ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.397.2020:26
sp. zn. 5 Azs 397/2020 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: T. O. zast. Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, se sídlem U Výstaviště 18,
Přerov, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 2. 12. 2020, č. j. 72 A 49/2020 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Ladislava Bárty se u rču j e
částkou 3400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 (třiceti) dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „krajský soud“), kterým
byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2020, č. j. KRPM-104586-
41/ČJ-2020-140022-UP.
[2] Tímto rozhodnutím žalovaná podle §129 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), prodloužila dobu trvání zajištění stěžovatele za účelem jeho
předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie [nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí
země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin
III“)], a to o 33 dnů.
[3] Zajištění stěžovatele předcházel dne 23. 9. 2020 výjezd hlídky policie k oznámení z linky
158, při kterém hlídka ověřovala totožnost sedmi cizinců nacházejících se na lesní cestě u sjezdu
ze silnice E442 ve směru na Olomouc v obci Mladeč u Litovle. Stěžovatel nepředložil žádný
doklad totožnosti, cestovní doklad, ani oprávnění k pobytu na území členských států Evropské
unie. V systému pro srovnání otisků prstů žadatelů o azyl (systém EURODAC) však byla
nalezena shoda – stěžovatel podal dne 20. 8. 2020 žádost o mezinárodní ochranu v Rumunsku.
[4] Při podání vysvětlení dne 25. 9. 2020 stěžovatel uvedl, že pochází z Turecka, kde pracoval
jako prodavač v obchodě. Bydlel v panelovém domě společně s bratrem, kterému byt patří.
Má základní vzdělání a je svobodný. Z Turecka odjel z finančních důvodů – je tam špatná
finanční situace, proto chtěl za lepším životem do Německa, kde žijí jeho dva bratranci, s nimiž
udržuje telefonický kontakt.
[5] Žalovaná jej rozhodnutím ze dne 25. 9. 2020, č. j. KRPM-104586-27/ČJ-2020-140022-
UP, zajistila za účelem jeho předání na 30 dnů (do 22. 10. 2020). Jelikož předání nebylo možné
v době stanovené v rozhodnutí o zajištění realizovat, rozhodla žalovaná s ohledem na složitost
přípravy předání o prodloužení jeho zajištění o 33 dnů, tj. do 24. 11. 2020 (viz výše).
II. Rozhodnutí krajského soudu
[6] Rozhodnutí o prodloužení zajištění za účelem předání napadl stěžovatel žalobou, ve které
namítal nepřípustnost svého předání. Rumunsko není podle jeho názoru schopné zabezpečit
řádný průběh azylového řízení, neboť v něm jsou systémové nedostatky. V rumunských
uprchlických táborech jsou nepřijatelné podmínky, není zajištěna dostatečná hygiena, přístup
ke zdravotnickým službám a uprchlíci čelí velkým jazykovým a finančním bariérám. Jde o natolik
vypjatou situaci, že se má žalovaná zabývat touto otázkou z úřední povinnosti, což neučinila.
[7] Krajský soud stěžovatelovu žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl s tím, že odůvodnění žalované
považuje za dostatečné. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2020,
č. j. 7 Azs 72/2020 - 23, který se situací v Rumunsku podrobně zabýval. Zdůraznil přitom, že
žalovaná nebyla povinna zkoumat podmínky azylového řízení v Rumunsku z úřední povinnosti,
když žádné okolnosti existenci systémových nedostatků nenasvědčovaly a sám stěžovatel ohledně
stavu rumunského azylového řízení ve správním řízení nic netvrdil. Deklarace systémových
nedostatků ve vztahu k určitému členskému státu Evropské unie může nadto připadat v úvahu
pouze tam, kde je z okolností věci žalovanému správnímu orgánu zřejmé, že cizinec vůbec
nemůže být zajištěn za účelem předání, neboť jeho předání by bylo v rozporu s lidskoprávními
standardy sdílenými všemi členskými státy. Taková situace však v případě stěžovatele nenastala.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[8] Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, ve které zopakoval svou
námitku ohledně nedostatečného posouzení přípustnosti svého předání do Rumunska. Žalovaná
měla zkoumat, zda v případě jeho předání nehrozí riziko nelidského či ponižujícího zacházení,
které souvisí s nedostatky azylového řízení v Rumunsku. Znovu zopakoval, že situace žadatelů
o mezinárodní ochranu v Rumunsku je tristní a pro nemajetné žadatele přináší neakceptovatelné
podmínky. Problémovými jsou podle jeho názoru oblasti sociálního zabezpečení a participace
na integračních programech, není zajištěn dostatek kvalifikovaných tlumočníků, dochází
k diskriminaci, špatné jsou podmínky ubytování, zdravotní péče a hygieny a za nedostatečnou
označil také pomoc ze strany státních orgánů. Žalovaná i krajský soud rezignovali na individuální
posouzení jeho případu a skutečnost, že stěžovatel nepředložil podklady, ze kterých by systémové
nedostatky vyplývaly, nemění podle jeho názoru nic na povinnosti žalované a soudu zhodnotit
aktuální situaci v Rumunsku. Bylo proto na nich, aby si přesné a aktuální informace o Rumunsku
vyžádaly.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakovala průběh předchozího řízení
a uvedla, že v době rozhodování o zajištění jí nebyla známa žádná skutečnost, která by bránila
realizaci stěžovatelova předání, tj. ani skutečnosti svědčící o systémových nedostatcích azylového
řízení v Rumunsku. Zároveň zdůraznila, že teprve dne 20. 11. 2020 obdržela informaci
z Ministerstva vnitra, že předání stěžovatele nebude možné uskutečnit, proto byl stěžovatel
tohoto dne ze zajištění propuštěn.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen ustanoveným advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté
přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Podstatou věci je posouzení zákonnosti rozhodnutí o prodloužení zajištění stěžovatele
za účelem předání podle §129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, podle kterého je žalovaná
oprávněna dobu trvání zajištění za účelem předání prodloužit, a to i opakovaně, je-li to nezbytné
k pokračování přípravy předání.
[13] Předně je potřeba zdůraznit, že požadavky na odůvodnění rozhodnutí o prodloužení
zajištění nejsou totožné jako v případě rozhodnutí o prvotním zajištění. Jak Nejvyšší správní soud
uvedl v rozsudku ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 - 124, č. 2936/2013 Sb. NSS, rozhodnutí
o prodloužení zajištění je nutno chápat jako rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí
o zajištění, proto okolnosti týkající se vydání prvotního rozhodnutí o zajištění při rozhodování
o prodloužení délky zajištění není nezbytné znovu detailně popisovat. Rozhodnutí o prodloužení
zajištění však musí obsahovat odůvodnění, ze kterého bude jasné, z jakých důvodů nepostačuje
původně stanovená doba zajištění, a proč je tedy nutné trvání zajištění prodloužit.
[14] Tyto požadavky rozhodnutí žalované o prodloužení zajištění stěžovatele za účelem
předání splňuje. Žalovaná jasně uvedla, že dne 14. 10. 2020 obdržela od Ministerstva vnitra
sdělení o průběhu řízení podle nařízení Dublin III, ze kterého vyplynulo, že dne 13. 10. 2020
byl Ministerstvu vnitra doručen souhlas Rumunska s přijetím stěžovatele. V souladu s čl. 28
odst. 3 nařízení Dublin III bylo tedy nutné provést stěžovatelovo předání do šesti týdnů,
tj. do 24. 11. 2020. Jelikož původní zajištění stěžovatele trvalo do 22. 10. 2020, rozhodla žalovaná
s ohledem na přípravu předání o jeho prodloužení právě do 24. 11. 2020. Z tohoto hlediska
je rozhodnutí žalované plně přezkoumatelné a řádně odůvodněné.
[15] Ostatně, stěžovatel v kasační stížnosti nezbytnost prodloužení svého zajištění, ani dobu
trvání zajištění nerozporoval. Brojil toliko proti naplnění účelu zajištění – tj. proti tomu, zda
vůbec bylo jeho předání možné. Zajištění totiž není účelem samo o sobě; představuje prostředek
k dosažení cíle, kterým je v tomto případě právě předání do jiného členského státu. Není-li
naplnění účelu zajištění možné, stává se zajištění nezákonným, neboť jeho prostřednictvím nelze
dosáhnout sledovaného cíle. To však na druhou stranu neznamená, že by žalovaná musela
při rozhodování o zajištění či jeho prodloužení stavět najisto, zda jeho účel je skutečně
proveditelný. Nelze totiž opomenout skutečnost, že policie (žalovaná) hraje v tomto případě
pomocnou úlohu, jejím úkolem je vytvořit podmínky pro naplnění účelu zajištění. Proto
při rozhodování o zajištění postačí úvaha o potenciální možnosti naplnění jeho účelu – v tomto
případě úvaha o potenciální možnosti předání (přiměřeně viz usnesení rozšířeného senátu
zdejšího soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS).
[16] Jak již konstatoval krajský soud, společný evropský azylový systém byl koncipován
na předpokladu vzájemné důvěry mezi členskými státy. Proto pouze závažná porušení ze strany
příslušného státu mohou vést k vyvrácení domněnky o dodržování základních práv žadatelů
o mezinárodní ochranu v jiných členských státech. Existují-li však závažné důvody se domnívat,
že dochází k systémovým nedostatkům ve státě předání, které s sebou nesou riziko nelidského
či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, je nutné
pokračovat v posuzování kritérií uvedených v kapitole III nařízení Dublin III., tj. zjišťovat, jestli
nemůže být určen jako příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu jiný členský stát.
Jinými slovy, existují-li závažné důvody se domnívat, že k systémovým nedostatkům ve státě
předání skutečně dochází, nelze cizince do takového státu předat, neboť nikdo nemůže být
podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení (srov. čl. 4 Listiny základních práv Evropské
unie a čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III).
[17] Zabývat se otázkou existence systémových nedostatků v rozhodnutí o zajištění však
není automatickou povinností žalované, bez přihlédnutí k okolnostem dané věci. Rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 - 29,
č. 3773/2018 Sb. NSS, stanovil podmínky, za jejichž naplnění se žalovaná nemusí v rozhodnutí
o zajištění výslovně touto otázkou zabývat. Těmito podmínkami jsou: (i) neuplatnění námitky
systémových nedostatků v řízení před správním orgánem, (ii) správní orgán poté, co se touto
otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k systémovým nedostatkům ve státě předání nedochází,
a (iii) o neexistenci takových nedostatků nejsou důvodné pochybnosti.
[18] V nyní projednávané věci neuvedl stěžovatel v řízení o zajištění nic, co by systémovým
nedostatkům mohlo jakkoli nasvědčovat. Při podání vysvětlení uvedl toliko to, že důvodem jeho
odchodu z vlasti byly finanční potíže. Cílem jeho cesty bylo Německo (Mnichov), kde chtěl začít
lepší život. V návaznosti na svůj dřívější pobyt v Rumunsku neuvedl vůbec nic. Lze proto
konstatovat, že v řízení o zajištění, resp. jeho prodloužení stěžovatel námitku systémových
nedostatků v Rumunsku nevznesl. Nesdělí-li však cizinec v řízení o prodloužení zajištění
relevantní výhrady či obavy ve vztahu k zemi, kam má být předán, nelze po žalované rozumně
požadovat, aby prováděla rozsáhlé dokazování s cílem podrobně zjistit situaci v této zemi.
To je primárně povinností Ministerstva vnitra, které závazně rozhoduje o samotném předání
[viz §8 písm. b) a c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů].
[19] Z jednání stěžovatele bylo zjevné, že odmítal návrat do Rumunska (resp. předání) proto,
že chtěl odcestovat do Německa. V takové situaci by žalovaná byla povinna hodnotit
v rozhodnutí o prodloužení zajištění otázku systémových nedostatků azylového řízení
v Rumunsku z úřední povinnosti pouze tehdy, pokud by sama dospěla k závěru,
že k systémovým nedostatkům v Rumunsku dochází, či pokud by byly o jejich neexistenci
důvodné pochybnosti. K takovému závěru evidentně nedospěla, neboť v rozhodnutí
o prodloužení zajištění za účelem předání uvedla, že Rumunsko je bezpečnou zemí, která
respektuje základní práva žadatelů o azyl, a realizaci předání stěžovatele do této země proto
nic nebrání.
[20] Nejvyšší správní soud znovu opakuje, že stěžovatel v řízení o prodloužení zajištění
neuvedl, že by v Rumunsku trpěl z důvodu nedostatečné hygieny, špatné zdravotní péče (naopak
uvedl, že jeho zdravotní stav je dobrý a že žádná zdravotní omezení nemá). Také si neztěžoval
na nedostatek tlumočníků, ani na nedostatek právní pomoci či nevyhovující podmínky ubytování.
Veškeré tyto námitky vznesl až v žalobě, a to nikoli tak, že by byl těmto podmínkám vystaven,
nýbrž obecným výčtem nedostatků rumunského azylového řízení. Na jeho námitku pak krajský
soud reagoval tak, že se s hodnocením žalované ztotožnil, výslovně uvedl, že mu nejsou známy
skutečnosti nasvědčující existenci systémových nedostatků, a odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, s pomoci které dospěl k závěru, že o takových nedostatcích nepanují důvodné
pochybnosti.
[21] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud námitku existence systémových
nedostatků vypořádal vzhledem k výše citované judikatuře dostatečně. Míra podrobnosti jeho
odůvodnění reflektuje tu skutečnost, že nedostatky azylového řízení v Rumunsku namítal
stěžovatel až v žalobě proti rozhodnutí o prodloužení svého zajištění za účelem předání, které
však svým obsahem navazuje na rozhodnutí o prvotním zajištění (viz výše). Krajský soud také
odkázal na přiléhavý rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Azs 72/2020 - 23, který
hodnotil stav rumunského azylového řízení poměrně podrobně. Přestože je odůvodnění
napadeného rozsudku stručné a bezpochyby si lze představit odůvodnění daleko propracovanější
a detailnější, jeho závěr odpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu, která se hodnocením
rumunského azylového systému opakovaně zabývala. Z obecně známých skutečností nelze
dovozovat, že by Rumunsko nebylo schopno zajistit adekvátní podmínky žadatelům o azyl
(srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 Azs 33/2018 - 20, již zmiňovaný
rozsudek č. j. 7 Azs 72/2020 - 23; či rozsudek ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Azs 141/2018 - 21;
ale také usnesení ze dne 5. 12. 2019, č. j. 1 Azs 256/2019 - 30; ze dne 22. 1. 2020,
č. j. 5 Azs 308/2019 - 37; či ze dne 26. 2. 2020, č. j. 4 Azs 347/2019 - 56). Dlužno také dodat,
že stěžovatel nevykazuje znaky zranitelné osoby – jde o samostatného dospělého muže
v produktivním věku bez zdravotních potíží, není proto důvod domnívat se, že by pro něj
podmínky rumunského azylového řízení měly představovat riziko nelidského či ponižujícího
zacházení.
[22] Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od výše uvedené judikatury
a stěžovatel neuvedl takové argumenty, které by náhled na neexistenci systémových nedostatků
v Rumunsku změnily, resp. založily by o jejich neexistenci důvodnou pochybnost. S ohledem
na uvedené proto Nejvyšší správní soud uvádí, že se ztotožnil se závěrem krajského soudu,
potažmo také žalované.
V. Závěr a náklady řízení
[23] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
stěžovatele důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť jí podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední
činnosti nevznikly.
[25] Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. hradí zástupci stěžovatele, který byl soudem
ustanoven k ochraně jeho práv, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Zástupce
stěžovatele, advokát Mgr. Ladislav Bárta, byl stěžovateli ustanoven již v řízení o žalobě usnesením
krajského soudu ze dne 19. 11. 2020, č. j. 72 A 49/2020 - 17. V řízení před Nejvyšším správním
soudem ustanovený zástupce učinil jeden úkon právní služby, a to písemné podání soudu ve věci
samé [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“)], kterým bylo podání kasační stížnosti. Ustanovenému zástupci tak náleží
odměna ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu] a dále
300 Kč paušální náhrady hotových výdajů [§13 odst. 4 advokátního tarifu], tj. celkem částka
3400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. dubna 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu