ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1035.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1035/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. února 2008 o dovolání podaném obviněnou A. R. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 4 To 2/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 6/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 53 T 6/2005, byla obviněná A. R. uznána vinnou pětinásobným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (body 1, 2, 3-4, 5-9 a 22-24 výroku o vině), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (body 10-21 výroku o vině) a dvojnásobným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (body 25, 26 výroku o vině), za něž jí byl podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu zprostředkovatelské a poradenské činnosti na dobu pěti let. Zároveň jí byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit deseti poškozeným náhradu škody v celkové výši 7.305.000,- Kč, pět z těchto poškozených bylo podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáno se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a dva poškození byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních s celým svým nárokem na náhradu škody. Současně soud podle §226 písm. a) tr. ř., resp. §226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněnou obžaloby pro skutky, resp. dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a poškozené podle §229 odst. 3 tr. ř., resp. §229 odst. 2, 3 tr. ř. odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku krajského soudu podala obviněná odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 4 To 2/2007, zamítl jako nedůvodné.
Shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadla obviněná A. R. dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřela o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., tedy, že proti obviněné bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Námitky, jimiž dovolatelka odůvodnila svůj mimořádný opravný prostředek, se týkaly především způsobu zjišťování skutkového stavu a hodnocení jednotlivých důkazů soudů nižších stupňů. Byť obviněná ve svém dovolání explicitně nerozlišila, které z nich spadají pod uplatněné důvody dovolání, je z formulace jednotlivých námitek zjevné, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnula tu část dovolání, v níž vyjmenovala konkrétní nesprávnosti v procesním postupu soudů ve vztahu ke všem bodům (1. – 26.) výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Celkově lze její výhrady shrnout tak, že soudy ve věci provedly dokazování v nedostatečném rozsahu, jednotlivé důkazy hodnotily výhradně v neprospěch obviněné, resp. v rozporu s jejich obsahem. Konkrétně poukázala na skutečnost, že za skutek pod bodem 1. výroku o vině odsuzujícího rozsudku byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2002, sp. zn. 2 T 19/2001, pravomocně odsouzen J. H. Kromě toho uvedla, že částku 2.800.000,- Kč poškozené Ing. B. N. vrátila a poškozené tak nevznikla ani žádná škoda. Uvedené poškozené vrátila také půjčku ve výši 150.000,- Kč a je tak toho názoru, že ani jednáním popsaným pod bodem 21. se podvodu nedopustila. Ke skutku pod bodem 2. výroku o vině namítla neexistenci důkazních prostředků, jež by ji usvědčovaly z podvodného jednání, výpověď poškozeného R. U. , který je osobou opakovaně trestanou pro majetkovou trestnou činnost, považovala za lživou a upozornila na žalobu o zaplacení částky 11.503.000,- Kč, kterou podala dne 29. 8. 2005 u Městského soudu v Brně na J. H. , K. H. a R. U. Zdůraznila, že vždy byla pouhým prostředníkem při převzetí finančních částek od jednotlivých poškozených, s jejichž výší rovněž nesouhlasila, naopak sama se snažila půjčované peníze vracet i za osoby, v jejichž prospěch je přebírala. Některé z poškozených (např. I. H. , Ing. P. D. ) dovolatelka obvinila ze spáchání trestných činů podvodu, křivého obvinění, křivé výpovědi a lichvy.
Své podání směřovala obviněná i proti výroku o trestu uloženého rozsudkem soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud. V rámci deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. argumentovala, že jí soud uložil trest, jenž „ne zcela odpovídá závažnosti jejího jednání, zvláště způsobu spáchání trestného činu, následkům, míře zavinění, pohnutkám, její osobě a vůči odsouzené tak má nepřiměřeně tvrdý dopad“. Proto je přesvědčena, že účelu trestu by bylo možno dosáhnout i trestem mírnějším, popř. uloženým i pod dolní hranicí příslušné trestní sazby v souladu s §40 tr. zák.
Naplnění druhého z deklarovaných důvodů dovolání, tj. důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřovala obviněná v porušení ustanovení §11 odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001. Nepřípustnost trestního stíhání ve vztahu k bodům 1 – 19 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byla podle jejího názoru založena usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, tehdejšího Krajského úřadu vyšetřování Znojmo ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. KVV–184/10-99, o zastavení trestního stíhání obviněné podle tehdy platného znění §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Poukázala současně na to, že krajský státní zástupce v Brně podal v trestní věci, jež skončilo citovaným usnesením tehdejšího vyšetřovatele, návrh na obnovu řízení, ale ten byl definitivně zamítnut usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2004, sp. zn. 5 To 42/2004. Obviněná upozornila na změnu v posuzování její trestné činnosti státním zastupitelstvím, jež původně zastávalo názor, že obviněná svým jednáním naplnila skutkovou podstatu pokračujícího trestného činu podvodu. Po citovaném rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci však počalo prosazovat názor, že mezi skutky není dána taková blízká časová souvislost, aby jednotlivé dílčí útoky podvodného jednání bylo možné považovat za jeden pokračující trestný čin podvodu. S tím ovšem obviněná zásadně nesouhlasila, spatřovala ve svém jednání všechny znaky pokračujícího trestného činu blízkou časovou souvislost nevyjímaje a své přesvědčení podpořila odkazem na judikát č. 32/2004 Sb. rozh. tr. Domnívala se proto, že trestní stíhání ve vztahu ke skutkům předcházejícím výše citovanému rozhodnutí policejního orgánu (tj. trestní stíhání dílčích útoků spáchaných před 5. 5. 2005) bylo nepřípustné. Ze shora uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a příslušnému soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby sám rozhodl tak, že obviněnou zprostí buďto v celém rozsahu obžaloby, nebo alespoň částečně v rozsahu těch skutků, u nichž nebyla vina či škoda jednoznačně prokázána. Dále obviněná navrhla zastavení trestního stíhání pro skutky, jejichž trestní stíhání je pro překážku rei iudicate nepřípustné, a konečně navrhla, aby dovolací soud, bude-li rozhodovat o vině, uložil současně obviněné mírnější trest za použití ustanovení §40 tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího přesvědčení je námitka nepřípustnosti trestního stíhání v dané věci neopodstatněná, neboť jednotlivé skutky, jimiž byla obviněná uznána vinnou, nesplňují podmínku blízké časové souvislosti tak, aby se jednalo o jediný trestný čin podvodu. Judikát č. 32/2004 Sb. rozh. tr., jímž dovolatelka argumentovala, podle státní zástupkyně sice poskytuje takový výklad právního pojmu „blízká časová souvislost“, který za určitých okolností umožňuje akceptovat mezi dílčími útoky i časový rozestup v délce více než tří měsíců, avšak pro posuzovaný případ by se jednalo o extenzívní výklad právního závěru Nejvyššího soudu. Státní zástupkyně tak vyjádřila přesvědčení, že časové prodlevy mezi jednotlivými podvodnými jednáními v délce od půl roku až do dvaceti měsíců a také nenáročnost trestné činnosti co do přípravy nepředstavují důvodný podklad k závěru o existenci blízké časové souvislosti. Státní zástupkyně upozornila na novelizaci trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., jež nabyl účinnosti dne 1. 1. 2002 a mj. odkázala i na formulaci ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. Změny provedené citovanou novelou však nemohly být aplikovány zpětně, což v dané věci bylo orgány činnými v trestním řízení respektováno, když obžaloba Krajského státního zastupitelství ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 3 KZv 56/2002, nezahrnovala jednání obviněné z období od roku 1998 do července 1999, pro které bylo trestní stíhání obviněné pravomocně zastaveno usnesením policejního orgánu ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. KVV – 184/10 – 99. Sdělení obvinění pro další skutky následovalo později a ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. se proto jednalo již o samostatný skutek, na nějž se překážka věci rozsouzené nevztahovala.
Dále se státní zástupkyně vyjádřila k námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru uplatněné námitky nerespektovaly soudy zjištěný skutkový stav, dovolatelka jimi nezpochybnila hmotně právní posouzení skutku a námitky nemohou tudíž zakládat možnost přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení. Závěrem pak státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné A. R. v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Za dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze považovat situace, kdy nastal některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 a §11a tr. ř., pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno, je třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rozhodnutí jiné, jež bylo pro obviněného méně příznivé a současně se jednalo o rozhodnutí ve věci samé. Zásadní podmínkou tedy je, že se musí jednat o nepřípustnost trestního stíhání založenou na důvodech podle §11 odst. 1 nebo §11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (a ani překážka ne bis in idem - §11 odst. 2 tr. ř.) se však neuplatní za situace, kdy je vedeno trestní stíhání jen pro dílčí útok jednoho a téhož pokračujícího trestného činu, který je považován za samostatný skutek (§89 odst. 3 tr. zák., §12 odst. 12 tr. ř.), pod podmínkou, že o tomto skutku nebylo již pravomocně rozhodnuto.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03 a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.
Podle skutkové věty výroku o vině z rozsudku Krajského soudu v Brně se obviněná A. R. dopustila trestné činnosti ve stručnosti tak, že v období od dubna 1995 do 23. 9. 2004 v úmyslu ke škodě cizího majetku se na úkor jiného obohatit tím, že od jednotlivých poškozených pod různými smyšlenými záminkami (obstarání úvěrů u tuzemských či zahraničních peněžních ústavů, krátkodobé půjčky, příslib výhodného zhodnocení finančních prostředků v krátké době cestou bankovních operací) vylákala od celkem sedmnácti poškozených finanční prostředky v celkové výši 20.502.000,- Kč, kdy v některých případech za účelem získání důvěry poškozeným předala část údajného zhodnocení, následně pak ale od těchto vylákala další finanční částky, které již nevracela, přestože jí od počátku bylo známo, že uvádí nepravdivé skutečnosti, kdy věděla, že nemůže splnit to, co slibovala, přičemž si byla vědoma, že její finanční situace a reálné podnikatelské aktivity jí neumožňují dostát finančním závazkům vůči jednotlivým poškozeným.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatnila obviněná právně relevantní námitku nepřípustnosti trestního stíhání, kterou založila na tvrzení o kontinuitě a jednotě svého jednání, jež tak tvořilo jediný pokračující trestný čin. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání ze dne 5. 5. 2000 (právní moci nabylo dne 9. 8. 2000) se proto podle jejího přesvědčení mělo vztahovat na všechny dílčí útoky spadající před zmíněné usnesení o zastavení trestního stíhání. Dovolací soud však znaky jediného pokračujícího trestného činu ve vztahu ke všem dílčím útokům uvedeným ve výroku o vině rozsudku krajského soudu neshledal naplněnými a s názorem dovolatelky o existenci výlučně jediného pokračujícího trestného činu se neztotožnil. Námitku nepřípustnosti trestního stíhání pak Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněnou.
Podle dovolatelky byl naplněn obligatorní důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., tj., že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Zásadní je v daném případě otázka, zda je možné na jednání obviněné pohlížet jako na jeden a týž skutek. U pokračující trestné činnosti řeší v současnosti tuto problematiku ustanovení §11 odst. 2 tr. ř., které však bylo do trestního řádu doplněno až v průběhu páchání rozsáhlé trestné činnosti obviněnou. (Týká-li se důvod uvedený v odstavci 1 jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání.) Procesní postup v trestním řízení, v němž je projednáván pokračující trestný čin, tak doznal významné změny novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. Před účinností citované novely (tedy před 1. 1. 2002) bylo vždy celé pokračování v trestném činu považováno za jeden trestný čin a jeden skutek, o němž bylo třeba věcně rozhodnout jedním rozhodnutím. Proto rozhodl-li orgán činný v trestním řízení pravomocným meritorním rozhodnutím, byť pouze o jednom dílčím útoku pokračujícího trestného činu, vytvořil tak překážku věci rozhodnuté ve vztahu ke všem ostatním dílčím útokům totožného pokračujícího trestného činu. Od účinnosti citované novely však lze projednávat jednotlivé dílčí útoky odděleně, aniž by jednak orgány činné v trestním řízení musely vyčkat kompletního objasnění všech v úvahu přicházejících útoků, a dále aniž by v případě, že dojde k pravomocnému rozhodnutí o části pokračujícího trestného činu a je třeba rozhodnout i o dalších dílčích útocích, bylo nutné zrušit předchozí pravomocné rozhodnutí v řízení o některém z mimořádných opravných prostředků. Takovýto nový postup umožňující rychlejší projednání pokračující trestné činnosti souvisí také s novým pojetím pojmu „skutek“ z hlediska trestního práva procesního. Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. zařadila totiž dále nový odstavec 12 do ustanovení §12, který vymezuje skutek také jako dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak (srovnej Š., P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005. s. 123 an., 153 an.).
Vzhledem k nutnosti zachování principu právní jistoty a principu ne bis in idem je vyloučena retroaktivita novelizovaného znění ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. V praxi to znamená, že účinky citovaného ustanovení ve znění zákona č. 265/2001 Sb. se vztahují jen na meritorní rozhodnutí o některém dílčím útoku pokračujícího trestného činu, jež nabyla právní moci až po 1. 1. 2002, a naopak se nevztahují na rozhodnutí zakládající překážku trestního stíhání spočívající v překážce věci rozsouzené ohledně některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, která vznikla před 1. 1. 2002 (viz č. 49/2002 Sb. rozh. tr.).
Usnesení o zastavení trestního stíhání ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. KVV-184/10-99, jehož účinky se podle dovolatelky vztahují na všechny skutky nebo přinejmenším na skutky předcházející tomuto rozhodnutí, nabylo právní moci dne 9. 8. 2000. S ohledem na judikovaný právní názor uvedený v předešlém odstavci tak skutečně toto rozhodnutí zakládá překážku věci rozsouzené ke všem dílčím útokům téhož pokračujícího trestného činu. Dovolací soud se dále tudíž zabýval posouzením kvalifikace jednotlivých skutků, zda tvořily více pokračujících, popř. samostatných trestných činů, anebo jestli, jak prosazovala ve svém dovolání obviněná, se jednalo o rozsáhlou trestnou činnost naplňující ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. znaky jediného pokračujícího trestného činu. Z níže uvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s právními závěry obecných soudů, že o pokračující trestnou činnost v rozsahu celého výroku o vině u obviněné nešlo.
Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (§89 odst. 3 tr. zák.). Mezníkem, který ukončuje pokračování v trestném činu, pokud nebylo ukončeno již dříve, je vždy sdělení obvinění, kterým se po zmiňované novele míní zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. pro ten skutek, v němž je spatřován stíhaný pokračující trestný čin. Dílčí útok pokračujícího trestného činu je dílčí jednání obviněného, zpravidla do určité míry oddělené časově i místně, pokud to dílčí jednání je součástí souhrnu takových obdobných dílčích útoků při naplnění znaků pokračování v trestném činu podle §89 odst. 3 tr. zák. Pokračování v trestném činu je tak vymezeno čtyřmi znaky, které musí být dány současně: útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a konečně blízkou časovou souvislostí a souvislostí v předmětu útoku (objektivní souvislost). Základní podmínkou pokračování v trestném činu tedy je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin.
Krajský soud v Brně v souladu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák. posuzoval trestnost jednání, pro které byla na obviněnou podána obžaloba, podle trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., neboť zejména s ohledem na změny provedené touto novelou při stanovení hranice výše škody, jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, bylo novelizované znění ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. ve znění této novely pro obviněnou příznivější a to i v souhrnu všech ustanovení nového hmotného práva.
Na rozdíl od hmotně právní úpravy je však nutné zdůraznit, že procesní normy musí být vždy aplikovány podle zákonné úpravy účinné v době rozhodování soudu či jiného orgánu činného v trestním řízení. Proto ani novelizované znění §11 odst. 2 tr. ř., jež nově vymezilo pokračující trestný čin oproti úpravě účinné do 31. 12. 2001, nebylo možné aplikovat zpětně. V předmětné trestní věci však nebylo nutné řešit účinky nové právní úpravy pokračujícího trestného činu, neboť poslední útok, který byl součástí pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. spáchaného před citovanou novelou, byl uskutečněn v měsíci září roku 2000 a k dalšímu podvodnému jednání obviněnou došlo až dne 7. 6. 2002, tedy již za účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. Nejde tudíž o případ, který byl řešen v rozhodnutí publikovaném pod č. 49/2002 Sb. rozh. tr.
Ani pokud jde o rozhodnutí o zastavení trestního stíhání (citované shora) vydané dne 5. 5. 2000, jež nabylo právní moci dne 9. 8. 2000, tedy v době předchozí právní úpravy pokračujícího trestného činu, nevytvořilo v dané věci překážku věci rozsouzené ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu v platném znění i ve znění účinném v době vydání rozhodnutí. Soud prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil i soud odvolací, posoudil jednotlivá protiprávní jednání obviněné, jichž se dopustila v době předcházející rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, zcela v souladu s podmínkami určujícími znaky pokračujícího trestného činu. Samostatně tak kvalifikoval skutek z dubna 1995 jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (vždy ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), podle téhož ustanovení pak skutek, jež obviněná spáchala dne 14. 9. 1995. Stejně kvalifikovaných trestných činů podvodu se obviněná dopustila jednak dvěma útoky, resp. skutky ve dnech 21. 6. 1996 a 11. 9. 1996, a jednak pak čtyřmi skutky v měsíci září 1997, jedním v listopadu a posledním začátkem prosince roku 1997. Trestný čin, ohledně něhož došlo k uvedenému zastavení trestního stíhání, pak obviněná spáchala až v přesně nezjištěné době od konce měsíce července 1998 do srpna téhož roku. Z časového určení podvodného jednání obviněné, jež spadalo do období před vydáním rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, tak je zcela evidentní, že ani podle procesních norem účinných v předmětné době (když zásadní podmínky vyžadované pro pokračování trestného činu se zásadně nezměnily ani novou právní úpravou), nebylo možné kvalifikovat všechny skutky z tohoto období jako jediný (pokračující) trestný čin podvodu. Časová prodleva mezi prvním a druhým, druhým a třetím, mezi čtvrtým a pátým a mezi devátým a dnem vydání rozhodnutí o zastavení je natolik výrazná, že podmínku „blízké časové souvislosti“ pokračování v trestném činu nesplňovala.
Dovolatelka ve svém podání odkázala na rozhodnutí publikované pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr., jež se právě naplněním formálního znaku blízké časové souvislosti pokračování v trestném činu zabývalo. Podle tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Lze např. u majetkové trestné činnosti vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků, čím vyšší je způsobená škoda a obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky, může se jednat i o dobu několika měsíců. Ve věci, v rámci jejíhož rozhodování vyjádřil Nejvyšší soud tento svůj právní názor, trval časový rozestup mezi dílčími útoky nejvýše necelé čtyři měsíce. Především však se pachatel sám obohacoval vysokými finančními částkami, z čehož soud tehdy vyvodil logické prodlužování přestávek mezi dílčími útoky až do doby, kdy trestnou činností nabyté peníze spotřeboval a pro finanční tíseň v páchání trestné činnosti pokračoval. Ve věci obviněné A. R. však na rozdíl od okolností případu, v němž bylo judikováno, se neobohacovala přímo sama obviněná. Tato na svou obhajobu uvedla, že podvodně vylákané peněžní prostředky předávala dalším osobám, což ji ovšem nemůže zbavit trestní odpovědnosti, neboť k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, jímž byla uznána vinnou, postačuje i obohacení jiného. Nejsou tak v této situaci dány předpoklady k vyvozování úměrného prodlužování časových mezer mezi dílčími útoky v závislosti na výši získaných finančních částek. Kromě toho nelze pominout ještě významnější okolnost, totiž, že konkrétní časové prodlevy mezi jednotlivými trestnými činy dosahovaly většího rozsahu jak „necelé čtyři měsíce“, jež Nejvyšší soud v citovaném judikátu měl za ještě akceptovatelné k naplnění znaku blízké časové souvislosti. Podle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, nastaly mezi jednotlivými trestnými činy podvodu tyto časové mezery: alespoň čtyři a půl měsíce (duben 1995 a poté až 14. 9. 1995), jeden rok (11. 9. 1996 a poté až 10. 9. 1997), více jak 20 měsíců (4. 12. 1997 a poté až 18. 8. 1999), téměř 21 měsíců (září 2000 a poté až 29. 5. 2002), více jak šestnáct měsíců (1. 8. 2002 a poté až 8. 12. 2003) a více jak devět měsíců (8. 12. 2003 a poté až 23. 9. 2004). O správnosti právní kvalifikace jednání obviněné jako více trestných činů, jak byla provedena obecnými soudy, tak nebylo nejmenších pochyb a dovolací soud v dalším odkazuje zejména na odůvodnění rozsudku krajského soudu (str. 80 a násl.), i Vrchního soudu v Olomouci (str. 20 napadeného usnesení), neboť obviněná stejným způsobem argumentovala v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvního stupně, přičemž stejnou námitku uplatnila i ve svém odvolání.
Z uvedeného časového přehledu doby páchání trestné činnosti obviněné (přehledně vyjádřeného ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně) je proto zásadní, že požadavek obviněné na posouzení celého rozsahu její trestné činnosti, jež je předmětem výroku o vině, jako jediného pokračujícího trestného činu podvodu nemá své zákonné opodstatnění a dovolání v části, v níž obviněná uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je zjevně neopodstatněné. V této části ještě považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že z hlediska zákonnosti právního posouzení trestné činnosti obviněných, je vždy rozhodující stanovisko soudů, jež vydávají meritorní i procesní rozhodnutí, a není možné odkazovat na eventuelní změněná stanoviska státních zástupců, neboť ti jsou pouze jednou z procesních stran trestního řízení ve stadiu řízení před soudem a jejich případné návrhy tudíž mohou být modifikovány právě příslušným rozhodnutím soudu.
Pokud jde o důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který obviněná také podřadila další okruh dovolacích námitek, je určen pro nápravu takových vad rozhodnutí, které spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Argumenty obviněné však zpochybňovaly především skutková zjištění soudů, svědecké výpovědi i samotné osoby svědků a nebyly tak způsobilé kvalifikovaně naplnit formálně deklarovaný dovolací důvod. Takovýto druh námitek nelze podle dosavadního výkladu Nejvyššího soudu považovat za dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani za jiný z taxativně vymezených důvodů dovolání §265b odst. 1, 2 tr. ř. Nejvyšší soud proto k této části dovolání nemohl přihlížet. Nad rámec přezkumu Nejvyšší soud pouze podotýká, že shodné námitky uplatnila obviněná již ve svém odvolání a vrchní soud se jimi zabýval a přesvědčivým způsobem doplnil úvahy soudu prvního stupně ohledně rozsahu dokazování i hodnocení jednotlivých ve věci provedených důkazů.
V rámci uvedeného důvodu dovolání se není také možné dožadovat toho, aby byl obviněné uložen trest odnětí svobody za použití §40 tr. zák. pod dolní hranicí trestní sazby, protože pokud soud nevyužil tohoto oprávnění a trest vyměřil v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že rozhodnutí spočívá na tzv. jiném nesprávném hmotně právním posouzení. O takový případ by se ve vztahu k výroku o trestu mohlo jednat při existenci vady záležející v porušení hmotného práva (nikoli však výměry a druhu trestu), např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. trest společný za pokračování v trestném činu (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Námitky proti druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Toto ustanovení však předpokládá dvě alternativy vad, které je možné vytýkat v dovolání, a to jednak případ, že obviněnému byl uložen nepřípustný druh trestu (neuvedený v trestním zákoně), nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Obviněné byl uložen trest odnětí svobody, tedy takový druh trestu, který zákon připouští, a ve výměře spadající do rámce trestní sazby uvedené v ustanovení §250 odst. 4 tr. zák. Podle stávající praxe dovolacího soudu zatímco nesprávné použití ustanovení §40 tr. zák. při výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplnit může (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003), naproti tomu za tento důvod se nepovažují případy nepoužití ustanovení §40 tr. zák. a uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nikoliv tedy pod její dolní hranicí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 920/2002, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 264/2003, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1215/2003, ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 613/2007 aj.). Námitku obviněné proti výroku o trestu proto dovolací soud shledal podanou mimo důvody dovolání taxativně vymezené v §265b tr. ř.
Přestože ani tvrzení dovolatelky, že pod bodem 1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je popsán skutek, za nějž již byl odsouzen jiný pachatel, J. H. , rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 2 T 19/2001, nezakládá dovolací důvod, Nejvyšší soud dodává, že není opodstatněné. Bylo totiž jednoznačně vyvráceno výpovědí poškozené Ing. B. N. , která jak v přípravném řízení tak u hlavního líčení jednoznačně vypověděla, že půjčka J. H. neměla souvislost s půjčkou poskytnutou obviněné A. R. (srovnej č. l. 668, 3175 trestního spisu).
Na podkladě všech uvedených skutečností tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byť část uplatněných námitek byla relevantní uplatněným důvodům dovolání, jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení jemu předcházejícího. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud mohl učinit v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. února 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová