ECLI:CZ:NSS:2011:5.AFS.4.2009:83
sp. zn. 5 Afs 4/2009 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: GREKO spol. s r. o., Plynárenská 835, Česká Lípa, 47001, zastoupený
JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem U soudu 363/10, Liberec, 46001,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, Velká hradební 39/61, Ústí
nad Labem, 40001, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 8. 12. 2008, č. j. 59 Ca 120/2007 – 43,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 8. 12. 2008,
č. j. 59 Ca 120/2007 – 43, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2007, č. j. 7752/07-1200, jímž tento zamítl
odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v České Lípě (dále
jen „správce daně“) ze dne 8. 1. 2007, č. j. 1559/07/172910/6775, kterým byla stěžovateli
předepsána daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 564 820 Kč.
V napadeném rozsudku krajský soud nepřisvědčil námitce prekluze práva daň vyměřit
ve smyslu ustanovení §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový
řád“). Krajský soud aplikoval výklad výše citovaného ustanovení metodou 3+1, přičemž odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 187/2006 - 85 ze dne 19. 9. 2007 a dále
na rozsudek téhož soudu č. j. 5 Afs 19/2008 - 56 ze dne 14. 8. 2008.
V kasační stížnosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1611/07
ze dne 2. 12. 2008, ve světle kterého považuje názor krajského soudu ohledně posouzení počátku
běhu prekluzivní lhůty (metodu 3+1) za nesprávný. Stěžovatel má za to, že prekluzivní lhůta
k vyměření daně v projednávané věci již marně uplynula dne 31. 12. 2004. Daňová kontrola byla
zahájena až dne 17. 8. 2005. Dále uvádí, že mezi stranami není sporu o tom, že v období před
zahájením daňové kontroly nebyl ze strany správce daně činěn žádný úkon, který by ve smyslu
§47 odst. 2 daňového řádu lhůtu prodloužil.
Stěžovatel se domnívá, že §47 odst. 1 daňového řádu nespojuje počátek běhu prekluzivní
lhůty s obdobím, ve kterém je poplatník povinen podat daňové přiznání, nýbrž se zdaňovacím
obdobím, ve kterém mu tato povinnost, tj. povinnost podat daňové přiznání, vznikla. Z §38m
zákona č. 583/1992 Sb., o daních z příjmů, vyplývá, že každá právnická osoba má povinnost
podat daňové přiznání, a to i v případě, kdy je vykázán základ daně v nulové výši nebo
je vykázána daňová ztráta (hmotně-právní povinnost), přičemž tak musí učinit nejpozději ve lhůtě
podle §40 odst. 3 daňového řádu (procesně-právní povinnost). Z uvedeného dochází stěžovatel
k závěru, že povinnost podat daňové přiznání vznikla v průběhu roku 2001 a názor soudu
vyjádřený v napadeném rozsudku, je proto nesprávný.
Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud nevypořádal se všemi argumenty na podporu
teorie „3+0“ a tato vada zakládá nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 13. 1. 2009. Odkázal na svá předešlá
vyjádření ve věci. Žalovaný se plně ztotožnil s právním názorem soudu vysloveným v napadeném
rozsudku. Nenalézá v rozsudku tvrzený nesprávný výklad týkající se §38m zákona o daních
z příjmů ve vazbě na §47 odst. 2 daňového řádu. Navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnout.
Kasační stížnost stěžovatele byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena dne 30. 1. 2009.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tj. namítá nesprávné posouzení právní
otázky krajským soudem a dále nepřezkoumatelnost rozsudku z důvodu nedostatečného
odůvodnění. Nesprávné právní posouzení spatřoval stěžovatel v aplikaci metody „3+1“
při výkladu počátku běhu prekluzivní lhůty pro vyměření daně podle §47 odst. 1 daňového řádu,
o kterou krajský soud opřel své rozhodnutí.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem vyvstala v dané věci otázka výkladu §47 daňového
řádu. Dle §47 odst. 1 daňového řádu, v relevantním znění, platilo, že pokud tento nebo zvláštní
zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet
po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové
přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla
povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Byl-li pak dle §47 odst. 2 zákona o správě daní
před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému
stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu
zpraven.
Ke lhůtě pro vyměření daně dle §47 odst. 1 daňového řádu se vyslovil ve svém rozsudku
ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Afs 139/2006 - 108, dostupném na www.nssoud.cz, první senát
Nejvyššího správního soudu, když akceptoval pro něj v dané věci závazný právní názor
Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, kterým bylo
zrušeno jeho původní rozhodnutí ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 Afs 139/2006 – 75, a na který taktéž
odkazuje stěžovatel v nyní podané kasační stížnosti.
Ústavní soud provedl výklad §47 zákona o správě daní tak, že tříletá prekluzivní lhůta
pro vyměření daně, stanovená citovaným ustanovením, počíná běžet od konce zdaňovacího
období, za něž vznikla povinnost daň odvést, nikoliv až od konce zdaňovacího období, v němž
měl daňový subjekt povinnost podat daňové přiznání, jak dosud toto ustanovení vykládala
do té doby ustálená judikatura správních soudů. Právní názor Ústavního soudu pak následoval
Nejvyšší správní soud v některých svých dalších rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne
4. 2. 2009, č. j. 1 Afs 139/2006 – 108, či v rozsudku ze dne 25. 2. 2009, č. j. 8 Afs 3/2009 – 101,
www.nssoud
Pátý senát Nejvyššího správního soudu ovšem dospěl ve věci sp. zn. 5 Afs 15/2009
(též s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 9 Afs 42/2008 -
84, ve věci DPH) k názoru opačnému, tedy k takovému, jež zastávala judikatura
před rozhodnutím Ústavního soudu. Pátý senát Nejvyššího správního soudu proto usnesením
ze dne 16. 6. 2009, č. j. 5 Afs 15/2009 - 105, věc v souladu s §17 s. ř. s. předložil k rozhodnutí
o sporné právní otázce rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
Pátý senát ve zmiňovaném usnesení poukázal na gramatické znění a účel §47 daňového
řádu, z nichž dovozoval, že při posuzování počátku i konce prekluzivní lhůty se především
vychází z toho, zda zákon spojuje s určitou daňovou povinností povinnost předložit daňové
přiznání či nikoliv. Dále pátý senát podrobně rozebral postavení správce daně a daňového
subjektu z hlediska realizace norem daňového práva. Argumentoval především tím, že plátce
daně z příjmů nemusí ke konci kalendářního roku vědět, jaké příjmy bude mít a zda mu vůbec
vznikne povinnost podat daňové přiznání, a dále že počátek běhu prekluzivní lhůty pro vyměření
daně je nutno logicky odvozovat od konce zdaňovacího období, ve kterém existovala povinnost
předložit přiznání k dani, neboť před uplynutím lhůty pro podání daňového přiznání není daň
splatná, daňový subjekt nemá povinnost daň přiznat, uhradit a zpravidla ani nezná její přesnou
výši; správce daně naopak není před uplynutím lhůty k podání daňového přiznání oprávněn výši
daňové povinnosti jakkoliv prověřovat, natož přistoupit k jejímu vyměření. Nebylo by tedy
logické, aby prekluzivní lhůta běžela po dobu, ve které stát nemá legitimní právo daň vyměřit,
ani jakkoliv jinak realizovat své pravomoci.
Své úvahy svědčící pro původní způsob počítání běhu lhůty pátý senát podpůrně opřel
rovněž o dřívější (historickou) právní úpravu obsaženou v zákoně č. 31/1878 ř. z. ze dne
18. 3. 1878, o promlčení přímých daní, platů z měr dolových a kutišť svobodných, daní
potravních, tax, kolků a přímých poplatků, tehdejší judikaturu a zákon č. 76/1927 Sb. z. a n.
ze dne 15. 6. 1927, o přímých daních. Pátý senát shrnul, že v současné právní úpravě ohledně
počítání běhu prekluzivní lhůty podle §47 odst. 1 a 2 zákona o správě daní neexistuje
nejednoznačné znění, které by odůvodňovalo uplatnění principu in dubio pro libertate, naopak jsou
důsledně rozlišeny dva počátky běhu lhůt právě s ohledem na rozličnou povahu právních úprav
jednotlivých daní. Z uvedeného ustanovení nevyplývá, že by bylo možno takto zákonodárcem
jednoznačně projevenou vůli revidovat výkladem, jenž relevantní ustanovení zákona ohledně
běhu prekluzivních lhůt, v rozporu se zněním zákona, judikaturou pozměňuje. Nemožnost
interpretace jdoucí proti smyslu zákonné úpravy pak nemůže být ospravedlněna ani případným
použitím zásady in dubio pro libertate. Navíc, jak pátý senát nyní dodává, použití tohoto pravidla
pro výklad ustanovení upravujících běh prekluzivních lhůt pro vyměření či doměření daně,
je zcela nepřípadné, neboť prekluze těchto lhůt nemusí vždy působit ve prospěch daňového
subjektu, ale Nejvyšší správní soud se naopak ve své rozhodovací praxi setkává s řadou případů,
kdy je tato prekluze v neprospěch daňového subjektu, neboť zachováním této lhůty zákon
podmiňoval např. možnost podání dodatečného daňového přiznání na nižší daňovou povinnost
nebo podání žádosti o obnovu řízení a podle předcházející právní úpravy též možnost přiznání
odpočtu daně z přidané hodnoty.
V předkládací zprávě pátý senát uvedl mimo jiné, že si je vědom nálezu Ústavního soudu
ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, jehož argumentaci převzaly první a osmý senát
Nejvyššího správního soudu. Tuto argumentaci však neshledal jasnou a vyčerpávající
a umožňující dovodit jednoznačné závěry ve vztahu ke sporné otázce, které by bylo možné
v obecnější rovině aplikovat ve skutkově a právně obdobných případech. Vyslovil-li Ústavní soud
názor, že počátek běhu lhůty je nutno odvodit od vzniku daňové povinnosti, tzn. od konce
zdaňovacího období, v němž vznikla, a to ve všech případech, bez ohledu na to, zda se daň
vyměřuje na základě daňového přiznání nebo bez povinnosti jeho podání, je takový závěr opřen
o argumentaci zcela míjející účel a smysl zákona. Přesvědčivou argumentaci pro odklon
od konstantní judikatury pak pátý senát neshledal ani ve zmiňovaných rozhodnutích prvního
a osmého senátu, které judikaturu Ústavního soudu následovaly.
V nyní posuzovaném případě byla daňová kontrola zahájena 17. 8. 2005, tedy podle
názoru pátého senátu ještě ve lhůtě pro vyměření daně. Pátý senát měl v souladu s výše
uvedeným za to, že pro počátek běhu lhůty pro vyměření daně z příjmů právnických osob za rok
2001 je v posuzované věci rozhodný den 31. 12. 2002, neboť teprve v roce 2002 měl stěžovatel
povinnost podat daňové přiznání za zdaňovací období roku 2001. Ovšem podle citovaného
nálezu Ústavního soudu, jehož právní názor, jak již bylo řečeno, převzala i některá rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, by bylo nutné učinit závěr, že k zahájení daňové kontroly došlo
již po uplynutí lhůty pro vyměření daně za zdaňovací období roku 2001, neboť za rozhodný den
pro počátek běhu tříleté prekluzívní lhůty by bylo nutno považovat datum 31. 12. 2001.
S ohledem na uvedená zjištění Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. 11. 2009, č. j.
5 Afs 4/2009 - 76, přerušil řízení, když konstatoval, že před rozšířeným senátem Nejvyššího
správního soudu v tu dobu probíhalo řízení o právní otázce, na jejímž řešení záviselo rozhodnutí
v projednávané věci.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v usnesení ze dne 12. 1. 2011,
č. j. 5 Afs 15/2009 - 122, dostupném na www.nssoud.cz, k závěru, že výklad §47 zákona
o správě daní, ve znění účinném do 31. 12. 2009, učiněný v nálezu Ústavního soudu ze dne
2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost
podat daňové přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno.
Rozšířený senát přitom neshledal ve věci předložené pátým senátem, že by nálezy
Ústavního soudu nebyly vůbec odůvodněny nebo byly odůvodněny argumenty, které lze
považovat objektivně za naprosto nedostatečné nebo celkem nepochopitelné, neshledal ovšem
ani to, že by v projednávané věci existovaly relevantní skutkové rozdíly, pro něž by nebylo
vhodné na danou věc aplikovat principy v těchto nálezech vyslovené. Rozšířený senát
v předložené věci nezjistil ani jiné důvody, které by byly způsobilé založit úvahu pro odklon
od právních názorů v nálezech obsažených.
Rozšířený senát vycházel z principu vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne
18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06, podle něhož „judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno
(a to i při nezměněné právní úpravě), aby byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Změna
rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury
nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden
z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování.“
K argumentaci pátého senátu rozšířený senát ve svém usnesení konstatoval: „Rozhodovací
praxe Nejvyššího správního soudu ohledně lhůty uvedené v §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků
vycházela do vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, z právního názoru,
že lhůtu je nutno interpretovat v mezích §40 odst. 3 tohoto zákona, a z tohoto důvodu je rozhodným pro počátek
běhu prekluzivní lhůty pro vyměření daně konec roku, ve kterém má daňový subjekt podle §40 odst. 3 citovaného
zákona povinnost podat daňové přiznání. Nicméně názor Ústavního soudu Nejvyšší správní soud převzal v řadě
svých rozhodnutí, a to v rozsudcích ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Afs 139/2006 – 75; ze dne 25. 2. 2009, č. j.
8 Afs 3/2009 – 101; ze dne 14. 5. 2009, č. j. 9 Afs 75/2008 – 46; ze dne 22. 5. 2009, č. j.
2 Afs 35/2009 – 91 a č. j. 2 Afs 41/2009 – 99; ze dne 25. 5. 2009, č. j. 2 Afs 60/2008 – 76; ze dne
18. 6. 2009, č. j. 8 Afs 62/2007 – 90, č. j. 8 Afs 52/2007 – 62, a č. j. 1 Afs 16/2009 – 74; ze dne
11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 8/2009 – 46; ze dne 24. 6. 2009, č. j. 1 Afs 55/2009 – 70, či v rozsudku ze dne
16. 7. 2009, č. j. 8 Afs 6/2008 – 129. Kromě těchto rozsudků, v nichž se zabýval během prekluzivní lhůty
podle §47 zákona o správě daní a poplatků ve vztahu k vyměření daně z příjmů, a to jak fyzických, tak
právnických osob, uplatnil Nejvyšší správní soud závěry plynoucí z citovaného nálezu analogicky také při počítání
běhu lhůty pro vyměření celního dluhu (rozsudek ze dne 10. 6. 2009, č. j. 2 Afs 69/2008 – 73, a rozsudek
ze dne 11. 6. 2009, č. j. 2 Afs 77/2008 – 65) [srov. usnesení o postoupení věci rozšířenému senátu ze dne
22. 7. 2009, č. j. 1 Afs 27/2009 – 86].
V době projednávání této věci rozšířeným senátem nejméně patnáct dalších rozsudků ve věcech daní
z příjmů poukazovalo na nález sp. zn. I. ÚS 1611/07 a lhůty byly počítány podle tam stanoveného pravidla.
Ve věcech daní z příjmů následovaly tedy nález Ústavního soudu první, druhý a osmý senát Nejvyššího správního
soudu a ve věcech daně z přidané hodnoty akceptovaly nález Ústavního soudu rozsudky ze dne 26. 7. 2010, č. j.
2 Afs 136/2009 - 149, ze dne 19. 10. 2010, č. j. 2 Afs 110/07 – 104, a č. j. 2 Afs 41/2010 – 216.
Právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, byl poté
potvrzen i v jeho dalším nálezu ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2082/09, ve věci daně z příjmů právnických
osob.
Ministerstvo financí, ústřední finanční a daňové ředitelství, vydalo dne 2. 2. 2009, pod č. j.: 43/1
4314/2009 – 431, stanovisko k postupu daňové správy ve vztahu k nálezu Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 1611/07, v němž vyložilo pravidlo „3+0“ pro případy ještě nezahájených řízení, pro případy probíhajících
daňových kontrol či odvolacích řízení, při podání dodatečného daňového přiznání a pro případy pravomocně
uzavřených řízení a pravomocně skončených řízení.
Dne 18. 9. 2009 vydalo Ministerstvo financí pod č. j. : 43/57429/2009 – 431, stanovisko
k ustanovení §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„stanovisko“). V tomto stanovisku provedlo výklad počátku běhu prekluzivní lhůty podle §47 odst. 1 zákona
o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a to u daní, u nichž je podáváno daňové přiznání
nebo hlášení, přičemž konstatovalo, že výklad teorie „3+0“ je nutno aplikovat u všech daní, u nichž je ze zákona
stanovena povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení. U daní, u nichž není podáváno daňové přiznání nebo
hlášení, doporučilo vycházet z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2008, č. j. 2 Aps 5/2007 –
144, podle něhož prekluzivní lhůta stanovená v §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků počne běžet
od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost. V části třetí stanoviska zaujalo Ministerstvo
financí výklad k počátku běhu prekluzivní lhůty podle §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků ve znění
účinném od 1. 1. 2010. V části čtvrté, páté a šesté se vyjádřilo k souvisejícím právním otázkám.
Na nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, reagoval i zákonodárce
zákonem č. 304/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Od 1. 1. 2010
znělo ustanovení §47 odst. 1
takto:„Pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani
doměřit, či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla
daňová povinnost, nebo do tří let od vzniku daňové povinnosti u těch daní, které nemají zdaňovací období.“
Rozšířený senát vzal v úvahu zájem na stabilitě soudního rozhodování vyjádřený v nálezu Ústavního
soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06, a vycházel rovněž z toho, že výklad zaujatý v nálezu
Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1611/07, potvrzené v nálezu Ústavního soudu ze dne
15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2082/09, se stalo součástí soudní a správní praxe a projevilo se i v legislativě.
Změnu výkladu opětovně ve prospěch právního názoru „3+1“ považoval za této situace za nežádoucí a narušující
princip předvídatelnosti rozhodování a princip právní jistoty. Za tohoto stavu neshledal rozšířený senát mimořádné
okolnosti, které by odůvodňovaly přednesení úvah konkurujících právním závěrům, jež vyslovil Ústavní soud.“
Rozšířený senát tedy dospěl k závěru, že je nutno vycházet z právních závěrů uvedených
v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2082/09, a v nálezu ze dne
2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07. Uzavřel, že výklad §47 zákona o správě daní, ve znění
účinném do 31. 12. 2009, učiněný v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn.
I. ÚS 1611/07, se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost podat daňové
přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno. Ke shodným závěrům pak rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu dospěl také v usnesení ze dne 12. 1. 2010, č. j. 1 Afs 27/2009 –
98, dostupném na www.nssoud.cz, v němž posuzoval shodnou právní otázku
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v důsledku vydání zmíněných usnesení rozšířeného
senátu odpadl důvod pro přerušení řízení vedeného v nyní posuzované věci, a rozhodl
o pokračování v řízení.
Jelikož je pátý senát výše uvedenými závěry rozšířeného senátu vázán i v nyní posuzované
věci, je třeba kasační stížnost posoudit jako důvodnou.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že daňová kontrola k dani z příjmů právnických osob
za zdaňovací období roku 2001 byla u stěžovatele zahájena dne 17. 8. 2005. Ze spisu zároveň
nevyplývá, že by správce daně přede dnem 17. 8. 2005 učinil vůči stěžovateli jakékoliv úkony
v souvislosti s daní z příjmů přiznanou za předmětné zdaňovací období, které by měly
za následek přerušení tříleté prekluzivní lhůty. Ve světle uvedených závěrů rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu tedy tříletá prekluzivní lhůta pro doměření daně v posuzované věci
uplynula dne 31. 12. 2004. Daňová kontrola tak byla dne 17. 8. 2005 zahájena až po uplynutí
zákonné lhůty pro doměření daně a jejím zahájením tudíž nemohlo dojít k přerušení lhůty
ve smyslu §47 odst. 2 zákona o správě daní. Daň tedy byla doměřena nezákonně.
S ohledem na učiněné závěry dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud
nesprávně aplikoval výkladovou metodu „3+1“ a dopustil se tak nesprávného právního
posouzení. V daném případě, jak již bylo výše uvedeno, došlo k prekluzi práva na doměření daně,
neboť ze správního spisu nevyplývá a taktéž to ani žalovaný netvrdí, že by správce daně učinil
do 31. 12. 2004 jakýkoliv jiný úkon způsobilý přerušit ve smyslu §47 odst. 2 daňového řádu běh
prekluzivní lhůty.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost na základě uvedených skutečností
důvodnou, a to aniž by ji posuzoval z hlediska jednotlivých stížních bodů. Za dané situace
by totiž postrádalo jakéhokoli smyslu posuzovat důvodnost kasačních námitek stěžovatele, neboť
je-li právo daň doměřit prekludováno, neměl být předmětný dodatečný platební výměr vůbec
vydán.
Nejvyšší správnímu soudu tedy nezbylo, než napadený rozsudek krajského soudu zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Právním názorem vyjádřeným v tomto
rozsudku je krajský soud vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu