ECLI:CZ:US:2006:4.US.563.06
sp. zn. IV. ÚS 563/06
Usnesení
IV. ÚS 563/06
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 21. září 2006, v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele JUDr. M. F., zastoupeného JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2006 sp. zn. 9 To 305/2006 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. května 2006 sp. zn. 70 Nt 4244/2006, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel, takto i zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Prvně uvedený stížnostní soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl opravný prostředek směřující do tamtéž citovaného usnesení Městského soudu v Brně, jímž soud přiznal stěžovateli tlumočné ve výši 2.975,- Kč; naproti tomu již nevyhověl návrhu na přiznání částky odpovídající dani z přidané hodnoty s poukazem na to, že v tomto ohledu není dán pro její přiznání zákonný podklad.
Stěžovatel namítl dotčení ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 1 ve spojení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomuto mělo dojít dle jeho tvrzení jednak postupem, jímž nepřiznání daně z přidané hodnoty ve výši 19% Městský soud v Brně nepojal do výroku, nýbrž toliko odůvodnění usnesení, a dále tím, že soud stížnostní "ignoroval argumentaci navrhovatele ustanoveními zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty a pouze odkázal na to, že zákon č. 36/1967 Sb. v tehdejším znění otázku přiznání DPH výslovně neupravoval". Tím je dle názoru stěžovatele již z pohledu formálního toto rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stěžovatel zdůraznil, že "Vrchní soud v Olomouci naprosto ignoroval" jeho argumentaci a z odůvodnění tedy nevyplývá, že by se Krajský soud v Brně relevantně vypořádal s existencí zák. č. 235/2004 Sb., natožpak, aby jej aplikoval na daný skutkový stav.
Jakkoli opakovaně ve své dosavadní judikatuře Ústavní soud výslovně zdůraznil, že při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 129/99, I. ÚS 424/2000, I. ÚS 603/2000, II. ÚS 242/98, II. ÚS 305/99, II. ÚS 182/01, IV. ÚS 525/01, IV. ÚS 98/03 a další), z uvedeného neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o ústavní stížnosti nezatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 7/03 per analogiam, sp. zn. IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05). Brojí-li totiž stěžovatel proti výroku, resp. obsahu rozhodnutí či (procesnímu) postupu orgánů veřejné moci, je nezbytné přesně v ústavní stížnosti označit nejen napadené rozhodnutí (postup), nýbrž, má-li být ústavní stížnost smysluplného projednání schopná, alespoň v nezbytném rozsahu předložit i z pohledu stěžovatele relevantní tvrzení, jimiž je namítaná protiústavnost založena. Ústavní soud pak v rámci přezkumu není těmito tvrzeními (důvody) vázán, nicméně neunese-li navrhovatel v řízení o ústavní stížnosti břemeno tvrzení protiústavnosti, nelze než považovat takový návrh za rozporný s ustanovením §34 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. (s odkazem na §72 odst. 2 téhož zákona), a tedy (případně mimo rámec argumentačních tvrzení) nezpůsobilý meritorního projednání.
Na shora předestřenou argumentaci stěžovatele, ke které uvádí, že je opomenutím jeho stížnostního tvrzení, Krajský soud v Brně přiměřeně reagoval.
Z obsahu odůvodnění jeho usnesení se podává, že stížnostní soud zastává názor, dle něhož Městský soud v Brně postupoval správně, pokud stěžovateli nepřiznal účtovanou daň z přidané hodnoty ve výši 19%, neboť pro to není skutečně zákonný podklad ani v zákoně č. 235/2004 Sb. (což vyvrací tvrzení stěžovatelem snesené), ani "v citovaném pokynu D-247". Rovněž poznamenal, že výše odměny stanovená tlumočníkovi vyhláškou Ministerstva spravedlnosti (pozn. ÚS, tj. §17 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů) činí při písemném překladu z cizího jazyka do češtiny nebo naopak za jednu stránku 100,- až 350,- Kč, přičemž v předmětné věci soud přiznal stěžovateli odměnu v maximální výši 350,- Kč za jednu stránku, ač šlo o překlad do "běžného" evropského jazyka, který nevyžaduje zvláštní náročnosti. Důvod pro zvýšení stanoveného tlumočného potom neshledal.
V tomto ohledu sluší se poznamenat, že legislativní reflexí této výše naznačené a stěžovatelem naříkané právní situace de lege lata je potom od 30. června 2006 účinná právní úprava §17 odst. 3 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, dle jehož znění (vloženého novelizací provedenou zák. č. 322/2006 Sb.) "Odměna stanovená podle předchozích odstavců se zvyšuje o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je znalec (tlumočník) povinen z odměny odvést podle zvláštního právního předpisu".
V důsledku uvedeného, s přihlédnutím k bagatelnosti věci (v části v neprospěch stěžovatele vyznívající) a zmíněnému kontextu rozhodnutí obecných soudů, když z pohledu materiálního výsledku je bez ústavněprávní relevance stěžovatelem namítaná absence nepřiznání daně z přidané hodnoty výrokem rozhodnutí, byla ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2006