ECLI:CZ:US:2018:4.US.611.18.1
sp. zn. IV. ÚS 611/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Gregůrka, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, sídlem Rašínova 68/3, Zlín, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. prosince 2017 č. j. 31 C 118/2017-88 a ze dne 27. listopadu 2017 č. j. 31 C 118/2017-83 za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), kterými bylo dle tvrzení stěžovatele zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny. Dále bylo dle stěžovatele zasaženo do jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Usnesením obvodního soudu vydaným asistentkou soudce dne 27. 11. 2017 č. j. 31 C 118/2017-83 bylo uloženo stěžovateli, aby ve lhůtě do 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za odvolání proti rozsudku obvodního soudu ze dne 31. 8. 2017 č. j. 31 C 118/2017-64, a to ve výši 2 000 Kč.
3. K námitce stěžovatele rozhodl obvodní soud usnesením ze dne 19. 12. 2017 č. j. 31 C 118/2017-88, že se usnesení ze dne 27. 11. 2017 č. j. 31 C 118/2017-83 potvrzuje.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že obecný soud nesprávně interpretoval a aplikoval příslušné normy "jednoduchého" práva, a to konkrétně příslušná ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), a článek VI (tzv. přechodná ustanovení) zákona č. 296/2017 Sb., kterým byl s účinností ode dne 30. 9. 2017 zákon o soudních poplatcích novelizován, neboť nesprávně dovodil, že stěžovatele stíhá ode dne 30. 9. 2017 za podané odvolání poplatková povinnost podle položky číslo 22 bod 2. odkazující na položku číslo 3 Sazebníku soudních poplatků; nadto se obvodní soud vůbec nevypořádal s relevantní ústavně-právní argumentací stěžovatele.
5. Stěžovatel zejména tvrdí, že pokud v době zahájení občanského soudního řízení zákon o soudních poplatcích přiznává účastníkovi řízení osvobození od úhrady soudního poplatku (ať již osvobození osobní nebo osvobození věcné podle typu soudního sporu), a to nejenom osvobození od úhrady soudního poplatku za zahájení řízení, ale i osvobození od úhrady soudního poplatku za jeho fázi odvolací, případně fázi dovolací, pak by účastník řízení neměl být ve svém "legitimním očekávání" tohoto osvobození od úhrady soudního poplatku po celou dobu vedení soudního řízení zklamán, kdy toto "zákonné dobrodiní" v podobě osvobození od úhrady soudního poplatku by nemělo být účastníkovi řízení v průběhu vedeného soudního sporu "odňato".
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
7. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. když nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
8. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
9. Pro nyní projednávanou věc jsou rozhodující závěry pléna Ústavního soudu vyslovená ve stanovisku ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (124/2013 Sb., ST 35/69 SbNU 859; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V tomto rozhodnutí plénum Ústavního soudu dovodilo, že ústavní stížnost toliko proti usnesení, jímž soud vyzývá účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku, není přípustná. Tento závěr se plně uplatní i v nyní projednávaném případě, a to přesto, že stěžovatel nenapadl pouze toto usnesení, ale i usnesení o námitkách proti němu. Usnesení o námitkách je sice možno považovat nikoliv toliko za výzvu, ale za rozhodnutí o opravném prostředku, nicméně podání námitek dle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, není ve světle shora specifikovaného stanoviska pléna Ústavního soudu poslední možností, jak se mohl stěžovatel domoci ochrany svých práv.
10. Stěžovateli totiž i v této situaci zůstávala možnost v rozsahu, v němž dle jeho názoru soudem vyměřený soudní poplatek převyšoval jeho skutečnou poplatkovou povinnost, navrhnout soudu vrácení soudního poplatku ve smyslu §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Teprve zamítl-li by soud tento jeho návrh, měl by ve smyslu shora specifikovaného stanoviska pléna Ústavního soudu stěžovatel možnost za podmínek vyčerpání všech dalších opravných prostředků, měl-li by nějaké k dispozici, podat případně ústavní stížnost. Za této situace pak jeho ústavní stížnost proti usnesení o námitkách proti usnesení, jímž byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, nemůže být přípustná (srov. obdobně také usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 2576/16). Ústavní soud si je vědom, že stěžovatel koncipoval obvodnímu soudu přípis ze dne 17. 12. 2017 (založen na č. l. 85 a 86 soudního spisu), kterým se domáhal vrácení soudního poplatku, nicméně tento přípis byl dle obsahu posouzen obvodním soudem jako námitky proti usnesení ze dne 27. 11. 2017 č. j. 31 C 118/2017-83, o nichž rozhodl usnesením ze dne 19. 12. 2017 č. j. 31 C 118/2017-88 (přičemž obě tato usnesení jsou napadena výslovně stěžovatelem touto ústavní stížností). Za této procesní situace nezbývá Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout z důvodu výše uvedených a odkázat stěžovatele na výše nastíněný postup ochrany jeho práv před obecnými soudy.
11. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj