ECLI:CZ:US:2017:4.US.516.16.1
sp. zn. IV. ÚS 516/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MUDr. Shahrama Abdullaha Zadeha, právně zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Optátova 874/46, proti příkazu Okresního soudu ve Znojmě k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků č. j. Nt 13047/2015-6 ze dne 4. 12. 2015, a proti jinému zásahu spočívajícímu v postupu Policie ČR při provádění domovní prohlídky konané dne 15. 12. 2015, za účasti Okresního soudu ve Znojmě, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV - expozitura Brno, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 15. února 2016, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení příkazu Okresního soudu ve Znojmě k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků č. j. Nt 13047/2015-6 ze dne 4. 12. 2015, jakož i odstranění následků zásahu spočívajícího v provedení prohlídky konané dne 15. 12. 2015; prohlídka se prý uskutečnila v rozporu s §84 trestního řádu bez přítomnosti advokáta (obhájce).
Stěžovatel rovněž žádal Ústavní soud o to, aby Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal jí obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při domovní prohlídce provedené dne 15. prosince 2015, specifikované v protokolu o provedení domovní prohlídky. Napadenými rozhodnutími a zásahy orgánů veřejné moci měla být podle stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, článku 12 odst. 1 a 2, článku 40 odst. 3, čl. 37 odst. 2 a článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 8 odst. 1, odst. 2, čl. 6 odst. 3 písm. c) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je českým a íránským státním příslušníkem. Dne 20. března 2014 bylo proti němu a dalším 14 obviněným zahájeno trestní stíhání pro spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, spáchaného ve spolupachatelství podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, který měli obvinění spáchat ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu §107 odst. 1 trestního zákoníku, a dále pro spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině, spáchaného ve spolupachatelství podle §361 odst. 1, alinea druhá trestního zákoníku.
Dne 21. března 2014 byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. března 2014 č. j. Nt 8/2014-34.
V průběhu výkonu vazby policejní orgán - Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV - expozitura Brno, zahájil dne 4. 2. 2015 pod sp. zn. OKFK-760/TČ-2015-252401, trestní stíhání obviněného pro podezření ze spáchání zločinu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1, 2 písmene e) trestního zákoníku a přečinu podplácení podle ustanovení §332 odst. 1 trestního zákoníku.
Této další trestné činnosti se měl obviněný dopustit tím, že ve výslechové místnosti a v dalších prostorách v 1. patře budovy Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV - expozitura Brno na adrese Obilní trh 3, Brno, případně ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, při úkonech trestního řízení a v souvislosti s nimi, nabízel úplatek tlumočníkovi z perského jazyka.
Napadeným rozhodnutím Okresního soudu ve Znojmě byla podle ustanovení §83 odst. 1 trestního řádu s přihlédnutím k §83a odst. 1 trestního řádu nařízena domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor a pozemků, a to cely, ve které byl toho času umístěn stěžovatel včetně všech jejích součástí a příslušenství a prostor, ve kterých měly být uloženy osobní věci stěžovatele ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence na adrese Jihlavská 410/12, 625 99 Brno. Dále bylo napadeným rozhodnutím přikázáno, aby předmětnou domovní prohlídku provedli pracovníci policejního orgánu Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování - expozitura Brno za účasti osoby, která není na věci zúčastněna, přičemž konkrétní jména přibraných osob budou určena státním zástupcem případně příslušným pracovníkem popsaného policejního orgánu.
Domovní prohlídka proběhla dne 15. 12. 2015 a byl o ní Policií ČR, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expoziturou Brno pořízen Protokol o provedení domovní prohlídky (vč. Prohlídky jiných prostor a pozemků) ze dne 15. 12. 2015 č. j. OKFK-760-37/TČ-2015-252401 (dále také "Protokol").
Proti výše uvedenému příkazu Okresního soudu ve Znojmě a proti způsobu provedení domovní prohlídky podal stěžovatel ústavní stížnost.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí celou řadu námitek, jimiž se snaží prokázat, že postupem obecných soudů a policejních orgánů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. V prvé řadě má za to, že bylo porušeno jeho právo na provedení domovní prohlídky zákonným způsobem. Stěžovatel namítá, že domovní prohlídka byla provedena v rozporu s ustanoveními zákona, neboť podle jeho názoru nešlo o neodkladný a neopakovatelný úkon a tedy stěžovatel považuje příkaz k provedení domovní prohlídky za projev svévole rozhodujícího soudu. S ohledem na samotné provedení domovní prohlídky stěžovatel namítá, že neměla být provedena, neboť chtěl dobrovolně vydat požadované věci.
Stěžovatel se dále domnívá, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a na právní pomoc, neboť mu nebyl zajištěn jím požadovaný právní zástupce při provedení prohlídky. S ohledem na to, že se stěžovatel nacházel ve vazbě, byly splněny podmínky nutné obhajoby, a tedy jeho požadavek na právní pomoc advokáta byl důvodný. Z protokolu má být patrno, že žádal účast advokátky Mgr. Medňanské a nadiktoval její telefonní číslo. Dále namítá, že v době provádění domovní prohlídky se ve věznici nacházel jeho další právní zástupce, JUDr. Petr Kočí, advokát, kterému byl umožněn vstup za více jak hodinu po zahájení domovní prohlídky.
Třetí stěžejní námitkou je porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce. Stěžovatel má za to, že o vydání příkazu rozhodoval soud, který nebyl místně příslušný, což odporuje požadavku jistoty a předvídatelnosti. Stěžovatel nesouhlasí s tím, aby volba soudu byla v dispozici státního zástupce, jako se tomu stalo v jeho případě, kdy Vrchní státní zastupitelství v Olomouci podalo návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce Okresnímu soudu ve Znojmě. Stěžovatel předestírá několikeré hypotetické důvody, proč si vrchní státní zástupce v Olomouci zvolil Okresní soud ve Znojmě a namítá vadnost soudního příkazu, které spatřuje v tom, že byly pasáže jeho textu převzaty z návrhu na vydání příkazu státního zástupce, jakož i z podnětu k vydání příkazu vydaného policejním orgánem.
Dne 13. listopadu 2016 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, které poukazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14, jež řešilo otázku určení místní příslušnosti státního zastupitelství z pohledu práva na zákonného soudce. Na tento nález stěžovatel reaguje svým názorem na časové účinky tohoto nálezu. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dále poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2016 č. j. 42 ICm 1264/2016-258, v němž soud též reagoval na zmíněný judikát Ústavního soudu. Stěžovatel zmiňuje též nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 956/09 a sp. zn. II. ÚS 2766/14.
Dne 13. prosince 2016 byl Ústavnímu soudu doručen doplněk odůvodnění ústavní stížnosti č. 2, v němž je rozebírán celkový průběh trestního řízení proti stěžovateli, závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1030/16 a sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Stěžovatel tak rozšířil svoji argumentaci stran rozhodování místně nepříslušného soudu v přípravném řízení a porušení práva na obhajobu.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud dává najevo, že ve své pozici soudního orgánu ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do rozhodování těchto soudů zasahovat - tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Ústavní soud je proto ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožují. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, který by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, lze kvalifikovat jako zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
V posuzované věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Z odůvodnění napadeného soudního příkazu je patrné, jaké okolnosti vedly soud k jeho vydání, podrobně je zde, obdobně jako i v podnětu na vydání příkazu, popsán sled úkonů, na jejichž základě orgány činné v trestním řízení dospěly ke vztahu mezi stěžovatelem a stíhanou trestnou činností. Samotný fakt, že odůvodnění soudního příkazu obsahuje pasáže shodné s návrhem státního zástupce a s podnětem policejního orgánu k vydání příkazu, nemá žádnou ústavněprávní relevanci, nejde totiž o vadu, která by stěžovatele zkrátila v jeho ústavně zaručených právech.
Co do námitky nedostatečného odůvodnění příkazu k domovní prohlídce je nutné především vyjít z toho, že k jeho vydání postačí důvodné podezření, že v předmětných prostorách je věc důležitá pro trestní řízení; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o důvodnosti vymezených podezření; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz slouží.
Ohledně této námitky stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1033/07 a ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, podle nichž "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám, ani v případě postupu dle §78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle §85 odst. 3 ve spojení s §79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."
Ústavní soud ve své recentní judikatuře dává najevo, že stěžovatel, který brojí ústavní stížností proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci v podobě tvrzeného porušení základních práv v souvislosti s prováděním domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků, by před jejím podáním měl - zásadně - vyčerpat veškeré procesní prostředky, jež mu jsou podle zákona k dispozici, v daném případě tedy postupovat ve smyslu ustanovení §174 odst. 2 písm. b) tr. řádu (blíže viz odůvodnění usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14), případně žádat o vrácení vydaných či odňatých věcí (§78 a §79 tr. řádu ve spojení s §80 téhož zákona).
Z obsahu nyní projednávané ústavní stížnosti nevyplývá, že stěžovatel procesní prostředky podle §174 odst. 2 písm. b) tr. řádu uplatnil.
Jestliže ústavněprávní konformita napadeného soudního příkazu nebyla relevantně zpochybněna, je totéž namístě vztáhnout i k postupu policejního orgánu, pakliže jednal v souladu s ním, pročež není třeba se zabývat otázkou, zda je v případě prohlídky již ukončené dán znak aktuálního, trvajícího zásahu orgánu veřejné moci (v podrobnostech srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. III. ÚS 1651/11); hodnocení návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud policejnímu orgánu uložil obnovit stav před porušením jeho základních práv, resp. vydal zabavené věci, je tomu konsekventní.
Jako zjevně neopodstatněné hodnotí Ústavní soud též stěžovatelovy námitky, týkající se účasti obhájce při domovní prohlídce. Ústavní soud konstatuje, že advokát JUDr. Petr Kočí byl při prohlídce vazební cely přítomen a mohl své námitky či návrhy uplatnit.
Ohledně stěžovatelových námitek stran věcné příslušnosti okresního soudu v přípravném řízení a jeho odkazu na plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 4/2014, Ústavní soud konstatuje: Zmiňovaný nález se týkal abstraktní kontroly vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb. Závěry vyslovené v bodech 116 až 118 odůvodnění tohoto nálezu nelze automaticky vztahovat na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí aplikována, což explicite vyplývá z bodu 120 odůvodnění nálezu. V nyní posuzované věci není tedy stěžovatelova námitka případná.
Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu