ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.73.2009:91
sp. zn. 5 As 73/2009 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobců: a) C. N., b)
C. S., zastoupeni JUDr. Otýlií Pavlíkovou, advokátkou se sídlem Lidická 28, 150 00, Praha 5,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34, Praha 7, v ří zení
o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2009,
č. j. 8 Ca 285/2007 – 50,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2009, č. j. 8 Ca 285/2007 – 50,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížností napadají v záhlaví označený rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen městský soud), kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti
rozhodnutí ministra vnitra ze dne 22. 8. 2007, č. j. VS-170/RK/3-2007; tímto byl zamítnut
rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13 . 3. 2007, č. j. VS-1501/53/2-1995, jímž
nebylo podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního
občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství“)
vyhověno jejich žádosti o udělení státního občanství České republiky.
V kasační stížnosti stěžovatelka a) uvádí, že do České republiky přijela již v roce 1988.
Po pádu komunistického režimu zde zůstala a požádala o statut uprchlíka, v roce 1996 jí byl
udělen azyl. Poté v České republice žila jako uprchlík a vychovávala s manželem syna. Podala
celkem čtyři žádosti o udělení občanství, všechny byly zamítnuty. U prvních dvou žádostí
nesplňovala podmínku pěti let ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona o státním občanství,
v případě druhé žádosti jí do pěti let chyběl jeden měsíc. Potřetí podala žádost samostatně za sebe
a syna v roce 2005. Tato žádost byla zamítnuta s odůvodněním: „Žadatelka neprokázala pracovní
integraci na území České republiky. Již od roku 1998 je vedena jako uchaz ečka o zaměstnání
na úřadu práce, když ani předtím v České republice nepracovala. Ani manžel žadatelky na území
České republiky nevykonává žádnou pracovní či podnikatelskou činnost. Příjem celé rodiny tak
pochází výhradně ze sociálních dávek vyplácených Českou republikou. Manžel žadatelky je cizím
státním občanem, o české občanství nežádá. Žadatelka , ani její syn, nemají žádné rodinné vazby
na státní občany České republiky.“
Stěžovatelka, na základě výše uvedeného odůvodnění a s přihlédnutím ke konzultaci
s pracovníky krajského úřadu, nabyla dojmu, že podstatnými důvody neudělení státního občanství
v roce 2005 byla nedostatečná pracovní integrace a skutečnost, že manžel nežádá o státní
občanství. Z tohoto důvodu další žádost o občanství podala až poté, co měla zajištěnou
dlouhodobou práci a podala ji společně s manželem. Stěžovatelka si uvědomovala, že manžel
český jazyk neovládá dostatečně, ovšem byla si vědoma možnosti podmínku českého jazyka
v případech zvláštního zřetele hodných prominout.
Ministerstvo vnitra stěžovatelčinu žádost zamítlo opětovně v roce 2007 s tímto
odůvodněním: „Protože dospělý žadatel (rozuměj manžel) nesplňuje podmínku stanovenou v §7 odst. 1 písm.
d) citovaného zákona, která mu nebyla prominuta, nebylo žádosti vyhověno. Při r ozhodování byla rovněž vzata
do úvahy skutečnost, že u dospělého žadatele nemohla být konstatována jeho pracovní integrace v České republice.
U žadatelky a nezletilého syna pak nebylo možno rozhodnout jinak, neboť podali jednu společnou žádost
se žadatelem.“ Dle stěžovatelky je patrné, že pokud jde o její osobu a jejího syna, z rozhodnutí
výslovně vyplývá, že splňují všechny zákonné podmínky. Správní orgán stěžovatelku ve třetím
řízeni o udělení státního občanství nepřímo upozornil na to, že samostatná žádost bude opětovně
zamítnuta, protože se tím naruší princip „jednotného státního občanství v rodině“. Navést jí měl
k tomu jednak pohovorem, který vedl (dotazy na to, proč její manžel o občanství nežádá), jednak
rozhodnutím, kde uvádí, že: „Manžel žadatelky je cizím státním občanem, o české státní
občanství nežádá. Žadatelka, ani její syn, tak nemají žádné rodinné vazby na státní občany České
republiky.“ Stěžovatelka uvádí, že byla tímto postupem v podstatě navedena k tomu, aby
pro příště podala společnou žádost s možností, že manželovi bude odpuštěna jedna z podmínek
- dobrá znalost českého jazyka. Skutečnost, že její samostatná žádost by mohla být zamítnuta,
podle ní potvrzuje i rozhodnutí ministra vnitra o rozkladu, kde se uvádí: „žadatelé podali jedinou
žádost o uděleni státního občanství České republiky, nikoliv tři samostatné žádosti formálně spojené. Pokud
by žadatelé podali samostatné žádosti, Ministerstvo vnitra by přihlédlo i k zásadě jednotného státního občanství
v rodině.“
Tento postup dle názoru stěžovatelky narušuje procesní ekonomii řízení, neboť jí správní
orgán nepřímo nutí znovu podat samostatnou žádost svým jménem a jménem jejího dítěte, aby
tyto byly posouzeny samostatně - ale zároveň jí naznačuje, že je možné, že žádosti budou
opětovně zamítnuty. Domnívá se tedy, že správní orgán měl povinnost ji informovat u pohovoru,
jehož se zúčastnila, o skutečnosti, že možná bude společná žádost zamítnuta z důvodu, že její
manžel jednu ze zákonných podmínek nesplňuje ve smyslu ustanovení §4 odst. 3 správního řádu
a ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 správního řádu. V takovém případ ě stěžovatelka uvádí,
že by byla požádala o vyloučení otázky své ho státního občanství a jejího syna. O této skutečnosti
je správní orgán neinformoval, ani jim tím pádem nedal možnost žádost změnit. Z tohoto
pohledu stěžovatelka odůvodňuje, proč se domnívá, že správní orgán v jejich případě neměl
přihlédnout jen k zásadě jednotného státního občanství v rodině (v případě, že by k této zásadě
nebyl přihlédl, mohl podle ní věc vyloučit k samostatnému řízení), ale zejména k principům
Evropské úmluvy o státním občanství a Úmluvy o omezení případů bezdomovectví (publikovaná
pod č. 43/2002 Sb.m.s.) a Úmluvy o právním postaveni osob bez státní příslušnosti ze dne
28. září 1954 (publikovaná pod č. 108/2004 Sb.m.s.).
Konkrétně, pokud jde o Evropskou úmluvu o státním občanství (publikována ve Sbírce
mezinárodních smluv pod č. 76/2004 Sb.m.s.), jedná se o čl. 6 odst. 4 písm. g), dle něhož „každý
smluvní stát ve svém vnitrostátním právu usnadní nabýván í státního občanství těmto osobám:
(...) g) osobám bez státní příslušnosti a osobám se statusem uprchlíka oprávněně a obvykle
pobývajícím na jeho území.“ Stěžovatelka se domnívá , že tento závazek se nevztahuje jen
na provedení v národním právu v podobě výjimek ze splnění pětileté lhůty (čímž zákonodárce
svůj závazek částečně naplnil), ale též na to, že správní orgán v konkrétních případech vezme
v potaz slabší postavení těchto osob v České republice a při rozhodování tuto skutečnost uváží
jako skutečnost hodnou zvláštního zřetele.
Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti ve svém čl. 32 uvádí princip,
že „smluvní státy budou pokud možno co nejvíce usnadňovat asimilaci a naturalizaci osob bez
státní příslušnosti. Zejména se vynasnaží urychlit řízeni o naturalizaci a co nejvíce snížit poplatky
za toto řízení a jeho náklady.“ I když toto ustanoveni neobsahuje konkrétní časově ohraničený
závazek, postup správního orgánu je s principem, který zavádí, v přímém rozporu.
Dále Úmluva o omezení případů bezdomovectví, jíž je Česká republika také vázána,
zahrnuje princip jednoty občanství pro rodinu v článcích 5 a 6. Stěžovatelka se domnívá,
že je to tentýž princip jednoty občanství pro rodinu, na nějž se odkazuje správní orgán ve svých
rozhodnutích. Dále by stěžovatelka ráda poukázala na to, že tento princip v uvedeném
instrumentu je zaměřen na to, aby zabránil bezdomovectví.
Výše uvedené principy jsou o to důležitější, že je stěžovatelka uprchlík, který nemůže
kontaktovat zemi původu a pokusit se vyřídit si občanství v jiné zemi. Navíc, její nezletilý syn
nikdy nenabyl státní občanství žádného státu, je od svého narození bez státního občanství a nikde
jinde o občanství žádat rovněž nemůže, neboť oba jeho rodiče jsou uprchlíky a na státní orgány
svých původních zemí se obrátit nemohou. Syn Solej má již třináct let, za dva roky bude mít
patnáct a bude bez dokladů. Tato situace mu bude značně ztěžovat jeho další život zde; z tohoto
důvodu si stěžovatelka myslí, že rozhodnutí obou orgánů narušují také princip zakotvený
v ustanovení §6 odst. 2 správního řádu, podle něhož správní orgán postupuje tak, aby nikomu
nevznikaly zbytečné náklady.
Dle stěžovatelky měl správní orgán spojit řízení v jedno pod podmínkou, že řízeni spolu
věcně souvisejí a účel řízení, povaha věci ani ochrana práv nebo oprávněných zájmů účastníků
tomu nebrání. Toto spojení přivádí do správního řízení princip ekonomie řízení, přitom ovšem
nesmí být na újmu žádnému z účastníků spojeného řízení (ustanovení §140 odst. 1 in fine
správního řádu ). Správní řád z tohoto důvodu umožňuje jednu z věcí vyloučit k samostatnému
řízení a rozhodnout ve věcech samostatně. Výkladem a cont rario z ustanovení §140 odst. 1
in fine dle stěžovatelky je nutno dovodit, že je povinností správního úřadu vyloučit věc
k samostatnému řízení, pokud by společné řízení bylo účastníkovi na újmu. Navíc v případě, kdy
řízení podle ustanovení §140 správního řádu je řízením méně ekonomickým, protože společná
žádost bude zamítnuta a účastník řízení bude nucen podat opětovnou žádost.
Jednání správního orgánu dle stěžovatelky narušilo princip právní jistoty, protože
v předešlé žádosti jí bylo naznačeno a doporučeno, že jí občanství bude spíš uděleno po podání
společné žádosti, zatímco jí však poté právě proto uděleno nebylo. V samotném rozhodnutí
o rozkladu správní orgán dle stěžovatelky naznačuje, že v případě další samostatné žádosti bude
brát v potaz to, že manžel o občanství nežádal. Ad absurdum by bylo z toho důvodu lepší
se rozvést za účelem získání státního občanství. V takovém případě je narušena jednak
předvídatelnost dalšího postupu správního orgánu v případě samostatné žádosti, jednak princip
ukotvený v ustanovení §2 odst. 4 správního řádu, podle něhož správní orgán dbá,
aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly důvodné rozdíly.
Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu v celém
rozsahu zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že stěžovatelka neuvedla žádné
nové skutečnosti, které by odůvodňovaly zrušení napadeného rozsudku. Žalovaný se ztotožňuje
se závěrem uvedeným v odůvodnění napadeného rozsudku, že ke zhodnocení všech zákonem
stanovených skutečností si správní orgány opatřily potřebné podklady a při jejich zhodnocení
nebyly překročeny meze správního uvážení. Žalovaný trvá na tom , že ve svých rozhodnutích
nerozhodoval na základě libovůle, ani neporušil procesní předpisy a nejsou tak dány důvody
pro zrušení těchto rozhodnutí. Žalovaný dbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného
případu zjištěných řádným procesním způsobem. Zároveň dbal, aby nevznikl neodůvodněný
rozdíl při rozhodování obdobných případů a jeho rozhodnutí tak byla předvídatelná. Rozhodnutí,
která byla v případě společné žádosti stěžovatelky, jejího manžela a jejich nezletilého syna přijata,
jsou v souladu se zásadou přiměřenosti, neboť jednoznačně odpovídají skutečnostem zjištěných
ve správním řízení ve věci udělení státního občanství České republiky a respektují veřejný zájem.
S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody
je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že přezkoumal žalobou
napadené rozhodnutí z hlediska dodržení mezí a hledisek správního uvážení stanovených
zákonem, přitom zjistil, že rozhodování správních orgánů v dané věci nepodléhalo libovůli
rozhodovací činnosti a neodporovalo charakteru státní správy jako činnosti podzákonné
a zákonem řízené. Městský soud takto vyřčený závěr uvozuje přitom odk azem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 294/2004 - 51 ze dne 23. 2. 2005, dle kterého i když
správní orgán rozhoduje na základě volné správní úvahy, musí být jeho rozhodnutí
přezkoumatelné. V další části odůvodnění městský soud s odkazem na ust. §7 odst. 1 zákona
o státním občanství polemizuje s tím, že i když jsou splněny zákonné podmínky, nemusí
ministerstvo žádosti vyhovět; konstatuje, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu na udělení státního občanství není právní nárok, proto je správní uvážení při rozhodování
zcela na místě. K námitce stran porušení Úmluvy o právním postavení osob bez státní
příslušnosti uvedl městský soud, že tato je nedůvodná, neboť z uvedené úmluvy nevyplývá
povinnost smluvního státu udělit státní občanství každému žadateli; v každém jednotlivém
případě má být posuzován skutečný vztah osoby k příslušnému státu. Městský soud rovněž
považoval za logické, že správní orgány se zaměřily na hodnocení rodinné vazby v širších
souvislostech a braly v potaz, že stěžovatelka společně se svým manželem zahrnula do žádosti
společného syna.
Městský soud konstatoval, že ze správního spisu i z odůvodnění rozhodnutí žalovaného
vyplývá, že byly shromážděny všechny podklady potřebné pro posouzení toho, zda žadatelé
splnili zákonné podmínky, přitom správní orgány, dle názoru soudu, správně dospěly k závěru,
že nesplňují zákonné podmínky pro udělení státního občanství. Soud dále konstatuje ve svém
odůvodnění, že má za to, že na každém, kdo se uchází o udělení státního občanství lze právem
požadovat, aby beze zbytku plnil zákonné povinnosti, měl řádný důvod pro povolení pobytu,
platil veřejné dávky, prokázal znalost českého jazyka a jeho chování bylo transparentní a prosto
všech pochybností v této souvislosti uvedl, že sama stěžovatelka doložila potvrzením Úřadu
práce v Blansku, že její manžel je dlouhodobě veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nebyla
tedy dostatečně prokázána pracovní integrace do české společnosti.
Nejvyšší správní soud se se závěry městského soudu zásadně neztotožňuje.
Nejvyšší správní soud především nesdílí úvahy městs kého soudu stran jednoznačné
ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, které se dovolává, a nesouhlasí se závěry, které
z nich městský soud učinil. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne
23. 3. 2005, sp. zn. 6 A 25/2002, kde se přiklonil k názoru, že žadatel o udělení státního občanství
České republiky je legitimován k žalobě proti rozhodnutí, jímž mu státní občanství nebylo
uděleno, tvrdí-li, že v ř ízení o jeho žádosti byla porušena jeho práva účastníka správního řízení.
Dále rovněž konstatoval, že rozhodnutí o žádosti o udělení státního občanství – ať již kladné
či záporné - se bezesporu právní sféry žadatele dotýká: pokud Ministerstvo vnitra jeho ž ádosti
vyhoví, založí tímto konstitutivním rozhodnutím státoobčanský právní vztah mezi žadatelem
a státem, a tím i právní status žadatele jako státního občana České republiky; jestliže žádosti
nevyhoví, odepře tím žadateli možnost být nositelem práv, která vyplývají pouze
ze státoobčanského vztahu, tj. ústavou či zákony garantovanými subjektivními veřejnými právy,
jež svědčí právě toliko občanům. Rozšířený senát tedy konstatoval, že rozhodnutí o neudělení
státního občanství sice nezakládá – z povahy negativního rozhodování ve věci, kde by pozitivní
rozhodnutí mělo konstitutivní účinky – subjektivní práva a povinnosti žadatele o státní občanství,
přesto však zasahuje do jeho právní sféry. Zároveň ve vztahu k věci, jež byla předmětem jeho
posuzování, shledal, že tento zásah do právní sféry dává smysl otázce, zda v daném případě byla
porušena procesní práva žadatele o státní občanství, či nikoliv, neboť právě jejich porušení bylo
v daném případě namítáno.
Otázka, zda kromě práv procesních jsou při rozhodování o udělování státního občanství
dotčena i práva hmotná, byla poté řešena v rozsudku ze dne 11. 1. 2006, č. j. 5 As 28/2005 - 53,
resp. v rozsudku ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 As 31/2005 - 78 (obě příst. na www.nssoud.cz).
V rozsudku posledně uvedeném dospěl přitom Nejvyšší správní soud k závěru, že jsou dotčena
i práva hmotná. Podle názoru soudu vyplývá z jazykového vyjádření právní normy fakt,
že na udělení státního občanství nemá žadatel o ně právní nárok; na stranu druhou z něj však
nevyplývá, že by na ně neměl ani subjektivní právo. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku
uvádí: „Zatímco se totiž subjektivní právo rovná určitému výslovnému do volení zákonodárce, které je obsaženo
v právu objektivním a je adresováno fyzické nebo právnické osobě; právní nárok představuje takové výslovné
dovolení, kterého se za splnění podmínek uvedených v objektivním právu může subjekt práva skutečně domoci.
Subjektivní právo tak představuje možnost subjektu práva právní cestou něco požadovat, právní nárok odráží
jistotu, že za splnění stanovených podmínek musí být této žádosti vyhověno, představuje tedy vyšší kvalitu
poskytnutou subjektivnímu právu. V objektivním veřejném právu přitom může být jak subjektivní právo, tak
právní nárok vyjádřen textově dvěma způsoby, v závislosti na tom, kdo je klíčo vým subjektem, jehož chování
je normou upravováno. Subjektivní veřejné právo tak může být vyjádřeno buď jako výslovné dovolení adresované
subjektu práva požádat orgán veřejné moci o změnu práv a povinností, či o deklarování jejich stavu, nebo jako
příkaz tomuto orgánu zabývat se takovou žádostí. Veřejnoprávní nárok pak může být vyjádřen buď jako
výslovné povolení žádosti spojené s jistotou vyhovění této žádosti při splnění zákonem stanovených podmínek, nebo
jako příkaz orgánu veřejné moci vyhovět žádosti, která tyto podmínky splní. Přitom to, zda je v právním předpise
uveden jako adresát orgán veřejné moci, nebo fyzická neb o právnická osoba, není pro obsah normy podstatné,
neboť příkaz určený jednomu je zásadně možno formulovat i jako povolení určené druhému při zachování identity
právní normy takto vyjádřené .“
Nejvyšší správní soud tedy ve svých rozhodnutích konstatoval, že obecně každému
žadateli o státní občanství ČR z ustanovení §7 odst. 1 zákona o státním občanství vyplývá
subjektivní právo na udělení státního občanství, z čehož sice neplyne právo na vyhovění jeho
žádosti, plyne z něj však povinnost správního orgánu vést řádné správní řízení o žádosti splňující
zákonem stanovené podmínky. V tomto správním řízení přitom musejí být dodržována
žadatelova procesní práva, státní orgán musí při svém rozhodování postupovat v rámci zákona,
jak plyne z obecného ústavního příkazu zakotveného v článku 2 odst. 3 Ústavy. Správní orgán
se musí vyvarovat diskriminace a libovůle, jak Nejvyšší správní soud zdůraznil např. ve svém
rozsudku ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 2 Ans 1/2005 (publ. pod č. 605/2005 Sb. NSS) .
Na existenci subjektivního práva, byť ne nároku, na udělení státního občanství přitom nic
nemění ani fakt správního uvážení, jež je žalovanému v jeho rozhodování ustanovením
§7 odst. 1 cit. zákona poskytnuto. Správní uvážení je v prvé řadě vždy limitováno principy
vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání
rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle,
příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně (různost
rozhodování ve stejných či obdobných věcech může být právě projevem ústavně reprobované
libovůle), tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost,
jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky
si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl.
V této souvislosti lze odkázat zejména na Doporučení Rady ministrů Rady Evropy č. (80) 2,
týkající se výkonu správního uvážení správními orgány, které upravuje řadu požadavků na výkon
správního uvážení (zákaz sledovat jiný účel než ten, pro který byla diskreční pravomoc stanovena;
objektivnost a nestrannost; rovnost a zákaz diskriminace; proporcionalita mezi negativními
dopady rozhodnutí na práva, svobody a zájmy osoby, a sledovaným účelem), jakož i požadavek
na přezkum zákonnosti správního uvážení soudem nebo jiným nezávislým orgánem.
Poskytování určitých „milostí státu“, jak udělení státního občanství lze do určité míry
chápat, a fakt, že se jedná o rozhodování, které je výrazem svrchované státní suverenity,
neznamená, že by se jednalo o „milost“ rozhodujícího státního orgánu a že by bylo odrazem jeho
vlastní neomezené suverenity a volnosti. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém již citovaném
rozsudku ze dne 4. 5. 2006, „Stát totiž suverenitu, jež mu při udělování jeho státního občanství (a obdobně
např. i při udělování humanitárního azylu) cizincům plně náleží, přenesl na st átní orgán, jemuž rozhodování
o této věci svěřil, pouze v limitech omezení, která zakotvil do jiných výronů své suverenity: do Ústavy a Listiny
základních práv a svobod, v nichž ústavodárce zavázal své orgány k dodržování tam obsažených lidských práv,
stejně jako principů vyplývajících z charakteristiky ČR jako moderního demokratického, ústavního a právního
státu; do souhlasu s mezinárodními smlouvami zaručujícími lidská práva – ve vztahu k subjektivnímu právu
některých skupin osob na státní občanství je tak ČR vázána např. Úmluvou o omezení případů bezdom ovectví
z roku 1961 (publ. pod č. 43/2002 Sb.m.s.), Úmluvou o státním občanství vdaných žen z roku 1957 (publ.
pod č. 72/1962 Sb.), Úmluvou o právech dítěte z roku 1989 (publ. pod č. 104/1991 Sb.), či konečně
Evropskou úmluvou o státním občanství z roku 1997 (publ. pod č. 76/2004 Sb.m.s.); a v neposlední řadě
do zákonů, v daném případě zejména do zákona o nabývání a pozbývání státního občanství a do správního řádu,
ať už se jedná o správní řád publikovaný pod č. 71/1967 Sb., účinný v době rozhodování žalovaného, nebo
o správní řád vydaný pod č. 500/2004 Sb., účinný nyní. Žalovaný tak musí žádost o udělení státního občanství
posoudit nejen pohledem jediného ustanovení zákona, podle nějž rozhoduje a jež mu zdánlivě svěřuje ničím
neomezovanou úvahu o tom, komu státní občanství neudělit, byť i splnil všechny zákonem požadované podmínky,
ale pohledem celého komplexu omezení, jež na sebe uložil stát, jehož je tento orgán součástí“ .
Z judikatury Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá, že správní orgán nesmí
z textu ustanovení §7 odst. 1 zákona o státním občanství dovozovat, že k podmínkám zde
uvedeným může připojovat podmínky další, v textu zákona neuvedené, jak by vyplývalo
z absolutizace významu slovesa „lze“. Takové volné rozšiřování podmínek uděle ní státního
občanství úvahou správního orgánu nad rámec zákona by právě bylo libovůlí. Ani při výkladu
ustanovení §7 odst. 1 cit. zákona proto není možno považovat výčet pěti podmínek za pouze
demonstrativní, umožňující jejich rozšíření na základě volné úvahy žalovaného; naopak se jedná
o výčet taxativní, rozšiřitelný jedině na základě jiného výslovného zákonného ustanovení, za jaké
lze považovat např. zohlednění bezpečnostních zájmů státu, které je žalovanému uloženo v §10
odst. 3 cit. zákona. Opak, tedy volné rozšiřování tohoto výčtu podmínek úvahou správního
orgánu, by byl v daném případě o to nevhodnější, že je žalovanému svěřeno správní uvážení již
u posuzování splnění některých z podmínek zákonem stanovených, konkrétně v jeho §7 odst. 1
písm. e) a v §10 odst. 3 zákona.
Má-li tak být nalezen výklad ustanovení §7 odst. 1 předmětného zákona souladný
zejména s ústavními omezeními kladenými obecně na veřejnou moc, je třeba konstatovat,
že slovesem „lze“ v úvodu tohoto ustanovení není rozhodujícímu správnímu orgánu svěřena
ničím neomezovaná volná úvaha o tom, zda udělí či neudělí státní občanství žadateli splňujícímu
všechny podmínky v tomto ustanovení obsažené, ale že je mu umožněno toliko zohlednit jiné
podmínky výslovně stanovené zákonem, typicky zohlednit bezpečnostní zájem státu podle §10
odst. 3 tohoto zákona. Žalovaný tedy nesmí svou úvahou libovolně rozšiřovat nad rámec zákona
množinu podmínek požadovaných k udělení státního občanství. Stejně tak však nesmí libovůle
existovat ani při posuzování splnění těch podmínek, které v zákoně výslovně stanoveny jsou.
I při jejich posuzování je totiž žalovaný vázán obecnými ústavními principy a hodnotami, jako
jsou zejména proporcionalita, rovnost, důstojnost, legitimní očekávání účastníků, právní jistota,
předvídatelnost apod. Ve svém nálezu ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. III. ÚS 153/97 (Sb. n. u. US,
svazek č. 12, nález č. 128, str. 227 a násl.) Ústavní soud konstatoval: „Jedním z esenciálních znaků
právního státu je princip přiměřenosti, který předpokládá, že opatření, omezující základní lidská práva a svobody,
nesmějí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních.
Posouzení proporcionality mezi veřejným zájmem na zákazu pobytu cizince na straně jedné a zá jmem na ochraně
základních práv a svobod na straně druhé proto musí vycházet z výše uvedeného principu.“
V projednávané věci správní orgán dospěl k závěru, že stěžovatelka splnila všechny
podmínky uvedené v ust. §7 odst. 1 zákona o státním občanství; dů vodem pro nevyhovění
žádosti byla skutečnost, že jeden z žadatelů (manžel stěžovatelky), nesplnil podmínku dle §7
odst. 1 písm. d) zákona, tj. neprokázal dobrou znalost českého jazyka. Správní orgán uvedl,
že u stěžovatelky a stěžovatele nebylo možno rozhodnout jinak, neboť podali společnou žádost
spolu s žadatelem (manželem).
Městský soud pak stěžovatelčinu námitku, že nedostala možnost změnit společnou
rodinnou žádost, a že tak neučinil ve smyslu ustanovení §140 odst. 1 a contrario ani správní
orgán, neshledal důvodnou, když tuto skutečnost nepovažuje za překročení zákonem
stanovených mezí správního uvážení nebo zneužití správního uvážení.
Základní otázka, kterou stěžovatelka, a to již v řízení o žalobě, nastolila a která je určující
pro rozhodnutí ve věci samé je, zda správní orgán postupoval v souladu se zákonem, když
nevyloučil ze společného řízení žádosti stěžovatelky a stěžovatele a nerozhodl o jejich otázce
samostatně. Na tomto místě jsou tedy úvahy soudu stran toho zda stěžovatelka splnila pod mínky
pro udělení státního občanství zcela liché.
Ustanovení §140 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“) umožňuje k urychlení řízení nebo z jiného důležitého důvodu ,
řízení o jednotlivých otázkách usnesením vyloučit ze společného řízení a rozhodnout o nich
samostatně. Správní orgán, s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení, je dle názoru
Nejvyššího správního soudu povinen vyloučit konkrétní otázku z řízení k samostatnému
projednávání, pokud je to nutné k urychlení řízení nebo z jiného důležitého důvodu. Uvedené
zásady jsou limitujícím omezením pro správní uvážení v této otázce. Pokud správní orgán
konkrétní otázku z řízení nevyloučí, je povinen toto přezkoumatelným způsobem odůvodnit.
Otázka udělení či neudělení státního občanství je, dle názoru soudu, bezesporu relevantním
kvalifikovaným důvodem, který lze za vážný považovat.
Opakem vyloučení konkrétní otázky k samostatnému projednávání je spojení věci, které
je upraveno v ustanovení §140 odst. 1 správního řádu. Zde podmiňuje zákon možnost spojení
řízení v průběhu řízení rovněž předpokladem, že nevznikne nebezpečí újmy některému
z účastníků. Nejvyšší správní soud má za to, že tyto dvě otázky je nutno posuzovat ve vzájemné
souvislosti, když se jedná o obdobné instituty pouze postupem obrácené (sloučení - vyloučení),
a to z toho důvodu, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly. A contrario tedy lze dovodit, že pokud
by ve spojeném řízení hrozilo nebezpečí újmy některému z účastníků, byl by to důležitý důvod,
na základě kterého by bylo povinností správního orgánu rozpojit společné řízení. Správní uvážení
správního orgánu je tedy omezeno povinností vyloučit věc ze společného řízení, pokud existuje
proto důležitý důvod. Povinností správního orgánu je uvážit, zda jsou pro tento postup splněny
důvody a při zamítavém posouzení toto své rozhodnutí zdůvodnit.
Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval, rozhodování správních orgánů nemůže
podléhat libovůli. Libovůle při rozhodovací činnosti správních orgánů by totiž zjevně odporovala
charakteru státní správy jako činnosti podzákonné a zákonem řízené. Rubem diskrečního
oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které
zákon jako premisy takové úvahy stanoví, op atřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky,
provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění, a poté volným správním
uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět
při dodržení pravidel logického vyvozování k adekvátnímu rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že i když správní orgán rozhoduje na základě volné správní
úvahy, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek
správního uvážení nevybočil. I v těchto případech musí správní orgán respektovat stanovené
procesní postupy i elementární právní principy správního rozhodování. Nezákonnost takovéhoto
rozhodnutí pak může spočívat mj. v překročení nebo zneužití stanovených mezí správního
uvážení (ustanovení §78 odst. 1 s. ř. s.), nebo může být způsobena porušením procesních
předpisů.
Z rozhodnutí žalovaného ani z rozhodnutí správního orgánu I. stupně nelze seznat
přezkoumatelnou správní úvahu ohledně vyloučení, resp. nevyloučení žádostí stěžovatelky
a jejího nezletilého syna ze společného řízení a to tím spíše, konstatoval-li, že stěžovatelka
podmínky zákonem stanovené splnila, přitom neudělení státního občanství vázal na nesplnění
podmínky druhého žadatele.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci shledal nezákonnost rozhodnutí městského
soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
ohledně posouzení správního uvážení správního orgánu ohledně vyloučení žádosti ze společného
řízení a s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém rozhodnutí (ustanovení §110 odst. 2
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. června 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu