ECLI:CZ:US:2001:4.US.437.01
sp. zn. IV. ÚS 437/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti B.Č., zastoupené Mgr. M.B., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2001, č.j. 8 Co 3174/2000-107 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 23. 10. 2000, č.j. 5 C 169/99-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2001, č.j. 8 Co 3174/2000-107 a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 23. 10. 2000, č.j. 5 C 169/99-86, jimiž v řízení o určení vlastnického práva byl pravomocně zamítnut její návrh na určení, že R.F., (babička stěžovatelky) byla ke dni své smrti výlučným vlastníkem specifikovaných nemovitostí v k.ú. K. Obecné soudy dospěly k závěru, že předmětný majetek byl konfiskován dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., a tudíž v době své smrti paní F. nebyla jeho vlastnicí.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), článek 90 Ústavy České republiky ("Ústava") , čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ("Pakt"). Je toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k porušení principu rovnosti účastníků dle čl. 1 Listiny a čl. 26 cit. Paktu, a k porušení vlastnického práva dle č. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V odůvodnění své stížnosti konstatovala dosavadní průběh řízení a jeho výsledky, a uvedla, že své tvrzení o zásahu orgánů veřejné moci do jejích ústavních práv a svobod odůvodňuje skutečnostmi již mnohokráte uváděnými a obsaženými v příslušném spisovém materiálu s tím, že v ústavní stížnosti poukazuje pouze na skutečnosti nejvýznamnější. Soudy obou stupňů, i když měly veškeré podklady pro rozhodnutí v dané věci, rozhodly věcně nesprávným rozsudkem, porušujícím základní lidská práva. Především zdůraznila, že předmětný konfiskační výměr č.j. 51/46-1/2a ze dne 25. 4. 1946 byl vydán zjevně v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť byl v časové posloupnosti vydán až poté, co původní vlastnice (babička) byla rozsudkem Lidového soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 1946 obžaloby z kolaborace v plném rozsahu zproštěna. Uvedeným soudním rozhodnutím byla takto očištěna, dlouho před žádostí vedlejšího účastníka ze dne 7. 11. 1946 o předmětné nemovitosti, stejně jako před rozhodnutím o odevzdání nemovitého majetku ze dne 7. 12. 1949, č. UIII-43/49 O.ú. a FNO. Tyto tvrzené a listinami doložené skutečnosti obecné soudy zcela ignorovaly, čímž porušily její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka se nedomáhá negace Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., ale jen závěru, že na majetek její babičky nedopadal, a tudíž nemohla pozbýt svého vlastnického práva. Poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 309/97, dle něhož "Jestliže o neaplikovatelnosti Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., vůči určité osobě bylo pravomocně rozhodnuto již v roce 1946, nelze v restitučním řízení toto rozhodnutí nerespektovat." Dle přesvědčení stěžovatelky se tento závěr nevztahuje pouze na restituční věci, ale je třeba ho respektovat i při rozhodování o určovacích žalobách, a poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 39/95. Tvrzení odvolacího soudu, že babička stěžovatelky nevyužila možnosti opravných prostředků v rámci správního řízení, považuje stěžovatelka za formálně-alibistický a zcela neodpovídající reálné možnosti její babičky, v daném společensko-politickém klimatu poválečného období, domoci se svého práva. Důsledkem takového formálního až formalistického postupu obecných soudů je dle jejího názoru nejen porušení vlastnického práva, ale též odnětí práva na soudní ochranu tvrzeného nároku. O tom svědčí průtahy v řízení, nezabývání se zásadními důkazy v podobě veřejných listin předložených stěžovatelkou, právně zmatečná argumentace soudu prvého stupně o nemožnosti stěžovatelce vyhovět s odkazem na ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka nesouhlasí s aplikací §135 odst. 2 o.s.ř. odvolacím soudem ve vztahu ke specifikovanému správnímu aktu (konfiskačnímu výměru), přičemž poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 187/98. Stěžovatelka dále poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu mj. ve věcech sp. zn. III.ÚS 150/99 a sp. zn. III. ÚS 187/98, a vyjádřila souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že svým postupem či rozhodnutím neporušil žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky. Pokud stěžovatelka nesouhlasí s jeho závěry a argumentuje shodně jako ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, odkázal v plném rozsahu na odůvodní svého rozhodnutí, v němž vyslovil zásadní právní závěr, že babička stěžovatelky pozbyla vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., nemohla tudíž v době své smrti být již vlastnicí nemovitostí, a v důsledku tohoto závěru nemůže být žaloba stěžovatelky oprávněná. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Obec K., se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdala.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Český Krumlov, sp. zn. 5 C 169/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda pro stěžovatelku nepříznivá rozhodnutí obecných soudů, vycházející ze zjištěného skutkového stavu, tedy že předmětný majetek byl konfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb., přestože babička nebyla osobou, na kterou se cit. dekret vztahoval, neboť byla rozsudkem Lidového soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 1946 obžaloby z kolaborace zproštěna v plném rozsahu, a to ještě před vydáním konfiskačního výměru č.j. 51/46-1/2a ze dne 25. 4. 1946, představují tvrzený zásah do ústavních práv stěžovatelky. Dle názoru Ústavního soudu tomu tak není.
Pokud stěžovatelka poukázala ve své stížnosti na judikaturu Ústavního soudu, lze z ní dovodit, že Ústavní soud si je vědom toho, že ani správní orgány ani soudy nejsou oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období. Výjimečně však, ve věcech restitučních, Ústavní soud vyslovil názor, že pokud jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou uvedené orgány oprávněny posuzovat dopad těchto rozhodnutí z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, uvedených v restitučních předpisech (nález ve věci sp. zn. III. ÚS 225/96, uveřejněný pod č. 18, svazek 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). O takovou restituční věc se však v případě stěžovatelky nejedná, přičemž Ústavní soud nesdílí její přesvědčení, že závěry ve věcech restitučních nutno respektovat i při rozhodování o určovacích žalobách. Orgány veřejné moci ve věci stěžovatelky rozhodující tedy nebyly povinny zabývat se zkoumáním, zda příslušné (deklaratorní) správní rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb., bylo vydáno v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Ústavní soud je toho názoru, že v případě stěžovatelky, resp. její babičky, podmínky pro konfiskaci splněny nebyly. Je však i toho názoru, že v roce 1946, kdy k vydání konfiskačního výměru došlo, byla Československá republika demokratickým státem, a tudíž babičce stěžovatelky nic nebránilo využít možnost podat odvolání k příslušnému zemskému národnímu výboru ve smyslu §1 odst. 4 cit. dekretu. Pokud takto nepostupovala, nelze za současného právního stavu zvrátit předmětné správní rozhodnutí určovací žalobou. Tomuto závěru odpovídá i platný systém restitučních předpisů, jež je výrazem vůle zákonodárce omezit nápravu spáchaných majetkových křivd na ty, k nimž došlo v tzv. rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Ústavní soud připomíná, že pokud došlo v tomto období k dokončení sporu, který započal před tímto obdobím (např. sporu o platnost konfiskace), pak se svými rozhodnutími zastal těch, u kterých bylo zřejmé, že došlo následně ke zneužití dekretů prezidenta republiky, např. svévolnou anulací rozhodnutí ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (viz např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 309/97, citovaný v odůvodnění ústavní stížnosti).
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením zjištěného skutkového stavu a s vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny obecnými soudy, a snaha stěžovatelky dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v její věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatelku příznivý. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v předcházejících řízeních, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Stejně tak je pojmově vyloučen zásah do vlastnických práva garantovaných čl. 11 Listiny, když ochranu tímto článkem založenou vztahuje judikatura Ústavního soudu k vlastnictví již konstituovanému a nelze se tedy těchto principů dovolávat tam, kde má být teprve rozhodnutím soudu otázka vlastnictví postavena najisto (viz např. odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 115/94, uveřejněného pod č. 41 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2001