ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.40.2013:15
sp. zn. 5 As 40/2013 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
P. Č., proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2013,
č. j. 6 A 252/2011 - 19,
takto:
I. Návrh na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamítá .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 27. 6. 2011 se žalobce domáhá vydání rozsudku, kterým má soud
žalovanému zakázat pokračování v porušování práva žalobce na svobodný přístup k informacím
i práva na účinný opravný prostředek a přikázat žalovanému obnovit stav před zásahem tím,
že žalobci poskytne informace, o které žalobce požádal žalova ného v bodě 2 žádosti ze dne
4. 2. 2011 a v bodě 1 žádosti ze dne 15. 3. 2011 podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu
k informacím“).
Vzhledem k tomu, že žalobce s podáním žaloby nesplnil poplatkovou povinnost
a neučinil tak ani později, vyzval jej Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2011,
č. j. 6 A 252/2011 - 13, k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby. Žalobce posléze
podáním ze dne 5. 12. 2011 požádal o osvobození od soudních poplatků, neboť jeho majetkové
poměry mu neumožňují soudní poplatek uhradit.
Městský soud usnesením ze dne 11. 3. 2013, č. j. 6 A 252/2011 - 19, rozhodl,
že se žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznává.
Podle městského soudu žalobce doložil, že jeho majetkové poměry odůvodňují
osvobození od soudních poplatků, zároveň jsou zde ale dány důvody žalobci toto dobrodiní
odepřít. Městský soud své rozhodnutí odůvodnil množstvím a povahou sporů, které žalobce vede
a tím, že žalobce institut osvobození od soudních poplatků zneužívá. S poukazem na dosavadní
judikaturu Nejvyššího správního soudu pak městský soud konstatoval, že se žalobce domáhá
poskytnutí informací a následně vede spory, které jsou vyvolány jeho zájmem o veřejné záležitosti
a o fungování veřejných institucí, avšak vůbec se nedotýkají jeho životní sféry. I v nynějším
případě se požadované informace jeho životní sféry nijak nedotýkají, nemohou ovlivnit život
žalobce ve smyslu jeho majetkové sféry, životních podmínek či jiných podobně zásadních
okolností. Na základě uvedeného a s odvoláním se na další závěry vyplývající z judikatury
Nejvyššího správního soudu dospěl městský soud k závěru, že není dán důvod pro osvobození
žalobce od soudních poplatků.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností, z níž vyplývá,
že považuje závěry městského soudu za nesprávné. Stěžovatel označil několik pochybení
městského soudu, jež jsou podle jeho názoru důvodem pro zrušení vydaného rozhodnutí.
Městský soud podle stěžovatele své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, jeho závěr o tom,
že žaloba je zjevně neúspěšná, je nesprávný, dle stěžovatele městský soud svévolně ignoruje
platnou právní úpravu na úkor judikatury, která se netýká věci samé. Na daný případ nel ze
vztáhnout závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 – 66, publikovaném pod č. 2601/2012 Sb. NSS, neboť se týkal jiné věci. Dále
stěžovatel poukázal na to, že žádná osoba není povinna prokazovat právní zájem na poskytnutí
informací, ani ho zdůvodňovat. Přístup k soudu nelze regulovat neosvobozením od soudních
poplatků. Stěžovatel je také toho názoru, že postup městského soudu vede k omezení práva
na přístup k soudu, resp. diskriminaci nemajetných účastníků řízení a omezení jejich práva
na poskytnutí informací.
Podáním doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 3. 6. 2013 následně stěžovatel
požádal o „ustanovení povinného zástupce“ pro řízení o kasační stížnosti, což odůvodnil odkazem na
obsah samotné kasační stížnosti i na svou nemajetnost.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), přičemž s ohledem na
danou procesní situaci není nutné (viz níže), aby byl stěžovatel v řízení o dané kasační stížnosti
zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo
na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení (§35
odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je r ozhodnutí, jímž byla
zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků, by trvání jak na podmínce uhrazení
soudního poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen
další řetězení téhož problému. Trvání na těchto podmínkách, vzhledem ke specifické povaze
napadeného usnesení, by vedlo k popření cíle, který účastník podáním žádosti sledoval ,
a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom, zda
účastník měl být od soudních poplatků osvobozen či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77, www.nssoud.cz). Kasační stížnost
lze tedy i při absenci těchto podmínek projednat.
Nejvyšší správní soud taktéž v souvislosti s návrhem na ustanovení zástupce pro řízení
o kasační stížnosti na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že ustanovení zástupce pro řízení
o kasační stížnosti není nezbytně nutné k ochraně práv stěžovatele, pročež jeho návrh zamítl.
Zdejší soud také dodává, že i když stěžovatel své kasační námitky nepodřadil pod žádný
ze zákonem stanovených důvodů, připadá podle obsahu kasační stížnosti v úvahu kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud v souladu se svou konstantní
judikaturou vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají důvody seznatelné a podřaditelné
pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody nepodřadí jednotlivým zákonným
ustanovením, či tak učiní nepřesně“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského (městského) soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že individuální osvobození od soudních poplatků
je procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých
poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Tento druh osvobození od soudních poplatků je upraven v §36 odst. 3 s. ř. s. Z dikce tohoto
ustanovení především vyplývá, že účastník může být zčásti a zcela výjimečně plně osvobozen
od soudních poplatků při současném splnění těchto tří předpokladů: a) podání žádosti
o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný,
c) doložení nedostatku prostředků. Mimo toto ustanovení se dílčím způsobem aplikuje rovněž
§138 o. s. ř., za použití §64 s. ř. s., podle něhož lze přiznat účastn íku řízení osvobození
od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Citované
ustanovení o. s. ř. rovněž pamatuje na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem
nese znaky svévole (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 8 As 22/2010 - 91, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66,
publikovaný pod č. 2601/2011 Sb. NSS).
K podmínkám, za nichž soud může žadateli upřít dobrodiní osvobození od soudního
poplatku v kontextu uvedených právních úprav, se vyjádřil i rozšířený senát Nejvyšší správního
soudu v usnesení ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74 , publikovaném pod č. 2099/2010 Sb.
NSS, když dovodil, že „slovo „může“ užité v §36 odst. 3 větě první s . ř. s. ovšem dává soudu určitý,
byť ve světle judikatury Ústavního soudu poměrně nevelký, prostor pro uvážení, zda, i když jsou podmínky
pro osvobození splněny, tj. účastník nemá dostatek prostředků a není naplněna ani negativní podmínka
osvobození zakotvená ve větě druhé zmíněného ustanovení, není výjimečně namístě mu dobrodiní osvobození
od soudních poplatků odepřít. Soudní uvážení se musí řídit stejnými pravidly jako uvážení správní, tj. zejména
se musí vyvarovat libovůle, rozlišovat mezi různými případ y na základě racionálních, logických
a nediskriminačních kritérií a posuzovat obdobné případy obdobně a různé případy různě. Tato povinnost při
soudním uvážení plyne z principu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Znamená to, že budou -li
podmínky podle §36 odst. 3 věty prvé a věty druhé s. ř. s. splněny, pravidelně to povede k osvobození od soudních
poplatků, a to v míře, která bude odpovídat majetkové nouzi účastníka řízení. Je proto žádoucí účastníka
osvobodit jen částečně, lze-li po něm spravedlivě požadovat, aby byť jen z určité části svoji poplatkovou povinnost
splnil. Neosvobození bude za splnění podmínek výjimkou z pravidla, pro kterou musí existovat vážné skutkové
důvody, které je soud v rámci odůvodnění svého uvážení povinen přezkoum atelně vyložit, přičemž vždy musí mít
na paměti, že základním smyslem a účelem uvedeného ustanovení je zajistit rovný přístup osob k soudní ochraně,
tj. výkon ústavně zaručeného základního práva “.
K okolnostem, za kterých je namístě nepřiznat stěžovateli osvobození od soudních
poplatků, se Nejvyšší správní soud vyslovil též v rozsudku ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 – 66, na který ve svém rozhodnutí poukázal již městský soud. V tomto
rozsudku zdejší soud konstatoval, že „zvláštním důvodem k odepření osvobození od soudního poplatku
je povaha sporů, které stěžovatel před správními soudy v poslední době v mnoha případech vede. A k nim patří
i projednávaná věc. Krajskému soudu i Nejvyššímu správnímu soudu je z jejich úřední činnosti známo,
že stěžovatel vede s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací
podle zákona č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které často pokračují jako spory soudní. (…) Tyto
spory přitom nejsou takového charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry.
Netýkají se, a to ani nepřímo, stěžovatelova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Jde
naopak o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných ins titucí. Takové spory
má stěžovatel plné právo vést, dává- li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost
účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových sporů, které je zásadně povinen hradit
každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování od soudních poplatků. Osvobození
od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím chudým osobám vést bezplatně spory podle své libosti,
nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly
(neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní
ochraně. Takovou povahu však předmětný spor nemá. Jde o poskytnutí pokynu obecné povahy nejvyššího státního
zástupce, přičemž ze žádných okolností neplyne, že by stěžovatel měl důvod vztahující se k jeho životní sféře,
aby si uvedený dokument vyžádal. Stěžovatel má jistě právo snažit se takový dokument získat,
avšak za existujících konkrétních okolností, z nichž je patrné, že předmětný spor nespadá do kategorie těch, které
se týkají jeho životní sféry, je na místě mu výjimečně osvobození od soudních poplatků odepřít“.
V posuzovaném případě je důležité, že městský soud dostatečně zvážil stěžovatelovu
žádost o osvobození od soudních poplatků ze všech uvedených hledisek. Nejvyšší správní soud
se zcela ztotožňuje s názorem, že se v posuzované věci jedná o další z případů nadužívání
žalobního práva stěžovatelem. Stěžovatel se podáním žaloby faktick y domáhá poskytnutí
informací o příloze č. 7 poštovních pravidel a jejích novelách. Činí tak za situace, kdy
mu žalovaný, jak vyplývá ze správních spisů, srozumitelně sdělil, že těmito informacemi
nedisponuje. Nadto není nijak zřejmé, že by požadované info rmace měly reálnou vazbu
k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo,
stěžovatelova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Zdejšímu soudu
je přitom z úřední činnosti známo, že stěžovatel vedl a vede před správními soudy velké množství
obdobných sporů, v nichž se domáhá poskytnutí informací obdobného charakteru na základě
zákona o svobodném přístupu k informacím. Nadto lze uvést, že jeho postup je de facto ve všech
řízeních totožný. Dle názoru zdejšího soudu stěžovateli nejde o úspěšné dovedení řízení
do konce, nýbrž se snaží o neustálé prodlužování sporů bezbřehými polemikami. Městský soud
v napadeném usnesení jasně a srozumitelně konstatoval skutkové a právní důvody, na jejichž
základě žádost o osvobození od soudních poplatků zamítl. Ze strany městského soudu se tak
nejedná o svévolný postup a za daných okolností je třeba s jeho závěry souhlasit.
Nejvyšší správní soud tak musí konstatovat, že se městský soud dostatečným způsobem
zabýval naplněním podmínek pro osvobození od soudních poplatků a oprávněně dospěl
k závěru, že za dané situace je zcela namístě stěžovateli nepřiznat osvobození od soudních
poplatků. Zdejší soud také dodává, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani do značné míry
nesrozumitelná argumentace stěžovatele, provázená expresivními výrazy, kterou lze jen velmi
těžko myšlenkově uchopit, natož se s ní podrobně logicky vypořádat.
Nejvyšší správní soud dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo
by mu tedy právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených, z obsahu soudního spisu však
plyne, že mu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. července 2013
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu