ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.82.2021:30
sp. zn. 5 Azs 82/2021 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Viktora Kučery
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Z. M., zast.
JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2021, č. j. 13 Az 6/2020 - 33,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2021, č. j. 13 Az 6/2020 - 33,
se r uší .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 2019, č. j. OAM-174/ZA-ZA11-P15-2018,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Matěje
Šedivého, advokáta se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Tímto rozsudkem městský soud
zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2019, č. j. OAM-174/ZA-
ZA11-P15-2018, kterým nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
[2] Stěžovatel žije v České republice od roku 2008. Nejprve v České republice pracoval, poté
zde začal studovat obor management na International Center od Modern Education v Praze.
V minulosti disponoval pracovním, podnikatelským i studijním vízem, naposledy zde pobýval
na tzv. zelenou (zaměstnaneckou) kartu, jejíž platnost mu žalovaný neprodloužil kvůli odsouzení
za trestný čin výtržnictví. Do Uzbekistánu během svého pobytu odcestoval celkem čtyřikrát
(v únoru 2011 navštívil své rodiče, v listopadu 2011 jel na pohřeb svého otce, cca v roce 2014
nebo 2015 a v roce 2017 jel navštívit matku). O mezinárodní ochranu požádal dne 22. 8. 2018
v Přijímacím středisku cizinců Zastávka. K žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že umí rusky
a uzbecky, dorozumí se také srbsky, chorvatsky, anglicky, španělsky, italsky a trochu umí i česky.
Vyznává islám, nikdy nebyl politicky aktivní. Do Uzbekistánu se nemůže vrátit, protože
je bisexuál, soulož mezi muži je přitom v Uzbekistánu trestná. Při poslední návštěvě v roce 2017
jej předvolala policie, při výslechu se jej vyptávali na sexuální orientaci. Na policii jej zbili, zlomili
mu prst a měl otřes mozku. Tři dny poté nemohl chodit, protože jej bili obuškem po nohou.
Ztratil vědomí a v bezvědomí jej převezli domů. Nemohl se obrátit na lékaře, protože
u vchodových dveří do domu (bydlí ve 4. patře) hlídali policisté a nedovolili stěžovateli odejít
ven. Pomohli mu však otcovi kamarádi (otec byl lékař), kteří mu přinesli léky a prohlédli jej.
Doma strávil celkem 4 dny, po celou dobu zvracel. Po čtyřech dnech přijela z Čech jeho dobrá
známá – M. A. (st. příslušnost Republika Kazachstán), která před policií prohlásila, že stěžovatel
je heterosexuál. Poté policie odešla a stěžovatel mohl vycházet ven z bytu. Následně zůstal
v Uzbekistánu asi 15 dní – po tuto dobu společně s matkou ukazovali své známé město Andižan,
pak se svou známou odcestoval zpět do České republiky. Dva měsíce před podáním žádosti
o mezinárodní ochranu navštívili policisté znovu jeho matku a vyptávali se na stěžovatele. Z toho
důvodu se stěžovatel domnívá, že je proti němu v současné době již vedeno trestní stíhání.
V Uzbekistánu měl stěžovatel jednoho sexuálního partnera jménem R., o kterém si myslí, že
vyzradil jeho sexuální orientaci policii poté, co měl sám určité potíže politického rázu (jeho otec
je v současnosti ve vězení). Domnívá se, že tento muž donáší policii informace o krajanech -
během jejich vztahu se často vyptával, co dělají občané Uzbekistánu, ptal se na detaily jejich
života.
[3] Žalovaný uvedené důvody spočívající v obavách z uvěznění a dalších potíží s policií kvůli
stěžovatelově sexuální orientaci neshledal jako relevantní z hlediska možného udělení
mezinárodní ochrany, a proto vydal napadené rozhodnutí. V něm uvedl, že jednání policie, která
jej v roce 2017 zbila a následně se na stěžovatele vyptávala jeho matky, nelze charakterizovat jeho
jednání státních orgánů, ani projev oficiální politiky Uzbekistánu. Dle žalovaného jde o osobní
selhání konkrétních jedinců, kteří se popsaného jednání vůči stěžovateli dopustili; šlo zcela zjevně
o porušení služebních povinností i zákona, nadto šlo o ojedinělý incident, kterému byl stěžovatel
při svých opakovaných návštěvách vystaven. Tento incident nedosahuje úrovně porušení
stěžovatelových základních práv a nepředstavuje pronásledování. Žalovaný zdůraznil,
že stěžovatel nevyužil možností ochrany ze strany státních orgánů Uzbekistánu, přičemž policie
se zjevně spokojila s prohlášením stěžovatelovy známé o tom, že stěžovatel je heterosexuál, proto
není důvod obávat se dalších represí. Tvrzení stěžovatele o bývalém partnerovi, který měl
informace o jeho sexuální orientaci vyzradit, považoval žalovaný za zcela nepodložené spekulace.
Připomněl, že stěžovatel i po uvedeném incidentu bez problémů opustil vlast, tj. s plným
vědomím státních orgánů, aniž by mu v odjezdu jakkoli bránily. Obavy z uvěznění stěžovatel
opírá pouze o nepodložené spekulace o svém partnerovi R. Podle žalovaného není důvod se
domnívat, že by uzbecké státní orgány mohly stěžovatele reálně obvinit, trestně stíhat či odsoudit.
Stěžovatel evidentně podal žádost o mezinárodní ochranu v době, kdy ztratil pobytové
oprávnění; podanou žádostí se snažil pouze zlegalizovat svůj další pobyt na území České
republiky. Podle žalovaného stěžovateli pronásledování, ani vážná újma ve smyslu zákona o azylu
v Uzbekistánu nehrozí.
II. Rozhodnutí městského soudu
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, ve které namítal, že se žalovaný,
aniž by zpochybňoval pravost stěžovatelovy výpovědi, nezabýval postavením sexuálních menšin
v Uzbekistánu, což namítal již v průběhu správního řízení. Incident, při kterém byl stěžovatel
zbit, označuje žalovaný za exces jednotlivců, aniž by bylo možné toto jednání přičítat státním
orgánům. S tímto stěžovatel nesouhlasil a zdůraznil, že šlo o hrubé násilí policistů vůči jeho
osobě, což představuje porušení lidských práv. Žalovaný po stěžovateli absurdně požadoval, aby
se obrátil na státní orgány (policii), aniž by zohlednil, že násilí se vůči němu dopustili právě
policisté. Státní orgány přitom neměly důvod stěžovateli bránit ve vycestování, neboť stěžovatel
není politicky aktivní jako jiné osoby, u kterých má tamní režim zájem na tom, aby ze státu
nevycestovaly; stěžovatel je pro režim nežádoucí osobou z důvodu své sexuální orientace.
[5] Městský soud žalobu stěžovatele podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Zdůraznil, že se stěžovatel
žádným způsobem nesnažil svou situaci vyřešit s orgány veřejné správy, „třebaže tato možnost byla,
byť s riziky, otevřena“. Při posuzování otázky, zda má žadatel odůvodněný strach z pronásledování,
není rozhodující, zda žadatel o mezinárodní ochranu skutečně má určité rysy, které vedou
k pronásledování, ale to, zda původci pronásledování tyto rysy žadateli připisují. V případě
stěžovatele však není dle městského soudu důvod se domnívat, že by mu státní orgány bisexuální
orientaci připisovaly, neboť stěžovatel svou sexuální orientaci udržuje v tajnosti a vyjma jeho
sexuálních partnerů o ní nikdo neví. Při pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu popsal jediný
incident, jinak byl v Uzbekistánu ze strany svého okolí i policie vnímán jako běžný heterosexuál.
Nelze předpokládat, že policie i jiné státní orgány budou s odstupem několika let na základě
jednoho incidentu vyvíjet vůči stěžovateli cílené jednání, které by bylo možné vyhodnotit jako
pronásledování. Městský soud potvrdil závěry žalovaného také v tom, že stěžovateli po návratu
do vlasti nehrozí vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu. Stěžovatel neměl problémy
s vycestováním, nebyl vystaven takovému jednání, které by představovalo mučení či nelidské
a ponižující zacházení nebo trestání. Jednání jednotlivých policistů nelze charakterizovat jako
projev oficiální politiky Uzbekistánu. Ostatně stěžovatel měl sám za to, že pokud by o pomoc
požádal, tak by byli konkrétní policisté potrestáni.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Zdůraznil, že pokud byl vystaven protiprávnímu
a diskriminačnímu jednání uzbeckých policistů, které v něm vyvolalo důvodné obavy o jeho
bezpečnost, vnímal jejich jednání jako projev státu (státních orgánů). Logicky pak nevyužil
možnosti podat proti jejich jednání stížnost, neboť se obával msty, která by pro něj mohla být
likvidační. Nic přitom nevyjadřuje oficiální postoj státu lépe, než jeho právní úprava – ta zcela
jasně označuje homosexuální projevy mezi muži v Uzbekistánu za trestný čin, což městský soud
zcela pominul. Nelze přitom po stěžovateli požadovat, aby se do Uzbekistánu vrátil a skrýval
svou sexuální orientaci. To je z dlouhodobého hlediska nemožné, uzbecké orgány nadto již touto
informací disponují – právě proto došlo k incidentu, který stěžovatel ve své žádosti
o mezinárodní ochranu popsal. Rozhodnutí žalovaného postavení sexuálních menšin
v Uzbekistánu vůbec neřeší, přestože žalovaný z výpovědi stěžovatele vyšel a jeho pravdivost
(věrohodnost) nezpochybnil. Stěžovatel má za to, že pokud městský soud nezpochybnil jeho
výpověď o tom, že inklinuje ke vztahům s muži, ani o tom, že je ve sporu s bývalým partnerem,
přičemž je tamním policistům jeho orientace známa, tak bylo zapotřebí důsledně se zabývat
postavením sexuálních menšin v domovské zemi. Tyto úvahy však městský soud neprovedl,
proto jeho rozsudek nemůže obstát. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že všechny námitky stěžovatele pokládá
za nedůvodné, což dle jeho názoru jednoznačně potvrzuje také obsah správního spisu. Žalovaný
odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti,
které by vedly k závěru o naplnění důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v některé z jejích
forem. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost,
případně zamítl pro její nedůvodnost.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu, že se jedná
o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
[9] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele.“
Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu.“ Podle citovaného usnesení je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany přípustná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních
otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského, resp. městského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[10] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že předložená
kasační stížnost předestírá k rozhodnutí otázku obav z pronásledování z důvodu sexuální
orientace (bisexuality). Z hlediska uvedených kritérií přijatelnosti jde o otázku sub (4), tj. případné
pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele – toto pochybení nebylo možné s ohledem na obsah kasační stížnosti a priori vyloučit.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost přijatelnou. Poté přezkoumal napadený
rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil
přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl mj. jako důvod nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku. Tento důvod však nijak blíže nekonkretizoval, ustal na pouhém odkazu na §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. I přes tuto obecnost se Nejvyšší správní soud musel případnou
nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu zabývat, neboť nepřezkoumatelnost představuje
takovou vadu, kterou se zdejší soud zabývá z úřední povinnosti. Pouze přezkoumatelné
rozhodnutí může Nejvyšší správní soud kvalifikovaně věcně posoudit.
[13] Nejvyšší správní soud neshledal, že by rozsudek městského soudu trpěl
nepřezkoumatelností. Úvahy městského soudu, kterými se při věcném posouzení žaloby řídil,
jsou z napadeného rozsudku zřejmé – tvrzení stěžovatele nepovažoval z hlediska případného
udělení některé z forem mezinárodní ochrany za dostatečná a uzavřel, že stěžovateli v zemi
původu pronásledování, ani vážná újma ve smyslu zákona o azylu nehrozí. Jelikož stěžovatel
v kasační stížnosti svou námitku týkající se nepřezkoumatelnosti nijak blíže nekonkretizoval,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný. Skutečnost,
že stěžovatel s věcným hodnocením městského soudu nesouhlasí, nepřezkoumatelnost jeho
rozhodnutí nezpůsobuje. Pokud jde o zákonnost rozhodnutí městského soudu, tou se Nejvyšší
správní soud zabýval při věcném posouzení napadeného rozsudku – viz dále.
[14] Sexuální orientace žadatele o mezinárodní ochranu je z hlediska důvodů pro případné
udělení mezinárodní ochrany řazena pod §12 písm. b) zákona o azylu; žadatel o mezinárodní
ochranu, který má konkrétní sexuální orientaci, může mít odůvodněný strach z pronásledování
jakožto příslušník určité sociální skupiny. Konkrétní sexuální orientace totiž může být podle
okolností případu a s ohledem na poměry v zemi původu žadatele považována za znak jeho
příslušnosti k takové sociální skupině (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, č. 1066/2007 Sb. NSS).
[15] Není přitom rozhodující, zda žadatel o mezinárodní ochranu skutečně má konkrétní
sexuální orientaci. Jeho strach z pronásledování může být odůvodněný také tehdy, jestliže mu
původci pronásledování takový rys (sexuální orientaci) připisují (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, č. 1713/2008 Sb. NSS;
ve vztahu k sexuální orientaci rozsudek ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 343/2017 - 31,
č. 3729/2018 Sb. NSS). Toto pojetí vychází z čl. 10 odst. 1 písm. d) ve spojení s odst. 2 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat
mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok
na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (tzv. kvalifikační směrnice). Ustanovení
§12 písm. b) zákona o azylu musí být s touto směrnicí vykládáno eurokonformně.
[16] Sexuální orientaci nelze chápat tak, že by zahrnovala akty považované podle
vnitrostátních právních předpisů členských států za trestné. Pro účely určení příslušnosti k určité
společenské vrstvě nebo vymezení rysu takové skupiny musí být náležitě uvážena hlediska
spojená s pohlavím, včetně genderové identity [srov. již citovaný čl. 10 odst. 1 písm. d)
kvalifikační směrnice]. Charakteristika, která danou skupinu osob spojuje, totiž musí být odlišná
od pouhého rizika pronásledování; pronásledování samo o sobě není definičním znakem sociální
skupiny (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 - 60,
č. 364/2004 Sb. NSS; či ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 187/2004 - 49, č. 401/2004 Sb. NSS).
[17] V nyní projednávané věci stěžovatel tvrdil, že je bisexuál; v Uzbekistánu měl sexuální
poměr s mužem, o čemž se měly státní orgány dozvědět. Stěžovatel také uvedl, že jej policie
při poslední návštěvě v Uzbekistánu předvolala – při tomto výslechu jej policisté napadli a zbili,
měl úraz hlavy (otřes mozku), zlomený prst a tři dny nemohl chodit, protože jej bili obuškem
po nohou. V bezvědomí jej přivezli domů, kde jej hlídali, aby nemohl navštívit lékaře a následně
s lékařskou zprávou podat stížnost na jednání policistů. Pomohli mu až otcovi kamarádi (otec byl
lékař). Na tato tvrzení reagoval žalovaný správní orgán tak, že jednání policistů představovalo
osobní selhání konkrétních jedinců, kteří se takovéhoto jednání dopustili; podle žalovaného nelze
toto jednání charakterizovat jako jednání státních orgánů, ani jako projev oficiální politiky
Uzbekistánu – tyto závěr pak potvrdil i městský soud.
[18] Tyto závěry žalovaného potažmo městského soudu ovšem opomíjejí skutečnost, která
z obsahu správního spisu vyplynula – a sice to, že sexuální styk mezi muži je v Uzbekistánu
považován za trestný čin. To také stěžovatel při pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu
uvedl a zdůraznil, že se obává svého uvěznění. Důkazní břemeno v řízení o žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je přitom rozděleno mezi žadatele o mezinárodní ochranu a stát
(žalovaného) tím způsobem, že žalovaný je zodpovědný za náležité zjištění reálií o zemi původu,
žadatel pak musí unést důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57; či ze dne
4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, č. 1825/2009 Sb. NSS). Není proto v zásadě povinností
žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní
věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil
všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědi žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují
(k tomu srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2021,
č. j. 5 Azs 19/2020 - 45).
[19] Judikatura správních soudů rovněž zdůrazňuje, že žalovaný musí vést pohovor
s žadatelem o mezinárodní ochranu tak, aby položené otázky důsledně směřovaly ke zjištění
veškerých rozhodných skutečností a k prověření hodnověrnosti žadatelova azylového příběhu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017 - 36).
Předestřenému azylovému příběhu žadatele musí odpovídat také informace o zemi původu – ty
musí být na tento příběh specificky zaměřeny tak, aby tvrzené důvody pro udělení mezinárodní
ochrany mohl žalovaný adekvátně posoudit (srov. také rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
8. 8. 2017, č. j. 45 Az 21/2016 - 55, č. 3714/2018 Sb. NSS).
[20] V nyní projednávané věci obsahuje správní spis následující zprávy o zemi původu
stěžovatele: (i) Uzbekistán, informace OAMP, 11. 2. 2019, bezpečnostní a politická situace v zemi
(stav: únor 2019); (ii) Uzbekistán, informace MZV ČR, č. j. 102817/2019-LPTP ze dne 7. března
2019, situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, návrat do vlasti
po dlouhodobém pobytu v zahraničí; (iii) Uzbekistán, informace MZV ČR, č. j. 119896/2017-
LPTP, ze dne 22. listopadu 2017, výjezd ze země, pobyt v zahraničí a návrat státních občanů
Uzbekistánu do vlasti, a (iv) Uzbekistán, Ministerstvo zahraničních věcí Spojených států
amerických, 20. dubna 2018, zpráva o dodržování lidských práv v roce 2017. Pouze
posledně zmíněná zpráva obsahuje informace o tom, jaké je postavení sexuálních menšin
v Uzbekistánu – tyto informace jsou nadto velmi kusé, z celkových 23 stran této zprávy jsou
sexuálním menšinám věnovány tři odstavce, které ve svém souhrnu nepřesahují půl strany
formátu A4.
[21] Rozsah, v jakém je o postavení sexuálních menšin pojednáno, jistě není pro zhodnocení
jejich skutečné situace v zemi původu rozhodující; podstatný je obsah těchto informací.
I z tohoto (velmi stručného) obsahu zmiňované zprávy o dodržování lidských práv v roce 2017
je však evidentní, že postavení sexuálních menšin (LGBTI osob) je v Uzbekistánu značně
problematické. Tato zpráva výslovně zmiňuje, že lidskoprávní problémy v Uzbekistánu
zahrnovaly v roce 2017 mimo obchodování s lidmi a nucených prací nařízených vládou také
„uvězňování LGBTI osob podle zákonů, které klasifikují sexuální chování mezi osobami stejného pohlaví jako
trestný čin“. Dále tato zpráva uvádí, že „sexuální vztahy mezi muži jsou trestné a může za ně být uložen trest
odnětí svobody až na tři roky“. Lidé, jejichž zdravotní karta byla označena „homosexuál“, byli
předávání policii za účelem vyšetřování. Citovaná zpráva potvrzuje také to, že v Uzbekistánu
dochází ke svévolnému zatýkání osob, jejich zadržování, a k týrání a mučení zadržených osob
bezpečnostními složkami. Výslovně pak potvrzuje, že „příslušníci bezpečnostních složek běžně bili
i jinak špatně zacházeli se zadrženými osobami s cílem získat doznání, usvědčující informace nebo finanční zisk
v rámci korupčního jednání“.
[22] Tyto skutečnosti žalovaný ve svém rozhodnutí zcela pominul, přestože jej na uvedený
závažný nedostatek upozornil v průběhu správního řízení zástupce stěžovatele – ten ve vyjádření
k podkladům rozhodnutí ze dne 3. 10. 2019, výslovně uvedl, že podklady založené ve spise
se zabývají spíše otázkami spojenými s cestováním občanů Uzbekistánu, nijak však nedopadají
na situaci sexuálních menšin.
[23] Založení zpráv o zemi původu stěžovatele, které se věnují otázkám spojeným
s cestováním a dlouhodobým pobytem mimo Uzbekistán, do správního spisu bylo jistě správné.
Ostatně, žalovaný v minulosti dospěl u občanů Uzbekistánu k závěru o naplnění podmínek
pro udělení doplňkové ochrany z důvodu problematického přístupu státních orgánů Uzbekistánu
k navracejícím se osobám, které dlouhodobě pobývaly v zahraničí, neboť nebylo možno vyloučit
cílený a tvrdý postup ze strany státních orgánů země původu. Po nástupu prezidenta Mirzijojeva
(září 2016) došlo v zemi k jistému zlepšení (tomu ostatně odpovídají také zprávy o zemi původu
založené ve správním spise – viz výše); proto poměry v Uzbekistánu z hlediska navrácení občanů
pobývajících dlouhodobě v zahraničí již nadále neodůvodňují obecné přiznávání doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 1. 2022, č. j. 6 Azs 101/2021 - 37; ze dne 7. 5. 2020, č. j. 7 Azs 59/2020 - 26; ze dne
17. 6. 2020, č. j. 4 Azs 51/2020 - 30; či rozsudek ze dne 3. 10. 2018, č. j. 6 Azs 291/2018 - 25).
[24] Stěžovatel však v průběhu řízení netvrdil, že by mu hrozilo pronásledování či vážná újma
z toho důvodu, že dlouhodobě pobýval v zahraničí (v České republice žije od roku 2008).
Od samotného počátku správního řízení tvrdil, že se svého návratu obává z důvodu své sexuální
orientace. Při poslední návštěvě Uzbekistánu v roce 2017 měl potíže – popsal incident, při kterém
jej policie surově zbila, až upadl do bezvědomí. Za této situace bylo úkolem žalovaného obstarat
podklady, které by se postavením sexuálních menšin specificky věnovaly, a důsledně
se v napadeném rozhodnutí s tvrzeními stěžovatele vypořádat.
[25] Žalovaný, přestože disponoval informací o tom, že sexuální styk mezi muži
je v Uzbekistánu trestný (hrozí za něj až tři roky vězení), se však v napadeném rozhodnutí
faktickými důvody, pro něž stěžovatel o mezinárodní ochranu žádal, tj. právě jeho dalším
postavením po návratu do Uzbekistánu s ohledem na jeho sexuální orientaci, v podstatě
nezabýval. Uzavřel, že stěžovatel nebyl vystaven pronásledování ani vážné újmě, incident, který
se odehrál na policii v roce 2017, byl ojedinělý při jeho opakovaných návštěvách Uzbekistánu
a nedosahoval porušení stěžovatelových lidských práv, přičemž stěžovatel měl možnost obrátit
se se stížností na státní orgány. S tímto názorem však Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit.
[26] Postihování lidí za homosexuální aktivity je obecně podle názorů doktríny azylového
práva považováno za pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině (k tomu srov.
Již citovaný rozsudek č. j. 2 Azs 66/2006 - 52). Také Soudní dvůr Evropské unie se ve své
judikatuře pronásledováním sexuálních menšin zabýval. Dospěl přitom k závěru, že pouhá
existence právní úpravy trestající homosexuální jednání nepředstavuje akt, který by žadatele
o mezinárodní ochranu postihoval takovým způsobem, že by automaticky dosahoval intenzity
pronásledování v smyslu čl. 9 odst. 1 kvalifikační směrnice (srov. rozsudek Soudního dvora
ze dne 7. 11. 2013, spojené věci C-199/12 až C-201/12, X, Y a Z proti Minister voor Immigratie,
Integratie en Asiel, ECLI:EU:C:2013:720). Jako pronásledování lze však nepochybně označit trest
odnětí svobody, který je osobám za homosexuální jednání skutečně ukládán (bod 56 citovaného
rozsudku Soudního dvora). Takovéto trestání je totiž nutné považovat za nepřiměřené nebo
diskriminační trestání, a tedy za akt pronásledování (bod 61 citovaného rozsudku). Zjištění, jak
je skutečně s osobami, které se ve své zemi původu dopustí (trestného) homosexuálního jednání
skutečně zacházeno, je na žalovaném. Právě za účelem těchto zjištění je povinen obstarat
si podklady o zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu, aby toto posouzení mohl adekvátně
provést.
[27] Soudní dvůr současně zdůraznil, že sexuální orientace jednotlivce představuje natolik
zásadní znak sociální skupiny, že daná osoba nemá být nucena, aby se jí zřekla [čl. 10 odst. 1
písm. d) kvalifikační směrnice]. Žádat příslušníky dané sociální skupiny, aby svou sexuální
orientaci skrývali, je proto v rozporu se samotným uznáním charakteristiky, která je zásadní
pro identitu dané sociální skupiny – všech jejích jednotlivců (bod 70 citovaného rozsudku). Proto
nelze očekávat, že žadatel o azyl bude v zemi původu svou sexuální orientaci skrývat, aby
se vyhnul pronásledování (žadatel má právo žít otevřeně ve společnosti takový, jaký je, aniž
by to musel skrývat).
[28] Příkoří, které se stěžovateli při posledním pobytu v Uzbekistánu dělo a které žalovaný
nezpochybnil, zcela jednoznačně může dosahovat intenzity pronásledování, má-li souvislost
s důvody uvedenými v §12 písm. b) zákona o azylu. K tomu srov. také §2 odst. 4 zákona
o azylu, podle něhož se pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu
dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci
pronásledování. Pokud by souvislost mezi jednáním, kterému byl stěžovatel vystaven, a azylově
relevantními důvody uvedenými v §12 zákona o azylu nebyla dána, zakládá (má-li žadatel i nadále
důvodné obavy ze skutečného nebezpečí takové vážné újmy v případě svého navrácení do země
původu a při splnění dalších zákonných podmínek) nárok na udělení doplňkové ochrany podle
§14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu.
[29] V projednávané věci stěžovatel tvrdil souvislost jednání, kterému byl vystaven, se svou
sexuální orientací – v Uzbekistánu měl mít jednoho partnera, který měl informaci o jeho sexuální
orientaci vyzradit státním orgánům. Tvrzený incident, který stěžovatel při pohovoru k žádosti
o mezinárodní ochranu popsal, přitom žalovaný nezpochybnil. Zcela však rezignoval
na zhodnocení předestřených skutečností s ohledem na obsah zprávy Ministerstva zahraničních
věcí Spojených států amerických. Skutečnost, že je v Uzbekistánu sexuální styk mezi muži trestný,
pak svědčí o tom, že jednání, kterému byl stěžovatel vystaven, je plně přičitatelné státním
orgánům – původcům tohoto jednání. Stěžovatel byl totiž napaden přímo příslušníky
bezpečnostních sil, kteří se (dle založené zprávy) běžně dopouští podobného jednání s cílem
získat od zadržených osob doznání.
[30] Nejvyšší správní soud však také zdůrazňuje, že ve spise založená zpráva Ministerstva
zahraničních věcí Spojených států amerických neuvádí, zda je trest odnětí svobody za sexuální
styk mezi muži v Uzbekistánu skutečně ukládán. Zmiňuje pouze jeden konkrétní incident ze dne
29. 9. 2017, při kterém měl být muž, o kterém tvrdili, že je homosexuál, vysvlečen do naha, zbit
a mělo s ním být hrubě zacházeno. Bití a ponižování bylo natočeno na videozáznam, který byl
šířen přes sociální média.
[31] Tyto informace nepochybně nasvědčují tomu, že muži, kteří měli sexuální styk s jiným
mužem, mohou být v Uzbekistánu vystaveni jednání, které lze označit za pronásledování. Jde
však o jeden incident, ze kterého nelze usuzovat na běžnou praxi. Zmapování skutečného
postavení sexuálních menšin – zejm. pak toho, zda jsou tresty odnětí svobody za homosexuální
jednání mezi muži skutečně ukládány a jak je s těmito muži dále zacházeno, je na žalovaném. Ten
je povinen předtím, než o žádosti žadatele o mezinárodní ochranu rozhodne, zajistit dostatek
podkladů, které budou tvrzení žadatele podporovat, či vyvracet. Bez adekvátních podkladů,
ze kterých bude moci žalovaný tyto závěry učinit, nelze bez dalšího uzavřít, že stěžovateli
v Uzbekistánu žádné další příkoří nehrozí; ve spise založená zpráva Ministerstva zahraničních
věci Spojených států amerických vyznívá spíše opačně. Navrácení stěžovatele na hranice země,
ve které by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho sexuální orientace
(příslušnosti k určité společenské vrstvě/skupině) je přitom v rozporu se zásadou non-refoulement,
jež je zakotvena v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků ze dne 28. července 1951,
vyhlášené pod č. 208/1993 Sb., a jež je promítnuta také do zákona o azylu.
[32] Nelze také bez dalšího přistoupit na argumentaci žalovaného a městského soudu,
že stěžovatel měl možnost obrátit se na státní orgány o pomoc. Tento závěr z podkladů
založených ve spise nevyplývá. Zpráva o dodržování lidských práv v roce 2017 zejm. neuvádí,
že státní orgány sexuální styk mezi muži nestíhají a trest odnětí svobody neukládají, a to ani
v určitých částech země. Naopak – v situaci, kdy jsou státní orgány (policie) povinny sexuální styk
mezi muži trestně stíhat a vyšetřovat, je z povahy věci vyloučeno, aby se žadatel o mezinárodní
ochranu na tyto orgány obracel právě s tím, že jej příslušníci policie napadli s cílem získat jeho
přiznání za sexuální styk s jiným mužem. To platí tím spíše, dochází-li v zemi původu běžně
k násilnému vynucování přiznání od podezřelých osob.
[33] Stejně tak nelze po stěžovateli požadovat, aby svou sexuální orientaci skrýval proto, aby
se vyhnul pronásledování (k tomu viz výše citované závěry Soudního dvora; srov. také rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2019, č. j. 4 Azs 35/2019 - 69). Aby však bylo možné
dojít ke konkrétním závěrům o tom, zda žadatel o mezinárodní ochranu (stěžovatel) v nyní
projednávané věci skutečně má, či nemá v zemi původu přístup k účinné ochraně
před pronásledováním (nebo vážnou újmou), musí žalovaný obstarat dostatek podkladů,
ze kterých budou tyto závěry vyplývat. Zejm. je proto nutné obstarat podklady, ze kterých bude
zřejmé, zda je skutečně mužům za takovéto jednání ukládán trest odnětí svobody, příp. zda se tak
děje jen v určitých částech země apod.
[34] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že azylový příběh stěžovatele je sice do jisté míry
oslabován tím, že stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu až v době, kdy mu nebyla
prodloužena platnost zaměstnanecké karty, jak vyplynulo z jeho výpovědi. Na druhou stranu,
stěžovatel tvrdil, že se o jeho sexuální orientaci uzbecké orgány dozvěděly až při jeho poslední
návštěvě, tj. v roce 2017, od té doby Uzbekistán znovu nenavštívil. Za této situace (pokud
žalovaný ani městský soud nerozporovali stěžovatelovu sexuální orientaci, ani to, zda se tvrzený
incident opravdu odehrál), nelze bez dalšího uzavřít, že cílem podání žádosti o mezinárodní
ochranu byla snaha o legalizaci pobytu. Vyšla-li skutečně najevo stěžovatelova sexuální orientace
v Uzbekistánu až při jeho poslední návštěvě v roce 2017, nebylo důvodu, aby stěžovatel
o mezinárodní ochranu žádal dříve.
[35] Jelikož žalovaný žádné další zprávy (vyjma zprávy Ministerstva zahraničních věcí
Spojených států amerických) o postavení sexuálních menšin v Uzbekistánu do spisu nedoložil
a v napadeném rozhodnutí skutečnosti vyplývající z citované zprávy o dodržování lidských práv
pominul, nutno uzavřít, že rozhodnutí žalovaného, je v části v rozporu s obsahem správního
spisu (jde o rozpor se zprávou Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických);
současně správní spis vyžaduje ohledně ukládání trestů odnětí svobody za homosexuální jednání
mezi muži a zacházení s nimi zásadní doplnění. Bylo proto úkolem městského soudu rozhodnutí
žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Nepostupoval-li městský soud tímto
způsobem, nemůže ani jeho rozhodnutí obstát.
V. Závěr a náklady řízení
[36] Ve světle všech shora uvedených skutečností Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal
kasační stížnost důvodnou, a proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek
městského soudu (výrok I. tohoto rozsudku).
[37] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského, resp. městského soudu, a pokud již
v řízení před městským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením
rozhodnutí městského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí
správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský soud v souladu
s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám,
než rozhodnutí žalovaného zrušit. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a)
ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil (výrok II.
tohoto rozsudku) a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém je vázán vysloveným právním
názorem zdejšího soudu [§110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.], který lze shrnout
následovně.
[38] Žalovaný je povinen důsledně se vypořádat s důvodem, pro který stěžovatel
o mezinárodní ochranu žádal – je povinen posoudit situaci bisexuálů v Uzbekistánu. Za tím
účelem je povinen obstarat si podklady, ze kterých bude vyplývat, jak státní orgány s osobami,
o kterých mají povědomí o jejich (většinově odlišné) sexuální orientaci, zacházejí a jaké důsledky
z toho pro tyto osoby vyplývají.
[39] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek městského soudu a současně zruší
i rozhodnutí žalovaného správního orgánu podle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout
kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí městského soudu (viz ustanovení §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s.). Náklady řízení
tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud tak rozhodl o jejich náhradě výrokem
vycházejícím z §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
[40] Neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel byl na základě
rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci úspěšný. Z obsahu soudního spisu je zřejmé,
že mu vznikly náklady na zastoupení advokátem. Pro určení výše nákladů spojených
se zastoupením advokátem se použije v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů. Zástupce stěžovatele učinil ve věci tři úkony právní služby, kterými
jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu] a 2 písemná podání
soudu ve věci samé – žaloba a kasační stížnost [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], přičemž
za jeden úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d),
ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], a 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů
(§13 odst. 4 advokátního tarifu). Jelikož je zmocněný advokát plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšuje se jeho odměna a náhrada hotových výdajů o tuto daň. Celkem je tedy žalovaný povinen
zaplatit stěžovateli částku 12 342 Kč, a to k rukám jeho zástupce JUDr. Matěje Šedivého,
advokáta se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha, do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. února 2022
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu