ECLI:CZ:US:2018:4.US.3778.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3778/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o společné ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Marty Dvořákové, 2. Martiny Dvořákové, 3. Miroslava Dvořáka a 4. Pavla Štangla, všichni zastoupeni Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 6, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2017 č. j. 15 Co 223/2016-103, 15 Co 224/2016-103, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2016 č. j. 20 C 115/2013-76, ve spojení s doplňujícím rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2016 č. j. 20 C 115/2013-91, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a za účasti Hany Pasekové, bez právního zastoupení, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve společné ústavní stížnosti ze dne 4. 12. 2017 1. Marta Dvořáková, 2. Martina Dvořáková, 3. Miroslav Dvořák a 4. Pavel Štangl (dále též jen "žalovaní 1. až 4." nebo "stěžovatelé") navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí, vydaná v řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelé navrhují zrušit rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") ze dne 31. 10. 2017 č. j. 15 Co 223/2016-103, 15 Co 224/2016-103, a rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") ze dne 29. 3. 2016 č. j. 20 C 115/2013-76, v přísudečných částech v rozsahu věty první výroků I - IV, a doplňující rozsudek nalézacího soudu ze dne 29. 6. 2016 č. j. 20 C 115/2013-91. Z obsahu ústavní stížnosti, zejména tvrzení o porušení zásady zákazu reformationis in peius, nicméně plyne, že ústavní stížnost směřuje i proti zrušujícímu výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, a proti zrušeným výrokům V a VI napadeného rozsudku nalézacího soudu.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Vedlejší účastnice Hana Paseková (dále jen "žalobkyně") a žalovaní 1. až 4. jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. X zahrada o výměře 705 m2, v k. ú. Stránice a obci B., přičemž podíl žalobkyně činí 1/6. Žalobkyně nemá k pozemku přístup, a v civilním řízení se domáhala vydání bezdůvodného obohacení podle velikosti spoluvlastnických podílů žalovaných za dobu od 18. 9. 2011 do 18. 9. 2013, a to proti první žalované v částce 60 724 Kč, a proti žalovaným 2., 3. a 4. po každém v částce 30 362 Kč.
Dne 29. 3. 2016 rozsudkem č. j. 20 C 115/2013-76, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 29. 6. 2016 č. j. 20 C 115/2013-91, nalézací soud uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni specifikované částky, a to žalované 1. částku 7 441,64 Kč, v částce 53 282,36 žalobu zamítl (výrok I), žalované 2. částku 3 720,83 Kč, v částce 26 641,17 Kč žalobu zamítl (výrok II), žalovanému 3. částku 3 720,83 Kč, v částce 26 641,17 Kč žalobu zamítl (výrok III) a žalovanému 4. částku 3 720,83 Kč, v částce 26 641,17 Kč žalobu zamítl (výrok IV). Dále nalézací soud rozhodl o nákladech řízení (výrok V) a doplňujícím rozsudkem o nákladech znalečného (výrok VI).
Nalézací soud poukázal na stávající judikaturu, podle níž vlastník, který neužívá nemovitost, má nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči ostatním spoluvlastníkům, kteří nemovitost užívají nad rámec spoluvlastnického podílu, a podle níž spoluvlastník nemusí aktivně projevovat zájem o užívání svého podílu. Nalézací soud ustanovil znalkyni ke stanovení ceny obvyklého nájemného k předmětnému pozemku.
Dne 31. 10. 2017 rozsudkem č. j. 15 Co 223/2016-103, 15 Co 224/2016-103 odvolací soud k odvolání žalovaných rozsudek nalézacího soudu ze dne 29. 3. 2016 č. j. 20 C 115/2013-76, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 29. 6. 2016 č. j. 20 C 115/2013-91, potvrdil ve výrocích I, II, III a IV (výrok I), ve výrocích V a VI zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení (výrok II).
Odvolací soud konstatoval, že v projednávané věci existující poměry fakticky neumožňují žalobkyni její spoluvlastnický podíl užívat. Podle odvolacího soudu závěr o právu žalobkyně požadovat po žalovaných náhradu za to, že neužívá svůj spoluvlastnický podíl, je vyjádřen např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 778/2005, a tomuto závěru odpovídá i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 383/05. Nalézací soud tedy rozhodl správně, když návrhu žalobkyně co do základu vyhověl.
III.
Ve společné ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že nalézací soud v řízení postupoval v rozporu s hmotným právem a nevzal v úvahu skutková zjištění ve věci, čímž porušil základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), pokud přes všechny zjištěné okolnosti případu přisoudil žalobkyni byť i jen částečnou peněžní náhradu. Žalobkyně prý podle přesvědčení stěžovatelů místo reálné možnosti o zahradu pečovat zneužila své spoluvlastnické právo k vlastnímu peněžnímu obohacení. Nesprávný postup nalézacího soudu spatřují "i v ustanovení znalce a vzniku neodůvodněných nákladů státu za situace, kdy soud měl zjištěn skutkový stav ohledně zcela pasivního chování žalobkyně a přesto znalce ustanovil."
Odvolací soud podle stěžovatelů pochybil tím, že "odvolání stěžovatelů posoudil zcela formalisticky, když rovněž naprosto nepřiléhavě odkázal na rozhodnutí NS ČR 33 Odo 778/2005, jakož i na nález Ústavního soudu I. ÚS 385/05." Takový postup odvolacího soudu je podle stěžovatelů hrubým formalismem postrádajícím jakékoliv právní zdůvodnění, což vede k porušení práva na spravedlivé soudní řízení. Další pochybení odvolacího soudu stěžovatelé spatřují v porušení zákazu změny k horšímu - reformationis in peius, k čemuž mělo dojít zrušením výroků V a VI rozsudku nalézacího soudu. Stěžovatelé dále tvrdili, že "[o]bě pochybení odvolacího soudu, tj. jak potvrzení přísudečných částí napadených výroků, tak překročení zákonných procesně právních limitů stanovených pro odvolací řízení, jsou z hlediska ústavního rozměru hrubě porušující základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti zrušujícímu výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu a proti zrušeným výrokům V a VI napadeného rozsudku nalézacího soudu, nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť v této části nejde o rozhodnutí konečná.
Ve zbývající části ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v projednatelné části zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelů o porušení základního práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 a násl. Listiny, a to nesprávným právním posouzením žalobkyní uplatněného nároku, tj. nesprávným posouzením věci.
K tvrzení o porušení základního práva na soudní ochranu nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelů zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový protiústavní zásah však v pojednávaném případě neshledal. Napadená soudní rozhodnutí byla podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek řádného procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Věc stěžovatelů byla posouzena civilními soudy dvou instancí. Důvody, pro které nalézací soud a odvolací soud žalobě vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení zčásti vyhověly, jsou v jejich rozhodnutích přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
Pokud jde o tvrzené porušení zákazu reformationis in peius odvolacím soudem, který v neprospěch stěžovatelů změnil výrok nalézacího soudu o nákladech řízení, Ústavní soud připomíná, že tato zásada - obecně platná v trestním řízení - z občanského soudního řádu nevyplývá a v jeho působnosti se neuplatní (srov. usnesení ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 596/07 a v něm uvedená judikatura, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ani v projednávané věci Ústavní soud neměl důvod se odchýlit od závěru, že odvolací soud je oprávněn změnit, resp. zvýšit náhradu nákladů řízení i v neprospěch účastníka řízení, který byl jediným odvolatelem [srov. §212 písm. b) o. s. ř.], nicméně, jak bylo konstatováno již výše, v této části je ústavní stížnost nepřípustná.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu