ECLI:CZ:US:2004:4.US.582.03
sp. zn. IV. ÚS 582/03
Usnesení
IV. ÚS 582/03
Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti L. K., zastoupeného Mgr. M. U., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2003, čj. 5 A 88/2001-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení (správně rozsudek) Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2003, čj. 5 A 88/2001-54 (správně čj. 5 A 88/2001-46).
Ze shromážděných podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se ve správním soudnictví domáhal přezkoumání rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 4. 5. 2001, čj. 392/97 165/2000, jímž bylo podle §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "daňový řád") změněno rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 3. 7. 2000, čj. FŘ 4924/130/97, tak, že se odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Moravských Budějovicích ze dne 11. 3. 1996, čj. FÚ/K-77/96, zamítá. Uvedená rozhodnutí Ministerstva financí a Finančního ředitelství v Brně byla vydána poté, co na žádost stěžovatele Ministerstvo financí podle §55b daňového řádu rozhodnutím ze dne 5. 5. 2000, čj. 392/90 498/1997, povolilo přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 12. 12. 1996, čj. FŘ 3089/130/96. Stěžovatel ve správní žalobě tvrdil, že Ministerstvo financí pochybilo, když pouze změnilo rozhodnutí finančního ředitelství, namísto aby je zrušilo a věc vrátilo k dalšímu řízení, když za důvodné považoval veškeré své námitky proti průběhu daňového řízení a proti doměření daně vůbec. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 14. 8. 2003, čj. 5 A 88/2001-46, žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 4. 5. 2001 bylo vydáno v souladu se zákonem. V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší správní soud vyjádřil nesouhlas s názorem stěžovatele uplatněným v žalobě, tedy že po povolení přezkoumání rozhodnutí podle §55b daňového řádu měla být jeho věc přezkoumána v celém rozsahu, a proto rozhodnutí finančního ředitelství mělo být zrušeno a věc mu měla být vrácena k dalšímu řízení. Dle názoru Nejvyššího správního soudu povolení přezkoumání podle §55b daňového řádu se sice vztahuje na celé rozhodnutí, jehož přezkum byl povolen, nicméně finanční ředitelství, které jako správce daně, jež o daňové povinnosti rozhodl v posledním stupni, je při tomto přezkumu vázáno právním názorem správce daně, který přezkoumání rozhodnutí povolil (§55b odst. 6 daňového řádu). Vyslovený právní názor je závazným až do pravomocného skončení přezkumného řízení; výjimkou pro vybočení z jeho mezí by mohly být jen nové skutečnosti v přezkumném řízení zjištěné (o takový případ se však nejednalo). Ministerstvo financí v rozhodnutí ze dne 5. 5. 2000, jímž přezkoumání povolilo, zaujalo závazný právní názor, že v rozporu se zákonem bylo pouze doměření částky 60 328,- Kč. Jen v tomto rozsahu bylo finanční ředitelství při přezkumu vázáno. Nebylo však oprávněno posuzovat soulad rozhodnutí o povolení přezkumu se zákonem, jak učinilo. Finanční ředitelství při přezkumu závazný právní názor nerespektovalo, proto bylo jeho rozhodnutí Ministerstvem financí změněno.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle jeho názoru k porušení došlo tím, že Nejvyšší správní soud se fakticky odmítl zabývat jeho žalobou, když neprojednal námitky v ní obsažené, a znemožnil mu tak domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, který by přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Nesouhlasí s jeho názorem, že správní soud se mohl věcně zabývat žalobou pouze v rozsahu povoleného přezkumu, přičemž poukázal na svoji jinou ústavní stížnost podanou proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2003, čj. 7 A 32/2001-54, a uvedl v ní uplatněnou argumentaci. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu (nález, správně usnesení, IV. ÚS 685/2000 a nález, správně stanovisko, Pl. ÚS 12/2000-st) a vyjádřil naději, že se Ústavní soud vrátí ke svému původnímu názoru vyjádřenému v nálezech sp. zn. II. ÚS 94/96 a II. ÚS 271/96. Dle jeho názoru citované usnesení ve věci IV. ÚS 685/2000 sice má svou logiku, nicméně směřuje pouze k důsledkům dříve zastávaného názoru a bere případným stěžovatelům prostor, který jim prozatím, byť třeba i nevědomky, zákonodárce dal.
Nejvyšší správní soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že není-li přezkum podle §55b daňového řádu povolen, nemění se nic na právním postavení účastníka řízení. Tomu nic nebránilo brojit žalobou proti rozhodnutí finančního ředitelství (kterým došlo k přímému dotčení jeho práv), což odpovídá i právnímu názoru vyjádřenému ve stěžovatelem zmíněném nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 658/2000. Jen v případě, kdy bylo přezkumné řízení povoleno a rozhodnutí finančního ředitelství změněno, může dojít k dotčení práv daňového subjektu, a to jen v rozsahu změny, která je vymezena právním názorem. Přezkumem nad tento rámec nelze dosáhnout přezkoumání povolením nedotčené části rozhodnutí finančního ředitelství, které stěžovatel zřejmě opomněl napadnout žalobou v zákonné lhůtě. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ministerstvo financí, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. poukázalo na stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 12/2000, týkající se procesní povahy rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí vydaných dle §55b daňového řádu. K námitce stěžovatele týkající se rozsahu přezkumného řízení podle §55b daňového řádu uvedlo, že odvolací orgán, jež přezkoumává rozhodnutí finančního ředitelství o výsledku přezkoumání, zkoumá dodržení právního názoru správce daně, který přezkoumání povolil a další námitky v odvolání uvedené jsou irelevantní. Závěrem navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 5 A 88/01, a Ministerstvo financí mu postoupilo svůj příslušný správní spis. Poté, co se Ústavní soud seznámil s jejich obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší správní soud porušil jeho základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny tím, že nepřihlédl ke všem jím v žalobě uplatněným námitkám. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že tyto námitky se týkaly především stěžovatelem tvrzených hmotněprávních a procesních pochybení Finančního úřadu v Moravských Budějovicích při vydání platebního výměru čj. 19/96 ze dne 11. 3. 1996 na dodatečně vyměřenou daň z přidané hodnoty v celkové výši 541.201,- Kč. Fakticky tedy jak správní žaloba, tak i ústavní stížnost, směřovaly proti uvedenému platebnímu výměru finančního úřadu, a to ačkoliv jeho zrušení se ústavní stížnost výslovně nedomáhala. O odvolání proti tomuto platebnímu výměru rozhodlo Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 12. 12. 1996 čj. 3089/130/96 tak, že v neprospěch stěžovatele zvýšilo dodatečně vyměřenou daňovou povinnost o částku 60 328,- Kč. Posledně uvedené rozhodnutí finančního ředitelství stěžovatel nenapadl správní žalobou. Tímto svým postupem stěžovatel vytvořil procesní stav, kdy nevyužil veškeré mu dostupné právní prostředky nápravy tvrzeného porušení práv, jež jsou předmětem jeho stížnosti, takže i kdyby se i výslovně zrušení uvedeného rozhodnutí domáhal, bylo by nutno ústavní stížnost považovat v této části za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Na tomto stavu nic nemění skutečnost, že citované rozhodnutí finančního ředitelství bylo správní žalobou napadeným rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 4. 5. 2001 pravomocně změněno postupem dle §55b daňového řádu.
Zbývá tudíž posoudit ústavnost napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2003, čj. 5 A 88/2001-46. V tomto směru však ústavní stížnost neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel pouze nesouhlasí s právním názorem tohoto soudu, že pokud jde o rozsah přezkumu, mohl se Nejvyšší správní soud věcně zabývat žalobou pouze v rozsahu povoleného přezkumu, tj. v takovém rozsahu, který vymezilo Ministerstvo financí ve svých rozhodnutích vydaných v řízení podle §55b daňového řádu. Tento názor Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud považuje za zcela ústavně konformní a souladný i s jeho vlastní judikaturou, stěžovateli ostatně známou a jím samotným i citovanou. V opačném případě by se daňovému subjektu otevírala možnost nedbat o ochranu svých práv, nevyužít prostředků, které jsou k tomu určeny (v daném případě správní žaloba), jak je ostatně uvedeno ve výše citovaném usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 685/2000.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. února 2004
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu