ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.46.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 46/2017-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného L. F. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 67 To 127/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 7 T 10/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2016, sp. zn. 7 T 10/2014, byl obviněný L. F. podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 7 VZV 14/2013, podané pro níže uvedený skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 a §256 odst. 2 písm. b), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“).
2. Uvedenou obžalobou bylo obviněnému kladeno za vinu, že (zjednodušeně uvedeno) přesně nezjištěného dne, nejpozději však dne 22. 5. 2009, dal pokyn svědkyni D. F. (dříve P.), aby u Městského soudu v Praze přihlásila do insolvenčního řízení jako jednatelka a společnice obchodní společnosti C.T.E. Broadcast, s. r. o., IČ: 26690977, se sídlem Praha 1, Národní č. 38/36 (dále jen „C.T.E. Broadcast“), fiktivní pohledávku ve výši 45 165 321 Kč ohledně majetku dlužníka a již odsouzeného P. S., bývalého zakladatele a majoritního akcionáře zkrachovalé obchodní společnosti H-SYSTEM, a. s., nyní v konkurzu, IČ: 60192291, se sídlem Praha 5 – Smíchov, Ostrovského č. 253/3 (dále jen „H-SYSTEM“). Svědkyně D. F. (dříve P.) tak měla učinit bez znalosti rozhodných skutkových okolností o protiprávnosti takového jednání a přihlásit zmíněnou pohledávku dne 22. 5. 2009 do insolvenčního řízení, ačkoliv obviněný L. F. měl vědět, že přihlášená pohledávka je fiktivní, že pro plnění neexistuje právní důvod, a tímto jednáním měl v úmyslu zčásti zmařit uspokojení věřitelů dlužníka – úpadce P. S. Celková výše pohledávek, které přihlásili do insolvenčního řízení věřitelé vyjmenovaní v popisu skutku, činila částku 57 819 288 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 67 To 127/2016, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné .
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
4. Nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) podal dne 23. 11. 2016 proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze v neprospěch obviněného L. F. dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. Nejvyšší státní zástupce nejdříve podrobně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, přičemž většina jeho námitek proti zprošťujícímu rozhodnutí se týká zejména napadeného usnesení odvolacího soudu, které považuje za nesprávné, neboť soudy nevycházely z popisu skutku, který byl v obžalobě státního zástupce formulován zcela odlišně a z něhož vyplývaly podstatné skutečnosti a okolnosti mající vliv na posouzení trestnosti jednání obviněného. Podle názoru nejvyššího státního zástupce jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, neboť jsou zatížena vadou nesprávného právního posouzení skutku, která je ve vztahu k části rozhodných skutkových zjištění poznamenána údajným extrémním nesouladem s výsledky provedeného dokazování, a v této souvislosti zároveň poukázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nejvyšší státní zástupce zaměřil své výhrady k důkazním prostředkům a ke způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily důkazy, zejména k tomu, že nevyvodily z pořízených důkazů odpovídající závěry a v důsledku toho nesprávně posoudily jednání obviněného. Podle dovolatele soudy nesprávně hodnotily výpověď svědka V. B. st. a náležitě se nevypořádaly s jejím obsahem, ačkoli svědek jasně popsal plán vyvedení pozemků v objektu R. z majetku již odsouzeného P. S. Nejvyšší státní zástupce v tom spatřuje dlouhodobou snahu odsouzeného P. S. odprodat jím ovládnutou pohledávku zájemci, který ji poté uplatní u soudu. Obchodní společnost C.T.E. Broadcast jako zástavní věřitel přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 45 000 000 Kč, která zahrnovala i částku zaplacenou obviněným L. F. v dražbě za pozemky v objektu R. Jak dále nejvyšší státní zástupce zdůraznil, obviněnému šlo o získání ekonomické výhody, protože nabyl nemovitosti do vlastnictví za cenu výrazně nižší a jeho investice ve výši 29 000 000 Kč v podobě kupní ceny se mu měla v insolvenčním řízením vrátit a zhodnotit o více než 85 %. Tento lukrativní zisk měl navazovat na jednání odsouzeného P. S., který k němu předtím přispěl sérií sukcesí původní pohledávky poté, co uznal na základě dvou notářských zápisů závazek vzniklý v roce 1991 z úvěru čerpaného u Komerční banky, a. s. Odsouzený P. S. podle nejvyššího státního zástupce účelově svolil k vykonatelnosti těchto zápisů pro případ, že by se dostal do prodlení s úhradou dluhu. Tím došlo k účelovým dispozicím s předmětnou pohledávkou a odsouzený P. S. se spolu s obviněným L. F. dohodli na faktickém vyvedení majetku odsouzeného P. S. a poškození jeho věřitelů.
6. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že se obviněný nedopustil pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 a §256 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákona, protože nebylo jednoznačně určeno, zda pohledávka obchodní společnosti C.T.E. Broadcast uplatněná v insolvenčním řízení byla po právu. Soudy nižších stupňů přitom odkázaly na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2109/2012, v němž Nejvyšší soud upozornil na to, že účinnost smlouvy o převzetí dluhu ze dne 2. 5. 1995, uzavřené mezi odsouzeným P. S. a obchodní společností S.O.K., akciová společnost, byla vázána na splnění dohodnutých odkládacích podmínek. Šlo o dobře vymyšlený plán, protože obchodní společnost INTERMADERA, s. r. o., nyní v likvidaci, na kterou přešel dluh z Komerční banky, a. s., byla jednou z obchodních společností jím v roce 1998 účelově založených a ovládaných. Obviněnému L. F. a odsouzenému P. S. se v roce 2005 nepodařilo realizovat jejich záměr, a to díky zásahu insolvenčního správce, a proto obviněný L. F. přihlásil v roce 2009 tuto pohledávku přímo do insolvenčního řízení vůči odsouzenému P. S. Právě ekonomický smysl celé operace podle nejvyššího státního zástupce dokazoval skutečnost, že obchodní společnost C.T.E. Broadcast ovládal obviněný L. F. V odsouzeném P. S. spatřuje nejvyšší státní zástupce hlavního pachatele trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zákona a v obviněném L. F. pomocníka ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona.
7. Nejvyšší státní zástupce proto uzavřel, že v dané věci soudy nižších stupňů dospěly na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým závěrům, protože posuzovaným skutkem došlo k naplnění všech znaků trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. b) tr. zákona. Jak totiž vyplynulo z výpovědi svědka V. B. st., ve skutečnosti došlo ke zcizení majetku ovládaného odsouzeným P. S., na čemž se zmíněný svědek nechtěl podílet, a proto angažoval obviněného L. F. Podle názoru nejvyššího státního zástupce je napadené rozhodnutí zatíženo vadou tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, takže uvedené vady založily dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Odvolací soud je neodstranil, neboť hodnotil některé provedené důkazy izolovaně a bez ohledu na ostatní důkazy. V tom nejvyšší státní zástupce shledal porušení zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu.
8. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za splnění podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
9. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k vyjádření obviněnému, který tak učinil prostřednictvím svého obhájce. Obviněný považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná. Dovolání nejvyššího státního zástupce vytýká především nesprávnost skutkových zjištění, která mají být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Tuto námitku však obviněný odmítl a odkázal na správné závěry soudů nižších stupňů, které se náležitě vypořádaly s důkazy, řádně je hodnotily a konstatovaly, že neexistují jednoznačné důkazy svědčící o jeho vině. Údajná zjištění vyplývající z vyjádření svědka P. Č. tvrzená dovolatelem nemají oporu v provedených důkazech, protože zmíněný svědek odmítl vypovídat u hlavního líčení a jiná jeho procesně použitelná výpověď není obsažena v trestním spise. Výpověď svědka V. B. st. podle obviněného nebyla učiněna v souladu se základními zásadami trestního řízení, protože nešlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon a výslech svědka nebyl proveden za účasti soudce, a proto je jeho výpověď nepoužitelná pro posouzení viny.
10. Obviněný vytkl nejvyššímu státnímu zástupci, že jeho dovolání se týká především skutečností, jež nebyly předmětem dokazování před soudem, zejména skutku pod bodem I. obžaloby, který byl vyloučen ze společného řízení k samostatnému projednání a nebyl nerozlučně spjat se skutkem pod bodem II. obžaloby. Dovolání vycházelo z názoru, podle něhož pohledávka nebyla po právu, byla fiktivní, a bagatelizovalo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 21/2012. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že právní posouzení odvolacího soudu bylo neúplné (a tudíž i nesprávné), a zpochybnil, že šlo o fiktivní pohledávku. Obviněný se zcela ztotožnil s názorem soudů nižších stupňů, podle něhož neměl co do činění s uplatněním předmětné pohledávky, a nebylo-li prokázáno, že přihlášená pohledávka byla fiktivní, nemohlo dojít k poškozování věřitele. Obviněný odmítl i tvrzení nejvyššího státního zástupce o předem dohodnuté a zinscenované dražbě v roce 2005, protože tato dražba byla povolena soudem. Podle názoru obviněného dovolání nejvyššího státního zástupce nemá oporu v provedených důkazech, proto navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
12. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných norem hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
13. D ovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách zaměřených proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod .
b) K námitkám nejvyššího státního zástupce
14. V první řadě je třeba uvést, že námitky, které uplatnil nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, jsou prakticky výhradně procesního charakteru a jako takové s ohledem na hmotně právní povahu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu neodpovídají. Dovolatel totiž brojil především proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily důkazy provedené ve věci, a proti tomu, jaké skutkové závěry na jejich základě učinily. To platí rovněž o tvrzení nejvyššího státního zástupce, v němž poukazoval na existenci údajného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, resp. na základě kterých dospěly k závěru, podle něhož nebylo spolehlivě a bez důvodných pochybností prokázáno, že se stal skutek, pro který byla podána obžaloba [§226 písm. a) tr. řádu] .
15. Dovolání nejvyššího státního zástupce napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí dovolatel spatřuje výlučně v nesprávném zjištění skutkového stavu, k němuž soudy dospěly tvrzeným nesprávným způsobem hodnocení opatřených a provedených důkazů, zejména výpovědi svědka V. B. st. Jak již bylo shora rozvedeno, Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která není oprávněn přezkoumávat v řízení o dovolání. Nejvyšší státní zástupce se ovšem svými námitkami domáhá právě takového nepřípustného postupu Nejvyššího soudu, a to s užitím argumentace o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. K tomu je však třeba zdůraznit, že svoji argumentaci o přípustnosti takových námitek a jejich podřaditelnosti pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel opírá o judikaturu Ústavního soudu vyvinutou na základě ústavních stížností obviněných namítajících porušení základního lidského práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. I když nelze zpochybnit argument nejvyššího státního zástupce o rovnosti stran, přece jen veřejný žalobce nemůže v trestní věci k tíži obviněného jako slabší procesní strany uplatňovat pravidla stanovená na její ochranu, která vyplývají z uvedených právních předpisů chránících základní lidská práva a svobody (viz shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, nebo usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017).
16. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, protože takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani zásadně neprovádí dokazování v dovolacím řízení (§265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem (a nikoli výklad extenzivní, jehož se nejvyšší státní zástupce domáhá).
17. Provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno některými tradičními a důležitými zásadami zaručujícími spravedlivý proces, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy proto může zásadně jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek náležitě vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou), jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a umožnit vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 178 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Bylo proto na státním zástupci jako veřejném žalobci, aby předložil takové důkazy, kterými by jím žalovaný skutek prokázal spolehlivě, bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí.
18. Nadto je namístě uvést, že prakticky všechny námitky, které uplatnil nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, byly obsahem odvolání státního zástupce a odvolací soud se s nimi důsledně vypořádal. Přitom dovolání, v němž dovolatel opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
19. Z výše uvedených důvodů proto dovolání nejvyššího státního zástupce neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům ani žádnému jinému důvodu dovolání, a proto je na místě jej odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
20. Nad rámec výše uvedeného pak Nejvyšší soud nesouhlasí ani s argumentací, že by snad došlo k dezinterpretaci provedených důkazů a že by mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy byl rozpor, natož rozpor extrémní. Naopak, jak vyplývá z rozhodnutí soudů nižších stupňů a nakonec i z vyjádření obviněného k podanému dovolání, je zřejmé, že verze uvedená v obžalobě nebyla prokázána jednoznačně a bez důvodných pochybností, když naopak dokonce větší penzum důkazů svědčí ve prospěch verze obviněného. Nejde o žádný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, a tím spíše o rozpor extrémní, jestliže se soud prvního stupně, který prováděl dokazování a jediný tak může hodnotit provedené důkazy, přiklonil k jedné z více možných alternativ skutkového děje a svůj postup přesvědčivě zdůvodnil. Soudy jsou dokonce povinny postupovat v souladu se zásadou presumpce neviny a musí se přiklonit k verzi příznivější pro obviněného, pokud verze prosazovaná obžalobou nebyla prokázána bez důvodných pochybností (viz §2 odst. 5 tr. řádu). Soudy nižších stupňů se přitom touto věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit rozhodné skutkové závěry. Oba soudy shodně dospěly k závěru, podle něhož tvrzení státního zástupce, že to byl obviněný, kdo se dopustil žalovaného skutku, nelze žádným z provedených důkazů zcela spolehlivě potvrdit. Navíc, za daného stavu dokazování nebylo jisté ani to, že uplatnění pohledávky nebylo po právu, a to i s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2109/2012. Soudy nižších stupňů také pečlivě vyložily vlastní hodnotící úvahy v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování a při hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů ani k deformaci jejich obsahu. Závěr o zproštění obviněného obžaloby tak vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazů. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (především s. 11 až 14), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů akceptoval i odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí (s. 6 až 8). Na tyto závěry lze v plném rozsahu odkázat.
V. Závěrečné shrnutí
21. Dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu tak byly uplatněny jen formálně, protože ve skutečnosti dovolací námitky nejvyššího státního zástupce neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, neboť směřují výlučně proti hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, ale nevytýkají nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
22. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 18. 10. 2017
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.