ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.239.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 239/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2012 o dovolání, které podal obviněný M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 4 To 190/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 75/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 2 T 75/2010, uznán vinným přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 a §254 odst. 2 alinea 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterých se dopustil skutky blíže popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině tohoto rozsudku.
Za uvedené přečiny byl obviněnému uložen podle §254 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 4 To 190/2011, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný M. K. podal dne 9. 12. 2011 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného mu soudy nižších stupňů především neprokázaly zavinění ve formě úmyslu. Obviněný popřel, že by nesl odpovědnost za účetnictví obchodní společnosti MAPROTET, spol. s r. o., neboť měl daňového poradce, který mu zpracovával účetnictví. Obviněný nesouhlasí se závěry znaleckého posudku Ing. Ladislava Paseky a vytkl soudům obou stupňů, že postupovaly v rozporu s pravidlem „in dubio pro reo“. Jak dále obviněný zdůraznil, nenaplnil znak vyjádřený formulací „ohrozí tak majetková práva jiného“, který je obsažen v dovětku ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pohledávka svědka V. A. nemohla být uhrazena. Soudy nižších stupňů podle jeho názoru porušily princip subsidiarity trestní represe uvedený v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněný odkázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se vztahují k přečinům, jimiž byl uznán vinným.
Závěrem svého dovolání proto obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, aniž by výslovně označil soud, který se má znovu zabývat touto věcí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. K. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o naplnění znaku „ohrožení majetkových práv jiného“, podle názoru státní zástupkyně obviněný jednak neposkytoval potřebnou součinnost daňovému poradci, když mu nepředkládal všechny doklady nezbytné pro vedení účetnictví, jednak v období let 2006 až 2008 nezakládal do obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě účetní závěrky obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem. Jak v této souvislosti státní zástupkyně připomněla, majetkovými právy se zde rozumí všechna práva vztahující se k majetku a vyplývající nejen z vlastnictví věci, ale i ze závazkových právních vztahů. Státní zástupkyně nesouhlasí ani s námitkou obviněného, v níž poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Posuzované jednání obviněného totiž přesáhlo rámec občanskoprávních či jiných soukromoprávních vztahů a obviněný svým jednáním porušil zájem chráněný trestním zákoníkem. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. K. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný M. K. však v převážné části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, zejména pokud popírá některé rozhodné okolnosti obsažené v popisu skutku a zpochybňuje způsob provádění důkazů. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněný shledává existenci dovolacího důvodu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Přitom obviněný v uvedeném rozsahu dovozuje předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu–důvodem dovolání nemohou být námitky, jimiž dovolatel vytýká nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění a zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor částečně dovozuje z jiné verze skutkového stavu, resp. zpochybnil procesní postup soudů, který vedl ke skutkovému zjištění, pak nevytkl soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu či nikoli, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. K. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány zejména ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedeny v odůvodnění tohoto rozhodnutí a v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu.
Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení těchto skutků, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání přečinů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 a §254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obdobný názor zastává Nejvyšší soud rovněž ve vztahu k těm dovolacím námitkám obviněného M. K., jejichž prostřednictvím poukazuje na údajné porušení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže jeho případné porušení (resp. nedodržení) není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání.
V návaznosti na uvedený výklad tohoto dovolacího důvodu se pak Nejvyšší soud zabýval ostatními dovolacími námitkami obviněného M. K., jimiž zpochybnil naplnění znaku objektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku vyjádřeného slovy „ohrozí tak majetková práva jiného“ (viz skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Takové námitky obviněného sice již odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle citovaného ustanovení, avšak Nejvyšší soud je nepovažuje za důvodné.
K této námitce Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá i z jeho dosavadní judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr., které je nadále použitelné i za účinnosti nového trestního zákoníku) – dovětek vyjádřený slovy „ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“ u přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku se vztahuje ke všem jeho alineám. Z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je přitom zřejmé, že uvedenému znaku odpovídá skutkové zjištění, podle kterého obviněný M. K. „… znesnadnil tak věřiteli … V. A. ... vymáhání jeho pohledávky …“. Jak totiž jednoznačně vyplývá z citovaného konstatování, obviněný svým činem ohrozil majetková práva jiného (tj. zde označeného věřitele) v podobě jeho pohledávky za obchodní společností MAPROTET, spol. s r. o., jejímž jménem obviněný jednal jako její jednatel. Přitom pro naplnění uvedeného znaku není rozhodující to, zda pohledávka mohla být reálně uspokojena či nikoli. Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku je totiž ohrožovacím deliktem, takže se nevyžaduje, aby zde došlo k úplnému zmaření určitého majetkového práva, ale k trestní odpovědnosti postačí, když věřitel jako nositel majetkového práva v podobě pohledávky měl výrazněji ztíženu možnost k jejímu vymáhání a uspokojení. Tomu pak odpovídá i takové jednání obviněného, jímž ztížil možnost zjištění stavu majetku obchodní společnosti, za kterou vystupoval jako její statutární orgán, pokud v rozporu se zákonem nevedl účetnictví, do něhož řádně nezahrnul tržby, zásoby materiálu, výrobků a dalšího zboží, nevedl skladovou evidenci zboží a neprováděl inventarizace veškerého majetku obchodní společnosti a jejích závazků (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, a ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009). Nejvyšší soud proto považuje námitku obviněného, kterou zpochybnil uvedený znak přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, za neopodstatněnou.
Obviněný M. K. také popřel naplnění subjektivní stránky přečinů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 a §254 odst. 2 alinea 3
tr. zákoníku, byť tuto námitku založil především na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nejvyšší soud k tomu obecně připomíná, že ke spáchání zmíněných přečinů se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§15 tr. zákoníku) a postačuje zde i nepřímý (eventuální) úmysl [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].
Podle názoru Nejvyššího soudu skutkové okolnosti zjištěné v posuzované trestní věci svědčí o zavinění obviněného M. K. ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak správně konstatoval soud prvního stupně (viz s. 7 odůvodnění jeho rozsudku). Zmíněná forma zavinění pak vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného obsaženého v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jak je totiž patrné z uvedeného popisu a z důkazů podrobně rozvedených v odůvodnění tohoto rozsudku, obviněný věděl, že může ohrozit majetkové zájmy jiné osoby (věřitele V. A.), přičemž pro případ, že takové ohrožení způsobí, byl s tím srozuměn.
Ostatně obviněný M. K. ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat jeho obecné tvrzení zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaných přečinů.
Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky přečinů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 a §254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného M. K. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeného v jeho odůvodnění, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě ohrožení zájmu státu na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo jejich kontrole a na pravdivosti zápisů v obchodním rejstříku, který zde nastal.
Uvedený závěr nemůže být zpochybněn ani tvrzením obviněného M. K., podle něhož účetnictví obchodní společnosti MAPROTET, spol. s r. o., zpracovával daňový poradce, takže obviněný nemůže nést trestní odpovědnost za zjištěná pochybení. V této souvislosti lze odkázat na již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009, podle něhož za situace, pokud pachatel jako statutární orgán obchodní společnosti neposkytuje potřebnou součinnost třetí osobě (např. účetnímu), s níž uzavřel smlouvu o vedení účetnictví (např. tím, že tomuto účetnímu včas nepředkládá všechny potřebné doklady a nevede předepsané evidence ve smyslu svých zákonných povinností), svědčí takové jednání o existenci zavinění přinejmenším ve formě úmyslu eventuálního (nepřímého) ve smyslu §4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 [od 1. 1. 2010 podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Přitom je bez významu okolnost, že pachatel sám fakticky nevede účetnictví obchodní společnosti, a za popsaného stavu je vyloučeno dovozovat zavinění i u osoby účetního, jestliže z hlediska svého postavení a bez odpovídající součinnosti pachatele nemohl ovlivnit dodání konkrétních účetních dokladů a ani se žádným způsobem neúčastnil na podnikání obchodní společnosti nebo na její činnosti. Tento právní závěr zcela dopadá i na nyní posuzovanou trestní věc
obviněného, který zde navíc opírá nedostatek svého úmyslného zavinění o částečné zpochybnění rozhodných skutkových zjištění a odlišné hodnocení provedených důkazů.
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud považuje námitku obviněného M. K., jejímž prostřednictvím popřel naplnění subjektivní stránky přečinů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 a §254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku, za nedůvodnou.
Pokud obviněný M. K. argumentoval zásadou subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byly posuzovány činy obviněného, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§12 odst. 2 tr. zákoníku). U obviněného ovšem nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu; ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jím spáchaných činů, resp. jaká jiná odpovědnost by u něj přicházela v úvahu. Naopak, povaha a rozsah jím porušených zákonných povinností a další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti činů obviněného, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu a trestněprávních důsledků s ní spojených. Proto nemohlo dojít ani k namítanému pochybení při použití zásady subsidiarity trestní represe.
Navíc, jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009).
V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však dovolání obviněného se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly založit dovolací důvod podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení
provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání zčásti jen opakoval námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 3. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y