ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.227.2020:52
sp. zn. 5 Azs 227/2020 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. V., zastoupený
Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2020,
č. j. 2 Az 36/2018 – 47,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2020, č. j. 2 Az 36/2018 – 47,
se ruší.
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 5. 2018, č. j. OAM-698/ZA-ZA05-K09-PD1-
2014, se ruší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6800 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně Mgr. Gabriely
Kopuleté, advokátky.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobou podanou dne 12. 7. 2018 k Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí ze dne 23. 5. 2018, č. j. OAM-698/ZA-ZA05-K09-PD1-2014, jímž žalovaný
dle §53a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“) neprodloužil žalobci doplňkovou ochranu.
[2] Ze správního spisu vyplynulo, že žalobci byla rozhodnutím ze dne 8. 4. 2015, č. j. OAM-
698/ZA-ZA05-K08-2014, které nabylo právní moci dne 27. 4. 2015, udělena doplňková ochrana
ve smyslu §14a zákona o azylu na dobu 24 měsíců. Důvodem udělení doplňkové ochrany byla
zhoršená bezpečnostní situace na poloostrově Krym, kde žalobce v rámci země původu žil a kde
se nacházela i jeho rodina. Žalovaný navíc v době udělení doplňkové ochrany dospěl k závěru,
že v případě žalobce nepřipadalo v úvahu jeho vnitřní přesídlení do některé z bezpečnějších
oblastí Ukrajiny, neboť dle tehdy dostupných informací čelily vnitřně vysídlené osoby
na Ukrajině celé řadě obtíží. Žalobce by se navíc v jiné části Ukrajiny nemohl opřít o žádné
příbuzné a neměl by možnost zajistit si tam dlouhodobější zázemí. V případě návratu do země
původu by tedy žalobci hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a
odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu.
[3] Žalobce podal dne 14. 2. 2017 žádost o prodloužení jemu udělené doplňkové ochrany,
v níž uvedl, že se nemá na Ukrajině kam vrátit a má strach o svůj život. V případě návratu
do země původu jej čeká buď vězení, nebo nasazení do bojů proti separatistům na východě země.
Dodal, že si přeje zůstat v ČR, protože se mu zde líbí, může zde žít normální život, má zde práci,
známé, účastní se integračního programu.
[4] Žalovaný nyní posuzovaným rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018, č. j. OAM-698/ZA-ZA05-
K09-PD1-2014, žalobci doplňkovou ochranu neprodloužil, neboť dospěl k závěru, že ačkoliv
nadále nelze vyloučit, že mu bude v případě jeho návratu na Krym hrozit přímé a bezprostřední
nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu, došlo v zemi původu
k podstatnému vývoji bezpečnostní situace a žalobce již má možnost využít alternativy vnitřního
přesídlení do některé z oblastí pod kontrolou kyjevské vlády, doplňkové ochrany tedy již není
zapotřebí. Na základě shromážděných informací o zemi původu žalovaný konstatoval,
že ozbrojený konflikt probíhající na Ukrajině byl od roku 2015 zakonzervován v části Doněcké
a Luhanské oblasti, přičemž nic nenasvědčovalo možnosti jeho rozšíření do dalších částí země
původu. Ukrajinská vláda přijala v průběhu let 2014 a 2015 právní úpravu, která zaručuje ochranu
práv vnitřně vysídlených osob a rovněž jejich integraci do společnosti. K obavě žalobce
z možného povolání k výkonu vojenské služby žalovaný především uvedl, že existence této
povinnosti ani případné tresty hrozící za její nevykonání nelze považovat za vážnou újmu
ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný rovněž poukázal na postupnou
demobilizaci, která na Ukrajině probíhala v době rozhodování žalovaného s ohledem na tehdejší
stabilizaci situace na východě země. Žalovaný rovněž vyloučil, že by vycestování žalobce do země
původu představovalo s ohledem na jeho zdravotní stav porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod či zásady non-refoulement, neboť dle doložených lékařských
zpráv podstoupil v letech 2015 a 2017 selektivní koronarografii, přičemž v době rozhodování
žalovaného byl jeho stav stabilizován, trpěl pouze občasnou dušností při zvýšené námaze a již
neužíval žádné léky, jeho zdravotní stav tedy nebyl závažný a případné další léčebné úkony byly
v zemi původu dostupné.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou městský soud rozsudkem
ze dne 29. 6. 2020, č. j. 2 Az 36/2018 – 47, zamítl. Městský soud především konstatoval,
že žalobce v žalobě bez bližší konkretizace namítal porušení výčtu různých zákonných ustanovení
ze strany žalovaného, tyto námitky však nelze s ohledem na jejich obecnost považovat za žalobní
body. Žalovaný rovněž vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Námitku týkající
se bezpečnostní situace na východě Ukrajiny a na Krymu shledal městský soud bezpředmětnou,
neboť mezi účastníky nebylo sporu o tom, že nebezpečí vyplývající z tehdy probíhajícího
ozbrojeného konfliktu bylo stále aktuální, rozdílná však byla situace týkající se možnosti využití
institutu vnitřního přesídlení.
[6] Městský soud zdůraznil, že rozhodnutí o prodloužení doplňkové ochrany není
rozhodnutím „na zelené louce“. Jádro daného řízení představuje posouzení toho, zda se zásadním
způsobem změnily okolnosti, jež vedly k udělení mezinárodní ochrany. Z informací obsažených
ve správním spise vyplývalo, že bezpečnostní situace se obecně na území Ukrajiny uklidnila
a nadále zůstávala klidná, napětí přetrvávalo pouze na linii dotyku znepřátelených stran,
tj. na hranici mezi územím kontrolovaným proruskými separatisty z tzv. Luhanské a Doněcké
lidové republiky a ukrajinskou armádou a na hranici s Krymem anektovaným Ruskou federací.
V žádné z dalších ukrajinských oblastí k bezpečnostním incidentům v letech 2016 ani 2017
nedocházelo, o ozbrojeném konfliktu ve zbytku země tudíž nebylo možné hovořit a ani hrozbě
rozšíření konfliktu do dalších oblastí Ukrajiny nic nenasvědčovalo. Pokud se jedná o zajištění
práv vnitřně vysídlených osob, připustil soud, že již v době rozhodování o původní žádosti
žalobce o mezinárodní ochranu měl mít žalovaný povědomí o nové právní úpravě přijaté k jejich
ochraně a měl k této skutečnosti přihlédnout, na druhou stranu však v tak krátké době po jejím
přijetí ještě nemohl zhodnotit její praktické dopady.
[7] Městský soud dále uvedl, že stabilizace bezpečnostní situace ve většině východních oblastí
Ukrajiny a obecně řádné uplatnění právní úpravy týkající se práv vnitřně vysídlených osob nejsou
dostatečné pro konstatování podstatného zlepšení situace vnitřních přesídlenců na Ukrajině.
V tomto směru ovšem vyšel dále především z informace o zemi původu zpracované norským
Centrem informací o zemi původu LANDINFO ze dne 19. 12. 2017, která se cíleně zaměřuje
na vývoj situace vnitřně přesídlených osob a reflektuje konkrétní změny, a ze souhrnné informace
Odboru azylové a migrační politiky MV ze dne 10. 10. 2017 o vnitřně vysídlených osobách. Obě
tyto informace o zemi původu jsou součástí správního spisu, přičemž soud na jejich základě
dospěl k závěru, že se situace vnitřně přesídlených osob na Ukrajině od doby vydání rozhodnutí
o udělení doplňkové ochrany žalobci podstatně zlepšila, a to na jedné straně s ohledem
na stabilizaci ozbrojeného konfliktu na tzv. linii dotyku a na druhé straně řádným uplatněním
zákona o vnitřně přesídlených osobách. Žalobce přitom nemá vzhledem ke svým individuálním
poměrům ztíženou možnost vnitřního přesídlení oproti ostatním, kteří ji využili. Městský soud
dále uzavřel, že ze spisové dokumentace nevyplývá, že by byl zdravotní stav žalobce natolik
vážný, aby mu bránil v návratu do země původu. Lékařská péče je na Ukrajině běžně
poskytována a dostupná je také specializovaná kardiologická péče. Právo na léčbu ve státních
a místních zdravotních střediscích mají i vnitřně vysídlené osoby, které nejsou nadměrně
vystavovány diskriminaci. Tehdejší zdravotní stav žalobce navíc žádnou konkrétní léčbu
nevyžadoval.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[8] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž namítá,
že v době od udělení mezinárodní ochrany do vydání napadeného rozhodnutí nemohlo
na Ukrajině dojít k takovému zlepšení situace, které by mu umožňovalo bezpečný návrat.
Žalovaný dle stěžovatele neprokázal změnu okolností, které v předchozím řízení považoval
za klíčové. S ohledem na to, že námitky týkající se bezpečnostní situace na východě Ukrajiny
shledal městský soud bezpředmětnými, zaměřil se stěžovatel na posouzení možnosti jeho
vnitřního přesídlení. Má za to, že žalovaný dostatečně neposoudil, zda je od stěžovatele možné
rozumně požadovat využití možnosti vnitřního přesídlení. Žalovaný dle stěžovatele chybně
pracoval se zprávami o zemi původu i individuálními okolnostmi případu. Napadený rozsudek
považuje stěžovatel v tomto směru za vnitřně rozporný, neboť městský soud na jedné straně
konstatuje, že žalovaný nepochybil při zjišťování skutkového stavu, na druhou stranu však
poukazuje na to, že pracoval zejména se zprávami, které sice popisují situaci na Ukrajině, o situaci
vnitřních přesídlenců však pojednávají pouze obecně bez reflexe konkrétních změn nebo vůbec.
Rovněž dle tehdy aktuálních zpráv, s nimiž žalovaný pracoval, nejzávažnější problémy vnitřně
vysídlených osob přetrvávaly. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) popisoval
faktické bariéry v přístupu osob z východu Ukrajiny k účinnému vnitřnímu přesídlení, konkrétně
zmiňoval společenskou diskriminaci na trhu práce a při zajišťování bytové potřeby, kterou státní
orgány nijak nepotíraly. Stěžovatel poukázal na nejistou situaci týkající se finanční pomoci
poskytované státem vnitřně vysídleným osobám. Dle stěžovatele tedy důvody, pro něž mu byla
udělena doplňková ochrana, trvají, neboť možnost jeho vnitřního přesídlení je i nadále
vyloučena.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud odmítl pro
nepřijatelnost, nebo ji jako nedůvodnou zamítl. K námitce vnitřní rozpornosti závěrů městského
soudu žalovaný uvádí, že městský soud v závěru bodu 31 a v bodech 33 a 34 svého rozsudku
podrobně vysvětlil, proč použití obecných zpráv, které nepojednávají o situaci vnitřně
vysídlených osob, není v rozporu s použitím konkrétních zpráv cílených na vývoj situace těchto
osob od doby udělení doplňkové ochrany stěžovateli do doby rozhodování o jejím prodloužení.
Cituje-li stěžovatel zprávy UNHCR, není zřejmé, o které zprávy se konkrétně jedná, ani zda
z nich lze nadále vycházet. Ve zbytku pak žalovaný odkázal na obsah napadeného rozsudku,
s jehož závěry se ztotožnil.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozsudku městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele.
[12] Nejvyšší správní soud ovšem v rozsudku ze dne 11. 3. 2022, č. j. 6 Azs 306/2021 – 49,
uvedl, že výklad provedený ve shora citovaném usnesení není plně využitelný, zvažuje-li Nejvyšší
správní soud, zda je třeba výjimečně prolomit pravidla stanovená v §75 odst. 1 a §109 odst. 5
s. ř. s. a přihlédnout při posuzování kasační stížnosti ke skutečnostem, které nastaly až po vydání
rozhodnutí krajského (městského) soudu, aby bylo zajištěno dodržení norem požívajících
aplikační přednost ve smyslu čl. 10 Ústavy, jimiž ve věcech mezinárodní ochrany budou
zejména čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. zásada non-
refoulement. V těchto případech je třeba se s otázkou, zda je prolomení namístě, věcně vypořádat
buď v rámci hodnocení přijatelnosti (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 6. 2017, č. j. 9 Azs 14/2017 – 30), nebo shledat přijatelnost kasační stížnosti a uvedené
otázce se věnovat v rámci meritorního přezkumu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 2. 2021, č. j. 2 Azs 214/2020 – 46). Také při aplikaci §104a s. ř. s. je totiž třeba
postupovat tak, aby byly dodrženy mezinárodní závazky České republiky plynoucí z čl. 2 a 3
Úmluvy a zásady non-refoulement (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2022,
č. j. 9 Azs 13/2022 – 32).
[13] V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud shledal, že je nezbytné přihlédnout
ke skutečnostem, k nimž došlo až po vydání rozhodnutí městského soudu, a že ve světle
těchto skutečností je kasační stížnost přijatelná.
[14] Skutečnost, že na Ukrajině došlo ke zcela zásadní změně situace způsobené invazí
ozbrojených sil Ruské federace, která byla zahájena dne 24. 2. 2022 a která vyvolala brutální
válečný konflikt, v jehož důsledku na Ukrajině denně umírají civilisté a do Evropy z této země
proudí miliony válečných uprchlíků (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 3. 2022, č. j. 10 Azs 537/2021 – 31), je k okamžiku rozhodování Nejvyššího správního soudu
všeobecně známou skutečností, kterou není třeba prokazovat.
[15] V době rozhodování městského soudu, tj. dne 29. 6. 2020, však situace na Ukrajině
nebyla takto vyhrocena a nedalo se hovořit o ozbrojeném konfliktu, který by zasahoval celé
její území. Otázkou, zda a za jakých okolností má Nejvyšší správní soud povinnost vzít v potaz
válku na Ukrajině, která vypukla během řízení o kasační stížnosti ve věci mezinárodních
ochrany, se Nejvyšší správní soud zabýval v již zmíněném v rozsudku ze dne 10. 3. 2022,
č. j. 10 Azs 537/2021 – 31, v němž konstatoval:
„Základním pravidlem rozhodování správních soudů je přezkum rozhodnutí správního orgánu
na základě skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.).
Citované pravidlo odráží přezkumný charakter správního soudnictví. V řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) správní soudy posuzují to, zda správní orgán na základě skutečností,
v té době existujících a řádně a v potřebném rozsahu zjištěných, a na základě právního stavu platného v době jeho
rozhodování rozhodl po právu. Rozhodování soudu není dalším stupněm správního řízení.
Z tohoto obecného pravidla však existují výjimky, vyžadované ústavním pořádkem, mezinárodním
právem či právem EU, a to i v situaci pozdějších změn skutkového stavu. K prolomení §75 odst. 1 s. ř. s. však
soudy přistupují s obezřetností (srov. k tomu obecně rozsudek ze dne 9. 9. 2020, čj. 6 Afs 176/2019-31, body
20 až 24).
Jedna z těchto výjimek plyne z práva EU, konkrétně ze směrnice 2013/32/EU (tzv. procedurální
směrnice).
*
Podle čl. 4[6] odst. 3 směrnice platí, že členské státy zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval
úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní
ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně.
Tento požadavek práva EU je tedy přímo použitelný na řízení před krajským soudem, nestanoví však povinnost
zajistit stejný procesní komfort též pro řízení před NSS [srov. k tomu např. rozsudek NSS ze dne
26. 11. 2015, čj. 10 Azs 194/2015-32, body 22 až 24, nález ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16
*
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních
pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, s. 60-95
(N 66/81 SbNU 153), body 24 až 35, případně rozsudek NSS ze dne 19. 10. 2021, čj. 1 Azs
292/2021-51, body 28 až 30].
Další výjimky plynou z práva na život a ochranu zdraví člověka, chráněných ústavou i mezinárodním
právem (např. v čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Rozšířený senát k tomu již před
jedenácti lety poznamenal, že soud nemůže přehlédnout (bez ohledu na obsah žaloby či kasační stížnosti), pokud
by byly dány důvody k ochraně žalobce před hrozící vážnou újmou v zemi původu, které žalovaný nezohlednil
za situace, kdy již nepřichází v úvahu žádné další řízení, v němž by mohla být ochrana poskytnuta. Pokud
má tedy například soud k dispozici poznatky o tom, že žadateli je nezbytné poskytnout doplňkovou ochranu podle
§14a zákona o azylu, neboť její neposkytnutí by bylo narušením zásady non-refoulement a ochranu již nelze
poskytnout v jiném řízení, rozhodnutí žalovaného zruší, aniž by taková skutečnost musela být vůbec výslovně
namítána (usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS,
bod 23).
Podobně i novější judikatura uvádí, že soud včetně NSS bude povinen prolomit pravidlo stanovené v §75
odst. 1 s. ř. s. z důvodu možného porušení Úmluvy pouze ve výjimečných případech (v rozsudku ze dne
4. 2. 2013, čj. 8 Azs 27/2012-65, bylo konkrétně v sázce právo na respektování rodinného a soukromého
života dle čl. 8 Úmluvy). A to tehdy, pokud (1) stěžovatel v řízení před soudem uvede skutečnosti, které nastaly
až po právní moci rozhodnutí správního orgánu, (2) tyto skutečnosti nebyly bez vlastního zavinění stěžovatele
předmětem zkoumání správního orgánu, (3) zároveň se o těchto skutečnostech lze domnívat, že by mohly být
relevantní pro možné udělení doplňkové ochrany, a (4) soud neshledá dostatečné záruky, že tyto nové skutečnosti
budou dodatečně posouzeny v novém správním řízení (…).
Jistě i v nynější věci by bylo možné stěžovatele odkázat na to, aby podal novou žádost o mezinárodní
ochranu. V sázce je však, na rozdíl od věci 8 Azs 27/2012, ochrana života stěžovatele, nikoli „jen“ ochrana
rodinného a soukromého života. Azylový příběh stěžovatele nezakládá na první pohled žádost zjevně nedůvodnou.
Nynější situace na Ukrajině je nadto, jak již NSS podotkl výše, bezprecedentní. Nedá se srovnávat s ničím, čemu
doposavad azylová judikatura NSS čelila. Na Ukrajině probíhají intenzivní boje, milióny ukrajinských
uprchlíků již dorazily do Evropy či jsou na cestě. Rovněž české orgány řeší potřeby velkého množství uprchlíků
z Ukrajiny, zajišťují jejich pobytový titul a otázky související. Právě proto také vláda dne 2. 3. 2022 přijala –
z důvodu nutnosti reagovat na migrační vlnu velkého rozsahu – usnesení o vyhlášení nouzového stavu pro území
České republiky (č. 43/2022 Sb.). O dva dny později přijala Rada EU rozhodnutí 2022/382, kterým
stanovila, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny a zavedla jejich dočasnou ochranu.
* *
Za této specifické situace není namístě odkazovat stěžovatele na možnost podat si novou žádost
o mezinárodní ochranu. (…)“
[16] Nejvyšší správní soud dospěl v souladu se svými dalšími nedávnými rozhodnutími
(viz rozsudky ze dne 25. 3. 2022, č. j. 8 Azs 336/2021 – 33, ze dne 24. 3. 2022, č. j. 1 Azs
36/2022 – 31, ze dne 31. 3. 2022, č. j. 9 Azs 13/2022 – 32, ze dne 8. 4. 2022, č. j. 5 Azs 86/2021
– 33, či ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 212/2020 – 44) k závěru, že ani v nyní posuzované
věci není vzhledem k bezprecedentní situaci na Ukrajině namístě stěžovatele odkázat na možnost
podat novou žádost o udělení mezinárodní ochrany či na využití institutu dočasné ochrany
ve smyslu zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem
na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, u něhož navíc nelze předjímat,
že se bude i na stěžovatele, který na území ČR přicestoval dlouho před 24. 2. 2022, skutečně
vztahovat. Z hlediska zmiňované zcela zásadní změny skutkových okolností v zemi původu
přitom není podstatné, že v této věci bylo žalobou napadeno namísto rozhodnutí žalovaného
**
Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ
hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich
dočasná ochrana. Úř. věst. L 71, 4. 3. 2022, s. 1-6
o neudělení mezinárodní ochrany jeho rozhodnutí o neprodloužení dříve udělené doplňkové
ochrany.
[17] Ukrajina sice byla s účinností ode dne 23. 3. 2019, s výjimkou území tehdy
kontrolovaných Ruskou federací (tedy právě krymského poloostrova, odkud pochází stěžovatel),
resp. proruskými separatisty, zařazena na seznam tzv. bezpečných zemí původu obsažený
ve vyhlášce č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně
cizinců, jak již však konstatoval Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ze dne 10. 3. 2022,
č. j. 10 Azs 537/2021 – 31, od 24. 2. 2022 již Ukrajina bezpečnou zemí původu není a danou
vyhlášku již nelze nadále ve vztahu k Ukrajině použít. Byť se ukrajinským ozbrojeným silám
od té doby podařilo z Kyjevské, Černihivské a Sumské oblasti invazní vojska Ruské federace
vytlačit a odhalit tak rozsah zcela mimořádné devastace těchto území, včetně nespočetných obětí
nejen bojových operací, ale i vražd, mučení a dalších zločinů spáchaných příslušníky invazních
vojsk na místním civilním obyvatelstvu, boje na východě a jihu země pokračují se zesilující
intenzitou. Ani střední a západní část Ukrajiny nezůstala válkou nedotčena, byť zde prozatím
přímé pozemní ozbrojené střety neprobíhají, nicméně řada míst v těchto oblastech se stává cílem
ruských raketových či leteckých útoků, které si již rovněž vyžádaly oběti i z řad civilního
obyvatelstva.
[18] Za popsané situace, kdy na Ukrajině probíhá intenzivní ozbrojený konflikt doprovázený
též četným porušováním lidských práv ze strany invazních vojsk, který se dotýká celého území
země a jehož další vývoj nelze v současnosti předvídat, zjevně nemůže nadále obstát klíčový závěr
rozhodnutí žalovaného, podle něhož má stěžovatel možnost vyhnout se nebezpečí vážné újmy,
které mu dle závěrů žalovaného hrozí v případě návratu na Krym využitím alternativy vnitřního
přesídlení. Vzhledem ke zmiňovaným raketovým a leteckým útokům nelze v současné době
žádnou oblast na Ukrajině označit za bezpečnou, přesto jsou konfliktem relativně méně
poznamenané západní oblasti navíc doslova zaplaveny nově vnitřně vysídlenými osobami
z oblastí přímo zasažených válkou, a to v řádově vyšších počtech, než tomu bylo před invazí.
Dosavadní informace o zemi původu, z nichž pro posouzení možnosti vnitřního přesídlení
vycházeli žalovaný i městský soud, tedy již v nových podmínkách nelze použít.
[19] Je tedy třeba, aby se žalovaný vzhledem k této zcela nové bezpečnostní situaci v zemi
původu znovu zabýval tím, zda trvají důvody, pro které byla stěžovateli udělena doplňková
ochrana. Nejvyšší správní soud v této souvislosti rovněž připomíná, že pokud během posuzování
žádosti o prodloužení doplňkové ochrany vyjdou najevo skutečnosti, které by mohly
odůvodňovat udělení doplňkové ochrany z jiného důvodu, než pro který byla tato ochrana
původně přiznána, pak správní orgán nemůže žádost o prodloužení doplňkové ochrany
zamítnout bez toho, že by se argumentačně vypořádal také s možností prodloužení doplňkové
ochrany z onoho jiného (nového) důvodu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 3. 2020, č. j. 6 Azs 258/2019 – 31, a ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 Azs 15/2013 – 35).
Nejvyšší správní soud uzavírá, že je na žalovaném, aby znovu posoudil žádost stěžovatele
ve světle aktuální situace na Ukrajině a z ní vyplývajících důsledků a rovněž i z hlediska veškerých
dosud nastalých rozhodných skutečností, které by mohly odůvodňovat prodloužení doplňkové
ochrany.
IV.
Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů v souladu s §110 odst. 1 a 2 písm. a)
ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. zrušil rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalovaného
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný, jak již bylo uvedeno, postupovat
podle závazného právního názoru vysloveného v tomto rozsudku Nejvyššího správního soudu
[§110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.].
[21] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským (městským) soudem. Náklady řízení tvoří v tomto případě
jeden celek a Nejvyšší správní soud tak rozhodl o jejich náhradě výrokem vycházejícím z §60
odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel byl na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci úspěšný,
má tedy vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů.
[22] Stěžovatel ovšem byl ve smyslu §11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, v relevantním znění, osvobozen od placení soudního poplatku v řízení o žalobě
i o kasační stížnosti a z obsahu spisu městského soudu je patrné, že v řízení před městským
soudem nebyl zastoupen a ani nedoložil, že by mu v souvislosti s tímto řízením vznikly jakékoli
jiné náklady. Stěžovatel však vynaložil náklady na své zastoupení v řízení před Nejvyšším
správním soudem, kde byl zastoupen advokátkou Mgr. Gabrielou Kopuletou, proto mu náleží
náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením; pro určení její výše se použije v souladu s §35
odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“).
[23] Náklady stěžovatele spočívají v částce odpovídající odměně advokátce ve výši
2 x 3100 Kč za dva úkony právní služby, tj. převzetí a přípravu zastoupení a doplnění kasační
stížnosti [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu], a dále
v paušální náhradě hotových výdajů advokátky ve výši 300 Kč za každý tento úkon (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Celkem tedy přísluší stěžovateli náhrada nákladů řízení ve výši 6800 Kč.
K její úhradě stanovil Nejvyšší správní soud žalovanému přiměřenou lhůtu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. dubna 2022
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu