ECLI:CZ:US:2006:4.US.547.05
sp. zn. IV. ÚS 547/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, se sídlem AK Kamenická 1, 301 12 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 12 Co 486/2004, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 7 C 175/2003, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2005 a doplněnou podáním ze dne 3. 10. 2005, navrhl stěžovatel zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 12 Co 486/2004, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 7 C 175/2003, s tvrzením, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva uvedená v čl. 90, čl. 101 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svých základních práv spatřoval stěžovatel v nesprávné aplikaci ustanovení §251 a násl. o. s. ř., a zejména pak §256 o. s. ř. obecnými soudy. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 10. 10. 2005 pak stěžovatel uvedl, že k porušení jeho vlastnického práva došlo tím, že jsou exekucí postiženy věci, které patří třetí osobě, proti níž nesvědčí exekuční titul.
Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb. a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově jako účastníků řízení a dále si vyžádal spis Okresního soudu v Tachově sp. zn. 7 C 175/2003.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění obou napadených rozsudků, zdůraznil, že v řízení nebyly porušeny procesní předpisy, zejména právo účastníků na spravedlivý proces a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Současně souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Okresní soud v Tachově ve svém vyjádření rovněž plně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně i soudu odvolacího. Procesní návrh, jak má Ústavní soud rozhodnout, účastník řízení nevznesl.
S ohledem na obsah doručených vyjádření obecných soudů Ústavní soud nedoručoval těmto soudům k dalšímu vyjádření doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 10. 10. 2005. Vyjádření Krajského soudu v Plzni ani vyjádření Okresního soudu v Tachově pak nebyla stěžovateli Ústavním soudem zaslána na vědomí z důvodu, že neobsahovala žádné nové skutečnosti, tvrzení nebo argumentaci.
Ze spisu Okresního soudu v Tachově sp. zn. 7 C 175/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel si podal dne 18. 9. 2003 návrh na vyloučení věcí z exekuce, která byla nařízena usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 18. 2. 2003, č. j. Nc 1764/2003-6 podle vykonatelného platebního rozkazu Krajského soudu v Plzni ze dne 18 12. 2002, č .j. Ro 855/2002 - 13 k uspokojení pohledávky společnosti PHOENIX lékárenský velkoobchod, a. s. ve výši 11.637.962,83 Kč. Na základě citovaného usnesení vydal soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl exekuční příkaz č. j. 2 EX 600/03 - 5 k provedení exekuce prodejem všech podle zákona postižitelných movitých věcí stěžovatele. Do soupisu movitých věcí byly exekutorem zahrnuty i všechny movité věci nacházející se v inventárním seznamu majetku Nemocnice Planá u Mariánských Lázní (dále jen "Nemocnice"). Stěžovatel v podaném návrhu namítal, že uvedené věci přešly podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 290/2002 Sb."), dnem 1. 1. 2003 z vlastnictví České republiky do vlastnictví stěžovatele a Nemocnice se stala od 1. 1. 2003 příspěvkovou organizací stěžovatele. Všechny věci, se kterými je příslušná Nemocnice hospodařit, jsou tedy s účinností od 1. 1. 2003 ve vlastnictví stěžovatele.
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 7 C 175/2003, žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že Nemocnice je subjektem s vlastní právní subjektivitou a odpovědností vyplývající z majetkových vztahů a je nepochybně vlastníkem sepsaných věcí.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 12 Co 486/2004, rozsudek soudu I. stupně potvrdil jako věcně správný a odpovídající zákonu. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pohledávky příspěvkové organizace kraje je možné exekucí vymáhat a tyto pohledávky mohou být uspokojeny z majetku, který takové organizaci její zřizovatel svěřil.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním s tvrzením, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem a jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 817/2005, dovolání odmítl, když odkázal na svůj rozsudek ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, kterým meritorně o předmětné právní otázce rozhodl. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát uvedl, představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocnými rozhodnutími v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Vzhledem k tomu, že stěžovatel namítal zásah do jeho vlastnického práva a dovolával se ochrany základních práv a lidských svobod, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí, vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud s odkazem na svá usnesení ve skutkově a právně totožných věcech (odlišujících se pouze osobou vedlejšího účastníka řízení) téže stěžovatelky ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 455/05, ze dne 16. 1. 2005, sp. zn. III. 333/05 a ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. III. ÚS 593/05, konstatuje, že příspěvková organizace jako právnická osoba je subjektem práv a povinností, má zákonem přiznanou možnost zavazovat se a pak musí nést odpovědnost za nesplnění svých závazků. Výkon rozhodnutí tedy přípustný v takovém případě je, neboť obecně v závazkových vztazích je pohledávka subjektivním právem věřitele vyžadovat určité plnění a stane-li se pohledávka splatnou, pak se zásadně stává i nárokem, z čehož vyplývá, že nebyla-li plněna dobrovolně, lze její plnění vynutit soudní cestou. Jak správně obecné soudy dovodily, vlastnické právo stěžovatele nemůže být jediným rozhodujícím hlediskem pro rozhodování o vyloučení věci z exekuce a musí být přihlédnuto i k dalším okolnostem.
Vymáhaná pohledávka pochází z doby, kdy byla Nemocnice státní příspěvkovou organizací, přičemž příspěvkové organizace jakožto právnické osoby si zachovaly dosavadní závazky a pohledávky (viz k tomu nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 211/2003 Sb.). Jedná se tedy o závazek státu, který přešel podle zákona č. 290/2000 Sb. k 31. 12. 2002 na stěžovatele. Příspěvková organizace kraje, která má právní subjektivitu také musí nést odpovědnost za závazky, byť vznikly při činnosti jejího právního předchůdce a je rovněž povinna tyto závazky splatit.
Obdobně judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, který se zabýval otázkou, zda kraj, coby vlastník věcí postižených prováděním exekuce v důsledku svěření takových věci do správy jím zřízené příspěvkové organizace, je oprávněn k návrhu na vyloučení takových věcí z exekuce vedené proti příspěvkové organizaci jím zřízené. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku vychází z názoru, že smyslem vylučovací žaloby podle ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. je poskytnutí právního nástroje těm, kteří mají k majetku postiženému výkonem rozhodnutí (exekucí) takové právo, které nepřipouští, aby byl výkon rozhodnutí proveden. Dosaženým výsledkem takové žaloby je pak vyloučení věci nebo práva z již nařízeného výkonu rozhodnutí a jde o to, aby nebyl postižen majetek, jenž byl nařízením výkonu rozhodnutí jinak spojován s povinným. Vlastnické právo stěžovatele je obecně právním titulem naplňujícím jeho aktivní legitimaci i důvodnost uplatněné vylučovací žaloby. Takový právní titul nelze uplatnit v tomto smyslu bezvýjimečně, tzn.v případě, kdy vlastník věci má povinnost strpět vynucení plnění povinného ze svého, a to právě proto, že je zřizovatelem dlužníka, jemuž svěřil svůj majetek.
Z uvedených závěrů v zásadě vycházely ve svých rozhodnutích i obecné soudy, které svá rozhodnutí řádně zdůvodnily a dostatečně vysvětlily, jaké důvody je vedly k zamítnutí žaloby stěžovatele.
Pokud stěžovatel namítá porušení výše uvedených ustanovení Ústavy a Listiny Ústavní soud konstatuje, že porušení ústavně zaručených základních prav a svobod postupem obecných soudů shledáno nebylo.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Pokud se týká návrhu stěžovatel na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.] odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu