ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.77.2019:25
sp. zn. 5 As 77/2019 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: J. J., zastoupená Mgr.
Zbyňkem Vašinkou, advokátem se sídlem tř. T. G. Masaryka 1129, Frýdek-Místek, proti
žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně, se sídlem Moravské náměstí 1,
Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
27. 2. 2019, č. j. 29 A 198/2018 – 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Kasační stížností žalobkyně brojí proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
27. 2. 2019, č. j. 29 A 198/2018 – 17, jímž bylo dle §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §9 odst. 1
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v relevantním znění (dále jen „zákon o soudních
poplatcích“), zastaveno řízení o její žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2018,
č. j. ZKI BR-O-92/654/2018-13.
[2] Krajský soud konstatoval, že podle §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích
je s podáním návrhu na zahájení řízení spojen vznik poplatkové povinnosti. Žaloba proti
rozhodnutí správního orgánu je dle položky 18 bodu 2 písm. a) Sazebníku poplatků, který
je přílohou zákona o soudních poplatcích, zpoplatněna částkou 3000 Kč. Dle §7 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích je tento poplatek za řízení splatný vznikem poplatkové povinnosti, tedy
podáním žaloby.
[3] Ze spisu dle krajského soudu vyplývá, že předmětný soudní poplatek nebyl současně
s podáním žaloby zaplacen. Krajský soud proto podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích
žalobkyni usnesením ze dne 3. 12. 2018, č. j. 29 A 198/2018 - 14, vyzval ke splnění poplatkové
povinnosti a stanovil jí k tomu lhůtu patnácti dnů od doručení této výzvy. Současně ji v souladu
s §9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích poučil o procesních následcích nevyhovění této výzvě
ve stanovené lhůtě. Žalobkyni, resp. jejímu zástupci, bylo usnesení doručeno dne 13. 12. 2018.
[4] Dle krajského soudu žalobkyně ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatila, učinila tak
až dne 11. 1. 2019, kdy byla částka 3000 Kč dle přiloženého záznamu o složení připsána na účet
soudu. Vzhledem k tomu krajský soud napadeným usnesením řízení o podané žalobě zastavil dle
§47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a opožděně zaplacený
soudní poplatek žalobkyni vrátil.
II.
Obsah kasační stížnosti
[5] Žalobkyně (stěžovatelka) napadá rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[6] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že dne 30. 10. 2018 podala prostřednictvím svého
zástupce žalobu proti rozhodnutí žalovaného, následně dne 2. 11. 2018 právní zástupce
stěžovatelce zaslal prostřednictvím e-mailu adresovaného vnučce stěžovatelky platební údaje pro
úhradu soudního poplatku. Tuto výzvu právní zástupce zopakoval dne 8. 11. 2018. Následujícího
dne stěžovatelka telefonicky kontaktovala právního zástupce a ujistila ho, že soudní poplatek
uhradí sama.
[7] Dne 13. 12. 2018 obdržel právní zástupce usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
3. 12. 2018, č. j. 29 A 198/2018 - 14, kterým soud stěžovatelku vyzval k úhradě soudního
poplatku. Tuto výzvu zaslal stěžovatelce na vědomí běžným dopisem s tím, že stěžovatelka sama
soudní poplatek uhradí, případně již uhradila.
[8] Dne 10. 1. 2019 právní zástupce stěžovatelky z opatrnosti uhradil soudní poplatek, neboť
se mu nepodařilo do té doby spojit se stěžovatelkou. Následně bylo zjištěno, že stěžovatelka byla
s akutními zdravotními problémy hospitalizována od 10. 12. 2018 do 11. 1. 2019. Tyto
skutečnosti stěžovatelka dokládala Nejvyššímu správnímu soudu kopiemi z elektronické
komunikace právního zástupce s vnučkou stěžovatelky a kopií lékařského potvrzení
o hospitalizaci v uvedené době. Stěžovatelka tak dle svého názoru v této době nebyla
z objektivních důvodů schopna uhradit soudní poplatek, ani se spojit se svým právním
zástupcem. Jednání stěžovatelky proto podle ní nevykazuje znaky nedbalosti, ani lehkovážnosti,
když z objektivních důvodů nebyla schopna vyhovět výzvě soudu ve stanovené lhůtě,
a to ani prostřednictvím svého právního zástupce, se kterým se z důvodu hospitalizace nemohla
spojit.
[9] Stěžovatelka proto žádá o zohlednění zdravotní indispozice a důležitosti soudního
přezkumu v této věci. Žádá o přihlédnutí k individuálním okolnostem případu a důvodům, pro
které nebyl soudní poplatek Krajskému soudu v Brně včas uhrazen ve stanovené patnáctidenní
lhůtě.
[10] Stěžovatelka rovněž uváděla, že měla dle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích stále
poplatkovou povinnost i v době úhrady soudního poplatku dne 10. 1. 2019, a to až do právní
moci usnesení o zastavení řízení. S odkazem na ústavní principy spravedlivého řízení stěžovatelka
žádá o odmítnutí formalistického přístupu, který by se v jejím případě jevil jako příliš tvrdý.
Každý soudní orgán by dle názoru stěžovatelky měl při aplikaci práva zohlednit také ústavní
principy a zásady výkonu soudnictví, které prozařují do soudního rozhodování a právních vztahů,
tedy například právo na spravedlivý proces a přístup k soudu. Jen takový postup je v souladu
se zákonem. Opačný postup, byť formálně vyhovuje jazykovému či teleologickému výkladu,
nemusí být s právem v souladu. V tomto případě hospitalizace stěžovatelce dle jejího názoru
v podstatě zabránila domáhat se soudní ochrany svých dotčených práv.
III.
Vyjádření žalovaného
[11] Žalovaný ve svém vyjádření považoval důvody, pro které nebyl soudní poplatek zaplacen,
za irelevantní. Stěžovatelka dle něj neprokázala, že by její právní zástupce byl omezen v jejím
zastupování, ani neobjasnila, proč požadoval zaplacení poplatku přímo po stěžovatelce a místo
komunikace s ní komunikoval o tomto postupu, vybočujícím z běžné praxe, pouze s její vnučkou.
Naopak stěžovatelka byla zastoupena na základě procesní plné moci, přičemž úhrada soudního
poplatku nespadá mezi povinnosti účastníka řízení něco osobně vykonat. Z kasační stížnosti dle
žalovaného ani nevyplývá, jaké objektivní důvody bránily právnímu zástupci stěžovatelky,
aby nejpozději po obdržení výzvy soudu k úhradě soudního poplatku zjistil relevantním
způsobem, že soudní poplatek skutečně nebyl uhrazen a aby poté bezodkladně sám tuto
povinnost v zastoupení stěžovatelky splnil. Žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne
18. 6. 2008, sp. zn. I. ÚS 1084/08, z něhož má vyplývat, že pokud je účastník zastoupen, realizuje
svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím svého zástupce. Z uvedených důvodů žalovaný
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Z charakteru napadeného usnesení je zřejmé, že uplatňován může být toliko kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný připadá v úvahu, bylo-li řízení
krajským soudem zastaveno. Pod tímto kasačním důvodem se totiž fakticky skrývají i další
důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s., jsou-li vztaženy k namítanému
nezákonnému zastavení řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 4. 2014, č. j. 2 As 13/2014 – 74; všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), ovšem vzhledem k tomu, že krajský soud řízení
o žalobě zastavil a tedy věc samu neposuzoval, nemůže se zákonností žalobou napadeného
rozhodnutí žalovaného zabývat ani Nejvyšší správní soud.
[15] Stěžejní otázka posuzovaného případu se týká opožděné úhrady soudního poplatku jako
důvodu pro zastavení řízení ze strany krajského soudu. Podle §2 odst. 2 písm. a) zákona
o soudních poplatcích je poplatníkem soudního poplatku ve věcech správního soudnictví ten,
kdo podal žalobu nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, přičemž podle §4 odst. 1 písm. a)
téhož zákona vzniká poplatková povinnost již podáním žaloby. Nezaplatí-li žalobce (navrhovatel)
soudní poplatek, postupuje soud dle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, který ve znění
účinném od 30. 9. 2017 stanoví: „Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení,
odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu
určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení
zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.“ Dle §9 odst. 7 zákona o soudních
poplatcích „[n]abude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková
povinnost“.
[16] Jak uvedl Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 14. 12. 2017, č. j. 3 As 321/2017
- 19, „podle nyní účinného zákona o soudních poplatcích je dodatečně stanovená lhůta, poskytnutá soudem
poplatníkovi k zaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích, zcela
nepochybně lhůtou propadnou. Nemůže-li soud přihlížet k poplatku zaplacenému po uplynutí této lhůty, použitím
argumentu a fortiori (a maiori ad minus) lze dovodit, že po uplynutí této lhůty nemůže přihlížet ani
k podanému návrhu na osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud jej proto bez dalšího zamítl
(výrok I.).
Ze stejného důvodu nebylo možno vyhovět ani návrhu stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty
k zaplacení soudního poplatku. Je-li lhůta k zaplacení soudního poplatku propadná (tzn., že soud by k zaplacení
soudního poplatku již nemohl přihlížet), nelze její zmeškání prominout rozhodnutím předsedy senátu ve smyslu
§40 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto předmětný návrh rovněž zamítl (výrok II.).“
[17] Z uvedeného tedy vyplývá, že pokud navrhovatel (žalobce) nezaplatí soudní poplatek
současně s návrhem (žalobou), soud jej vyzve k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí. Pokud
však navrhovatel soudní poplatek v uvedené lhůtě nezaplatí, soud řízení zastaví, a to i přesto,
že před rozhodnutím o zastavení řízení byl soudní poplatek zaplacen (k tomu viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 6 Afs 278/2018 - 22, a ze dne 19. 4. 2018,
č. j. 10 As 379/2017 - 38).
[18] Ze spisu krajského soudu vyplývá, že stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek při podání
žaloby. Již v té době byla zastoupena shora uvedeným advokátem. Usnesením ze dne 3. 12. 2018,
č. j. 29 A 198/2018 - 14, proto krajský soud stěžovatelku vyzval k úhradě soudního poplatku
ve výši 3000 Kč ve lhůtě 15 dnů a poučil ji, že pokud soudní poplatek ve stanovené lhůtě
nezaplatí, soud řízení zastaví, přičemž k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se
nepřihlíží. Výzva byla zástupci stěžovatelky doručena do datové schránky dne 13. 12. 2018, lhůta
tedy marně uplynula dne 28. 12. 2018. Stěžovatelka, resp. její zástupce, však soudní poplatek
zaplatili až 14 dní po jejím uplynutí.
[19] S ohledem na právě uvedené proto nelze krajskému soudu vytýkat, že řízení o žalobě
zastavil, neboť pro to byly splněny veškeré zákonné podmínky. Na tomto závěru nemůže podle
Nejvyššího správního soudu nic změnit ani argumentace stěžovatelky v kasační stížnosti, podle
níž byly dány závažné důvody, pro které nebyla schopna soudní poplatek zaplatit.
[20] Byť by byla stěžovatelka, jak uvádí a dokládá zmiňovaným lékařským potvrzením, již
v době výzvy soudu k zaplacení soudního poplatku hospitalizována, nebylo by možné k této
skutečnosti přihlížet. Jakkoliv nemá Nejvyšší správní soud v úmyslu zlehčovat zdravotní stav
stěžovatelky, připomíná, že již v rozsudku ze dne 7. 2. 2018, č. j. 2 As 3/2018 – 32, konstatoval
následující: „Jelikož poplatková povinnost vzniká již dnem podání žaloby a správní soud má povinnost
účastníka řízení k zaplacení vyzvat, je celkový časový úsek více než postačující ke splnění poplatkové povinnosti
(ať si již účastník vybere jakýkoli způsob úhrady). Účastníkům řízení nic nebrání soudní poplatek zaplatit
ve stanoveném čase, tudíž je nedůvodné a z hlediska důsledků pro řízení i riskantní s platbou otálet a ponechávat
ji až na konec soudem vymezené lhůty. Zkrácením doby pro zaplacení soudního poplatku, která byla
kompenzována prodlouženou soudní lhůtou, zákonodárce pouze omezil benevolentnost právní úpravy ve prospěch
hospodárnosti soudního řízení a předvídatelnosti pro účastníky řízení (nyní je jednoznačně určen konečný okamžik
pro úhradu soudního poplatku a tím je poslední den stanovené lhůty), čímž nemohlo dojít k odepření přístupu
k soudní ochraně.“
[21] Tento závěr Nejvyššího správního soudu aproboval také Ústavní soud v usnesení ze dne
15. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1334/18, v němž konstatoval v souvislosti s novou právní úpravou,
že „již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry
beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a žalobcům v zásadě nic nebrání, aby
ji řádně splnili již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté
soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity“. Dle Ústavního soudu
je znění zákona zcela jednoznačné a neumožňuje žádný jiný výklad. Není proto významné, zda
poplatník poplatek zaplatil do rozhodnutí o zastavení řízení, nýbrž zda tak učinil ve lhůtě
mu k tomu stanovené soudem, a je vyloučeno dospět na základě „sofistikovanějších“
interpretačních metod k takovému výkladu, podle kterého by se k zaplacení poplatku po lhůtě
přihlíželo.
[22] K argumentaci stěžovatelky Nejvyšší správní soud podotýká, že pokud jsou tvrzení
stěžovatelky pravdivá, lze přisvědčit žalovanému v tom, že za ni v této věci mohl jednat její
právní zástupce. Jestliže byla stěžovatelka pro něj nekontaktní, mohl přistoupit sám k uhrazení
soudního poplatku ve stanovené lhůtě, neboť pokud by byl soudní poplatek zaplacen v částce
vyšší, než jaká by odpovídala soudem vyměřené poplatkové povinnosti, došlo by k vrácení částky
tuto povinnost převyšující. Jestliže nebyl zástupce stěžovatelky ochoten vynakládat finanční
prostředky v situaci, v níž jeho domluva s klientkou zněla tak, že soudní poplatek zaplatí
stěžovatelka osobně, mohl se alespoň, jak připustil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
23. 1. 2019, č. j. 4 Afs 1/2019 – 29, pokusit zabránit zastavení žalobního řízení též tím, že by
ve stanovené lhůtě jménem stěžovatelky zaslal krajskému soudu sdělení dle §9 odst. 4 písm. c)
zákona o soudních poplatcích, o čemž byli stěžovatelka, resp. její zástupce, ve výzvě k zaplacení
soudního poplatku rovněž poučeni. Ani takový procesní úkon ovšem stěžovatelka ani
prostřednictvím svého zástupce neučinila.
[23] Pokud jde o námitku stěžovatelky, že její poplatková povinnost stále přetrvávala do doby,
než bylo řízení napadeným usnesením zastaveno, Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 29. 11. 2017, č. j. 7 Afs 327/2017 – 18, zdůraznil následující:
„Podle §10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil
ten, kdo k tomu nebyl povinen. Pokud došlo před účinností novely zákona o soudních poplatcích k úhradě
soudního poplatku poté, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení v důsledku neuhrazení poplatku,
stalo se tak po zániku poplatkové povinnosti (viz §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích). Soudní poplatek
v takovém případě uhradil někdo, kdo (již) k tomu nebyl povinen - komu již nesvědčila poplatková povinnost.
Následně uhrazený soudní poplatek byl v takovém případě v plné výši vrácen podle §10 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že obdobně je třeba postupovat i pokud je nyní soudní poplatek
uhrazen před vydáním usnesení o zastavení řízení (a tedy za trvání poplatkové povinnosti), avšak v důsledku
marného uplynutí soudem stanovené lhůty k němu již soud podle §9 odst. 1 nemůže přihlížet. Tato následná
úhrada totiž nemůže nic změnit na splnění podmínek pro vydání usnesení o zastavení řízení v důsledku
nezaplacení soudního poplatku. Přestože dosud trvá poplatková povinnost, která zanikne až právní mocí usnesení
o zastavení řízení, je třeba na poplatníka, který poplatek uhradil po lhůtě, hledět tak, že již není k úhradě
soudního poplatku povinen.“
[24] Ačkoliv jsou tedy okolnosti, za kterých dle stěžovatelky došlo k uplynutí lhůty pro
zaplacení soudního poplatku v dané věci, politováníhodné, nebylo možné k nim ze strany
Nejvyššího správního soudu přihlédnout. Zdejší soud proto neprováděl ani dokazování
stěžovatelkou předloženými listinnými důkazy, neboť jimi prokazovaná skutková tvrzení nejsou
pro posouzení důvodnosti této kasační stížnosti rozhodná.
V.
Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle §110 odst. 1
poslední věty s. ř. s. zamítl.
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Úspěšnému žalovanému ovšem žádné náklady na rámec běžné administrativní činnosti v tomto
řízení nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu jeho nákladů nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. července 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu