ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.74.2013:48
sp. zn. 5 As 74/2013 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy,
Ph.D. a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci žalobce:
N. N., zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Praha 2, Ječná 548/7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2013, č. j. 36 A 3/2012 -
38,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2013, č. j. 36 A 3/2012 - 38,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Předmět řízení
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2012, č. j. MV-85774-8/OAM-2011, jímž
bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby
cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
31. 5. 2011, č. j. CPR-16523/ČJ-2010-004025-SV, kterým bylo žalobci podle §119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění. Doba,
po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky byla podle §119 odst. 1 písm. c)
bod 2 zákona o pobytu cizinců stanovena shodně s dobou vykonatelnosti na jeden rok. Doba
k vycestování z území České republiky poté byla podle §118 odst. 1 ve spojení s §119 odst. 6
zákona o pobytu cizinců stanovena do 30 dnů po nabytí právní moci rozhodnutí o správním
vyhoštění z území České republiky, nebo od okamžiku, kdy cizinec pozbude postavení žadatele
o udělení mezinárodní ochrany a toto rozhodnutí bude pravomocné. Dále bylo podle §120
odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců rozhodnuto, že se na stěžovatele nevztahují důvody
znemožňující vycestování podle §179 zákona o pobytu cizinců.
II.
Obsah kasační stížnosti
[2] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel včasnou kasační stížností, a to z důvodů
nesprávného posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] a vadě řízení před správním
orgánem [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Dále stěžovatel uvedl, že v řízení před soudem došlo
k procesnímu pochybení, neboť předmětný rozsudek byl vydán bez nařízení jednání postupem
dle §51 odst. 1 s. ř. s, a to i přesto, že stěžovatel vyjádřil s tímto postupem nesouhlas [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[3] Stěžovatel konkrétně namítl, že krajský soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu
ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 1260/07, chybně dovodil, že přiznání odkladného účinku žalobě
působí ex nunc, což mělo za následek nesprávné posouzení legality pobytu stěžovatele v období
mezi zastavením azylového řízení v jeho věci a dnem, kdy soud přiznal žalobě stěžovatele proti
rozhodnutí o zastavení azylového řízení odkladný účinek. Stěžovatel má za to, že přiznáním
odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí o zastavení řízení o azylu a následným zrušením
tohoto rozhodnutí pro nezákonnost došlo k legalizaci jeho zatímního pobytu na území České
republiky, neboť po dobu trvání řízení o azylu nemůže cizinec pobývat na území České republiky
nelegálně ve smyslu §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, jak plyne z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2011, č. j. 7 As 96/2010 - 76.
[4] Jestliže by neplatilo, že přiznání odkladného účinku žalobě působí ex tunc, mělo by přesto
přiznání tohoto odkladného účinku a následné zrušení rozhodnutí správního orgánu pro
nezákonnost zásadní vliv na přiměřenost eventuálního rozhodnutí o správním vyhoštění podle
§119a odst. 2 a §174a zákona o pobytu cizinců, neboť v takovém případě by nebylo možné
rozhodnutí o vyhoštění pro nepřiměřenost vydat.
[5] Rovněž v případě, že by výše uvedené neplatilo, zastává stěžovatel názor, že správní
orgány i krajský soud nepřiměřeně tvrdě posoudily přiměřenost dopadu rozhodnutí o správním
vyhoštění vzhledem k jeho rodinným vazbám na území České republiky (má zde dvě nezletilé
děti, které získaly v České republice azyl), délce jeho pobytu a míře jeho znalostí češtiny, přičemž
žalovaný při zjišťování skutkového stavu postupoval v rozporu s §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
[6] Žalovaný dále vydal své rozhodnutí před uplynutím lhůty, kterou stěžovateli stanovil
k vyjádření (tj. do 9. 1. 2012), ve kterém stěžovatel uvedl zásadní skutečnosti pro posouzení
přiměřenosti vyhoštění.
III.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[7] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti stěžovatele jako nedůvodné, neboť z obsahu
spisu je zřejmé, že stěžovatel pobýval ve dnech 2. 5. 2010 až 21. 6. 2010 na území České
republiky vědomě nelegálně a nenacházel se v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany.
Svým jednáním stěžovatel porušil své povinnosti dle §103 písm. n) zákona o pobytu cizinců,
čímž naplnil důvody pro aplikaci §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Správní
orgány obou stupňů se pečlivě zabývaly i dopady rozhodnutí o správním vyhoštění do rodinného
a soukromého života stěžovatele, řádně zdůvodnily své závěry a krajský soud se s nimi ztotožnil.
Zástupce stěžovatele se pak snaží zastřít své pochybení, neboť nedodržel lhůtu stanovenou
k podání vyjádření, které zaslal až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Dále se žalovaný
ztotožnil se závěry krajského soudu a odkázal na písemnosti založené ve správním spisu.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Poté, co přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl zdejší soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[9] Především je nutno uvést, že stěžovatel uplatnil tři důvody, obsažené v ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s.: nezákonnost posouzení relevantní právní otázky, vady správního řízení a jinou
vadu řízení před soudem.
[10] Při hodnocení těchto námitek vycházel Nejvyšší správní soud ze skutečnosti, že kasační
stížnost představuje mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského
soudu ve správním soudnictví (§102 s. ř. s.). Logika tohoto opravného prostředku je založena
na principu subsidiarity v tom smyslu, že není úkolem zdejšího soudu nahrazovat procesní úkony
a meritorní hodnocení krajského soudu, nýbrž posoudit jeho zákonnost z hlediska taxativních
důvodů, zakotvených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Z toho rovněž plyne, že tyto kasační
důvody mají určitou vnitřní strukturu a logiku. V nyní projednávaném případě je tak zjevné,
že nejprve se zdejší soud musel zabývat namítaným důvodem podle písm. d) citovaného
ustanovení. Pokud by totiž měl stěžovatel pravdu v tom směru, že se krajský soud skutečně
dopustil takové vady řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, není
jiná možnost, než napadený rozsudek zrušit a otevřít tím krajskému soudu prostor k vydání
rozhodnutí nového, tentokráte již nezatíženého touto vadou.
[11] Zmíněnou vadu spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud rozhodl bez jednání, ačkoliv
stěžovatel s tímto postupem nesouhlasil. K tomu z obsahu soudního spisu skutečně plyne,
že krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, aniž by nařídil jednání ve věci.
[12] Podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. platí, že soud může rozhodnout o věci samé bez
jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen
také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas
s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
[13] Jedním ze základních projevů práva na spravedlivý proces je i zásada ústnosti a veřejnosti
soudního jednání. Každý má právo, aby byla jeho věc projednána veřejně, bez průtahů a v jeho
přítomnosti, má právo se vyjádřit k provedeným důkazům, stejně jako další důkazy navrhovat,
předkládat soudu právní argumenty či tvrdit další skutečnosti.
[14] Právo účastníka na bezprostřední účast u jednání soudu má zajistit, aby soud
přinejmenším v jedné soudní instanci s účastníkem vešel či mohl vejít (požaduje-li to účastník)
v osobní kontakt a aby účastník mohl soudu bezprostředně a přímo sdělit svoji verzi toho,
co je předmětem rozhodování, a poukázat na skutečnosti svědčící ve prospěch jeho tvrzení,
a to i v případě, že soud na základě dosud získaných informací z vyjádření účastníků
a ze správního spisu má (a třeba i, jak se nakonec ukáže, oprávněně) za to, že účastník soudu
žádnou relevantní informaci neposkytne.
[15] Otázkou nutnosti nařízení jednání v řízení před krajskými soudy jako správními soudy
se zabýval ve svých rozhodnutích i Nejvyšší správní soud, který rovněž dovodil, že „účastníku nelze
upřít právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti vyjádřit se k věci. Rozhodl-li proto
krajský soud o věci bez nařízení jednání, aniž byly splněny zákonné podmínky uvedené v §51 s. ř. s., došlo
v řízení k vadě, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a je proto důvodem pro jeho zrušení
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 - 59, publ. pod č. 482/2005 Sb. NSS; rozhodnutí zdejšího
soudu jsou rovněž dostupná na internetové adrese www.nssoud.cz). Obdobně se zdejší soud
vyjádřil i v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, č j. 4 As 46/2004 - 58: „Zamítl-li soud žalobu bez jednání
poté, co na výzvu předsedy senátu (§51 odst. 1 s. ř. s.) vyjádřil účastník řízení s takovým postupem nesouhlas,
je kasační stížnost podaná z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro vadu řízení spočívající v tom,
že byla účastníku odepřena možnost jednat před soudem, důvodná“. Shodně k dané problematice judikuje
i Ústavní soud. V nálezu ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 819/07 (N 167/47 SbNU 195;
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na adrese nalus.usoud.cz), konstatoval: „Projeví-li
některý z účastníků nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání nebo požaduje-li nařízení jednání, je povinností
soudu k projednání věci samé jednání nařídit (samozřejmě nejde-li o některou ze zákonem stanovených výjimek;
viz §51 odst. 2 a §76 odst. 1 s. ř. s.)“.
[16] Zákonná úprava obsažená v ustanovení §51 a §76 s. ř. s. umožňuje ve výjimečných
případech za splnění všech zákonných podmínek upustit od povinnosti krajského soudu nařídit
jednání. Taková výjimka však musí být vykládána restriktivně, s ohledem na zájmy účastníka
řízení, o jehož právech se rozhoduje a který má rovněž oprávnění svými dispozičními úkony
zásadně ovlivňovat předmět řízení a průběh projednání jeho věci před soudem.
[17] V projednávané věci takové podmínky dány nebyly. Z předloženého soudního spisu
(č. l. 28 a doručenka před č. l. 27) Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 4. 4. 2012 byla stěžovateli
doručena výzva krajského soudu dle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel byl vyzván, aby
se ve lhůtě dvou týdnů vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl o věci samé bez nařízení
jednání. Byl rovněž poučen, že souhlas s rozhodnutím věci bez jednání bude presumován rovněž
tehdy, nevyjádří-li stěžovatel ve stanovené lhůtě nesouhlas s takovým postupem krajského soudu.
Na tuto výzvu krajského soudu stěžovatel reagoval vyjádřením, které bylo krajskému soudu
doručeno dne 4. 4. 2012, tedy ve stanovené lhůtě, a v němž výslovně uvedl, že na nařízení jednání
trvá. Toto sdělení stěžovatele krajskému soudu je založeno na č. l. 31 spisu krajského soudu.
[18] Ze shora uvedeného je zřejmé, že stěžovatel krajskému soudu výslovně ve stanovené
lhůtě sdělil, že nesouhlasí s tím, aby rozhodoval ve věci bez nařízení jednání. Nemohlo proto ani
dojít k domněnce udělení souhlasu ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud přesto rozhodl bez
nařízení jednání, ačkoliv k tomu neměl splněny zákonné podmínky. Zatížil tak řízení o žalobě
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.], a již z tohoto důvodu nezbývá, než napadený rozsudek pro tuto vadu zrušit.
[19] Krajský soud se však v řízení dopustil i dalšího pochybení, neboť z obsahu spisu plyne,
že o řízení nevyrozuměl osoby, které připadaly v úvahu jakožto osoby na tomto řízení zúčastněné
ve smyslu §34 s. ř. s. Ve správním řízení v obou stupních jednaly správní orgány jako s účastníky
daného správního řízení s paní L. Z., nezletilým synem stěžovatele A. N., paní S. T., nezletilými
dětmi stěžovatele A. A. a I. A. Již správní orgán I. stupně usnesením ze dne 13. 7. 2010, č. j.
CPBR-7793/ČJ-2010-064034-SV, přibral podle §28 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jako další účastníky S. T., L. Z. Toto usnesení
sice bylo k odvolání stěžovatele zrušeno rozhodnutím Policie České republiky, služby cizinecké
policie, ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 26. 4. 2011, č. j. CPR-12165-3/ČJ-2010-9CPR-
V234, a věc byla vrácena správnímu orgánu I. stupně, avšak dále správní orgán I. stupně
usnesením ze dne 12. 5. 2011, č. j. CPR-16523/ČJ-2010-004025-SV, podle §28 správního řádu
přibral jako dalšího účastníka řízení A. N., usnesením ze dne 12. 5. 2011, č. j. CPR-16523/ČJ-
2010-004025-SV, podle §28 správního řádu přibral jako dalšího účastníka řízení A. A., usnesením
ze dne 12. 5. 2011, č. j. CPR-16523/ČJ-2010-004025-SV, podle §28 správního řádu přibral jako
dalšího účastníka řízení I. A. Nadále však jako s účastnicemi řízení správní orgán I. stupně jednal
také s paní L. Z. (úřední záznam ze dne 28. 5. 2011 na č. l. 215 správního spisu) a paní S. T.
(seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 27. 5. 2011 na č. l. 216). Všem uvedeným
osobám jako účastníkům řízení pak správní orgán I. stupně rovněž doručoval své rozhodnutí ze
dne 31. 5. 2011. Rovněž žalovaný s těmito osobami jednal jako s účastníky řízení a doručoval jim
i napadené rozhodnutí ze dne 9. 1. 2012, od doby jeho doručení všem účastníkům (včetně
uvedených osob) je odvozována rovněž právní moc odvolacího rozhodnutí žalovaného.
V neposlední řadě sám žalobce v žalobě podané u krajského soudu jako osoby zúčastněné na
řízení označil své výše jmenované děti a paní L. Z.
[20] Jedná se tak o situaci, kdy krajský soud opomenul o probíhajícím řízení o žalobě
vyrozumět osoby, které splňují materiální podmínku pro vstup do řízení dle §34 s. ř. s. Nedostál-
li krajský soud této povinnosti a takové osoby v řízení zcela pominul, trpí jeho rozhodnutí další
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a pro kterou je tedy nutno
toto rozhodnutí zrušit [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává,
že rovněž v případě, kdy žalobce v žalobě neoznačí osobu, o jejímž možném postavení osoby
zúčastněné na řízení před soudem není pochyb, je povinností předsedy senátu tuto osobu
vyrozumět o probíhajícím řízení a vyzvat ji, aby oznámila, zda bude svá práva v řízení uplatňovat.
V rozsudku ze dne 21. 12. 2005, č. j. 1 As 39/2004 – 75, publikovaném pod č. 1479/2008 Sb.
NSS, pak dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „ustanovení §34 odst. 2 s. ř. s. předpokládá aktivní
postup soudu při zjišťování okruhu možných osob zúčastněných na řízení. Jestliže krajský soud nevyrozuměl
o probíhajícím řízení účastníka správního řízení odlišného od žalobce, který splňoval podmínky §34 odst. 1
s. ř. s., zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[21] Rovněž vzhledem k této další vadě řízení před krajským soudem, k níž musí Nejvyšší
správní soud v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti, je třeba jeho
rozhodnutí zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[22] V dalším řízení je krajský soud vázán shora uvedeným právním názorem, zejména musí
vyrozumět dotčené osoby o možnosti přihlásit se do řízení jako osoby na něm zúčastněné
a uplatňovat v něm svá práva. Současně pak krajský soud musí ve věci rozhodnout s nařízeným
jednáním.
[23] Za této situace zdejší soud nemohl přistoupit k posouzení ostatních stížnostních námitek,
jelikož by to bylo předčasné. Nelze vyloučit, že z průběhu jednání před krajským soudem mohou
vyplynout argumenty a skutečnosti, jež mohou ovlivnit výsledek řízení, a s nimiž se teprve bude
muset krajský soud vypořádat.
V.
Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil.
[25] Zruší-li kasační soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení,
je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[26] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2014
JUDr. Jakub Camrda, Ph.D.
předseda senátu