ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.40.2015:38
sp. zn. 5 As 40/2015 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: L. V.,
zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze, Na Zlatnici 301/2,
proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem v Praze, Budějovická 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2015, č. j. 22 A 24/2014 -
38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností rozsudek Krajského soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
14. 1. 2014, č. j. 527/2014-900000-304.1, sp. zn. 63242/2013-900000-304.1, kterým bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále
jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 5. 11. 2013, č. j. 29638-12/2013-530000-12,
a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
I. Vymezení věci
Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným z přestupku
podle §42a odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), kterého se dopustil
porušením právní povinnosti vyplývající z §21e odst. 1 písm. a) zákona o pozemních
komunikacích tím, že jako řidič motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia, registrační značky X,
mezinárodní poznávací značky CZ, užil dne 3. 2. 2013 v 14:20 hod. zpoplatněnou pozemní
komunikaci dálnici D1 v úseku 198,5 km ve směru jízdy Praha, aniž by byl uhrazen časový
poplatek způsobem uvedeným v §21a zákona o pozemních komunikacích a dálniční kupon by
byl umístěn ve vozidle způsobem uvedeným v §2 odst. 4 vyhlášky č. 435/2012 Sb., o užívání
pozemních komunikací, zpoplatněných časovým poplatkem a o změně vyhlášky č. 527/2006 Sb.,
o užívání zpoplatněných pozemních komunikací a o změně vyhlášky Ministerstva dopravy a
spojů č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších
předpisů. Za spáchání přestupku byla stěžovateli podle §42a odst. 7 písm. d) zákona o
pozemních komunikacích, za použití §11 odst. 1 písm. b), ustanovení §12 odst. 1, §13 odst. 1
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
přestupcích“) uložena pokuta ve výši 2000 Kč. Podle ustanovení §79 odst. 1 zákona o
přestupcích, ve spojení s §1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka
nákladů řízení o přestupcích, byla stěžovateli uložena povinnost uhradit paušální částku nákladů
řízení ve výši 1000 Kč.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti stěžovatele
V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že nebylo prokázáno, že by vozidlo řídil v úseku
komunikace podléhajícímu časového zpoplatnění. V úředních záznamech bylo tvrzeno,
že byl zastaven na parkovišti ležícím mimo těleso dálnice. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že nebyl
řidičem v době, kdy vozidlo přijelo na čerpací stanici; jeho tvrzení nebylo v rozporu s žádným
důkazem, ani podkladem pro rozhodnutí. Krajský soud takovému tvrzení nepřisvědčil
s odůvodněním, že stěžovatel byl dle úředních záznamů zastaven na výjezdu z čerpací stanice
na dálnici. Dle stěžovatele je úvaha soudu nesprávná. Skutečnost, že byl zastaven „na výjezdu“
z čerpací stanice, nijak neprokazuje, že řídil též před zastavením na čerpací stanici, a proto nijak
nevyvrací jeho tvrzení, že vozidlo neřídil. Pokud krajský soud svůj úsudek opřel toliko o úřední
záznamy, pak je jeho rozhodnutí dle stěžovatele nezákonné pro nedostatek důvodů, neboť úřední
záznam není důkaz (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 96/2008 - 115, ze dne
22. 1. 2009).
Krajský soud svou úvahu opřel o tvrzení policistů v úředním záznamu, dle kterého
„řidičem vozidla přijíždějícího i odjíždějícího byla stejná osoba“. Stěžovatel i ve vztahu k tomuto
skutkovému zjištění namítá, že krajský soud nemohl vyvracet žalobní tvrzení úředním záznamem;
soud měl rozhodnutí žalovaného zrušit pro nedostatek důvodů, nebo doplnit dokazování
svědeckou výpovědí policistů. Policisté nemají povinnost v úředních záznamech uvádět pravdu
a nic nezamlčovat, oproti svědecké výpovědi. Pokud krajský soud hodnotil úřední záznamy tak,
že tyto stavěl na roveň svědecké výpovědi, aniž by se dále zabýval jejich věrohodností, pak je dle
stěžovatele jeho rozhodnutí nezákonné.
Stěžovatel dále považuje napadený rozsudek za mírně zmatečný, neboť není zřejmé,
z jakého důvodu soud žalobu zamítl; zda proto, že měl za prokázané, že stěžovatel řídil vozidlo
též na tělese dálnice při příjezdu na čerpací stanici (1), nebo proto, že též řízení vozidla
po parkovišti čerpací stanice - soukromém pozemku, je přestupkem, neboť též parkoviště
na soukromém pozemku podléhá zpoplatnění (2).
V případě důvodu 1 je dán důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“), neboť
správní orgán vycházel ze skutkové podstaty, která nemá oporu ve spisech, resp. v provedeném
dokazování, jakož i pro nesprávné posouzení správní otázky, tj. důvod dle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., neboť krajský soud nesprávně posoudil přípustnost úředních zákazů k provedení
dokazování a zcela nekriticky, bez jejich zkoumání, je hodnotil tak, že „vyvrací žalobní tvrzení“.
V případě důvodu 2 je dán důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť stěžovatel zastává názor, že „čerpací stanice OMV na dálnici D1“ není zpoplatněným
úsekem komunikace. Zpoplatněno je totiž užití komunikace, kterou určí prováděcí právní předpis
a která je označena dopravní značkou označující zpoplatnění (§20 odst. 1 zákona o pozemních
komunikacích). Krajský soud sice vysvětlil svůj názor tak, že vjezd z dálnice na čerpací stanici
není označen dopravní značkou „konec dálnice“ [aniž toto tvrzení prokázal, nebo by mělo oporu
ve spise, což též představuje důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], avšak
netvrdil, že by „čerpací stanice OMV na dálnici D1“ byla určena jako zpoplatněná prováděcím
právním předpisem. Dle názoru stěžovatele není též přípustné, aby stát vybíral peníze za užití
komunikace umístěné na soukromém pozemku, která není v majetku státu a stát její výstavbu
nefinancoval.
Stěžovatel dále namítal, že mu v průběhu řízení nebyly doručovány písemnosti – zejména
předvolání k ústnímu jednání a rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel argumentoval, že tento
stav (jak následně ze spisu zjistil) byl způsoben tím, že správní orgán prvého stupně neopatřil
odchozí e-maily elektronickým podpisem, a proto je filtr v poště stěžovatele vyhodnotil jako
nežádoucí. Stěžovatel uvádí, že dle jeho názoru totiž má právo očekávat, že e-maily od státní
správy budou vždy elektronicky podepsány.
Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že „soud nemá důvodné pochybnosti o tom,
že těmto povinnostem (opatřit e-mail elektronickým podpisem) správní orgán prvního stupně v daném případě
dostál.“. Takové tvrzení soudu je však pouhou spekulací. Stěžovatel nepopírá, že mohl součástí
žaloby předložit též např. znalecký posudek, aby jeho tvrzení bylo postaveno najisto, avšak
považoval obstarání a provedení takového důkazu za nadbytečné, když žalovaný skutečnosti
tvrzené stěžovatelem nerozporoval. Krajský soud se pak ztotožnil s žalobním tvrzením, že pokud
by písemnosti nebyly opatřeny elektronickým podpisem, představovalo by to zásadní vadu řízení
(cit. „soud nijak nerozporuje argumentaci žalobce týkající se nutnosti elektronického podpisu dokumentů
zasílaných správními orgány“). Stěžovatel považuje takový postup za nesprávný, krajský soud
hodnotil vyjádření stran nesprávně, kdy sám vyjádřil stanovisko, které nemá oporu ve spise,
ani v tvrzení žádné strany sporu.
Závěrem pak krajský soud dospěl k závěru, že není přímo rozhodné, zda je elektronicky
opatřena přímo e-mailová zpráva; podstatné je, zda je elektronicky opatřena její příloha.
Stěžovatel se s tímto tvrzením neztotožňuje, neboť obdobně, učiní-li stěžovatel podání zprávou
prostou elektronického podpisu, obsahující elektronicky podepsanou přílohu, nelze na takto
odeslaný e-mail hledět jako na podání (§37 odst. 4 správního řádu). Analogicky platí stejná
povinnost též pro doručování písemností správními orgány účastníkům řízení, neboť právě
elektronický podpis identifikuje odesílatele zprávy a dává tak adresátu na vědomí, zda jde o úřední
korespondenci, nebo o potenciálně nebezpečnou přílohu e-mailu; srov. rozsudek zdejšího soudu
č. j. 6 As 218/2014 - 34, ze dne 15. 12. 2014: „Shodná je judikatura zdejšího soudu, kterou stěžovatel sám
připomíná (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ans 5/2010 - 5) a která říká, že je to právě
elektronický podpis, který zaručuje identifikaci odesílatele).
Rovněž soud nesprávně posoudil, zda elektronicky vypravované rozhodnutí žalovaného
bylo opatřeno elektronickým podpisem. Soud vycházel toliko z „naskenovaného dialogového
okna e-mailové zprávy“, které však nijak nevyvrací žalobní tvrzení, že (pokud byl tento e-mail
vypraven) nebyl podepsán elektronickým podpisem, a proto nemohl být považován za řádný
pokus o vypravení písemnosti dle §19 odst. 8 správního řádu, a proto nemohlo být rozhodnutí
žalovaného doručeno fikcí dne 27. 1. 2014, ale teprve nahlédnutím do spisu dne 25. 3. 2014,
tj. po zániku odpovědnosti za přestupek. Krajský soud nesprávně posoudil právní otázku,
zda bylo rozhodnutí žalovaného doručeno po zániku odpovědnosti za přestupek.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zastává názor, že stěžovatelova argumentace
je založena na nesprávném výkladu právních norem. Stěžovatel v kasační stížnosti brojí proti
použitelnosti úředního záznamu vyhotoveného policisty, jehož obsahem je podezření ze spáchání
přestupku, jakožto důkazu. Žalovaný se s námitkou stěžovatele neztotožňuje. S ohledem
na menší formálnost přestupkového řízení není třeba dovést zákaz použití úředních záznamů
tak daleko jako v řízení trestním. K použití úředního záznamu jako důkazu v přestupkovém řízení
se vyjadřuje i judikatura, např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 19/2007,
ze dne 27. 9. 2007, soud konstatuje:„Není důvodu se domnívat, že by obsah výše uvedeného
úředního záznamu neodpovídal skutečnosti. Tento úřední záznam je plně použitelným listinným důkazem
ve smyslu §34 odst. 2 správního řádu, přičemž aplikovatelnost správního řádu na řízení o přestupku vyplývá
z odkazu na obecné předpisy o správním řízení, obsaženého v §51 zákona o přestupcích“.
V obdobném duchu hovoří i novější judikatura Nejvyššího správního soudu; např. rozsudek
ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 4 As 17/2012, nebo rozsudek ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 2 As 67/2011.
Žalovaný nesouhlasí s přesvědčením stěžovatele, zastávaném v kasační stížnosti, že nebylo
prokázáno, že by stěžovatel řídil vozidlo v úseku komunikace podléhajícímu časovému
zpoplatnění, protože údajně nebyl řidičem v době, kdy vozidlo přijelo na čerpací stanici. Naopak
z dokumentu „Úřední záznam“ č. j. KRPB – 27388-4/PŘ-2013-060042-BOH, ze dne
22. 2. 2013, je patrné, že kontrolní hlídka Policie ČR zřetelně viděla, že s vozidlem přijel
a odjížděl stejný řidič, resp. stěžovatel. Obdobně v dokumentu „Odevzdání věci“ ze dne
26. 2. 2013, č. j. KRPB – 27388-1/PŘ-2013-060042-BOH, je zaznamenáno, že po zastavení
vozidla byl řidič dle předložených dokladů potřebných k řízení a provozu vozidla ztotožněn jako
L. V., tj. stěžovatel. Žalovaný nepochybuje o pravdivosti takového tvrzení, neboť policisté
jakožto úřední osoby vykonávali pouze svoji služební povinnost a nebylo zjištěno, že by měli na
věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem. V policejním spise není zahrnut žádný dokument, ze
kterého by bylo možno usoudit na případnou podjatost policistů, tudíž není důvodu, aby celní
orgány považovaly spisový materiál Policie ČR za nevěrohodný či nespolehlivý. Žalovaný má tedy
za to, že bylo dostatečně prokázáno, že stěžovatel užil vozidlo v systému časového zpoplatnění,
aniž by byl uhrazen časový poplatek a svým jednáním se tak dopustil přestupku dle §42a odst. 2
písm. a) zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.
Žalovaný dále nesouhlasí s názorem stěžovatele, že zasílané dokumenty ze strany celních
orgánů nebyly opatřeny elektronickým podpisem. Pro informaci žalovaný připojuje
doklad o doručení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2014 – detail e-mailové zprávy, výstup
z e-podatelny, který byl součástí jeho vyjádření k žalobě datovaného ke dni 7. 5. 2014. Žalovaný
dodává, že běžnou praxí celních orgánů v případě zasílání písemností prostřednictvím e-mailové
zprávy na konkrétní e-mailovou adresu je, že elektronicky podepsány jsou samotné písemnosti,
nikoliv e-mailová zpráva jako taková, která slouží pouze jako prostředek k doručení. Tento
postup lze připodobnit k dokumentům zasílaným v poštovních obálkách. Zatímco vlastní
písemnost obsahuje podpis oprávněné úřední osoby, poštovní obálka nikoliv. Vyznačena
je na ní pouze doručovací adresa adresáta, označení odesílatele a číslo jednací písemnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
rozhodl, že nebyly naplněny tvrzené důvody podání kasační stížnosti, a tedy že kasační stížnost
není důvodná, a podle ustanovení §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. ji zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost, nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se a priori zabýval vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti; tuto
neshledal důvodnou. Krajský soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a své
závěry odůvodnil. Namítá-li stěžovatel zmatečnost napadeného rozsudku, neboť není zjevné,
z jakého důvodu krajský soud žalobu zamítl, a podsouvá dva odlišné důvody, odkazuje Nejvyšší
správní soud na odůvodnění napadeného rozsudku na str. 5; je zcela jednoznačné, že soud
nepřisvědčil tvrzení stěžovatele stran užití vozidla bez uhrazeného dálničního kuponu, přitom
z uváděných odkazů na konkrétní listiny ve spise je jednoznačné, jaký skutek byl stěžovateli
přičítán; přijížděl-li stěžovatel jakožto řidič z dálnice k čerpací stanici a neměl vylepený dálniční
kupón, spekulace o možném postihu za nezpoplatněnou jízdu po parkovišti Nejvyšší správní
soud musí odmítnout. Čerpací stanice pohonných hmot není součástí ani příslušenstvím dálnice
[viz §14 odst. 2 písm. d) zákona o pozemních komunikacích]. Za užití plochy čerpací stanice
vozidlem tak stěžovatel nemohl být, a jak je uvedeno dále, ani nebyl pokutován.
Z rozsudku krajského soudu vyplývá, že stěžovatel užil vozidlo bez uhrazeného
dálničního kuponu na dálničním tělese. Za to byl také správními orgány trestán. Protože byl
zastaven na dálniční čerpací stanici, je pro posouzení podstatné, že výjezd a vjezd na čerpací
stanici je umožněn pouze z dálničního tělesa, což mimo jiné dokazuje i absence dopravního
značení „konec dálnice“ a „dálnice“, neboť pokud by při sjezdu a výjezdu z čerpací stanice byla
umístěna tato dopravní značení, bylo by tak učiněno z důvodu, že na čerpací stanici existuje i jiný
alternativní příjezd než z dálničního tělesa. Z tohoto důvodu krajský soud informaci o absenci
dopravního značení v rozsudku uváděl, tato informace však rozhodně neměla svědčit k mylnému
výkladu, že stěžovatel byl pokutován za užití pozemku čerpací stanice bez dálniční známky.
Nejvyšší správní soud namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského
soudu neshledal, přistoupil proto k posouzení dalších námitek uplatněných dle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud se dopustil nezákonnosti, opřel-li
svůj úsudek o tom, že stěžovatel řídil předmětné vozidlo již při vjezdu na čerpací stanici, toliko
o úřední záznamy, neboť úřední záznam nelze brát jako důkaz. Na podporu svého názoru
odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115;
v něm soud ohledně užití úředních záznamů uvedl: „Úřední záznam jako jednostranný úkon
správního orgánu sám o sobě ovšem nemůže obstát (srov. k tomu též nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004,
sp. zn. II. ÚS 788/02), a to ani v případě, že je doplněn doznáním samotného obviněného: ani doznání totiž
nezbavuje správní orgán povinnosti zjistit takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§3 správního
řádu). Pořízení úředních záznamů již ze své povahy nemůže samo o sobě naplnit požadavek na dostatečné zjištění
skutkového stavu. V přestupkovém řízení správní orgán rozhoduje o vině přestupce a o trestu za přestupek;
zkoumá se tu tedy oprávněnost trestního obvinění v širším slova smyslu, jak je chápe čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod.(…) I pro správní orgán rozhodující v přestupkovém řízení tedy
platí, že obsahem úředního záznamu je jen jakási předběžná informace o věci, která slouží správnímu orgánu
ke zvážení dalšího postupu. Jak správně uvádí krajský soud, dokazování nemůže spočívat pouze na úředních
záznamech, je-li možné vyslechnout ve věci svědka (k tomu srov. např. i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 6. 2007, čj. 1 As 16/2007 - 106, publikované na www.nssoud.cz).“
Nejvyšší správní soud je si vědom, že i správní řád v §137 odst. 4 stanoví, že „záznam
o podání vysvětlení nelze použít jako důkazní prostředek“. Uvedené ustanovení zákona o přestupcích
a stěžovatelem odkazovaná judikatura se však týká úředního záznamu o podání vysvětlení, proto
na posuzovanou věc nedopadá. Obsahem úředního záznamu užitého k prokázání stíhaného
jednání nebylo zachycení „výpovědi“ či „ vysvětlení“, které by stěžovatel v této věci podal
(viz rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 As 118/2013 - 67). Nelze tedy konstatovat, že úřední
záznam Policie ČR nelze použít jako důkazní prostředek.
Stěžovatelova argumentace navíc zcela odhlíží od toho, že úřední záznam nebyl jediným
listinným důkazem, o který správní orgán opřel svůj závěr o spáchání předmětného skutku.
Jsou zde především kromě úředního záznamu policistů ze dne 22. 2. 2013, listina Odevzdání věci
sepsaná na místě dne 3. 2. 2013, listina Odevzdání věci ze dne 26. 2. 2013 a fotodokumentace
vozidla.
Je tak třeba zdůraznit, že stěžovatelem rozporovaný úřední záznam nepředstavoval jediný
ani klíčový důkaz o stavu věci, ale jednalo se pouze o podpůrnou listinu, která podle svého
obsahu pouze shrnovala okolnosti zjištěné ostatními důkazními prostředky. Lze konstatovat,
že pouze v případech přestupků pozorovatelných pouhým okem (nepřipoutání se bezpečnostním
pásem, telefonování za jízdy), kdy v normálních situacích tento přestupek není nijak
dokumentován (například fotografií či videozáznamem), věrohodné svědectví policistů zpravidla
představuje dostatečný důkaz o jeho spáchání. Rozporuje-li řidič spáchání takovéhoto přestupku,
je nutné policisty vždy vyslechnout jako svědky. Naopak dostatečným důkazem naopak nebude
pouhý úřední záznam či oznámení o přestupku (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 6 As 22/2013 - 27, a ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 - 70). Nutnost výslechu policistů
je vázána vždy na okolnostech konkrétního případu a nelze ji paušalizovat.
Nejvyšší správní soud nadto musí konstatovat, že z podané žaloby je zjevné, že námitku,
že stran nepřípustnosti důkazu neuplatnil stěžovatel v řízení před krajským soudem; naopak
v žalobě na úřední záznam policistů sám stěžovatel odkazoval. Z tohoto důvodu je dle
§104 odst. 4 s. ř. s. tato kasační námitka nepřípustná. Je třeba konstatovat, že uvedené ustanovení
nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, nýbrž
zachování kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících
předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili
veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance.
Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni
ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené.
K námitkám stěžovatele stran neúčinného doručování úředních listin lze konstatovat,
že tuto zjevně účelovou námitku nepoužívá právní zástupce stěžovatele poprvé, zcela zjevně
se tak snaží dosáhnout prekluze práva v přestupkovém řízení. Nicméně zdejší soud
uzavírá, že stejně jako v ostatních případech (viz např. rozsudek ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 4 As 26/2015 - 31, rozsudek ze dne 20. 5. 2015, č. j. 4 As 76/2015 - 37, nebo rozsudek
ze dne 15. 12. 2014, č. j. 6 As 218/2014 - 34) se jeho jednání míjí účinkem.
Podle §19 odst. 8 správního řádu platí, že „písemnosti uvedené v odstavci 4 se na požádání
adresáta doručují jiným způsobem podle tohoto zákona; v takovém případě platí, že písemnost je doručena třetím
dnem ode dne, kdy byla odeslána. V případě doručování na elektronickou adresu platí, že písemnost je doručena
v okamžiku, kdy převzetí doručované písemnosti potvrdí adresát zprávou podepsanou jeho uznávaným
elektronickým podpisem. Nepotvrdí-li adresát převzetí písemnosti nejpozději následující pracovní den po odeslání
zprávy, která se nevrátila jako nedoručitelná (odstavec 9), doručí správní orgán písemnost, jako by adresát
o doručení na elektronickou adresu nepožádal.“
K námitkám stěžovatele, že mu nebylo předvolání k ústnímu jednání a napadené
rozhodnutí řádně doručeno, protože správní orgány nepřistoupily k jeho doručení do e-mailové
schránky tehdejšího zástupce stěžovatele, Nejvyšší správní soud odkazuje na obsah správního
spisu, který zcela zjevně svědčí o opačném závěru, tj. že správní orgány řádně
v průběhu správního řízení doručovaly na požadovanou e-mailovou adresu jeho zástupce
pana R. K. - X. Adresát však převzetí doručované písemností v rozporu s §19 odst. 8 správního
řádu nepotvrdil zprávou podepsanou jeho uznávaným elektronickým podpisem.
Doručování probíhalo v souladu s §69 odst. 3 správního řádu, podle kterého pokud
se na žádost účastníka má rozhodnutí doručit elektronicky, vyhotoví úřední osoba, která
za písemné vyhotovení rozhodnutí odpovídá, jeho elektronickou verzi s tím, že na místě otisku
úředního razítka vyjádří tuto skutečnost slovy „otisk úředního razítka" a dokument podepíše
svým uznávaným elektronickým podpisem. Citované ustanovení stanoví povinnost správního
orgánu podepsat dokument uznávaným elektronickým podpisem. Povinnost jím podepsat
i vlastní tělo e-mailu toto ustanovení nestanoví.
Jak uvedl krajský soud, ze spisu není patrné, zda byly podepsány uznávaným
elektronickým podpisem i vlastní těla jednotlivých e-mailových zpráv, je však podstatné, že jím
byly podepsány v souladu se správním řádem samotné doručované dokumenty, které byly
obsahem e-mailových zpráv.
V souladu s krajským soudem i Nejvyšší správní soud tak nemá důvodné pochybnosti,
že by zákonem požadovaným povinnostem prvostupňový správní orgán nedostál.
Lze přisvědčit stěžovateli, že právní úprava podání účastníka správnímu orgánu dle
§37 odst. 4 správního řádu, která stanoví povinnost podpisu podání účastníka, je odlišná,
nicméně nelze souhlasit s jeho názorem, že analogicky platí toto ustanovení i pro správní orgán.
Použití analogie brání minimálně výslovný text §69 odst. 3 správního řádu, který stanoví
podrobnosti náležitostí rozhodnutí. Ustanovení §37 rovněž upravuje pouze úkony účastníků,
nikoliv tedy jednání správních orgánů.
Doménová adresa obsahující název, resp. zkratku názvu správního orgánu nepochybně
není zárukou, že zpráva skutečně od správního orgánu pochází, je to však pravděpodobné. Proto
by ve fázi před ověřením identity odesilatele a autenticity samotné zprávy neměl účastník řízení
tuto zprávu odstranit do nevyžádané pošty. Identifikaci odesílatele a autenticitu dokumentu
zajišťuje zaručený elektronický podpis, nikoli adresa, ze které byla zpráva vypravena. Shodná
je judikatura zdejšího soudu, kterou stěžovatel sám připomíná (rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 1 Ans 5/2010 - 5) a která říká, že je to právě elektronický podpis, který zaručuje
identifikaci odesilatele: „Zaručený elektronický podpis je tak v současné době jedním z hlavních nástrojů
identifikace a autentizace osob v prostředí internetu, přičemž identifikaci lze zjednodušeně vymezit jako zjištění
identity subjektu, zatímco autentizaci jako ověření, že subjekt je tím, za koho se prostřednictvím této identity
vydává.“
Zaručeným elektronickým podpisem byl podepsán minimálně dokument, který byl
součástí emailové zprávy, pokud jím nebylo podepsáno i tělo emailu, což, jak je uvedeno výše,
správní řád pro správní orgán nepožaduje.
Stěžovatel dále namítá, že pouze z důvodu zapnutého filtru nedošlo k doručení zprávy,
a sám výslovně uvádí, že pokud by přistoupil k jinému nastavení filtru, zpráva by mu byla
doručena. Komunikace prostřednictvím elektronických adres však s sebou nese riziko
obtěžujících zpráv, resp. přehlédnutí úřední zásilky ve změti spamů či zachycení úřední zásilky
spamovým filtrem, které však na sebe stěžovatel dobrovolně bere tím, že správní orgán požádá
o tento způsob doručování. Stěžovatel tvrdí, že byl zkrácen na svých právech, avšak nemožnost
seznámit se s elektronickou zprávou si zapnutím spamového filtru, jak tvrdí, zjevně způsobil sám.
Stěžovatel si musí být vědom toho, že pokud sám omezuje možnosti doručení zprávy, vystavuje
se nebezpečí, že mu zpráva nebude moci být preferovaným způsobem doručena.
Nejvyšší správní soud tudíž uzavírá, že správní orgány postupovaly řádně,
když se písemnosti snažily nejprve doručit do e-mailové schránky tehdejšího zástupce stěžovatele
pana R. K. - X, který však přijetí těchto písemností v rozporu s §19 odst. 8 správního řádu
odmítl potvrdit zprávou podepsanou jeho uznávaným elektronickým podpisem, tudíž správní
orgány musely písemnosti následně doručovat prostřednictvím držitele poštovní licence na adresu
jeho trvalého pobytu. Stalo se tak nepochybně v rámci jednoleté prekluzivní lhůty podle
ustanovení §20 odst. 1 přestupkového zákona.
Co se týče doručování prvostupňového rozhodnutí je nutno navíc uvést, že o skutečnosti,
že se s obsahem prvostupňového rozhodnutí stěžovatel seznámil, svědčí to, že na obsah těchto
písemností reagoval. Nelze totiž jinak vysvětlit skutečnost, že zástupce stěžovatele podal dne
25. 11. 2013 k poštovní přepravě odvolání proti rozhodnutí orgánu prvního stupně, přičemž
je zřejmé, že věděl, že toto rozhodnutí bylo vydáno a že proti němu může podat odvolání.
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k výše uvedenému dospěl k názoru, že postup
stěžovatele, resp. zástupce stěžovatele, se jeví jako ryze účelový, jehož jediným smyslem
je prodloužení přestupkového řízení. Lze na tomto místě uvést závěry ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozhodnutí ze dne 16. 12. 2010,
č. j. 1 As 90/2010 - 95, obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2005,
č. j. 2 Afs 202/2004 - 43, publikovaný pod č. 1115/2007 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz):
„Orgány aplikující právo, mezi nimiž zaujímají dominantní pozici nezávislé soudy, musí při své činnosti
postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s co možná největší mírou racionality. Právní
normativní systém totiž představuje toliko jeden ze způsobů řešení společenských konfliktů, který nelze
od ostatních systémů zcela vydělit, a proto také při myšlenkových postupech v oblasti práva nelze abstrahovat
od obecně platných pravidel a představ. Jakkoliv je institut doručování v právním řádu významný, operuje
i s některými abstraktními termíny (např. fikce doručení) a má řadu konkrétních právních dopadů, nelze zároveň
přehlížet fakt, že svojí podstatou se jedná o komunikační prostředek, kdy doručení slouží k seznámení účastníků
konkrétního řízení s určitými úkony, provedenými v daném případě vrchnostenským orgánem. Jestliže tedy
na straně jedné je nutno trvat na tom, aby bylo řádně doručováno, neboť v opačném případě účastníci řízení mohou
být výrazně dotčení na svých právech, na straně druhé nelze přijmout formalistický přístup těchto účastníků,
dosahující svojí intenzitou až procesních obstrukcí.“
Nejvyšší správní soud neshledal ani námitky stěžovatele uvedené v kasační stížnosti
důvodné, když dospěl souladně s krajským soudem k závěru, že to byl bezpochybně stěžovatel,
kdo řídil osobní vozidlo před vjezdem na čerpací stanici po dálnici bez dálniční známky, čímž
se dopustil přestupku, za což mu byla udělena pokuta. Rovněž zdejší soud přisvědčil právnímu
názoru krajského soudu ohledně absence pochybení při doručování písemností správními orgány
stěžovateli.
Ze všech shora vyložených důvodů soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji zamítl (ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. srpna 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu