ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.224.2020:25
sp. zn. 5 As 224/2020 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Bc. H. J. K.,
zastoupena Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, v řízení o
kasační stížnosti osob žádajících o přiznání postavení osob zúčastněných na řízení: I) I.S. a II) D.
S., obě zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, č. j. 51 A 48/2019 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně se u Krajského soudu v Praze domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne
29. 8. 2019, č. j. MZDR 34678/2019-2/PRO, kterým žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil
usnesení Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 26. 6. 2019, č. j. 087660/2019/KUSK,
sp. zn. SZ_078809/2015/KUSK. Tímto usnesením bylo zastaveno řízení o žádosti žalobkyně
o udělení, resp. rozšíření dosavadního oprávnění k poskytování zdravotních služeb též
na ošetřovatelskou péči porodní asistentky spočívající ve vedení fyziologického porodu
ve vlastním sociálním prostředí pacientek, a to z důvodu zjevné právní nepřípustnosti žádosti.
[2] V průběhu řízení o žalobě se u krajského soudu přihlásily o práva osob zúčastněných
na řízení mimo jiné rovněž I. S. [dále „stěžovatelka I)“] a D. S. [dále „stěžovatelka II)“].
Stěžovatelka I) argumentovala tím, že by ráda využila služeb žalobkyně spočívajících v asistenci
při domácím porodu, aniž by se žalobkyně musela obávat postihu. Stěžovatelka II) sdělila, že je
klientkou žalobkyně a velmi ráda by využívala jejích služeb porodní asistence včetně doprovodu
k fyziologickému porodu, ať už v porodnici, nebo doma. Omezení činnosti žalobkyně krajským
úřadem vnímá jako poškození svých práv na kvalifikovanou asistenci u porodu.
[3] Krajský soud v záhlaví označeným usnesením rozhodl tak, že stěžovatelky nejsou
osobami zúčastněnými na řízení. Nesplňují materiální podmínku přímého, nezprostředkovaného
dotčení na právech a povinnostech, neboť řízení před správními orgány se týkalo udělení
oprávnění k poskytování služeb osobě, vůči níž jsou či hodlají být v postavení zákazníka
(odběratele). Napadené rozhodnutí tak do jejich právní sféry zasahuje pouze zprostředkovaně
tím, že žalobkyni (v postavení dodavatele) znemožňuje pro nedostatek veřejnoprávního přivolení
či registrace požadované služby legálně dodat, přičemž stěžovatelky nemají veřejné subjektivní
právo na to, aby jiné osobě bylo vydáno povolení k činnosti či aby byla zaregistrována.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2020, č. j. 3 As 412/2019 - 28,
krajský soud zdůraznil, že z hlediska definice osoby zúčastněné na řízení v §34 s. ř. s. není
významná skutečnost, že stěžovatelky chtějí podpořit žalobkyni v jejím úsilí, neboť zmíněný
institut není ekvivalentem vedlejšího či dalšího účastenství v občanském soudním řízení. Právo
na ochranu zdraví se nejeví být právem na poskytování libovolné zdravotní služby konkrétní
osobou, nýbrž spíše právem na to, aby stát zajistil péči nezbytnou pro ochranu zdraví každého
jednotlivce, přičemž při volbě způsobu a formy má široké uvážení.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti usnesení krajského soudu podaly stěžovatelky kasační stížnost. Namítají, že se cítí
být rozhodnutím žalovaného přímo dotčeny na svých právech. V jeho důsledku totiž nebylo
žalobkyni rozšířeno oprávnění k poskytování zdravotních služeb tak, aby mohla vést fyziologický
porod ve vlastním sociálním prostředí pacientek, což je druh zdravotní péče, který
by stěžovatelky rády využily. Splňují tedy materiální podmínku pro přiznání postavení osoby
zúčastněné na řízení. Rozhodnutím žalovaného byla dotčena jejich veřejná subjektivní práva,
konkrétně právo na ochranu soukromého a rodinného života a právo na ochranu zdraví.
Stěžovatelkám totiž byla omezením oprávnění porodní asistentky (žalobkyně) ve formě vyloučení
oprávnění k vedení fyziologických porodů v domácím prostředí možnost takové péče odepřena
a v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva nemohly rozhodovat
o okolnostech svého porodu. Česká republika prosazuje pouze možnost porodu v nemocnici,
a to v rozporu se závazkem zdržet se zasahování do práva na zdraví, neboť odstraněním
možnosti žen porodit doma s porodní asistentkou jim je zcela odepřeno poskytnutí pro
ně přijatelné zdravotní péče. Stát tedy prostřednictvím svévolného omezování oprávnění
žalobkyně k vedení fyziologických porodů v domácím prostředí rodiček znemožnil stěžovatelkám
poskytnutí pro ně přijatelné zdravotní péče. Jiná péče komunitních porodních asistentek
dostupná není, protože se stát snaží bránit ve výkonu profese každé porodní asistentce.
V důsledku toho je také porušen nejlepší zájem dětí, kterým má být při narození vždy dostupná
zdravotní péče kvalifikovaného zdravotníka bez ohledu na zvolené místo porodu ze strany
matky. Bránění v péči při porodu doma se navíc nezakládá na racionálních důvodech (ve smyslu
testu racionality), neboť nevede k deklarovanému cíli v podobě ochrany zdraví a žen. Ty jsou
naopak vystaveny zbytečným rizikům, kterým lze předejít.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána oprávněnými osobami, neboť
směřuje proti usnesení krajského soudu o tom, že stěžovatelky nejsou osobami zúčastněnými na
řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 7 As 43/2005 – 53,
publ. pod č. 710/2005 Sb. NSS).
[7] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného usnesení v mezích
rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí krajského
soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud předesílá, že se obsahově totožnou kasační stížností podanou proti
obdobnému usnesení krajského soudu vydanému v témže řízení pouze ve vztahu k jiným osobám
domáhajícím se postavení osob zúčastněných na řízení již zabýval v rozsudku ze dne 9. 3. 2021, č.
j. 8 As 137/2020 – 33. V nyní posuzované věci přitom neshledal důvod odchýlit se od závěrů
vyslovených v uvedeném rozsudku.
[9] Nejvyšší správní soud, stejně jako v citovaném rozsudku ze dne 9. 3. 2021, č. j. 8 As
137/2020 – 33, úvodem připomíná, že předmětem přezkumu v rámci tohoto řízení je usnesení
krajského soudu, podle něhož stěžovatelky nejsou osobami zúčastněnými na daném řízení pro
nesplnění tzv. materiální podmínky spočívající v přímém dotčení na jejich právech vydáním
napadeného rozhodnutí. Ke kasační argumentaci stěžovatelek týkající se mimo jiné i zákroků a
postupů, k nimž dochází při porodu v nemocnici, hodnocení stavu porodnictví v ČR a (ne)plnění
jejích mezinárodních závazků soud proto v tomto řízení nemohl přihlížet, neboť tyto námitky
přímo nesouvisí s rozhodovacími důvody krajského soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009 - 77, publ. pod č. 2103/2010 Sb. NSS).
Předmětem tohoto řízení rovněž není věcné posouzení samotné žaloby projednávané před
krajským soudem, tedy přezkum zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Kasačnímu soudu
v nynějším řízení tedy především nepřísluší, aby se (byť nepřímo) zabýval otázkou, zda mělo být
žalobkyni uděleno oprávnění k poskytování sporné zdravotní služby, anebo nikoliv.
[10] Podle §34 odst. 1 s. ř. s. jsou osobami zúčastněnými na řízení osoby, „které byly přímo
dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno,
a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li
účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat“.
[11] Existující judikatura Nejvyššího správního soudu vychází z toho, že za naplnění
podmínky přímého dotčení práv nelze považovat pouhý zájem určité osoby na výsledku
řízení anebo dotčení na soukromých právech v důsledku výsledku řízení
(srov. rozsudky ze dne 20. 9. 2011, č. j. 2 Afs 40/2011 - 125, ze dne 14. 7. 2009, č. j 2 As 44/2009
- 44, nebo ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 As 24/2013 - 42, a rozsudek rozšířeného senátu ze dne 8. 11.
2011, č. j. 1 Afs 81/2010 - 268, publ. pod č. 2508/2012 Sb. NSS). Ve výše označeném rozsudku
ze dne 15. 5. 2020, č. j. 3 As 412/2019 - 28, na nějž v napadeném usnesení odkazoval i krajský
soud, již zdejší soud taktéž vysvětlil, že důvodem účasti osoby zúčastněné na řízení má být hájení
vlastních práv dotčených správním rozhodnutím či jeho nevydáním, nikoliv poskytnutí pomoci
jedné z procesních stran. Tento institut má totiž sloužit k hájení vlastních práv odlišných od práv
účastníků řízení, přičemž nehraje roli, zdali se zájmy osoby zúčastněné na řízení shodují se zájmy
některého z účastníků (tedy zda se tato osoba přiklání na jednu či druhou stranu sporu, anebo
nikoliv).
[12] V nyní projednávané věci je třeba předeslat, že stěžovatelka I) v rámci svého podání
krajskému soudu sdělila toliko, že si přeje rodit asistovaně, avšak v domácím prostředí, přičemž
by ráda využila služeb žalobkyně bez obav z případného postihu, z jejího podání však nevyplývá,
že by v době uplatnění tohoto podání vůbec očekávala narození potomka, nebo že by již
využívala služeb žalobkyně. Stěžovatelka II) ve svém podání adresovaném krajskému soudu
naproti tomu uvedla, že je klientkou žalobkyně, přičemž by ráda využila jejích služeb porodní
asistence, včetně doprovodu k fyziologickému porodu, ať již v nemocnici, nebo doma.
[13] Obě stěžovatelky ve společné kasační stížností vyjádřily nesouhlas se závěrem krajského
soudu, dle něhož nejsou žalobou napadeným rozhodnutím přímo dotčeny na svých veřejných
subjektivních právech. Poukazují na to, že nemohou využít služeb žalobkyně, a domnívají se, že
naplňují podmínky pro to, aby s nimi krajský soud jednal jako s osobami zúčastněnými na řízení.
[14] V již zmiňovaném rozsudku ze dne 9. 3. 2021, č. j. 8 As 137/2020 – 33, dospěl Nejvyšší
správní soud k následujícím závěrům:
„Nejvyšší správní soud má v dané věci ve shodě s krajským soudem za to, že v případě stěžovatelek není
naplněna podmínka dotčení na jejich právech v důsledku rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelky (s četnými odkazy
na právní předpisy, lidskoprávní úmluvy i judikaturu ESLP) podrobně argumentují a poukazují na přímý zásah
do svých veřejných subjektivních práv, konkrétně v podobě práva na zdraví či práva na rodinný a soukromý život,
která se podle nich promítají v otázce přístupu k porodu v domácím prostředí. Jakkoliv lze porozumět motivaci
stěžovatelek „podílet“ se na řízení, na jehož výsledku jim zjevně velmi záleží, je třeba zdůraznit, že jejich
argumentace pomíjí základní východisko, na němž je postaveno i napadené usnesení krajského soudu, totiž že
institut osob zúčastněných na řízení slouží jinému účelu, než kterého se dovolávají. Získání postavení osoby
zúčastněné na řízení navíc vyžaduje ve vztahu k žalobou napadenému rozhodnutí mnohem vyšší intenzitu dotčení
na právech, než je v případě stěžovatelek dána. Případná nemožnost absolvovat porod v podmínkách, které si pro
sebe stěžovatelky přejí a které považují za nejvhodnější pro sebe i své dítě, je bezesporu skutečností, která zasahuje
do velmi intimní sféry každé ženy a jejího rodinného a soukromého života. Na druhou stranu však nelze
odhlédnout od toho, že jakkoliv situace stěžovatelek s rozhodnutím žalovaného v nyní projednávané věci souvisí,
není jeho bezprostředním důsledkem. Rozhodnutí žalovaného sice fakticky znemožnilo (znemožňuje), aby
stěžovatelky legálně využily služeb žalobkyně ve formě vedení domácího fyziologického porodu, činí tak ovšem ve
vztahu ke stěžovatelkám pouze zprostředkovaně. Žalobkyně navíc rozhodnutím žalovaného takové oprávnění
nezískala (ani jím nepřišla o již udělené oprávnění), ani z toho důvodu nelze v důsledku vydání žalobou
napadeného rozhodnutí dovodit přímý a bezprostřední zásah do práv stěžovatelek.
U poskytování zdravotních služeb samozřejmě obecně platí (a tím spíše u natolik intimního prožitku,
kterým porod bezpochyby je), že záleží na osobě, která danou službu poskytuje. Určitě nelze bez dalšího říci, že
pokud stěžovatelky nemohly využít služeb žalobkyně, měly jednoduše vyhledat služby jiné porodní asistentky – tím
spíše, pokud jsou i jiné porodní asistentky dle tvrzení stěžovatelek omezovány v možnosti vedení fyziologických
porodů v domácím prostředí rodiček. V této souvislosti však nelze odhlédnout od osobní povahy daného správního
řízení (k tomu srov. např. již citovaný rozsudek čj. 3 As 412/2019-28) týkajícího se rozsahu, v němž může
žalobkyně poskytovat zdravotní služby. To se totiž týká výhradně žalobkyně. Jak již zcela přiléhavě připomněl
krajský soud, neexistuje veřejné subjektivní právo na to, aby jiné osobě bylo uděleno oprávnění k určité činnosti.
Stejně tak stěžovatelky nemají právo na obdržení zdravotních služeb od konkrétní osoby, pokud tato osoba dle
správních orgánů nesplnila podmínky pro získání oprávnění k jejich poskytování. Právě tento závěr správních
orgánů je předmětem řízení u krajského soudu, který teprve bude (v případě splnění dalších podmínek) jeho
zákonnost dále přezkoumávat. Stěžovatelkám však nenáleží vlastní práva, která by v řízení o žalobě mohly
uplatňovat, proto nejsou osobami zúčastněnými na řízení. Samozřejmě stěžovatelkám nic nebrání žalobkyni v její
snaze zvrátit rozhodnutí žalovaného dále podporovat. Podpora žalobkyně a zájem na výsledku řízení však
nenaplňuje materiální podmínku podle §34 odst. 1 s. ř. s., nemohou tak tedy činit v postavení osob zúčastněných
na daném řízení.
Přestože se krajský soud úvahami v tomto směru v napadeném usnesení nezabýval a na výše uvedených
závěrech nemohou ničeho změnit, kasační soud považuje nad rámec výše uvedeného za nutné upozornit i na
podobu shora již reprodukovaných tvrzení stěžovatelek týkajících se jejich situace v době podání žádosti o přiznání
postavení osob zúčastněných na řízení. Přímému dotčení na jejich právech totiž (vedle shora již vymezených nosných
důvodů) nesvědčí ani to, že jedna z nich v době podání žádosti již porodila, zatímco druhá z nich své dotčení
dovozuje z hypotetické budoucí situace teprve „plánovaného“ těhotenství. Ani tyto okolnosti tudíž nesvědčí
konkrétnímu dotčení stěžovatelek na jejich právech vydáním (v důsledku) žalobou napadeného rozhodnutí
žalovaného.“
[15] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, neshledal v posuzované věci důvody pro
odchýlení se od citovaných závěrů. Ani skutečnost, že stěžovatelka II) byla v době, kdy u
krajského soudu uplatnila práva osoby zúčastněné na řízení, klientkou žalobkyně, nic nemění na
tom, že se předmětné správní řízení týkalo výhradně žalobkyně a stěžovatelky nedisponují
žádným subjektivním právem, které by mohlo být ve smyslu §34 odst. 1 s. ř. s. přímo dotčeno
vydáním žalobou napadeného rozhodnutí či jeho zrušením.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[17] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení s §
120 s. ř. s. Stěžovatelky neměly ve věci úspěch, avšak s ohledem na povahu projednávané věci
nelze za úspěšné považovat ani žalobkyni nebo žalovaného. Žádný z účastníků řízení o kasační
stížnosti tedy nemá právo na náhradu jeho nákladů.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. března 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu