ECLI:CZ:NSS:2014:5.ADS.42.2014:19
sp. zn. 5 Ads 42/2014 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: S. K., proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 27. 1. 2014, č. j. 42 Ad 1/2013 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2014,
č. j. 42 Ad 1/2013 – 57, zrušil pro nezákonnost rozhodnutí žalovaného (dále jen „stěžovatel“)
ze dne 31. 5. 2012, č. j. 2012/23913-421, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti
rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem (dále jen „úřad
práce“) ze dne 22. 2. 2012, č. j. MOA-422/2012-M_01_B, jímž byl žalobce podle ustanovení
§30 odst. 2 písm. f) a odst. 3 a ustanovení §31 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), ode dne 17. 1. 2012 vyřazen
z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření součinnosti s úřadem práce, a vrátil
stěžovateli věc k dalšímu řízení.
Rozhodnutí stěžovatele napadl žalobce žalobou u krajského soudu, v níž namítl,
že se ke stanovené schůzce na úřad práce nedostavil ze zdravotních důvodů, které doložil
v odvolacím řízení lékařskými zprávami. V letech 2003, 2005 a 2008 opakovaně prodělal infarkt
a mozkovou příhodu, jeho zdravotní stav se neustále zhoršuje, což má za následek zhoršování
jeho paměti. Zdůraznil, že pokud úřad práce někoho vyřadí z evidence, měl by se zabývat tím,
zda jde o úmyslné maření součinnosti.
Krajský soud v napadeném rozsudku dovodil, že mezi účastníky je nesporné, že žalobce
byl řádně vyrozuměn o termínu plánované kontaktní návštěvy úřadu práce, přesto
se na předmětnou schůzku dne 17. 1. 2012 nedostavil. Dne 31. 1. 2012 bylo žalobci zasláno
oznámení o zahájení řízení ve věci vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání, které bylo
žalobci doručeno dne 13. 2. 2012. Dne 6. 2. 2012 se žalobce bez předvolání dostavil na úřad
práce v souvislosti se záměrem zúčastnit se výkonu veřejné služby. Podle krajského soudu byly
objektivně naplněny znaky odůvodňující vyřazení žalobce jako uchazeče o zaměstnání z evidence
uchazečů o zaměstnání podle §30 odst. 2 písm. f) a §31 písm. c) zákona o zaměstnanosti,
neboť byla porušena součinnost žalobce s úřadem práce tím, že se nedostavil na plánovanou
schůzku ve stanoveném termínu. Podle závěrů krajského soudu však v případě žalobce byly dány
liberační důvody podle §5 písm. c) bodu 6 zákona o zaměstnanosti spočívající ve zdravotních
důvodech, které žalobci bránily vykonávat zaměstnání nebo plnit povinnost součinnosti s úřadem
práce. Krajský soud se neztotožnil s názorem žalovaného, že podle §82 odst. 4 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nelze
přihlédnout k lékařským posudkům předloženým žalobcem. Krajský soud zdůraznil, že žalobce
na svůj špatný zdravotní stav poukazoval již v řízení před úřadem práce, když u ústního jednání
dne 13. 2. 2012 uvedl, že v roce 2003 prodělal infarkt a mozkovou příhodu, v roce 2004
byl hospitalizován na ARO a v roce 2005 měl opět infarkt. Úřad práce k těmto údajům nepřihlédl
a žalobce nevyzval, aby svůj zdravotní stav doložil lékařským posudkem. V reakci na rozhodnutí
úřadu práce žalobce nechal vyhotovit lékařské posudky, které předložil v odvolacím řízení. Tyto
lékařské posudky tedy byly vyhotoveny teprve po vydání rozhodnutí úřadu práce, proto nemohly
být v rámci řízení před úřadem práce jako správním orgánem I. stupně předloženy. V této
souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že ze strany žalovaného došlo v projednávané věci
k příliš úzkému výkladu ustanovení §82 odst. 4 správního řádu, což mohlo mít vliv na zákonnost
rozhodnutí žalovaného ve věci samé. Krajský soud dále dovodil, že tyto lékařské posudky
(lékařské zprávy MUDr. I. L. ze dnů 7. 3. 2012 a 3. 5. 2012, zpráva PhDr. M. D. ze dne
17. 4. 2012) potvrzují, že k plánované schůzce se žalobce nedostavil ze zdravotních důvodů, které
se projevují také jeho zapomnětlivostí. Krajský soud k těmto lékařským zprávám uvedl, že z nich
plyne, že příčinou žalobcových zdravotních problémů (vaskulární demence) je mozková příhoda
z roku 2003 a v roce 2008 byla u žalobce diagnostikována atrofie mozku s předpokládanou
progresí. Podle krajského soudu, jestliže zdravotní stav žalobce v březnu 2012 neumožňoval
v důsledku vaskulární demence dodržovat stanovené termíny schůzek na úřadu práce, lze i bez
výslovného uvedení v lékařské zprávě dovodit, že vaskulární demence takového rozsahu se u
žalobce nemohla vyvinout jen v období od 17. 1. 2012 do 7. 3. 2013. Stěžovatel tedy nesprávně
vyhodnotil předloženou zdravotnickou dokumentaci, z níž plyne, že žalobci v plnění povinností
vůči úřadu práce bránil vážný důvod spočívající ve zdravotních důvodech.
Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž uplatnil stížní důvod
podle §103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před
soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel nesouhlasil se závěry krajského soudu a namítl, že ustanovení §82 odst. 4
správního řádu aplikoval správně, neboť žalobce před vydáním rozhodnutí úřadu práce pouze
uvedl, že o stanoveném termínu konání schůzky nevěděl (je však nesporné, že s tímto byl
řádně seznámen a stvrdil svým podpisem, že jej vzal na vědomí), a následně, že se domníval,
že má stanovený termín schůzky v jiný den. Žalobce pak zdůraznil, že se mu za celých 18 let
vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání nestalo, že by stanovený termín zmeškal. Na závěr
jednání dne 13. 2. 2013 žalobce uvedl, že měl v roce 2003 infarkt a mozkovou příhodu, v roce
2004 byl hospitalizován na ARO a v roce 2005 měl opět infarkt. Nic dalšího žalobce neuvedl,
zejména nezmínil, že by mu jím uvedené zdravotní problémy z období více než před sedmi roky
před nedostavením se na úřad práce dne 17. 1. 2012 zhoršily paměť a omezily jeho schopnost
dostát povinnostem uchazeče o zaměstnání. Jestliže by tomu tak skutečně bylo a ke zhoršení
zdravotního stavu by docházelo již od roku 2003, nic nebránilo stěžovateli tuto informaci úřadu
práce sdělit ještě před vydáním rozhodnutí úřadu práce. Žalobce však od roku 2003 (tj. po celých
18 let vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání) uvedenou skutečnost úřadu práce nesdělil, ačkoli
mu v tom nic nebránilo a své povinnosti si řádně plnil. Předmětnou námitku pak žalobce uplatnil
až v odvolání, přestože byl v oznámení o zahájení správního řízení poučen podle ustanovení §82
odst. 4 správního řádu.
Stěžovatel nezpochybňuje závěr krajského soudu, že výše uvedené lékařské zprávy
nemohl žalobce předložit před vydáním rozhodnutí úřadu práce. Uplatnění námitky zhoršující
se paměti stěžovatelem však není vázáno jen na tyto lékařské zprávy, stěžovatel mohl tuto
námitku uplatnit již dříve a doložit ji např. vyšetřením CT z roku 2008, které je zmíněno
v lékařské zprávě MUDr. I. L. ze dne 7. 3. 2012. Stěžovatel má proto za to, že před vydáním
napadeného rozhodnutí byl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností a napadené
rozhodnutí bylo vydáno v souladu s účinnou právní úpravou. Ke správnosti aplikace ustanovení
§82 odst. 4 správního řádu stěžovatel odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 3. 2010, č. j. 3 Ads 141/2009 – 70, a ze dne 16. 6. 2010, č. j. 6 Ads 188/2009 – 69.
Dále stěžovatel namítl, že krajský soud učinil nesprávný závěr ohledně prokázání vážného
důvodu bránícího žalobci dne 17. 1. 2012 v plnění povinnosti uchazeče o zaměstnání. Krajský
soud při svém závěru vycházel jen z lékařských zpráv doložených žalobcem k odvolání,
v nichž není jednoznačně uvedeno, že by zdravotní stav žalobce dne 17. 1. 2012 byl takového
rázu, že by mu bránil v plnění povinnosti uchazeče o zaměstnání. V lékařských zprávách ze dnů
7. 3. 2012, 7. 4. 2012 a 3. 5. 2012 je uvedena atrofie mozková s předpokladem progrese, která
byla doložena již v roce 2008, a diagnostický závěr vaskulární demence nespecifikovaná a dále
je v lékařské zprávě ze dne 7. 5. 2012 konstatováno, že žalobce není a nebude schopen (tedy
v době vztahující se ke dni 7. 5. 2012 do budoucna) plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání.
Stěžovatel namítl, že v lékařských zprávách není nikde vysloven závěr o nemožnosti žalobce
s ohledem na jeho zdravotní stav dostát své povinnosti uchazeče o zaměstnání dne 17. 1. 2012
a krajský soud ani stěžovatel nejsou lékaři, aby z takto formulovaných lékařských zpráv mohli
bez dalšího učinit závěr o tom, zda byl zdravotní stav žalobce dne 17. 1. 2012 takového
charakteru, že jej lze označit za vážný důvod bránící žalobci v plnění povinností uchazeče
o zaměstnání. Závěr krajského stavu tak neodpovídá předložené spisové dokumentaci. K tomuto
závěru krajského soudu stěžovatel dodal, že je s podivem, že přes skutečnost, že žalobce měl
již od roku 2003 (případně od roku 2008, kdy měl doloženu atrofii mozkovou) zdravotní potíže,
kvůli nimž nebyl schopen dostát povinnostem uchazeče o zaměstnání, přesto až do ledna 2012
své povinnosti vůči úřadu práce řádně plnil a existenci žádných zdravotních potíží souvisejících
se zhoršením paměti úřadu práce nesdělil.
Dále stěžovatel odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011,
č. j. 3 Ads 33/2011 – 90, ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 Ads 182/2011 – 93, a ze dne 29. 10. 2009,
č. j. 4 Ads 173/2008 – 144, a zdůraznil povinnost uchazeče o zaměstnání poskytovat úřadu práce
potřebnou součinnost. Jestliže uchazeč o zaměstnání nerespektuje plnění této základní povinnosti
uložené mu úřadem práce, které tvoří základ spolupráce mezi ním a úřadem práce ve smyslu
uplatňování státní politiky zaměstnanosti podle ust. §2 zákona o zaměstnanosti, přičemž
nedoloží vážný důvod bránící mu tuto povinnost splnit, pak je pochopitelné, že v souladu
s ustanovením §30 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti ve spojení s ustanovením §31
písm. c) téhož zákona následuje sankce v podobě vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání.
Žalobce se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
Stěžovatel se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhal
přezkumu rozsudku krajského soudu, který vzešel z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.),
jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a jedná za něj zaměstnanec,
který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře několikráte. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, v němž konstatoval: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné
náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní
úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo
rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“
Rovněž tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, zdejší soud uvedl:
„Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy byly v řízení provedeny.“ Obdobně též v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
soud konstatoval, že „pokud z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu,
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný
skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ (dále též
viz např. rozsudek ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, rozsudek ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75, rozsudek ze dne 22. 9. 2011, č. j. 5 Aps 4/2011 - 326 etc.).
Nejvyšší správní soud konstatuje, že z napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé,
které skutečnosti měl krajský soud za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění
a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Z odůvodnění napadeného rozsudku je také
zjevné, jak věc krajský soud posoudil po právní stránce a o jaká konkrétní zákonná ustanovení
své právní úvahy opřel. Rozsudek krajského soudu je tedy přezkoumatelný, jinak by se ostatně
ani stěžovatel nemohl k jeho skutkovým a právním závěrům v kasační stížnosti konkrétně
vyjádřit. Námitka stěžovatele v tomto směru vznesená proto důvodná není.
Z obsahu správního spisu plyne, že dne 13. 4. 1994 požádal žalobce Úřad práce v Mostě
o zprostředkování zaměstnání. Podle kontaktního listu bylo dne 17. 10. 2011 úřadem práce
stanoveno, že se žalobce dostaví na úřad práce dne 17. 1. 2012, což žalobce stvrdil svým
podpisem. Úřad práce oznámením ze dne 31. 1. 2012 žalobci oznámil zahájení správního řízení
ve věci žalobcova vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání pro maření součinnosti s úřadem
práce bez vážného důvodu, neboť se dne 17. 1. 2012 nedostavil na úřad práce. Současně
byl žalobce v tomto oznámení poučen podle §82 odst. 4 správního řádu, oznámení
mu bylo doručeno dne 13. 2. 2012. Při ústním jednání dne 6. 2. 2012 žalobce uvedl, že dne
17. 1. 2012 se na úřad práce nedostavil, protože o termínu nevěděl, průkaz uchazeče nemá.
Na úřad práce se však v lednu dostavil ohledně veřejné služby, kterou v minulém roce vykonával
a předkládal doklad o zdravotním stavu. U ústního jednání dne 13. 2. 2012 žalobce uvedl:
„Dne 17. 1. 2012 jsem se na úřad práce nedostavil, protože jsem se domníval, že návštěvu mám až dne
31. května 2012. Evidence na úřadu práce je můj jediný příjem, za celou dobu 18 let, co jsem veden na úřadu
práce, se mi to nestalo. Od 31. listopadu 2011 jsem v azylovém domě, poté co mě vyhodili z bytu. V roce 2003
jsem měl infarkt a mozkovou příhodu a v roce 2004 jsem byl hospitalizován na ARO. V roce 2005 jsem měl
opět infarkt.“ Poté úřad práce vydal rozhodnutí ze dne 22. 2. 2012, proti němuž podal žalobce
včasné odvolání, v němž uvedl, že důvody jím uvedené před úřadem práce jsou pravdivé,
na smluvenou schůzku zapomněl ze zdravotních důvodů. K odvolání žalobce připojil lékařské
zprávy vztahující se k jeho zdravotnímu stavu.
V dodatku k odvolání žalobce uvedl, že od 31. 10. 2011 je ubytován v Azylovém domě
pro muže v Mostě. Sociální pracovnice mu pomáhá se záležitostmi, které se týkají jeho nepříznivé
sociální situace, není však objektivně možné, aby mu vše připomínala. Sociální pracovnice
mu pomáhala s vyřizováním částečného invalidního důchodu, umístěním do domova
se zvláštním režimem, kde by mu poskytli pomoc, kterou jeho zdravotní stav vyžaduje. Proto
je stále v evidenci uchazečů o zaměstnání a musí plnit zákonné povinnosti, ačkoliv to jeho
zdravotní stav znemožňuje. K prokázání své dlouhodobé nepříznivé zdravotní situace žalobce
připojil doklady, které dříve připojit opomenul. Žalobce tak předložil kopii plné moci, kterou
udělil svému bratrovi k vyřizování sociálních dávek, kopii plné moci, kterou udělil své dřívější
partnerce R. Z., která mu s potřebnými úkony pomáhala do roku 2011.
Z kopie plné moci udělené žalobcem R. Z. dne 7. 7. 2003 plyne, že ji žalobce udělil
k vyřizování veškerých písemností na úřadech a k přebírání složenek na výplaty, písemností a
doporučených zásilek (podpis žalobce ověřen notářem).
Z kopie plné moci ze dne 31. 10. 2007 plyne, že ji žalobce udělil M. V.k jednání ohledně
dávek sociální pomoci dne 31. 10. 2007 (podpis žalobce opět ověřen notářem).
Z kopie dopisu M. V. ze dne 31. 10. 2007 (podpis M. V. ověřen notářem) plyne, že
žalobce nebyl schopen samostatného jednání s úřady, proto M. V. po zhoršení zdravotního stavu
žalobce (infarkt a dvakrát náhlá mozková příhoda) požádal R. Z. o maximální možnou pomoc
(nákupy, doprovod k lékaři a na úřady atd.).
Z lékařské zprávy MUDr. I. L., neurologická ambulance, ze dne 7. 3. 2012 plyne, že
žalobce byl hospitalizován pro cévní mozkovou příhodu (CMP) v letech 2003 a 2008, trpí atrofií
mozku, která byla zjištěna dle CT již v roce 2008, žalobcův „subjektivní stav je stejný, snadno se
zamotá, málo si pamatuje, snadno zapomíná, kde co položil, kdy má někam jít, když si to napíše, zase ztratí
papír…“ U žalobce je aktuálně zvýraznění poruch paměti (střednědobé a krátkodobé) a není
v současné době schopen vyhovět požadavkům individuálního akčního plánu Úřadu práce ČR,
není schopen se dostavit na úřad práce v doporučeném termínu a dodržovat potřebná pravidla
pro evidenci na úřadu práce.
Podle psychologického vyšetření PhDr. M. D., ordinace klinické psychologie, ze dne
17. dubna 2012 žalobce v roce 2003 prodělal infarkt myokardu (IM) a cévní mozkovou příhodu
(CMP). U žalobce v kognitivním profilu dominují poruchy exekutivních funkcí (set - shifting,
vyhledávání, plánování) a faktických schopností. Mnestický deficit deklarativní paměti se týká
zejména procesu uložení v krátkodobé auditivní verbální paměti a pracovní paměti. Úroveň
schopnosti organizace podnětového materiálu (např. zapamatování termínu schůzky v průběhu
delšího rozhovoru) v hlubokém podprůměru, s opakováním se výkon lepší.
Podle lékařské zprávy MUDr. I. L., neurologická ambulance, ze dne 3. 5. 2012 byla u
žalobce zjištěna vaskulární demence nespecifikovaná, žalobce není schopen a nebude ani nadále
schopen v současné době vyhovět požadavkům individuálního akčního plánu Úřadu práce ČR,
není schopen se dostavovat na úřad práce v doporučeném termínu a dodržovat pravidla
pro evidenci na úřadu práce.
Mezi účastníky je nesporné, že se žalobce nedostavil v termínu stanovené schůzky
dne 17. 1. 2012 na úřad práce. Spornou otázkou je posouzení důvodů, které vedly stěžovatele
k neúčasti na této schůzce, v této souvislosti stěžovatel zejména namítá nesprávné posouzení
krajským soudem aplikace ustanovení §82 odst. 4 správního řádu, tj. nesprávné posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Nezákonnost rozhodnutí soudu, která představuje nesprávné právní posouzení
věci soudem v předcházejícím řízení, spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní norma, popř. je sice aplikována správná právní norma, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Podle §82 odst. 4 správního řádu k novým skutečnostem a k návrhům na provedení
nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy,
jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník,
že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn
spolu s odvoláním.
Podle §30 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti uchazeče o zaměstnání
krajská pobočka Úřadu práce z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, jestliže
bez vážného důvodu maří součinnost s krajskou pobočkou Úřadu práce (§31).
Podle §31 písm. c) zákona o zaměstnanosti uchazeč o zaměstnání maří součinnost
s krajskou pobočkou Úřadu práce, jestliže se nedostaví na krajskou pobočku Úřadu práce nebo
kontaktní místo veřejné správy ve stanoveném termínu bez vážných důvodů [§5 písm. c)].
Podle §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti se pro účely tohoto zákona rozumí vážnými
důvody důvody spočívající v
1. nezbytné osobní péči o dítě ve věku do 4 let,
2. nezbytné osobní péči o fyzickou osobu, která se podle zvláštního právního předpisu považuje
za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni
III (těžká závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost), pokud s uchazečem o zaměstnání
trvale žije a společně uhrazují náklady na své potřeby; tyto podmínky se nevyžadují, jde-li
o osobu, která se pro účely důchodového pojištění považuje za osobu blízkou,
3. docházce dítěte do předškolního zařízení a povinné školní docházce dítěte,
4. místě výkonu nebo povaze zaměstnání druhého manžela nebo registrovaného partnera,
5. okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnancem podle §56 zákoníku práce,
6. zdravotních důvodech, které podle lékařského posudku brání vykonávat zaměstnání nebo plnit povinnost
součinnosti s Úřadem práce - krajskou pobočkou Úřadu práce a pobočkou Úřadu práce pro hlavní město Prahu
(dále jen „krajská pobočka Úřadu práce“) při zprostředkování zaměstnání, nebo
7. jiných vážných osobních důvodech, například etických, mravních či náboženských, nebo
důvodech hodných zvláštního zřetele,
Úvodem je vhodné uvést, že zákon o zaměstnanosti označuje za maření součinnosti
s úřadem práce situaci, kdy se uchazeč o zaměstnání bez vážných důvodů nedostaví na úřad práce
ve stanoveném termínu.
Žalobce uvedl, že důvodem jeho nedostavení se ve stanovený termín na úřad práce byl
omyl, resp. že na tuto schůzku zapomněl. Tato informace však nemůže být brána v potaz bez
ohledu na ostatní skutečnosti žalobcem uvedené, zejména informace vztahující se k jeho
zdravotnímu stavu. Takto izolovaně by se skutečně dané opomenutí stěžovatele jevilo jako pouhá
nepozornost, která by nemohla být posouzena jako vážný důvod ve smyslu §5 písm. c) zákona
o zaměstnanosti. Nicméně takto nemohou být jednotlivé skutečnosti posuzovány, ale musejí být
chápány v souvislosti s ostatními relevantními okolnostmi. Předmětné opomenutí žalobce tak
musí být interpretováno v souvislosti s ostatními skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo. Tímto
způsobem ovšem správní orgány obou stupňů nepostupovaly.
Žalobce již při ústním jednání dne 6. 2. 2012 u úřadu práce uvedl, že dne 17. 1. 2012
se na úřad práce nedostavil, protože o termínu nevěděl, průkaz uchazeče nemá, ale na úřad práce
se v lednu dostavil ohledně veřejné služby, kterou v minulém roce vykonával, a předkládal doklad
o zdravotním stavu. U ústního jednání dne 13. 2. 2012 pak žalobce uvedl, že se na stanovenou
schůzku nedostavil, mylně se domníval, že proběhne v jiném termínu, přičemž poukázal
na skutečnost, že v roce 2003 měl infarkt a mozkovou příhodu, v roce 2004 byl hospitalizován
na ARO a v roce 2005 byl opět postižen infarktem. Tato skutečnost měla být dle názoru
Nejvyššího správního soudu již úřadem práce (a potažmo stěžovatelem) vyložena jako oznámení
o zdravotním stavu ve smyslu §5 písm. c) bod 6 zákona o zaměstnanosti. Jak již uvedl Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 30. 3. 2009, č. j. 4 Ads 161/2008 – 101, „v případě tohoto ustanovení
zákona není na místě požadavek doložení tvrzených skutečností. Tuto podmínku uvádí explicitně pouze
ustanovení §5 písm. c) bod 7 (ve znění účinném do 31. 12. 2008 – pozn. zdejšího soudu), body 1-6
ji (doložení skutečností) pro přípustnost tvrzení vážného důvodu nestanoví. Bod 6 uvádí, že je nutné toto tvrzení
prokázat na podkladě lékařského posudku, nicméně není zřejmé, že by povinnost tento posudek doložit ležela
pouze na uchazeči, a že by jej byl uchazeč povinen bezprostředně bez dalšího vyzvání ze strany úřadu práce
předložit. Minimálně pro tuto nezřetelnost zákonného ustanovení a v souladu se základní zásadou správního
řízení uvedenou v §3 správního řádu (Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl
zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu
s požadavky uvedenými v §2.), měl úřad práce, či posléze žalovaný vyzvat stěžovatelku k doložení svého tvrzení,
aby dostál požadavku na zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgán však na toto
tvrzení stěžovatelky nijak nereagoval. Tímto postupem se jednání, či spíše nejednání správního orgánu dostalo
do rozporu s §2 odst. 2 správního řádu, neboť svojí nečinností nevyhověl požadavku ochrany oprávněných zájmů
účastníka správního řízení, a uvedeného v §3 správního řádu, neboť se správní orgán aktivně nesnažil zjistit
skutečný stav věci.“
Výše uvedené závěry rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 3. 2009, č. j. 4 Ads 161/2008 –
101, jsou plně aplikovatelné i v nyní projednávané věci. Úřad práce na tvrzení žalobce o jeho
zdravotním stavu nijak nereagoval, nevyzval jej k doplnění rozhodujících skutečností a označení
důkazů k prokázání, že v účasti na schůzce stanovené na den 17. 1. 2012 mu zabránil zdravotní
stav, resp. na tuto schůzku zapomněl z důvodů souvisejících s jeho zdravotním stavem. Již úřad
práce tedy porušil zásadu uvedenou v §3 správního řádu. V této souvislosti lze také současně
odkázat na ustanovení §4 odst. 2 správního řádu, kterým se měly správní orgány rovněž řídit,
protože jde o obecný požadavek kladený na postup správního orgánu ve správním řízení. Podle
tohoto ustanovení správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě
přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním
poměrům dotčené osoby potřebné. Jestliže tedy v daném případě stěžovatel uváděl důvody, které
měly zřejmou souvislost s jeho nedostavením se k jednání (schůzce) na úřadu práce a svými
důsledky by měly zásadní vliv na závěry správního rozhodnutí, bylo povinností správních orgánů
poučit stěžovatele o nutnosti doložení těchto tvrzených skutečností. Ostatně obdobným
způsobem se vyslovil již Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 188/04, č. 139,
ve kterém uvedl: „Správní orgán je ze zákona povinen chránit práva a zájmy občanů (§3 odst. 1 správního
řádu) a také jim poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu (§3
odst. 2 správního řádu).“ Správní orgány obou stupňů však byly v projednávané věci pasivní
a žalobci potřebné poučení neposkytly a neprojevily jakoukoli snahu o zjištění skutečného stavu
věci.
Za této situace, kdy již úřad práce nesplnil své povinnosti ve smyslu ustanovení §3
správního řádu, se nemůže uplatnit ani koncentrační zásada uvedená v ustanovení §82 odst. 4
správního řádu, úřad práce nesplnil ani svou poučovací povinnost ve smyslu ustanovení §4
odst. 2 správního řádu, neboť žalobce výše uvedeným způsobem nevyzval. Již námitka aplikace
ustanovení §82 odst. 4 správního řádu v projednávané věci vznesená stěžovatelem je proto lichá,
žalobce mohl rovněž v odvolacím řízení uvádět nové skutečnosti a důkazy, omezení dané
ustanovením §82 odst. 4 správního řádu se na něj pro uvedené pochybení úřadu práce
nevztahovalo. V tomto směru tedy Nejvyšší správní soud koriguje závěry krajského soudu, který
dovodil ze strany stěžovatele jen příliš úzký výklad ustanovení §82 odst. 4 správního řádu.
Z výše uvedeného také plyne, že je nepřípadný odkaz stěžovatele na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010, č. j. 6 Ads 188/2009 – 69, a ze dne 10. 3. 2010,
č. j. 3 Ads 141/2009 – 70, které se týkají skutkově odlišných věcí.
Nejvyšší správní soud dále nijak nezpochybňuje závěry vyslovené v rozsudcích zdejšího
soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 Ads 33/2011 – 90, ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 Ads 182/2011 – 93,
a ze dne 29. 10. 2009, č. j. 4 Ads 173/2008 – 144, podle kterých s vedením v evidenci uchazečů
nejsou spojena pouze práva, ale i řada povinností, které jsou uchazeči o zaměstnání povinni
plnit. Je třeba respektovat, že zařazení a vedení v evidenci uchazečů není pouze formální
záležitostí, ale jejím primárním účelem je zprostředkovat uchazeči vhodné zaměstnání a umožnit
mu opětovně se zařadit do pracovního procesu na trhu práce. Snaha o získání zprostředkovaného
zaměstnání tak vyjadřuje smysl a účel zákona o zaměstnanosti, neboť může vést k tomu,
že uchazeč získá zaměstnání, a tím naplní účel, pro který je v evidenci úřadu veden. Jinými slovy,
potřebnou součinnost je třeba chápat jako spolupráci uchazeče s úřadem práce, ochotu k této
spolupráci i k dalším úkonům směřujícím ke zprostředkování zaměstnání.
Stížní námitka týkající se existence vážných zdravotních potíží žalobce ke dni 17. 1. 2012
není důvodná, krajský soud vyhodnotil listinné důkazy předložené žalobcem správně.
V odvolacím řízení žalobce předložil výše uvedené lékařské zprávy a další listiny (kopie
plných mocí a dopisu), jimiž prokazoval, že v důsledku svého zdravotního stavu, závažného
onemocnění (atrofie mozku, vaskulární demence) trpí poruchami střednědobé a krátkodobé
paměti. Při hodnocení žalobcem předložených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti
se Nejvyšší správní soud shoduje se závěrem krajského soudu, že v plnění povinností uchazeče
o zaměstnání, konkrétně dostavení se na schůzku dne 17. 1. 2012, žalobci bránil vážný důvod
spočívající ve zdravotních důvodech. Krajský soud správně uvádí, že již v roce 2003 utrpěl
žalobce mozkovou příhodu a již v roce 2008 byla dle CT doložena atrofie mozková
s předpokladem progrese, přičemž podle zprávy PhDr. D. je možné s ohledem na mozkovou
příhodu z roku 2003 uvažovat i o vaskulární demenci. Jestliže poté dne 7. 3. 2012 MUDr. L.
dospívá ohledně zdravotního stavu žalobce k závěru o aktuálním zvýraznění poruch paměti
(střednědobé a krátkodobé), což má za následek, že žalobce není v současné době schopen
vyhovět požadavkům individuálního akčního plánu Úřadu práce ČR, není schopen se dostavit na
úřad práce v doporučeném termínu a dodržovat potřebná pravidla pro evidenci na úřadu práce,
nelze dospět pro blízkou časovou souvislost mezi termínem stanovené schůzky a lékařským
vyšetřením k jinému závěru, než že u žalobce došlo k progresi jeho onemocnění zjištěného již
v roce 2008, přičemž tento jeho stav trval i ke dni 17. 1. 2012. K tomuto závěru není třeba
odborných znalostí, vyplývá z logického hodnocení předložených lékařských zpráv a je jen dále
potvrzován k tvrzením žalobce o zhoršování jeho zdravotního stavu předloženými kopiemi
plných mocí a dopisu ze dne 31. 10. 2007. Posledně uvedené listiny potvrzují, že ke zhoršování
zdravotního stavu žalobce docházelo průběžně již od roku 2008, tyto listiny jsou přitom
v souladu s doloženými lékařskými zprávami a i s tvrzeními žalobce.
Postup správních orgánů obou stupňů proto shledal Nejvyšší správní soud přepjatě
formalistickým, v rozporu se základními zásadami správního řízení, a to mimo jiné i se zásadou
vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 4 správního řádu, podle kterého správní orgán dbá, aby přijaté
řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož
i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné
rozdíly.
Dále lze opět v souladu s již citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 3. 2009, č. j. 4 Ads 161/2008 – 101, uvést, že veřejný zájem, který plní, a jednou ze základních
funkcí, kterou zastává úřad práce, je zprostředkování zaměstnání. Správní orgány proto měly
pro zajištění této své primární funkce před vydáním rozhodnutí o vyřazení žalobce z evidence
uchazečů o zaměstnání k tvrzením žalobce zjišťovat veškeré relevantní okolnosti, které
by svědčily pro případné vážné důvody na straně žalobce, neboť účelem činnosti úřadu práce
je zprostředkovat uchazečům zaměstnání a nikoli je vyřazovat z evidence uchazečů o zaměstnání
(tento postup je krajním opatřením a nikoli běžným nástrojem řešení agendy úřadu práce).
Nečinily-li tak, dopustily se porušení zásady uvedené v §2 odst. 3 správního řádu, podle níž
správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost
správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen „dotčené osoby“), a může zasahovat
do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. V projednávané
věci však správní orgány obou stupňů v rozporu s uvedenými zásadami správního řízení
nepostupovaly tak, aby zjistily skutečný stav věci a neprojevily žádnou součinnost se žalobcem.
Při celkovém hodnocení přístupu správních orgánů obou stupňů lze konstatovat,
že zvolily restriktivní a formalistický výklad zákonných ustanovení, který se však svým dopadem
dostal do rozporu se základními zásadami správního řízení. Veřejná správa je primárně
a především službou veřejnosti, a nikoli samonaplňující se činností. Stanovený účel a cíl
fungování toho kterého správního orgánu proto musí být vždy etalonem při posuzování výkonu
činnosti daného správního orgánu. Základním úkolem úřadu práce je zprostředkování zaměstnání
na trhu práce. K tomuto svému cíli by proto měla vždy primárně vést činnost tohoto orgánu.
V daném případě měly správní orgány přistupovat k žalobci způsobem, který by naplňoval výše
uvedená kritéria. Úřad práce je vždy před vydáním rozhodnutí o vyřazení z evidence povinen
založit své rozhodnutí na podkladě zjištění skutkového stavu, která nevzbuzují pochybnosti,
neboť jen takto zjištěný skutkový stav může být základem pro rozhodnutí, u kterého je přijaté
řešení v souladu s veřejným zájmem a odpovídající okolnostem daného případu. Teprve
při komplexním poznání situace žalobce, která by bez pochybností značila, že došlo k maření
činnosti úřadu práce bez vážných důvodů, jej mohl správní orgán vyřadit z evidence uchazečů
o zaměstnání. Správní orgány však neprojevily žádnou aktivní snahu po seznámení se s důvody,
které žalobce uváděl pro vysvětlení své nepřítomnosti na úřadu práce ve stanoveném termínu.
I bez ohledu na případné hodnocení těchto důvodů lze konstatovat, že správní orgány v tomto
ohledu nedostály výše uvedeným požadavkům správního řádu.
V dané souvislosti lze rovněž odkázat na Nejvyšším správním soudem vyslovený názor,
uvedený v rozsudku ze dne 23. 7. 2008, č. j. 4 Ads 20/2008 – 58, podle kterého: „Vždy je tedy
potřeba hodnotit a řádně se zabývat všemi okolnostmi toho kterého případu. Nejvyšší správní soud považuje
na tomto místě za vhodné připomenout, že správní orgány by měly mít k problémům a potížím fyzických
a právnických osob (účastníků řízení) co možná největší pochopení a postupovat ve vztahu k nim vstřícně
a objektivně. Ostatně také správní řád ve větě první §4 odst. 1 stanoví, že veřejná správa je službou veřejnosti.
Ve vztazích podle zákona o zaměstnanosti to platí dvojnásob - správní orgány by se zde měly snažit
nezaměstnanému co nejvíce pomoci v jeho situaci na trhu práce. Institut vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání
by měl být používán pouze v případech, kdy jsou nade vší pochybnost splněny podmínky, jež zákon
o zaměstnanosti pro vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání stanoví. Vyřazení z evidence uchazečů
o zaměstnání totiž představuje velký zásah do sociální sféry takto vyřazeného uchazeče (úřad práce totiž
vyřazenému uchazeči již nadále neposkytuje péči podle zákona o zaměstnanosti - nezprostředkovává pomoc
při hledání zaměstnání, vyřazený uchazeč se nemůže účastnit rekvalifikace organizované úřadem práce, nemůže
mu být vyplácena podpora v nezaměstnanosti ani případná podpora v rekvalifikaci)“.
Ze všech shora vyložených důvodů soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti a úspěšnému žalobci podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že se žalobci náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60
odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu