ECLI:CZ:US:2013:4.US.3977.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3977/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti V. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, AK se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 3 Tdo 1365/2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 2 To 6/2011 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2010 č. j. 2 T 6/2009-4206 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 15. 10. 2012 a doplněným dne 17. 12. 2012 se V. T. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 2 T 6/2009.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 2 T 6/2009 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 23. 7. 2010 nalézací soud uznal obviněného (souzeného s dalšími dvěma spoluobviněnými) vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010 (dále jen "tr. zákoník"), zločinem braní rukojmí podle §174 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dne 10. 3. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 23. 7. 2010 jako nedůvodné zamítl.
Dne 11. 7. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") mimo jiné dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 3. 2011 odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena zejména jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v důsledku toho i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel byl toho názoru, že způsob vedení trestního řízení neodpovídal požadavkům Listiny a mezinárodních dokumentů o lidských právech, řízení bylo vedeno zaujatě s cílem za každou cenu jej usvědčit z trestných činů, v důsledku čehož byly vadné i výroky o vině a trestu. Tvrdil, že pro jeho odsouzení nebyl jediný přímý důkaz ani svědecká výpověď; stěžejními důkazy byly pouze důkazy nepřímé, tj. výpověď utajeného svědka H., pachové stopy, lokalizace telekomunikačního provozu, přičemž každý z těchto důkazů byl stižen procesní a neodstranitelnou vadou; z výslechu svědka Rejmana jeho vinu nešlo dovodit, stejně jako skutečnost, že v době provedení loupeže se v Chomutově vyskytoval.
K výpovědi utajeného svědka stěžovatel uvedl, že omezil jeho práva na obhajobu a byl v rozporu s principem kontradiktornosti procesu i s principem rovnosti účastníků. Nalézací soud se nevypořádal s otázkou věrohodnosti utajeného svědka a soudní spis neobsahoval úřední záznam o jeho výpovědi, když tento evidentně musel být policejním orgánem vyslýchán před svým výslechem v procesním postavení svědka. Utajený svědek neuvedl žádný konkrétní důvod pro své utajení a orgány činné v trestním řízení tak nedůvodně upřednostnily právo svědka na utajení před právem stěžovatele na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny.
K důkazu pachovými stopami stěžovatel namítl, že odebrání pachových konzerv bylo rozporné s procesními předpisy, poukázal na nález ze dne 9. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 10/02 (N 84/30 SbNU 287) a uvedl, že neexistovaly jakékoliv protokoly o odběru srovnávacích pachových stop od obžalovaných; tento důkaz tudíž považoval za procesně nepoužitelný, stejně jako informace plynoucí z lokalizace telekomunikačního provozu, získané v rozporu s trestním řádem.
Stěžovatel dále označil jako "zarážející" postup ve vyšetřování, na základě kterého došlo k tzv. překvalifikaci jednání obviněných (ve skutečnosti se jednalo o změnu skutkových okolností), aniž by k takovému postupu byl dán jakýkoliv důvod.
Stěžovatel poukázal na skutečnost, že mu nebylo umožněno předvolat a vyslechnout jím navrhované svědky (A. T., Jana Diviše, Marka Zatloukala, Ivetu Dočkalovou a Lukáše Dočkala), kteří měli být v hlavním líčení slyšeni a mohli uvést, kde se dne 14. 12. 2007, tj. v den přepadení banky, nacházel.
Závěrem stěžovatel uvedl, že dle jeho přesvědčení došlo k porušení práva na obhajobu, obecné soudy nedostály požadavkům na řádné dokazování a spravedlivý proces, a neprovedením navrhovaných důkazů svá rozhodnutí zatížily vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů i zásad vyjádřených zejména v čl. 36 odst. 1. čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Žádný z provedených důkazů jednoznačně nesvědčil o jeho vině, a to ani sám, ani v rámci uceleného řetězce nepřímých důkazů. Postupem soudů byla porušena zásada presumpce neviny a výše uvedená základní práva a další práva zakotvená v čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval se způsobem provádění důkazu pachovými stopami, konstatoval, že výrok o vině byl založen na procesně nepoužitelných důkazech, které nalézací soud neměl brát v potaz, a rozsudek nalézacího soudu označil za nedostatečně odůvodněný. Ve vztahu k odvolacímu soudu namítl, že se nevypořádal se všemi námitkami v odvolání obsaženými, čímž porušil požadavek dvouinstančnosti řízení. Pravomocný rozsudek označil za nesprávný a neúplný. Závěrem shrnul, že nalézací a odvolací soud porušily čl. 8 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny vadným dokazováním, čl. 37 odst. 3 Listiny zneužitím institutu utajeného svědka, právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy tím, že rozhodné důkazy byly opatřeny v rozporu se zákonem; čl. 36 odst. 1 Listiny byl porušen neprovedením navrhovaných důkazů a nevypořádáním se se všemi okolnostmi a námitkami stěžovatele.
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na trestní spis a napadená rozhodnutí, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, neboť dle jeho názoru trestní řízení proti stěžovateli proběhlo v souladu s ustanoveními trestního řádu a v jeho průběhu nebyla porušena jeho ústavně zaručená práva. Jelikož vyjádření neobsahovalo žádnou novou argumentaci, nebylo třeba jej zasílat k případné replice.
Vyjádření odvolacího a dovolacího soudu vyžadována nebyla.
Bližší rekapitulace průběhu řízení, napadených rozhodnutí i stěžovatelových podání potřebná není, neboť jde o okolnosti stěžovateli povědomé.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že nalézací a odvolací soud porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené v části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, a to zejména nesprávným postupem při dokazování, neprovedením navrhovaných důkazů, vadným hodnocením důkazů a porušením práva na obhajobu.
Ústavní soud připomíná, že prověřování úplnosti a zákonnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího. Jinak řečeno, nedostatky spravedlivého procesu v řízení před nalézacím soudem mohou být napraveny v odvolacím řízení; v řízení o ústavní stížnosti mohou být oprávněně namítány pouze za předpokladu, že byly uplatněny v odvolání a odvolací soud se jimi dostatečně nezabýval či je opominul; v opačném případě k nim Ústavní soud nepřihlíží v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti.
Ústavní soud konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti se shodují s námitkami stěžovatelem již uplatněnými v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, s nimiž se odvolací soud na straně 8 - 11 rozsudku dostatečným způsobem vyrovnal, tj. včetně námitek týkajících se porušení práva na obhajobu utajením identity svědka H., zjištění skutkového stavu bez zbytečných (správně důvodných) pochybností, odběru pachových konzerv, neprovedení důkazů výslechem navržených svědků a zákonnosti důkazu výpovědí svědka H. a porovnáním pachových stop.
K tvrzení o porušení spravedlivého procesu neprovedením některých navrhovaných důkazů Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení, v jehož rámci jsou předloženy; svá rozhodnutí ovšem musí dostatečně odůvodnit, k čemuž v projednávaném případě dle názoru Ústavního soudu došlo.
K tvrzení stěžovatele o porušení principu presumpce neviny zaručeného v článku 40 odst. 2 Listiny, dle něhož [k]aždý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena, Ústavní soud uvádí, že v systému Úmluvy je tento princip zakotven v článku 6 odst. 2, dle něhož [k]aždý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. V literatuře (srov. např. Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac 2002, I. vydání, str. 176; Bohumil Repík: Ľudské práva v súdnom konaní, MANZ Bratislava, 1999, str. 217 a násl.) se uvádí, že pojem presumpce neviny má více významů vztahujících se k postavení obviněného a průběhu trestního procesu. Lze rozlišovat dopad presumpce neviny na řízení, na vazbu obviněného a na ochranu pověsti obviněného před jeho odsouzením. Podle judikatury Ústavního soudu "Ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny ... spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž vina obviněného (obžalovaného) má být zjištěna; ..." [nález ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.)].
V rozhodnutí o nepřijatelnosti pléna Komise pro lidská práva ze dne 3. 10. 1978 ve věci Krause proti Švýcarsku (stížnost č. 7986/77, odst. 3.a) Komise uvedla, že "Článek 6 odst. 2 Úmluvy, zakotvující princip presumpce neviny, je především zárukou procesního charakteru (...). Jeho význam je však širší. Zaručuje každému, že orgány veřejné moci jej nemohou považovat za vinného z trestného činu předtím, než příslušný soud zjistí jeho vinu podle zákona. Může tudíž dojít k porušení článku 6 odst. 2 Úmluvy, pokud orgán veřejné moci prohlásí - dříve než o tom rozhodne příslušný soud - že určitá osoba je vinna trestným činem. Z toho však nevyplývá, že orgány státu nesmějí informovat veřejnost o probíhajícím trestním řízení. Neporušují článek 6 odst. 2 Úmluvy, když prohlásí, že existuje podezření, že určitá osoba byla zatčena, že se přiznala, atd. Nepřípustné je formální prohlášení, že osoba je vinná."
Z tvrzení v ústavní stížnosti nelze jakkoliv dovodit, v čem konkrétně mělo k tvrzenému porušení principu presumpce neviny dojít.
K nesouhlasu stěžovatele s hodnocením důkazů a právním posouzením jeho trestní věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal.
K tvrzení o porušení práva na obhajobu dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy Ústavní soud konstatuje, že byť institut výslechu svědka při zatajení jeho totožnosti skutečně omezuje právo obviněného na obhajobu, nemusí být nutně vždy v rozporu s Úmluvou či Listinou. Odsouzení ovšem nemůže být výlučně ani v rozhodující míře založeno na anonymních výpovědích [srov. mimo jiné nález ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 481/04 (N 173/43 SbNU 3)], k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v případě stěžovatele nedošlo, jak plyne z napadených rozsudků nalézacího a odvolacího soudu.
V části směřující proti usnesení dovolacího soudu shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou pro absenci jakékoliv relevantní ústavněprávní argumentace. I když dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné, z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že se veškerými námitkami stěžovatele (kopírujícími námitky uplatněné již v odvolání) dostatečně podrobně zabýval.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu