ECLI:CZ:US:2009:4.US.671.06.1
sp. zn. IV. ÚS 671/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele E. K., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 39, Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 619/2004-495 ze dne 30. 6. 2006, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č. j. 40 Co 109/2002-448 ze dne 7. 10. 2003 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 14 C 91/92-391 ze dne 21. 1. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 10. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 14 C 91/92 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu č. j. 14 C 91/92-391 ze dne 21. 1. 2002 byla mimo jiné zamítnuta žaloba stěžovatele a čtyř dalších žalobců proti obci Bohuňovice o vydání v žalobě specifikovaných nemovitostí a uzavření dohody dle §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), přičemž všichni žalobci byli společně a nerozdílně zavázáni k úhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), následně rozsudkem č. j. 40 Co 109/2002-448 ze dne 7. 10. 2003 rozhodnutí okresního soudu v tomto rozsahu potvrdil a zavázal všechny žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele, jakož i ostatních žalobců, opřené o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 619/2004-495 ze dne 30. 6. 2006 odmítnuto jako nepřípustné pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky.
Stěžovatel měl za to, že obecné soudy posoudily jeho restituční nárok způsobem rozporným s čl. 1, čl. 4, čl. 10 a čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 5, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel konkrétně namítal, že bratři K. a A. L., jeho právní předchůdci, získali po vydání konfiskačních výměrů dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb.") a dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret č. 108/1945 Sb."), nazpět československé státní občanství. Bylo-li takto dodatečně zjištěno, že se uvedené dekrety na bratry L. nevztahovaly, mělo být na jejich předchozí aplikaci nahlíženo, jako by k ní nikdy nedošlo. Obdobně měla být posuzována i otázka doručení konfiskačních výměrů a jejich náležitostí. Jiný výklad by vedl k tomu, že by neexistovala ochrana před možným zneužitím dekretů či před jejich aplikací v rozporu s lidskými právy, což nebylo možno v daném historickém kontextu vyloučit. Dle přesvědčení stěžovatele se právě takovému účelovému zneužití bratři L. bránili, přičemž skutečnost, že otázka jejich státního občanství byla vyřešena až po roce 1948, jim nelze přičítat k tíži, neboť sami nemohli délku souvisejícího řízení nikterak ovlivnit. V případech neoprávněné aplikace dekretů by nemělo být rozlišováno, zda se postižené osobě podařilo domoci ochrany před rokem 1948 nebo v období následujícím. Stejně tak by nemělo být podstatné, zda byly dekrety vadně aplikovány v tzv. rozhodném období ve smyslu restitučních předpisů či dříve. Bylo-li vyhověno žalobám, u nichž byla konfiskace završena až v rozhodném období, lze tím spíše vyhovět žalobě, u níž bylo v rozhodném období zjištěno, že konfiskace nebyla oprávněná. Dle stěžovatele obecné soudy rovněž dostatečně nezohlednily historický kontext, a to jednak při posuzování osvědčení o národní spolehlivosti, vydaného K. L., neboť nevzaly v potaz, že v oné době nebylo možno lpět na formálních náležitostech a bylo věcí úřadů, aby zvolily pro úkon odpovídající formu, a dále i při rozhodování o dalších důkazních návrzích stěžovatele, kdy přes značnou důkazní nouzi, způsobenou velkým časovým odstupem, nebylo těmto vyhověno. Stěžovatel rovněž poukázal na značnou celkovou délku řízení a dále uvedl, že nesouhlasí ani s uložením povinnosti hradit náklady řízení, neboť napadená rozhodnutí dle něj v tomto směru postrádají dostatečné odůvodnění s ohledem na specifický předmět sporu. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 619/2004-495 ze dne 30. 6. 2006, rozsudek krajského soudu č. j. 40 Co 109/2002-448 ze dne 7. 10. 2003 a rozsudek okresního soudu č. j. 14 C 91/92-391 ze dne 21. 1. 2002 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 14 C 91/92 a vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení, v němž uvedl, z jakých důvodů nebylo dovolání stěžovatele shledáno přípustným. Nejvyšší soud dále konstatoval, že nebylo zjištěno, že by odvolací soud řešil některou otázku v rozporu s hmotným právem, a krom toho bylo ve vztahu ke konfiskacím, prováděným na základě dekretů č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb., třeba mít na zřeteli i stanovisko pléna Ústavního soudu, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb. Co se týkalo vytýkaného porušení ústavně zaručených práv, Nejvyšší soud měl za to, že posouzení této otázky náleží Ústavnímu soudu, nicméně vyjádřil přesvědčení, že k porušení práv stěžovatele nedošlo, a ústavní stížnost proto není opodstatněná. Obdobně se k ústavní stížnosti vyjádřil i krajský soud, a to z důvodu nedostatku ústavněprávní relevance tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, které byly pouhou polemikou se závěrem obecných soudů o neexistenci restitučního důvodu dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Krajský soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Okresní soud pak podotkl, že na všechny argumenty stěžovatele bylo v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně reagováno. Soud věnoval přípravě jednání značnou pozornost, přičemž obeslal veškeré archivní fondy, v nichž by se byť jen teoreticky mohly nacházet relevantní písemnosti. Účastníkům řízení se průběžně dostávalo poučení dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu. Na základě rozsáhlého dokazování dospěl okresní soud k jednoznačnému závěru, že nemovitosti byly pravomocně konfiskovány před rozhodným obdobím, tzn. byl dohledán konfiskační výměr a bylo prokázáno jeho doručení. Po právní stránce pak okresní soud posoudil věc v souladu s judikaturou Ústavního soudu, přičemž další argumenty obsažené v rozsudku pak byly již jen argumenty podpůrnými. Jiné rozhodnutí by křivdy nejen neodstranilo, nýbrž by naopak další přivodilo. Obec Bohuňovice se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala.
Vzhledem k tomu, že výše uvedená vyjádření byla ve své podstatě rekapitulací řízení před obecnými soudy a neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zasílána na vědomí.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, došlo-li by vydáním napadených rozhodnutí k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Z obsahu spisu okresního soudu sp. zn. 14 C 91/92 a z odůvodnění napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že důvodem pro zamítnutí žaloby stěžovatele bylo nenaplnění časové podmínky, vyplývající z §1 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. V řízení bylo prokázáno, že ke konfiskaci majetku bratrů L. dle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. došlo přede dnem 25. 2. 1948, a tedy před počátkem tzv. rozhodného období dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ve vztahu k posouzení, zda ke křivdě došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, považovaly obecné soudy za rozhodný okamžik odnětí majetku státem, přičemž okolnost, že otázka státního občanství bratrů L. byla řešena až v rozhodném období, neměla dle jejich názoru na věc vliv. Nejvyšší soud v této souvislosti podotkl, že zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., sice s odkazem na podmínku zachování nebo znovunabytí státního občanství oprávněných osob prolomil obecný časový rámec restitucí, nicméně stalo se tak výslovně jen ve vztahu k majetku uvedenému v zákoně č. 229/1991 Sb.
Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že argumenty obsažené v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil již v předchozím průběhu řízení a obecné soudy se s nimi velmi podrobně a důsledně vypořádaly, a to včetně ústavněprávních aspektů věci, při jejichž zvážení vycházely z existující judikatury Ústavního soudu. Je tedy možno pouze shrnout, že účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích je zmírnění některých majetkových a jiných křivd vzniklých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Na křivdy, k nimž došlo před tímto obdobím, se tento zákon nevztahuje. Stanovení rozsahu a časového rámce restitucí přitom závisí výlučně na vůli zákonodárce, neboť Ústava České republiky ani žádný jiný právní předpis v této souvislosti žádnou povinnost nestanoví (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/97 ze dne 25. 3. 1998, uveřejněný pod č. 79/1998 Sb.). Stejně tak nelze existenci takové povinnosti dovodit ani z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Blücher proti České republice, 2005). Domáhal-li se stěžovatel takového výkladu zákona o mimosoudních rehabilitacích, dle nějž by bylo možné spatřovat naplnění podmínky vzniku majetkové křivdy i mimo rozhodné období, je možno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž jednoznačně vyplývá, že konfiskace majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. je možno posuzovat jako zákonný důvod restituce jen tehdy, nabylo-li rozhodnutí správního orgánu o konfiskaci právní moci a vykonatelnosti až po 25. 2. 1948 (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 70/99 ze dne 2. 11. 1999, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 152, str. 129 a násl., a sp. zn. III. ÚS 225/96 ze dne 20. 2. 1997, publikován tamtéž, svazek 7, nález č. 18, str. 123 a násl.). Jelikož v případě stěžovatelových právních předchůdců nabyla rozhodnutí o konfiskaci majetku právní moci před počátkem rozhodného období, obecné soudy nepochybily, když dovodily, že žaloba stěžovatele dle zákona o mimosoudních rehabilitacích nebyla důvodná. Ke shodnému závěru ostatně dospěl Ústavní soud i v usnesení sp. zn. II. ÚS 602/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), jímž odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost podanou proti týmž rozhodnutím stěžovatelkami E. L., M. B., E. L. a M. K.
Ani dalším námitkám stěžovatele nemohl Ústavní soud přisvědčit. Co se týkalo občanství K. L., krajský soud se na rozdíl od soudu okresního ztotožnil s názorem stěžovatele potud, že bylo možno vycházet z osvědčení o zachování státního občanství, přestože tato listina neměla potřebné obsahové náležitosti. Krajský soud nicméně v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil, proč nemá vydání tohoto osvědčení na konečné rozhodnutí vliv. S jednotlivými důkazními návrhy stěžovatele se vypořádal již okresní soud prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti takových důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03), když současně zdůvodnil, proč není těchto důkazů třeba (str. 10 rozsudku okresního soudu č. j. 14 C 91/92-391 ze dne 21. 1. 2002). Ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti připustil, že provádění dalšího dokazování by mělo smysl pouze tehdy, jestliže by otázka rozhodného období byla vyřešena odlišným způsobem, což se však nestalo.
Ve vztahu k délce řízení, Ústavní soud uvádí, že za situace, kdy argumentace průtahy v řízení směřuje již proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu. Relevantní souvislosti však v projednávané věci Ústavní soud neshledal. Krom toho Ústavní soud podotýká, že při posuzování délky řízení a její přiměřenosti nelze vycházet pouze z jejího numerického vyjádření, neboť tato je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu, složitost věci, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity stěžovatele a ostatních účastníků řízení, jakož i chování příslušných orgánů (usnesení sp. zn. I. ÚS 566/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz, nález sp. zn. I. ÚS 554/04, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 67, str. 707 a násl.). Závěr o tom, zda délka, po níž trvalo konkrétní řízení, je ještě přiměřená či nikoliv, lze tudíž formulovat vždy s ohledem na zohlednění těchto faktorů, jimiž bylo řízení bezprostředně ovlivněno (nález sp. zn. I. ÚS 554/04), přičemž při posuzování důvodnosti tvrzení o porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů je nutno ke každé věci přistupovat individuálně (nález sp. zn. II. ÚS 71/99, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 83, str. 281 a násl.) Stěžovatelovo právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy totiž není dotčeno, jsou-li průtahy způsobeny výlučně jeho jednáním, případně jde-li o věc, kdy délka řízení odpovídá její složitosti; v takových případech trvání řízení zpravidla není nedůvodné a potřeba zásahu Ústavního soudu není dána (nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Konečně ve vztahu k výroku o nákladech řízení Ústavní soud uvádí, že tato problematika není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.). Pochybení v tomto smyslu však Ústavní soud nezjistil. Stěžovatel v odvolání v této souvislosti uvedl pouze tolik, že výrok o náhradě nákladů řízení dle jeho názoru nereflektoval specifický charakter sporu, aniž by blíže specifikoval, jakým způsobem by měl odvolací soud, v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, o nákladech řízení rozhodnout. Lze se proto pouze domnívat, že stěžovatel měl na mysli postup dle §150 občanského soudního řádu, nicméně jestliže svou námitku takto výslovně neformuloval, nelze krajskému soudu vytýkat, že v odůvodnění svého rozhodnutí blíže nerozvedl, proč k aplikaci tohoto mimořádného institutu nepřistoupil.
Jelikož Ústavní soud při přezkumu napadených rozhodnutí neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu