ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.38.2011:177
sp. zn. 5 As 38/2011 - 177
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
X., zastoupený JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2,
proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2010, č. j. 9 Ca
173/2005 - 147,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Ředitel Národního bezpečnostního úřadu zamítl oznámením ze dne 5. 5. 2005,
č. j. 904/2005-NBÚ/07-SO, stížnost žalobce proti oznámení ze dne 11. 3. 2005,
č. j. 10924/2005-NBÚ/PFO-P, jímž žalovaný rozhodl o žádosti Ministerstva zahraničních věcí
ze dne 30. 6. 2004 podané na základě §35 odst. 1 zákona č. 148/199 8 Sb., o ochraně utajovaných
skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o ochraně utajovaných skutečností“) tak, že se žalobci osvědčení pro styk s utajovanými
skutečnostmi pro stupeň utajení „Tajné“ nevydává.
Své rozhodnutí odůvodnil žalovaný tím, že žalobce uvedl v bezpečnostním dotazníku
a při bezpečnostním pohovoru nepravdivé údaje ohledně své někdejší spolupráce
se Zpravodajskou správou Generálního štábu ČSLA bývalé ČSSR (dále jen „Zpravodajská
správa“) před rokem x. Žalovaný své skutkové závěry opřel o podklady vyžádané od Ministerstva
obrany, Hlavního úřadu Vojenské zpravodajské služby, zejména o písemnou zprávu a archivní
materiály, ze kterých dle žalovaného vyplynul závěr o vědomé spolupráci žalobce se
Zpravodajskou správou. Vzhledem k tomu, že žalobce tuto skutečnost neuvedl v bezpečnostním
dotazníku a popíral ji i při bezpečnostním pohovoru, byť byl na tyto skutečnosti přímo
dotazován a byl v tomto ohledu v průběhu pohovoru zbaven povinnosti zachovávat mlčenlivost,
dospěl žalovaný k závěru, že toto jednání žalobce může mít vliv na jeho důvěryhodnost a může
vést i k jeho vydíratelnosti. Žalobce tedy dle závěru žalovaného nesplňuje podmínku
bezpečnostní spolehlivosti, neboť u něj byla zjištěna bezpečnostní rizika podle §23 odst. 2 písm.
d) a e) zákona o ochraně utajovaných skutečností.
Ředitel Národního bezpečnostního úřadu ve shodě s předchozím rozhodnutím
Národního bezpečnostního úřadu zjistil u žalobce bezpečnostní riziko podle §23 odst. 2 písm. d)
zákona o ochraně utajovaných skutečností, tedy chování, které může mít vliv na jeho
důvěryhodnost. Neshledal ovšem v jednání žalobce dostatek důvodů svědčících o existenci
bezpečnostního rizika podle §23 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně utajovaných skutečností
spočívajícího v jeho vydíratelnosti. Skutečnost, že žalobci nebylo umožněno nahlédnout
do bezpečnostního spisu, zdůvodnil ředitel Národního bezpečnostního úřadu odkazem na §44
odst. 3 zákona o ochraně utajovaných skutečností, podle něhož lze údaje obsažené
v bezpečnostním spise využívat pouze pro plnění úkolů podle uvedeného zákona.
Žalobce napadl rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu žalobou
u Městského soudu v Praze, v níž namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek
důvodů a pro nesprávné posouzení skutkových okolností týkajících se jeho dřívějšího působení
na zastupitelském úřadě ČSSR v Y v letech x-x. Podle názoru žalobce došlo vydáním napadených
rozhodnutí k porušení jeho základního práva na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 1 a 2
Listiny základních práv a svobod. Žalobce dále namítal, že mu žalovaný neumožnil nahlédnout
do listin, které vzal za podklad napadeného rozhodnutí, a nemohl se k nim ani vyjádřit.
Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 21. 11. 2007, č. j. 9 Ca 173/2005 - 69.
Přiklonil se k závěru žalovaného, že žalobce uvedl v řízení o žádosti o vydání osvědčení
nepravdivé informace. Shledal, že závěry žalovaného o spolupráci žalobce se Zpravodajskou
správou mají oporu v podkladech řízení, na které žalovaný v souladu s §36 odst. 8 zákona
o ochraně utajovaných skutečností jen odkázal. Městský soud se ztotožnil i se závěrem
žalovaného, že uvedení nepravdivých údajů je takovým chováním žalobce, které zakládá
bezpečnostní riziko podle §23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností.
Námitce žalobce, že neměl možnost se seznámit a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, městský
soud nepřisvědčil a odkázal přitom na závěry Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne
25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 28/02), podle nichž je ochrana utajovaných skutečností natolik
specifickou oblastí, že ani z ústavněprávního hlediska není možné garantovat veškerá procesní
práva v takové míře jako v jiných oblastech. Dále městský soud uvedl, že poté, co žalovaný
označil skutečnosti obsažené ve výsledcích jeho šetření, rozhodl o oddělení částí spisu, k nimž
se tyto informace váží, čímž znemožnil žalobci přístup k těmto částem spisu. Práva žalobce
byla podle odůvodnění rozsudku dostatečně šetřena tím, že se žalobce mohl dosta tečně
vyjádřit k důvodům rozhodnutí žalovaného, tedy zejména k závěru o spolupráci žalobce
se Zpravodajskou správou.
Na základě první kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
19. 11. 2009, č. j. 5 As 83/2008 – 101, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007,
č. j. 9 Ca 173/2005 – 69 , zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud shledal důvodnou stížní námitku žalobce, podle níž městský soud
porušil žalobcovo právo na spravedlivý proces, jestliže neumožn il žalobci nahlédnutí do těch
částí správního spisu, které obsahovaly utajované informace týkající se spolu práce žalobce
se Zpravodajskou správou. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zatímco zákon o ochraně
utajovaných skutečností neumožňoval, aby žalovaný zpřístupnil žalobci utajovanou část
správního spisu již v průběhu bezpečnostního řízení, pro řízení před městským soudem právní
úprava účinná do 31. 12. 2005 (§38 odst. 7 zákona o ochraně utajovaných skutečností ve spojení
s §45 odst. 3 až 6 s. ř. s., v tehdy účinném znění) i právní úprava účinná od 1. 1. 2006 [§58
odst. 4 a 5 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní
způsobilosti (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“), ve spojení s §45 odst. 3 až 6
s. ř. s.] žalobci i jeho zástupci nahlédnutí do soudního spisu, jehož součástí je v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu rovněž spis správní, za vymezených podmínek umožňovala.
V takovém případě měl městský soud této možnosti využít tak, aby omeze ní procesních práv
žalobce seznámit se s podklady rozhodnutí obsaženými ve spise, vyjádřit se k nim a případně
navrhnout doplnění dokazování, zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, byla v souladu s citovanou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu
omezena v zájmu ochrany utajovaných informací pouze v nezbytně nutné míře.
Vzhledem k tomu, že žalobce popírá skutkové závěry, k nimž na základě předmětných
listin, jež tehdy obsahovaly utajované informace, dospěl žalovaný a posléze i městský soud, tedy
závěry o vědomé spolupráci žalobce se Zpravodajskou správou, nezbylo Nejvyššímu správnímu
soudu než uzavřít, že vada řízení před městským soudem spočívající ve vyloučení těchto částí
správního spisu z nahlížení mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí městského soudu
o věci samé. Stížní námitku uplatněnou dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy Nejvyšší správní
soud hodnotil jako důvodnou.
V dalším řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2010, č. j. 9 Ca 173/2005
- 147, žalobu opět zamítl. Městský soud konstatoval, že byl připraven v intencích závěrů
Nejvyššího správního soudu poskytnout žalobci a jeho zástupci možnost seznámit
se s utajovanými částmi spisu, nicméně žalovaný sám v mezidobí odtajnil převážnou část
utajovaných materiálů a městský soud ověřil, že se jedná právě o ty listiny, které jsou významné
pro rozhodování soudu. Žalobce se následně s těmito listinami seznámil a k nim se při jednání
soudu též vyjadřoval.
Městský soud neshledal, že by tato vyjádření žalobce nebo jeho návrh na provedení
důkazu znaleckým posudkem pravosti jeho podpisu na odtajněných dokumentech mohly přinést
změnu v posouzení bezpečnostního rizika. Městský soud vzal za prokázané, že žalovaný měl
při bezpečnostní prověrce k dispozici řadu listin, které zaznamenávají spolupráci žalobce s orgány
Zpravodajské správy v letech x-x, a to od prohlášení mlčenlivosti ze dne x, získávání žalobce ke
spolupráci a podepsání závazku spolupráce dne x, přes řadu schůzek se žalobcem zaznamenaných
dne x (konaných ve dnech x a x na zastupitelském úřadu), dne x (konaných ve dnech x a x a x
na zastupitelském úřadu), dne x (konané v restauraci Svornost v Dejvicích) a dne x (konané dne x
v restauraci na rohu ul. Jugoslávských partyzánů a Lotyšské v Praze 6), až po ukončení
spolupráce dne x. Uvedené záznamy dokumentují jak osobní údaje žalobce, tak i průběh získávací
akce s tím, že žalobce byl obeznámen se získáním jeho osoby ke spolupráci a vyžádal si čas na
rozmyšlenou. Po tomto čase projevil ochotu spolupracovat za podmínky projednání a
odsouhlasení konkrétního rozsahu spolupráce, což bylo vtěleno i jako podmínka do podepsaného
závazku. Záznamy o schůzkách dokumentují splněné informační úkoly. Záznam o schůzce
v restauraci Svornost obsahuje přehled konkrétně získávaných informací o poměrech v Y
s hodnocením vymezeného, žalobcem odsouhlaseného a dále se nerozšiřujícího rozsahu
spolupráce. Schůzka byla zkrácena z rodinných důvodů žalobce a žalobci byla předána finanční
odměna. Na záznamu ze dne x (při získávání žalobce) je rukopisně učiněna poznámka o
pochybnosti, zda je spolupráce s žalobcem na místě, je-li z jeho strany podmiňována a bylo-li by
nutné jej vždy přesvědčovat na každý úkol.
Městský soud dále konstatoval, že oproti uvedeným záznamům svědčícím o typu
kontaktů a o zapojení žalobce do těchto kontaktů, žalobce po odtajnění relevantních dokumentů
neuvedl žádné přesvědčivé skutečnosti, které by vyvrátily závěr žalovaného o existenci uvedených
kontaktů se Zpravodajskou správou a tudíž o nedůvěryhodném počínání žalobce spočívajícím
v popření těchto kontaktů při uvádění informací požadovaných při bezpečnostní prověrce. Tím,
co žalobce uvedl a vysvětlil, se nepodařilo vyvrátit pochybnosti vyvozené ze soustředěných
podkladových materiálů. Žalobce neuvedl nic podstatného, než že si na věci nastalé před tolika
lety nelze dobře pamatovat, a konkrétně se nevyjádřil ani k případným odlišnostem jeho podpisu
na listinách (pouze uvedl, že jde o napodobeninu či využití jeho podpisu). Žalobce toliko uváděl,
že se na zastupitelském úřadu v Y stýkal s mnoha lidmi a v rámci těchto styků mohlo dojít
k získávání informací Zpravodajskou správou, aniž by o tom sám věděl. K podstatným
okolnostem, které se měly stát na území ČR, neuvedl žádné vysvětlení, jen popíral, že by takové
restaurace v Praze 6 v té době existovaly. Oproti tomu dle názoru městského soudu
přesvědčivost uvedených materiálů spočívá v tom, že nejde o listiny, z nichž by vyplýval jejich
nahodilý vznik, nýbrž že jde o časově navazující dokumentaci od stvrzení slibu mlčenlivosti,
sepsání spolupráce až po styky a rozhovory žalobce s osobou, která tyto styky pravidelně
zaznamenávala, včetně poznatků nejen o Y poměrech, ale i o konkrétním chování žalobce a jeho
přístupu ke spolupráci na jednotlivých schůzkách. Tyto listiny tak svým obsahem nesvědčí o
jejich vyhotovení toliko pro účely výkazů a evidence osoby, od níž jsou čerpány informace, bez
vědomí této osoby. Nelze si totiž dost dobře představit, proč by zpravodajský orgán vyhotovoval
dokumentaci na osobu, která se opatrným až liknavým způsobem k této spolupráci stavěla a která
tuto spolupráci vázala na určité podmínky. To je patrné ze záznamů o rozmýšlení žalobce, kladení
si podmínek, zkracování schůzky a z postřehu zaznamenaného zpravodajským orgánem, že
v případě žalobce nepůjde o osobu zcela „odpovědně“ přistupující ke spolupráci. To také podle
městského soudu nasvědčuje tomu, že žalobce pravděpodobně nebyl tím, který by k takové
spolupráci aktivně a velmi zaujatě přistupoval, spíše se žalobce jeví jako ten, který si kladl určité
podmínky či hledal únik od takové zátěže. Takové záznamy podle městského soudu napovídají
spíše tomu, že žalobce ve svém postavení a v intencích politického tlaku té doby pravděpodobně
nemohl bez obavy o ztrátu svého postavení takovou spolupráci otevřeně odmítnout.
Z uvedeného proto městský soud usoudil, že opatřené materiály zaznamenávají spíše
skutečný stav věci a že není pravděpodobné, že by orgán Zpravodajské správy vyhotovoval
záznamy natolik vymyšleného obsahu, že by do nich zahrnoval i vymyšlené úvahy o ne zcela
vstřícných postojích žalobce ke spolupráci; není zřejmé, jaký by tím sledoval účel. Městský s oud
proto považoval za prokázané, že existují materiály s tak četnými a dlouhodobými záznamy,
že si žalobce musel tuto spolupráci uvědomovat a že bylo v jeho možnostech, aby tyto styky
v bezpečnostním dotazníku a při bezpečnostním pohovoru uvedl. Pokud tak neučinil, žalovaný
ve svém uvážení o existenci bezpečnostního rizika založeném na zhodnocení informační
nedůvěryhodnosti a nespolehlivosti žalobce nevybočil z mezí logického usuzování.
Z uvedených důvodů městský soud nepovažoval za nezbytné provádět dokazování
znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví ohledně podpisu žalobce na některých listinách.
Žalobce sám přitom neuvedl žádné odchylky, které by odlišovaly podpis na listinách oproti
běžnému podpisu žalobce. Závěr znaleckého posudku by se navíc týkal skutkové okolnosti,
jejíž dokazování (stejně jako dokazování o místech zaznamenaných schůzek) nemá podle
názoru městského soudu v bezpečnostním řízení před žalovaným ani v přezkumném řízení
před správním soudem své místo. Předmětem přezkumu je zákonnost úvahy správního orgánu
založené na dokumentech a poznatcích, které k prověřované osobě má. Městský soud v daném
ohledu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009,
č. j. 9 As 68/2008 - 101, dostupný na www.nssoud.cz, v němž zdejší soud vyslovil, že v řízení
o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi je rozhodnutí správního orgánu
výsledkem posouzení a vyhodnocení podkladů ve vztahu k možné existenci bezpečnostního
rizika. Nejvyšší správní soud konstatoval, že úkolem žalovaného proto již není poskytnuté
podklady od jednotlivých subjektů přezkoumávat, neboť taková činnost by byla v rozporu
s pravomocí žalovaného a otázka posouzení pravosti podkladů tak nemůže být ani předmětem
řízení před správními soudy. Správní soud může toliko přezkoumávat, zda skutečnosti podstatné
pro rozhodnutí jsou obsahem správního spisu a zda závěry z toho vyvozené jsou v souladu
se zákonem. Nemůže však přezkoumávat, zda jsou zmíněné dokumenty a v nich obsažené
informace pravé a pravdivé. Proto ani návrh žalobce na provedení důkazu znaleckým posudkem
k ověření pravosti jeho podpisu na vázacím aktu není podle městského soudu případný.
Městský soud v Praze také s odkazem na zmiňované rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu uvedl, že p ojem bezpečnostního rizika je nutno vykládat tak, že shromážděné podklady
se vyhodnocují ve vztahu k eventuální možnosti bezpečnostního r izika, což znamená,
že pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti postačuje již samotné podezření z existence
bezpečnostních rizik. Městský soud v Praze se v posuzované věci ztotožnil se závěrem
žalovaného o existenci bezpečnostního rizika ve smyslu §23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně
utajovaných skutečností, které žalobce naplnil tím, že uváděl v bezpečnostním dotazníku
a při bezpečnostním pohovoru neúplné a nepravdivé informace o jeho předchozí spolupráci
se Zpravodajskou správou, čímž porušil povinnost stanovenou v zákoně o ochraně utajovaných
skutečností uvádět v bezpečnostním řízení úplné a pravdivé údaje.
Žalobce (stěžovatel) napadl i druhý rozsudek městského soudu kasační stížností,
v níž odkázal na kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., namítá tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení
a vady řízení před správním orgánem, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl městský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušit.
Z obsahu kasační stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel zároveň uplatňuje i stížní důvod podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., má tedy za to, že je rozhodnutí městského soudu nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, nedostatek důvodů rozhodnutí či pro jinou vadu řízení před soudem,
která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
V úvodu kasační stížnosti stěžovatel s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu
a Nejvyššího správního soudu zdůrazňuje, že byť podává v dané věci opakovanou kasační
stížnost, jedná se i přes dikci §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. o kasační stížnost přípustnou, neboť
svým prvním rozsudkem Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu kvůli vadě
řízení před soudem a jiné sporné otázky tudíž neposuzoval.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že v průběhu soudního řízení namítal, že podklady
o jeho údajné spolupráci se zpravodajskými službami neodpovídají skutečnosti, příslušné listiny
nejsou opatřeny jeho pravými podpisy a že záznamy o dvou schůzkách, které se měly uskutečnit
v Praze, uvádějí jako místa schůzek restaurace, které neexistovaly. Stěžovatel se s již uvedenými
závěry městského soudu k těmto námitkám neztotožňuje. Má za to, že každé rozhodnutí
správního orgánu musí vycházet z náležitě zjištěného skutkového stavu, odkazuje přitom na §68
odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, z něhož podle stěžovatele vyplývá, že správní orgán
je povinen při rozhodování hodnotit podklady, na jejichž základě rozhodnutí učinil. V daném
případě se žalovaný podle názoru stěžovatele uvede ným ustanovením neřídil a podklady,
na jejichž základě dospěl k závěru o spolupráci stěžovatele se zpravodajskými službami, vůbec
nehodnotil. Podle stěžovatele nelze vycházet ani ze zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 68/2008 - 101, neboť podle stěžovatele v daném případě nejde
o přezkumnou činnost a podklady, které vedly k závěru o existenci bezpečnostního rizika, nejsou
rozhodnutími správních orgánů ve správním řízení. Pokud tedy vznikne pochybnost o pravosti
a hodnověrnosti těchto podkladů, je povinností žalovaného, aby veškeré otázky s tím spojené
řádně prošetřil.
Stěžovatel zdůrazňuje, že vždy popíral, že by vědomě spolupracoval se zpravodajskými
službami a že by podepsal jakýkoli závazek spolupráce. Při svém s tyku na zastupitelském
úřadu v Y přišel stěžovatel, dle svých slov, pracovně do styku s celou řadou dalších
spolupracovníků, aniž by věděl, že tyto osoby jsou zapojeny do spolupráce se zpravodajskými
službami. Ostatně i ze založených listin je zřejmé, že se stěžovatel k takové spolupráci stavěl
negativně. Stěžovatel nemůže vyloučit, že příslušný pracovník Zpravodajské správy na něho mohl
vytvořit fingovaný svazek o jeho údajné spolupráci, aby legalizoval zdroj informací, které
při své činnosti zjistil, přičemž tyto informace mohl zjistit i z normálního služebního styku.
Za těchto okolností se tedy měl městský soud věcně zabývat námitkou zpochybňující
pravost jeho podpisu na listinách o závazku spolupráce a o závazku mlčenlivosti a měl si vyžádat
příslušný grafologický znalecký posudek, jak stěžovatel navrhoval. Nutnost takového doplnění
řízení vystává podle stěžovatele o to naléhavěji v souvislosti s další stěžovatelovou námitkou,
podle níž se dvě údajné schůzky, k nimž mělo dojít v Praze, měly uskutečnit v restauracích, které
podle poznatků stěžovatele v daných místech v dané době neexistovaly. Na Dejvické třídě
v Praze 6 sice podle stěžovatele existovalo kino Svornost, ale ani v jeho blízkém okolí ani ve větší
vzdálenosti se nenacházela žádná restaurace, která by nesla shodné jméno. Stejně tak neexistovala
ani žádná restaurace na rohu ulic Jugoslávských partyzánů a Lotyšská v Praze 6. Na jednom
z těchto rohů je dům, který nemá a nikdy neměl zvenčí přístupný prostor, který by mohl
být provozován jako restaurační zařízení, na druhém rohu se pak v přízemí nachází rozsáhlý
obchod-železářství a tomuto účelu uvedený prostor slouží již přinejmenším posledních 50 let
a nikdy nebyl provozován jako restaurace. Ani s touto námitkou, kterou stěžovatel mohl vznést
poprvé až po seznámení se s příslušnými listinami, se městský soud vůbec nevypořádal.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem městského soudu, podle něhož k nevydání
osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi by mohlo postačovat pouhé podezření
z existence bezpečnostního rizika. Takový názor je podle stěžovatele v přímém rozporu s §23
zákona o ochraně utajovaných skutečností, který vyžaduje existenci bezpečnostního rizika,
nikoliv jen pouhého podezření. Pokud by žalovaný dospěl k určitému podezření existence
bezpečnostního rizika, byl by povinen se tímto podezřením dále zabývat, a buďto ho vyvrátit,
nebo potvrdit. Stěžovatel má za to, že listiny obsažené ve správním spise v jeho případě závěr
o existenci bezpečnostního rizika podle §23 odst. 2 písm. d) zákon a o ochraně utajovaných
skutečností neodůvodňují.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí, neboť se plně ztotožnil
se závěry městského soudu. Podle žalovaného jednotlivé písemnosti, které jsou součástí
správního spisu, prokazují stěžovatelovu vědomou spolupráci se Zpravodajskou správou,
popírání těchto kontaktů tedy představuje bezpečnostní riziko podle §23 odst. 2 písm. d) zákona
o ochraně utajovaných skutečností. Podle zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 68/2008 - 101, přezkoumávání pravosti a pravdivosti podkladů
bezpečnostního řízení nepřísluší ani žalovanému ani správním soudům. Pokud stěžovatel tvrdí,
že údaje v odtajněných listinách jsou nepravdivé, měl by se domáhat ochrany jinou c estou,
např. žalobou na ochranu osobnosti. Žalovaný dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 1. 2009, č. j. 5 As 44/2006 – 74, www.nssoud.cz, z něhož vyvozuje,
že pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti postačuje již samotné podezření z existence
bezpečnostních rizik, v daném případě se navíc jednalo o riziko, které bylo obligatorním
důvodem pro nevydání osvědčení. Žalovaný konečně upozorňuje rovněž na skutečnost,
že na bezpečnostní řízení podle zákona o ochraně utajovaných skutečn ostí se správní řád
nevztahoval.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje i s názorem stěžovatele,
že se jedná o přípustnou kasační stížnost i přesto, že je opakovaná [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.],
neboť první rozhodnutí městského soudu bylo zrušeno pro vady řízení, jejichž odstranění teprve
umožnilo stěžovateli formulovat námitky, jež jsou obsaženy v nyní posuzované kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu
v rozsahu vymezeném v §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a přitom neshledal kasační stížnost důvodnou.
V prvé řadě je třeba konstatovat, že poté co Nejvyšší správ ní soud zrušil předchozí
rozsudek městského soudu v této věci a věc mu vrátil k dalšímu řízení, došlo ke zrušení stupně
utajení u listin, o něž žalovaný opřel svá rozhodnutí. Ze soudního spisu přitom vyplývá,
že městský soud tuto skutečnost oznámil stěžova teli přípisem ze dne 11. 6. 2010 a následně
umožnil stěžovateli i jeho právnímu zástupci nahlédnout do těchto listin. Podle protokolu
o jednání u městského soudu ze dne 12. 11. 2010 stěžovatel prohlásil, že se s odtajněnými
podklady seznámil, a souhlasil s tím, aby nebylo těmito podklady, které jsou součástí správního
spisu, prováděno dokazování v řízení před soudem. Z obsahu protokolu dále vyplývá,
že v průběhu jednání byla stěžovateli dána možnost, aby se k podkladům a jejich obsahu vyjádřil.
Za dané situace tedy již nevyvstávají pochybnosti o zpřístupnění podkladů obsažených
ve správním spise, které byly dříve označeny za utajované. Ostatně ani stěžov atel v rámci
své kasační stížnosti nenamítal, že by byl postupem soudu v řízení před městským soudem
zkrácen na svém právu seznámit se s podklady rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud
se tedy zabýval posouzením důvodnosti kasační stížnosti pouze z h lediska stěžovatelem
uplatněných kasačních námitek.
Stěžovatel v prvé řadě brojí proti právnímu názoru městského soudu, jenž s poukazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 68/2008 – 101, uvedl,
že předmětem soudního přezkumu je pouze zákonnost úvahy žalovaného založené
na dokumentech a poznatcích o prověřované osobě. V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní
soud vyslovil stanovisko, že „otázka posouzení pravosti podkladů nemůže být ani předmětem řízení
před správními soudy. Jestliže tedy napadené rozhodnutí o nevydání osvědčení pro styk s utajovanými
skutečnostmi odkazuje na zprávy ÚZSI, může příslušný správní soud toliko přezkoumávat,
zda uvedená argumentace je obsahem správního spisu a závěry z toho vyvozené nejsou v rozporu
se zákonem. Nemůže však přezkoumávat, zda jsou zmíněné dokumenty a v nich obsažené informace
pravé a pravdivé. Proto ani návrh stěžovatele na provedení důkazu výslechem označeného řídícího
pracovníka či posudkem z oboru grafologie, pokud jde o pravost podpisu na vázacím aktu, nejsou
přípustné“.
V této souvislosti je ovšem třeba připomenout také další rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, která se týkají přezkumu rozhodnutí ve věcech bezpečnostní způsobilosti
fyzických osob. V rozsudku ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 As 5/2008 - 63, publikovaném
pod č. 1951/2009 Sb. NSS, se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou zpřístupnění utajovaných
písemností účastníkovi bezpečnostního řízení. Přitom vyslovil mj. i závěr, že příslušné podklady
a informace, o něž žalovaný opírá své rozhodnutí, musí být obsaženy ve správním spise.
V opačném případě by nebyla zaručena reálná soudní ochrana, neboť by soud „byl v takovém
případě ve skutkové rovině „slepý“, musel by se spolehnout pouze na správnost názoru zpravodajských služeb
a přezkoumával by pouze procesní námitky“. Nejvyšší správní soud zároveň připustil, že z důvodu
utajení lze v určitých případech znemožnit účastníkovi řízení přístup k informacím, jejichž
poskytnutí by bylo v rozporu s veřejným zájmem na jejich utajení. Má -li však v takovém případě
rozhodnutí obstát při soudní kontrole, je třeba „umožnit v plném rozsahu, tedy zejména
ve skutkové rovině, přezkum těchto důvodů soudem. Toho nelze dosáhnout jinak, než že informace,
o něž se rozhodnutí v bezpečnostním řízení opírá, musí být součástí spisu NBÚ, spolu s ním musí být poskytnuty
soudu v rámci přezkumu a soud z úřední povinnosti, i nad rámec žalobních námitek, přezkoumá relevanci
těch informací, jež účastníkovi řízení nebyly zpřístupněny a ve vztahu k nimž je mu
znemožněno, či př inejmenším zásadně omezeno právo namítat jejich nezákonnost,
věcnou nesprávnost či relevanci pro řízení. (…) V této specifické situaci to naopak musí být soud,
který (…) přezkoumá relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se
vzhledem k povaze věci jeví důležitými.“ (Důraz doplněn.). Citovaný rozsudek tedy v zásadě
připouští, aby se i soud ve správním soudnictví zabýval v rámci p řezkumu rozhodnutí vydaného
v řízení podle zákona o ochraně utajovaných skutečností, resp. nyní podle zákona o ochraně
utajovaných informací, skutkovými a právními otázkami týkajícími se podkladů pro rozhodnutí, a
to ze všech hledisek, která z povahy věci mohou mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Shodnou
argumentaci zopakoval Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 25. 11. 2011, č.
j. 7 As 31/2011 - 101, dostupném na www.nssoud.cz, přičemž doplnil, že zjištěné skutkové
okolnosti „musí ve svém souhrnu být přesvědčivým podkladem pro závěr, že v konkrétním případě znamená
naplnění určité skutkové podstaty skutečně bezpečnostní riziko. Je zřejmé, že skutkový základ úvahy mohou
tvořit v podstatě jakékoli informace, které má příslušný orgán k dispozici, ať již je získal z jakýchkoli zdrojů a
jakýmikoli prostředky. Podstatná je jen informační hodnota takových zjištění. T u je nutno hodnotit ze všech pro
věc relevantních hledisek, zejména je nutno hodnotit věrohodnost (a tedy pravdivostní hodnotu)
dané informace a také uvážit, zda je správně vykládána a zda ve skutečnosti nemá jiný význam, než jaký se
na první pohled jeví.“(Důraz doplněn.). S uvedeným právním názorem Nejvyššího správního soudu
koresponduje i judikatura Ústavního soudu, viz např. nález ze dne 6. 9. 2007,
sp. zn. II. ÚS 377/04, publikovaný pod č. 136, sv. 46 Sb. ÚS.
Nejvyšší správní soud tedy musí připustit, že v jeho judikatuře existuje rozpor, pokud
jde o otázku, zda správním soudům přísluší posoudit věrohodnost podkladů a informací,
které žalovanému v rámci bezpečnostního řízení poskytly jiné subjekty a z nichž žalovaný
při svém rozhodování vycházel. Pokud by rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v předmětné
věci záviselo na posouzení této dosud rozporně řešené otázky, nezbylo by ve věci rozhodujícímu
senátu Nejvyššího správního soudu než se obrátit na rozšířený senát (§17 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ovšem dospěl k závěru, že tento postup v uvedené věci není na místě,
neboť Městský soud v Praze se sice odvolal na zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 68/2008 – 101, zároveň však postupoval rovněž podle právního
názoru pro stěžovatele příznivějšího, který vyplývá z již rovněž citovaných rozsudků Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 As 5/2008 – 63, a ze dne 25. 11. 2011,
č. j. 7 As 31/2011 - 101, neboť městský soud ve skutečnosti věrohodnost informací vyplývajících
z listin poskytnutých Ministerstvem obrany, Hlavním úřadem Vojenské zpravodajské služby,
zevrubně přezkoumal a také neprovedení znaleckého posudku k pravosti podpisů stěžovatele
na některých z těchto listin opřel rovněž o jiné důvody, než jen o rozsudek ze dne 6. 8. 2009,
č. j. 9 As 68/2008 – 101. Jak bude dále vysvětleno, Nejvyšší správní soud se přitom se závěry,
k nimž městský soud v rámci tohoto posouzení dospěl, plně ztotožňuje.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že městský soud zkoumal, zda uvedená
skutková tvrzení stěžovatele, jež zpochybňují pravdivost shromážděných podkladů a pravost
podpisů stěžovatele na nich obsažených, mohou vyvrátit skutkové závěry, k nimž dospěl
žalovaný. Zabýval se přitom primárně otázkou, zda zjištění o spolupráci stěžovatele
se Zpravodajskou správou mají dostatečnou oporu v podkladech shromážděných v průběhu
bezpečnostního řízení. Městský soud přitom v odůvodnění rozsudku řádně popsal své úvahy,
jimiž se řídil, a vysvětlil i výsledný závěr o t om, že zamlčení spolupráce stěžovatele
se Zpravodajskou správou představuje bezpečnostní riziko podle §23 odst. 2 písm. d) zákona
o ochraně utajovaných skutečností.
Shromážděné podklady zachycují činnost stěžovatele v období let x -x, kdy ke spolupráci
docházelo. Tyto podklady na sebe vzájemně logicky navazují a zachycují průběh spolupráce od
okamžiku vytipování stěžovatele až do okamžiku ukončení spolupráce. Záznam ze dne x popisuje
postup při vytipování stěžovatele, včetně ověření jeho osobních poměrů a předpokladů pro
výkon činnosti. Následující záznam ze dne x dokumentuje průběh získávací akce včetně
získávacího pohovoru, který se uskutečnil v době, kdy stěžovatel působil jako ataché na
zastupitelském úřadě ČSSR v Y. Součástí těchto podkladů je i závaz ek spolupráce ze dne x a
prohlášení o mlčenlivosti o skutečnostech, které se stěžovatel dozvěděl při získávacím pohovoru
dne x. Oba dokumenty jsou přitom opatřeny podpisem stěžovatele. Součást správního spisu tvoří
dále i záznamy o jednotlivých schůzkách orgánů Zpravodajské správy se stěžovatelem, které se
měly uskutečnit na zastupitelském úřadě ve dnech x, x, x, x, x, x, x, x, x a poté dne x v pražské
restauraci Svornost a dne x v restauraci na rohu ul. Lotyšské a ul. Jugoslávských partyzánů
v Praze 6. V těchto záznamech je zachycen průběh schůzek, je zde popsána činnost stěžovatele,
ale je zde hodnocen i jeho přístup k plnění úkolů. Některé záznamy obsahují i skutečnosti
z osobního života stěžovatele, např. v záznamu o schůzce konané dne x v restauraci Svornost je
uvedeno, že stěžovatel požádal o zkrácení schůzky, neboť se tři hodiny před jejím konáním
dozvěděl o úmrtí tchána a z toho důvodu musel nutně zařídit některé osobní záležitosti. Lze
upozornit i na záznam ze dne x, podle něhož byla stěžovateli během schůzky konané dne x
předána odměna za spolupráci ve výši 1000 Kčs, což dokládá i stvrzenka o předání odměny
opatřená podpisem stěžovatele. K ukončení spolupráce došlo podle záznamu ze dne x z důvodu
ukončení pobytu stěžovatele na zastupitelském úřadu v Y, a to ke dni x, což dokládá i další
prohlášení stěžovatele o zachování mlčenlivosti z téhož dne, které je taktéž opatřeno podpisem
stěžovatele.
Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem městského soudu, že shromážděné podklady
přesvědčivě zachycují průběh spolupráce stěžovatele se Zpravodajskou správou. Tyto podklady
tvoří chronologický a vzájemně na sebe navazující soubor záznamů a informací, které popisují
průběh spolupráce stěžovatele se Zpravodajskou správou. Mezi jednotlivými záznamy
se nevyskytují žádné podstatné rozpory nebo nejasnosti. Jejich obsah svědčí o tom, že v průběhu
spolupráce docházelo k aktivnímu a vědomému styku stěžovatele s orgány Zpravodajské správy.
Stěžovatel předával Zpravodajské správě informace a byl podle záznamů za plnění úkol ů dvakrát
odměněn, v jednom případě je předání odměny doloženo i stvrzenkou s podpisem stěžovatele.
Pokud jde o plnění úkolů, stěžovatel podle záznamů vyjadřoval svůj zájem a spokojenost
se spoluprací. V závěrečném hodnocení po ukončení spolupráce bylo plnění úkolů hodnoceno
jako kvalitní. Je proto třeba souhlasit s názorem městského soudu, že nic nenasvědčuje tomu,
že by orgány Zpravodajské správy vyhotovovaly smyšlené záznamy o spolupráci, které
jsou natolik rozsáhlé a obsahují tolik detailů o činnosti s těžovatele, o jeho osobních poměrech,
včetně událostí ze soukromého života stěžovatele nebo o jeho přístupu k plnění zadaných úkolů,
jako je tomu v daném případě. Navíc z obsahu jednotlivých záznamů Zpravodajské správy
vyplývá, že se na vytipování stěžovat ele, jeho řízení a vyhodnocování jeho činnosti podílelo více
než deset osob, které jsou v jednotlivých záznamech označeny anonymními číslicemi. Tyto osoby
se účastnily schůzek se stěžovatelem, schvalovaly podklady a dohlížely na činnost stěžovatele.
Je více než nepravděpodobné, že by se takové množství osob podílelo na vytváření fingovaných
záznamů o spolupráci se stěžovatelem, a to pouze z toho důvodu, aby došlo k legalizaci či zakrytí
zdroje informací, které jiný orgán Zpravodajské správy zjistil na zákla dě běžného služebního
styku či jiným způsobem, jak se domnívá stěžovatel.
Tvrzení, že předmětné záznamy zachycují pouze smyšlené události, odporuje i skutečnost,
že z obsahu záznamů je zjevná i určitá zdrženlivost stěžovatele ve vztahu ke spolupráci s orgány
Zpravodajské správy. To je patrné zejména z toho, že si stěžovatel podle záznamů vyžádal
po provedení získávacího pohovoru určitý čas na rozmyšlenou a poté si při podpisu závazku
vymínil, že mu budou svěřeny pouze takové úkoly, s jejichž plněním vyjádří výslovný souhlas.
Tuto podmínku stěžovatele potvrzuje i poznámka zpravodajského orgánu na záznamu
o získávací akci ze dne x, podle níž nelze hodnotit reakci stěžovatele jako odpovědný přístup, ale
spíše se jedná o „vychytralý přístup“. Z dalších záznamů vyplývá i to, že po celou dobu
spolupráce stěžovatel odmítal podílet se na vytipování nových spolupracovníků a podílel
se pouze na získávání informací. Stěží lze logicky vysvětlit, proč by zpravodajské orgány
vyhotovovaly záznamy o smyšlené činnosti stěžov atele, aby tím zakryly skutečný zdroj informací,
a zároveň v těchto záznamech uváděly skutečnosti svědčící o tom, že stěžovatel
je ke své spolupráci zdrženlivý.
Jak tedy uvedl již městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, tvrzení, jimiž
se stěžovatel bránil, nejsou způsobilá zpochybnit věrohodnost shromážděných informací
a podkladů o jeho vědomé spolupráci se Zpravodajskou správou. Je třeba zdůraznit, že stěžovatel
nenabídl věrohodné vysvětlení pro své tvrzení, že údaje obsažené v dokumentech Zpravodajské
správy jsou smyšlené. Nadto svá tvrzení nedoložil žádným relevantním důkazem. Jeho názor,
že příslušný pracovník Zpravodajské správy vytvořil fingovaný svazek, aby legalizoval či zakryl
skutečný zdroj informací, které by bylo možné zjistit i z běžného služebního styku, je pouhou
spekulací.
Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení, že pražské restaurace, v nichž se měly konat
jeho schůzky s orgánem Zpravodajské správy ve dnech x a x, není pravdou, že by městský soud
tato tvrzení opominul, jak vyplývá z odůvodnění na str. 15 rozsudku městského soudu. Ani
v tomto případě stěžovatel ovšem nedoložil uvedené tvrzení žádným relevantním důkazem, a
tedy neunesl důkazní břemeno, jež ho ve vztahu k tvrzeným skutečnostem v soudním řízení
správním tížilo. Již z tohoto důvodu nelze shledat důvodnou námitku, že se městský soud s tímto
tvrzením nevypořádal. Podle názoru Nejvyššího správního soudu by ovšem ani případná
nesprávnost týkající se označení míst konání schůzek nemohla vyvrátit zjištění o spolupráci
stěžovatele se Zpravodajskou správou. Je totiž zjevné, že označení těchto míst v příslušných
záznamech není zcela přesné. Tato místa jsou označena jako „restaurace SVORNOST
v Dejvicích“ a „restaurace na rohu ul. Jugoslávských partyzánů a ul. Lotyšské v Praze 6“. Není
tedy vyloučeno, že došlo pouze k nepřesnosti (ať již zamýšlené či nezamýšlené), pokud jde o
označení míst schůzek. Rozhodující však je především skutečnost, že se jedná o údaje, které se
přímo netýkají samotné činnosti stěžovatele a nemají tedy zásadní význam ve vztahu k souhrnu
všech zjištěných informací o spolupráci stěžovatele se Zpravodajskou správou. Jak již bylo
uvedeno, shromážděné podklady tvoří logicky uspořádaný, vzájemně na sebe navazující a vnitřně
nerozporný souhrn informací svědčících o dlouhodobé vědomé spolupráci stěžovatele se
Zpravodajskou správou. Případná nesprávnost spočívající pouze v nepřesném označení místa
schůzek proto nemůže věrohodnost záznamů Zpravodajské správy zásadně ovlivnit.
S uvedenými námitkami, jimiž stěžovatel brojil prot i skutkovým zjištěním žalovaného
a městského soudu, úzce souvisí i další stížní námitka, podle níž měl městský soud provést důkaz
posudkem znalce z oboru písmoznalectví k posouzení pravosti podpisů stěžovatele na listinách,
které jsou součástí správního spisu. Stěžovatel tvrdil, že závazek ke spolupráci ze dne x,
prohlášení o mlčenlivosti ze dne x a x ani jiné písemnosti Zpravodajské správy osobně
nepodepsal. Stejně jako v případě ostatních tvrzení však stěžovatel nenabídl žádné věrohodné
zdůvodnění, proč podpisy na uvedených listinách nejsou pravé. Stěžovatel uvedl pouze to, že tyto
listiny nepodepsal, přičemž důvodem pro vyhotovení záznamů svědčících o spolupráci
stěžovatele mohla být podle jeho názoru snaha legalizovat skutečný zdroj informací. Jak však j iž
bylo řečeno, okolnosti pořízení záznamů a jejich obsah svědčí o tom, že se jedná o zachycení
skutečné činnosti stěžovatele.
Důvodné pochybnosti o pravosti podpisů nevyvolává ani vlastní podoba podpisů
stěžovatele na příslušných listinách. Podpisy nesou shodné rysy, byť se v jednotlivých dílčích
znacích odlišují. Zcela shodná je podoba křestního jména stěžovatele. Naopak zčásti se liší
podoba příjmení stěžovatele, zejména pokud jde o podpis na prohlášení o mlčenlivosti ze dne x a
podpis na závazku spolupráce ze dne x. Nicméně obě formy podpisu se vyskytují i na pozdějších
písemnostech podepsaných stěžovatelem, např. v dotazníku pro bezpečnostní prověrku fyzické
osoby ze dne x. Ani vnější podoba podpisů tedy prima facie nepodporuje stěžovatelovo tvrzení o
nepravosti podpisů.
Okolnosti, za nichž lze úspěšně zpochybnit pravost podpisu a domoci se jeho posouzení
příslušným znalcem, se Nejvyšší správní soud již zabýval, byť v jiném kontextu, v rozsudku
ze dne 29. 11. 2007, č. j. 1 Afs 7/2007 - 359, dostupném na www.nssoud.cz. Daná věc se týkala
posouzení pravosti podpisu daňového subjektu na poštovní doručence, závěry vyslovené v tomto
rozsudku je však možné do určité míry vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Podle
citovaného rozsudku „ten, kdo hodlá doručení písemnosti (resp. pravost podpisu
na doručence - pozn. NSS) zpochybnit, musí nejprve sám unést břemeno tvrzení, tedy musí
předložit taková skutková tvrzení, která jsou skutečně způsobilá doručení zpochybnit,
neboť vytvářejí věrohodnou verzi reality, podle níž předmětná zásilka doručena nebyla. (…)
ne každá námitka vznesená proti doručení musí být relevantní, ale pouze taková, která
je schopna verzi reality , z níž vycházely finanční orgány, relevantně zpochybnit“ (Důraz
doplněn.). Obdobně i v případě podpisu na jiných listinách platí, že popírá -li účastník,
ať již v průběhu správního řízení nebo později v řízení před soudem, pravost podpisu, musí
nabídnout relevantní tvrzení, která jsou způsobilá pravost podpisu zpochybnit tím, že nabízejí
věrohodné vysvětlení, proč se nejedná o pravý podpis. Vzhledem k tomu, že v daném případě
stěžovatel své tvrzení o nepravosti podpisů nijak nevysvětlil a nesdělil žádné relevantní
skutečnosti svědčící o tom, že by se mělo jednat o zfalšované podpisy, ztotožnil se Nejvyšší
správní soud s názorem městského soudu, že v daném případě nebyl důvod k provedení důkazu
znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví.
Ze všech shora uvedených důvodů tedy shledal Nejvyšší správní soud, že stížní námitky,
kterými stěžovatel brojil proti zjištění, že vědomě spolupracoval v letech x-x se Zpravodajskou
správou, jakož i námitka týkající se neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru
písmoznalectví k posouzení pravosti podpisů stěžovatele, jsou nedůvodné.
Poslední stížní námitka se týká výkla du pojmu bezpečnostní riziko podle §23 zákona
o ochraně utajovaných skutečností. Existence bezpečnostního rizika je vylučující podmínkou
bezpečnostní spolehlivosti, neboť podle §23 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných skutečností
za bezpečnostně spolehlivou nebyla považována osoba, u které bylo zjištěno bezpečnostní riziko.
Účelem bezpečnostního řízení, při němž se zkoumá bezpečnostní spolehlivost navrhované
osoby, je primárně ochrana utajovaných skutečností (nyní informací), s nimiž může tato osoba
přijít v budoucnosti do styku. Zkoumání bezpečnostní spolehlivosti je tedy preventivním
opatřením, jehož cílem je zabránění možnému budoucímu zneužití či vyzrazení utajovaných
skutečností (informací) neoprávněným osobám. Posouzení existence bezpečnostních rizik , které
je součástí bezpečnostního řízení, tak v sobě nutně zahrnuje i jistou predikci budoucího chování
navrhované osoby. Jak uvedl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 30. 1. 2009,
č. j. 5 As 44/2006 - 74, dostupném na www.nssoud.cz: „Pojem „riziko“ v sobě zahrnuje určitou obavu,
nebezpečí, možnost škody, ohrožení. Pojem bezpečnostního rizika je tedy nutno vykládat tak, že shromážděné
podklady se vyhodnocují ve vztahu k eventuální možnosti bezpečnostního rizika, což znamená, že pro závěr
o bezpečnostní nespolehlivosti postačuje již samotné podezření z existence bezpečnostních rizik. “ Jinými slovy,
bezpečnostní riziko je dáno v těch případech, kdy na základě skutečností zjištěných
ze shromážděných podkladů lze mít důvodné pochybnosti o tom, že navrhovaná osoba
je způsobilá plnit povinnosti stanovené zákonem o ochraně utajovaných skutečností, zejména
povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných skutečnostech a povinnost dodržovat ochranu
utajovaných skutečností. Posouzení existence bezpečnostního riz ika se však primárně odvíjí od
skutečností zjištěných v průběhu bezpečnostního řízení, tedy od skutečností existujících v době
rozhodování správního orgánu. Zjištěné skutkové okolnosti musí ve svém souhrnu být
přesvědčivým podkladem pro závěr, že v konkrét ním případě je naplněna některá z okolností
představujících bezpečnostní riziko podle §23 odst. 2 a 3 zákona o ochraně utajovaných
skutečností. Zjištěné skutečnosti tedy musí mít dostatečnou oporu v podkladech shromážděných
žalovaným, případně ve skutečnostech sdělených osobou, jejíž bezpečnostní spolehlivost
je posuzována.
V daném případě žalovaný shledal u stěžovatele bezpečnostní riziko podle §23 odst. 2
písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností, konkrétně chování, které může mít vliv
na důvěryhodnost stěžovatele. Naplnění této skutkové podstaty spatřuje žalovaný v tom,
že stěžovatel v průběhu bezpečnostního řízení zamlčel svoji dřívější spolupráci se Zpravodajskou
správou v letech x-x. Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že n euvedení některého údaje či
uvedení nepravdivého údaje může mít za následek posouzení osoby jako nedůvěryhodné, a tudíž
bezpečnostně rizikové. Úvaha o tom, zda jde o chování, které může mít vliv na důvěryhodnost
prověřované osoby, musí ovšem vycházet i z okolností takového jednání a ze závažnosti
neuvedené informace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2007,
č.j. 2 As 38/2006 - 69, dostupný na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud má za to, že
skutečnosti vyplývající z podkladů obsažených ve správním spise plně odůvodňují závěr o tom,
že stěžovatel v průběhu bezpečnostního řízení zamlčel údaj o své dřívější spolupráci
se Zpravodajskou správou. Je přitom třeba zdůraznit, že stěžovateli není vytýkána samotná
spolupráce s touto rozvědnou organizací, a to tím spíše, že ze shromážděných podkladů vyplývá,
že se ke spolupráci stavěl relativně zdrženlivě, na což poukázal již městský soud a na což
paradoxně poukazuje ve své kasační stížnosti sám stěžovatel, jakkoli zároveň pravdivost těchto
informací zpochybňuje. Důvodem nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi bylo
však to, že stěžovatel tuto spolupráci neuvedl v bezpečnostním dotazníku a následně ji popřel
i na základě přímé otázky při bezpečnostním pohovoru, přestože byl příslušným státním
orgánem zbaven mlčenlivosti. S ohledem na vylíčenou délku, intenzitu a průběh spolupráce
se Zpravodajskou správou je třeba hodnotit zamlčení této skutečnosti jako chování, které může
mít vliv na důvěryhodnost stěžovatele ve smyslu §23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně
utajovaných skutečností. Z tohoto důvodu shledal Nejvyšší správní soud i tuto stížní námitku
týkající se výkladu §23 zákona o ochraně utajovaných skutečností nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že zjištění, z nichž jsou dovozovány důvody
bezpečnostní nespolehlivosti stěžovatele podle §23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně
utajovaných skutečností, mají dostatečnou oporu v podkladech obsažených ve správním spise.
Žalovaný řádně vysvětlil, proč shledal v chování stěžovatele spočívajícím v zamlčení své dřívější
spolupráce se Zpravodajskou správou možné bezpečnostní riziko. Následně se i městský soud
řádně vypořádal s námitkami, které stěžovatel vznesl po seznámení se s odtajněnými podklady
proti skutkovým zjištěním žalovaného, a vysvětlil, proč dospěl k závěru, že shromážděné
podklady svědčí o tom, že stěžovatel se Zpravodajskou správou spolupracoval. Nelze tedy
než souhlasit se závěrem žalovaného a městského soudu, že v daném případě je na straně
stěžovatele dáno bezpečnostní riziko podle §23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných
skutečností.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou,
a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, které mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 20. června 2012
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu