ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1218.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 1218/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2008 o dovolání, které podala obviněná M. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 6 To 101/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 12/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná M. H. byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 49 T 12/2000, uznána vinnou pod bodem 1. odsuzujícího výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.) a pod bodem 2. téhož výroku o vině pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), který měla spáchat se spoluobviněným V. S. Trestného činu zpronevěry se obviněná dopustila tím, že v přesně nezjištěný den měsíce března 1998 v O. jako zástupce obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., se sídlem v O., N., převzala od obchodní společnosti F., a. s., se sídlem v O. – M. H., K., na základě zálohové faktury platbu za odebraný kovový odpad ve výši 1 260 000,- Kč, tuto částku nepředala do pokladny obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., nýbrž si ji ponechala pro vlastní potřebu, což zastřela tím, že do účetnictví této obchodní společnosti založila fiktivní fakturu, kterou měla vystavit jako dodavatel obchodní společnost LK P., spol. s r. o., se sídlem v M. O., Š., na částku ve výši 1 323 000,- Kč, a příjmový pokladní doklad téže obchodní společnosti stvrzující převzetí částky ve výši 1 323 000,- Kč za práce, které nebyly provedeny, čímž obviněná způsobila obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., škodu ve výši 1 260 000,- Kč.
Za tyto trestné činy byla obviněná M. H. odsouzena podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 3 měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byla zařazena podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost O., V. a spol., s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně bylo týmž rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. S.
Naproti tomu soud prvního stupně podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněnou M. H. obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 15. 5. 2000, sp. zn. 4 Kzv 247/98, pro skutek uvedený pod bodem 3. této obžaloby, neboť není trestným činem.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 6 To 101/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) a f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to v odsuzujícím výroku o vině, kterým byli obvinění uznáni vinnými pokusem trestného činu podvodu podle 8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud ohledně zrušené části rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou M. H. vinnou pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 1, 3 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), kterého se dopustila tím, že společně se spoluobviněným V. S. ve vzájemné součinnosti obviněná jako společnice a jednatelka obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., se sídlem v O., N., disponující navíc generální plnou mocí ze dne 21. 1. 1998 k jednání za uvedenou obchodní společnost a obviněný V. S. jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti V., s. r. o., se sídlem v P., N., bez vědomí Ing. V. V., společníka a druhého jednatele obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., uzavřeli dne 1. 7. 1998 v P. smlouvu nazvanou jako Smlouva o převodu části podniku mezi prodávajícím – obchodní společností O., V. a spol., s. r. o., a kupujícím – obchodní společností V., s. r. o., jejíž podstatou byl převod vlastnického práva k souboru věcí nemovitých ve vlastnictví prodávajícího konkrétně specifikovaných v příloze č. 3 této smlouvy a zapsaných v katastrálním území P. na listu vlastnictví a v katastrálním území M. H. na listu vlastnictví, s nimi souvisejících věcí movitých podle inventárního soupisu a též práva k černobílé ochranné známce G. registrované Úřadem průmyslového vlastnictví České republiky, a to za částku ve výši 160 000 000,- Kč, která však nebyla zaplacena a ani zaplacena být nemohla, neboť obviněný V. S. nedisponoval takovými peněžními prostředky a ani neměl možnost je reálně získat, což bylo obviněné M. H. známo, a obviněná tím porušila povinnost řádně opatrovat a spravovat cizí majetek, která je jednatelům obchodní společnosti uložena zákonem v ustanoveních §135 odst. 2, §192 odst. 1 a §195 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž jsou jednatelé mimo jiné povinni zabezpečit obchodní vedení společnosti a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, čímž vznikla obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., v důsledku převodu uvedené ochranné známky na obchodní společnost V., s. r. o., škoda ve výši 15 000,- Kč a vzhledem k tomu, že Katastrální úřad v Ostravě zamítl návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch obchodní společnosti V., s. r. o., podaný obviněným V. S., nedošlo k další škodě na nemovitých věcech ve výši 28 480 000,- Kč.
Za pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 1, 3 tr. zák. a za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ohledně něhož zůstal odsuzující výrok o vině uvedený pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, byla obviněná M. H. odsouzena podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Dále odvolací soud novu rozhodl rovněž o vině a trestu obviněného V. S.
Obviněná M. H. podala dne 11. 7. 2008 prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 6 To 101/2007, dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, který obviněná uplatnila ve vztahu k pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 1, 3 tr. zák., podle přesvědčení obviněné nebylo její trestní stíhání pro tento čin zahájeno v souladu s trestním řádem, protože policejní orgán údajně zahájil trestní stíhání pro dva skutky, ačkoli ve skutečnosti šlo jen o jeden skutek.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak obviněná M. H. spatřuje v tom, že v případě pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle 8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 1, 3 tr. zák. neporušila zákonnou povinnost spravovat cizí majetek. Podle názoru obviněné v době, kdy se měla dopustit pokusu tohoto trestného činu, již neexistoval majetek obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., neboť ho předtím jednatel této společnosti převedl kupními smlouvami na obchodní společnost T., spol. s r. o. Obviněná vytkla i nesprávnost posouzení subjektivní stránky pokusu uvedeného trestného činu, protože údajně nemohla vědět o platební neschopnosti obchodní společnosti V., s. r. o., a jestliže by v budoucnu kupující nezaplatil kupní cenu za převáděnou část podniku, obviněná by učinila příslušné právní kroky k vymožení tohoto plnění.
Pokud jde o trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., podle názoru obviněné M. H. lze na základě zjištěného skutkového stavu rovněž dospět k závěru o její nevině, protože sice převzala peněžní částku ve výši 1 260 000,- Kč od Ing. T. L. za kovový šrot, který odebrala obchodní společnost F., a. s., ale tyto peníze ještě téhož dne předala osobně jednateli obchodní společnosti LK P., s. r. o., jistému J. K. Při zachování totožnosti uvedeného skutku tedy měl odvolací soud podle obviněné dospět k závěru o tom, že skutek není trestným činem, a postupovat v souladu s pravidlem „in dubio pro reo“, jakož i s Listinou základních práv a svobod a s právem na spravedlivý proces.
Závěrem podaného dovolání obviněná M. H. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněné M. H. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolací námitky obviněné, jimiž zpochybnila výrok o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., podle státní zástupkyně nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídají jen ty námitky obviněné, jimiž vytýká nesprávnost právního posouzení skutku, který odvolací soud kvalifikoval jako pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 1, 3 tr. zák. V této souvislosti je státní zástupkyně přesvědčena, že obviněná jako společnice a jednatelka obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., sice byla oprávněna v určitém rozsahu jednat za tuto právnickou osobu, ale překročila své oprávnění, neboť ve věci části prodeje podniku neproběhla valná hromada (k významu rozhodnutí valné hromady pak státní zástupkyně poukázala na ustanovení §67a obchodního zákoníku a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2008, sp. zn. 29 Odo 442/2004). V důsledku jednání obviněné byl podle státní zástupkyně vyloučen druhý společník z rozhodování o uvedeném právním úkonu, takže v posuzované věci lze s ohledem na zmíněné skutečnosti považovat právní posouzení skutku za nepřiléhavé. Jak dále uvádí státní zástupkyně, obviněná zřejmě spáchala trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., neboť se dopustila podvodného jednání na úkor obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., za situace, kdy sama nebyla oprávněna jednat jejím jménem o uvedené otázce, a současně tím uvedla v omyl druhého společníka jako oprávněnou osobu. Takové právní posouzení by však podle názoru státní zástupkyně bylo v neprospěch obviněné, přičemž skutek popsaný ve výroku o vině v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná M. H. je osobou oprávněnou podat dovolání [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], dovolání podala prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněná M. H. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu, tedy že proti obviněné bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a dále že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání v rozporu s ustanoveními §11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a §11a tr. řádu, která obsahují uzavřený výčet důvodů, jejichž naplnění v konkrétní věci má vždy za následek, s výjimkami uvedenými v ustanoveních §11 odst. 3 a §257 odst. 3 tr. řádu, nepřípustnost trestního stíhání a v konečném důsledku tedy buď nezahájení takového trestního stíhání (§159a odst. 2 tr. řádu), nebo jeho zastavení [§172 odst. 1 písm. d), §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Přitom obviněná M. H. v rámci své dovolací argumentace neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly některý z důvodů nepřípustnosti jejího trestního stíhání uvedených v §11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a §11a tr. řádu. Ani ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů či z jejich procesního postupu nevyplývá naplnění žádné z podmínek podle citovaných ustanovení. Nejvyšší soud pak v trestní věci obviněné neshledal ani předpoklady pro použití ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, podle něhož je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Taková mezinárodní smlouva totiž musí stanovit nepřípustnost trestního stíhání výslovně a jednoznačně. Pokud jde o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovanou pod č. 209/1992 Sb.), která obsahuje v ustanovení čl. 6 právo na spravedlivý proces, jehož porušení vytkla obviněná ve svém dovolání, nestanoví tento mezinárodní pramen práva žádný výslovně či jinak vyjádřený důvod nepřípustnosti trestního stíhání ani příkaz k jeho zastavení (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 110/2002, publikované pod č. T 424. ve svazku 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Pouze v ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je obsažen zákaz opětovného stíhání nebo trestání za týž čin; z toho je třeba dovodit povinnost nezahajovat nebo zastavit trestní stíhání vedené proti témuž obviněnému pro týž (stejný) skutek, o kterém již bylo rozhodnuto způsobem zakládajícím zmíněnou překážku „ne bis in idem“. O takový případ ovšem v nyní posuzované věci nejde, neboť z postupu soudů nižších stupňů nevyplývá, že by byl porušen uvedený zákaz opětovného stíhání obviněné pro týž skutek, který by mohl vytvořit překážku „ne bis in idem“, a obviněná to ostatně ani netvrdí.
Vzhledem k výše uvedené argumentaci tedy podle názoru Nejvyššího soudu v projednávané trestní věci nejenže nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces (zejména ve smyslu ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jak namítala obviněná M. H. ve svém dovolání, ale Nejvyšší soud neshledal ani takové skutečnosti, pro které by snad mohlo být toto trestní stíhání nepřípustné a mělo být zastaveno ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Dovolací námitky obviněné založené na opačném názoru jsou proto neopodstatněné.
Obviněná M. H. dále odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který shledává především v tom, že v případě trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 tr. zák., jehož spácháním byla uznána vinnou pod bodem 1. odsuzujícího výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud neprovedl důkazy, které obviněná navrhovala, a že na základě provedených důkazů lze dospět k závěru, podle něhož tento skutek není trestným činem.
Zmíněné tvrzení obviněné ovšem neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být samo o sobě tvrzení vytýkající nesprávné skutkové zjištění nebo vadný způsob hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů, a není tedy oprávněn ani vycházet z jiných skutkových zjištění, na která dovolatel poukazuje.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná M. H., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávnost právního posouzení skutku obsaženého pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale tento svůj názor dovozovala z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné M. H. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila obou skutků tak, jak je popsáno v odsuzujícím výroku o vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku o vině pod bodem II. v rozsudku odvolacího soudu, případně dále rozvedeno v odůvodnění těchto rozhodnutí. Zmíněné dovolací námitky obviněné, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění a procesu dokazování, jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tedy může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Pokud ovšem obviněná M. H. ve svém dovolání poukazovala v podstatě na nedostatečný rozsah provedeného dokazování a na odlišnou verzi skutkového děje včetně toho, že peníze převzaté od Ing. T. L. pro obchodní společnost O., V. a spol., s. r. o., ihned předala jednateli obchodní společnosti LK P., s. r. o., J. K., jde o námitky, které nemohou založit existenci zmíněného hmotně právního dovolacího důvodu ani zpochybnit správnost právní kvalifikace posuzovaného skutku (obsaženého pod bodem 1. v odsuzujícím výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 tr. zák. Obviněná se totiž uvedeným tvrzením domáhá toho, aby soudy nižších stupňů přihlédly k takovým skutkovým zjištěním, která soudy neučinily a která by měla znamenat beztrestnost činu obviněné, přičemž zde není podstatné, zda by byla zachována totožnost skutku, jak obviněná upozorňuje ve svém dovolání. Obviněná však nikterak nekonkretizovala, v čem je vadné hmotně právní posouzení právě toho skutku, který zjistily soudy nižších stupňů a z něhož vycházely při jeho právní kvalifikaci, a stejně tak obviněná neuvádí, podle jakého jiného ustanovení hmotného práva měl být posouzen spáchaný skutek či které znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu nenaplňuje. To platí rovněž o námitkách obviněné, podle kterých soudy nižších stupňů údajně neakceptovaly její důkazní návrhy a nepostupovaly v souladu s pravidlem „in dubio pro reo“.
Pro úplnost k těmto výhradám obviněné M. H. Nejvyšší soud připomíná, že závisí pouze na úvaze příslušného soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (publikované pod č. 1/1993 Sb.), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Jak je z uvedeného principu zřejmé, obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, který rozhoduje v trestním řízení, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, což se v posuzované věci stalo. Navíc, jak je ze spisových podkladů patrné (viz č. l. 2767 trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 12/2000), obhájce obviněné JUDr. A. V. ve svém vyjádření v odvolacím řízení sám potvrdil, že již netrvá na navrhovaném důkazu v podobě zprávy Magistrátu města Ostravy ohledně povinnosti čistit kovový odpad, neboť k prokázání této skutečnosti postačil jiný důkaz provedený před odvolacím soudem. Odvolací soud se přitom velmi podrobně a pečlivě zabýval všemi tvrzeními obviněné včetně její verze o nutnosti součinnosti s obchodní společností LK P., s. r. o., při čištění kovového odpadu a o předání peněz J. K.; toto tvrzení obviněné ovšem odvolací soud jednoznačně a přesvědčivě odmítl.
Pokud jde o námitku obviněné M. H. týkající se údajného pochybení soudů nižších stupňů při použití pravidla „in dubio pro reo“, i v tomto případě jde o institut procesního práva, jehož případné porušení neodpovídá hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněná opírá své dovolání a jehož výklad byl podán výše. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněnou námitku za takovou, která nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, takže ji nemohl učinit předmětem svého posuzování.
Obviněná M. H. tedy zpochybnila správnost právního posouzení skutku obsaženého pod bodem 1. v odsuzujícím výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který soudy nižších stupňů kvalifikovaly jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jen takovými námitkami, jež neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže k nim Nejvyšší soud nemohl přihlížet, jak již výše podrobně vyložil.
Nejvyšší soud pak považuje za neopodstatněné ty námitky obviněné M. H., které sice lze podřadit pod citovaný dovolací důvod a jimiž obviněná zpochybňuje naplnění subjektivní a objektivní stránky pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. a §255 odst. 1, 3 tr. zák. Podle názoru obviněné v době spáchání tohoto činu již neexistoval předmětný majetek obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., protože byl převeden kupní smlouvou uzavřenou druhým jednatelem Ing. V. V. na obchodní společnost T., spol. s r. o., takže zde nebyl předmět útoku uvedeného činu. Navíc obviněná popřela, že by porušila nějakou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, protože se snažila získat finanční ekvivalent za převáděný majetek. Jak dále obviněná zdůraznila, nevěděla o nesolventnosti obchodní společnosti V., s. r. o., resp. o neschopnosti V. S. zaplatit kupní cenu, přičemž obviněná v takovém případě mohla např. odstoupit od kupní smlouvy nebo podat určovací žalobu. K porušení její povinnost by došlo teprve tehdy, kdyby neučinila tyto kroky.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Pachatel si proto musí být vědom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a současně je alespoň srozuměn i se způsobením škody nikoli malé (tj. podle §89 odst. 11 tr. zák. škody ve výši alespoň 25 000,- Kč) na spravovaném či opatrovaném majetku [§4 písm. b) tr. zák.], přičemž způsobení škody ve výši, která dosahuje škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 3 tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 5 000 000,- Kč), musí být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti [§5, §6 písm. a) tr. zák.].
Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci obviněné M. H., která není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněná byla přinejmenším srozuměna [§4 písm. b) tr. zák.] s možností způsobení alespoň škody nikoli malé (§89 odst. 11, §255 odst. 1 tr. zák.) na majetku obchodní společnost O., V. a spol., s. r. o., jejímž jménem jednala z titulu svého postavení jednatele i na základě plné moci, přičemž měla zákonem uloženou povinnost spravovat její majetek. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy usuzovat na srozumění se způsobením škodlivého následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu ke způsobení tzv. těžšího následku, tj. škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 3 tr. zák., postačí podle §6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti, přičemž může jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu velkého rozsahu, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§5 písm. b) tr. zák.]. I kdyby tedy obviněná nejednala v úmyslu způsobit škodu velkého rozsahu, jak naznačuje ve svém dovolání, k naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu, jehož spácháním byla uznána vinnou, postačovalo i její zavinění z nedbalosti ve vztahu ke škodě velkého rozsahu (§5, §255 odst. 3 tr. zák.), byla-li alespoň srozuměna se způsobením škody nikoli malé [§4 písm. b), §255 odst. 1 tr. zák.].
Závěr o naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 1, 3 tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněné M. H. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., s nímž obviněná musela počítat jako s následkem, který může snadno nastat a který nenastal jen z důvodů nezávislých na její vůli, protože příslušný katastrální úřad zamítl návrh na vklad vlastnického práva k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch obchodní společnosti V., s. r. o. O existenci zavinění obviněné svědčí podle názoru Nejvyššího soudu i okolnost výslovně vyjádřená v popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, podle něhož obviněné bylo známo, že peněžní částka ve výši 160 000 000,- Kč za převáděný majetek nebyla zaplacena a ani nemohla být zaplacena, neboť spoluobviněný V. S. nedisponoval takovými peněžními prostředky a ani neměl možnost je reálně získat. Obchodní společnost O., V. a spol., s. r. o., tedy za uvedených okolností nemohla získat odpovídající protiplnění za uskutečněný převod části podniku, což je následek, který bezprostředně hrozil a jehož způsobení musela obviněná předpokládat. Vzhledem k tomu je zcela bez významu, zda obviněná mohla v budoucnu přistoupit k vymáhání tohoto plnění prostředky civilního práva, jak zdůrazňuje ve svém dovolání. Obviněná byla totiž stíhána pro jednání, které bezprostředně směřovalo ke vzniku škody na majetku posledně jmenované obchodní společnosti, nikoli za to, že opomenula svou povinnost vymáhat její pohledávky.
Přitom odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konkretizuje, z jakých skutečností dovozuje naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty posuzovaných trestných činů, a to včetně jejich subjektivní stránky, tj. zavinění obviněné M. H. Nejvyšší soud považuje zmíněnou argumentaci odvolacího soudu za správnou, logickou a odpovídající zákonu, takže neshledal žádné pochybnosti ani o naplnění subjektivní stránky stíhaného pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 1, 3 tr. zák. Ostatně obviněná ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizovala, zda v případě tvrzeného nedostatku jejího úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněná neuvádí, proč ve vztahu k hrozícímu způsobení škody velkého rozsahu (§89 odst. 11, §255 odst. 3 tr. zák.) není dáno její zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačuje [§6 písm. a) tr. zák.].
Pro posouzení subjektivní stránky spáchaného pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 1, 3 tr. zák. má dále význam i postavení obviněné M. H., od kterého se odvíjí i zvláštní povinnosti, jejichž porušení odůvodňuje závěr o jejím úmyslném zavinění. Obviněná totiž vystupovala jako jednatelka a společnice obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., přičemž navíc měla i generální plnou moc k jednání za tuto společnost. Takové postavení tedy obviněnou zavazovalo k plnění určitých povinností, které jí byly uloženy jako statutárnímu orgánu zejména ustanoveními §134, §135 odst. 2 a §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“ nebo ve zkratce „obch. zák.“), jež se zde uplatnila ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku. Navíc, jak je patrné z úplného výpisu z obchodního rejstříku, obviněná byla oprávněna jednat jménem uvedené obchodní společnosti samostatně v plném rozsahu. To mimo jiné znamená, že obviněná jako statutární orgán obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., byla jednak povinna spravovat její majetek s náležitou péčí a v souladu s jejími zájmy a jednak odpovídala za škodu způsobenou porušením této povinnosti (obdobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 638/2007).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal nedůvodnou námitku obviněné M. H., jejímž prostřednictvím zpochybnila naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 1, 3 tr. zák., pro který byla stíhána a odsouzena.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani argumentaci obviněné M. H., na jejímž podkladě ve vztahu k posuzovanému skutku uvedenému ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu zpochybnila závěr o tom, zda porušila povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že za porušení uvedené povinnosti se v právní teorii a v soudní praxi rozumí takové jednání pachatele, které je v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek (srov. Novotný, O., Vokoun, R. a kol. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 129). Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury, porušení zákonem stanovené povinnosti opatrovat nebo spravovat majetek obchodní společnosti lze spatřovat i v nedodržení příslušných ustanovení obchodního zákoníku, která zavazují členy statutárního orgánu obchodní společnosti ve vztahu k jejímu majetku, např. v porušení ustanovení §192 odst. 1 a §194 odst. 5 obch. zák. členy představenstva akciové společnosti (viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, publikované pod č. T 964. v sešitě 33 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007), což s ohledem na ustanovení §134 a §135 odst. 2 obch. zák. platí i pro jednatele společnosti s ručením omezeným.
Skutková zjištění obsažená ve skutkové větě ve výroku o vině pod bodem II. v napadeném rozsudku odvolacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním poskytují podle názoru Nejvyššího soudu dostatečný podklad i pro závěr o naplnění objektivní stránky pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 1, 3 tr. zák., a to včetně znaku spočívajícího v porušení zákonem uložené povinnosti obviněné M. H. spravovat cizí majetek, tj. majetek obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., jejímž jménem jednala. Nejvyšší soud proto považuje za nedůvodné námitky obviněné, jimiž zpochybnila naplnění tohoto zákonného znaku, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nevykazuje vytýkané vady v jeho právním posouzení.
V této souvislosti se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit ani s názorem státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství, pokud považovala použitou právní kvalifikaci za nepřiléhavou a odkázala na ustanovení §67a obch. zák., podle kterého ke smlouvě, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, ke smlouvě o nájmu podniku nebo jeho části a ke smlouvě zřizující zástavní právo k podniku nebo k jeho části musí být udělen souhlas společníků nebo valné hromady. Jde totiž o ustanovení nepoužitelné ve věci obviněné M. H., protože v době spáchání posuzovaného skutku ještě citované ustanovení neplatilo a ustanovení §476 a násl. obch. zák. týkající se smlouvy o převodu podniku nestanovovala uvedenou podmínku. Proto nelze mít pochybnosti o tom, že obviněná byla v zásadě oprávněna disponovat s majetkem obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., který jako jednatelka spravovala, aniž k tomu potřebovala souhlas valné hromady nebo druhého společníka. Skutek obsažený ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu tedy nemohl být posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., neboť je vyloučeno, aby obviněná k jeho spáchání (zejména ke způsobení škody na majetku jmenované obchodní společnosti) musela uvést v omyl další osoby oprávněné jednat jménem zmíněné obchodní společnosti. Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury, má li být spáchán trestný čin podvodu s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. rozhodnutí pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Pokud tedy obviněná byla jako jednatelka sama oprávněna jednat jménem obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., (a koneckonců i za ni na základě generální plné moci ze dne 21. 1. 1998) a také tak činila, nemohla sama sebe uvádět v omyl a k posuzované majetkové dispozici nebylo nezbytné, aby byl uveden v omyl druhý z jednatelů a společníků této obchodní společnosti ani jiný její zaměstnanec. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (viz jeho s. 28).
Vrchní soud v Olomouci se sice dopustil ve svém rozsudku ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 6 To 101/2007, dvou nepřesností, které ovšem obviněná M. H. ve svém dovolání nevytkla a jejichž existence stejně nemá vliv na trestní odpovědnost obviněné. Prvním z nich je písařská chyba v popisu skutku ve výroku o vině v citovaném rozsudku, protože se v něm (na s. 3) odkazuje na ustanovení §195 odst. 5 obch. zák., jímž měla být uložena povinnost obviněné spravovat cizí majetek, ač správně jde o ustanovení §194 odst. 5 obch. zák., což odvolací soud sám výslovně uvádí na s. 30 v odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud tedy nepochybně mínil toto posledně uvedené zákonné ustanovení, jak ostatně vyplývá i z dalšího jím použitého ustanovení §135 odst. 2 obch. zák., které odkazuje mimo jiné na přiměřené užití ustanovení §194 odst. 4 až 7 obch. zák. (tj. i §194 odst. 5 obch. zák.), nikoli na §195 obch. zák. Navíc zřejmá nesprávnost v použití ustanovení §195 odst. 5 obch. zák. odvolacím soudem vyplývá i ze skutečnosti, že takové ustanovení se v obchodním zákoníku nikdy nevyskytovalo, protože ustanovení §195 obch. zák. mělo vždy jen dva odstavce a tak je tomu i nyní.
Druhá dílčí nepřesnost odvolacího soudu spočívá v tom, jakou povinnost – ve vztahu k majetku obchodní společnosti – vyvodil z ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. účinného v době spáchání posuzovaného činu, a jakou povinnost tedy obviněná M. H. porušila. Citované ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2000 totiž ukládalo (prostřednictvím ustanovení §135 odst. 2 obch. zák.) jednateli společnosti s ručením omezeným mimo jiné povinnost vykonávat svou působnost s náležitou péčí, nikoli s péčí řádného hospodáře, jak uvádí odvolací soud v napadeném rozsudku. Povinnost výkonu působnosti s péčí řádného hospodáře zavedla do ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. až novela provedená zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001. Jde ovšem o změnu, která nemá žádný vliv na případnou trestní odpovědnost jednatele společnosti s ručením omezeným (tj. i obviněné) za nehospodárné nakládání s majetkem této obchodní společnosti. To ostatně vyplývá i z příslušné části důvodové zprávy k citované novele, podle níž „současný obsahově sporný pojem ‚náležitá péče‛ se nahrazuje obvyklým pojmem ‚péče řádného hospodáře‛ ...“.
Proto Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že i z povinnosti obviněné M. H. vykonávat působnost jednatele společnosti s ručením omezeným „s náležitou péčí“ (§135 odst. 2, §194 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000) bylo možno spolehlivě dovodit i její povinnost řádně spravovat majetek obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., s nímž jako statutární orgán hospodařila, protože obviněná byla oprávněna k obchodnímu vedení této společnosti (§134 obch. zák.) a mohla činit jejím jménem právní úkony ve všech věcech (§13 obch. zák., §20 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“) včetně majetkových dispozic. Ostatně zmíněnou novelou se nic nezměnilo ani na odpovědnosti jednatele společnosti s ručením omezeným za škodu způsobenou na majetku této společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti jednatele (§135 odst. 2, §194 odst. 5 věta druhá, resp. nyní věta třetí obch. zák.). Lze tudíž uzavřít, že i povinnost jednatele společnosti s ručením omezeným postupovat s „náležitou péčí“ v době do 31. 12. 2000 vyžadovala určitou odbornost, loajalitu a ohled na zájmy této obchodní společnosti (viz např. Dědič, J., Kunešová Skálová, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu. Praha: Polygon, 1999, s. 427; Eliáš, K. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 131 a 180), a to i ve vztahu k jejímu majetku. V uvedené povinnosti je tedy vyjádřen rovněž požadavek, aby jednatel společnosti s ručením omezeným zabránil takovému jednání, z něhož by mohla vzejít škoda na obhospodařovaném majetku téže společnosti, což je povinnost, kterou je třeba považovat za povinnost spravovat cizí majetek uloženou podle zákona ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o další námitky obviněné M. H., jimiž zpochybnila možnost zasažení objektu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. s poukazem na již neexistující majetek, který měla převádět, uvádí Nejvyšší soud následující. Jak mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, svědek Ing. V. V. jako druhý společník a jednatel obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., sice skutečně uzavřel ohledně nemovitostí, které se staly později předmětem smlouvy o převodu části podniku uzavřené mezi obviněnou a spoluobviněným V. S., kupní smlouvy s obchodní společností T., spol. s r. o., a to kupní smlouvy o převodu vlastnických práv k nemovitostem ze dne 1. 9. 1997 a dne 3. 9. 1997. K podpisu těchto kupních smluv došlo ještě před vstupem obviněné M. H. a dalších osob do obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., avšak ani v jednom případě nebyl do doby uzavření smlouvy o převodu části podniku podán návrh příslušnému katastrálnímu úřadu na vklad vlastnického práva ve prospěch kupujícího, tudíž nedošlo k převodu vlastnického práva na obchodní společnost T., spol. s r. o. Ze sdělení Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava, totiž vyplývá (viz č. l. 2470 a 2471 trestního spisu), že k podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí došlo v obou případech až dne 25. 8. 1998, přičemž u kupní smlouvy ze dne 1. 9. 1997 byl vklad vlastnického práva zapsán v katastru nemovitostí dne 13. 10. 1999 a u kupní smlouvy ze dne 3. 9. 1997 došlo k vkladu tohoto práva zápisem ze dne 6. 10. 1999. Jestliže tedy obviněná uzavřela již dne 1. 7. 1998 smlouvu o převodu části podniku, jejímž předmětem byl v podstatě tentýž majetek obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., nevylučovalo to účinky tohoto právního úkonu, a tedy ani trestní odpovědnost obviněné za posuzovaný pokus trestného činu.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §133 odst. 2 obč. zák. dojde k nabytí vlastnictví k nemovité věci na podkladě smlouvy o jejím převodu až vkladem vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů (viz zejména §2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). S ohledem na citované ustanovení občanského zákoníku je nutné oddělit závazkověprávní (obligační) účinky prodeje nemovité věci vyvolané kupní smlouvou od věcněprávních (věcných) účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, kterým se konstituuje vlastnictví k nemovité věci; k věcněprávním účinkům vkladu, jež jsou s ním bezprostředně spojeny, může dojít pouze následně po závazkověprávních účincích vyvolaných smlouvou, neboť ke vkladu vlastnického práva dochází právě na základě smlouvy. Jak je patrné i z konstantní judikatury Ústavního soudu, smluvní strany převodu nemohou zaměnit časovou následnost závazkověprávních a věcněprávních účinků (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. sp. zn. I. ÚS 331/98, uveřejněný pod č. 86 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Judikatura Nejvyššího soudu ve věcech občanskoprávních pak dospěla k závěru, podle něhož smlouva o převodu nemovitostí není neplatná jen proto, že převodce dříve převedl stejné nemovitosti na jinou osobu, jestliže ke vkladu vlastnického práva pro tuto osobu nedošlo (viz rozhodnutí pod č. 17/2000 Sb. rozh. obč.).
Pokud tedy v době, kdy obviněná M. H. uzavřela se spoluobviněným V. S. smlouvu o převodu části podniku týkající se obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o., (tj. dne 1. 7. 1998), ještě nebyly podány návrhy na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na podkladě výše zmíněných kupních smluv uzavřených ve dnech 1. 9. 1997 a 3. 9. 1997 svědkem Ing. V. V. s obchodní společností T., spol. s r. o., neexistovaly ani věcněprávní účinky spojené s případným vkladem vlastnického práva této obchodní společnosti k převáděným nemovitostem, které tak i nadále mohly být předmětem dalších dispozic. Přitom spoluobviněný V. S. podal návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch obchodní společnosti V., s. r. o., do katastru nemovitostí, takže jednání obou obviněných nepochybně směřovalo k tomu, aby uskutečnili majetkové důsledky smlouvy o převodu části podniku uzavřené dne 1. 7. 1998 s negativním dopadem na majetek obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o. Ostatně posuzovaný skutek, jehož spácháním byla obviněná uznána vinnou napadeným rozsudkem odvolacího soudu, zůstal ve stadiu pokusu (tj. pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 1, 3 tr. zák.) jen z důvodu, že příslušný katastrální úřad zamítl zmíněný návrh na vklad vlastnického práva k převáděným nemovitostem ve prospěch obchodní společnosti V., s. r. o., přičemž takový vklad by byl ke škodě majetku obchodní společnosti O., V. a spol., s. r. o. Námitku obviněné založenou na pochybnostech o existenci majetku, na kterém by mohla jejím jednáním vzniknout škoda, proto Nejvyšší soud shledal neopodstatněnou.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná M. H. podala své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Protože však její dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Nejvyšší soud sice zaznamenal, že obviněné M. H. byl uložen trest odnětí svobody v takové výměře (30 měsíců), která neumožňovala jeho podmíněný odklad podle §58 odst. 1 tr. zák., protože převyšuje dvě léta. Uložený trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců bylo možno podmíněně odložit jen podle §60a odst. 1 tr. zák. za současného vyslovení dohledu nad obviněnou, což odvolací soud v napadeném rozsudku neučinil. Jde ovšem o pochybení, které je ve prospěch obviněné a jen z podnětu jejího dovolání nemohlo být napraveno s ohledem na zákaz „reformationis in peius“ ve smyslu §265p odst. 1 tr. řádu, protože nejvyšší státní zástupkyně nepodala dovolání v neprospěch obviněné.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněné M. H. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y