ECLI:CZ:US:2013:4.US.426.13.2
sp. zn. IV. ÚS 426/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Tomáše Kvintuse, zastoupeného JUDr. Evou Chlupatou, advokátkou se sídlem Jana Masaryka 45, Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 15/2012-29 ze dne 18. 10. 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 3 Af 20/2010-69 ze dne 26. 10. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 30. 1. 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 3 Af 20/2010, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že městský soud rozsudkem č. j. 3 Af 20/2010-69 ze dne 26. 10. 2011 zamítl žalobu stěžovatele proti celkem devatenácti rozhodnutím Finančního úřadu v Praze ze dne 7. 5. 2010, jimiž byla zamítnuta odvolání a potvrzeny platební výměry na daň z přidané hodnoty vydané dne 21. 4. 2009 Finančním úřadem v Českém Brodě za zdaňovací období duben 2005, červen 2005 až únor 2006 a duben 2006 až prosinec 2006. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 7 Afs 15/2012-29 ze dne 18. 10. 2012 zamítl.
Stěžovatel napadl rozsudek městského a Nejvyššího správního soudu ústavní stížností, v níž namítal, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem správce daně, následně aprobovaným obecnými soudy, že neprokázal splnění podmínek, za nichž lze uplatnit odpočet daně z přidané hodnoty. Stěžovatel zdůraznil svůj obezřetný přístup, projevující se mimo jiné prověřováním obchodních partnerů skrze registr dostupný na internetových stránkách ministerstva financí. Dále poukázal na nejednotnost rozhodování správce daně o uznání, resp. neuznání a zpochybnění předložených dokladů, projevující se v tom, že za měsíce květen 2005 a březen 2006 nebyly dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty vystaveny, přestože praxe stěžovatele, jeho spolupráce s dodavateli a dokladování této spolupráce byly zcela shodné jako v ostatních měsících. Dle stěžovatele obecné soudy hodnotily provedené důkazy selektivně a svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, resp. se nevypořádaly se všemi rozhodnými argumenty. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se tvrzeními stěžovatele pečlivě zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí jeho žaloby, resp. kasační stížnosti, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Není přitom pravdou, že by nereagovaly na konkrétní námitky, které stěžovatel následně zopakoval i ve své ústavní stížnosti. Argument nejednotnosti posuzování dokladů vypořádal výslovně Nejvyšší správní soud (str. 5 rozsudku), argument obezřetného přístupu stěžovatele k obchodním partnerům je pak vyvrácen již v odůvodnění rozsudku městského soudu (str. 17 rozsudku).
Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu