ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.312.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 312/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 o dovolání, které podal obviněný A. L. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 To 247/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 105/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného A. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 1 T 105/2016, byl obviněný A. L. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dále v bodě 2) výroku o vině zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 3) výroku o vině zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku rovněž v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 14 T 206/2016, byl obviněnému uložen podle §198 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu uložený citovaným trestním příkazem, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud dále uložil obviněnému ochranné sexuologického léčení v ústavní formě.
2. Uvedené trestné činnosti pod bodem 1) výroku o vině se obviněný dopustil ve stručnosti tím, že nejméně od roku 2010 do 26. 5. 2015 ve společných bydlištích v B. n. Č., H. a R. soustavně vulgárně napadal svoji manželku poškozenou L. L., fyzicky ji napadal, vyhrožoval jí, v jednom případě po ní hodil nůž, zamezoval jí v přístupu k finančním prostředkům, přikazoval jí, kdy jejich společným dětem smí dávat najíst, nutil ji získávat finanční prostředky k zajištění jejich rodiny prostitucí, zadržoval její osobní doklady, zamykal ji v bytě a zamezoval jí ve společenském kontaktu, včetně styku s rodinou. Pod bodem 2) výroku o vině obviněný nejméně od roku 2011 do 26. 5. 2015 opět ve společných bydlištích v H. a R. opakovaně své nezletilé děti poškozené „AAAAA“*) a „BBBBB“*), bil, nadával jim, vyhrožoval jim nožem, a v jednom případě jim dal do úst horké špagety s tím, ať se udusí a poté, co je děti vyplivly, nařídil jim, ať je „sežerou“. Dále pak obviněný v létě 2014 v místě bydliště v R. v obývacím pokoji za přítomnosti obou dětí osahával na holém těle poškozenou nezletilou „CCCCC“*) a nakonec s ní měl anální styk. Skutku popsaného pod bodem 3) výroku o vině se obviněný dopouštěl v přesně nezjištěné době od listopadu 2012 do konce léta 2014 v místě svého bydliště v H., kde opakovaně líbal, osahával na prsou, nohou a přirození poškozenou nezletilou „CCCCC“*), dokonce ji jedenkrát probudil a vyzval ji, aby s ním šla do obývacího pokoje, kde s ní začal provádět orální styk, než je vyrušila manželka obviněného L. L. Dále v létě 2014 v R. se obviněný na zahradě v kurníku před poškozenou nezletilou „CCCCC“*) obnažil, tato seděla a on před ní stál se ztopořeným údem v úrovni jejího obličeje. Své chování obviněný rovněž opakoval na konci léta 2014, kdy za přítomnosti svých dvou dětí a manželky v obývacím pokoji osahával poškozenou nezletilou na těle a nakonec ji nejméně dvakrát přiměl k análnímu styku.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný A. L. odvoláním, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 To 247/2017, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Adama. Tento mimořádný opravný prostředek založil na dovolacích důvodech uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), j) tr. řádu.
5. Obviněný se nejprve vyjadřoval k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr
. řádu , přičemž zcela popřel svoji vinu za jednání uvedená v bodech 1) až 3) výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Své děti, ani manželku netýral, stejně tak se nedopustil zneužití dítěte mladšího 15 let, a tedy ani neohrozil jeho výchovu. Závěry soudů v otázce jeho viny, tak nemají podklad v provedeném dokazování, a navíc jsou slovy obviněného „v rozporu se zjištěním skutkového stavu, který byl navíc zjištěn nesprávně“ . Své tvrzení přitom opřel o konstatování Mgr. Václava Šnorka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, a MUDr. Želmíry Herrové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, zpráv OSPOD neprokazujících týrání či jiné špatné zacházení s dětmi a svědecké výpovědi M. S., Š. K., V. D. a H. K., podle nichž bylo v rodině obviněného vše v pořádku. I přestože obviněný přiznal, že se ve výpovědích svědků určité rozpory vyskytují, nejsou podle jeho názoru tak zásadního charakteru, aby z nich bylo možné dovodit účelovost. Naopak výskyt nepřesností je podle obviněného zapříčiněn jak délkou doby, po kterou měla být údajná trestná činnost obviněným páchána, tak i délkou trvání následného trestního řízení. Zcela bezdůvodně tak soud prvního stupně, resp. i soud odvolací tyto osoby svědčící ve prospěch obviněného označil za nevěrohodné. Naproti tomu soudy obou stupňů vyzdvihovaly svědky (zejména manželku obviněného poškozenou L. L. a jejich společné děti) vypovídající v jeho neprospěch, ačkoli i v jejich případě se vyskytovaly nepřesnosti ve výpovědích. Ve vztahu ke všem skutkům popsaným v bodech 1) až 3) výroku o vině dovolatel své jednání omlouval tím, že jeho soužití s manželkou poškozenou L. L. bylo vedeno způsobem typickým pro tzv. italskou domácnost. Upozornil přitom na výklad tohoto pojmu Nejvyšším soudem, že „italská domácnost je za hranicí morálky, ale není za hranicí trestní odpovědnosti, a jako takovou ji nelze trestněprávně postihnout“ . Obviněný je rovněž přesvědčen o smyšlenosti tvrzení jeho dvou dětí „AAAAA“*) a „BBBBB“*); tyto měly své výpovědi naučené, přičemž byly proti obviněnému navedeny svojí matkou. Obviněný rovněž upozornil na to, že ještě před vyhlášením odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně jej jeho manželka kontaktovala s tím, aby si děti vzal do péče. Pokud by tedy bylo pravdivé tvrzení o tom, že „AAAAA“*) a „BBBBB“*) dlouhodobě týral, považuje takový požadavek své manželky za nelogický, což doplnil tím, že „[p]ouze finanční (sociální) důvody, jak je konstatuje soud prvního stupně, nemohou v takovém případě obstáti, neboť mateřské pudy a případná láska k dětem jsou v tomto případě všemu nadřazené.“. Dovolatel rovněž zdůraznil, že odvolací soud (zcela bezdůvodně) nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování.
6. V druhé části svého mimořádného opravného prostředku se obviněný zaměřil na odůvodnění uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu , [byť zjevně písařskou chybou v nadpisu této části svého podání citoval písm. g) tohoto ustanovení]. Vyjádřil nesouhlas se závěry znaleckého zkoumání MUDr. Želmíry Herrové, která ani při své výpovědi v hlavním líčení u okresního soudu dne 1. 11. 2016 neobhájila závěry, k nimž v písemném vyhotovení znaleckého posudku dospěla. Podle přesvědčení obviněného nebyla totiž schopná odůvodnit navrhované uložení ochranného léčení obviněnému, přičemž kladl důraz na nesplnění podmínky nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě. Proto se dovolatel domnívá, že uložení tohoto typu a formy ochranného opatření je v přímém rozporu s Ústavou České republiky i Listinou základních práv a svobod.
7. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný A. L. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozhodnutí soudů obou stupňů, tak i všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a aby Okresnímu soudu v Českém Krumlově přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
8. Dovolání obviněného bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zástupci , který prostřednictvím JUDr. Lumíra Crhy, Ph.D., sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat a vyslovil souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Poté se zabýval konkrétními námitkami z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je možné úspěšně uplatnit v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že vytýkaná vada napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení hmotně právního ustanovení trestního zákoníku či jiné právní normy, kterou je nutné použít při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného z pohledu hmotně právních podmínek trestnosti činu. Totéž platí u jiné skutkové okolnosti, která by mohla být soudy nesprávně posouzena podle jiného ustanovení příslušné hmotně právní úpravy, než jaká na ni dopadala. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotně právní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku.
10. Jako druhý obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu, který je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. Trestní zákoník stanoví v §98 druhy ochranných opatření, mezi něž patří ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci a ochranná výchova. Konkrétní podmínky ukládání ochranného léčení upravuje ustanovení §99 tr. zákoníku, přičemž v odstavci prvním jde o obligatorní případy a v §99 odst. 2 tr. zákoníku jsou stanoveny podmínky pro fakultativní uložení tohoto druhu ochranného opatření.
b) K dovolání obviněného
1) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
11. Výhrady obviněného, jež uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu svým obsahem nesměřovaly proti hmotně právním vadám napadeného rozhodnutí, ale spočívaly v jeho nesouhlasu se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnodily provedené důkazy, zejména svědecké výpovědi poškozené L. L. a jejich společných dětí „AAAAA“*) a „BBBBB“*). Obviněný je toho názoru, že poškozená jejich děti proti obviněnému navedla a naučila děti přesný obsah jejich pozdějších výpovědí, na základě nichž (společně s tvrzením poškozené) poté soudy založily vinu obviněného. Nejvyšší soud uvádí, že takovéto výhrady nejenže nespadají pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod [srov. §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu]. Obviněný ve skutečnosti totiž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spatřuje v porušení procesních pravidel upravujících získávání a hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu). Založil tak svoji dovolací argumentaci na procesním, nikoliv hmotně právním základě. V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že procesní námitky lze vznášet v rámci jiných dovolacích důvodů, než které dovolatel uplatnil [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007]. Jejich použitelnost však v posuzované věci nepřipadá v úvahu, protože napadené rozhodnutí krajského soudu vytýkanými vadami zjevně netrpí.
12. Nad rámec dovolání je třeba doplnit, že v průběhu trestního řízení soudy prvního i druhého stupně obezřetně a pečlivě přistupovaly k hodnocení všech provedených důkazů – zejména výpovědí svědků, dále znaleckých posudků, e-mailové korespondence a dalších listin založených v trestním spise (tj. i lékařských zpráv, zpráv Městského úřadu Kaplice, aj.). Přestože lze považovat výpovědi poškozených manželky L. L. a dětí „AAAAA“*) a „BBBBB“*) za ty nejvýznamnější pro vyslovení viny dovolatele, je třeba přisvědčit soudům, že tvoří spolu s ostatními ve věci provedenými důkazy jednotu. Jde o ucelenou, logickou a ničím nenarušenou soustavu důkazů, které umožňují učinit nezpochybnitelný závěr o vině obviněného všemi skutky, jak jsou popsány v bodech 1) až 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud se ztotožnil s názorem soudů, podle něhož do určité míry stály proti sobě v podstatě dva okruhy důkazů, z nichž jedna část potvrzovala skutkový závěr o vině, druhá (menší) část pak vyzněla ve prospěch obviněného s tím, že v jeho chování svědci nespatřovali cokoli mimořádného či dokonce závadného, co by se vymykalo „běžnému“ způsobu manželského soužití, výchovy dětí a sexuálního jednání. Správně soudy označily za nevěrohodnou nejenom výpověď samotného obviněného, který svou obhajobu postupně upravoval s ohledem na to, jak svědci v průběhu trestního řízení vypovídali v jeho prospěch, ale neuvěřily ani svědkyni H. K. starší a poškozené nezletilé „CCCCC“*), jejichž popis událostí trpěl významnými rozpory zejména ve vztahu ke stadiím trestního stíhání. Shodně bylo třeba nahlížet na výpovědi svědkyň V. D. a V. D., které zcela popřely jednání obviněného a uváděly skutečnosti buď nemající oporu v žádném z ostatních důkazů, anebo se od nich naprosto odlišovaly. V případě zbývajících dvou svědků, a to M. S. a Š. K. okresní soud konstatoval, že se nemohou zcela objektivně vyjádřit k reálným poměrům v rodině obviněného, neboť ji navštěvovali pouze zřídkakdy, přičemž druhý ze jmenovaných svědků byl, dá se říci závislý na obviněném, což mohlo být důvodem pro jeho snahu víceméně opakovat obhajobu a tvrzení obviněného (viz str. 19 rozsudku soudu prvního stupně). Naproti tomu za věrohodné považovaly (správně) soudy výpovědi poškozených dětí a manželky dovolatele, které byly po celou dobu trestního řízení shodné a navíc se vzájemně podporovaly. Jak správně akcentoval soud prvního stupně, nelze přitom opomenout, že poškozená L. L. uvedla stejný popis událostí také v řízení o rozvod jejich manželství vedeném Okresním soudem v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 127/2015. Ve shodě s poškozenou a dětmi navíc vypovídali i svědci J. K., J. L. a nepřímo i svědkyně L. V. To vše podpořily i závěry Mgr. Václava Šnorka, znalce z odvětví zdravotnictví, oboru psychiatrie, specializace klinická psychologie, který vyšetřoval všechny osoby, které v této trestní věci mají postavení poškozených (viz č. l. 25 a násl. trestního spisu).
13. Ve vztahu ke zjištěným skutkům a ke způsobu hodnocení důkazů se také Nejvyšší soud ztotožnil s konstatováním odvolacího soudu, podle něhož soud prvního stupně „…zákonným způsobem provedl všechny dostupné důkazy a ty byly ve svém souhrnu ve smyslu požadavků §2 odst. 5 tr. řádu dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Provedené důkazy soud prvního stupně také náležitě v souladu s požadavky §2 odst. 6 tr. řádu hodnotil na základě vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutková zjištění napadeného rozsudku jsou správná a dostatečná a nejsou důvody k pochybnostem o nich.“ (srov. strana 4 usnesení odvolacího soudu). V právním posouzení viny obviněného rovněž nelze shledat žádné pochybení, neboť skutkové závěry vyplývající z obsahu dokazování byly podřazeny odpovídajícím ustanovením hmotně právních ustanovení trestního zákoníku.
14. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, není však zásadně předmětem dovolacího řízení. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.
15. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu otázkou správnosti právního posouzení skutku ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (z mnohých rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.; z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 432/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 907/2014).
16. Nejvyšší soud proto může uzavřít, že se soudy nižších stupňů věcí řádně zabývaly, zejména soud prvního stupně, provedl v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohl učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Své hodnotící úvahy soudy poté pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci obsahu jednotlivých důkazních prostředků a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazů. V tomto směru lze odkázat zejména na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (strany 14 až 20) i usnesení soudu druhého stupně (strany 4 až 5). Proti právní kvalifikaci takto zjištěných skutků a naplnění jednotlivých znaků trestných činů, které byly soudy nižších stupňů v jednání obviněného shledány, obviněný v dovolání nevznesl žádnou konkrétní námitku, kterou by se dovolací soud mohl zabývat a na jejím podkladě přezkoumat napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení. Jeho výhrady jsou založeny na odmítnutí vznesených obvinění a na prosazování vlastního náhledu na všechny události vzájemného soužití s poškozenou L. L. i jejich dětmi a rovněž s poškozenou „CCCCC“*).
17. Zcela nad rámec své přezkumné povinnosti dovolací soud uvádí, že obviněný svoji vinu a současně i věrohodnost poškozené L. L. zpochybňuje prostřednictvím opakovaného výroku, podle něhož není logický požadavek jeho bývalé manželky poškozené L. L., aby si vzal nezletilé děti „AAAAA“*) a „BBBBB“*) do své péče, i přestože se k nim měl chovat způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině. V této souvislosti se vyjadřoval již soud prvního stupně na straně 19 svého rozhodnutí, když zdůraznil, že poškozená, která je v současnosti na mateřské dovolené a má v péči celkem čtyři děti, patří k velmi slabým sociálním vrstvám, bylo by proto pro ni z existenciálního hlediska snazší, pokud by se starala o pouze dvě z nich. Nejvyšší soud se přiklonil k názoru vyslovenému okresním soudem, navíc je možné v této souvislosti poukázat opět na závěry znaleckého zkoumání této poškozené, která je mj. osobností upřednostňující základní potřeby a nekomplikovaný život. Dále též nelze přehlédnout zjištění znalce, podle něhož u poškozené lze vysledovat dřívější zkušenost s násilím a konflikty v mezilidských vztazích, což doprovází sociální zkušenosti a prostředí, v jakém vyrůstala a žila. Navíc je možné připustit, že poměrně vysoká míra tolerance poškozené k nestandardnímu až závadovému chování obviněného mohla též vyplývat z určité adaptace na jeho projevy po celou dobu jejich vzájemného soužití a na druhé straně z jejích sklonů k impulsivnímu jednání za účelem nalezení „jednoduchého řešení“ své finanční situace.
18. Je třeba odmítnout námitku dovolatele, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje především na stranu 5 napadeného usnesení krajského soudu, kde tento soud vysvětlil důvody, pro které zamítl návrhy obhajoby. Odvolací soud tak učinil, neboť neshledal potřebným provádět další výslechy navrhovaných svědků. Jen stěží by totiž mohly zvrátit do té doby učiněná skutková zjištění, která žalovaná jednání obviněného dostatečně objasnila a usvědčovala jej z trestné činnosti. Takový postup je zcela v souladu s požadavkem zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu) a rovněž s principem nezávislosti soudů vyplývajícím z článku 82 Ústavy České republiky (ústavního zákona č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Tato zásada ukládá soudům, aby samy zvažovaly, zda v určitém stadiu trestního řízení je potřeba doplnit dokazování, nebo zda je možné rozhodnout na podkladě důkazů již ve věci opatřených a provedených. V takových případech nejde o porušení pravidel spravedlivého procesu opomenutím důkazů, ale pouze o výraz práva obhajoby i obžaloby, event. jiných účastníků soudního řízení, činit procesní návrhy včetně doplnění dokazování. Tomuto oprávnění však na druhé straně neodpovídá povinnost soudů stranám vyhovět, nýbrž s ohledem na již zmíněnou zásadu nezávislosti a nestrannosti soudní moci postačí vyložit, z jakých důvodů soud navržené důkazy považoval za nadbytečné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 76/10).
2) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu
19. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný A. L. namítl, že mu bylo uloženo, aby se podrobil v souladu s ustanovením §99 odst. 2 písm. a) sexuologickému ochrannému léčení v léčebném ústavu, ačkoli pro takovou trestněprávní sankci v jeho případě neexistoval důvod. Je totiž přesvědčen o tom, že znalkyně MUDr. Herrová při své výpovědi před soudem „neobhájila své závěry.., nebyla je schopna vysvětlil, jediný důvod ochranného léčení shledala v tom, že obviněný má narušenou schopnost namlouvání“. Dále poukázal na stručné odůvodnění příslušné části rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud pak k jeho shodné námitce konstatoval „jedinou větu“.
20. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině k institutu ochranného léčení poznamenává, že představuje právní následek trestného činu (příp. činu jinak trestného), jehož smyslem je poskytovat ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním do ústavní péče, pokud nepostačuje pravidelné poskytování ambulantní léčby ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života. Podmínky fakultativního ukládání ochranného léčení jsou přitom upraveny v ustanovení §99 odst. 2 tr. zákoníku. Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku může soud uložit ochranné léčení tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Duševní poruchou se přitom podle §123 tr. zákoníku rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. Posledně zmíněnými ˗ jinou těžkou duševní nebo sexuální odchylkou ˗ se rozumí především nejrůznější druhy neuróz, sexuální deviace a další druhy závislostí psychické povahy. Druhá ze zákonných podmínek pro uložení léčení, nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě, je přitom splněna, je-li vysoce pravděpodobné, že osoba pod vlivem duševní poruchy spáchá znovu útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1157 až 1162, 1332).
21. V dané věci byl za účelem objasnění otázky, zda obviněný A. L. trpěl v době páchání trestné činnosti duševní poruchou ve smyslu §123 tr. zákoníku a současně byl, resp. je jeho pobyt na svobodě nebezpečný pro společnost, vypracován znalecký posudek MUDr. Želmírou Herrovou, znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie. Obviněný byl za tímto účelem vyšetřován psychiatricky, sexuologicky a falopletyzmograficky. Znalkyně konstatovala, že v rozhodné době byla u obviněného diagnostikována nejenom tzv. neúplná sexualita (pod starším názvem psychosexuální infantilismus) ˗ při níž nejsou zcela vyvinuty vlohy pro namlouvání, a proto se objektem sexuálního zájmu pachatele mohou stát též nezletilá děvčata. Obviněný tak reaguje sexuálně i na nedospělé objekty, neboť zjištěná porucha u něho vyvolá reakci na jakýkoli genitál včetně dětského. Vzhledem k tomu, že jde o neúplnou sexualitu, mohou se do jeho behaviorálních projevů při usilování o genitál ženy dostat i prvky agresivního chování ˗ ale také disociální psychopatie, škodlivé zneužívání alkoholu a prostá opilost. Zdůraznila přitom, že jeho ovládací schopnosti v případech sexuálně motivovaných trestných činů [popsaných v bodech 2) a 3) výroku o vině], pro jejichž spáchání byl obviněný stíhán, byly sníženy podstatně, přičemž rozpoznávací byly ve všech případech zcela zachovány (viz č. l. 63 až 64 trestního spisu).
22. Výsledky svého zkoumání jmenovaná znalkyně následně podpořila v rámci výpovědi u hlavního líčení konaného dne 1. 11. 2016 u Okresního soudu v Českém Krumlově. Znalkyně setrvala na svých závěrech písemně vyhotoveného znaleckého posudku, dále se k nim vyjadřovala podrobněji a reagovala na dotazy soudu i procesních stran. Ve vztahu k sexuální poruše zjištěné u obviněného doplnila, že neúplná sexualita je deviace spočívající v poruše sexuality ˗ poruše sexuálního motivačního systému ˗ kdy je taková osoba (zpravidla mužského pohlaví) motivována jakýmkoli genitálem, tedy i dětským. Osoba jednající pod vlivem této deviace tedy nemá vlohy pro namlouvání, naopak jejím výlučným zájmem je souložit, tj. bez ohledu na věk objektu (srov. č. l. 325 trestního spisu). Nejvyšší soud shodně jako soudy nižších stupňů neshledal žádný důvod ke zpochybnění odborných závěrů této znalkyně, které jsou v souladu též s tzv. Mezinárodní klasifikací nemocí a přidružených zdravotních problémů, 10. revize (dále jen „MKN“). Sexuální deviace jsou podle kapitoly V. podkapitoly F65 bodu 9) MKN považovány za poruchy duševní a poruchy chování. Zařazení neúplné sexuality, resp. psychosexuálního infantilismu do kategorie sexuálních deviací, tj. duševních poruch podle §123 tr. zákoníku je podporováno i odbornou lékařskou literaturou, podle níž jsou sexuální deviace dále členěny do tří kategorií A až C, přičemž pro kategorii C je typická chybějící část sexuálně motivačního systému, jinými slovy tzv. neúplná sexualita (srov. KOLÁŘSKÝ, Aleš. Jak porozumět sexuálním deviacím. Teoretická východiska sexodiagnostiky - cesta k tvorbě náhledu a k realizaci sexuality v mezích zákona. 1. vydání. Praha: Galén, 2008, s. 48 až 49, 61). Nejvyšší soud se tudíž ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, které správně právně kvalifikovaly sexuální deviaci ˗ neúplnou sexualitu, jako duševní poruchu podle §123 tr. zákoníku, neboť je v souladu nejen s názorem znalkyně, jež obviněného vyšetřovala, ale odpovídá i jasným názorům odborné literatury. Obviněný víceméně „vytrhl“ z kontextu vyjádření znalkyně o jeho „narušené schopnosti namlouvání“, kterou se pouze snažila přiblížit a vysvětlit jeden z důsledku zjištěné sexuální poruchy nazývané „neúplná sexualita“. V tomto smyslu je tudíž jeho námitka zcela nedůvodná.
23. Jedná-li se o naplnění druhé podmínky možného uložení ochranného léčení obviněnému podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy zda je jeho pobyt na svobodě nebezpečný, Nejvyšší soud poukazuje zejména na závěry znaleckého zkoumání MUDr. Želmíry Herrové. K otázce týkající se nebezpečnosti obviněného A. L. na svobodě v důsledku zjištěné sexuální poruchy, znalkyně uvedla, že u něho trvá hrozba pokračování v trestné činnosti vyvolané sexuální deviací, citováno: „…by se opět mohl zajímat o nezletilé jako objekty sexuálního zájmu.“ (srov. č. l. 64 trestního spisu). Takové riziko je podle přesvědčení dovolacího soudu natolik závažné, že o nebezpečnosti chování obviněného na svobodě nelze pochybovat. Jak odůvodnila MUDr. Želmíra Herrová, v jeho případě se navíc jevila účelnou výhradně léčba ústavní, nikoli ambulantního charakteru, prostřednictvím níž nelze dosáhnout cíle terapie, kterou obviněný potřebuje. Je pro něj totiž nezbytné, aby pochopil, jakým způsobem funguje sexuálně motivační systém v rovině konvenční sexuality a v budoucnu se nedopouštěl páchání podobných sexuálně motivovaných trestných činů (viz č. l. 324 až 327 trestního spisu). Takového cíle by však nebylo možné dosáhnout během krátkých (z dlouhodobého hlediska nesystematických) návštěv v odborné ambulanci, navíc dovolací soud zdůrazňuje osobní postoj obviněného, který v podstatě odmítá připustit jakékoli závadné jednání, natož existenci zjištěné poruchy. Pouze ústavní léčení sexuologické tak může zamezit obviněnému pro futuro v tom, aby byl jeho pobyt na svobodě pro společnost nebezpečný. S přijetím těchto odborných názorů znalkyně v rámci úvah o naplnění obou podmínek v §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tak nelze pochybovat o správnosti uložení této trestněprávní sankce dovolateli, jak učinil obviněný v dovolání.
24. Vzhledem k tomu, že ústavní léčení je vždy spojeno s podstatným omezením osobní svobody léčeného a je radikálním zásahem do způsobu jeho života, musí soud při ukládání této formy ochranného léčení zvažovat jak povahu nemoci a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost trestné činnosti a nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákoníkem. Vzhledem k tomu, že byly splněny obě podmínky pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy že pachatel trestnou činnost spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a současně je jeho pobyt na svobodě nebezpečný, mohl soud prvního stupně v dané věci uložit obviněnému toto ochranné opatření. Nejvyšší soud je přesvědčen o tom, že okresní soud odůvodnění použití této trestněprávní sankce obviněnému učinil způsobem minimálním, nicméně vyjádřil odborný podklad pro nutnost uložit tento druh ochranného opatření. Přitom stručně odkazoval na závěry znaleckého zkoumání MUDr. Želmíry Herrové a kladl důraz na obě citované zákonné podmínky ustanovení §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jež byly naplněny. Nad rámec již doplněných údajů o zařazení sexuální poruchy obviněného do příslušné mezinárodní klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů lze ještě doplnit, že s ohledem na charakter trestné činnosti, při jejímž páchání byl obviněný ovlivněn zjištěnou poruchou (viz body 2 a 3 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), je rovněž zřejmé, že v daném případě soudy rozhodovaly s respektem k zásadě přiměřenosti, jak vyplývá z ustanovení §96 tr. zákoníku. Oba skutky kvalifikované jednak jako dva zločiny [§198 odst. 1, 2 písm. c) d) a §187 odst. 1 tr. zákoníku) spáchané v jednočinném souběhu se dvěma přečiny ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a druhý dokonce podle přísnější trestní sazby uvedené v odstavci 3 písm. b)] rozhodně nelze považovat za bagatelní trestné činy, jsou zařazeny jednak v hlavě III mezi trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a jednak v hlavě IV mezi trestné činy proti rodině a dětem. Zákonodárce jim tudíž považoval za nutné poskytnout vyšší ochranu než např. trestné činnosti proti majetku či trestné činy obecně nebezpečné. Povaha a závažnost obviněným spáchaných skutků a nebezpečí, které od obviněného v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i rysy jeho osobnosti, proto odpovídají i kritériím přiměřenosti vyjádřeným v §96 tr. zákoníku. Obviněný v podstatě využil dlouhodobé přítomnosti nezletilé poškozené v jejich společném bydlišti, opakovaně se vůči ní dopouštěl sexuálně motivovaného a trestním zákonem sankcionovaného jednání, činil tak i v přítomnosti svých dětí poměrně nízkého věku, čímž je vystavil nebezpečí závadného vývoje v jejich rodinných či sociálních vztazích. Zjištěná porucha sexuality u něho navíc skutečně vyvolává poměrně reálné nebezpečí opakovat takové závadné chování, proto je na něho nutné působit prostřednictvím individuální a speciální prevence za účelem ochrany zájmů společnosti. Za těchto okolností tak, i přes poměrně stručné zdůvodnění soudy nižších stupňů, bylo nutné považovat uložení ochranného léčení obviněného za zákonné a jeho výhrady uplatněné v dovolání za neopodstatněné.
25. Závěrem Nejvyšší soud může shrnout, že výsledky provedeného dokazování v rámci tohoto trestního stíhání vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny skutkové okolnosti nezbytné pro naplnění všech zákonných znaků skutkových podstat stíhaných trestných činů. Soudy ve věci rozhodující tak měly dostatečný podklad pro závěr o vině obviněného A. L. bez důvodných pochybností, přičemž procesní postup okresního soudu, a to jak ve vztahu k množství a kvalitě důkazních prostředků, tak i při hodnocení výsledků dokazování, odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Obviněný byl tudíž správně uznán vinným tím, že jednak po delší dobu v místech bydliště týral jak svoji bývalou manželku L. L., tak i jejich společné děti „AAAAA“*) a „BBBBB“*), přičemž ohrozil mravní a citový vývoj nejenom těchto dětí, ale i poškozené „CCCCC“*) tím, že je sváděl k nemravnému životu, dále pak tím, že úmyslně po delší dobu tuto poškozenou opětovně sváděl k nemravnému životu a ohrozil tak její citový a mravní vývoj, přičemž ji jiným způsobem pohlavně zneužil, když ji opakovaně přiměl k análnímu styku, ačkoli znal její věk pod 15 let. Současně dovolací soud může konstatovat, že nebylo zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces garantovaného v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, resp. v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
IV. Závěrečné shrnutí
26. Nejvyšší soud tedy proto odmítl dovolání obviněného A. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, a to výlučně ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu. Jak již bylo uvedeno v předešlé části tohoto usnesení, jeho námitky podřazené důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu takový důvod obsahově nenaplňovaly. Obviněný totiž nevytýkal žádnou vadu hmotně právního posouzení skutků, za něž byl odsouzen, ale domáhal se jiného způsobu hodnocení provedeného dokazování s odlišným výsledkem skutkových zjištění, než jaké se staly podkladem odsuzujícího výroku o vině. Potud je nutné dovolání považovat za podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. řádu. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu výlučně na podkladě obsahu trestního spisu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.