 2 písm. l) z. m. j. s. stanoví, že vyžádaný se do vyžadujícího státu nepředá, pokud by předání bylo v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.
Uvedená ustanovení umožňují odepření mezinárodní justiční spolupráce na základě tzv. výhrady veřejného pořádku (ordre public), pod níž tradičně spadají především základní principy státního zřízení České republiky, ať už jsou vyjádřeny v ústavních předpisech a zákonech, nebo mají povahu obecných principů právního řádu v pozitivním právu nevyjádřených. Vedle této kategorie je třeba mít na paměti i závazky z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod, jimiž je Česká republika vázána. Princip nadřazení ochrany základních práv před ostatními závazky z mezinárodních smluv je zdůrazněn též v judikatuře Ústavního soudu, např. v nálezech ze dne 15. dubna 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 nebo ze dne 3. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06.
Ve svém usnesení ze dne 22. března 2016 sp. zn. IV. ÚS 422/16, se Ústavní podrobně vyjádřil k nezbytnosti zohlednění ochrany základních práv při extradičním (vydávacím) řízení, zvláště pak článků 3 a 6 Úmluvy. Ohledně článku 6 Úmluvy Ústavní soud konstatoval, že "vydání osoby je z hlediska ochrany základních práv nepřípustné v případě, kdy by jí v dožadujícím státě hrozilo reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, tedy kdy by v důsledku vydání prokazatelně mohlo dojít k porušení samotné esence práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 6 Úmluvy [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. ledna 2012 č. 8139/09, §258 a násl.].
Vznese-li vydávaný námitku spočívající v tom, že mu v cílové zemi hrozí (...) reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, porušující článek 6 Úmluvy, musí ji obecné soudy podrobit podrobnému a pečlivému přezkumu. V případě, kdy dospějí k závěru, že takovéto reálné nebezpečí existuje, musí být extradice prohlášena za nepřípustnou. (...) K ‚flagrantnímu odepření spravedlnosti' by mohlo dojít v případě, kdy by byla nespravedlnost soudního procesu natolik zásadní, že by způsobila naprostou destrukci práva zakotveného v článku 6 Úmluvy (podrobněji viz nález Ústavního soudu ze dne 29. ledna 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13).
Nepřípustnost vydání může být dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci. Při posuzování rizika (...) flagrantního porušení článku 6 Úmluvy v případě vydání konkrétní osoby musejí obecné soudy zpravidla přihlédnout nejen k obecné situaci v dožadujícím státě, ale také k okolnostem týkajícím se osobnosti vydávaného. (...) Vydávaný proto bude zpravidla muset tvrdit konkrétní skutečnosti týkající se jeho osoby (např. příslušnost k pronásledované skupině, předchozí konflikty s veřejnou mocí ve státě atp.), z nichž plyne obava z ohrožení shora uvedených základních práv.
Kromě zodpovězení shora uvedených otázek mají obecné soudy v justiční fázi vydávacího řízení rovněž povinnost posoudit naplnění celé řady dalších podmínek přípustnosti vydání osoby, resp. zvážit, zda neexistují překážky, které by tomuto vydání bránily (...). V tomto smyslu je třeba zdůraznit, že i zde se uplatní požadavky spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 a násl. Listiny. Aby těmto požadavkům obecné soudy dostály, musejí z úřední povinnosti bedlivě zhodnotit všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, náležitě se vypořádat se všemi relevantními námitkami osoby, o jejíž vydání se jedná, přičemž nesmějí opomenout své rozhodnutí dostatečně zdůvodnit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 534/06)."
Uvedené závěry se přitom plně prosadí i při posuzování (ne)přípustnosti předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu ve smyslu §205 odst. 2 písm. l)
z. m. j. s.
Porušení článku 6 odst. 1 a 3 písm. a) a b) Úmluvy stěžovatel v řízení před slovenskými soudy spatřuje v tom, že Krajský soud v Nitře přistoupil ke změně právní kvalifikace skutku, aniž by s takovou změnou stěžovatele či jeho advokáta seznámil.
Stížnostní soud uvedl, že v řízení před Krajským soudem v Nitře došlo ke změně právní kvalifikace, která byla založena toliko na odlišném právním posouzení vlastnictví peněz zaplacených poškozenou obchodní společností. V důsledku toho bylo jednání stěžovatele posouzeno Krajským soudem v Nitře jako trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 5 slovenského tr. zákona, namísto trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 5 slovenského tr. zákona (přičemž trestní sazba se u obou trestných činů pohybovala v rozmezí pěti až dvanácti let). Ačkoliv s touto změnou obhájce stěžovatele neměl být seznámen, stížnostní soud v takovém postupu neshledal porušení článku 6 Úmluvy, k čemuž doplnil, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovateli byl uložen oproti původnímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let, trest o polovinu nižší, a pro jeho výkon byl stěžovatel zařazen do první - namísto původní druhé - nápravněvýchovné skupiny.
Ústavní soud se se závěrem stížnostního soudu ztotožňuje, neboť v uvedeném postupu skutečně nelze spatřovat flagrantní odepření spravedlnosti ve smyslu citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva, tedy nespravedlnost soudního procesu, která je natolik zásadní, že způsobuje naprostou destrukci práva zakotveného v čl. 6 Úmluvy. Taková nespravedlnost by mohla spočívat například v neumožnění obnovy řízení v případě, kdy je vydávaná osoba odsouzena in absentia, v naprostém odepření práva obhajoby, v držení ve vazbě bez možnosti požádat o přezkum důvodů této vazby nezávislý a nestranný soud či v záměrném a systematickém odepírání přístupu k advokátovi [srov. citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, jakož i nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1221/13].
Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkou stěžovatele v tomto směru dostatečně zabývaly, čímž dostály své povinnosti posoudit, zda trestní řízení stěžovatele ve Slovenské republice proběhlo při zachování práv garantovaných stěžovateli na základě článku 6 Úmluvy, resp. zda tato nebyla porušena takovým způsobem, který by představoval flagrantní odepření spravedlnosti. Odůvodnění napadených rozhodnutí je v tomto směru přesvědčivé a ústavně aprobovatelné.
Uvádí-li stěžovatel, že obecné soudy měly "rezignovat na restriktivní výklad §205 odst. 2 písm. h) a i) z. m. j. s.," neboť představuje osobu, "na níž české soudy pohlížejí jako na nevinného," Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, které se i touto námitkou dostatečně zabývaly, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí nemá Ústavní soud v tomto směru čeho vytknout.
Předně je třeba upozornit na samotnou dikci uvedených ustanovení, dle nichž není přípustné předání vyžádané osoby, jestliže trestní stíhání pro týž skutek, vedené proti této osobě v České republice bylo pravomocně skončeno nebo jestliže trestní stíhání pro týž skutek vedené proti této osobě v jiném členském státu nebo v přidruženém státu skončilo rozhodnutím, které vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 2 tr. řádu, anebo trestní stíhání pro týž skutek vedené proti této osobě ve třetím státu skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem nebo jiným rozhodnutím soudu se stejným účinkem, jestliže takové rozhodnutí nebylo zrušeno a jestliže trest, pokud byl osobě, o jejíž vydání jde, uložen, byl již vykonán, je právě vykonáván anebo jej podle práva odsuzujícího státu již nelze vykonat.
V projednávané věci však taková překážka, jež by bránila předání stěžovatele do Slovenské republiky, nebyla dána. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vystupoval v jiném trestním řízení vedeném v České republice za poškozenou obchodní společnost INVESTMENT GROUP, a. s. (jakožto její statutární orgán), nejenže neznamená, že by "české soudy měly na stěžovatele pohlížet jako na nevinného", ale nenaplňuje ani žádnou z překážek předání dle §205 odst. 2 písm. h) nebo i) z. m. j. s. Nutno dodat, že v případě stěžovatele nejde ani o situaci předvídanou §205 odst. 2 písm. i) in fine z. m. j. s., neboť pravomocně uložený trest v době rozhodování obecných soudů doposud nebyl vykonán (v současné době již vykonáván je) a nebyla zde dána ani překážka výkonu uloženého trestu dle práva odsuzujícího státu.
Stěžovatel dále namítá, že k jeho předání do Slovenské republiky došlo již dne 15. září 2016, o čemž se měl jeho obhájce (díky své vlastní iniciativě) dozvědět až téhož dne. Takový postup stěžovatel shledává rozporným s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 66/04, neboť stěžovateli nebyla zachována možnost bránit se proti rozhodnutím obecných soudů dalšími opravnými prostředky (s odkladným účinkem ve vztahu k rozhodnutí o jeho předání do Slovenské republiky).
Ústavní soud k této námitce poukazuje na rozdílnost právní úpravy obsažené dříve v hlavě dvacáté páté tr. řádu - konkrétně ustanovení §415 odst. 3 tr. řádu, dle něhož podání ústavní stížnosti proti postupu orgánů činných v trestním řízení, které jsou k provádění předávacího řízení příslušné, automaticky počátek běhu lhůt souvisejících s předáním osoby odsouvalo na den, kdy orgán, který je příslušný k postupu v daném stadiu předávacího řízení, obdržel rozhodnutí Ústavního soudu o stížnosti osoby, která ji podala - a v zákoně o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, který obdobné pravidlo již neobsahuje. Podání ústavní stížnosti tak má ve vztahu k vykonatelnosti rozhodnutí o předání odkladný účinek pouze v případě, že jí takový účinek na základě žádosti stěžovatele dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu přizná sám Ústavní soud. Odkaz stěžovatele na citovanou nálezovou judikaturu Ústavního soudu z tohoto důvodu nelze považovat za přiléhavý; stěžovatel využil svého práva proti rozhodnutí soudu prvního stupně o jeho předání podat stížnost (§205 odst. 1 věta první za středníkem z. m. j. s.), jež měla odkladný účinek, a to až do okamžiku právní moci rozhodnutí o předání.
V postupu orgánů činných v trestním řízení nelze shledávat ani porušení §213 odst. 2 věty první z. m. j. s., jež stanoví, že osobu je třeba předat vyžadujícímu státu nejpozději do 10 dnů od právní moci rozhodnutí o předání. Usnesení soudu prvního stupně o předání a o přeměně předběžné vazby na vazbu předávací nabylo právní moci dne 8. září 2016 [k tomu srov. §140 odst. 1 písm. b) cc) tr. řádu, ve spojení s §135 a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu]. Ke shodnému závěru dochází rovněž odborná komentářová literatura (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání C. H. Beck, 2013, s. 1751). Jestliže lhůta k předání stěžovatele počala běžet již dnem vyhlášení usnesení o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o předání stěžovatele, pak Ústavní soud v postupu orgánů činných v trestním řízení, které realizovaly předání stěžovatele dne 15. září 2016, nespatřuje nezákonný, natož protiústavní postup.
K námitce stěžovatele, že v řízení před soudem prvního stupně měl být zastoupen advokátním koncipientem, nikoliv advokátem, čímž prý mělo dojít k porušení ustanovení §14 z. m. j. s. Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku stěžovatel uplatňuje teprve v řízení před Ústavním soudem, byť tak nepochybně mohl učinit již v řízení před soudem stížnostním [srov. §147 odst. 1 písm. b) tr. řádu ]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post), [k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. července 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2011 sp. zn. IV. ÚS 836/11, nebo ze dne 18. června 2013 sp. zn. III. ÚS 496/13). Ústavní soud se uvedenou námitkou nezabýval, neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení před stížnostním soudem, ačkoliv tak učinit mohl.
Shodný závěr se uplatní i ve vztahu ke stěžovatelově námitce stran jeho vzetí do předběžné vazby a následné přeměně předběžné vazby na vazbu předávací rozhodnutím soudu prvního stupně. Předně je třeba říci, že proti samotnému vzetí do předběžné vazby stěžovatel mohl v souladu s ustanovením §204 odst. 4 z. m. j. s. ve spojení s §94 odst. 1 větou druhou z. m. j. s. podat stížnost, což však (zřejmě, neboť z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se nepodává opak) neučinil.
Tvrdí-li stěžovatel, že závěr stížnostního soudu o obligatomosti předávací vazby (v případě její přeměny z vazby předběžné dle §206 odst. 1 z. m. j. s.) v projednávané věci neobstojí, je třeba v prvé řadě poukázat na samotnou dikci ustanovení §206 odst. 1 větu první z. m. j. s., dle něhož, rozhodne-li soud, že se osoba předá, vezme ji zároveň do předávací vazby, nebo rozhodne o přeměně předběžné vazby na vazbu předávací. Jak uvádí i odborná komentářová literatura (s odkazem na důvodovou zprávu) "rozhodnutí o (...) přeměně předběžné vazby na vazbu předávací (nachází-li se tato osoba v předběžné vazbě) je obligatorním důsledkem rozhodnutí, že se osoba předá, na které bezprostředně navazuje (...) Jedná se o vazbu obligatorní, pro kterou není stanoven žádný specifický vazební důvod kromě skutečnosti, že osoba má být předána." (viz KUBÍČEK, M, POLÁK, P. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014 s. 667).
Odůvodněnosti tohoto závěru nasvědčuje i ustanovení §206 odst. 1 věta třetí z. m. j. s., dle něhož se ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu neužijí, s výjimkou §70, §70a, §71 odst. 1 věty první a odst. 2 písm. a), které se užijí přiměřeně. Ochrana stěžovatelových práv je v takové situaci zajištěna prostřednictvím stížnosti proti takovému rozhodnutí (§206 odst. 1 věta druhá
z. m. j. s.). Této stěžovatel využil, avšak jejím prostřednictvím napadá pouze právní závěr o obligatorní přeměně předběžné vazby na vazbu předávací, který však - nahlíženo optikou článku 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy - z ústavněprávního hlediska obstojí.
Na základě ustanovení §59 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, se Ústavní soud zabýval žádostí stěžovatele o anonymizaci údajů totožnosti. Z §59 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze zjistit, že údaje o totožnosti účastníků a vedlejších účastníků, jejich zástupců, svědků a znalců se neuveřejňují, stanoví-li tak zvláštní zákon nebo vyžadují-li to důležité zájmy těchto osob nebo státu anebo mravnost. Stěžovatel nepředložil konkrétní argumentaci, z jakého důležitého zájmu by rozhodnutí mělo být anonymizováno, a Ústavní soud k takovému postupu sám důvod neshledal.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že obecné soudy se nezpronevěřily imperativům formulovaným v judikatuře Ústavního soudu stran přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí a nelze je považovat ani za projev svévole či přepjatého formalismu. Protože ústavní stížností napadená rozhodnutí optikou ústavněprávního přezkumu obstála, Ústavní soud neshledal důvod pro svůj kasační zásah.
Protože Ústavní soud nezjistil porušení základních práv a svobod, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. S ohledem na výsledek řízení (ale i proto, že k předání stěžovatele došlo téměř dva měsíce před samotným podáním ústavní stížnosti) Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu