ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.117.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 117/2020-1013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. M. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 11 To 253/2019, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 20/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 8 T 20/2019, byl obviněný P. M. uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl uložen podle §270 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byly poškozené obchodní společnosti uvedené v rozsudku odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že v době od 24. 12. 2014 do 1. 2. 2017 pod nickem „XY“ umístil z počítače s IP adresou XY na file hostingový server XY ve 3 335 případech soubory obsahující chráněná audiovizuální díla, a to rozmnoženiny celkem 373 titulů různých audiovizuálních děl umístěných opakovaně ve formátu AVI a MP4, za což od provozovatele serveru, který neevidoval počet stažení, obdržel částku ve výši 236 050 Kč. Dále v době od 23. 11. 2015 do 24. 6. 2016 pod nickem „XY“ umístil na file hostingový server XY ve 125 případech soubory obsahující chráněná audiovizuální díla, některé z nich i opakovaně, tyto soubory byly staženy celkem 25 496 krát, za což obviněný obdržel od provozovatele serveru příjem ve výši 3 375 Kč. Uvedeným jednáním obviněný zpřístupnil prostřednictvím veřejně přístupné sítě internet výše uvedené soubory, aniž by disponoval potřebným souhlasem či oprávněním, činil tak se záměrem získat finanční prospěch pro svoji potřebu v rozporu se zákonem č. 121/2000 Sb., autorským zákonem, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „AZ“), a to zejména s jeho §2, §12, §13, §18, §62 a §80. Tímto jednáním obviněný způsobil (blíže nevyčíslenou) škodu ve výroku rozsudku konkrétně uvedeným obchodním společnostem jako nositelům práv podle autorského zákona, zastoupeným Českou protipirátskou unií, IČ: 457687706, se sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8, a na jejich úkor se obohatil o částku v celkové výši 239 425 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný P. M., jeho matka V. M. a poškozené obchodní společnosti uvedené v rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 11 To 253/2019, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení. Vlastní dovolací námitky obviněného lze vyjádřit tak, že podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, protože spočívají na nesprávném posouzení skutku, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by se skutek stal tak, jak byl popsán v odsuzujícím rozsudku, skutková zjištění soudů nižších stupňů neodpovídají jejich právnímu hodnocení a hmotněprávnímu posouzení a nebylo přihlédnuto k námitkám, které obviněný uplatnil v předchozím řízení u soudů nižších stupňů.
6. Obviněný především nesouhlasil se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, s nimiž obsáhle polemizoval, mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů spatřoval extrémní rozpor. Dovoláním obviněný napadl především hodnocení provedených důkazů, v jehož důsledku došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Podle obviněného soudy v rozporu s §2 odst. 5 tr. řádu neučinily ničeho, aby odstranily důvodnou pochybnost o osobě pachatele, i když odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 11.) připustil možnost, že rozmnoženiny z jednoho počítače se stejnou IP adresou umísťovalo více osob jej užívajících. Podle obviněného v trestním řízení nebylo provedeno dokazování v dostatečné míře a nebyly provedeny důkazy, které by obviněného přesvědčivě spojovaly se samotnými daty umístěnými do sítě internet. Danou IP adresu podle obviněného společně s ním používalo více osob, zejména jeho matka, sestra a otec, přičemž matce a sestře byly podle závěrů provedeného dokazování současně na jejich účty obchodní společností I&Q Group, spol. s. r. o., provozující file hostingový server XY , poukazovány odměny za počet stažených souborů, uploadovaných na tento file hostingový server pod konkrétním uživatelským účtem připisovaným obviněnému. Podle soudů nižších stupňů s file hostingovým serverem XY mělo obviněného spojovat jeho veřejně dohledatelná e-mailová adresa a číslo účtu, na který měly být poukazovány dílčí odměny za počet stažení jím uploadovaných souborů. Obviněný také vytkl, že výrok soudu prvního stupně neobsahoval náležitý popis skutku a specifikaci děl, u nichž měla být porušena autorská práva.
7. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily, jaké soubory byly vlastně umístěny na file hostingové servery XY a XY , jaký měly vlastně obsah. Zopakoval svoji obhajobu, že se věnoval vlastní tvůrčí činnosti, která spočívala ve vytváření recenzí děl vytvořených z vlastních autorských komentářů v podobě videozáběrů, titulků, atd., doplněných o krátké úryvky originálních děl, o nichž se obviněný domníval, že jejich použití naplňuje legální definici citace ve smyslu §31 odst. 1 písm. b) AZ. Namítl, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, když se nijak nevyjádřil k námitkám týkajících se dvou souborů (film Rudý Kapitán a Focus). Napadl i odůvodněnost závěru o povaze předmětných audiovizuálních děl, založeného pouze na zkoumání dvou souborů z velké množiny všech souborů, které měl podle rozsudku prvního stupně protiprávně sdílet. Obviněný namítl také porušení zásady in dubio pro reo , presumpce neviny a subsidiarity trestní represe. Obviněný vytkl soudu, že neakceptoval jeho návrh opatřit znalecký posudek a odborné vyjádření ohledně povahy předmětných souborů, kdo je do sítě internet uploadoval a jaký byl vztah obou zkoumaných uživatelských účtů na obou serverech vůči obviněnému.
8. Obviněný též namítl další porušení procesních předpisů, orgány činné v trestním řízení v rozporu s §2 odst. 5 tr. řádu věnovaly jen zanedbatelnou pozornost prověřování jednotlivých bodů obhajoby v přípravném řízení. Poukázal na to, že odvolací soud zcela pominul argumentaci ohledně počítačové gramotnosti jeho babičky, nezohlednil postup policejního orgánu, který nutil jeho matku jako svědkyni podepsat předpřipravený protokol její výpovědi. Svědkyně odmítla vypovídat až v reakci na postup orgánů činných v trestním řízení. Toto odmítnutí nelze přičítat obviněnému k tíži. Připomenul, že v důsledku průtahů ze strany policejních orgánů, nebylo dostatečně zjištěno, jaké soubory do sítě internet nahrával. Za stavu důkazní nouze neměly být tyto pochybnosti přičítány obviněnému k tíži. Tyto závěry zakládají nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů nižších stupňů.
9. Obviněný ze všech důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů včetně obsahově navazujících rozhodnutí a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
III. Vyjádření k dovolání obviněného
10. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle státního zástupce obviněný ve svém dovolání v zásadě zopakoval svou obhajobu uplatněnou již v řízení před soudy nižších stupňů, které se jí již náležitě zabývaly a věcně správně se s ní vypořádaly. Odvolací soud se i náležitě vypořádal s námitkami obviněného, které jsou nyní součástí jeho dovolání. Obviněný uplatnil v rámci dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy napadal nesprávné právní posouzení skutku, avšak jím použitá argumentace tomuto dovolacímu důvodu neodpovídala. Státní zástupce především odmítl obviněným namítané pochybnosti o ztotožnění subjektu trestného činu, neboť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (v bodech 6., 7. a 9.) stejně jako soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (v bodě 11.), přesně popsaly, na podkladě jakých důkazů dospěly k jednoznačnému závěru, že to byl právě obviněný a nikoli někdo další z jeho rodiny, kdo umísťoval z počítače s předmětnou IP adresou soubory obsahující chráněná autorská díla. Upozornil, že to byl právě obviněný, kdo se sám doznal ke vkládání souborů na file hostingový XY , tedy svou účast na podstatné části jednání kladeného obviněnému za vinu, přičemž způsob jednání při vkládání souborů na file hostingový server XY , týkající se co do rozsahu nepoměrně menšího počtu případů než u file hostingového serveru XY , byl v zásadě totožný. Nejednalo se tedy o důvodné pochybnosti v otázce osoby pachatele. Státní zástupce odmítl také námitky obviněného, že obviněný vkládal na file hostingový server XY jen krátké úryvky originálních děl, jejichž použití bylo legální podle §31 odst. 1 písm. b) AZ. Pokud by se mělo jednat o tzv. koníček obviněného dobře finančně ohodnocený, tak nebyl žádný důvod při existenci kritiky nebo recenze vytvořené v mezích tohoto odstavce vymezujícího tzv. velké citace je předložit jako důkaz. Soudy nižších stupňů správně ve dvou případech doložily, že soubory, které obviněný ukládal na file hostingové servery, neobsahovaly žádné kritiky ani recenze, jež by bylo možno podřadit pod tzv. velkou citaci. Tomu neodpovídalo ani označení souborů, ani jejich velikost a délka díla, ani rozsah odměn a charakter file hostingové služby.
11. Státní zástupce se ani neztotožnil s námitkou absence společenské škodlivosti, neboť při počtu 3 335 umístění 373 titulů různých audiovizuálních děl a dále 125 případů umístění různých audiovizuálních děl nelze dospět k závěru o zanedbatelné či dokonce nulové společenské škodlivosti posuzovaného protiprávního jednání. Nezjistil ani neúplnost skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, neboť za vadu právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu nelze považovat to, že nebyla uvedena všechna díla, k nimž náleželo autorské právo jinému a do kterých obviněný neoprávněně zasáhl. Podle názoru státního zástupce uvedený rozsudek vyhovuje požadavku ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu. Argumentaci obviněného ohledně neprovedení důkazu v podobě znaleckého zkoumání nosičů dat, námitky zpochybňující postup orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení při opatřování dat a odmítnutí jedné ze svědkyň vypovídat neshledal státní zástupce za relevantní ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu. Odmítl také obviněným tvrzené porušení zásady in dubio pro reo , neboť se jedná o zásadu procesní.
12. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neodůvodněné, a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Státní zástupce vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.
13. Vyjádření státního zástupce k dovolání bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva využil. Obviněný setrval na své argumentaci obsažené v dovolání, se státním zástupcem souhlasil snad jen v tom, že skutečně opakuje svou obhajobu, kterou uplatňoval již v předchozích fázích trestního řízení, pouze průběžně reaguje na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. To svědčí o tom, že jeho obhajoba je konzistentní, že si nevymýšlí a je prosta úskoků. Toto mu ale nemůže být kladeno k tíži. Jinak se státním zástupcem nesouhlasil, a to především v tom směru, že by jeho argumentace neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu. Trval též na tom, že vytváření recenzí bylo jeho koníčkem, polemizoval se státním zástupcem ohledně adekvátnosti ohodnocení zveřejnění jeho děl. Není zřejmé, proč státní zástupce vycházel pouze ze závěrečné fáze tvrzené trestné činnosti, kdy byly odměny propláceny na jeho účet, pokud navíc v té době byli jeho rodiče v insolvenci a měli důvod pro „odklonění“ financí. Nesouhlasil s výhradou státního zástupce, že neprokázal vytváření vlastních děl, jde o jeho právo něco v trestním řízení prokazovat a nikoli jeho povinnost, kromě toho dosud byly jeho návrhy na provedení dokazování veskrze neúspěšné. Především to měly být orgány činné v trestním řízení, které měly opatřit důkazy jej usvědčující, především měly zajistit všechny relevantní soubory, tzv. web-flow (tok dat) apod. Pokud jde o chybný popis výroku rozsudku soudu prvního stupně, poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 120/2014, které interpretoval tak, že je zapotřebí alespoň odkázat na seznam děl obsažený v trestním spise. Znovu poukázal na to, že je mu kladeno za vinu něco, co bylo původně spojováno s jeho otcem, P. M. starším, kontrolní stažení bylo provedeno z míst, na která neměl obviněný svá díla ukládat. Druhý film Rudý kapitán byl orgány činnými v trestním řízení získán až po roce jeho trestního stíhání, navíc zřejmě nikoli policejním orgánem. Pojmenování svých vlastních děl názvy filmů činil ve snaze v maximální možné míře vyhovět ustanovení §31 odst. 1 alinea 2 AZ, nyní mu je tato jeho snaha přičítána k tíži.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
16. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obecně lze konstatovat, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
17. Na úvod je třeba též zmínit, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Neoznačil tak správně dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat.
18. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik zásadní a určující, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky z větší části neodpovídaly uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu a z části menší byly zjevně neopodstatněné.
b) Námitky neodpovídající dovolacím důvodům
19. Obviněný svým dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný přitom téměř výlučně (až na níže uvedenou výjimku) zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších stupňů a jejich procesní postup, jak se k těmto závěrům o skutkovém stavu dobraly. Vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí soudů nižších stupňů totiž spatřoval především v nesprávném zjištění skutkového stavu, k němuž soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení opatřených a provedených důkazů, navíc zjištěný skutkový stav je podle obviněného neúplný, soudy neopatřily potřebné penzum důkazů k jeho usvědčení, jejich rozhodnutí jsou podle něj též nepřesvědčivá a nepřezkoumatelná. Takové námitky ale již z povahy věci zásadně neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, který má hmotněprávní základ, jak bylo naznačeno shora a jak správně upozorňoval i státní zástupce.
20. Obviněný především ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
21. Dovolatel se tak vlastně pouze formálně domáhal změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) . Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
22. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní . 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
23. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení zásady presumpce neviny či práva na spravedlivý proces, jak obviněný ve svém podání též naznačoval. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku.
24. Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně uvedl takové námitky, které uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení a které byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. To se týká zejména výhrad obviněného, podle nichž soudy úmyslně ignorovaly důkazy, které obviněný navrhoval, neprovedly důkazy, které by obviněného přesvědčivě spojovaly se samotnými soubory umístěnými do sítě internet a nepřistoupily k návrhu obviněného opatřit znalecký posudek a odborné vyjádření. Odvolací soud se s těmito námitkami jasně věcně vypořádal, což je patrné z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (viz jeho str. 4-5). Pokud obviněný ve svém dovolání opakuje obsahově shodné námitky s těmi, které již uplatnil v řízení před soudem prvního a druhého stupně a se kterými se soudy nižších stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde podle ustálené judikatury zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (odkázat lze např. na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikovaného pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
25. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů při dokazování nemají žádné opodstatnění.
26. Není totiž pravdou, že by soudy nižších stupňů vycházely z nesprávných důkazních prostředků, že by je dezinterpretovaly, že by vina obviněného jimi nebyla prokazována, jak namítal obviněný. Stejně tak nelze souhlasit, že by skutkový děj soudy nižších stupňů zjistily nedostatečně, že by popisu skutku obsaženému ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně neodpovídaly provedené důkazy. Naopak především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o zažalovaném skutku. Zcela důvodně pak dospěl k závěru, že to byl právě obviněný, kdo předmětné soubory na internet umisťoval, že to nebyl jeho otec či jiný příslušník jeho rodiny, jak snad obviněný některými námitkami též naznačoval. Ostatně obviněný si v tomto směru značně protiřečil, když na jednu stranu uplatňoval obhajobu spočívající v tom, že vlastně neví, kdo soubory na internet umístil, že to mohl být kdokoliv z jeho rodiny, kdo měl přístup k počítači se stejnou IP adresou, na stranu druhou uváděl, jak on soubory identického jména a velikosti vytvářel a na internet umístil, ale že soubor neobsahoval celé audiovizuální díla odpovídající názvu, ale jeho vlastní tvorbu recenzí, kde byly jen krátké úryvky z takových děl. Tyto dvě varianty jeho obrany se nutně logicky vzájemně vylučují. Je z toho zjevné, že obviněný uplatňuje své vlastní obrany tak, aby se jen zbavil své odpovědnosti, jeho verze skutkového děje rozhodně není ustálená a po celou dobu řízení stejná, z jeho pohledu jediná, nevyloučená jinými důkazy, naopak jde o obrany obviněného vzájemně rozporné, které obě vedle sebe nemohou obstát.
27. Ovšem vina obviněného není prokazována jen tím, že subjekt zastupující poškozené učinil zkušební stažení dvou různých filmů, které na internet umístil obviněný, jde o celý soubor důkazů, které jsou ve vzájemném souladu, na sebe navazují a logicky dokládají vinu obviněného, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů, na jejich přesvědčivé zdůvodnění je možno odkázat. Účet na file hostingovém serveru XY byl registrován na jméno obviněného, bylo užito jeho e-mailové adresy (též evidované na něj a nikoli jeho otce), jeho telefonního čísla, soubory s názvy jednotlivých filmů o velikostech těmto filmům odpovídajících byly umisťovány na internet z počítače s IP adresou, s nímž pracoval obviněný, peníze takto vydělané byly posílány na účet jeho matky (nikoli otce), následně též jeho sestry a nakonec i na účet samotného obviněného, podobně i údaje získané k účtu uživatele „XY“ na XY ukazují ve svém logickém souhrnu na jedinou osobu, a to obviněného P. M. Je tak třeba uvést, že získané důkazy z provedených důkazních prostředků bez důvodných pochybností prokazují na vinu obviněného, jak k tomu dospěly soudy nižších stupňů, jejich rozhodnutí jsou přesvědčivá a ani Nejvyšší soud (ovšem jen na základě znalosti spisu) nemá důvod o nich pochybovat. Logicky se jeví též další vysvětlení, že všechny soubory obsahující názvy různých audiovizuálních děl o patřičné velikosti byly skutečně těmito autorským právem chráněnými díly, že obhajoba o vytváření recenzí stejně nazvaných a ve stejné velikosti užitá obviněným je zcela nevěrohodná a vyvrácena logickým hodnocením všech důkazů v jejich vzájemném souhrnu. Je zřejmé, že by nebylo za jakési recenze v kulturním světě odborné kritiky audiovizuálních děl neznámého obviněného placeny obrovské sumy, a to servery, které jsou obecně známé tím, že jsou na nich sdíleny pirátské kopie různých filmů a hudby, navíc že by lidé z těchto serverů tak masivně (jak to bylo v tomto trestním řízení zjištěno) takové recenze stahovali. Je nasnadě, že soudy nižších stupňů takové vykonstruované obraně obviněného zcela důvodně neuvěřily.
28. Ani Nejvyšší soud tak nemohl akceptovat tvrzení obviněného, že soudy neodstranily důvodnou pochybnost o osobě pachatele daného trestného činu, neboť danou IP adresu užívalo spolu s obviněným více osob. Jde o opakovanou námitku, kterou obviněný uplatnil již v předchozím řízení, na kterou reagoval zcela dostatečně již soud prvního stupně (viz bod 6., 7. 9., str. 5, 6) i odvolací soud (bod 11., str. 5), podle nějž z listinných důkazů jasně vyplývá, že to byl právě obviněný, kterému náležel uživatelský profil „XY“ registrovaný na internetovém serveru XY ., kam obviněný nahrál různé audiovizuální soubory, některé i opakovaně. Bylo také prokázáno, že obviněný uzavřel s obchodní společností I&Q Group smlouvu o prodeji kreditu a na jeho bankovním účtu a účtu jeho sestry, kam si nechal zasílat tyto finanční prostředky, byly zjištěny i výše těchto úhrad. V případě dalšího file hostingového serveru XY a uživatelského jména „XY“ bylo zjištěno, že účet prokazatelně patřil obviněnému, stejně jako bankovní účet a e-mail, které se k tomuto profilu vázaly. V daném případě tedy byla dostatečně zjištěna osoba pachatele. Obviněný se tohoto jednání dopouštěl od prosince 2014 do února 2017, tedy po dlouhou dobu, když na oba zmiňované servery umístil ve 3460 případech více jak 373 titulů s vysokým počtem stažení, a to i opakovaně, a za toto jednání obdržel částku 239 425 Kč. Šlo tedy o déletrvající zásah a velký počet případů, neboť tento způsob užití díla byl možný jen se souhlasem majitele autorského práva k zpřístupněnému dílu. Z těchto závěrů je zřejmé, do jakých práv k databázi obviněný zasáhl a jakým způsobem, stejně tak, že se jednalo o značný rozsah dané trestné činnosti. Není tedy pochyb, že to byl právě obviněný a nikoliv někdo jiný z jeho příbuzných, kdo neoprávněně zasáhl nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu a takového jednání se dopustil ve značném rozsahu.
29. Nejvyšší soud tak plně souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, na něž může odkázat, neboť soudy nižších stupňů se uplatněnou obhajobou obviněného důsledně zabývaly a zcela důvodně odmítly námitky obhajoby, které se týkaly osoby pachatele a chráněných práv k autorskému dílu , které obviněný porušil.
30. Stejně tak nebyly v daném trestním řízení opomenuty důkazní prostředky, což takto výslovně obviněný ani netvrdil. Z bohaté judikatury Ústavního soudu navazující na Ústavou zaručenou nezávislost soudů k této otázce též vyplývá, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl, naopak je povinen a současně oprávněn odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést a zda je potřebné stav dokazování doplnit, tedy posoudit důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, uveřejněný pod č. 224/2005 ve svazku č. 39 na str. 369 Sb. nál. a usn.). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že se návrhy obviněného na doplnění dokazování vážně zabývaly a neshledaly je potřebné vzhledem ke skutkovému ději, který byl obviněnému kladen za vinu a k poznatkům získaným dosud provedenými důkazy. Problematika tzv. opomenutých důkazům byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí – z mnoha nálezů Ústavního soudu viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 Sb. nál. a usn., nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 Sb. nál. a usn., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 Sb. nál. a usn. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Kromě shora uvedených viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 Sb. nál. a usn. V daném případě soudy nižších stupňů jasně vysvětlily, proč návrhy obviněného na doplnění dokazování neakceptovaly a na jejich odůvodnění lze beze zbytku odkázat (viz zejména body 6. a 8. rozsudku soudu prvního stupně a body 7. a 8. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Lze souhlasit s tím, že navržené důkazní prostředky byly jednak zcela nadbytečné, jednak u některých bylo jejich provedení v době konání řízení před soudem již nemožné, v případě některých by soudy nižších stupňů jejich provedení sice umožnily, což ale nebylo možné z jiných zákonem aprobovaných důvodů (odmítání svědecké výpovědi).
31. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka obviněného o chybném popisu skutku, který se podle něj jeví být zcela nedostatečný, takže není vůbec zřejmé, jaký skutek je mu vlastně kladen za vinu, stejně tak uvedenému důvodu neodpovídají ani námitky obviněného o nedostatečnosti a nepřesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Kromě toho, že jde o námitky neodpovídající dovolacím důvodům, jsou též zcela neopodstatněné. Od skutku, pro který je vedeno trestní stíhání a který musí být stále týž od jeho počátku až do jeho konce, je nutno odlišovat popis skutku, který musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu a který se může též v průběhu trestního stíhání měnit, zůstane-li zachována jeho totožnost. České trestní právo procesní (na rozdíl od některých zahraničních úprav – např. německé) vyžaduje, aby součástí výrokové části nebyla jen právní kvalifikace jednání obviněného (jako např. právě v Německu), ale též popis skutku spolu s uvedením znaků daného trestného činu, které měl obviněný takovým skutkem naplnit – k obsahovým náležitostem srov. §120 a násl. tr. řádu. Skutková věta má stručně a výstižně vyjádřit podstatu stíhaného skutku, kterého se podle daného rozhodnutí měl obviněný dopustit, a to konkrétními údaji tak, aby skutek nebylo možno zaměnit s jiným, především tedy určením času, místa a způsobu spáchání. Míra vylíčení jednotlivých podrobností při popisu skutku je věcí uvážení v daném konkrétním případu, nakolik je nezbytné k odlišení takového skutku od jiného. I v odborné literatuře (viz např. JELÍNEK, J., ŘÍHA, J., SOVÁK, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 209 a násl.) se uvádí, že takové vylíčení závisí na povaze konkrétního případu. ve prospěch přísné individualizace především hmotných předmětů útoku (čímž byly v daném případě audiovizuální díla) sice hovoří precizace a přesná identifikace skutku, ve prospěch stručnější podoby (např. u krádeže „různé nástrojařské náčiní“, zde „audiovizuální díla“) zase praktičnost, stručnost a přehlednost rozsudku, a to zejména u rozsáhlých souborů věcí, jejichž výčet by výrok rozsudku neúměrně zatěžoval. K posledně uvedenému řešení se přiklonil i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 120/2014, které obviněný ve svém dovolání dezinterpretoval (podobně jako je to do určité míry dezinterpretováno údajnou právní větou nabízenou v systému ASPI, která ale takto z uvedeného rozhodnutí nevyplývá), že skutková věta výroku rozsudku musí obsahovat alespoň odkaz na soupis audiovizuálních děl obsažených ve spisu, pokud tento soupis sama neobsahuje. K takovým závěrům však Nejvyšší soud v daném rozhodnutí nedospěl, neboť výslovně uvedl pouze toto: „…není třeba ve všech případech přesně vyjmenovávat jednotlivosti, pokud se jich dotýká předmětné právní jednání, vymezení lze zobecnit, pokud podklady ve spise jsou dostatečně určující. V případě obviněného tak soudy vycházely ze seznamu všech hudebních titulů, které byly obviněným sdíleny, obsaženém na přílohovém CD... Uvedený rozsudek vyhovuje zákonným požadavkům na výrok rozsudku obsaženým v §120 odst. 3 tr. ř., neboť odkazuje na tituly, jejichž bližší identifikace je součástí trestního spisu, jak je uvedeno výše, nelze proto uvažovat o jakémkoli porušení procesních předpisů. “ V nyní projednávané věci došlo též k souhrnnému označení děl, u nichž byla porušena autorská práva, tím, že byly souhrnně označeny jako audiovizuální díla, uvedl, kolik takových děl bylo, kolikrát došlo k jejich nahrání, resp. i stažení, v jakém období to probíhalo, na jaké servery byly ukládány, do jaké jeho složky, z počítače jaké konkrétní IP adresy, čí právní statky byly zasaženy. Jde o jasnou specifikaci, která je dostatečná proto, aby nedošlo k záměně tohoto skutku s jiným, zvláště pokud spisový materiál obsahuje kompletní soupis těchto audiovizuálních děl, který byl obviněnému v průběhu trestního řízení dobře znám (viz zejména č. l. 233-253 trestního spisu), a to již v průběhu přípravného řízení. Pravidlo, že nikdo nesmí být podruhé stíhán pro totéž ( ne bis in idem ), je obecné pravidlo ústavněprávní úrovně (čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod) platné i napříč nejen evropským kontinentem, kde nalézá odraz i v mezinárodních smlouvách a je vykládáno i Evropským soudem pro lidská práva (viz též čl. 4 bod 1. Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Je zřejmé, že tento univerzální princip platí i pro země, které vůbec nemají ve výrokové části rozsudku, jímž se rozhoduje o vině, popis skutku (tak např. právě zmíněné Německo - §260 odst. 4 německého trestního řádu), pro dodržení uvedeného principu tak není popis jednotlivostí ve výroku rozsudku z širšího pohledu ústavně a mezinárodně chráněného práva nebýt stíhán dvakrát pro totéž nezbytný. Ostatně pravidlo překážky věci rozsouzené ( res iudicata ), příp. věci zahájené, jako negativní podmínky řízení zná i civilní proces, v němž též výrok rozsudku neobsahuje popis skutku, přesto je zřejmé, že pro totéž není možno se soudit podruhé, neboli pravomocné rozhodnutí zakládá překážku dalšího soudního řízení, přitom zda jde o stejnou věc, je dáno stejnými (totožnými) účastníky a stejným (totožným) předmětem řízení, jde-li o týž nárok opírající se o tentýž právní důvod, což je seznatelné až z odůvodnění rozsudku, resp. ze spisového materiálu (viz k tomu §159a odst. 4 o. s. ř.). Neuvedením velmi obsáhlého výčtu jednotlivých audiovizuálních děl tak podle přesvědčení Nejvyššího soudu nedošlo k porušení základních principů, jimiž je ovládáno trestní právo procesní, potažmo širších obecných či mezioborových právních principů, které by byly chráněny i ústavním právem, především nebyla narušena právní jistota účastníků řízení, obviněný nebyl nepřípustně stíhán podruhé pro totéž (nebyl porušen princip ne bis in idem ), stejně tak nebylo narušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces (obviněný si byl po celou dobu řízení velmi dobře vědom toho, co je mu kladeno za vinu, mohl se tomuto účinně bránit, věděl, kterých konkrétních děl se toto trestní stíhání a v jeho průběhu vynesený odsuzující rozsudek týká, nešlo tedy o rozhodnutí překvapivé).
32. Na závěr této pasáže je možno shrnout, že námitky skutkové a procesní, jež tvořily převážnou část dovolacích výhrad uplatněných v dovolání obviněným, Nejvyšší soud vyhodnotil tak, že neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, nadto byly též zjevně neopodstatněné. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně i v zamítavém usnesení soudu druhého stupně. Své hodnotící úvahy poté soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména str. 3 až 8), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů akceptoval i soud druhého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení (str. 4 až 8).
c) K námitce odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu
33. Jen s velkou mírou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit tu námitku obviněného, kterou naznačil, že neměla být vůbec uplatněna jeho trestní odpovědnost, neboť jeho jednání nebylo společensky škodlivé, resp. že byla chybně uplatněna zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio.
34. Jde-li o námitku týkající se chybné aplikace principu subsidiarity trestní represe a ultima ratio , ani v tomto směru nemohl dát Nejvyšší soud obviněnému za pravdu, naopak lze souhlasit se soudy nižších stupňů i s názorem uvedeným ve vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného. Obviněný totiž neoprávněně zasáhl nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu a takového jednání se dopustil ve značném rozsahu, neboť se tohoto jednání dopouštěl po dlouhou dobu, tj. od prosince 2014 do února 2017, když na oba zmiňované servery umístil nejméně ve 3460 případech 373 titulů s vysokým počtem stažení, činil tak z důvodu dosažení vlastního finančního prospěchu, tedy se ziskuchtivostí, dalo by se říci (s ohledem na četnost a výši odměny) dokonce tzv. po živnostensku, neboť za toto své jednání obdržel od provozovatelů serverů částku 239 425 Kč (tj. za období 27 měsíců v přepočtu průměrně necelých 9 tisíc Kč měsíčně). V tomto smyslu je třeba zmínit také množství konkrétních případů jeho jednání, kdy neoprávněně vložil soubory na internet (3460), v čemž mu zabránily až orgány činné v trestním řízení. Všechny tyto skutečnosti zvyšují závažnost činu obviněného a tím i jeho společenskou škodlivost. Nelze tak souhlasit s obviněným, že jeho jednání nemá být trestné, neboť není dostatečně společensky závažné a škodlivé, aby bylo postihováno jako trestný čin.
35. K tomu lze připomenout judikaturu Nejvyššího soudu vážící se k zásadě subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“
36. V dané věci obviněného však není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být jeho trestní odpovědnost uplatněna, ostatně ani obviněný na takové okolnosti nepoukázal ve svém dovolání. Naopak lze uvést, že jednání obviněného je pro danou trestnou činnost typické, z hlediska některých okolností lze dokonce říci, že jeho společenská škodlivost je zvyšována. Tak především nešlo o jednorázové pochybení, ani o jednání málo četné, ale naopak o poměrně dlouhou dobu trvající, opakované a rozsáhlé jednání, jímž obviněný opakovaně porušoval autorská práva k audiovizuálním dílům více poškozených subjektů, jeho činnost se týkala několika stovek děl, jejich umisťování na internet se dělo dokonce v řádu tisíců, obviněný za to obdržel nemalý finanční prospěch v řádu stovek tisíc Kč, činil tak dokonce na dvou různých serverech. Svým jednáním naplnil dokonce znaky kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu, neboť jej spáchal ve značném rozsahu, jak bylo i v tomto rozhodnutí opakovaně konkrétně uváděno. To vše dokládá oprávněnost uplatnění trestněprávních důsledků spáchaného trestného činu vůči obviněnému.
V. Závěrečné shrnutí
37. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že převážná část námitek obviněného vůbec uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídala, nadto byly všechny zjevně neopodstatněné, a to včetně námitky chybné aplikace principu subsidiarity trestní represe a ultima ratio , kterou jedinou bylo možno podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 3. 2020
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu