ECLI:CZ:NSS:2017:5.AZS.149.2016:38
sp. zn. 5 Azs 149/2016 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: O. M.,
zastoupený Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Praha 2,
Helénská 1799/4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2016,
č. j. 49 Az 55/2015 - 36,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2016, č. j. 49 Az 55/2015 - 36,
se zrušuje a v ěc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2015, č. j. OAM-39/LE-BE02-P16-2015,
kterým žalovaný neudělil stěžovateli mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Žalovaný v napadeném rozhodnutí dovodil, že branná povinnost, jejíhož výkonu
se stěžovatel obává, je ústavní povinností k ochraně vlasti; jedná se o legitimní občanskou
povinnost. Povinnost vykonat vojenskou službu a případně se rovněž podílet na bojových
operacích nelze podle žalovaného považovat za azylově relevantní pronásledování,
protože dopadá bez rozdílu na všechny bojeschopné muže. Stěžovateli nelze udělit
ani doplňkovou ochranu, neboť stěžovatel neuvedl, že by měl jakékoli potíže se státními orgány
nebo bezpečnostními složkami, proti stěžovateli nebylo a ani není vedeno trestní stíhání na území
Ukrajiny (na rozdíl od České republiky, kde již byl opakovaně odsouzen). Stěžovatel neprokázal,
že by ukrajinské státní orgány měly o jeho osobu jakýkoli zájem ve smyslu nasazení do bojových
operací ve východní části Ukrajiny. Stěžovatel ani netvrdil, že by mu v souvislosti s výkonem
vojenské služby nebo trestu za dezerci hrozilo nelidské či ponižující jednání. Stěžovatel přitom
pochází z Kirovohradské oblasti, která se nachází v centrální části Ukrajiny, jež není zasažena
bojovými operacemi, a proto nehrozí, že by byl jako civilista návratem do místa svého
předchozího bydliště vystaven nebezpečí vážné újmy.
[3] Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou u krajského soudu, který ji shora
označeným rozsudkem jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[4] Krajský soud úvodem konstatoval, že lhůta pro podání žaloby činí podle §32 odst. 1
zákona o azylu v případě žaloby proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany 15 dnů,
přičemž zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout. Žaloba byla podána dne 27. 4. 2015
včas, nicméně obsahovala pouze obecná tvrzení o porušení lidských práv stěžovatele a výčet
ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), a zákona o azylu,
které měly být porušeny. Obecná tvrzení stěžovatele, že v řízení byl porušen §2 odst. 4 a §3
správního řádu doprovázená parafrází textu uvedených zákonných ustanovení, nejsou podle
krajského soudu žalobním bodem ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Totéž platí o tvrzení,
že byly porušeny §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu, doplněné o konstatování,
že stěžovatel splňuje podmínky pro udělení azylu, azylu z humanitárních důvodů
a že mu v případě návratu do vlasti hrozí vážná újma. Žaloba ze dne 17. 4. 2015 proto nebyla
projednatelná, neboť stěžovatel neuvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci,
o níž svá tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí žalovaného opírá. Krajský soud proto stěžovatele
usnesením ze dne 5. 5. 2015, č. j. 49 Az 55/2015 – 14, vyzval k odstranění vady žaloby spočívající
v absenci žalobních bodů ve lhůtě devíti dnů od právní moci tohoto usnesení. Délka stanovené
lhůty přitom byla odvozena od skutečnosti, že žaloba ze dne 27. 4. 2015 byla krajskému soudu
doručena dne 4. 5. 2015, tedy sedmý den lhůty pro podání žaloby. Zároveň s podáním žaloby
stěžovatel požádal o ustanovení zástupce, proto došlo ke stavení běhu lhůty pro podání
žaloby až do právní moci rozhodnutí o ustanovení zástupce. Jestliže tedy sedmý den lhůty
pro podání žaloby došlo ke stavení jejího běhu, zbývalo již jen devět dnů k jejímu doplnění,
které počaly plynout právní mocí usnesení o ustanovení zástupce, tj. ode dne 12. 5. 2015.
Lhůta pro formulování žalobních bodů tedy uplynula dnem 21. 5. 2015. Vadu žaloby spočívající
v absenci žalobních bodů nelze odstraňovat po uplynutí lhůty k podání žaloby. Žaloba byla
doplněna podáním ze dne 18. 5. 2015, ale argumentace stěžovatele obsažená v tomto podání,
byť vyhovuje požadavku konkrétních žalobních bodů, se obsahově zcela míjí s důvody
napadeného rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel v tomto podání totiž vznesl námitky proti
zákonnosti rozhodnutí o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, přestože rozhodnutím
žalovaného bylo rozhodnuto o neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany. Krajský soud
dovodil, že pro posouzení, zda žaloba obsahuje žalobní body, je rozhodující, zda obsahuje
konkrétní (individualizované) skutkové či právní výtky proti napadenému rozhodnutí.
Podle krajského soudu je přitom bezvýznamné, zda tyto výtky věcně souvisí s předmětem
rozhodnutí, které bylo žalobou napadeno. Tato otázka je totiž záležitostí věcného posouzení
žalobních bodů (tj. důvodnosti žaloby), nikoli věcí formálních vad žaloby, tedy její
projednatelnosti. Krajský soud uzavřel, že ve lhůtě pro podání žaloby byla podáním ze dne
18. 5. 2015 vada žaloby odstraněna a žaloba se stala věcně projednatelnou; z tohoto důvodu
nepřistoupil k jejímu odmítnutí. Žalobní body uvedené v podání ze dne 18. 5. 2015 se ovšem míjí
s důvody rozhodnutí žalovaného napadeného v nyní projednávané věci a jsou proto zjevně
nedůvodné. Proto krajský soud žalobu zamítl. Krajský soud tak učinil bez nařízení ústního
jednání, byť stěžovatel (jeho zástupce) v podání ze dne 18. 5. 2015 uvedl, že trvá na jeho nařízení.
Podle krajského soudu tak sice nebyly splněny podmínky §51 odst. 1 s. ř. s., ovšem nařízení
jednání by v této věci bylo zcela neúčelné, neboť všechny řádně a včas uplatněné žalobní body
se míjí s důvody rozhodnutí žalovaného napadeného v této věci. Ústní projednání žaloby na tom
nemůže nic změnit. Žalobní body uvedené v dalším podání stěžovatele ze dne 10. 8. 2015
se již sice vztahují k rozhodnutí žalovaného, které bylo žalobou ze dne 27. 4. 2015 napadeno,
ale byly nově uplatněny až po lhůtě k podání žaloby, přičemž zmeškání lhůty pro podání žaloby
prominout nelze. Z tohoto důvodu nemohl krajský soud k žalobním bodům, které byly uvedeny
v podání stěžovatele ze dne 10. 8. 2015, přihlédnout.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[5] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatel konstatoval, že usnesením krajského soudu ze dne 5. 5. 2015 mu byl ustanoven
zástupcem advokát Mgr. Bc. Filip Schmidt, LL.M., jemuž bylo současně uloženo, aby žalobu
doplnil o konkrétní žalobní body a navrhl důkazy k prokázání žalobních tvrzení. Lhůta
k doplnění žaloby byla krajským soudem stanovena na devět dnů ode dne doručení usnesení.
Spolu s usnesením o ustanovení zástupce nebyla ustanovenému zástupci doručena žádná další
písemnost. Zástupce stěžovatele nebyl před svým ustanovením v žádném styku se stěžovatelem,
musel se s ním proto ve velmi krátké době sejít (zajistit si na něj kontakt) a při doplnění žaloby
vycházel z rozhodnutí, které mu stěžovatel předal. V důsledku omylu následně zástupce
stěžovatele provedl doplnění žaloby k jinému rozhodnutí, které se rovněž týkalo stěžovatele,
a to rozhodnutí o povinnosti stěžovatele setrvat v zařízení pro zajištění cizinců. Krajský soud
na tuto skutečnost nijak nereagoval a pokračoval v řízení. Poté, co při nahlédnutí do spisu
zástupce stěžovatele zjistil, že došlo k omylu a soudní spis obsahuje doplnění žaloby k jinému
správnímu rozhodnutí, zástupce stěžovatele dne 10. 8. 2015 žalobu doplnil o konkrétní důvody
proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany a zároveň požádal o prominutí zmeškání lhůty
podle §40 odst. 5 s. ř. s. Dne 20. 6. 2016 (tedy téměř rok po druhém doplnění žaloby) krajský
soud žalobu zamítl, aniž by vůbec rozhodl o žádosti o prominutí zmeškání lhůty, kterou označil
za nepřípustnou.
[7] Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem krajského soudu k otázce běhu lhůty
pro doplnění žaloby ustanoveným zástupcem. Zástupci stěžovatele je z praxe známo,
že jiné krajské soudy pro doplnění žaloby stanoví mnohem delší lhůty (běžně 1 měsíc) a zástupce
tak má skutečně reálnou šanci nejen se sejít se stěžovatelem, ale také nahlédnout do spisu
a provést další úkony. Krajským soudem byla stanovena lhůta devíti dnů, která „podle krajského
soudu plyne z §35 odst. 8 s. ř. s.“, a proto také nemůže být prominuta. Stěžovatel ovšem namítá,
že z uvedeného ustanovení nevyplývají důsledky, které dovozuje krajský soud, neboť takto
striktní výklad by mohl vést ke zcela extrémním případům (např. lhůty k doplnění žaloby v délce
jednoho až tří dnů), v nichž ustanovený zástupce není reálně schopen poskytnout plnohodnotné
zastoupení. Na uvedené nesprávné argumentaci je postaven celý rozsudek krajského soudu,
který s totožným odůvodněním nerozhodoval o žádosti o prominutí zmeškání lhůty; žádost
pouze označil za nepřípustnou. Stěžovatel je ovšem přesvědčen, že o takové žádosti měl krajský
soud rozhodnout samostatným usnesením a měl stěžovateli stanovenou lhůtu prominout.
[8] Dále stěžovatel namítl, že krajskému soudu sdělil, že trvá na nařízení jednání k projednání
žaloby, ale krajský soud přesto o věci rozhodl bez jednání.
[9] Stěžovatel shrnul, že krajský soud měl v době, kdy přistoupil k rozhodování, úplnou
žalobu, a to včetně žádosti o prominutí zmeškání lhůty dle §40 odst. 5 s. ř. s. Krajský soud
ovšem nejenže nerozhodl o žádosti o prominutí zmeškání lhůty, ale vůbec nevzal v potaz
ani doplnění žaloby ze dne 10. 8. 2015, přestože byl, jak plyne z napadeného rozsudku,
s uvedeným doplněním srozuměn. Krajský soud proto postupoval nejen nehospodárně,
ale také nesrozumitelně.
[10] Stěžovatel zároveň s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, vyjádřil přesvědčení, že kasační stížnost je přijatelná,
neboť v řízení před krajským soudem byl výše uvedeným zásadně zkrácen na svých právech;
jedná se o zásadní pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do jeho hmotně právního
postavení.
[11] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí
žalovaného.
[12] Žalovaný vzhledem k tomu, že kasační stížností je výlučně napadán postup krajského
soudu, ponechal posouzení důvodnosti kasačních námitek na úvaze Nejvyššího správního soudu.
Nesouhlasil ovšem s kasačním návrhem, aby bylo zrušeno rovněž jeho rozhodnutí,
které v podstatě krajský soud s ohledem na okolnosti věci vůbec neposuzoval.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[14] Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad
zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele.
[15] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná, neboť se krajský
soud při posouzení skutkových okolností dané věci dopustil zásadních pochybení (viz podrobněji
níže), které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele (čtvrtý důvod
přijatelnosti).
[16] Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Přitom zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost je důvodná.
[18] Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobou datovanou dnem 27. 4. 2015
a doručenou krajskému soudu dne 4. 5. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení napadeného
rozhodnutí žalovaného a zároveň požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. Krajský soud
následně stěžovatele za současného ustanovení zástupce v osobě Mgr. Bc. Filipa Schmidta,
LL.M., advokáta, usnesením ze dne 5. 5. 2015, č. j. 49 Az 55/2015 – 14, vyzval k odstranění vad
žaloby, které spočívaly v absenci žalobních bodů, ve lhůtě devíti dnů od právní moci tohoto
usnesení. Žaloba byla doplněna podáním doručeným krajskému soudu dne 18. 5. 2015,
které se však vztahovalo k jinému rozhodnutí žalovaného, a to k rozhodnutí ze dne 3. 3. 2015,
č. j. OAM – 39/LE – BE02 – BE02 – PS – 2015, jímž bylo rozhodnuto o setrvání stěžovatele
v zařízení pro zajištění cizinců. Podáním doručeným krajskému soudu dne 10. 8. 2015 stěžovatel
opětovně doplnil žalobu a konkretizoval žalobní body, které byly uplatněny v žalobě doručené
krajskému soudu dne 4. 5. 2015. Současně stěžovatel požádal podle §40 odst. 5 s. ř. s.
o prominutí zmeškání lhůty k doplnění žaloby, neboť jeho zástupce omylem žalobu doplnil
ve vztahu k jinému rozhodnutí žalovaného, než které je posuzováno v nyní projednávané věci.
Zástupce stěžovatele doplnění žaloby učinil na základě kopie správního rozhodnutí,
které mu bylo zasláno stěžovatelem prostřednictvím pracovníka zařízení pro zajištění cizinců.
Kopii napadeného správního rozhodnutí mu krajský soud nezaslal a stanovená lhůta ve spojení
se zahraniční cestou zástupci stěžovatele neumožnila se seznámit se správním rozhodnutím,
které bylo žalobou napadeno. Dne 20. 6. 2016 krajský soud vydal napadený rozsudek,
aniž by ve věci nařídil jednání.
[19] Stěžovatel namítá, že krajský soud rozhodl bez jednání, ačkoliv stěžovatel s tímto
postupem nesouhlasil. K tomu z obsahu soudního spisu skutečně plyne, že krajský soud
napadeným rozsudkem zamítl žalobu, aniž by ve věci nařídil jednání.
[20] Podle §51 odst. 1 s. ř. s. platí, že soud může rozhodnout o věci samé bez jednání,
jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také
tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas
s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
[21] Jedním ze základních projevů práva na spravedlivý proces je i zásada ústnosti a veřejnosti
soudního jednání. Každý má právo, aby byla jeho věc projednána veřejně, bez průtahů a v jeho
přítomnosti, má právo se vyjádřit k provedeným důkazům, stejně jako další důkazy navrhovat,
předkládat soudu právní argumenty či tvrdit další skutečnosti.
[22] Právo účastníka na bezprostřední účast u jednání soudu má zajistit, aby soud
přinejmenším v jedné soudní instanci s účastníkem vešel či mohl vejít (požaduje-li to účastník)
v osobní kontakt a aby účastník mohl soudu bezprostředně a přímo sdělit svou verzi toho,
co je předmětem dokazování, a poukázat na skutečnosti svědčící ve prospěch jeho tvrzení,
a to i v případě, že soud na základě dosud získaných informací z vyjádření účastníků
a ze správního spisu má (a třeba i, jak se nakonec ukáže, oprávněně) za to, že účastník soudu
žádnou relevantní informaci neposkytne.
[23] Otázkou nutnosti nařízení jednání v řízení před krajskými soudy jako správními soudy
se zabýval ve svých rozhodnutích i Nejvyšší správní soud, který rovněž dovodil, že „účastníku nelze
upřít právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti vyjádřit se k věci. Rozhodl-li proto
krajský soud o věci bez nařízení jednání, aniž by byly splněny zákonné podmínky uvedené v §51 s. ř. s., došlo
v řízení k vadě, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a je proto důvodem pro jeho zrušení
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 - 59, publ. pod č. 482/2005 Sb. NSS; rozhodnutí zdejšího
soudu jsou rovněž dostupná na internetové adrese www.nssoud.cz). Obdobně se zdejší soud
vyjádřil i v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, č. j. 4 As 46/2004 - 58: „Zamítl-li soud žalobu bez jednání
poté, co na výzvu předsedy senátu (§51 odst. 1 s. ř. s.) vyjádřil účastník řízení s takovým postupem nesouhlas,
je kasační stížnost podaná z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro vadu řízení spočívající v tom,
že byla účastníku odepřena možnost jednat před soudem, důvodná“. Shodně k dané problematice judikuje
i Ústavní soud. V nálezu ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 819/07 (N 167/47 SbNU 195;
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na adrese nalus.usoud.cz), konstatoval: „Projeví-li
některý z účastníků nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání nebo požaduje-li nařízení jednání, je povinností
soudu k projednání věci samé jednání nařídit (samozřejmě nejde-li o některou ze zákonem stanovených výjimek;
viz §51 odst. 2 a §76 odst. 1 s. ř. s.).“
[24] Zákonná úprava obsažená v §51 a §76 s. ř. s. umožňuje ve výjimečných případech
za splnění všech zákonných podmínek upustit od povinnosti krajského soudu nařídit jednání.
Taková výjimka však musí být vykládána restriktivně, s ohledem na zájmy účastníka řízení,
o jehož právech se rozhoduje a který má rovněž oprávnění svými dispozičními úkony zásadně
ovlivňovat předmět řízení a průběh projednání jeho věci před soudem.
[25] V projednávané věci takové podmínky dány nebyly.
[26] V doplnění žaloby ze dne 18. 5. 2015 stěžovatel výslovně uvedl, že nesouhlasí
s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a na nařízení jednání trvá. Následně krajský soud výzvou
ze dne 30. 6. 2015, č. j. 49 Az 55/2015 – 26, stěžovatele mimo jiné vyzval, aby krajskému soudu
sdělil, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez jednání (§51 odst. 1 s. ř. s.). Současně
byl stěžovatel poučen o tom, že nevyjádří-li do dvou týdnů od doručení tohoto přípisu svůj
nesouhlas s takovýmto projednáním věci, bude mít soud za to, že s tímto postupem souhlasí.
Uvedená výzva byla zástupci stěžovatele doručena do datové schránky dne 2. 7. 2015. Podáním
ze dne 10. 8. 2015 stěžovatel opětovně doplnil žalobu, přičemž k výzvě krajského soudu
ze dne 30. 6. 2015 se nijak nevyjádřil.
[27] Krajský soud si byl nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutím věci bez nařízení jednání
vědom, ale dospěl k závěru, že formálně sice nejsou splněny podmínky §51 odst. 1 s. ř. s.,
avšak nařízení jednání je v této věci zcela neúčelné, neboť všechny řádně a včas uplatněné žalobní
body se míjí s důvody napadeného rozhodnutí, na čemž ústní projednání žaloby nemůže nic
změnit. Proto žalobu bez jednání zamítl.
[28] Popsaný postup krajského soudu nebyl správný. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že dospěje-li krajský soud k závěru, že žaloba neobsahuje žádné žalobní body, nezbývá
mu než žalobu bez jednání odmítnout pro neodstranění jejích vad podle §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Dospěje-li však k opačnému závěru, musí při nesplnění podmínek §51 odst. 1 s. ř. s.
ve věci nařídit jednání, což ovšem v projednávané věci krajský soud neučinil. Názor krajského
soudu, že uplatněné žalobní body se míjí s důvody napadeného rozhodnutí, na povinnosti
dodržet uvedený procesní postup ničeho nemění.
[29] V projednávané věci je s ohledem na další průběh řízení nezbytné zabývat se dále tím,
zda žaloba stěžovatele byla natolik vadná, resp. neurčitá, že skutečně neobsahovala žádný žalobní
bod.
[30] Podle §35 odst. 8 věty třetí s. ř. s. požádá-li navrhovatel o osvobození od soudních
poplatků nebo o ustanovení zástupce, po dobu od podání takové žádosti do právní moci
rozhodnutí o ní neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení.
[31] Podle §32 odst. 1 zákona o azylu žalobu proti rozhodnutí ministerstva ve věci
mezinárodní ochrany lze podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí.
[32] Krajský soud v usnesení ze dne 5. 5. 2015, č. j. 49 Az 55/2015 – 14, jímž stěžovateli
ustanovil zástupce Mgr. Bc. Filipa Schmidta, LL.M, advokáta, a současně stěžovatele vyzval
k odstranění vad žaloby, správně odvodil délku lhůty k odstranění případných vad žaloby
od skutečnosti, že žaloba ze dne 27. 4. 2015 byla krajskému soudu doručena dne 4. 5. 2015,
tedy sedmý den lhůty pro podání žaloby. Vzhledem k tomu, že při podání žaloby stěžovatel
požádal o ustanovení zástupce, došlo podle §35 odst. 8 s. ř. s. ke stavení běhu lhůty pro podání
žaloby až do právní moci rozhodnutí o ustanovení zástupce. Jestliže sedmý den lhůty pro podání
žaloby došlo ke stavení jejího běhu, zbývalo již jen devět dnů k jejímu doplnění, které počaly
plynout právní mocí usnesení o ustanovení zástupce, tj. ode dne 12. 5. 2015. Lhůta
pro formulování žalobních bodů proto uplynula dnem 21. 5. 2015.
[33] Nejvyšší správní soud v souladu se závěry, které vyslovil v rozsudku ze dne 31. 5. 2017,
č. j. 5 Azs 100/2017 – 34, k procesnímu postupu krajského soudu uvádí, že již ve své dřívější
judikatuře opakovaně uvedl, že není povinností soudu v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný
žalobní bod, vyzývat žalobce k odstranění vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s. za situace,
v níž by doplnění žaloby ve lhůtě vyplývající z §71 odst. 2 in fine s. ř. s. již nebylo objektivně
možné (viz např. rozsudek ze dne 30. 5. 2007, č. j. 2 Azs 158/2006 - 85, resp. rozsudek
ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40). Ustanovení §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. stanoví
lhůtu pouze pro rozšíření žaloby na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo o další žalobní
body, a tedy v souladu s konstantní judikaturou také pro doplnění žalobního bodu do podání,
které dosud žádný žalobní bod neobsahovalo; nedopadá však na odstranění jiných vad žaloby.
Vady žaloby (tedy případy, kdy je formulován alespoň jeden žalobní bod, avšak způsobem,
který není dostatečným pro jeho věcné projednání) jsou odstranitelné postupem dle §37 odst. 5
s. ř. s. Nejde-li tedy o situaci, kdy podání neobsahuje žádný žalobní bod, ale jedná se o případ,
kdy žalobní bod formulován byl, avšak nedostatečně přesně, je soud povinen postupovat podle
§37 odst. 5 s. ř. s. a usnesením vyzvat podatele k opravě nebo odstranění vad podání tak,
aby mohlo být věcně projednáno. Pouze v případě, že podání není ve stanovené lhůtě doplněno
nebo opraveno a v řízení není možno pro tento nedostatek pokračovat, soud takový návrh
odmítne, nelze-li pro takový nedostatek pokračovat v řízení.
[34] Nejvyšší správní soud z obsahu žaloby zjistil, že pod jejím bodem II. napadl stěžovatel
rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu výroku a uvedl žalobní body ve smyslu §71 odst. 1
s. ř. s. tak, že namítl, že byl porušen: 1) §3 správního řádu, neboť správní orgán nezjistil stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem
ke konkrétním okolnostem případu; 2) §12 zákona o azylu, neboť stěžovatel splňuje zákonné
podmínky pro udělení azylu stanovené v tomto ustanovení; 3) §13 zákona o azylu,
neboť stěžovatel splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny; 4) §14
zákona o azylu, neboť stěžovatel splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu z humanitárních
důvodů; 5) §14a zákona o azylu, neboť v případě návratu hrozí stěžovateli nebezpečí vážné
újmy; 6) §14b zákona o azylu, neboť stěžovatel splňuje zákonné podmínky pro udělení
doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny. Stěžovatel dále uvedl, že žaloba bude doplněna
za pomoci právního zástupce, o jehož ustanovení současně požádal.
[35] Právní otázkou vymezení žalobního bodu dle definice obsažené v §71 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS. V tomto rozsudku
se rozšířený senát přiklonil k výkladu, podle něhož „je nutno za žalobní bod považovat každé vyjádření
žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu
považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou
z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu
případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí“.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tímto rozsudkem nepřímo potvrdil právní názor
vyjádřený již v rozsudku zdejšího soudu ze dne 2. srpna 2007, č. j. 2 Azs 54/2007 - 42,
dle kterého „za žalobní bod, u něhož je třeba pokusit se o jeho doplnění a upřesnění, pak nutno považovat
každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že žalobce má napadené správní
rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné. Pouze takovýmto - ve prospěch žalobce extenzívním - výkladem
pojmu žalobního bodu lze naplnit ústavní požadavek řádného přístupu k soudní ochraně před rozhodnutím
veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“
[36] V projednávaném případě Nejvyšší správní soud především shodně s krajským soudem
konstatuje, že žaloba v podobě, v jaké byla podána dne 4. 5. 2015, nebyla projednatelná,
což ovšem nerozporuje ani stěžovatel. Dle Nejvyššího správního soudu však lze z obsahu žaloby
usuzovat na právní argumentaci, jakož i skutková tvrzení, o něž se žalobní body opírají.
Stěžovatel v žalobě označil důvody napadení rozhodnutí žalovaného, neboť mj. uvedl, že správní
orgán nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný
vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Nejvyšší správní soud má za to, že taková dikce
podání splňuje minimální požadavky na formulaci žalobního bodu. Ze žaloby tedy bylo zřejmé,
v jakém rozsahu stěžovatel správní rozhodnutí napadá; rovněž důvody, proč tak činí, bylo možné
považovat za žalobní body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Přestože stěžovatel v žalobě
výslovně neuvedl, jaké konkrétní pochybnosti, resp. okolnosti, které žalovaný nezjistil
a nezohlednil, má na mysli, splňuje taková formulace minimální požadavky na formulaci
žalobního bodu ve smyslu ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 5 Azs 100/2017 – 34).
[37] Jestliže tedy, byť po uplynutí lhůty stanovené usnesením krajského soudu
ze dne 5. 5. 2015, č. j. 49 Az 55/2015 – 14, ale před vydáním rozsudku krajského soudu,
stěžovatel svá žalobní tvrzení podáním doručeným krajskému soudu dne 10. 8. 2015 řádně
upřesnil, nejednalo se o nepřípustné a opožděné rozšíření původní žaloby ve smyslu §71 odst. 2
věty třetí s. ř. s, neboť byly toliko konkretizovány žalobní body, které byly v hrubých rysech
uvedeny v zákonné lhůtě.
[38] V daném případě navíc nelze odhlédnout od jistých specifických faktorů řízení ve věcech
mezinárodní ochrany, kde by mělo být přihlédnuto k pozici stěžovatelů, kteří se zpravidla
neorientují ve zdejších poměrech a právním řádu, neznají jazyk, nemají zde zázemí, kontakty
a jsou odkázáni na vnější pomoc. K uvedenému lze odkázat na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne
25. 5. 2016, č. j. 3 Azs 30/2016 – 43, podle kterého „(…) při posuzování hraničních případů,
jako je tento, by měl soud přihlédnout i k dalším okolnostem a zvláště ve věcech mezinárodní ochrany zohlednit
skutečnost, že lhůta k podání žaloby je velmi krátká (pouze 15 dnů oproti běžným dvěma měsícům) a že žadatelé
o mezinárodní ochranu zpravidla nejsou příliš zběhlí v českém jazyce a tím méně se pak vyznají v českém právním
řádu. Požadavky na prvotní formulaci žalobních bodů by tedy měly tyto skutečnosti vzít v úvahu a neměly by být
natolik přísné, aby fakticky znemožňovaly dotyčným přístup k soudní ochraně. To ovšem neznamená, že by měl
soud ve výsledku z požadavku na řádnou formulaci žalobních bodů slevit, či na něj dokonce rezignovat, právě
naopak. Uvedené znamená pouze tolik, že byť je na počátku na místě poněkud shovívavější přístup
při posuzování toho, zda se žalobci podařilo v žalobě uvést alespoň jeden žalobní bod do uplynutí lhůty pro její
podání, musí poté soud vždy podniknout příslušné kroky k její precizaci a po případném zajištění právní pomoci
žalobci musí důsledně postupovat podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. Řádně sepsaná žaloba se všemi
předepsanými náležitostmi totiž výrazně napomáhá efektivitě, rychlosti a hospodárnosti následujícího soudního
řízení.“ Nejvyšší správní soud v této souvislosti s ohledem na okolnosti projednávané věci rovněž
zdůrazňuje, že v případech, v nichž je rozhodnutím soudu ustanoven žalobci zástupce,
je přinejmenším vhodné ustanovenému zástupci spolu s usnesením o jeho ustanovení doručit
rovněž kopii žalobou napadeného správního rozhodnutí, a to obzvláště tehdy, pokud je žalobce
(jeho ustanovený zástupce) vyzýván k doplnění žaloby.
[39] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že nelze přisvědčit názoru krajského soudu,
že nelze přihlédnout k doplnění žalobních bodů, které bylo obsaženo v podání stěžovatele
ze dne 10. 8. 2015.
[40] V této souvislosti zbývá ke kasační námitce, v níž stěžovatel krajskému soudu vytýká,
že nerozhodl o jeho žádosti o prominutí zmeškání lhůty, pro úplnost v obecné rovině uvést,
že zmeškání lhůty k podání žaloby, resp. k jejímu doplnění či rozšíření žalobních bodů,
nelze podle §72 odst. 4 s. ř. s. prominout. V této souvislosti neobstojí ani námitka stěžovatele,
že krajský soud měl o žádosti stěžovatele o prominutí zmeškání lhůty k doplnění žaloby
rozhodnout samostatným usnesením. Nemožnost prominutí zmeškání lhůty vyplývá přímo z §72
odst. 4 s. ř. s. a zcela postačí, pokud se s takovou žádostí, resp. s nemožností prominutí zmeškání
uvedené lhůty, soud vypořádá v odůvodnění konečného rozhodnutí. V projednávané věci ovšem,
jak plyne již z výše uvedeného, ke zmeškání lhůty k podání žaloby, resp. zmeškání lhůty k jejímu
doplnění či rozšíření žalobních bodů, nedošlo.
IV. Závěr a náklady řízení
[41] Nejvyšší správní soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Právním názorem, který vyslovil Nejvyšší správní soud
ve zrušujícím rozsudku, je krajský soud vázán (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[42] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v konečném
rozhodnutí v dané věci (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu