ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.35.2019:69
sp. zn. 4 Azs 35/2019 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: N. J. J., zast. JUDr. Marošem
Matiaškem, advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2018, č. j.
OAM-510/ZA-ZA11-K03-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 21. 12. 2018, č. j. 53 Az 12/2018 - 28,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2018, č. j. 53 Az 12/2018 – 28,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 7. 2018, č. j. OAM-510/ZA-ZA11-K03-2017,
se z r ušuj e a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů v řízení o žalobě
a o kasační stížnosti celkem 160 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku.
IV. Soudem ustanovenému zástupci žalobce, JUDr. Maroši Matiaškovi, advokátovi, se sídlem
Ovenecká 78/33, Praha 7, se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 6.800 Kč. Tato částka
bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím žalobci neudělil mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Neshledal
totiž důvěryhodným tvrzení žalobce o jeho bisexualitě, z níž pramení obavy žalobce v zemi
jeho původu.
[2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, v níž namítal, že pochybnost
žalovaného ohledně tvrzení žalobce o jeho bisexualitě by neměla být zásadním faktorem,
na němž bude rozhodnutí postaveno. Uvedl dále, že je pronásledován z důvodu příslušnosti
k určité sociální skupině (osoby s menšinovou sexuální orientací) a dále z důvodu příslušnosti
k diskriminované etnické skupině obyvatel země původu. Žalobce dále uvedl, že má obavy
z fyzického trestu v zemi původu, kde mu po návratu hrozí mučení, nelidské či ponižující
zacházení nebo smrt ze strany rodinných příslušníků, kteří se rozhodli na něm vykonat trest.
[3] Krajský soud v Praze nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Popsal specifika dokazování
v řízení o udělení mezinárodní ochrany a hodnotil tvrzení žalobce z hlediska čl. 4 odst. 5
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které
musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat
mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok
na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“).
Krajský soud uvedl, že žalobce nepředložil žádný důkaz na podporu svého tvrzení o tom,
že je bisexuální orientace, že v roce 2008 vyšla tato skutečnost najevo při návštěvě v jeho zemi
původu a že byl za styk s mužem odsouzen tradičním soudem k 6 ranám rákoskou.
Soud nicméně připustil, že pokud jde o událost z roku 2008, k níž došlo v zemi původu,
nemůže žalobce ani žádnými důkazy disponovat. Nelze mu proto klást k tíži, že nepředložil
žádný jiný důkaz než vlastní výpověď.
[4] Naproti tomu jistě lze po žalobci požadovat, aby doložil svá tvrzení o tom, že v České
republice měl několik spíše krátkodobých vztahů s muži (např. fotografiemi, výpověďmi svědků).
V řízení však bylo prokázáno pouze to, že žalobce měl sexuální styk s několika ženami. Žalobcem
vylíčenému příběhu krajský soud neuvěřil, na čemž nic nemění ani to, že netrpí vnitřní
rozporností a že zprávy o zemi původu nevyvrací žalobcovo tvrzení. Krajský soud dále poukázal
na skutečnost, že žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany podal účelově,
jelikož nebyla podána bezprostředně poté, co ji žalobce mohl podat (v roce 2008 nebo 2009),
ale naopak krátce před tím, než by byl v roce 2017 nucen opustit území České republiky
za účelem vykonání opakovaně pravomocně uloženého trestu vyhoštění. Krajský soud dospěl
k závěru, že nebyla splněna kritéria čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice, žalobce není věrohodný,
a nebylo tak prokázáno, že by žalobce měl důvodné obavy z pronásledování z důvodu
příslušnosti k sociální skupině, kterou tvoří sexuální menšiny. Nesplňuje tak podmínky §12
písm. b) zákona o azylu pro udělení azylu.
[5] Krajský soud dále uvedl, že žalobce evidentně nebyl terčem státem podporované
diskriminace, a žalobcova tvrzení tedy vzhledem k jejich obsahu nedokládají, že by z důvodu
příslušnosti k etnické skupině Bushmanů (česky Křováků) čelil tak závažné diskriminaci, kterou
by bylo možno podřadit pod pojem pronásledování dle §2 odst. 4 zákona o azylu
interpretovaného ve světle čl. 9 kvalifikační směrnice. Ani ze zpráv o zemi původu nebylo
zjištěno, že by příslušníci tzv. domorodého obyvatelstva byli vystaveni diskriminaci dosahující
svojí intenzitou pronásledování. Žalobce neuvedl konkrétní situace, kdy měl být ohrožen
na životě nebo zdraví. Žalobce se nikterak nesnažil problém řešit, ať už přestěhováním do jiné
oblasti, či žádostí o pomoc u státních orgánů. Žalobce tedy nesplňuje podmínky pro udělení azylu
dle §12 písm. b) zákona o azylu z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu
příslušnosti k určité etnické skupině.
[6] Krajský soud dále shledal, že žalovaný zcela dostatečně posoudil, zda žalobce splňuje
podmínky pro udělení doplňkové ochrany, a to i ve světle čl. 2 a 3 Úmluvy o postavení uprchlíků
promítajících zásadu non-refoulment. Ohledně hrozby vykonání trestu 6 ran rákoskou uloženého
v červenci 2008 náčelníkem ve vesnici, kde se konal dědečkův pohřeb, stejně jako hrozby
potrestání ze strany příbuzných, kteří považují žalobce za prokletí rodiny, se krajský soud
ztotožnil se žalovaným, že tato tvrzení nejsou věrohodná. Žalobce tedy věrohodně neprokázal,
že je reálně vystaven hrozbě vzniku vážné újmy a nebylo mu tak možné udělit doplňkovou
ochranu dle §14a zákona o azylu. Krajský soud poukázal na skutečnost, že žalobce měl možnost
rozhodnutí tradičního soudu zvrátit podáním odvolání k civilnímu (státnímu) soudu,
avšak neučinil tak, naopak k tomu zaujal ten postoj, že trest musí přijmout. Ohledně vážné újmy,
která žalobci hrozí ze strany soukromých subjektů, krajský soud poukázal na rozsudky
NSS ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57, a ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62,
i rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 29. 4. 1997 ve věci
H. L. R. proti Francii, č. 24573/94. Žalobce se však pomoci u státních orgánů nikterak
nedomáhal, přitom ze zpráv o zemi původu nelze dovodit, že by v ní neexistovaly efektivní
prostředky ochrany před násilím. Žalobce se nemůže domáhat mezinárodní ochrany v cizím
státě, když ochranu v zemi původu bezdůvodně odmítá, resp. nepokusil se ji využít.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost, v níž v prvé řadě uvedl, že přijatelnost kasační stížnosti spatřuje v pochybení krajského
soudu při posouzení věci a v přesahu vlastního zájmu stěžovatele v zásadních otázkách týkajících
se přiznání postavení uprchlíka osobám, které jsou pronásledovány pro svou příslušnost
k sociální skupině – sexuální menšině.
[8] Toto pronásledování podle stěžovatele zakládá důvod pro udělení mezinárodní ochrany
ve formě azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu. Za chybný stěžovatel označil závěr krajského
soudu, že nebyly naplněny podmínky čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice, na čemž krajský soud
založil závěr o neaplikovatelnosti aktuálních rozsudků ESLP týkající se tohoto článku směrnice.
[9] Stěžovatel krajskému soudu vytknul, že požadavek na prokázání vztahu s muži opomíjí
citlivost možného zveřejnění homosexuálního vztahu, na rozdíl od zveřejnění vztahu
heterosexuálního, to navíc v případě osoby, která vyrůstala v zemi, kde jsou takové vztahy
nepřípustné, a která byla sama za takový vztah ve své zemi původu stigmatizována
a pronásledována. Za nelogický stěžovatel označil závěr krajského soudu, že není třeba,
aby stěžovatel prokazoval absenci heterosexuálního vztahu, neboť definičním znakem bisexuality
je právě sexuální náklonnost jedince k mužům i ženám. Definičním znakem sexuální orientace
však není to, zda a jak osoba svou sexuální orientaci aktivně projevuje. Řada osob žádný vztah
neudržuje, neznamená to však, že by tím ztráceli svou sexuální orientaci a identitu.
[10] Krajský soud mylně požaduje a klade důraz na doložení bisexuální orientace stěžovatele
jako takové. S ohledem na čl. 10 odst. 2 kvalifikační směrnice stěžovatel uvedl, že není relevantní,
zda je pro něj možné svou sexuální orientaci doložit. Relevantní je, zda mu bisexuální orientaci
připisují státní orgány v zemi původu a zda jej tedy jako bisexuála vnímaly. I pokud by tedy
stěžovatel z jakéhokoli důvodu navenek svou bisexuální orientaci otevřeně v případě návratu
do země původu neprojevoval, na náhledu státních orgánů na jeho osobu v případě jeho návratu
to nemusí mít vliv, jelikož už je o něm na veřejnosti známo, že je bisexuálem, přičemž menšinová
sexuální orientace je v Botswaně de facto kriminalizována.
[11] Se závěry krajského soudu, v nichž nepovažoval za uvěřitelné, aby stěžovatel
v botswanské konzervativní společnosti vzal muže za ruku „neskrývaně, patrně
tedy demonstrativně“ a že někteří členové rodiny na stěžovatele nahlíželi jako na rodinné prokletí
zatímco jiné příbuzné (sestry) jsou s ním v kontaktu a varují jej před návratem do země původu,
stěžovatel vyjádřil nesouhlas, a to s ohledem na obsah svých ucelených a vnitřně nerozporných
výpovědí podložených zprávami o zemi původu.
[12] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud chybně konstruoval nesplnění podmínky,
aby žadatel požádal o mezinárodní ochranu v nejkratší možné době, ledaže může prokázat dobrý
důvod, proč tak neučinil, neboť stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu nikoli bezprostředně
po přicestování do České republiky, nýbrž až poté, co pozbyl pobytové oprávnění založené
na existenci jeho vztahu s přítelkyní. Stěžovatel nicméně nevnímal důvod žádat o mezinárodní
ochranu dříve, neboť původně přicestoval na botswanské vládní studijní stipendium,
jehož podmínkou byl příslib stěžovatele, že nepožádá v zahraničí o mezinárodní ochranu.
Z obavy ze sankcí (povinnost vrátit stipendium, k čemuž stěžovatel neměl prostředky)
a s ohledem na skutečnost, že nepociťoval hrozbu deportace, se stěžovatel rozhodl uvedený
příslib neporušit. Dalším důvodem bránícím stěžovateli ve vyjevení jeho sexuální orientace
v případném azylovém řízení byl rodinný život s jeho přítelkyní a obava z rozchodu a ztráty
pobytového oprávnění vázajícího se k tomuto vztahu.
[13] Stěžovatel tak má za to, že byla splněna podmínka čl. 4 bodu 5 písm. e) kvalifikační
směrnice spočívající v celkové hodnověrnosti žadatele. S poukazem na rozhodnutí SDEU ve věci
C 473/16 stěžovatel uvedl, že po žadatelích o mezinárodní ochranu nelze požadovat, aby svou
LGBT orientaci dokládali prostředky, jejichž povaha je natolik soukromá, že by mohla zasáhnout
do jejich práva na ochranu soukromého a rodinného života, jak ho chápe článek 7 Listiny
základních práv Evropské unie, tím méně fotografiemi či výpověďmi bývalých partnerů,
jak navrhuje krajský soud.
[14] Rozhodnutím ve věcech C-148 až C-150/13 SDEU zmírňuje ve vztahu k LGBT
žadatelům zásadu požadující uvést relevantní skutečnosti co nejdříve. Bylo by tak v rozporu
s tímto rozhodnutím tvrdit, že stěžovatel nesplnil podmínku čl. 4 odst. 5 písm. d) kvalifikační
směrnice proto, že svou sexuální orientaci nevyjevil dříve, a tudíž na něj nelze uvedené
rozhodnutí aplikovat. Pokud tedy měl správní orgán a následně krajský soud pochybnosti
o sexuální orientaci stěžovatele, mohl využít jiných metod, např. doplňujícího pohovoru.
Nedostatky ve správním řízení spočívající v nedostatečném zjištění relevantních skutečností
nelze klást stěžovateli k tíži.
[15] Vzhledem k tomu, že se žalovanému a krajskému soudu nepodařilo poskytnout
věrohodné důkazy o tom, proč by stěžovatel neměl být bisexuální osobou, lze uzavřít,
že stěžovatel může být kvalifikován jako příslušník sociální skupiny bisexuálů. Stěžovatel v této
souvislosti připomenul závěry rozsudku SDEU ve věci C-473/16, že sexuální orientace
představuje charakteristiku, která může zakládat příslušnost žadatele k určité sociální skupině
ve smyslu čl. 2 písm. d) kvalifikační směrnice, pokud skupina osob, jejíž příslušníci sdílejí stejnou
sexuální orientaci, je vnímána okolní společností jako odlišná. Krajský soud i žalovaný ostatně
ve svých rozhodnutích samy uzavírají, že osoby nemajoritní sexuální orientace čelí v Botswaně
útlaku a případně i násilí. Stěžovatel dále upozornil na skutečnost, že původcem pronásledování
nemusí být státní činitelé či jiní vykonavatelé státní moci. Příručka UNHCR k tomu uvádí,
že je nutné zkoumat, zda perzekuční jednání je vědomě tolerováno úřady nebo zda úřady
odmítají či nejsou schopny nabídnout žadateli účinnou ochranu. Stěžovatel krajskému soudu
vytknul, že se shora uvedenými skutečnostmi vůbec nezabýval. Nedošlo tak k žádnému bližšímu
zkoumání důvodů pro udělení azylu uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu, a v důsledku
tohoto pochybení je založena nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek
důvodů.
[16] Okolnosti případu a zprávy o situaci v zemi původu nasvědčují tomu, že v případě
stěžovatele nelze vyloučit značné riziko, kterému by byl v případě návratu do země původu
vystaven. Stěžovatel má za to, že jeho obavy z pronásledování byly zapříčiněny právě důvodem
zakotveným v Úmluvě o právním postavení uprchlíků a v §12 písm. b) zákona o azylu
vykládaného pohledem čl. 10 kvalifikační směrnice.
[17] V souvislosti se závěry krajského soudu, že nevyužil ochranu státních orgánů země
původu v situaci, kdy se cítil ohrožen, stěžovatel odkázal na závěry uvedené v rozsudku
NSS ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62. Konstatování krajského soudu,
že pronásledování LGBT osob v Botswaně není brutální a že v zemi působí organizace asistující
LGBT osobám, nemůže být dostatečné k vyvrácení obav z pronásledování. Stěžovatel poukázal
na Zprávu o stavu dodržování lidských práv v Botswaně za rok 2018 vydanou Ministerstvem
zahraničí USA a konstatoval, že státní orgány by jeho oznámení, že je pronásledován pro svou
sexuální orientaci, nejenže neřešily, ale mohl by si naopak přivodit další problémy v podobě trestů
za to, že je bisexuál. Stěžovatel tak setrval na svém závěru, že v případě návratu do země původu
je ohrožen pronásledováním jak ze strany státních orgánů, které de facto kriminalizují jeho sexuální
orientaci odnětím svobody až na 7 let, tak ze strany nestátních subjektů – své rodiny a blízkého
okolí, což se v řízení nepodařilo správnímu orgánu ani krajskému soudu nikterak vyvrátit.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že závěr o tom, že nebyl pronásledován z důvodu své sexuální
orientace a není u něj dán odůvodněný strach z pronásledování z důvodů uvedených v §12
písm. b) zákona o azylu, není pravdivý a je ze strany krajského soudu nesprávným posouzením
právní otázky.
[18] Ve vztahu k doplňkové ochraně stěžovatel uvedl, že mu v případě nuceného
návratu do země původu hrozí nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu
a jeho vycestování by znamenalo porušení zásady non-refoulement a bylo v rozporu s právy
stěžovatele zaručenými v čl. 2 a 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Stěžovatel setrval
na tom, že v rámci správního řízení poskytl správnímu orgánu věrohodná tvrzení o problémech,
kterým by v případě návratu do země původu čelil, a jejich příčině – své sexuální
orientaci. Pokud měl žalovaný za to, že stěžovatelova výpověď a uváděné skutečnosti jsou
nevěrohodné, měl povinnost pokusit se rozpor ve spolupráci se stěžovatelem odstranit.
To se však v posuzované věci nestalo. Stěžovatel odkázal na závěry uvedené v rozsudku NSS
ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007 – 55. Žalovanému ani krajskému soudu se nepodařilo
bez pochybností vyloučit a prokázat, že by stěžovatelem uváděná tvrzení byla nevěrohodná
či zkreslená. Závěr, ke kterému dospěli žalovaný i krajský soud, je tedy v rozporu se zásadou
zakotvenou v §3 správního řádu.
[19] Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s tím, že by se mohl proti uloženému trestu účinně
bránit podáním opravného prostředku k civilnímu soudu. Existence teoretické možnosti podat
opravný prostředek proti rozhodnutí tradičního soudu však podle názoru stěžovatele
nic nevypovídá o reálném naplňování této možnosti a její realizaci. Jen stěží se lze domnívat,
že by po vydání rozsudku ze strany tradičního soudu nedošlo k jeho okamžitému vykonání,
zejména pokud se jedná o trest ranami rákoskou. Možnost účinné obrany a domáhání
se spravedlnosti je tedy pouze iluzorní. Žalovaný ani krajský soud se však skutečným fungováním
systému tradičních soudů v zemi původu stěžovatele podrobně nevěnovali a spokojili
se se závěrem, že formálně je opravný prostředek pro stěžovatele dostupný.
[20] K hrozbě pomsty ze strany rodinných příslušníků stěžovatel uvedl, že tyto skutečnosti
nemůže prokázat jinak, než svým tvrzením, a není tedy možné, aby byly per se považovány
za nevěrohodné. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že jeho tvrzení ve vztahu k možné odplatě
ze strany rodiny je nutno interpretovat v kontextu se současnými náladami společnosti v zemi
původu, které jsou vůči osobám s bisexuální či homosexuální sexuální orientací značně odtažité
a nepřátelské, především v kontextu právního řádu Botswany, který obsahuje ustanovení de facto
kriminalizující menšinovou sexuální orientaci. Krajský soud proto podle stěžovatele zásadně
pochybil, když se důvodům zakládajícím obavu z vážné újmy podrobněji nevěnoval a odkázal
na to, že stěžovatelova tvrzení považuje za nevěrohodná. Krajský soud ani správní orgán
ve svých rozhodnutích nevyvrací porušování lidských práv spočívající mimo jiné v mučení,
nelidském a ponižujícím zacházení a trestání osob, které mají odlišnou sexuální orientaci,
neboť se této oblasti v návaznosti na učiněný závěr o tom, že se stěžovateli nepodařilo prokázat
příslušnost k sexuální menšině, vůbec nevěnoval. V řízení byla prokázána sexuální orientace
stěžovatele a závěry krajského soudu jsou v hrubém rozporu s obsahem spisového materiálu.
Rozsudek krajského soudu tak je podle stěžovatele nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[21] Žalovaný ve svém vyjádření označil kasační stížnost za nedůvodnou a účelovou a uvedl,
že je na místě ji odmítnout pro nepřijatelnost. Žalovaný konstatoval, že krajský soud
se s žalobními námitkami vypořádal beze zbytku a velmi podrobně. Vysvětlil stěžovateli,
proč považuje jeho příběh za nevěrohodný. Přezkum čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice
je v napadeném rozsudku logicky a systematicky řádně odůvodněn a není mu co vytknout.
Krajský soud se vypořádal i s obavou stěžovatele z hlediska možnosti domoci se ochrany
ve své zemi původu a stěžovateli vysvětlil, proč nepovažuje jeho tvrzení ohledně nemožnosti
domoci se ochrany ve svém státě za věrohodná. Žalovaný uzavřel, že krajský soud se s případem
stěžovatele vypořádal velmi podrobně a precizně.
III. Posouzení kasační stížnosti
[22] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[23] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů, kterou stěžovatel spatřuje v absenci bližšího zkoumání
důvodů pro udělení azylu uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu krajským soudem.
Pokud by tato námitka byla důvodná, již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení
rozhodnutí krajského soudu.
[24] Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková
rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
(srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Soudy však nemají
povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem
je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal
se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v určitých případech konzumovat
i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014,
č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[25] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v tomto ohledu nelze považovat napadený rozsudek
krajského soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Krajský soud vystihl podstatu
věci, řádně vypořádal veškeré žalobní námitky, podrobně zhodnotil tvrzení stěžovatele a situaci
v zemi původu a poté dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení
mezinárodní ochrany.
[26] Ve vztahu k posouzení věci samé Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje,
že informace obstarané žalovaným o zemi původu a stěžovatelova výpověď poskytují dostatek
informací pro posouzení věci, byť Nejvyšší správní soud připouští, že dokazování mohlo
být žalovaným provedeno precizněji a podrobněji, a to jak při výslechu stěžovatele,
tak i při obstarávání informací o zemi původu. Za důvodnou proto Nejvyšší správní soud
nepovažuje námitku stěžovatele ohledně nedostatečného zjištění relevantních skutečností.
[27] Nejvyšší správní soud se dále zabýval věrohodností tvrzení stěžovatele o jeho příslušnosti
k sociální skupině, konkrétně skupině bisexuálních mužů. Pokud by totiž výpověď stěžovatele
v tomto směru neobstála a nebylo by možné dospět k závěru, že stěžovatel je s největší
pravděpodobností bisexuál, popř. státní orgány či jiné osoby jej za takového nepovažují, nemělo
by již ani smysl zabývat se tím, zda a jakým způsobem jsou osoby s touto sexuální orientací
v Botswaně pronásledovány a zda jsou dány podmínky pro udělení některé z forem mezinárodní
ochrany stěžovateli.
[28] Pro větší přehlednost Nejvyšší správní soud považuje na tomto místě za vhodné uvést,
že stěžovatel ve správním řízení uvedl, že na pohřbu svého dědečka byl na veřejnosti viděn,
jak se vede s jiným mužem za ruce. Svému strýci pak byl nucen prozradit svou sexuální orientaci,
nesetkal se u něj navzdory očekávání s pochopením a strýc navíc jeho sexuální orientaci vyzradil
dalším strýcům. Stěžovatel byl za svou sexuální orientaci tradičním vesnickým soudem odsouzen
k trestu 6 ran rákoskou. Před výkonem trestu opustil zemi původu.
[29] Stěžovatel v průběhu správního řízení při pohovorech konaných dne 29. 6. 2017
a 9. 4. 2018 popsal v podstatě shodně a bez významnějších rozporů výše zmíněné události,
k nimž došlo na pohřbu. Žádnou podstatnou nesrovnalost Nejvyšší správní soud neshledal
ani v odpovědích stěžovatele na otázky žalovaného týkající se jeho sexuální orientace.
Konzistentnost stěžovatelových výpovědí je důležitým vodítkem pro vyhodnocení stěžovatelova
příběhu (a tedy i jím uvedené sexuální orientace) jako důvěryhodného a splňující podmínku čl. 4
odst. 5 písm. e) kvalifikační směrnice, podle kterého tvrzení stěžovatele nevyžadují důkazy,
pokud byla zjištěna celková hodnověrnost žadatele.
[30] Při posouzení projednávané věci vycházel Nejvyšší správní soud vedle níže citované
judikatury Soudního dvora EU (SDEU) a NSS také z dokumentu zpracovaného Úřadem
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) z 23. 10. 2012, Guidelines on International
Protection No. 9: Claims to Refugee Status on Sexual Orientation and/or Gender Identity within the Context
of Article 1A(2) of the 1951 Convention and/or its 1967 Protocol relating to the Status of Refugee,
dostupného na www.unhcr.org (dále jen „Guidelines“). Ve vztahu k hodnocení důvěryhodnosti
výpovědi je třeba stěžovateli přisvědčit, že požadavek krajského soudu na prokázání vztahu
s muži opomíjí citlivost možného zveřejnění homosexuálního vztahu, na rozdíl od zveřejnění
vztahu heterosexuálního, to navíc v případě stěžovatele, který vyrůstal v zemi, kde jsou takové
vztahy nepřípustné a který byl sám za takový vztah ve své zemi původu stigmatizován
a pronásledován (Guidelines, bod 64). Stejně tak je stěžovateli třeba přisvědčit v tom,
že definičním znakem sexuální orientace není to, zda a jak osoba svou sexuální orientaci aktivně
projevuje (Guidelines, bod 63 vii.).
[31] Stěžovateli je dále třeba přisvědčit v tom, že s ohledem na čl. 10 odst. 2 kvalifikační
směrnice není relevantní, zda je pro něj možné svou sexuální orientaci doložit.
Relevantní je, zda mu bisexuální orientaci připisuje původce pronásledování v zemi původu
a zda je jako bisexuál vnímán. Z výpovědi stěžovatele je totiž zřejmé, že jeho sexuální orientace
je již veřejně známa.
[32] K námitce stěžovatele, v níž zpochybnil závěr krajského soudu, který nepovažoval
za uvěřitelné, aby stěžovatel v botswanské konzervativní společnosti vzal muže neskrývaně
za ruku, Nejvyšší správní soud uvádí, že vědomost stěžovatele o negativním vnímání
jeho sexuální orientace botswanskou společností nevylučuje možnost, že na pohřbu svého
dědečka vzal svého partnera se stejnou sexuální orientací za ruku. Nejvyšší správní
soud má na rozdíl od krajského soudu za to, že toto chování stěžovatele je uvěřitelné,
neboť jej lze racionálně vysvětlit rozrušením stěžovatele z pohřbu dědečka, o němž prohlásil,
že pro něj byl jako jeho otec. Ve prospěch závěru o důvěryhodnosti stěžovatele je dále
třeba zohlednit také to, že v sexuální oblasti dochází u lidí k spontánnímu a iracionálnímu
chování a stěžovatel po pobytu v České republice, v níž je bisexualita obecně přijímána mnohem
tolerantnějším způsobem než v Botswaně, mohl polevit v opatrnosti ohledně veřejných projevů
své sexuální orientace. To ostatně stěžovatel uvedl i ve své výpovědi.
[33] Krajský soud neshledal výpověď stěžovatele důvěryhodnou také proto, že v době pohřbu
již stěžovatel žil v pevném svazku se svojí českou partnerkou, a nebylo tedy možné předpokládat,
že by jeho chování během krátké návštěvy v zemi původu bylo důsledkem dlouhodobého
citového strádání či sexuální frustrace. To, že stěžovatel žil v určitém období v heterosexuálním
vztahu, nevylučuje tvrzení o jeho orientaci ani jeho tvrzené chování (vnímané okolím
jako „nedovolené“) ve vztahu k bývalému spolužákovi, který mu sdělil, že rovněž patří k LGBT
menšině (Guidelines, bod 63 vi). Tato argumentace krajského soudu však také nezohledňuje,
že stěžovatel se vlivem návalu emocí na pohřbu ve spojení s náhle pocítěnou sexuální přitažlivostí
nemusel chovat zcela racionálně a obezřetně. Různé chování členů rodiny ke stěžovateli
pak lze vysvětlit různou mírou tolerance k jeho sexuální orientaci a rovněž nezpůsobuje
nevěrohodnost jeho výpovědi.
[34] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že pokud stěžovatel
navenek působí jako heterosexuál – otec dvou dětí a svou bisexuální orientaci po dlouhodobém
pobytu v České republice, kde začal studovat již v roce 2004, uplatnil až v odvolání
proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 12. 2016, č. j. 14 T 79/2016 - 420,
jímž mu byl uložen trest vyhoštění, a žádost o mezinárodní ochranu podal bezprostředně
poté, co bylo zamítnuto toto jeho odvolání proti rozsudku ukládajícímu trest vyhoštění,
jedná se o okolnosti, které mohou nasvědčovat účelovému podání žádosti o mezinárodní
ochranu.
[35] Nejvyšší správní soud však zároveň shledal racionální, logickou a opodstatněnou
argumentaci stěžovatele, kterou zdůvodnil, proč nepožádal o mezinárodní ochranu bezprostředně
po přicestování do České republiky. Obavy zmíněné v této souvislosti stěžovatelem (pozbytí
stipendia, reakce přítelkyně a případná ztráta pobytového oprávnění vázajícího se k tomuto
vztahu) považuje Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatel vyrůstal
v zemi, v níž je menšinová sexuální orientace tabuizována a vnímána silně negativně,
za přesvědčivé, a naplňující tak čl. 4 odst. 5 písm. d) kvalifikační směrnice. Jestliže o sexuální
orientaci stěžovatele není k dispozici žádný jiný důkaz, je třeba při posouzení této otázky
vycházet především z obsahu stěžovatelových výpovědí, které Nejvyšší správní soud hodnotí
jako přesvědčivé a konzistentní (Guidelines, bod 62). Nejvyšší správní soud rovněž přihlédl
k tomu, že Ústavní soud vyžaduje v obdobných případech dokonce zohlednění tvrzení nově
uplatněného až v řízení před správními soudy. V nálezu sp. zn. I. ÚS 425/16 ze dne 12. 4. 2016,
bod 31, totiž Ústavní soud uvedl: „Podle Ústavního soudu je však nutno zohlednit, že existuje i řada
dalších ospravedlnitelných důvodů, proč žadatel o azyl nesdělí všechny relevantní důvody pro udělení azylu
již před ministerstvem jako orgánem prvního stupně. Některé z nich uvádí Úřad Vysokého komisaře Organizace
spojených národů pro uprchlíky (UNHCR): dotazování při osobním pohovoru se této skutečnosti netýkalo
a konkrétní informaci nezjistilo; osobní pohovor nebyl proveden; žadatel nemusel pochopit relevanci některých
skutečností pro žádost o mezinárodní ochranu; trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit úplnému ústnímu
svědectví při osobním pohovoru (zejména v případě těch, kteří přežili mučení, sexuální násilí či pronásledování
z důvodu sexuality); pohlaví tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro žadatele zábranou (UNHCR. Improving
asylum procedures: Comparative analysis and recommendations for law and practice. Detailed Research on Key
Asylum Procedures Directive Provisions March 2010, s. 466). Podle Ústavního soudu jsou všechny tyto důvody
opodstatněné ve smyslu, že lze pochopit, proč v některých těchto případech žadatelé o mezinárodní ochranu
relevantní azylové skutečnosti sdělí až ve fázi řízení o správní žalobě před soudem.“ (Zvýraznil NSS).
Tím spíše není možno apriori vylučovat v posuzovaném případě věrohodnost azylových tvrzení
stěžovatele jen proto, že je uplatnil až po více letech pobytu v Česku, pokud stěžovatel
tuto okolnost přijatelným způsobem vysvětlil.
[36] S ohledem na tuto skutečnost Nejvyšší správní soud přisvědčil námitce stěžovatele,
v níž za chybný označil závěr krajského soudu, že nebyly naplněny podmínky čl. 4 odst. 5
kvalifikační směrnice.
[37] Nejvyšší správní soud se dále zabýval situací v zemi původu stěžovatele a tím,
zda mu v důsledku jeho sexuální orientace hrozí pronásledování relevantní z hlediska možného
udělení některé z forem mezinárodní ochrany.
[38] Ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických ze dne 3. 3. 2017
o dodržování lidských práv v roce 2016 v Botswaně Nejvyšší správní soud zjistil, že zákon
explicitně nekriminalizuje dobrovolné sexuální aktivity osob stejného pohlaví, ale obsahuje
formulace, které některé aspekty sexuální aktivity osob stejného pohlaví kriminalizují.
To, co zákon popisuje jako „nepřirozené jednání“ je kriminalizováno trestem až sedmiletého
odnětí svobody. Všeobecně se má za to, že je namířeno proti LGBTI osobám. Magistrátní soud
v Gaborone odsoudil jednoho muže v uvedeném roce z těchto důvodů ke třem a půl letům
vězení za „nepřirozené jednání“. Nebylo zjištěno, že by se policie zaměřovala na osoby podezřelé
ze sexuálních aktivit s osobami stejného pohlaví. Organizace na ochranu práv LGBTI osob tvrdí,
že se objevily případy násilí, obtěžování a diskriminace z důvodů sexuální orientace a genderové
identity. Oběti těchto činů je zřídkakdy ohlásily na policii, zejména z obavy před veřejným
odsouzením, občas také v důsledku neskrývaného zastrašování. Debaty týkající se LGBTI
záležitostí i veřejná jednání skupin zasahujících se o práva LGBTI osob proběhly nerušeně.
Odvolací soud v březnu potvrdil rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2014, které vládě
nařizovalo oficiálně zaregistrovat LeGaBiBo (Lesbické ženy, homosexuálové a bisexuálové
Botswany), což je skupina bojující za práva LGBTI osob. LeGaBiBo se od té doby již zúčastnilo
vládou podporovaných akcí. Rovněž ve výroční zprávě Amnesty International z 22. 2. 2017
týkající se Botswany je uvedeno, že pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví zůstává
nelegální, a poukazuje se na výše uvedený případ odsouzení v Gaborone.
[39] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52,
č. 1066/2007 Sb. NSS, dospěl k závěru, že „sexuální orientace žadatele o azyl může být podle okolností
a s ohledem na poměry v zemi původu považována za znak jeho příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu.“ Za přiléhavý zdejší soud považuje odkaz stěžovatele na rozsudek
SDEU ve věci C-473/16, v němž Soudní dvůr v bodě 30 připomenul, že „sexuální orientace
představuje charakteristiku, která může zakládat příslušnost žadatele k určité sociální skupině, ve smyslu čl. 2
písm. d) směrnice 2011/95, pokud skupina osob, jejíž příslušníci sdílejí stejnou sexuální orientaci,
je vnímána okolní společností jako odlišná.“ Poukázat lze rovněž na rozsudek SDEU ve spojených
věcech C-199/12 až C-201/12, kde se uvádí, že „článek 10 odst. 1 písm. d) směrnice Rady
2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích
zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů
potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany, musí být vykládán tak, že existence takové
trestněprávní úpravy, o jakou se jedná v každé z věcí v původním řízení, která se vztahuje specificky
na homosexuály, umožňuje konstatovat, že na tyto osoby je nutné pohlížet tak, že tvoří určitou společenskou
vrstvu“.
[40] Z uvedených zpráv o zemi původu vyplývá, že státní moc v zemi původu stěžovatele
sice aktivně nevystupuje proti LGBTI osobám a tyto osoby nevyhledává, nicméně homosexuální
jednání kriminalizuje (viz případ muže odsouzeného za „pohlavní styk s jiným mužem odporující
zákonům přírody“). Z toho vyplývá, že obyvatelům pronásledovaným pro jejich LGBTI orientaci
patrně nebudou státní orgány ochotny poskytnout efektivní ochranu před pronásledováním
ze strany soukromých osob. V tomto směru nemůže proto být Botswana jako celek považována
za bezpečnou zemi původu, a lze proto přisvědčit nesouhlasu stěžovatele se závěrem žalovaného
i krajského soudu, že by se mohl proti uloženému trestu účinně bránit podáním opravného
prostředku k civilnímu soudu, neboť situace v zemi původu svědčí o opodstatněnosti obav
stěžovatele, že možnost podat opravný prostředek proti rozhodnutí tradičního soudu
je pouze teoretická a iluzorní.
[41] S ohledem na výše zmíněnou kriminalizaci osob s jinou, než heterosexuální orientací
Nejvyšší správní soud vycházel při posouzení věci ze zmíněného rozsudku ve spojených věcech
C-199/12 až C-201/12, v němž Soudní dvůr vyslovil závěr, že „článek 9 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst.
2 písm. c) směrnice 2004/83 musí být vykládán tak, že samotná trestnost homosexuálního jednání jako taková
nepředstavuje akt pronásledování. Naopak trest odnětí svobody, jenž postihuje homosexuální jednání a je v zemi
původu, která takovou právní úpravu přijala, skutečně ukládán, musí být považován za nepřiměřené
nebo diskriminační trestání, a tedy za akt pronásledování. (…) Při posuzování žádosti o přiznání postavení
uprchlíka nemohou příslušné orgány rozumně očekávat, že žadatel o azyl bude v zemi původu svou homosexualitu
skrývat nebo si bude počínat se zdrženlivostí při projevování sexuální orientace, aby se vyhnul riziku
pronásledování“.
[42] Stěžovatel o sobě uvedl, že je bisexuál a za vztah s jiným mužem, který byl zveřejněn,
mu v zemi původu byl již uložen tělesný trest. Stěžovatel navíc má opodstatněné obavy
z pronásledování svými příbuznými z důvodu své veřejně známé bisexuální orientace,
přičemž tato svá tvrzení doložil uvěřitelnou a konzistentní výpovědí. Nejvyšší správní soud
proto shledal, že nucený návrat do země původu by mohl mít závažné následky v jeho právní
sféře či fyzické integritě.
[43] Při přijetí tohoto závěru Nejvyšší správní soud zohlednil, že dle výše citovaného rozsudku
Soudního dvora po stěžovateli nelze požadovat, aby svou sexuální orientaci v zemi původu
skrýval, což ve spojení se skutečností, že výše popsaná situace LGBTI osob platí pro celé území
Botswany, která má přes značnou rozlohu pouze 2 miliony obyvatel, vylučuje účinnou možnost
vnitřního přesídlení (ochrany) relevantní z hlediska zákona o azylu (srov. též Guidelines, bod 53).
[44] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že okolnosti případu svědčí
o tom, že stěžovatel by byl v případě návratu do země původu vystaven značnému riziku
pronásledování ve smyslu §2 odst. 4 zákona o azylu, a je proto na místě stěžovateli udělit
některou z forem mezinárodní ochrany uvedených v §28 odst. 1 zákona o azylu.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[45] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil, neboť je zjevné,
že stěžovatel se úspěšně dovolal důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. nesprávného posouzení věci krajským soudem. Již v řízení o žalobě zde byly dány důvody
pro zrušení rozhodnutí žalovaného a krajský soud by v novém žalobním řízení nemohl učinit nic
jiného, než toto rozhodnutí zrušit. Proto povaha věci umožňuje, aby Nejvyšší správní soud
o žalobě sám rozhodl a podle §110 odst. 2 písm. a), §78 odst. 1 věty první, odst. 3 a odst. 4
s. ř. s. současně se zrušením napadeného rozsudku zrušil pro nezákonnost také rozhodnutí
žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je žalovaný v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s.
použitým přiměřeně podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán výše vysloveným právním názorem
Nejvyššího správního soudu, tj. bude nahlížet na stěžovatele jako na osobu vystavenou
pronásledování v zemi původu, a udělí mu z tohoto důvodu některou z forem mezinárodní
ochrany.
[46] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. i rozhodnutí žalovaného, rozhodne o nákladech řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch,
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů
řízení. Z obsahu soudních spisů však nevyplývá, že by mu v řízení o kasační stížnosti
nebo v řízení před krajským soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly, s výjimkou
poštovného. Stěžovatel totiž nebyl zastoupen a řízení v posuzované věci je osvobozeno
od soudního poplatku. Ze spisů je zřejmé, že stěžovatel vynaložil v řízení toliko náklady
sestávající z poštovného za tři zásilky určené soudu v celkové částce 160 Kč. Žalovaný úspěšný
nebyl, právo na náhradu nákladů řízení tudíž nemá. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl,
že žalovaný je na nákladech řízení o kasační stížnosti a o žalobě povinen zaplatit žalobci celkem
160 Kč.
[47] V řízení před Nejvyšším správním soudem přiznal Nejvyšší správní soud odměnu
zástupci stěžovatele JUDr. Maroši Matiaškovi, advokátu, který byl stěžovateli k jeho žádosti
ustanoven usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2019, č. j. 4 Azs 35/2019 – 39.
Odměna tomuto zástupci, jehož náklady nese stát, byla stanovena za dva úkony právní služby,
tj. převzetí a příprava zastoupení a podání doplnění kasační stížnosti ze dne 20. 3. 2019
podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. o odměnách
advokátů, o náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
(dále jen „advokátní tarif“). Zástupci stěžovatele tak náleží odměna za dva úkony právní služby
po 3.100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], celkem 6.200 Kč.
Vedle toho má stěžovatel též právo na náhradu hotových výdajů svého zástupce ve výši 300 Kč
za každý úkon (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem 600 Kč. Celkem tedy zástupci
stěžovatele, který není plátcem DPH, náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 6.800 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu