ECLI:CZ:NSS:2020:5.ADS.364.2019:29
sp. zn. 5 Ads 364/2019 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: RA+spol., s. r. o.,
se sídlem náměstí mjr. Frymla 532/14, Mladá Boleslav, zast. Mgr. Evou Ciprysovou, advokátkou
se sídlem náměstí Míru 14, Mladá Boleslav, proti žalovanému: Úřad práce České republiky,
krajská pobočka v Příbrami, kontaktní pracoviště Mladá Boleslav, se sídlem Jaselská 292, Mladá
Boleslav, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
30. 9. 2019, č. j. 54 A 49/2019 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta
její žaloba na ochranu před nečinností žalovaného. Stěžovatelka ve své žalobě požadovala, aby
krajský soud uložil žalovanému povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vydat rozhodnutí
o její žádosti o uzavření dohody o uznání zaměstnavatele na chráněném trhu práce ve smyslu §78
odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o zaměstnanosti“).
[2] Předmětnou žádost, kterou stěžovatelka podala dne 26. 3. 2018, žalovaný vyřídil přípisem
ze dne 29. 6. 2018, č. j. UPČR-MB-2018/15899, kterým žádost zamítl s odůvodněním,
že stěžovatelka nesplnila podmínku dle §78 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti, neboť
v rozhodném období před podáním žádosti nevyplácela „nejméně 80 % zaměstnanců, kteří jsou
osobami se zdravotním postižením, mzdu nebo plat bezhotovostně převodem na účet vedený u peněžního ústavu,
nebo poštovní poukázkou“. Podle žaloby stěžovatelky však byl žalovaný povinen o její žádosti
rozhodnout správním rozhodnutím, přičemž tím, že takto nepostupoval, připravil stěžovatelku
o možnost řádné procesní obrany a ochrany práv.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[3] Krajský soud (nečinnostní) žalobu stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. a) ve spojení
s §79 odst. 1 větou druhou zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odmítl.
[4] Podle krajského soudu totiž dohoda o uznání zaměstnavatele na chráněném trhu práce
upravená v §78 odst. 1 zákona o zaměstnanosti představuje subordinační veřejnoprávní smlouvu
ve smyslu §161 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“). Krajský soud se v tomto závěru opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 10. 2017, č. j. 2 Afs 245/2016 - 43, č. 3692/2018 Sb. NSS, a předmětnou dohodu
připodobnil ke smlouvě o zvýšení dotace dle §5 zákona č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací
soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů,
jež je podle citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu subordinační veřejnoprávní
smlouvou. Krajský soud dále uvedl, že zákon o zaměstnanosti nestanovuje způsob, jak má být
naloženo se žádostí o uzavření předmětné dohody, kterou krajský soud posoudil jako návrh na
uzavření veřejnoprávní smlouvy ve smyslu §163 odst. 1 správního řádu. Vycházel proto z obecné
úpravy ve správním řádu, který v §163 odst. 3 stanoví, že návrh na uzavření smlouvy zaniká jeho
výslovným odmítnutím nebo uplynutím času. Vzhledem k tomu, že s plynutím času (nečinností
správního orgánu) právní úprava ve vztahu k návrhu na uzavření veřejnoprávní smlouvy spojuje
určité následky, není navrhovatel v případě, že správní orgán na jeho návrh nereaguje, oprávněn
se proti takovému jednání bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti podle §79 a násl. s. ř. s.
Není zde splněna podmínka přípustnosti žaloby podle §79 odst. 1 věty druhé s. ř. s.; pokud
žádost stěžovatelky jako návrh veřejnoprávní smlouvy podle §163 odst. 3 správního řádu zanikla,
odpadl ostatně předmět, o němž by se řízení vedlo.
[5] S odkazem na závěry Nejvyššího správního soudu ve zmíněném rozsudku
č. j. 2 Afs 245/2016 - 43 a dále rozsudku ze dne 9. 3. 2017, č. j. 1 As 292/2016 - 28, č. 3580/2017
Sb. NSS, dále krajský soud uvedl, že procesní obranu proti neuzavření veřejnoprávní smlouvy
představuje žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením dle §82
a násl. s. ř. s. Současně ovšem krajský soud uzavřel, že v předmětné věci nebylo potřeba
stěžovatelku vyzývat ke změně žalobního typu, neboť stěžovatelce již uplynula subjektivní
dvouměsíční lhůta k podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem podle §84 odst. 1
s. ř. s., a tudíž i případná konverze nečinnostní žaloby, podané dne 28. 6. 2019, na zásahovou
žalobu by nutně vedla k jejímu odmítnutí. Krajský soud totiž zdůraznil, že žádost stěžovatelky
nebyla žalovaným zcela pominuta, neboť jí bylo přípisem ze dne 29. 6. 2018 sděleno, že se její
žádost zamítá. Stěžovatelka si tohoto zamítnutí její žádosti zjevně byla vědoma, neboť na něj
reagovala dne 30. 7. 2018 dopisem, který přiložila k podané žalobě. Lhůta k podání zásahové
žaloby tak podle krajského soudu stěžovatelce uplynula nejpozději dne 30. 9. 2018; žalobu přitom
podala stěžovatelka dne 28. 6. 2019.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž namítala,
že krajský soud neměl žádný zákonný podklad pro aplikaci právní úpravy veřejnoprávních smluv
obsažené ve správním řádu. Tato ustanovení na daný případ nedopadají, neboť zákon
o zaměstnanosti dohodu o uznání zaměstnavatele na chráněném trhu práce jako veřejnoprávní
smlouvu nevymezuje. Podle stěžovatelky bylo podáním žádosti o uzavření této dohody zahájeno
správní řízení, neboť stěžovatelka se domáhala toho, aby žalovaný rozhodl a tím jí založil určité
právo. Jestliže žalovaný neměl v úmyslu žádosti vyhovět, měl v režimu správního řízení vydat
formální rozhodnutí se všemi náležitostmi; namísto toho žalovaný stěžovatelce zaslal pouhé
oznámení o zamítnutí žádosti, jež tyto náležitosti nesplňuje. Pokud by ovšem o žádosti rozhodl
řádným rozhodnutím, mohla se stěžovatelka účinně bránit podáním odvolání a využít všechny
zákonné možnosti obrany. V opačném případě je rozhodování o uzavření či neuzavření
předmětné dohody ponecháno pouze na libovůli žalovaného.
[7] Stěžovatelka tak uzavřela, že tím, že žalovaný nevydal rozhodnutí se všemi zákonnými
náležitostmi, byl v dané věci nečinný a její žaloba tudíž měla být posouzena jako přípustná.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti podrobně popsal dosavadní průběh
jednání se stěžovatelkou o uzavření předmětné dohody a odůvodnil, že její žádosti nebylo možné
vyhovět, neboť nesplňovala podmínku stanovenou v §78 odst. 2 písm. d) zákona
o zaměstnanosti. Žalovaný rovněž popsal, že jeho postup přezkoumala nadřízená krajská
pobočka (Úřad práce ČR – krajská pobočka Příbram), jež v jeho postupu neshledala žádné
pochybení.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena. Poté přezkoumal napadené usnesení
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k následujícímu závěru.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatelka se domáhala přezkoumání zákonnosti napadeného usnesení krajského soudu
o odmítnutí její nečinnostní žaloby. Podstatu námitek v kasační stížnosti, jež je třeba podřadit
pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., lze shrnout tak, že stěžovatelka nesouhlasí s posouzením
dohody o uznání zaměstnavatele na chráněném trhu práce jako veřejnoprávní smlouvy
a jí podané žádosti jako návrhu na uzavření takové smlouvy, přičemž trvá na tom, že ve věci bylo
zahájeno správní řízení, jež musí být završeno vydáním rozhodnutí o její žádosti; její žaloba
na ochranu před nečinností správního orgánu tak měla být věcně projednána.
[12] Nejvyšší správní soud této argumentaci nepřisvědčil. Plně totiž souhlasí s krajským
soudem, že pro posouzení věci je stěžejní povaha dohody o uznání zaměstnavatele na chráněném
trhu práce. Ta je upravena v §78 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, který stanoví: „Chráněný trh práce
je tvořen zaměstnavateli, kteří zaměstnávají více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých
zaměstnanců a se kterými Úřad práce uzavřel písemnou dohodu o jejich uznání za zaměstnavatele na chráněném
trhu práce (dále jen ‚dohoda o uznání zaměstnavatele‘). Dohoda o uznání zaměstnavatele se uzavírá v rámci
místní působnosti krajské pobočky Úřadu práce, v jejímž obvodu má sídlo zaměstnavatel, který je právnickou
osobou, nebo v jejímž obvodu má bydliště zaměstnavatel, který je fyzickou osobou“ (pozn. podtržení
doplněno). Zákon o zaměstnanosti v §78 dále stanoví přesné podmínky pro uzavření předmětné
dohody (§78 odst. 2), dobu, na kterou se uzavírá (§78 odst. 4), minimální požadavky na obsah
žádosti o uzavření dohody (§78 odst. 5) i dohody samotné (§78 odst. 6), jakož i důvody pro její
vypovězení (§78 odst. 7 a 8), vč. délky výpovědní doby (§78 odst. 9).
[13] Pojem chráněný trh práce, jakož i institut uznání za zaměstnavatele na chráněném trhu
práce, byly zavedeny novelou zákona o zaměstnanosti provedenou zákonem č. 327/2017 Sb.
s účinností od 1. 1. 2018. Předmětný institut, jak vyplývá i z důvodové zprávy k uvedené novele,
nahradil dosavadní systém vymezování jednotlivých chráněných pracovních míst uzavřením
jediné dohody, a to z důvodu snížení administrativní zátěže pro zaměstnavatele i Úřad práce (viz
sněmovní tisk č. 1072, Poslanecká sněmovna Parlamentu, 7. volební období 2013 - 2017, digitální
repozitář, www.psp.cz). Uzavření dohody o uznání za zaměstnavatele na chráněném trhu práce
pak představuje základní předpoklad pro rozhodnutí o poskytnutí příspěvku na podporu
zaměstnávání osob se zdravotním postižením (§78a odst. 1 zákona o zaměstnanosti).
[14] Přestože zákon o zaměstnanosti blíže nespecifikuje povahu předmětné dohody a rovněž
důvodová zpráva k návrhu zákona č. 327/2017 Sb. (viz výše) ji bez dalšího označuje pouze
za „právní akt“, Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti, že se jedná o subordinační
veřejnoprávní smlouvu ve smyslu §161 odst. 1 správního řádu. Zcela zjevně jde totiž
o dvoustranný konsenzuální právní úkon uzavíraný – přesně v intencích posledně citovaného
ustanovení správního řádu – mezi vrchnostensky vystupujícím správním orgánem (Úřadem
práce) a žadatelem (zaměstnavatelem), jenž ve smyslu §159 odst. 1 správního řádu zakládá
vzájemná práva a povinnosti v oblasti veřejného práva (zde spojená s postavením zaměstnavatele
na chráněném trhu práce, vč. následného poskytování příspěvku na podporu zaměstnávání osob
se zdravotním postižením). Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že rozhodující
pro určení, zda je posuzovaná dohoda veřejnoprávní smlouvou, je povaha tohoto
(dvoustranného) úkonu; není vůbec podstatné, zda je či není takto zákonem za veřejnoprávní
smlouvu výslovně označena (viz usnesení zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 21. 5. 2008, č. j. Konf 31/2007 – 82,
č. 1675/2008 Sb. NSS, nebo ze dne 21. 8. 2014, č. j. Konf 62/2012 - 49). Ohledně smluvní
povahy předmětné dohody lze poukázat i na §78 odst. 6 zákona o zaměstnanosti, který vymezuje
minimální obsah dohody a který hovoří o „závazcích“ zaměstnavatele či o vzájemných
podmínkách vypovězení dohody mezi jejími stranami. Skutečnost, že obsah dohody je závazně
určen zákonem, je přitom charakteristickým rysem právě veřejnoprávních smluv
(v podrobnostech viz výše citovaná usnesení zvláštního senátu). Ostatně i stanovení podmínek
pro vypovězení dohody (§78 odst. 7 a 8 zákona o zaměstnanosti) evokuje, že se skutečně
o veřejnoprávní smlouvu jedná, neboť to zjevně odpovídá úpravě vypovídání veřejnoprávních
smluv podle §166 odst. 2 správního řádu.
[15] Bez významu v této souvislosti není ani to, že předmětná dohoda podmiňuje vyplácení
příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, který je považován
za dotaci poskytovanou z veřejného rozpočtu (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 9 Ads 83/2014 – 46, č. 3324/2016 Sb. NSS). Z ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že dohody o poskytnutí dotace jsou
obecně svojí povahou veřejnoprávními smlouvami subordinačními (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2013, č. j. 9 Afs 38/2013 – 53, č. 2984/2014 Sb. NSS,
nebo ze dne 28. 11. 2013, č. j. 7 Afs 98/2013 - 22). Z tohoto pohledu lze tedy rozumět krajskému
soudu, který ve svých závěrech vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Afs 245/2016 - 43, jenž posuzoval povahu procesu uzavírání dotační smlouvy (smlouvy
o zvýšení dotace soukromým školským zařízením). Také Nejvyšší správní soud považuje závěry
posledně citovaného rozsudku pro nynější věc za nosné, a proto z nich rovněž vycházel.
[16] Vzhledem k tomu, že dohoda o uznání zaměstnavatele na chráněném trhu práce
je veřejnoprávní smlouvou, je nutno žádost o její uzavření označit za návrh na uzavření
veřejnoprávní smlouvy podle §163 odst. 1 správního řádu. Doručením takové žádosti (návrhu)
je tedy zahájen kontraktační proces, nikoli správní řízení – je třeba mít na paměti, že „úkony
směřující k uzavření veřejnoprávní smlouvy jsou postupem od správního řízení odlišným (správní řízení je upraveno
v části druhé a třetí správního řádu, veřejnoprávní smlouvy v části páté)“ (rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 2 Afs 245/2016 - 43). Tomu odpovídá i dřívější judikatura, podle níž v situaci, kdy
je rozhodnutí nahrazeno veřejnoprávní smlouvou, vůbec nedochází k vydání správního
rozhodnutí. Přitom právě vydání rozhodnutí je účelem, k němuž správní řízení dle své legální
definice směřuje (§9 správního řádu). Samotný akt správního orgánu v podobě uzavření,
respektive neuzavření veřejnoprávní smlouvy nelze díky jeho smluvní, tedy konsenzuální povaze,
považovat za správní rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. Takové stanovisko ostatně vyplývá
i z odborné literatury (srov. Hendrych, D. a kol., Správní právo, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009,
s. 263 a násl.).
[17] Postup kontraktačního procesu (resp. to, jak má být se žádostí zaměstnavatele naloženo)
zákon o zaměstnanosti blíže nestanovuje. Je proto nutné opřít se o obecnou úpravu uzavírání
veřejnoprávních smluv obsaženou v části páté správního řádu. Ten mj. upravuje i zánik návrhu
na uzavření veřejnoprávní smlouvy, když v §163 odst. 3 stanoví, že „zaniká
a) uplynutím lhůty, která v něm byla pro přijetí určena, pokud v ní návrh smlouvy nebyl přijat,
b) pokud nebyla určena lhůta pro přijetí, uplynutím přiměřené doby s přihlédnutím k povaze
navrhované veřejnoprávní smlouvy a k rychlosti prostředků, které navrhovatel smlouvy použil pro
zaslání návrhu smlouvy, nebo
c) okamžikem, kdy projev o odmítnutí návrhu smlouvy dojde navrhovateli smlouvy.“
[18] Vycházeje z citovaných důvodů pro zánik návrhu na uzavření veřejnoprávní smlouvy
je zřejmé, že ochrana navrhovatele – stěžovatelky před nečinností správního orgánu, spočívající
v nevypořádání jeho návrhu, potažmo neuzavření veřejnoprávní smlouvy, prostřednictvím
nečinnostní žaloby podle §79 a násl. s. ř. s. pojmově vůbec nepřichází v úvahu. Nejenže zde totiž
nedochází k vydání správního rozhodnutí (viz výše), ale ve skutečnosti zde nelze hovořit ani
o nečinnosti správního orgánu jako takové. S „nečinností“ správního orgánu (neuzavřením
veřejnoprávní smlouvy) totiž zákon spojuje jednoznačný právní následek, jímž je zánik návrhu na
uzavření smlouvy. Podle §79 odst. 1 s. ř. s. věta druhá přitom platí, že ochrany před nečinností
se nelze domáhat tehdy, „spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno
rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek“ (pozn. podtržení doplněno).
[19] V dané věci proto absentovala základní podmínka řízení, za které soud může
o nečinnostní žalobě jednat a rozhodovat meritorně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Ans 5/2007 - 195, č. 1485/2008 Sb. NSS). V tomto směru tedy lze
akceptovat přístup krajského soudu, který žalobu stěžovatelky, domáhající se ochrany před
nečinností, z tohoto důvodu dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, aniž by se jí věcně zabýval.
[20] Stěžovatelka má jistě pravdu, pokud namítá, že i v případě neuzavření veřejnoprávní
smlouvy zde musí existovat účinný prostředek k ochraně práv, kterým se může neúspěšný
navrhovatel vůči postupu správního orgánu bránit; v opačném případě by totiž uzavření
či neuzavření veřejnoprávní smlouvy mohlo skutečně záviset na libovůli správního orgánu. V této
souvislosti ovšem již krajský soud stěžovatelce v napadeném usnesení (a opět s odkazem
na rozsudek zdejšího soudu č. j. 2 Afs 245/2016 - 43) vysvětlil, že zde takový účinný prostředek
existuje – obranu proti vybočení ze zákonných pravidel pro uzavírání veřejnoprávních smluv
představuje žaloba na ochranu před nezákonným zásahem podle §82 a násl. s. ř. s. (srov. také
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 1 As 292/2016 - 28, č. 3580/2017
Sb. NSS).
[21] Vzhledem k tomu, že ve věci připadalo v úvahu podání nikoli nečinnostní, ale zásahové
žaloby, zabýval se ještě Nejvyšší správní soud otázkou, zda nebylo na místě stěžovatelku –
ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2398/18 – vyzvat k úpravě
žaloby na správný žalobní typ, a dospěl k závěru, že nikoli. Správní soudy jsou sice obecně
povinny žalobcům úpravu žaloby a jejího petitu umožnit, nicméně to neplatí, jestliže
by v posuzované věci nebyly splněny podmínky řízení podle správného žalobního typu, a tuto
skutečnost soud také náležitě odůvodní (viz citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2398/18, bod 56).
V projednávané věci se krajský soud možností konverze stěžovatelčiny nečinnostní žaloby na
žalobu zásahovou výslovně zabýval, přičemž uzavřel, že stěžovatelce v době podání předmětné
žaloby již dávno uplynula subjektivní dvouměsíční lhůta k podání zásahové žaloby podle §84
odst. 1 s. ř. s., jejíž zmeškání nelze prominout, a tudíž by i případná zásahová žaloba podaná dne
28. 6. 2019 byla odmítnuta. Lhůtu k podání zásahové žaloby krajský soud počítal ode dne
30. 7. 2018, kdy stěžovatelka prostřednictvím své právní zástupkyně dopisem reagovala
na zamítnutí její žádosti přípisem žalovaného ze dne 29. 6. 2018, č. j. UPČR-MB-2018/15899.
[22] Krajský soud zde správně připomněl, že žalovaný ve skutečnosti vůbec pasivní nebyl,
neboť se žádostí stěžovatelky ze dne 29. 3. 2018 zabýval a tuto přípisem ze dne 29. 6. 2018,
jí doručeným dne 2. 7. 2018, zamítl. Z pohledu Nejvyššího správního soudu tak již tímto
okamžikem došlo k zániku její žádosti jako návrhu na uzavření veřejnoprávní smlouvy podle
§163 odst. 3 písm. c) správního řádu. Tento okamžik je potřeba vnímat jako moment, kdy
žalovaný „zasáhl“ do práv, resp. právní sféry stěžovatelky tím, že odmítl její návrh na uzavření
veřejnoprávního smlouvy, a tedy jako počátek dvouleté objektivní lhůty k podání zásahové žaloby
podle §84 odst. 1 s. ř. s. Tento okamžik je rovněž počátkem běhu dvouměsíční subjektivní lhůty,
neboť již v tento okamžik se do právní sféry stěžovatelky dostaly informace, na jejichž základě
mohla seznat, v čem jednání veřejné správy, které by mohlo být nezákonným zásahem, spočívá
a že je zaměřeno proti ní (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 12. 2017, č. j. 1 Afs 58/2017 - 42, č. 3686/2018 Sb. NSS).
[23] Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že jednání žalovaného nemělo
povahu trvajícího zásahu, a tudíž se zde neuplatní závěry nálezu Ústavního soudu ze dne
15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, č. N 94/89 SbNU 387. Odmítnutí návrhu na uzavření
veřejnoprávní smlouvy lze považovat za zásah jednorázový [jde o jednorázový úkon, jenž vede
(v konkrétní časový okamžik) k zániku návrhu smlouvy], či přesněji za jednorázový zásah
s trvajícími důsledky, za něž lze považovat skutečnost, že nedošlo k uzavření požadované
dohody. Nejvyšší správní soud zde dále podotýká, že proti zamítnutí žádosti o uzavření dohody
podle §78 odst. 1 zákona o zaměstnanosti nestanoví tento zákon žádný prostředek nápravy
(ve smyslu §85 s. ř. s.), přičemž takový prostředek nestanoví v rámci úpravy veřejnoprávních
smluv ani správní řád – pro uzavírání veřejnoprávních smluv platí, že ustanovení části třetí
správního řádu, týkající se opravných prostředků, se nepoužijí vůbec (viz již citovaný rozsudek
zdejšího soudu č. j. 2 Afs 245/2016 - 43); tímto prostředkem nemůže být ani opatření proti
nečinnosti podle §80 ve spojení s §6 odst. 1 správního řádu, neboť správní orgán zde není
nečinný. V takové situaci připadalo v úvahu jen podání stížnosti podle §175 správního řádu,
které ovšem není podmínkou přípustnosti žaloby ve věci ochrany před nezákonným zásahem (viz
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2010, č. j. 4 Aps 2/2010 - 44, č. 2339/2011
Sb. NSS), a proto je z pohledu běhu lhůty k podání žaloby irelevantní.
[24] Subjektivní lhůta k podání zásahové žaloby tak stěžovatelce počala běžet od okamžiku
doručení zamítnutí žádosti o uzavření dohody dne 2. 7. 2018 a uplynula dne 3. 9. 2018 (2. 9. 2018
byla neděle). V této lhůtě se tedy stěžovatelka měla proti zamítnutí žádosti bránit žalobou
ke správnímu soudu, což neučinila, když svou žalobu podala až dne 28. 6. 2019. S ohledem na to,
že za jednu z podmínek řízení je potřeba považovat i včasnost žaloby, je tedy zjevné, že ve věci
skutečně nemělo smysl stěžovatelku k úpravě podané žaloby vyzývat, neboť by stejně musela být
pro opožděnost odmítnuta.
[25] Již jen pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že v předloženém správním spise
nepřehlédl, že v návaznosti na dopis stěžovatelky ze dne 30. 7. 2018, krajská pobočka Úřadu
práce v Příbrami zahájila neformální kontrolu postupu příslušného kontaktního pracoviště,
vyžádala si od stěžovatelky další podklady k posouzení její žádosti a následně postup kontaktního
pracoviště potvrdila přípisem ze dne 21. 12. 2018, č. j. UPCR-PB-2018/47257-20210303,
adresovaným stěžovatelce. I kdyby snad bylo možné tento postup teoreticky označit
za následující fázi potenciálního zásahu vůči stěžovatelce (za jeho pokračování), rovněž v tomto
případě je zřejmé, že subjektivní lhůta k podání zásahové žaloby stěžovatelce uplynula. Všechna
následná podání stěžovatelky obsažená označená jako žádost o přezkum či opatření proti
nečinnosti, již k dalšímu doplňování podkladů nevedla a ani teoreticky tak nemohla mít vliv
z pohledu běhu subjektivní lhůty k podání žaloby, která marně uplynula (viz výše).
V. Závěr a náklady řízení
[26] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji v souladu s §110 odst. 1 poslední větou s. ř. s. zamítl.
[27] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné
administrativní činnosti v tomto řízení nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu