ECLI:CZ:NSS:2017:5.ADS.158.2016:57
sp. zn. 5 Ads 158/2016 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: D. M., zastoupená
Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem Jaselská 14, Brno, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2016, č. j. 34 Ad 19/2013 – 118,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky Mgr. Evy Kantoříkové
se u r č u je částkou 1300 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobkyně podala dne 23. 5. 2011 žádost o invalidní důchod. Na základě posudku
Okresní správy sociálního zabezpečení Kladno ze dne 15. 9. 2011 žalovaná žádost žalobkyně
rozhodnutím ze dne 1. 11. 2011, č. j. X, zamítla podle §38 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“), s přihlédnutím k čl. 46 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004
o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „koordinační nařízení“), neboť dle závěrů
zmiňovaného posudku pracovní schopnost žalobkyně z důvodu jejího dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu poklesla v posuzovaném období pouze o 20 %.
[2] Žalobkyně podala proti uvedenému rozhodnutí námitky, které žalovaná rozhodnutím
ze dne 16. 1. 2012, č. j. X, zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila.
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované o námitkách žalobou u Krajského soudu v Brně,
který rozsudkem ze dne 30. 11. 2012, č. j. 34 Ad 30/2012 - 25, dané rozhodnutí zrušil
pro porušení ustanovení o řízení před správním orgánem z důvodu neprokázaného souhlasu
žalobkyně s posouzením zdravotního stavu v její nepřítomnosti a uložil žalované, aby posouzení
zdravotního stavu žalobkyně doplnila i o další lékařské zprávy.
[4] Žalovaná na základě citovaného rozsudku krajského soudu opětovně přistoupila
k přezkoumání rozhodnutí ze dne 1. 11. 2011, přičemž vycházela z posudku Lékařské posudkové
služby České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 1. 2013. Z uvedeného posudku, který byl
vypracován za účasti žalobkyně, vyplynulo, že žalobkyně není invalidní podle §39 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění, neboť míra poklesu její pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu byla určena ve výši 20 %, přičemž rozhodující příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní
schopnosti bylo zdravotní postižení uvedené v kapitole XIII, oddílu A, položce 1a přílohy
vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti
a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity
(vyhláška o posuzování invalidity), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o posuzování
invalidity“). Míra poklesu pracovní schopnosti u uvedeného zdravotního postižení
(osteoartróza lehké formy) činila 10 % a byla navýšena podle §3 odst. 1 citované vyhlášky
o dalších 10 % na celkových 20 %. Žalovaná proto rozhodnutím ze dne 11. 2. 2013, č. j. X,
zamítla námitky žalobkyně a potvrdila své rozhodnutí ze dne 1. 11. 2011.
[5] Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalované žalobu u Krajského soudu v Brně,
v níž namítala, že nesouhlasí s posouzením svého zdravotního stavu v posudku
ze dne 30. 1. 2013, protože posudková komise nevyhodnotila její zdravotní stav řádně,
a domáhala se přešetření svého zdravotního stavu znalcem na náklady žalované. Poukázala na to,
že její zdravotní stav se stále zhoršuje, za což je žalovaná zodpovědná, protože z důvodu
nepřiznání invalidního důchodu za 7 odpracovaných let v ČR nemá peníze na nutné léky.
[6] Krajský soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2014, č. j. 34 Ad 19/2013 – 66, žalobu proti
zmíněnému rozhodnutí žalované ze dne 11. 2. 2013 zamítl. Krajský soud si pro potřeby soudního
přezkumu nechal vypracovat lékařský posudek Posudkovou komisí Ministerstva práce
a sociálních věcí v Brně ze dne 21. 8. 2013, dle něhož byla k datu vydání napadeného rozhodnutí
rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu osteoartróza nosných kloubů.
Dle předmětného posudku žalobkyně podstoupila v roce 2009 úplnou náhradu levého kyčelního
kloubu s funkčně uspokojivým výsledkem, takže končetina po zhojení plnila statickou
i dynamickou funkci v běžném rozsahu. S věkem narůstající a se zvýšenou hmotností
akcelerované obtíže s pravým kolenním kloubem vedly postupně k rozvoji artrózy s bolestivými
dekompenzacemi řešenými léky a antirevmatiky. Funkce tohoto kloubu nebyla významně
omezena a stejně tak ani funkce ostatních váhonosných kloubů. Pro páteřní obtíže byla
posuzovaná opakovaně vyšetřena a léčena, neurologický nález nepotvrdil přítomnost kořenového
postižení, nebyl prokázán útisk nervových struktur. Šlo opakovaně o bolesti dolních
zad při poruše statiky a dynamiky. Dále byla posuzovaná opakovaně vyšetřována pro zažívací
potíže z důvodu v minulosti zjištěné refluxní nemoci jícnu a nově zjištěné divertikulózy tlustého
střeva. Posudková komise k uvedenému konstatovala, že dopad na celkovou výkonnost
organismu mají takovéto obtíže teprve tehdy, když vedou k trvalému snížení stavu výživy
a změnám v krevním obraze. Takový dopad na celkový stav nebyl u posuzované prokázán.
Porucha metabolismu tuku a zjištěná zvýšená echogenita jaterního parenchymu spojená
s občasnou lehkou jaterní enzymatickou aktivitou byly bez významného dopadu na celkovou
výkonnost organismu. Dále byla zjištěna hypertenzní nemoc bez rozvinutých komplikací,
ischemická choroba srdeční nebyla žádným pomocným vyšetřením prokázána a funkční zařazení
pod skupinu II. NYHA klasifikace vypovídá o celkové výkonnosti posuzované, nikoliv o stupni
srdečního postižení. Zdravotní stav proto posudková komise hodnotila podle kapitoly XIII,
oddílu A, položky 1a přílohy vyhlášky o posuzování invalidity desetiprocentním poklesem
pracovní schopnosti a podle §3 odst. 1 vyhlášky zvýšila hodnocení o 10 % pro ostatní zdravotní
postižení na celkových 20 %. Pro vyšší hodnocení neshledala komise podklady, nešlo o stavy
uvedené v položkách 1b, 1c nebo 1d na základě objektivizovaného funkčního rozsahu
rozhodujícího zdravotního postižení při absenci funkčního dopadu na pracovní schopnost
u ostatních zdravotních postižení. Posudková komise uzavřela, že k datu vydání napadeného
rozhodnutí nebyla posuzovaná invalidní podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění,
neboť nedošlo k poklesu pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu nejméně o 35 %.
[7] Vzhledem k tomu, že žalobkyně opakovaně zpochybňovala závěry předmětného posudku
a při jednání dne 27. 9. 2013 uvedla, že od slovenského nositele pojištění pobírá od srpna 2011
invalidní důchod, nechal krajský soud zdravotní stav žalobkyně opětovně posoudit Posudkovou
komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v Hradci Králové, která svůj posudek vypracovala
při jednání dne 5. 12. 2013, jehož se žalobkyně účastnila a ke stávajícím lékařským nálezům
rovněž předložila další lékařské nálezy z druhé poloviny roku 2013 a k nahlédnutí dále poskytla
rentgenologické vyšetření pánve, kyčle a pravého kolena ze dne 21. 2. 2012, RTG plic
ze dne 23. 5. 2012 a na CD RTG páteře a levého kyčelního kloubu. Při zasedání komise byla
žalobkyně přešetřena odborným lékařem, členem komise. Posudková komise vzala na vědomí
popis RTG, dokumentace T. ze dne 21. 2. a 22. 2. 2012, popis z CD Kladno ze dne 25. 5. 2011 a
zhlédla všechny pooperační snímky levé kyčle z let 2009 a 2010 bez známek uvolnění obou
komponentů TEP. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
žalobkyně s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti považovala posudková
komise taktéž osteoartrózu nosných kloubů. Posudková komise shledala, že postupně došlo
k algickým projevům v oblasti pravého kolenního kloubu, kde byly následně zjištěny
degenerativní změny, přičemž z funkčního hlediska se jednalo po adekvátní léčbě o lehké funkční
postižení. Rozsah hybnosti byl bez těžšího funkčního postižení, stejně tak v případě ostatních
nosných kloubů. Vertebrogenní potíže byly opakovaně vyšetřeny a léčeny, neurologický nález
nepotvrdil přítomnost kořenového postižení, nebyl prokázán útisk nervových struktur.
Podle RTG a CT byly zjištěny degenerativní změny páteře, ale funkčně nebylo prokázáno
závažné postižení ve smyslu těžkého funkčního postižení více úseků páteře s trvalým funkčně
významným neurologickým nálezem, s těžkým postižením nervů. Nebyly shledány parézy,
svalové atrofie, poruchy hybnosti končetin ani poruchy funkce svěračů. Zažívací potíže
nezpůsobovaly komplikace a neměly dopad na celkovou výkonnost organismu. Hypertenze
a ischemická choroba srdeční jsou kompenzovány a nemají závažnější dopad na celkovou
výkonnost organismu. Bylo vyloučeno onemocnění dýchacích cest a další zdravotní postižení byla
z posudkově medicínského hlediska méně významná. Z dalších doložených nálezů v průběhu
jednání posudkové komise nevyplynuly k datu vydání napadeného rozhodnutí významné
posudkově medicínské skutečnosti, které by měly vliv na posudkový závěr. V době vypracování
posudku se jeví progrese artrotických změn především v oblasti levého kolenního kloubu,
což ovšem k datu vydání napadeného rozhodnutí nelze zhodnotit. Rozhodující zdravotní
postižení posudková komise hodnotila rovněž podle kapitoly XIII, oddílu A, položky 1a přílohy
vyhlášky o posuzování invalidity, pro které je stanovena míra poklesu pracovní schopnosti
o 10 %. Vzhledem k dalším posudkově významným skutečnostem posudková komise podle §3
odst. 1 citované vyhlášky zvýšila procentní hodnotu o 10 % na celkových 20 %. Posudková
komise uzavřela, že k datu vydání napadeného rozhodnutí posuzovaná nebyla invalidní podle
§39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, protože nešlo o pokles pracovní schopnosti
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 35 %.
[8] Žalobkyně ani s tímto posudkem nesouhlasila a při jednání dne 28. 1. 2014 uvedla,
že je přesvědčena o tom, že na pokles její pracovní schopnosti mají největší dopad vertebrogenní
potíže. V posudku dle žalobkyně nejsou všechna zdravotní postižení řádně zohledněna.
Trpí blokádami páteře a celého těla a zánětlivým onemocněním kloubů, a nejedná se tedy
o osteoartrózu nosných kloubů.
[9] Krajský soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že se obě posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí shodly na tom, že rozhodující příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu je osteoartróza nosných kloubů, a pro to, aby se jí staly
vertebrogenní obtíže, není dostačující neurologický nález, který by potvrzoval přítomnost
kořenového postižení, neboť pomocná vyšetření neprokázala útisk nervových struktur.
RTG i CT vyšetření zjistila pouze degenerativní změny páteře. U vertebrogenního postižení
nebylo prokázáno funkčně závažné postižení ve smyslu těžkého funkčního postižení více úseků
páteře s trvale funkčně významným neurologickým nálezem, s těžkým postižením nervů, nejsou
přítomny parézy, svalové atrofie, poruchy hybnosti končetin ani poruchy funkce svěračů.
Proto ani jedna z komisí nemohla za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu zvolit vertebrogenní obtíže. Jinak obě posudkové komise hodnotily a posoudily zdravotní
stav žalobkyně velmi zevrubně na základě všech lékařských nálezů o jejím zdravotním stavu,
které objektivně existovaly ke dni vypracování posudku posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí v Hradci Králové, tj. k 5. 12. 2013. Obě posudkové komise se přesvědčivě
vyjádřily k námitkám žalobkyně v žalobě i v průběhu řízení. Skutečnost, že žalobkyně pobírá
částečný invalidní důchod na Slovensku, nemá vliv na posuzování žádosti žalobkyně o invalidní
důchod v ČR. Oba posudky krajský soud hodnotil jako úplné, přesvědčivé a objektivní a pojal
je jako rozhodující důkazy pro posouzení žaloby.
[10] Na základě kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
15. 10. 2015, č. j. 5 Ads 41/2014 – 60, rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud posuzoval jako spornou otázku, zda byly žalovaná,
resp. krajský soud povinny přihlédnout k odlišnému zdravotnímu posouzení žalobkyně ze strany
slovenských posudkových lékařů. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v minulosti pracovala 7 let
v ČR, žádost o invalidní důchod podala dne 23. 5. 2011 v ČR, kde v té době pobývala,
na posuzovaný případ se uplatní pravidla Evropské unie pro koordinaci vnitrostátních systémů
sociálního zabezpečení obsažená v hlavě třetí kapitole čtvrté koordinačního nařízení a podle
čl. 44 a následujících se na žalobkyni vztahovaly právní předpisy typu B (tj. předpisy, dle nichž
výše dávky závisí na délce dob pojištění). Nejvyšší správní soud konstatoval ve shodě
s žalovanou, že se čl. 46 odst. 3 koordinačního nařízení v dané věci neaplikuje, neboť jak plyne
z přílohy VII koordinačního nařízení, shoda mezi právními předpisy ČR a SR o podmínkách
týkajících se stupňů invalidity nebyla potvrzena a tudíž rozhodnutí slovenského nositele pojištění
týkající se stupně invalidity žalobkyně není pro žalovanou závazné. Orgány sociálního
zabezpečení ČR proto posuzují invaliditu a její stupeň podle českých právních předpisů a může
tedy nastat situace, že osoba, která pracovala ve více členských státech EU, nemusí mít nutně
nárok na dávku v invaliditě od všech těchto států, neboť definice invalidity se v členských státech
nemusejí shodovat. Nezávaznost rozhodnutí o stupni invalidity žadatele ovšem nevylučuje
povinnost přihlédnout k již existujícím klinickým diagnózám, z nichž instituce jiného členského
státu vychází [viz čl. 49 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009,
kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního
zabezpečení (dále jen „prováděcí nařízení“)]. V zájmu zásady koordinace je totiž nezbytné, aby
příslušné instituce vzaly v úvahu obsah posouzení zdravotního stavu, z něhož v rámci svého
rozhodování vycházely instituce jiného členského státu tak, aby při určování stupně invalidity
nevznikly zcela nedůvodné rozdíly. V dávkovém spise žalobkyně soud zjistil, že žalovaná byla
o rozhodnutí slovenského nositele pojištění ze dne 29. 3. 2012 informována a tímto rozhodnutím
byla žalobkyně uznána invalidní od 22. 8. 2011 s poklesem pracovní schopnosti o 45 %.
Rozhodnutí odkazuje na posudek posudkového lékaře Sociální pojišťovny SR, pobočka T. ze dne
21. 3. 2012, který však nebyl součástí dávkového spisu, ani spisu krajského soudu, ale byl zaslán
až Nejvyššímu správnímu soudu společně s doplněním kasační stížnosti. V posudcích tedy
absentuje informace o tom, jak byl zdravotní stav žalobkyně slovenskými posudkovými lékaři
posouzen, a zcela se tak pomíjí existence odlišné diagnózy. Posudkové komise se s tímto
rozdílem nevypořádaly, ač jim tato povinnost vyplývala z citovaných unijních předpisů, jež jsou
přímo použitelné. Řízení před krajským soudem tedy trpělo vadou spočívající v neúplnosti
dosavadních posudků.
[11] Krajský soud v novém řízení na základě závazného právního názoru Nejvyššího
správního soudu vyžádal doplňující posudek, k němuž v návaznosti na vyjádření žalobkyně
vyžádal jeho další doplnění. Z doplňujícího posudku Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí v Brně ze dne 16. 2. 2016 dle krajského soudu vyplynulo, že ve všech
předchozích posudcích byla zvolena stejná rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu, v posudcích vypracovaných posudkovými komisemi je navíc uvedena
skutečnost, že v oblasti levého kyčelního kloubu byl stav operačně vyřešen, lékař Sociální
pojišťovny SR naopak zmiňuje operaci až v textové části, nikoli v diagnostickém souhrnu.
Rozhodujícím postižením pro stanovení hlavní příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu je degenerativní postižení kloubů dolních končetin. Jako další zdravotní postižení uvedla
Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně bolesti krční páteře a dolních
zad a Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Hradci Králové vertebrogenní
algický syndrom a Sociální pojišťovna SR dorzalgie, což je různé označení pro totéž zdravotní
postižení. Nešlo tedy o odlišnou klinickou diagnózu. Ačkoliv předchozí komise neměly k datu
vypracování posudku k dispozici odborný posudek o invaliditě Sociální pojišťovny SR,
na základě lékařských nálezů byl objektivizován zdravotní stav, o němž nevznikly důvodné
pochybnosti. Komise zdůraznila, že pro posouzení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
a jeho dopadu na pracovní schopnost je pro ni závazná pouze platná právní úprava ČR. Uzavřela,
že rozdíl v uznaném stupni invalidity v ČR a SR tedy nevznikl z rozdílu funkčního hodnocení
zdravotního postižení posuzované, ale bez důvodných pochybností vyplývá z neshody mezi
právními předpisy České republiky a Slovenské republiky.
[12] V dalším doplňujícím posudku ze dne 17. 5. 2016 posudková komise dle krajského soudu
přesvědčivě zdůvodnila, proč nepřichází v úvahu žalobkyní navrhované zařazení jejího
onemocnění pod kapitolu XV, oddíl B, položku 8a až 8c přílohy vyhlášky o posuzování invalidity.
Krajský soud zdůraznil, že komise vycházela především z objektivního vyšetření zdravotního
stavu žalobkyně při zasedání posudkové komise v Hradci Králové dne 5. 12. 2013, tj. v době
nepříliš vzdálené od data vydání napadeného rozhodnutí, které řádným způsobem zhodnotila,
přičemž eventuální nové objektivní přešetření v současné době nemůže být pro posouzení
přínosné. Komise vycházela z toho, že ortopedické nálezy z rozhodného období neprokazují
přítomnost poruchy funkce operovaného kloubu, jsou udávány pouze subjektivní potíže v oblasti
zad, nikoliv v operované oblasti a objektivizovaný stav tak, jak byl zjištěn, nenaplňuje kritéria
žalobkyní chtěné položky a tím ani kritéria daná pro jednotlivá písmena této položky.
Zařazení rozhodujícího zdravotního pojištění pod kapitolu XIII, oddíl A, položku 1 přílohy
vyhlášky o posuzování invalidity je podle krajského soudu správné a v posudku řádně
a přesvědčivě zdůvodněno. Posudková komise se také zabývala namítanou Perthesovou
chorobou, kterou žalobkyně rovněž požadovala zhodnotit ve smyslu §1 vyhlášky o posuzování
invalidity jako postižení, které je funkčním dopadem nejvíce srovnatelné ve vztahu k nekróze
kyčelního kloubu. Komise v této souvislosti dle krajského soudu správně uvedla,
že pro posouzení poklesu pracovní schopnosti je rozhodující míra funkční poruchy,
kterou artróza kloubu způsobuje, a není rozhodující, zda k rozvoji artrózy došlo po úrazu,
po Perthesově nemoci, idiopaticky nebo v rámci běžných degenerativních změn lidského
organismu.
[13] Závěrem krajský soud uvedl, že neshledal důvodným návrh žalobkyně na provedení
výslechu předsedkyně posudkové komise, neboť k rozhodující příčině dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu se vyjadřuje a míru poklesu pracovní schopnosti stanoví posudková komise,
nikoliv její předseda. Krajský soud dále podotkl, že žalobkyně nesdělila, čeho by se dotazy
na předsedkyni komise měly týkat, a poznamenal, že považuje žalobkyní vznášené námitky
za zcela vypořádané v doplňujícím posudku ze dne 17. 5. 2016.
[14] Z uvedených důvodů proto krajský soud žalobu zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované a replika stěžovatelky
[15] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
v níž opětovně namítala, že její zdravotní stav byl nesprávně posouzen a nebyl zařazen
do správné kategorie. Posudkové komise dle stěžovatelky nerespektovaly diagnózy odborných
lékařů a nebraly v potaz další vyšetření, jež postoupila na Slovensku v průběhu let 2012 až 2016.
Stěžovatelka požaduje uznat pokles pracovní schopnosti v rozsahu 50 – 60 %, jak jí byl uznán
na Slovensku, což odpovídá jejímu skutečnému zdravotnímu stavu. Z uvedených důvodů proto
stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil.
[16] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že krajský soud vyžádáním
nových doplňujících posudků od posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí plně
respektoval pokyn Nejvyššího správního soudu, a postupoval tak dle jeho rozsudku ze dne
15. 10. 2015, č. j. 5 Ads 41/2014 – 60. Krajský soud provedl takové dokazování, jímž již byla
v řízení plně zajištěna zásada koordinace dle čl. 49 odst. 2 prováděcího nařízení. V novém
posudku již bylo dostatečně zohledněno a přihlédnuto ke všem lékařským závěrům, nálezům
a podkladům jiného členského státu. Komise přesto uzavřela, že rozdíl v uznání invalidity v ČR
a SR nevznikl z rozdílu funkčního hodnocení zdravotního postižení stěžovatelky,
ale bez důvodných pochybností vyplývá z neshody mezi právními předpisy ČR a SR. Komise
dále náležitě zdůvodnila svůj posudkový závěr o nezjištěné invaliditě. Krajský soud doplnil
dokazování vyžádáním doplňujících posudků, které považoval za úplné, přesvědčivě zdůvodněné
a objektivní. Stěžovatelka byla spolu se svou zástupkyní přítomna posouzení zdravotního stavu,
proto krajský soud neměl důvod o jejich pravosti pochybovat a vyžadovat znalecký posudek
od soudního znalce. Rozsudek krajského soudu je dle žalované zcela přesvědčivý a řádně
zdůvodněný a navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[17] Stěžovatelka ve své replice k vyjádření žalované uvedla, že nesouhlasí s doplněním
posudku, který byl proveden posudkovou komisí. Stěžovatelka se domnívá, že předmětný
posudek dospěl k nesprávnému závěru, a to z toho důvodu, že chybně aplikoval právní předpis.
V předmětném doplnění posudku o invaliditě dospěla posudková komise k závěru, že zdravotní
stav byl hodnocen slovenským posudkovým lékařem a českým posudkovým lékařem shodně
a rozdíl vyplývá z neshody mezi právními předpisy ČR a SR. S tímto závěrem však nelze
souhlasit. Právní úprava česká a slovenská jsou velmi obdobné, když vycházejí ze stejného
historického základu a příloha č. 4 slovenského zákona č. 461/2003 Z.z., o sociálnom poistení,
kterou se stanoví percentuálna miera poklesu zárobkovej činnosti podľa druhu zdravotného postihnutia orgánov
a systémov, je téměř shodná s českou vyhláškou o posuzování invalidity. Slovenský nositel pojištění
však při obdobných závěrech o zdravotním stavu stěžovatelky podřadil její onemocnění pod jiné
zákonné ustanovení, které mělo za následek vyšší procentní ohodnocení této nemoci. Shodné
zákonné ustanovení existuje i v českém právním předpise, posudkovou komisí však na případ
stěžovatelky bez dostatečného odůvodnění aplikováno nebylo.
[18] Stěžovatelka se domnívá, že i v ČR mělo být její zdravotní postižení hodnoceno
dle kapitoly XV, oddílu B, položky 8b přílohy vyhlášky o posuzování invalidity,
stav po endoprotéze kyčelního kloubu, jak je hodnotil slovenský nositel pojištění.
Posudkoví lékaři však uvedenou část právního předpisu vykládali tak, že tyto položky je možno
aplikovat pouze v případě, kdy je pacient po endoprotéze kyčelního kloubu a má poruchy výlučně
v oblasti kyčelního kloubu - dochází k uvolňování částí endoprotézy, případně má proleženiny
výlučně z důvodu nepohyblivosti operovaného kyčelního kloubu – posudkoví lékaři
v předmětném posudku doslova uvedli, že „nálezy neprokazují přítomnost poruchy funkce operovaného
kloubu ... nenaplňuje zdravotní stav ani kriteria daná pro lehkou poruchu“ (viz str. 4 předmětného
posudku). Tato aplikace právního předpisu však dle názoru stěžovatelky není správná, k totální
endoprotéze kyčelního kloubu dochází obvykle po letech zdravotních problémů s kyčelním
kloubem, často ve stádiu, kdy pacient již téměř nemůže chodit. Život s nefunkčním kyčelním
kloubem se přenáší na celý organismus, pacient často nadměrně jednostranně zatěžuje páteř,
nevhodně dopadá na dolní končetiny, tím dochází ke spojenému degenerativnímu poškození
páteře či ostatních kloubů dolních končetin. Operace kyčelního kloubu po několika letech života
s nefunkčním kyčelním kloubem pak odstraní pouze nefunkční kyčelní kloub, s tím spojené
zdravotní potíže jako degenerativní poškození páteře, porucha páteřní statiky či dynamiky,
poškozené dolní končetiny však odstraněny nejsou. Toto byl právě případ stěžovatelky,
kdy stěžovatelka trpěla nemocí kyčelního kloubu celý svůj život - v mládí Perthesovou chorobou
a později dlouholetou artrózou kyčelního kloubu, která je u osob po Perthesově chorobě obvyklá.
V souvislosti s onemocněním kloubu došlo k degenerativnímu poškození páteře a dalších kloubů
dolních končetin, tyto problémy se po operaci ještě prohloubily.
[19] Posudková komise tak dle stěžovatelky aplikovala právní předpis takovým způsobem,
který by znamenal, že by do položky 8a a 8b přílohy vyhlášky o posuzování invalidity nespadaly
žádné případy, pod položku 8c by spadaly případy implantace vadné endoprotézy,
což jsou případy dle vyjádření posudkové lékařky velmi vzácné. Z tohoto důvodu navrhovala
stěžovatelka u soudního jednání výslech posudkové lékařky, aby bylo před soudem prokázáno,
jakým způsobem aplikovala posudková komise právní předpis. Krajský soud však tento důkaz
zamítl a na základě posudku rozhodl.
[20] Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[22] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[23] Předmětem sporu v projednávané věci je hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky,
neboť stěžovatelkou uplatněné námitky se opět týkají zejména úplnosti a přesvědčivosti
lékařských posudků, z nichž krajský soud i žalovaná vycházely.
[24] Neúplné a nepřesvědčivé posouzení rozhodujícího zdravotního postižení v dlouhodobě
nepříznivém zdravotním stavu, jímž stěžovatel trpěl ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí,
je třeba považovat za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné stanovení míry
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele k uvedenému dni a v jeho důsledku
nesprávné posouzení zákonných podmínek invalidity ve smyslu §39 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění. Jde tedy o jinou vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 – 54,
publ. pod č. 511/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Ads 42/2003 - 61, publ. pod
č. 800/2006 Sb. NSS, ze dne 31. 3. 2010, č. j. 4 Ads 36/2009 - 57, či ze dne 29. 7. 2015,
č. j. 1 Ads 63/2015 - 27, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz).
[25] Brojí-li stěžovatelka proti závěru krajského soudu, že její zdravotní stav neodůvodňuje
přiznání invalidního důchodu, Nejvyšší správní soud musí odkázat na svou judikaturu ohledně
posuzování zdravotního stavu v případě přezkoumání rozhodnutí týkajícího se invalidního
důchodu, podle níž podstatným faktorem určujícím výsledek soudního řízení je posouzení
zdravotního stavu učiněné posudkovou komisí, a proto je nutné klást důraz na správnost,
přesvědčivost a úplnost posudku vydaného posudkovou komisí (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54).
[26] Posouzení míry poklesu pracovní schopnosti přitom představuje odbornou medicínskou
otázku, a rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení.
Správní soud si proto nemůže učinit úsudek o této otázce sám. Podle §4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o provádění sociálního zabezpečení“) posuzuje zdravotní stav a pracovní
schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění
Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové
komise. Posudkové komise jsou oprávněny k posouzení poklesu pracovní schopnosti a zaujetí
posudkových závěrů o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku.
[27] Posudkové řízení je specifickou formou správní činnosti (srov. §16a zákona o provádění
sociálního zabezpečení) spočívající v posouzení zdravotního stavu občana a některých důsledků
z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Jde o postup
posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle
odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového lékařství. Posudek posudkové
komise soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad uvedených v §77 odst. 2 s. ř. s.,
avšak s ohledem na svůj mimořádný význam v tomto řízení bývá tento posudek důkazem
rozhodujícím v případech, kdy z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti nevzbuzuje žádných
pochyb, a nejsou-li tu ani žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost posudku
mohla být zpochybněna (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013,
č. j. 6 Ads 11/2013 – 20, ze dne 24. 2. 2004, č. j. 5 Ads 49/2003 – 136, nebo již zmiňovaný
rozsudek ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 – 54).
[28] Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky spočívá v tom,
aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi,
které posuzovaný namítá, a aby své posudkové závěry náležitě odůvodnila (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2008, č. j. 3 Ads 72/2008 – 50, ze dne 7. 9. 2011,
č. j. 6 Ads 99/2011 – 43, ze dne 5. 6. 2013, č. j. 3 Ads 74/2012 – 16, nebo ze dne 19. 6. 2013,
č. j. 3 Ads 70/2012 – 14).
[29] Z posudku musí být zřejmé, že zdravotní stav posuzovaného byl komplexně posouzen
na základě úplné zdravotnické dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím,
aby nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti klinické diagnózy. V posudku musí být dále
uvedeno, zda zjištěná zdravotní postižení zakládají dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav,
a pokud je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu více zdravotních potíží
(§2 odst. 3 vyhlášky o posuzování invalidity), které zdravotní postižení bylo vzato za jeho
rozhodující příčinu. Jednotlivé hodnoty procentní míry poklesu pracovní schopnosti stanovené
pro jednotlivá zdravotní postižení se přitom nesčítají, ale procentní míra poklesu pracovní
schopnosti se stanoví podle tohoto rozhodujícího zdravotního postižení se zřetelem k závažnosti
vlivu ostatních zdravotních postižení na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Za rozhodující
příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se považuje takové zdravotní postižení,
které má nejvýznamnější dopad na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Procentní míru
poklesu pracovní schopnosti tedy komise vyhodnotí podle charakteru zdravotního postižení
na základě vyhlášky o posuzování invalidity, přičemž zdravotní postižení podřadí podle jeho
druhu a intenzity pod příslušnou kapitolu, oddíl a položku přílohy téže vyhlášky a současně
odůvodní stanovenou míru poklesu pracovní schopnosti v rámci stanoveného rozpětí
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2012, č. j. 6 Ads 69/2012 - 16).
[30] Stěžovatelka v posuzovaném případě namítala nesprávné posouzení hlavní příčiny jejího
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, neboť má za to, že její zdravotní postižení mělo
být hodnoceno dle kapitoly XV, oddílu B, položky 8b přílohy vyhlášky o posuzování invalidity,
stav po endoprotéze kyčelního kloubu, jak je hodnotil slovenský nositel pojištění.
[31] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předně připomenout závěry, jež vyslovil
ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2015, č. j. 5 Ads 41/2014 – 60, v němž se zabýval předchozí
kasační stížností stěžovatelky podané v téže věci. V citovaném rozsudku zdejší soud konstatoval:
„S žalovanou lze tedy souhlasit, že se čl. 46 odst. 3 koordinačního nařízení v dané věci neaplikuje,
neboť jak plyne z přílohy VII koordinačního nařízení, shoda mezi právními předpisy České republiky
a Slovenské republiky o podmínkách týkajících se stupňů invalidity nebyla potvrzena. Rozhodnutí slovenského
nositele zabezpečení týkající se stupně invalidity stěžovatelky tedy není pro žalovanou závazné. Orgány sociálního
zabezpečení České republiky proto posuzují invaliditu a její stupeň podle českých právních předpisů, a může tedy
nastat situace, že osoba, která pracovala ve více členských státech Evropské unie, nemusí mít nutně nárok
na dávku v invaliditě od všech těchto států, neboť definice invalidity se v členských státech nemusejí shodovat
(srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 18. 2. 2009, č. j. 6 Ads 10/2009 - 37, publ. pod č. 1845/2009
Sb. NSS, či ze dne 10. 11. 2010, č. j. 6 Ads 58/2010 - 178, dostupný na www.nssoud.cz, které se ovšem
vztahují k nařízení č. 1408/71 a v nichž na rozdíl od právě posuzovaného případu disponovaly příslušné
posudkové komise informací o posouzení zdravotního stavu žadatele rakouskými, resp. polskými posudkovými
lékaři). […]
Povinnost přihlédnout k dokumentům, lékařským zprávám a informacím správní povahy získaným
institucí kteréhokoli jiného členského státu přitom nebrání dotčeným institucím ostatních členských států,
aby vycházely z posouzení zdravotního stavu provedeného vlastními lékaři a případně dospěly k odlišnému
odbornému závěru. Současně tím není popřena ani zásada, dle níž příslušné instituce postupují podle vlastních
právních předpisů. V zájmu zásady koordinace je však nezbytné, aby příslušné instituce vzaly v úvahu obsah
posouzení zdravotního stavu, z něhož v rámci svého rozhodování vycházely instituce jiného členského státu tak,
aby při určování stupně invalidity nevznikaly zcela nedůvodné rozdíly.“
[32] V nyní posuzovaném případě Nejvyšší správní soud přezkoumává rozsudek krajského
soudu po té, co si krajský soud vyžádal od Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí
v Brně doplňující posudek ze dne 16. 2. 2016 a následně v reakci na vyjádření stěžovatelky
též další doplňující posudek ze dne 17. 5. 2016.
[33] Nejvyšší správní soud má ve shodě s krajským soudem za to, že tyto posudky dostály výše
uvedeným zákonným požadavkům na úplnost a přesvědčivost a nevyvstala tak ani pochybnost
o jejich správnosti. Klíčovým pro posouzení invalidity stěžovatelky bylo určení rozhodující
příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, který vyvolal pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti, a to k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí. V této souvislosti je třeba
zmínit, že k totožnému závěru ohledně stěžovatelčina poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti dospěly již posudky Okresní správy sociálního zabezpečení Kladno ze dne 15. 9. 2011,
Lékařské posudkové služby České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 1. 2013, Posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně ze dne 21. 8. 2013 a též Posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2013. Všechny zmíněné
posudky shodně uvedly 20 % míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti,
přičemž i hodnocení rozhodujícího zdravotního postižení stěžovatelky bylo provedeno taktéž
shodně podle kapitoly XIII, oddílu A, položky 1a přílohy vyhlášky o posuzování invalidity
jako osteoartróza. V doplňujícím posudku Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně ze dne
17. 5. 2016 k uvedenému hodnocení posudková komise dále upřesnila, že „samotné degenerativní
změny bez funkční poruchy nebo provedená operace na pohybovém systému, která má dobrý funkční výsledek,
nepodmiňuje pokles pracovní schopnosti. Pro hodnocení podle položky 1 b) nebyly v objektivizovaném zdravotním
stavu posuzované podklady, protože nebylo zjištěno funkčně významné postižení dvou a více velkých/váhonosných
kloubů, když artroza levého kyčelního kloubu byla vyřešena endoprotézou a obtíže, pro které se posuzovaná
ambulantně léčila, působil v rozhodné době pravý kolenní kloub (s objektivizovanou intermitentně dekompenzující
artrozou rentgenologicky až středně těžkého stupně). Rozsah hybnosti však byl bez funkčně významného omezení.
Rovněž v ostatních nosných kloubech nebylo zjištěno funkčně významné trvalé omezení pohyblivosti, nestabilita
nebo významně odchylné osové postavení kloubů“.
[34] Posudková komise se v citovaném posudku rovněž vyjádřila k námitkám stěžovatelky
týkajícím se nesprávného hodnocení rozhodující příčiny jejího dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu: „Stav po implantaci endoprotézy na dolních končetinách se skutečně hodnotí podle kapitoly
XV, oddílu B v položce 8 pod písmeny a) - c). V záhlaví této položky je ale uvedeno, že míra poklesu pracovní
schopnosti se stanoví jen při prokázání omezení rozsahu pohybu, svalové síly, funkce končetiny, celkové
pohyblivosti, chůze, stání a dopadu na celkovou výkonnost a schopnost vykonávat denní aktivity. Za situace,
kdy u posuzované ortopedické nálezy z rozhodného období neprokazují přítomnost poruchy funkce operovaného
kloubu a jsou přítomny pouze subjektivně udávané potíže, navíc lokalizované do oblasti zad, a nikoliv
do operované oblasti, nenaplňuje objektivizovaný zdravotní stav ani kriteria daná pro lehkou poruchu uvedenou
v písmenu a). PK MPSV tedy stav nehodnotila podle kapitoly XV odd. B položkou 8 a) ani b),
protože postižení nenaplnilo medicínská kriteria zde uvedená.“
[35] Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně se v tomtéž doplňujícím
posudku ze dne 17. 5. 2016 neopomněla vyjádřit ani k námitkám stěžovatelky ohledně jejího
onemocnění Perthesovou chorobou:
„Perthesova choroba je onemocnění dětského a adolescentního věku, jejíž léčení trvá v závislosti
na použitém terapeutickém postupu několik měsíců až rok. Po léčbě může, a v současnosti ve vysoké míře dochází,
k úplné uzdravě postiženého kloubu. U posuzované došlo s časovým odstupem k rozvoji artrozy kyčelního kloubu
na terénu prodělané Perthesovy nemoci. Pro posouzení poklesu pracovní schopnosti není rozhodující, zda došlo
k rozvoji artrozy po úrazu, po Perthesově nemoci, idiopaticky nebo v rámci běžných degenerativních změn lidského
organismu, rozhodující je míra funkční poruchy, kterou artroza kloubů způsobuje. Perthesova choroba
tedy rozhodně není celoživotním onemocněním a nezpůsobovala proto ani omezení pracovní schopnosti posuzované.
Páteřní postižení bylo v obou předchozích posudcích PK MPSV funkčně zhodnoceno. Neurologická
vyšetření, která jsou součástí spisové dokumentace, opakovaně nepotvrdila přítomnost útisku nervových struktur,
šlo o opakované bolesti páteře při poruše páteřní statiky a dynamiky, s rentgenologicky potvrzenými
degenerativními změnami. Při jednání posuzovanou namítaná souvislost operace kyčelního kloubu s porušením
nervových struktur páteře nemá reálný anatomický podklad.“
[36] Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje s krajským soudem, že posudkové komise
přesvědčivě zdůvodnily, proč nemohlo být zvoleno stěžovatelkou požadované hodnocení jejího
zdravotního stavu, a řádně se vypořádaly rovněž se všemi stěžovatelkou vznesenými námitkami.
[37] Pokud jde o námitku stěžovatelky, dle níž mělo být použito obdobné ustanovení,
jaké bylo zvoleno v posudku slovenského nositele pojištění, lze předně odkázat na doplňující
posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně ze dne 16. 2. 2016,
v němž posudková komise provedla srovnání závěrů, jež učinily Posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí v Brně a v Hradci Králové v posudcích ze dne 21. 8. 2013 a ze dne
5. 12. 2013 se závěry posudku Sociální pojišťovny SR, přičemž konstatovala: „Za rozhodující příčinu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu posuzované zvolila PK MPSV Brno artrozu nosných kloubů, stav
po implantaci úplné náhrady kyčelního kloubu vlevo, PK MPSV Hradec Králové zvolila za rozhodující příčinu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu osteoartrozu-degenerativní změny nosných kloubů bez závažného
funkčního omezení, stav po implantaci TEP kyčelního kloubu vlevo s příznivým efektem operace a posudkový
lékař Sociální pojišťovny SR coxartrozu (pozn. PK tj. artrozu kyčelního kloubu) vlevo po Perthesově nemoci.
Ve všech posudcích byla zvolena stejná rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu,
tedy degenerativní postižení kloubů dolních končetin, přičemž v posudcích PK MPSV Brno a Hradec Králové je
současně uvedena i skutečnost, že v oblasti levého kyčelního kloubu byl již stav operačně vyřešen implantací úplné
náhrady kloubu, s výsledným uspokojivým efektem provedené operace, zatímco posudek Sociální pojišťovny SR
zmiňuje provedenou operaci až v textové části, nikoliv v diagnostickém souhrnu. Jako další zdravotní postižení
uvedla v diagnostickém souhrnu PK Brno bolesti krční páteře a dolních zad, PK Hradec Králové vertebrogenní
algický syndrom a Sociální Pojišťovna SR dorzalgie, což je různé označení pro totéž zdravotní postižení.“
[38] Posudková komise v doplňujícím posudku ze dne 16. 2. 2016 následně uzavřela,
že se nejedná o odlišnou klinickou diagnózu, nýbrž o shodný diagnostický souhrn
jak v rozhodující příčině, tak v dalším zdravotním postižení posuzované, a poznamenala,
že rozdílné funkční hodnocení zdravotního postižení posuzované v ČR a SR vyplývá z neshody
mezi právními předpisy.
[39] Nejvyšší správní soud k uvedenému předně podotýká, že žalovaná není vázána
rozhodnutím slovenského nositele pojištění ohledně stupně invalidity stěžovatelky a odlišné
posouzení v jiném státě nemusí svědčit o vadě (viz především předcházející rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 5 Ads 41/2014 – 60, a tam citovaná judikatura).
Nadto nelze souhlasit ani s tvrzením stěžovatelky, že českou a slovenskou úpravu je třeba
v tomto směru považovat za téměř totožnou. Česká úprava mezi obecnými posudkovými
zásadami kapitoly XV nazvané „funkční poruchy, postižení po úrazech, operacích“ mimo jiné stanoví,
že „[s]amotné prodělání úrazu, operace, implantace kloubní náhrady s dobrým funkčním výsledkem nepůsobí
pokles pracovní schopnosti“, na což rovněž (na rozdíl od posudku Sociální pojišťovny SR)
poukazovaly české posudky při hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky.
[40] Dále lze poukázat na odlišné vymezení příslušných položek v jednotlivých úpravách,
kdy text přílohy č. 4 zákona č. 461/2003 Z.z., o sociálnom poistení, v rozhodném znění, do kapitoly
XV, oddílu G, položky 44, na základě které byla posouzena invalidita stěžovatelky, řadí:
„44. Stavy po vykonanej endoprotéze bedrového, kolenného kĺbu:
44.1. Jednostranná (totálna endoprotéza) 35 - 45
44.2. Obojstranná (totálna endoprotéza)
a) bez funkčného obmedzenia pohybu 45 - 55
b) so závažným obmedzením pohybu 60 - 75.“
[41] Česká právní úprava přitom v kapitole XV, oddílu B, v položce 8 přílohy vyhlášky
o posuzování invalidity blíže specifikuje:
„8a lehké poruchy, 10-15
lehké omezení hybnosti a funkce jednoho nebo dvou velkých kloubů dolních končetin nebo závažnější omezení
hlezenního kloubu, omezení jen pro delší chůzi a stání
8b středně těžké poruchy, 30-40
s poruchou motorických funkcí končetiny, svalovými atrofiemi, podstatným omezením hybnosti v kolenním a/nebo
kyčelním kloubu, se značným snížením celkové pohyblivosti, některé denní aktivity omezeny
8c těžké poruchy, 70
s uvolněním jedné nebo obou komponent nebo s progresí deformace nebo s neúplnou zlomeninou dříku nebo
s úplnou zlomeninou nebo s recidivující subluxací nebo luxací endoprotézy nebo s infikovanou endoprotézou nebo
stavy se závažnou pooperační poruchou motorických funkcí na obou dolních končetinách.“
[42] Odlišnosti vykazují i znění posudkových hledisek, jež se vztahují k citovaným položkám.
Zatímco slovenská úprava jako určuje, že „[p]ri endoprotézach kĺbov je miera poklesu schopnosti
zárobkovej činnosti závislá od pretrvávajúcej poruchy pohyblivosti a vplyvu záťaže na končatinu (napr. porucha
motorickej inervácie, výrazná svalová atrofia, skrátenie končatiny viac ako o 4 cm)“, dle české právní úpravy
platí, že „[m]íra poklesu pracovní schopnosti se stanoví jen při prokázání omezení rozsahu pohybu, svalové síly,
funkce končetiny a celkové pohyblivosti, chůze, stání a dopadu na celkovou výkonnost a schopnost vykonávat denní
aktivity“ (důraz doplněn).
[43] Výše citovaný posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně
ze dne 17. 5. 2016 přitom podrobně specifikoval, proč zdravotní stav stěžovatelky ke dni vydání
přezkoumávaného rozhodnutí žalované nenaplňoval žádný z výše uvedených bodů a proč jej bylo
nutno posoudit podle kapitoly XIII, oddílu A, položky 1a přílohy vyhlášky o posuzování
invalidity jako osteoartrózu. Nejvyšší správní soud proto i vzhledem k citovaným odlišnostem
nemá výhrady ke správnosti, úplnosti a přesvědčivosti předložených posudků a ztotožňuje
se tak se závěry, ke kterým dospěl krajský soud.
[44] Je-li stěžovatelkou dále namítáno, že krajský soud neprovedl navrhovaný výslech
posudkové lékařky, ztotožňuje se i zde Nejvyšší správní soud s krajským soudem, že takový
důkaz se v posuzované věci jeví být nadbytečným, neboť k rozhodující příčině dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu se vyjadřuje a míru poklesu pracovní schopnosti stanoví
posudková komise, nikoliv její předseda (či jiný člen posudkové komise) a námitky vznesené
stěžovatelkou lze již v doplňujícím posudku ze dne 17. 5. 2016 považovat za vypořádané.
Krajský soud se s důkazním návrhem stěžovatelky v odůvodnění napadeného rozsudku
dostatečným způsobem vypořádal (nejedná se tedy o opominutý důkaz) a Nejvyšší správní soud
s jeho závěry souhlasí. Zdejší soud proto neshledal ani tuto stížní námitku důvodnou.
[45] Stěžovatelka v kasační stížnosti odkázala též na čestné prohlášení své přítelkyně A. R. ze
dne 10. 5. 2012, které ke kasační stížnosti přiložila, a dále předložila celou řadu dalších listin,
zejména lékařských zpráv a vyjádření z různých období. Nejvyšší správní soud ovšem tyto listiny
k důkazu v řízení o kasační stížnosti neprováděl a tudíž ani k jejich obsahu nepřihlížel, neboť jde
jednak vesměs o listiny, které jsou součástí dávkového spisu, resp. zdravotní dokumentace
stěžovatelky, kterou měly orgány posuzující její zdravotní stav k dispozici, případně se jedná o
listiny pro rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v této věci irelevantní (srov. též §109 odst. 5
s. ř. s.).
IV. Závěr a náklady řízení
[46] Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[47] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 a 2
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná byla ve věci úspěšná, nicméně právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti vůči neúspěšné stěžovatelce jí nenáleží z důvodů uvedených v §60
odst. 2 s. ř. s.
[48] Zástupkyní stěžovatelky byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2014,
č. j. 5 Ads 41/2014 - 42, ustanovena Mgr. Eva Kantoříková, advokátka, jejíž odměnu a hotové
výdaje podle §35 odst. 9 s. ř. s. hradí stát. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky Nejvyšší správní
soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby (replika k vyjádření žalované) ve výši 1000 Kč
podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 2 a §7 bodem 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
v účinném znění, a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3
advokátního tarifu, celkem tedy 1300 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. prosince 2017
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu