ECLI:CZ:US:2002:4.US.402.02
sp. zn. IV. ÚS 402/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. P. Č., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2002, čj. 21 Cdo 992/2001-540, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2001, čj. 25 Co 581/2000-517 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 12. 1998, čj. 4 C 4728/95-440, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2002, čj. 21 Cdo 992/2001-540, kterým bylo jako opožděné odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2001, čj. 25 Co 581/2000-517. Dovolací soud své rozhodnutí odůvodnil poukazem na body 15 a 17 části dvanácté, hlavy I. zák.č. 30/2000 Sb., a uvedl, že skutečnost, že dovolání se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů, mj. znamená, že se podle těchto předpisů posoudí i otázka včasnosti dovolání. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušit i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2001, čj. 25 Co 581/2000-517 a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 12. 1998, čj. 4 C 4728/95-440.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením a napadenými rozsudky soudu prvého s druhého stupně, bylo porušeno jeho právo domáhat se svého práva u nezávislého soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Porušení spatřuje v tom, že odvolací soud, který v napadeném rozsudku připustil dovolání k řešení otázky, mající po právní stránce zásadní význam, blíže nespecifikoval lhůtu, ve které bylo třeba podat dovolání. Dále namítl, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jeho práva na "svobodnou volbu formy výkonu práce - tj. formu podnikání", když oba soudy dospěly k závěru, že v jeho případě byl uplatňován tzv. švarc systém. Tento závěr soudů je dle přesvědčení navrhovatele v extrémním nesouladu s již vykonanými zjištěními.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že již z pouhého nahlédnutí do rozsudku odvolacího soudu je nepochybné, že poučení o dovolání vůbec neobsahuje, a nikoliv, jak tvrdí stěžovatel, že neobsahuje "konkrétní lhůtu k podání dovolání". V této skutečnosti nelze spatřovat rozpor se zákonem. V žádném ustanovení o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, totiž nebyla stanovena povinnost soudu poučit účastníky o možnosti podat dovolání a nelze tedy dovozovat, že by tím byla účastníkovi znemožněna soudní ochrana. Analogické užití §204 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, na dovolací řízení je nepřípustné. Podal-li stěžovatel dovolání proti rozsudku odvolacího soudu opožděně, nestalo se tak v důsledku nesprávného postupu soudu, ale proto, že stěžovatel neznal zákon a publikovanou judikaturu soudů. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná usnesením odmítnuta.
Ústavní soud se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako neopodstatněnou odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, pokud jde o dopad části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zák.č. 30/2000 Sb., na délku lhůty k podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti cit. zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Stěžovatel se v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud přisvědčil jeho interpretaci, že lhůta k podání dovolání činila 2 měsíce, že dovolání tudíž podal včas, a na základě toho dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR odmítnutím dovolání porušil jeho ústavní právo na spravedlivý proces. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak plyne např. z ust. §28 zák.č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, dle něhož Nejvyšší soud ČR zajišťuje zákonnost rozhodování soudů mj. tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska. Stejně tak je cit. zákonem stanoven mechanismus sjednocování právních názorů v systému Nejvyššího soudu ČR (§27a cit. zákona). Stěžovatel byl především povinen, pokud se chtěl dovolávat svého ústavního práva na řádný proces, toto své ústavní právo realizovat "stanoveným postupem", jak zřejmě plyne z čl. 36 odst. 1 Listiny. Je pak především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, včetně citované části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zák.č. 30/2000 Sb. Prostor pro zásah Ústavního soudu by byl dán pouze za podmínek, kdyby takový výklad byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, což dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatele splněno není. Argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jakkoli ji stěžovatel nepřijímá, to samo nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru. Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z výše uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavních práv jako zjevně neopodstatněné, a proto mu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu