ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.232.2018:26
sp. zn. 5 Azs 232/2018 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobkyně: I. A.,
zastoupená Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou
3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
23. 5. 2018, č. j. 4 A 19/2018 - 33,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2018, č. j. 4 A 19/2018 - 33
a rozhodnutí žalovaného ze dne 5. března 2018, č. j. MV-104565-12/OAM-2017,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti ve výši 13 600 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Pavla
Čižinského, advokáta, se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3, do jednoho měsíce
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedený rozsudek Městského
soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2018,
č. j. MV-104565-12/OAM-2017, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorátu cizinecké policie Praha –
Ruzyně (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 21. 7. 2017, č. j. CPR-20347-25/PŘ-
2017-930504, jímž bylo žalobkyni podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 2, písm. c) bodu 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)
uloženo správní vyhoštění. Zároveň byla žalobkyni stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit
vstup na území členských států EU, v délce čtyř let, současně jí byla stanovena dle §118 odst. 3
zákona o pobytu cizinců doba k vycestování z území České republiky do 50 dnů od odpadnutí
důvodů, pro které bylo rozhodnutí nevykonatelné. Správním orgánem prvního stupně bylo
současně konstatováno, že se podle stanoviska vydaného v souladu s §120a zákona o pobytu
cizinců na žalobkyni nevztahují důvody znemožňující její vycestování.
[2] Žalobkyně měla 20. července 2017 v úmyslu odletět z Letiště Václava Havla Praha
do Hurghady v Egyptě. Při hraniční kontrole se prokázala cestovním pasem, u něhož vzniklo
správnímu orgánu prvního stupně podezření na neoprávněné pozměnění vízového štítku
vydaného Litvou na období od 1. června 2016 do 30. listopadu 2018, typ C, počet vstupů
MULTI, počet dnů 90. Odborným vyjádřením bylo potvrzeno, že uvedené schengenské vízum
i cestovní pas jsou pravé, ale bylo neoprávněně pozměněno datum konce platnosti víza
z 30. listopadu 2016 na 30. listopad 2018 (číslice 6 byla částečně vyškrábaná a dotištěna číslicí 8).
[3] Z tohoto důvodu zahájil správní orgán prvního stupně s žalobkyní řízení o správním
vyhoštění; ve vyjádření uvedla, že k schengenskému vízu platnému do 30. listopadu 2018
se vyjadřovat nechce. V zápětí při výslechu požádala o mezinárodní ochranu v České republice.
Dále sdělila, že do České republiky přicestovala v květnu z Litvy se svou kamarádkou;
měla v úmyslu 20. července 2017 vycestovat do Egypta se svou kamarádkou na dovolenou,
přičemž se měla 27. července 2017 vrátit zpět do České republiky. Po návratu si zde chtěla najít
práci. Zprvu neměla v úmyslu žádat o mezinárodní ochranu v žádné evropské zemi, rozhodla
se tak až v důsledku zjištění Policie ČR o neplatném vízu. Ke svému dosavadnímu pobytu
v České republice uvedla, že je zde poprvé, český jazyk neovládá, nevlastní zde žádný majetek,
dále také nesdílí společnou domácnost s občanem EU a ani vůči žádnému občanovi EU nemá
vyživovací povinnost. Na žalobkyni nelze pohlížet jako na rodinného příslušníka občana EU.
Na Ukrajinu se nechce vrátit, jelikož bydlí hned vedle prostoru, kde probíhají vojenské akce
a válčí se tam. Když tam bydlela, bála se o svůj život.
[4] Rozhodnutím z 21. července 2017, č. j. CPR-20347-25/PŘ-2017-930504, uložil správní
orgán prvního stupně žalobkyni správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 2 a písm. c)
bodu 2 zákona o pobytu cizinců, dobu, po niž nebude žalobkyni umožněn vstup na území
členských států Evropské unie, stanovil správní orgán prvního stupně na čtyři roky.
[5] Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl. Zdůraznil, že neplatnost cestovního
dokladu způsobuje neoprávněná změna jakýchkoli údajů v něm uvedených, tedy i změna
v datu platnosti víza; není relevantní, zda žalobkyně o provedené změně věděla; nepředložila
žádný doklad, který by ji opravňoval k pobytu na území České republiky, a nebylo zjištěno,
že by jí v minulosti bylo uděleno jakékoli pobytové oprávnění. Vzhledem k tomu, že žalobkyně
původně plánovala cestovat po Evropě jako turistka a že její rodina žije na Ukrajině, nepovažoval
žalovaný uložené správní vyhoštění za nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného
života. Tvrzení žalobkyně o obavách z návratu do země původu vyhodnotil žalovaný jako
účelové, neboť sama přiznala, že původně neměla v úmyslu žádat o mezinárodní ochranu
v žádné ze zemí, jimiž projížděla. Žalobkyně neprokázala, že by jí osobně v případě návratu
na Ukrajinu hrozila vážná újma v důsledku tamní bezpečnostní a politické situace, která není
tak závažná, aby byly ohroženy všechny osoby nacházející se na území tohoto státu. Vzhledem
k závažnosti jednání žalobkyně vyhodnotil žalovaný jako přiměřenou i dobu, po niž jí nebude
umožněn vstup na území Evropské unie.
[6] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“)
zamítl v záhlaví označeným rozsudkem.
[7] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu včas kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“) Namítala, že městský soud nesprávně vyložil §116 písm. d) zákona
o pobytu cizinců, neboť taková změna údajů v cestovním dokladu, jaká byla provedena v jejím
případě, nemůže způsobit jeho neplatnost. Takový následek vyvolávají pouze změny v samotném
cestovním dokladu (na „datové stránce“), nikoli úpravy dokladů, které jsou do cestovního
dokladu vlepovány. Tvrzení městského soudu, že stěžovatelka měla a mohla vědět o neoprávněné
změně ve svém cestovním dokladu, je nové a nepřípustně doplňuje odůvodnění napadených
správních rozhodnutí a nemá oporu ve spise. Městský soud se nijak nevypořádal s námitkou,
že zavinění stěžovatelky hraje roli při posuzování přiměřenosti délky a vůbec podmínek
pro uložení správního vyhoštění. V tomto směru by mohlo být podstatné, zda se jednalo
o nepřímý úmysl či vědomou nedbalost; městský soud nastínil obě tyto varianty,
aniž by se k jedné z nich přiklonil.
[8] Stěžovatelka dále napadá tu část odůvodnění rozsudku, v níž se městský soud vyjadřoval
k závaznému stanovisku ohledně překážek vycestování stěžovatelky. Tvrzení městského
soudu o účelovosti obav stěžovatelky z návratu na Ukrajinu stojí pouze na obsahu prvního
výslechu po jejím zadržení službou cizinecké policie, kde nebyla doposud zastoupena
a k situaci v její vlasti jí byla položena pouze jedna otázka. Na pozdější upřesňování hrozící
újmy v případě návratu na Ukrajinu pak nemůže být dle stěžovatelky nazíráno jako na účelová.
Za nedůvodné označuje stěžovatelka rovněž odmítnutí městského soudu provést jako důkaz
spisový materiál k žádosti o mezinárodní ochranu k důkazu. Skutečnost, že stěžovatelka
nepožádala o mezinárodní ochranu hned při první příležitosti, nemůže vést k paušálnímu
odmítnutí jejích obav. Citaci z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. května 2017
č. j. 10 Azs 85/2017 - 37, o situaci v Dněpropetrovské oblasti považuje stěžovatelka za vytrženou
z kontextu a sama odkazuje na dle jejího názoru mnohem přiléhavější judikaturu (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2017, č. j. 5 Azs 62/2016 - 87 a rozsudek
ze dne 25. ledna 2017, č. j. 4 Azs 197/2016 - 94).
[9] Dalším problematickým momentem správního řízení je dle stěžovatelky nedohledatelnost
zprávy Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 13. 6. 2017. Skutečnost, že tuto
zprávu zástupce stěžovatelky nemohl na stránkách OSN dohledat, působí nezákonnost
příslušného rozhodnutí bez ohledu na skutečnost, že tato zpráva existuje. Dohledatelnost zprávy
souvisí s právem na vyjádření se k podkladům rozhodnutí dle §36 odst. 3 správního řádu,
které je pro spravedlivý proces zcela stěžejní.
[10] Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost; domnívá se,
že jeho rozhodnutí, tak i rozsudek městského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy.
Stěžovatelčin pobyt na území České republiky lze považovat za neoprávněný, a proto bylo
na místě vydat rozhodnutí o správním vyhoštění. Doba platnosti správního vyhoštění pak byla,
po přihlédnutí ke všem okolnostem a po zhodnocení všech důkazů jednotlivě, ale i v jejich
vzájemné souvislosti, stanovena přiměřeně. Zákon o pobytu cizinců podle žalovaného jasně
vymezuje okolnosti, za kterých je cestovní doklad považován za neplatný, a není rozhodné,
zda stěžovatelka o neoprávněných změnách věděla nebo ne. Žalovaný dále uvádí, že na základě
materiálů obsažených ve spisu bylo dostatečně doloženo, že stěžovatelce v případě jejího
vycestování na Ukrajinu žádné nebezpečí nehrozí. Žalovaný má za to, že v rámci správního řízení
bylo postupováno v souladu se správním řádem i s jednotlivými ustanoveními zákona o pobytu
cizinců. Žalovaný dodává, že seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí bylo provedeno
za účasti advokáta zcela bez výhrad a stěžovatelka neuplatnila žádné námitky. Na výsledku
správního řízení žalovaný jednoznačně setrvává a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
[12] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[14] Podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, prokáže-li
se cizinec při pobytové nebo hraniční kontrole při vycestování z území cestovním dokladem, jenž je neplatný
z důvodů uvedených v §116 písm. a), b), c) nebo d). Podle §116 písm. d) zákona o pobytu cizinců
se cestovní doklad pro účely tohoto zákona považuje za neplatný, jestliže obsahuje nesprávné údaje
nebo neoprávněně provedené změny.
[15] Stěžovatelce bylo uděleno tzv. schengenské vízum typu C, což je oprávnění udělené
členským státem Evropské unie pro průjezd přes území členských států nebo předpokládaný pobyt
na tomto území, který nepřesáhne tři měsíce během jakéhokoli šestiměsíčního období ode dne prvního vstupu
na území dotyčných členských států [článek 2 odst. 2 písm. a) ve spojení s přílohou VII nařízení
Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu
Společenství o vízech (vízový kodex)]. Podle článku 29 odst. 1 vízového kodexu se vytištěný
vízový štítek s potřebnými údaji připojí do cestovního dokladu, a to na první stranu,
na níž nejsou žádné záznamy nebo otisky razítek, přičemž je třeba štítek přesně srovnat s okraji
stránky cestovního dokladu a vlepit jej pokud možno co nejblíže k jeho okrajům (příloha VIII
vízového kodexu).
[16] Z citovaných ustanovení vízového kodexu však nevyplývá, že by se vízový štítek stával
součástí cestovního dokladu. Nic podobného nelze dovodit ani z ustanovení zákona o pobytu
cizinců týkajících se dlouhodobých víz (srov. především §58 odst. 2 citovaného zákona).
[17] Podle §108 odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 2 zákona o pobytu cizinců se za cestovní
doklad pro účely tohoto zákona považuje veřejná listina vydaná cizím státem za účelem cestování
do zahraničí, pokud z hlediska jejího provedení a jazyka, v němž jsou uvedeny údaje, odpovídá mezinárodním
zvyklostem, její územní platnost zahrnuje území [České republiky] a lze z ní zjistit a) údaje o státním
občanství cizince, b) údaje o jeho totožnosti, c) fotografii držitele, d) údaj o době platnosti. Cestovní doklad
je tedy listina opravňující svého držitele opustit území státu, jehož je občanem (srov. shodně
§2 odst. 1 zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, ve znění pozdějších předpisů), nikoli
ke vstupu a pobytu na území jiného státu (i když opuštění jednoho státu většinou znamená
zároveň vstup do jiného státu). Takovou funkci naopak má vízum, jehož existence je osvědčena
vlepením vízového štítku do cestovního dokladu (k povaze vízového štítku jako osvědčení
viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2010, č. j. 2 Ans 1/2009 - 71,
č. 2114/2010 Sb. NSS ze dne 18. srpna 2015, č. j. 2 Azs 12/2015 - 64, rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 14. listopadu 2016, č. j. 48 A 78/2016 - 20).
[18] Ačkoli jsou vízové štítky fakticky součástí cestovních dokladů, neboť jsou
do nich zpravidla vlepovány, jedná se o samostatný doklad s odlišným účelem. O tom,
že jde o souřadné pojmy, svědčí např. §9 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců („Policie odepře
cizinci vstup na území, jestliže ... b) předloží padělaný nebo pozměněný cestovní doklad, vízum nebo povolení
k pobytu“). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 9. 2018, č. j. 6 Azs 220/2018 – 30,
v konstatoval: „Přestože se vízový štítek připojuje do cestovního dokladu (čl. 29 odst. 1 nařízení Evropského
parlamentu a Rady č. 810/2009 o kodexu Společenství o vízech), není jeho součástí, nýbrž jde o samostatný
doklad s odlišným účelem. Neoprávněně provedená změna vízového štítku proto nezpůsobuje neplatnost cestovního
dokladu podle §116 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a nemůže
být důvodem pro uložení správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 2 tohoto zákona.“ Nejvyšší
správní soud proto nemůže přijmout konstrukci žalovaného (kterou bez hlubší analýzy převzal
městský soud), že vízový štítek je součástí cestovního dokladu, resp. že pojem cestovní doklad
zahrnuje i vízové štítky. Smyslem a účelem §119 odst. 2 písm. b) bodu 2 ve spojení s §116
písm. d) zákona o pobytu cizinců je ukončit pobyt těch cizinců, v jejichž cestovních dokladech
jsou nesprávné nebo neoprávněně změněné takové údaje, které tvoří definiční znaky cestovního
dokladu a které způsobují jeho neplatnost. Půjde především o údaje vyčtené ve výše citovaném
§108 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, tedy údaje o státním občanství a totožnosti držitele a údaj
o době platnosti cestovního dokladu. Nelze sem naopak zahrnout fotografii držitele cestovního
dokladu, na níž pamatuje samostatně §116 písm. e) zákona o pobytu cizinců (na který však
neodkazuje §119 odst. 1 písm. b) bod 2 tohoto zákona; nesrovnalosti ohledně fotografie tudíž
nebudou důvodem pro uložení správního vyhoštění podle tohoto ustanovení).
[19] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný i městský soud aplikovali
na posuzovaný případ nesprávné zákonné ustanovení, neboť v této věci nebylo možné uzavřít,
že stěžovatelka při hraniční kontrole předložila neplatný cestovní doklad. Na druhou stranu
stěžovatelka nezpochybňovala, že byla naplněna hypotéza §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona
o pobytu cizinců, tedy že pobývala na území České republiky neoprávněně bez platného víza.
Podmínky pro uložení správního vyhoštění stěžovatelce jsou tak sice splněny i nadále, napadený
rozsudek a správní rozhodnutí však nemohl Nejvyšší správní soud ponechat v platnosti proto,
že stěžovatelka naplnila skutkovou podstatu méně přísného zákonného ustanovení. Horní
hranice doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
se totiž snížila z původních pěti let na tři roky. Stěžovatelce byla přitom stanovena doba čtyř let,
tedy více, než umožňovala maximální sazba podle správné zákonné kvalifikace.
[20] Nejvyšší správní soud shledal důvodnou i námitku, že žalovaný se měl zabývat
otázkou, zda stěžovatelka věděla o pozměněném datu platnosti svého víza, respektive
zda takto pozměněné vízum užívala zaviněně. (Ne)existence zavinění na straně stěžovatelky
a jeho konkrétní forma by sice nemohla zvrátit závěr o tom, že jsou splněny podmínky
pro uložení správního vyhoštění podle §119 odst. 2 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců,
mohla by se však promítnout do délky doby, po níž nebude stěžovatelce umožněn vstup
na území členských států Evropské unie, respektive do úvahy, jak dlouhý zákaz vstupu
je přiměřený v kontextu všech okolností stěžovatelčina případu. V tomto směru by mohlo být
relevantní především to, zda se stěžovatelka mohla oprávněně domnívat, že její vízum je platné.
Na straně druhé je třeba poznamenat, že zákon sice na padělání nebo pozměnění údaje ve vízu
samostatnou skutkovou podstatou ve výčtu důvodů pro udělení správního vyhoštění nepamatuje,
správní orgány by však tuto okolnost mohly hodnotit jako přitěžující.
[21] Nejvyšší správní soud stran námitek stěžovatelky ohledně bezpečnostní situace
na Ukrajině podotýká, že v případě konfliktu, který nemá charakter totálního konfliktu,
musí cizinec „prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou
újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom
regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země;
či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného
(nerozlišujícího) násilí bude právě on“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. března 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 - 68). Stěžovatelka pochází z města Nikopol v Dněpropetrovské oblasti, které
je od Doněcku a Luhansku, kde leží ohnisko střetů, dostatečně vzdálené a stěžovatelce tak žádné
bezprostřední nebezpeční spojené s tímto konfliktem nehrozí; nic takového ani netvrdila
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. května 2017, č. j. 10 Azs 85/2017 - 37,
či ze dne 24. května 2017, č. j. 2 Azs 59/2017 - 27).
[22] Co se týče stěžovatelčiných – velice obecně vyjádřených – obav z postihu ze strany
paramilitárních skupin propojených s ukrajinskou armádou, nepovažuje Nejvyšší správní soud
za přiléhavý odkaz stěžovatelky na rozsudek ze dne 31. května 2017, č. j. 5 Azs 62/2016 - 87;
v tehdejším případě stěžovatelé tvrdili, že již byli vystaveni špatnému zacházení ze strany
neoznačených ozbrojenců. V rozsudku ze dne 25. ledna 2017, č. j. 4 Azs 197/2016 - 94,
zase Nejvyšší správní soud posuzoval situaci, kdy stěžovatelky (osamělé ženy) vyjádřily poměrně
konkrétní obavu ze sexuálního násilí ze strany vojáků navrátivších se z fronty. Stěžovatelka oproti
tomu neuvedla žádnou (svou či cizí) konkrétní zkušenost, na jejímž základě by bylo možné
její obavy považovat za opodstatněné. Z podkladů, na jejichž základě potvrdil ministr vnitra
závazné stanovisko o možnosti vycestování stěžovatelky, rovněž nevyplývá žádné konkrétní
nebezpečí pro stěžovatelku v Dněpropetrovské oblasti. Možnost vyhledat na Ukrajině ochranu
před trestnou činností či porušováním práv a svobod, potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 23. května 2018, č. j. 6 Azs 67/2018 - 29). Opět je třeba zdůraznit, že stěžovatelka
netvrdila, že by pro ni ochrana před trestnou činností poskytovaná ukrajinskými státními orgány
nebyla dostupná. Žalovanému tedy nelze vyčítat, že poměrně obecná tvrzení stěžovatelky
vypořádal v podobně obecné rovině zaměřené na situaci na Ukrajině (v Dněpropetrovské oblasti)
jako celku. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2005,
č. j. 4 Azs 377/2004 - 75, obecná tvrzení o pronásledování v domovské zemi z důvodu odlišné
národnosti (či příslušnosti k určité jazykové skupině), nemohou stačit pro závěr o nemožnosti
návratu cizince do země původu. Nelze ani přehlédnout, že stěžovatelka neměla původně
v úmyslu požádat v České republice o mezinárodní ochranu, což tvrzení o nebezpečí,
které by jí mělo na Ukrajině hrozit, značně zpochybňuje (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. května 2014, č. j. 9 Azs 107/2014 - 43). Úvahy, z nichž žalovaný,
potažmo městský soud vycházeli při svém závěru o možnosti vycestování na Ukrajinu,
dle Nejvyššího správního soudu obstojí.
[23] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit stěžovatelčině tvrzení, že by nedohledatelnost
zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině
způsobovala nezákonnost rozhodnutí žalovaného či správního orgánu prvního stupně.
Tato zpráva je součástí správního spisu a právní zástupce se s ní mohl seznámit a mohl si pořídit
její kopii. Právní zástupce však chtěl se zprávou pracovat v jejím originálním znění a setkal
se s komplikací v podobě nefunkčního odkazu na stránkách OSN. Taková situace je nepochybně
nepříjemná, avšak nelze ji klást za vinu žalovanému a označovat z takového důvodu jeho
rozhodnutí jako nezákonné. Žalovaný postupoval zcela v souladu s §36 odst. 3 správního řádu,
protože stěžovatelce dal možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí, tedy i ke zprávě Úřadu
Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, přičemž stěžovatelka tuto možnost využila
(viz záznam o nahlédnutí do spisu ze dne 23. 1. 2018, č. j.: MV-104565-8/OAM-2017).
Nadto Nejvyšší správní soud dodává, že dle skutečností sdělených v kasační stížnosti právní
zástupce s anglickými texty běžně pracuje, proto lze předpokládat, že anglický jazyk ovládá
na výborné úrovni. Pokud tedy chtěl pracovat s originálním zněním zprávy, mohl se obrátit
prostřednictvím kontaktu uvedeného na stránkách Úřadu Vysokého komisaře pro lidská práva
na odpovědné osoby a na nefunkční odkaz upozornit nebo si zprávu přímo vyžádat.
[24] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že ve věci stěžovatelky nebyly splněny
podmínky pro uložení správního vyhoštění podle §119 odst. 2 písm. b) bodu 2 zákona o pobytu
cizinců, neboť neoprávněně pozměněný údaj o době platnosti víza nezakládá neplatnost
cestovního dokladu. Jelikož tuto otázku posoudil chybně jak městský soud, tak žalovaný,
zrušil Nejvyšší správní soud nejen rozsudek městského soudu [§110 odst. 1 věta s. ř. s.,
ale i rozhodnutí žalovaného [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.] a zároveň vrátil věc žalovanému
k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.). V něm žalovaný opětovně rozhodne o správním vyhoštění
stěžovatelky – tentokrát však jen podle §119 odst. 2 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců –
a zároveň odůvodní délku doby, po niž nebude stěžovatelce umožněn vstup na území členských
států Evropské unie.
[25] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Podle §60 odst. 1 s. ř. s., aplikovaného na základě
§120 s. ř. s., má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný ve věci neměl úspěch, náhrada nákladů
řízení mu tudíž nenáleží.
[26] Procesně úspěšná stěžovatelka byla v řízení před městským soudem a Nejvyšším
správním soudem zastoupena advokátem. Ze spisů vyplývá, že v řízení před městským
soudem učinil právní zástupce stěžovatelky tři úkony právní služby: převzetí a příprava
právního zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], sepsání a podání
žaloby [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a účast na jednání dne 23. května 2018
[§11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil
zástupce stěžovatelky jeden úkon právní služby, a to sepis a podání kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], celkem tedy učinil čtyři úkony právní služby
podle advokátního tarifu. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle §7 bodu 5,
aplikovaného na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3100 Kč, k níž je podle §13
odst. 3 advokátního tarifu je třeba přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů, celkem
tedy 13 600 Kč; zástupce stěžovatelky nedoložil, zda je plátcem daně z přidané hodnoty,
výsledná odměna se proto o tuto daň nenavyšuje. Uvedenou částku je povinen žalovaný
uhradit k rukám advokáta stěžovatelky v přiměřené lhůtě jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu