ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.533.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 533/2018-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném v Brně dne 18. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. Š. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 6 To 89/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 3/2016, takto:
Podle §20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněného R. Š. postupuje velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 81 T 3/2016, byl obviněný R. Š. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Obviněnému byl současně podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 2 500 Kč, celkem tedy ve výši 500 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Obviněnému byl rovněž podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí konkrétně specifikovaných ve výrokové části tohoto rozsudku krajského soudu a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu sedmi roků. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody obchodní společnosti L., se sídlem XY (do 19. 7. 2016 se sídlem XY) IČ: XY, ve výši 3 313 570,30 Kč, se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla tato poškozená obchodní společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. řádu.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil ve stručnosti tím, že v období od 21. 7. 2013 do 25. 6. 2014 připravil sám, anebo za pomoci jiné osoby smlouvu o převodu obchodního podílu datovanou ke dni 30. 12. 2013 (dále jen „smlouva“ nebo též „smlouva o převodu obchodního podílu“), podle které měl O. M., nar. XY, v rozhodné době jediný společník poškozené obchodní společnosti L. (dále též L.), převést svůj 100 % obchodní podíl včetně všech práv a povinností na obchodní společnost R., se sídlem XY (dále jen „R.“, nebo „obchodní společnost R.“). Obviněný tak učinil přesto, že O. M. nechtěl převést svůj obchodní podíl na jinou osobu, přičemž nedošlo k úhradě kupní ceny sjednané podle smlouvy na částku 144 540 599 Kč. Předmětnou smlouvu o převodu obchodního podílu obviněný sám, případně prostřednictvím jiné osoby opatřil podpisy O. M., které získal naskenováním jeho vlastnoručních podpisů připojených k dokumentům, jimiž obviněný z předešlých obchodních vztahů disponoval. Takto získané podpisy poté obviněný v podobě obrázků vložil do těla smlouvy o převodu obchodního podílu, konkrétně na místa určená jednak pro podpis převodce a jednak pro jednatele L. Obviněný poté v kanceláři advokátky JUDr. Leony Grumlíkové v XY, zajistil úřední ověření všech podpisů připojených k této smlouvě včetně svého vlastního podpisu, neboť vystupoval jako zástupce kupujícího, obchodní společnosti R., následně dne 25. 6. 2014 z takto ověřené smlouvy nechal v notářské kanceláři JUDr. Marie Matouškové v XY pořídit ověřený opis za účelem znemožnit prokázání nepravosti podpisu O. M., a nakonec dne 26. 6. 2014 na základě takto zfalšované smlouvy učinil jménem R. (coby jediného společníka poškozené L.) rozhodnutí, jehož prostřednictvím odvolal tehdejšího jednatele L., O. M. a v celém rozsahu prokuru vykonávanou L. B. Novým jednatelem obviněný učinil po vzájemné dohodě M. M. a ještě téhož dne, tj. 26. 6. 2014 obviněný podal návrh na zápis uvedených změn do obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci, přičemž rozhodnutím tohoto soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. C 7320-RD12/KSOS, Fj 42168/2014, byly takto navržené změny do obchodního rejstříku skutečně zapsány.
Ihned po nabytí právní moci rozhodnutí rejstříkového soudu, tj. od 1. 7. 2014, obviněný začal činit kroky za účelem získání neomezeného přístupu k majetku poškozené L., s úmyslem obohatit ať už obchodní společnost R., sebe, případně další osoby. Vystupoval přitom jako zástupce nového vlastníka obchodního podílu L., disponující generální plnou mocí udělenou jejím jednatelem M. M., a to vůči níže specifikovaným osobám, resp. obchodním společnostem a bankám, ačkoli věděl, že ve skutečnosti nedošlo ani k převodu obchodního podílu L., ani ke změně v osobě jejího jediného jednatele.
Poté, co se obviněný společně s dalšími osobami dne 3. 7. 2014 dostavil do sídla poškozené L., kde předložil v té době aktuální výpis z obchodního rejstříku, vyzval O. M. k odchodu, čemuž předcházelo dlouhodobé vyvíjení a stupňování tlaku na O. M., jehož cílem bylo získat od něj samotného, nebo jeho prostřednictvím od L., co nejvíce finančních prostředků. Za tímto účelem minimálně od 25. 1. 2012 nechával poškozenému z pozice zástupce obchodní společnosti B., s níž poškozená L., uzavřela smlouvu o podnájmu části pozemku a stavby, podepisovat právní dokumenty ve prospěch obchodních společností, které obviněný v tu dobu fakticky ovládal, pro případ, že by O. M. nebyl ochoten v budoucnu poskytovat další peníze. Tímto způsobem si obviněný vytvořil podklady pro pozdější vymáhání fiktivně vykonstruovaných pohledávek za O. M., resp. L. V polovině roku 2013 obviněný na základě smlouvy o podnájmu části pozemku a stavby nepravdivě vytvořil pohledávku za L., ve výši 197 540 590 Kč, kterou následně vymáhal prostřednictvím obchodní společnosti CHECH DEVEL, s. r. o.
Dne 3. 7. 2014 došlo k „předání“ L., obviněnému, neboť po poradě s advokátem O. M. vyhověl výzvě obviněného v důsledku provedených změn v obchodním rejstříku. K datu 26. 6. 2014 činila hodnota 100 % obchodního podílu L., celkem 373 437 788,17 Kč.
Volnému nakládání s obchodním podílem a majetkem obchodní společnosti L., bylo obviněnému zabráněno až 9. 7. 2014 poté, co Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci vydal předběžná opatření, kterými jednak uložil povinnost R. zdržet se jakýchkoliv dispozic s obchodním podílem L., a současně uložil povinnost M. M. zdržet se výkonu funkce jednatele.
Ačkoli se obviněný o těchto předběžných opatřeních dozvěděl nejpozději dne 10. 7. 2014, prováděl další dispozice s majetkem L., a snažil se jej využít tím, že se nejprve dne 2. 7. 2014 společně s M. M. dostavil do České spořitelny, a. s., u níž byly vedeny hlavní bankovní účty L., na podkladě předloženého tehdy aktuálního výpisu z obchodního rejstříku L., požadoval zrušení přístupových oprávnění k bankovním účtům této obchodní společnosti a zřízení nových jak pro sebe, tak i pro M. M. Ačkoli byla dispoziční práva k bankovním účtům těmto osobám ke dni 8. 7. 2014 zřízena, ke vzniku škody nedošlo díky znalosti osoby O. M. samotnými zaměstnanci banky, díky jejichž obezřetnosti Česká spořitelna, a. s., pozastavila možnost dalšího čerpání kontokorentních úvěrů, čímž fakticky znemožnila další nakládání s těmito bankovními účty.
Dále dne 3. 7. 2014 obviněný založil u Fio Banky, a. s., nový bankovní účet pro L., k němuž nechal zřídit dispoziční oprávnění pro sebe i pro M. M., současně přikázal obchodnímu řediteli L., P. H., aby vyrozuměl její obchodní partnery o zřízení nového bankovního účtu, na který měli poukazovat svá plnění. V období od 8. 7. do 15. 10. 2014 obviněný z tohoto účtu odčerpal peněžní prostředky ve výši 1 601 485,16 Kč, přičemž jejich použití nedoložil žádnými účetními doklady, ačkoli k tomu byl opakovaně vyzýván, a to ke škodě L.
Dále v době od 3. 7. do 14. 8. 2014 si obviněný buď nechal vyplatit z pokladny L., anebo z tzv. pokladničky, v níž byly uloženy peněžní prostředky v majetku L., a O. M., jejichž využití ani v jednom případě nedoložil účetními doklady. Tím způsobil L., škodu v celkové výši 821 248,85 Kč a O. M. ve výši 9 431,29 Kč.
Obviněný pokračoval v trestné činnosti také dne 10. 7. 2014, vyzval zaměstnance L., k vydání služebního vozidla Škoda Octavia ve vlastnictví této obchodní společnosti, které téhož dne převzal, obratem je prodal obchodní společnosti MK VAN SERVIS, s. r. o., na základě antedatované kupní smlouvy, která měla být podepsána dne 6. 7. 2014, tj. v době, kdy vozidlo bylo ještě fyzicky užíváno jedním ze zaměstnanců L., čímž L., způsobil škodu ve výši 129 000 Kč.
Dne 22. 7. 2014 obviněný R. Š. zmocnil advokáta JUDr. Petra Matouška k vymáhání pohledávky L., za dlužníkem NHtools, s. r. o., s pokynem snížit vymáhanou částku o 20 % v případě její hotovostní úhrady dlužníkem. Přestože dne 7. 8. 2014 jmenovaný advokát převzal od dlužníka v hotovosti částku 58 540 Kč (představující 80 % celkové dlužné částky), jak dokládá výdajový pokladní doklad NHtools, s. r. o., nebyla tato ani přes opakované výzvy zaměstnanců L., vložena do její pokladny, čímž L., utrpěla škodu ve výši 73 174 Kč odpovídající 100 % dlužné částky.
Poté dne 21. 7. 2014 obviněný učinil u L., objednávku zboží ve prospěch obchodní společnosti GRAMBRIENS, s. r. o., jejímž zástupcem byl známý obviněného R. K., v celkové výši 4 055 577 Kč, navzdory protestům zaměstnanců L., trval obviněný na dodání zboží, dne 31. 7. 2014 dal pokyn k vyskladnění první dodávky v celkové hodnotě 447 927 Kč (většina byla obratem prodána obchodní společnosti ATEXKOM, s. r. o., za cenu v průměru o 37 % nižší oproti ceně nákupní). Dne 5. 8. 2014 měl obviněný podle výdajového pokladního dokladu vystavené obchodní společností GRAMBRIENS, s. r. o., převzít v hotovosti částku 313 593 Kč jako úhradu za dodávku, kterou však do pokladny L., nepředal, přičemž dne 7. 8. 2014 byla na bankovní účet zřízený obviněným dne 3. 7. 2014 u Fio Banky, a. s., připsána finanční částka ve výši 134 334 Kč, kterou poukázala obchodní společnost ATEXKOM, s. r. o., již GAMBRIENS, s. r. o., označila jako doplatek faktury za odebrané zboží, žádná z uvedených částek však nebyla užita ve prospěch L., která tak utrpěla škodu ve výši 447 927 Kč. K vyšší škodě nedošlo pouze proto, že obviněnému bylo zamezeno v dalším působení v obchodní společnosti L., a v nakládání s jejím majetkem.
Popsaným jednáním obviněný skutečně způsobil škodu v souhrnné výši 376 520 054,47 Kč, dále se snažil způsobit škodu dosahující výše 30 104 526,79 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný R. Š. odvoláním, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 6 To 89/2017, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které zpracovali jeho dva obhájci, a to JUDr. Petr Novák a Mgr. Ing. Petr Prchal. V obou podáních obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, v prvním z nich též důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Pro účely tohoto rozhodnutí shrne senát č. 5 zásadní argumenty obviněného, které se týkají vytýkaných vad nesprávného hmotněprávního posouzení skutkových zjištění a odpovídají uplatněným důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. Za stěžejní vadu v právním posouzení skutku považoval obviněný možnost uvést „rejstříkový soud“ v omyl. Podle dovolatele nebyla tato otázka dosud v soudní judikatuře (vy)řešena. Nesprávně se soudy obou stupňů přiklonily k názoru, že rejstříkový soud „je spíše správním orgánem, přirovnaly jej ke katastrálnímu úřadu, a následně se vyslovily, že v tomto případě byl soud oklamaný podvodným jednáním“ . V návaznosti na toto zcela zásadní pochybení pak soudy skutek nesprávně právně kvalifikovaly jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ačkoli se mohlo jednat nanejvýše o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku, což se v konečném důsledku promítlo i v nepřiměřené výměře uloženého trestu podle přísnější trestní sazby §209 odst. 5 tr. zákoníku.
6. Poté se obviněný věnoval podmínkám trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu, který měl v daném případě započít předložením zfalšované listiny o převodu obchodního podílu rejstříkovému soudu. Ačkoli obviněný nezpochybnil zjištění, že smlouva o převodu obchodního podílu ze dne 30. 12. 2013 byla padělaná, soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost okolnostem, z nichž by bylo možné dospět k jasnému závěru o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu za okolností popsaných v odsuzujícím výroku o vině. Z tzv. skutkové věty výroku rozsudku krajského soudu, s nímž se odvolací soud ztotožnil, není podle dovolatele dostatečně zřejmé, kdo měl být jednáním obviněného uveden v omyl (nebyl to totiž ani rejstříkový soud, ani poškozený O. M., ani poškozená L., či Česká spořitelna, a. s.), dále u jednotlivých jednání nebyly určeny osoby, které v důsledku omylu vyvolaného obviněným činily majetkové dispozice, stejně tak není v popisu obsažen kauzální nexus mezi tvrzeným protiprávním jednáním obviněného a vznikem škody na majetku L., či O. M. Navíc ve vztahu k dílčímu skutku popsanému v bodě II. b) výroku o vině se o trestný čin podvodu podle obviněného nemůže jednat ani hypoteticky, protože majetkové dispozice prováděl sám, dále ani výše způsobené škody 1 601 485,16 Kč neodpovídá znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (škoda velkého rozsahu), ale jedná se pouze o značnou škodu odpovídající právní kvalifikaci podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
7. Další část odůvodnění dovolání obviněný věnoval otázce možnosti uvést rejstříkový soud v omyl, přitom poukázal na usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. V něm senát Nejvyššího soudu řešil tuto otázku v souvislosti s předložením padělané směnky, přičemž mj. konstatoval, že soud není možné uvést v omyl. Přestože se rozhodnutí týkalo řízení o vydání směnečného platebního rozkazu, lze podle obviněného shledat řadu podobností s řízením ve věcech veřejného rejstříku, neboť rejstříkový soud shodně zkoumá náležitosti listin a jejich soulad s návrhem. Platí, že shledá-li rejstříkový soud v řízení o zápisu do obchodního rejstříku důvod k nařízení jednání, který lze předpokládat (např. z nutnosti některé skutečnosti prokázat či dosvědčit), pak může nařídit jednání. Pokud jsou i tak do veřejného rejstříku zapsány skutečnosti odporující reálnému stavu věcí, může být zahájeno řízení o určení neplatnosti a navrácení v předešlý stav, což se ostatně v daném případě z podnětu poškozeného O. M., resp. poškozené L., skutečně stalo. V tomto ohledu lze tudíž shledávat srovnání mezi řízením před rejstříkovým soudem a řízením směnečným, v němž je soudem zkoumána pravost podpisů na předložených listinách až v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Teze soudů obou stupňů, jimiž srovnávaly v případě obviněného řízení o zápisu v obchodním rejstříku s řízením o zápisech katastrálního úřadu, tedy, že rejstříkový soud je de facto správní orgán, odporuje podle dovolatele nejenom zákonné úpravě, ale i ústavněprávním principům samostatného postavení orgánů soudní moci a moci výkonné, do níž spadají i správní orgány. Pokud by zákonodárce chtěl svěřit činnost související s vedením veřejných rejstříků správnímu orgánu, pak by tak podle dovolatele učinil. Jelikož je nutné považovat rejstříkový soud za soudní orgán, „pak na základě sjednocujícího stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, není možné tento soud jako takový uvést v omyl ani v řízení nesporném.“ , což vrchní soud v napadeném usnesení odmítl. Tím podle obviněného došlo k naplnění druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
8. Pro případ, že by bylo dovolání obviněného ze strany Nejvyššího soudu vyhověno, tj. jeho jednání by bylo právně posouzeno nanejvýš jako trestný čin podle §254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku, poukázal obviněný na to, že v této fázi trestního řízení u něho nejsou dány vazební důvody zejména s přihlédnutím k tomu, že prostřednictvím své rodiny ke dni 29. 1. 2018 již uhradil uložený peněžitý trest ve výši 500 000 Kč.
9. Ze všech shora rozvedených důvodů obviněný R. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, a to v jiném složení senátu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že obviněného není nutné brát do vazby a vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
10. V již avizovaném druhém podání zpracovaném Mgr. Ing. Petrem Prchalem a doručeném po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, jsou v podstatě obsaženy shodné výhrady směřující především proti nedostatkům skutkových okolností, jak jsou vyjádřeny v odsuzujícím výroku o vině v rozsudku krajského soudu, které nemohou být podle obviněného podkladem použité právní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu. Mimo to obviněný zdůraznil skutečnost, že ode dne zápisu změny společníka i jednatele v obchodním rejstříku, tj. od 2. 7. 2014, obviněný vystupoval jako zmocněnec M. M., nového jednatele poškozené L., proto bylo nutné zohlednit soukromoprávní aspekty tohoto jeho postavení, rovněž i ve vztahu ke konkrétnímu jednání jménem poškozené, event. v rámci dispozic s jejím majetkem. Ze znění tzv. skutkové věty výroku o vině není dále zřejmé, která z dílčích jednání obviněného považují soudy za dokonaná, a která měla být ukončena ve stadiu pokusu.
11. Závěrem tohoto svého podání obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl ( aniž by současně navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně ). Souhlasil přitom s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který považoval převážnou část uplatněných námitek za odpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť směřují proti právnímu posouzení skutku, avšak nemají opodstatnění.
13. Státní zástupce podrobně shrnul řadu skutkových okolností, za nichž obviněný dosáhl změny v osobě společníka a jediného jednatele v obchodní společnosti L., přičemž po zápisu změny v obchodním rejstříku na podkladě kopie nepravdivé listiny o převodu obchodního podílu, na níž si uvedením v omyl opatřil úřední ověření podpisů, pak obviněný navenek vystupoval jako osoba oprávněná jednat, což představuje právě znak podvodu spočívající v uvádění jiného v omyl. Kromě samotného O. M., který jediný s jistotou věděl, že k žádnému převodu obchodního podílu nedošlo, mohlo předkládání vyznačené změny zápisu v obchodním rejstříku vyvolat minimálně pochybnosti o reálném stavu jak u zaměstnanců L., tak i u třetích osob vyjmenovaných ve výroku o vině, které se tímto uvedením v omyl musely podvolit vůli obviněného vystupujícího jako oprávněný zmocněnec a majitel obchodního podílu. Státní zástupce nesouhlasil s dovolatelem, který vyloučil možnost jednání v omylu těchto osob, neboť znaly skutečný stav věcí. Za situace, kdy mohly minimálně pochybovat o provedené změně zaznamenané v rozhodnutí soudu, jež jim obviněný předkládal, nemohly mít jistotu o faktickém stavu, tudíž u nich nelze vyloučit jednání v omylu při plnění pokynů obviněného, který je činil za účelem majetkových dispozic ke škodě L., a dosažení vlastního obohacení. Státní zástupce rovněž odmítl obhajobu obviněného spočívající v tom, že veškeré majetkové dispozice prováděl on sám, tudíž k nim nedocházelo po vyvolání omylu. Každá z majetkových transakcí, jak jsou popsány ve výroku o vině, totiž v podstatě vyžadovala součinnost jiných osob, ať již zaměstnanců poškozené, bankovních subjektů či obchodních partnerů, u nichž však došlo k uvedení v omyl ze strany obviněného. Jde o podobnou situaci, která byla řešena ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 1017/2013, přičemž v usnesení ze dne 14. 3. 2013 Nejvyšší soud mj. připustil, že za uvedení v omyl u trestného činu podvodu lze považovat i takové jednání pachatele, který byl sice oprávněn provádět majetkoprávní dispozice za právnickou osobu, avšak k uskutečnění příslušného právního jednání potřeboval součinnost ještě dalších osob, které takové jednání dovršily jako osoby k tomu pověřené statutárním orgánem právnické osoby. O to více je zřejmé, že pokud tímto způsobem jednal pachatel, který vůbec nebyl oprávněn provádět majetkoprávní dispozice za právnickou osobu, do takového postavení se dostal lstí a o svém (nepravdivém) postavení utvrzoval právnickou osobu, za niž jednal, až již prostřednictvím jejího statutárního orgánu, zaměstnance nebo osoby, která byla oprávněna učinit příslušný právní úkon, jakož i osoby, s nimiž jednala právnická osoba, za niž neoprávněně vystupoval. Za těchto okolností pak není ani nutné zabývat se soukromoprávními aspekty jednání obviněného či jím jmenovaného fiktivního jednatele M. M. Stejně tak státní zástupce považoval za dostatečně srozumitelné ty části výroku o vině, které byly posouzeny jako dokonaný trestný čin podvodu a ty, které zůstaly ve stadiu pokusu. Stadia trestného činu totiž vyplývají minimálně ze součtu způsobených škod a škod, které v důsledku protiprávního jednání hrozily. Popis skutku je tedy podle státního zástupce dostatečně určitý ve vztahu k vyjádření všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, jímž byl obviněný uznán vinným.
14. Dále se státní zástupce velmi podrobně zabýval stěžejní námitkou dovolatele, která se týkala možnosti uvedení soudu v omyl. Vyslovil souhlas s úvahami soudů obou stupňů v napadených rozhodnutích, jimiž dostatečně reagovaly na tuto část obhajoby obviněného. Zvláštnosti řízení o návrhu na zápis do obchodního rejstříku jsou založeny již speciální právní úpravou provedenou zákonem č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných rejstřících“). Svou povahou jde o tzv. nesporné řízení, na rozdíl od řízení směnečného rozkazního, a jeho účastníci nejsou v kontradiktorním postavení, proto není přiléhavé srovnání obviněného v dovolání. Zákon určuje soudu velmi krátkou procesní lhůtu pro provedení zápisu podle návrhu, u něhož v podstatě ověřuje pouze soulad s podklady, které jsou jeho přílohami bez faktické možnosti prověřovat skutečný právní stav. Dokonce platí fikce provedení zápisu dnem následujícím po uplynutí pětidenní lhůty, tudíž mohou být zapsány údaje, které faktickému stavu neodpovídají se všemi důsledky pro práva třetích osob. Naprosto výjimečně přichází v úvahu nařízení jednání v řízení o zápisu mj. též v důsledku uplatněného registračního principu, který je ovládá. Jiná situace nastane v řízení o obraně proti zápisu k návrhu podle §101 zákona o veřejných rejstřících, v němž může dojít k provádění dokazování, avšak obviněný v posuzované věci využil možnosti podat návrh jako osoba uvedená v §42 zákona o veřejných rejstřících, tudíž probíhalo řízení odlišné, v němž platí výše zmíněný registrační princip a fikce zápisu. Za této situace mohly být účastníky rejstříkového řízení kromě navrhovatele, obchodní společnosti L., za niž jednal právě obviněný, jen osoby již zapsané, tedy opět stejná obchodní společnost. Ani osoby zapisované do veřejného rejstříku v rámci zápisu právnické osoby nemohou být (s výjimkou řízení o obraně podle §101 zákona o veřejných rejstřících) účastníky tohoto řízení. To znamená, že ani O. M. jako dosavadní společník a prokuristka L. B. nebyli účastníky řízení o zápisu změn v obchodním rejstříku ohledně L., svá práva by museli uplatňovat v jiných civilních řízeních podle jiného procesního předpisu, např. podle §2 písm. e) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zvláštních řízeních soudních“), nebo ve věcech vyplývajících z právních poměrů, které souvisejí se zakládáním obchodních korporací a ve sporech mezi nimi. Rejstříkový soud sice může návrh na zápis změn odmítnout podle §86 zákona o veřejných rejstřících, avšak v daném případě obviněný podal návrh prostřednictvím zmocněnce – advokáta, předložil potřebné listiny dokládající jeho legitimitu k podání návrhu, naskenovaný podpis na rozhodné listině opticky vykazoval všechny znaky skutečného podpisu a soud tak neměl prakticky v rámci hranic, které mu stanoví zákonná úprava, reálnou možnost odhalit podvodné jednání.
15. Dále se státní zástupce věnoval otázce podobnosti řízení o zápisu změn v obchodním rejstříku a řízení (správní) vedeném u katastrálního úřadu o zápisu vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Odkázal přitom na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla připuštěna možnost pachatele uvést v omyl katastrální úřad (jeho pracovníky), přestože při srovnání procesních možností přezkumu tohoto správního orgánu a rejstříkového soudu v obou typech řízení je zcela zřejmý delší časový prostor k provedení zápisu, povinnost informovat osoby, jimž svědčí zapisovaná práva, je jim tak umožněna obrana proti podvodným pokusům o přisvojení si nemovitosti, stávají se též účastníky řízení o zápisu do katastru (jak osoby, jejichž právo vzniká, mění se nebo se rozšiřuje zápisem, stejně jako ty, jejichž právo zaniká, mění se nebo se omezuje!). Pokud tedy za existence zákonem upravených pojistných mechanismů může být podle platné judikatury katastrální úřad uveden v omyl, není důvod, proč by obdobný závěr nemohl být přijat i ve vztahu k rejstříkovému soudu, který nevládne takovými pojistkami. Státní zástupce rovněž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016, v němž byla stejná otázka podvodného jednání pachatele posuzována v řízení o udělení licence vedeném Energetickým regulačním úřadem, v němž správní orgán vychází především z písemných podkladů žadatele o udělení licence. Podle Nejvyššího soudu lze v tomto (též nesporném) řízení uvést úřad v omyl, neboť zde není tzv. „protistrana“, jež by mohla znát skutečný stav, např. žalovaný v civilním majetkovém sporu, jemuž přísluší práva strany sporu a jí odpovídající procesní možnosti obrany proti žalobě.
16. Státní zástupce nakonec poukázal na další podvodný aspekt jednání obviněného týkající se předložení nepravých podkladů k provedení zápisu změny v obchodním rejstříku. Obviněný v rozporu s reálným stavem deklaroval existenci rozhodných skutečností, aby se tím domohl vydání rozhodnutí o zápisu za účelem ovládnutí právnické osoby a jejího majetku v řádech stovek milionů korun, přičemž právě díky již stručně popsanému způsobu řízení o návrhu na zápis změn v obchodním rejstříku se jej nemohla zúčastnit dotčená právnická osoba, resp. osoby, jež skutečně byly oprávněny jejím jménem jednat. Tímto způsobem obviněný kromě vystupování vůči soudu zatajil zcela podstatné informace také před právnickou osobou, jejím statutárním orgánem, společníkem, případně prokuristkou. Při vědomí podání návrhu by obchodní společnost L., jako jediný možný účastník řízení o návrhu, mohl učinit kroky, které by vedly k překažení podvodného záměru obviněného a zabránit tak vzniku majetkové škody (např. doplněním návrhu dosáhnout jeho odmítnutí podle §86 zákona o veřejných rejstřících). V tomto kontextu je podle názoru státního zástupce nutné přistoupit k hodnocení závěrů vyslovených ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010. Obdobně jako v nesporném řízení o dědictví totiž účastník řízení o návrhu na zápis změny v obchodním rejstříku nemohl mít znalost, zda a jak osoba mimo její organizaci činí jejím jménem právní úkony a že v důsledku toho hrozí nakládaní s jeho majetkem neoprávněnou osobou. Obchodní společnost L., tak s ohledem na způsob jednání obviněného neměla prakticky žádné možnosti eliminovat svůj omyl před provedením zápisu, nýbrž až ex post , jak se nakonec i v dané věci stalo.
17. Podle státního zástupce není přiléhavý ani odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1176/2015, ve vztahu k možnosti právní kvalifikace skutku podle §254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku, neboť v něm řešené věci nedošlo k dokonání trestného činu a způsobení škody, nebylo tudíž možné odhadnout přesný dopad (následek) jednání pachatele ukončeného ve stadiu pokusu. Nicméně i v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud označoval posuzované jednání pachatele za podvodné.
18. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání dovolání obviněného R. Š. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, případně aby vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu k vydání jiného rozhodnutí rovněž v neveřejném zasedání.
c) Replika obviněného k vyjádření nejvyššího státního zástupce
19. K vyjádření nejvyššího státního zástupce předložil obviněný R. Š. repliku, v níž setrval na svých dovolacích argumentech, vyloučil možnost podvedení obchodní společnosti L., a to jak jejích zaměstnanců, tak společníka. V případě, kdyby měl být podveden notář JUDr. Lubomír Mika, jak naznačil státní zástupce, nebyla prokázána žádná příčinná souvislost mezi jeho uvedením v omyl a následnou majetkovou dispozicí, která je nezbytným znakem skutkové podstaty podvodu. Dovolatel připustil, že k uvedení v omyl mohlo dojít při jednání ve FIO Bance, a. s., avšak již nikoli v České spořitelně, a. s., neboť osobní bankéř přivolal policii již k prvnímu avizovanému jednání mezi ním na jedné straně a obviněným a svědkem M. M. na straně druhé. S ohledem na takovou změnu skutku, by musela být výrazně snížena hranice způsobené škody o hodnotu jmenované obchodní společnosti, přičemž by již nedosahovala pěti milionů korun a muselo by dojít i ke změně právní kvalifikace tohoto trestného činu. Ve vztahu k otázce možnosti uvést v omyl rejstříkový soud zdůraznil, že jde o právní názor, který nebyl dosud v judikatuře vyřešen, proto je nutné, aby k němu Nejvyšší soud zaujal závazné stanovisko. Závěrem připomněl, že skutková podstata ustanovení §254 tr. zákoníku je speciální vůči podvodu, není možný jednočinný souběh obou a setrval na svém dovolání v celém rozsahu.
III. Ke sporné otázce týkající se možnosti uvedení soudu v omyl a některá dosavadní rozhodnutí Nejvyššího soudu ve skutkově obdobných případech
a) Usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr.
20. Při posuzovaní dosavadního způsobu nahlížení na otázku, koho lze podvodným jednáním uvést omyl, a naopak koho uvést trestným jednáním v omyl nelze jako základního předpokladu pro naplnění této alternativy objektivní stránky spočívajícímu v „uvedení někoho v omyl“ skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, dosud nebyl u Nejvyššího soudu řešen případ uvedení rejstříkového soudu v omyl. Podle obviněného je tento způsob spáchání podvodu vyloučen s ohledem na právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004.
21. Přijetím výše citovaného rozhodnutí senátu č. 1 k publikaci pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. totiž došlo k prosazení výkladu, podle něhož „soud rozhodující v občanskoprávním řízení (např. o vydání směnečného platebního rozkazu) nelze pokládat za subjekt, který by bylo možné uvést v omyl“ . Přestože byla věc posuzována za účinnosti předcházející právní úpravy, jsou přijaté závěry použitelné i po nabytí účinnosti trestního zákoníku vzhledem k zachování podstatných okolností významných pro posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Skutkový stav ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 229/2004 právně kvalifikovaný jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spočíval ve stručnosti v tom, že obviněný podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit obviněnému částku 515 369,20 Kč s příslušenstvím, přičemž k tomuto návrhu připojil listinu označenou jako „směnka bez protestu“ znějící na tuto částku, která byla vyhotovena obviněným na tzv. hlavičkovém papíru předtím bianco podepsaném žalovaným. V rámci tohoto rozhodnutí senát Nejvyššího soudu řešil otázku, zda lze podáním žaloby k obecnému soudu, v níž žalobce záměrně tvrdí nepravdivé skutečnosti, naplnit znak skutkové podstaty podvodu podle §250 tr. zák. Při jejím zkoumání senát č. 11 vycházel mj. z historické soudní judikatury období tzv. první československé republiky, podle níž v podání žaloby k soudu, i kdyby vycházela z vědomě nepravdivých tvrzení, nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu (srov. Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu 1919 až 1948, Vážný, č. 393/1921). Je tomu tak proto, že žalovaný má v civilním řízení možnost se bránit nároku, může vyvracet nesprávná tvrzení žalobce a civilní soud je povinen věc náležitě objasnit. Vyřčený názor považoval senát č. 11 za použitelný též v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu podle §175 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v jehož průběhu soud z vlastní povinnosti musí zkoumat předložené listiny (směnku) z hlediska jejich formálních zákonných náležitostí, tj. zda není důvod pochybovat o pravosti směnky. Pouze za předpokladu, že jsou splněny všechny formální zákonné předpoklady, vydá soud směnečný platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů od doručení rozhodnutí zaplatil požadovanou částku a náklady řízení, nebo aby ve stejné lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá (např. i to, že předložená směnka nebyla listinou platnou). Včas podané a odůvodněné námitky sice směnečný platební rozkaz neruší, ale odkládají jeho právní moc a vykonatelnost. Soud v dalším řízení rozhodne, zda směnečný platební rozkaz ponechá v platnosti, anebo zda jej zruší a v jakém rozsahu. Pokud jej zruší, projedná věc ve sporném řízení. Stejně postupuje i tehdy, pokud po podání žaloby zjistí, že nebyly splněny formální předpoklady pro vydání směnečného platebního rozkazu (např. proto, že je důvod k pochybnostem o pravosti směnky). S ohledem na zásady, jež ovládají civilní sporné řízení, zejména tedy zásadu projednací (§120 o. s. ř.) a zásadu zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností (§120 odst. 3 o. s. ř., §132 a §153 odst. 1 o. s. ř.), kdy je soud místem nalézání práva, Nejvyšší soud dovodil, že je vyloučeno, aby byl obecný soud ve sporném civilním řízení subjektem, který by mohl být uveden v omyl pachatelem trestného činu podvodu. Opačná interpretace by totiž vedla k podezření ze spáchání trestného činu podvodu vždy, když by účastník civilního sporného řízení neunesl břemeno tvrzení, jež by bylo způsobilé vést k rozhodnutí o povinnosti žalovaného plnit žalobci, což by se v konečném důsledku promítlo do základních práv účastníků soudního řízení (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Reprodukovaný názor je zastáván dovolacím soudem i v novější praxi, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1437/2013.
b) Příklady dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících znak „uvedení v omyl“
trestného činu podvodu
22. Dalším rozhodnutím Nejvyššího soudu, v němž se zabýval znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívajícím v „uvedení v omyl“ tentokrát v případě katastrálního úřadu, bylo usnesení ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 3 Tdo 709/2010. Obviněný byl v tomto případě stíhán za to, že podal u katastrálního úřadu návrh na povolení vkladu do katastru nemovitostí, jímž požadoval zápis skutečností ve prospěch svého syna. K podávanému návrhu doložil i kupní smlouvu k nemovitostem, kterou však se svým synem vystupujícím na straně kupujícího, uzavřel z pozice prodávajícího bez vědomí skutečného vlastníka nemovitých věcí, ačkoli věděl, že ke zcizení tohoto majetku nebyl oprávněn. K dokonání jeho jednání nedošlo pouze proto, že skutečný vlastník nemovitostí podal u katastrálního úřadu návrh na přerušení řízení o vkladu vlastnického práva do katastru doplněný žalobou o neplatnost předmětné kupní smlouvy a příslušný katastrální úřad nevyhověl návrhu na vklad do katastru nemovitostí. Obhajoba obviněného byla před soudy postavena na tvrzení, že se svým jednáním nemohl dopustit trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, protože katastrální úřad nelze uvést v omyl. Senát Nejvyššího soudu č. 3 v rámci odůvodnění svého rozhodnutí argumentoval mj. názory vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. Současně doplnil, že řízení o vkladu do katastru nemovitostí není ovládáno totožnými zásadami jako občanskoprávní řízení sporné, tedy zásadou projednací při zachování zásady zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností, neboť řízení u katastrálního úřadu má povahu správního řízení, jež má charakter neveřejného písemného řízení, v jehož rámci správní orgán pravidelně vychází zejména z písemných podkladů předložených navrhovatelem. Jinými slovy závěr senátu č. 3 byl takový, že katastrální úřad, u něhož probíhají správní řízení, není místem nalézání práva, a lze jej tedy uvést v omyl a naplnit tak jeden ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Tímto rozhodnutím navázal Nejvyšší soud na právní závěry senátu č. 8 vyjádřené v jeho usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004, uveřejněné pod č. T 685 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve svazku 4, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004. V této věci Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání obviněného, který poté, co nechal vypracovat kupní smlouvu o prodeji nemovitých věcí a zajistil ověření podpisů na této smlouvě u notáře, ji doručil katastrálnímu úřadu společně s návrhem na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, ačkoli věděl, že předmětnou kupní smlouvu neuzavřel a ani se nezúčastnil ověření podpisu na ní. Obviněný v této věci tudíž předstíral uzavření kupní smlouvy, čímž poškozené obchodní společnosti (vlastníkovi) způsobil škodu ve výši nejméně 17 500 000 Kč. Senát Nejvyššího soudu č. 8 dále zaujal stanovisko, podle něhož lze za „uvedení v omyl“ ve smyslu §250 tr. zák., resp. §209 tr. zákoníku považovat jednání obviněného spočívající v tom, že doručil příslušnému katastrálnímu úřadu spolu s návrhem na vklad vlastnického práva kupní smlouvu, o níž věděl, že „prodávající“ ji vůbec neuzavřel a ani se nezúčastnil ověření podpisů na ní. Z hlediska naplnění tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu a dovození trestní odpovědnosti pachatele pak není podle prezentovaného názoru nezbytné, aby katastrální úřad neznal skutečnou povahu předložených podkladů a za těchto okolností povolil vklad vlastnického práva. Shodně bylo rozhodováno též např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1338/2012, a ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 68/2015.
23. Dalším významným rozhodnutím Nejvyššího soudu byl rozsudek ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1247/2009, v němž senát č. 3 k věci, jejíž skutkový děj se odehrál tak, že dva obvinění poskytli svědectví (podepsali listinu) o své přítomnosti sepsání závěti, podle níž měl veškerý majetek zůstavitele v hodnotě dosahující téměř 7 a půl milionu korun připadnout obviněné ˗ manželce, ačkoli jí i oběma spoluobviněným bylo známo, že zůstavitel tuto závěť nepodepsal. Obviněná manželka zůstavitele takto sepsanou závěť předložila notáři v rámci probíhajícího dědického řízení v úmyslu vzbudit v rodičích zůstavitele dojem, že oni nejsou oprávněnými účastníky tohoto řízení, a získat tak na jejich úkor i polovinu dědictví, k jehož nabytí byli rodiče zůstavitele podle §474 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, zcela způsobilí. Nejvyšší soud zaujal právní názor (odlišný od soudů nižších stupňů), podle něhož v případě, že pachatel v rámci dědického řízení tvrdí nepravdivé skutečnosti s cílem obohatit se z dědictví na úkor dalších dědiců, se může dopustit trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., resp. 209 tr. zákoníku, přičemž osobou uvedenou v omyl není v takovém případě soud činný v dědickém řízení, nýbrž dědicové, kteří mohou v důsledku podvodného jednání pachatele uplatňovat své dědické nároky v odlišném rozsahu, než v jakém by tak učinili při znalosti pravého stavu věcí, nebo je dokonce nemusí uplatňovat vůbec. Rozhodnutí, jehož obsahem byla i předestřená argumentace Nejvyššího soudu poté potvrdil i Ústavní soud usnesením ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 994/10.
24. S tezemi rozvedenými senátem č. 3 ve shora zmíněném rozsudku se ztotožnilo i trestní kolegium Nejvyššího soudu ve stanovisku ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, publikovaném pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr. Argumentace uvedeného rozsudku byla založena na specifické povaze dědického řízení oproti civilnímu spornému řízení. Spočívá především v tom, že účastník civilního řízení sporného ví, jaké dispozice prováděl se svým majetkem (např. zda si půjčil peníze nebo naopak jinému poskytl půjčku, zda přijal plnění k uspokojení své pohledávky z poskytnuté půjčky atd.), tedy zpravidla nemůže být uveden druhým účastníkem řízení v omyl ohledně majetkových dispozic, jichž se týká podaná žaloba. V řízení o dědictví je však situace jiná, protože jeho účastníci nemohou mít úplnou znalost dispozic, které činil zůstavitel za svého života se svým majetkem, obvykle ani znalost obsahu a podmínek závěti. Oprávněný dědic má totiž v některých případech jen omezené možnosti eliminovat svůj omyl a prověřit si všechny rozhodné skutečnosti, od nichž se odvíjí jeho dědické právo nebo jeho rozsah. Zejména je-li mu v důsledku podvodného jednání pachatele zabráněno, aby se vůbec stal účastníkem řízení o dědictví nebo aby v něm mohl uplatňovat svá práva. Trestní kolegium vyslovilo závěr, podle něhož v dědickém řízení lze uvést jeho účastníky v omyl, tudíž na tyto případy nedopadá rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr. Trestní kolegium Nejvyššího soudu současně odmítlo jako nepřijatelný názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, podle něhož měl pachatelem trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. být uváděn v omyl soud, resp. notář v postavení soudního komisaře podle §38 o. s. ř., neboť na úkony notáře, jež vykonal v postavení soudního komisaře, je nahlíženo jako na úkony soudu, v jehož případě je vyloučeno „uvedení v omyl“.
25. Na posledně zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu dále navázalo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 293/2015, jímž bylo rozhodováno o dovolání obviněné, jejíž podvodné jednání spočívalo v tom, že v úmyslu získat sobě a jinému neoprávněný majetkový prospěch opatřila falešné listiny týkající se nemovitostí, o nichž věděla, že nebyly zahrnuty do dědického řízení po zemřelých vlastnících, včetně návrhu na vklad vlastnického práva v úmyslu převést vlastnické právo ve prospěch sebe či jiné fyzické nebo právnické osoby. Většině jejích návrhů na vklad vlastnického práva bylo také vyhověno. Obviněná tedy doručením padělaných listin na katastrální úřad předstírala okolnosti, které byly v rozporu se skutečným stavem věci a uvedla tak v omyl katastrální úřad, u něhož podle již citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, byla připuštěna možnost uvedení v omyl. Ani v tomto případě tedy nebyly zpochybněny závěry vyslovené v usnesení publikovaném pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr.
26. Z celé řady dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byl posuzován mj. znak objektivní stránky trestného činu podvodu spočívající v „uvedení jiného v omyl“, je třeba zmínit usnesení ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 792/2017. Obviněný v této věci z pozice předsedy představenstva akciové společnosti, jež byla generálním dodavatelem při výstavbě fotovoltaické elektrárny, podepsal nepravdivý předávací protokol o předání solárního fotovoltaického systému do provozu i přesto, že jednak věděl, že k danému datu nebyly na uvedené stavbě nainstalovány fotovoltaické panely (byly pouze zdánlivě namontovány např. bez náležité fixace, tedy nebyly provozuschopné), což měli následně zkontrolovat pracovníci E.ON, a. s., a dále že tento předávací protokol bude předložen Energetickému regulačnímu úřadu jako jeden z podkladů pro vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010 s garancí výkupní ceny na dvacet let za dobu výrazně vyšší, než jaká by mu byla garantována v roce 2011. Jeho jednání bylo vedeno snahou uvést v omyl nejenom pracovnice Energetického regulačního úřadu oprávněné k vydání licence, ale též pracovníky obchodní společnosti E.ON, a. s., kteří měli provést schválení objektu jako výrobny elektřiny za účelem získání neoprávněného nároku v podobě garantované výkupní ceny elektřiny po dobu 20 let. Stěžejní dovolací námitkou obviněného bylo tvrzení, podle něhož nelze uvést v omyl správní orgán, přičemž odkazoval zejména na rozhodnutí publikované pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. Senát Nejvyššího soudu 6 Tdo při rozhodování dané věci mj. odmítl možnost použít závěry týkající se občanskoprávního řízení sporného pro účely správního řízení před Energetickým regulačním úřadem. Vycházel především z rozdílných procesních pravidel obou těchto řízení, zdůraznil, že správní orgán vychází zejména z písemných podkladů žadatele o udělení předmětné licence. Dovodil tedy, že obviněný oklamáním Energetického regulačního úřadu naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku.
27. Z výše uvedených úvah vyplývá, že senáty Nejvyššího soudu se obecně shodují v názoru, že v občanskoprávním řízení sporném nelze soud „uvést v omyl“ a tím naplnit zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku (příp. §250 tr. zák.), na rozdíl od řízení před správními orgány, neboť jde o řízení založené na odlišných procesních principech a omezených možnostech jeho účastníků či jiných osob bránit se proti falešným či padělaným listinám předkládaným pachatelem trestného činu podvodu. V podstatě shodně uvažovaly též soudy obou stupňů při posuzování věci obviněného R. Š., jak bude stručně shrnuto následovně.
c) Argumentace soudů nižších stupňů na podporu vyslovení viny
obviněného R. Š.
28. Soud prvního stupně byl při rozhodování o vině obviněného R. Š. v otázce uvedení rejstříkového soudu v omyl veden úvahami, které vyjádřil zejména na straně 103 a násl. svého rozsudku. Při znalosti a vědomí obsahu dříve publikovaného usnesení Nejvyššího soudu č. 26/2004 Sb. rozh. tr. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci poukázal na procesní pravidla řízení před rejstříkovým soudem, jak jsou primárně upravena v zákoně č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících fyzických a právnických osob, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných rejstřících“). Především nejde o sporné řízení, přičemž podle §90 odst. 1 tohoto zákona rejstříkový soud zkoumá pouze to, zda údaje o skutečnostech, které se do rejstříku zapisují, vyplývají z listin, jež mají být k návrhu připojeny. V žádném případě tak rejstříkový soud nepřezkoumává věcnou správnost samotného návrhu na zápis změn, ani předkládaných listin. Neprovádí žádné dokazování v tom směru, zda skutečnosti uvedené v listinných dokumentech jsou pravdivé (správné), či nikoli. Soud prvního stupně tedy dovodil, že se řízení před rejstříkovým soudem podobá spíše správnímu řízení před Katastrálním úřadem o návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitosti, svůj názor podpořil publikovaným výkladem o možném uvedení katastrálního úřadu v omyl, jak byl vysloven v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004, publikovaném pod č. T 685 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 4, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004. Krajský soud v Ostravě ˗ pobočka v Olomouci rovněž upozornil na ustanovení §70 zákona o veřejných rejstřících umožňující ingerenci státního zastupitelství do řízení před rejstříkovým soudem. V posuzované věci obviněného R. Š. je zřejmé, že rejstříkový soud zcela v souladu s §90 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících ověřil pouze to, že skutečnosti, jež měly být na základě návrhu podaného dne 26. 6. 2014 zapsány do obchodního rejstříku, korespondují s obsahem navrhovatelem předložených listin, především se Smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 30. 12. 2013 a s Notářským zápisem o rozhodnutí jediného společníka ze dne 26. 6. 2014. Rejstříkový soud proto bez dalšího nemohl odhalit nesprávnost zapisovaných údajů a obratem rozhodl o provedení navrhovaných změn, čehož obviněný využil a již dne 2. 7. 2014 předkládal aktuální výpis z obchodního rejstříku v rámci jednání v České spořitelně, a. s., a Komerční bance, a. s., kde již vystupoval jako zmocněnec jediného společníka obchodní společnosti L., M. M.
29. Stejně pak uvažoval i odvolací soud a doplnil, že řízení o změně zápisu v obchodním rejstříku je nutné vnímat jako tzv. řízení nesporné, na něž dopadají důsledky vyjádřené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr. Na rozdíl od sporného civilního řízení, které je svojí povahou řízením kontradiktorním, jde o řízení ovládané zásadou registrační. Osoba, která má být například vymazána z obchodního rejstříku v rámci navrhovaných změn, a to i na základě padělaných dokladů, se o této skutečnosti fakticky nemůže dozvědět a vyjádřit se k relevanci předkládaných údajů. Rejstříkový soud nemá ze zákona povinnost informovat vymazávanou osobu o tom, že k jejímu výmazu má dojít. Lze proto uzavřít, že v dané trestní věci byl jedním ze subjektů, které byly uvedeny v omyl jednáním dovolatele R. Š., i Krajský soud v Ostravě ˗ pobočka v Olomouci, jednající jako rejstříkový soud. Nemohou proto obstát argumenty obviněného, že tento závěr vylučuje zmíněné stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr. Soud rozhodující ve věci obviněného ve druhém stupni proto uzavřel, že obviněný svým jednáním uvedl v omyl nejenom rejstříkový soud, ale i další osoby vyjmenované v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Předložení padělaných podkladů rejstříkovému soudu bylo totiž pouze dílčí částí úmyslného podvodného jednání dovolatele, jehož jediným cílem bylo na úkor poškozených O. M. a obchodní společnosti L., sebe nebo jiného obohatit, což se mu zčásti podařilo.
d) Stávající právní úprava řízení před rejstříkovým soudem
30. Právní úprava obchodního rejstříku je od 1. 1. 2014 obecně obsažena v ustanoveních §120 a §121 zákona č. 89/2014 Sb., občanského zákoníku, a ve speciálním zákoně o veřejných rejstřících. Obecně podle §1 zákona o veřejných rejstřících se veřejným rejstříkem, tedy i obchodním, rozumí takový rejstřík, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje o fyzických a právnických osobách. Obchodní rejstřík je veden rejstříkovými soudy, kterými jsou soudy krajské (s výjimkou Krajského soudu v Praze) a Městský soud v Praze, u nichž tzv. rejstříkové řízení probíhá. Rejstříkové řízení, jehož výsledkem je zápis do veřejného rejstříku, ačkoli je nyní upraveno v zákoně o veřejných rejstřících, který sjednocuje hmotněprávní i procesní úpravu veřejných rejstříků do jediného zákona, vychází z právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 obsažené zejména v §200a až §200de o. s. ř., tudíž je v intencích „nové“ právní úpravy použitelná i předchozí judikatura. Je třeba připomenout, že procesní úprava řízení ve věcech obchodního rejstříku po změnách provedených zákonem č. 216/2005 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2005, zaznamenala zásadní změnu v tom, že byl opuštěn tzv. věcný přezkum a byl zaveden princip registrační (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1759/2008, publikované pod č. 6428 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazku 8, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2009). To znamená, že se dokazování v rámci rejstříkového řízení (pod vlivem stanovených zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí) nepředpokládá. Zmíněný registrační princip tímto nedává rejstříkovému soudu prostor proto, aby byly zjišťovány sporné skutečnosti tak, jak je běžné v řízení občanskoprávním, a to ať už sporném (jurisdictio contentiosa) či nesporném (jurisdictio voluntaria), [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4753/2009, publikované pod č. 9501 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazku 13, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2011]. Nicméně ani tak se činnost rejstříkového soudu (rovněž podle §90 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících) nesmí omezit na pouhý přezkum „splnění předepsaných formálních náležitostí“, ale dílčím způsobem musí zohlednit i další písemné formální předpoklady (např. úředně ověřené podpisy příslušných osob na listině) a předpoklady hmotněprávní, např. písemná forma nebo forma notářského zápisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1953/2013, publikované pod č. 13964 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazku 24, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2014). Zavedením přezkumu pouze formálních předpokladů návrhu se přenesla část odpovědnosti za správnost zápisů na zapsané osoby, čímž došlo k oslabení úlohy rejstříkového soudu jako garanta souladu zápisu s právním řádem (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. Pl. ÚS 43/05, publikovaný pod č. 209 ve svazku 51 Sb. n. a u. Ústavního soudu).
31. V rejstříkovém řízení tudíž převládá formální a evidenční přístup nad věcným přezkumem skutkového a právního stavu, byť má-li rejstříkový soud učinit závěr, zda určitá skutečnost z listiny vyplývá, nemůže se vyhnout posouzení, zda podle práva k právnímu jednání nebo skutečnosti platně a účinně došlo. Soud však již nezkoumá dopad platnosti rozhodnutí z hlediska závažnosti jeho následků nebo zásahu do práv třetích osob (srov. Hampel P., Walder I. Zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 271). Stejně se vyjádřil i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 1365/2006, publikovaném pod č. 6748 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ve svazku 8, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2009. Podle tohoto rozhodnutí musí rejstříkový soud při rozhodování o povolení požadovaného zápisu do obchodního rejstříku posoudit, zda doložené listiny skutečně jsou listinami o skutečnostech, které mají být zapsány do obchodního rejstříku; nepostačuje tedy, aby byly jako takové označeny či aby navrhovatel tvrdil, že takovými listinami jsou, ale jejich obsah musí odpovídat tvrzeným skutečnostem. K otázce míry přezkumu rejstříkovým soudem se vyjádřil také Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 7 Cmo 383/2007, publikovaném v Soudních rozhledech č. 11/2008, s. 416, podle kterého je rejstříkový soud povinen v mezích daných zákonem (dříve §200da odst. 1, 3 o. s. ř., nyní §90 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících) přezkoumat všechny k návrhu doložené doklady a zjistit, zda z nich plynou takové rozhodné skutečnosti (zda dokládají platný a účinný právní úkon, resp. nastalou právní skutečnost), jež odůvodňují provedení navržených zápisů, resp. výmazů do obchodního rejstříku. Je však nutné zdůraznit, že předmětem „přezkumu“ vychází uvedené právní závěry z povinnosti rejstříkového soudu ověřit obsah předkládaných listin, nikoli však skutečnosti z nich vyplývající, případně způsob, jakým byly opatřeny.
32. V řízení ve věcech obchodního rejstříku konaném na návrh na zápis, jehož podkladem je rozhodnutí soudu nebo správního orgánu, se příslušný údaj zapíše do veřejného rejstříku, aniž by rejstříkový soud vydával rozhodnutí o povolení zápisu (nyní §81 zákona o veřejných rejstřících, předtím §200da odst. 3 o. s. ř. ve znění zákona č. 216/2005 Sb.). Soud za těchto okolností provede posouzení návrhu z hlediska formálních předpokladů a neshledá-li překážky, provede zápis do rejstříku bez vydání rozhodnutí. V rejstříkovém řízení se z hlediska hmotného práva notářský zápis jako veřejná listina totiž nepřezkoumává (§134 o. s. ř.), pokud z jeho obsahu plyne, že zjištění hmotněprávních podmínek pro vznik, změnu nebo zánik zapisovaných skutečností učinil notář. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že provedení zápisu rejstříkovým soudem nelze tedy za rozhodnutí označit, je totiž pouze úkonem soudu ve smyslu §36 a násl. o. s. ř. Je tudíž evidentní, že v tomto směru je činnost rejstříkového soudu převážně registrační. Kladné rozhodnutí rejstříkového soudu o předkládaném návrhu se nečiní zvláštním rozhodnutím, ale ipso facto (srov. již citovaný nález pléna Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 43/05).
33. Z povahy řízení ve věcech obchodního rejstříku dále vyplývá, že rejstříkový soud rozhoduje zásadně bez jednání a dominující je zásada písemnosti. Na druhou strany nejsou v řízení před rejstříkovým soudem pominuty situace, v nichž nebude možné postupovat jinak než provést dokazování, např. tehdy, má-li rejstříkový soud z obsahu spisu důvodné pochybnosti o pravosti předkládaných listin, přičemž v rejstříkovém řízení je požadováno co nejrychleji aktualizovat informace o zapsaných subjektech. Na rejstříkové řízení je proto třeba nahlížet jako na řízení sui generis , v němž se uplatní odlišné procesní principy ovládající soudní proces (i práva účastníků) než v řízení sporném. Některé procesní instituty běžné v řízení sporném, jsou v rejstříkovém řízení vyloučeny (např. zásada kontradiktornosti). Tyto odlišnosti jsou upraveny v §1 až 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a další specifika typická pro rejstříkové řízení jsou obsažena v §75 až 103 zákona o veřejných rejstřících (srov. Hampel P., Walder I. Zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014).
34. Většina rozhodnutí rejstříkových soudů nemá ani konstitutivní charakter (výjimkou jsou tzv. prvozápisy a zápisy výmazu), nýbrž pouze deklarují již dříve nastalý právní stav; tudíž nezakládají, nemění ani neruší právní vztahy mezi účastníky řízení pro futuro . Navíc ani jejich účastníky nejsou všichni, do jejichž právní sféry bude mít rozhodnutí rejstříkového soudu v konečném důsledku dopad. Okruh těchto účastníků je významně omezen právě v důsledku maximálně rychlé aktualizace zapsaných skutečností, proto aby bylo dosaženo smyslu obchodního rejstříku, tj. veřejné publikace údajů o zapsaných subjektech, transparentnosti podnikatelského života a zpřístupnění všech údajů o obchodníkovi, které jsou důležité z hlediska jeho důvěryhodnosti, z hlediska jeho schopnosti a vůle plnit existující i budoucí závazky každému zájemci (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 43/05).
35. Pokud jde o samotnou povahu orgánu , u něhož probíhá rejstříkové řízení, lze při zohlednění výše uvedených zásad ovládajících rejstříkové řízení do určité míry přisvědčit názoru soudů nižších stupňů vysloveném v napadeném usnesení a v jemu předcházejícím rozsudku. Ačkoli jde o „rejstříkový soud “, blíží se obsahem své činnosti a účelem, k němuž byl zřízen, správnímu orgánu vykonávajícímu funkci soudního orgánu. Soudy jsou považovány Ústavou České republiky a zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, za konstituované nezávislé a samostatné speciální orgány státní moci. Pojem „nezávislý soud“ je především naplněn prostřednictvím zvláštního postavení soudců, kteří v rámci soudu, u něhož vykonávají svou funkci, fakticky soudnictví vykonávají (z tohoto pohledu lze princip nezávislého soudu ztotožnit s principem nezávislosti soudce samotného). V této souvislosti lze připomenout i názor Evropského soudního dvora, který proto, aby určitý orgán mohl považovat za „soud“ (sice předkládací v rámci řízení o předložení předběžné otázky), bere v úvahu souhrn okolností, jakými jsou zákonný základ orgánu, jeho trvalost, závaznost jeho jurisdikce, kontradiktorní povaha řízení, použití právních norem orgánem, jakož i jeho nezávislost [viz zejména rozsudek (prvního senátu) Soudního dvora ze dne 27. 4. 2006 ve věci Standesamt Stadt Niebüll, C-96/04, č. 2006 I-03561 Sbírky soudních rozhodnutí, dostupné (online) ke dni 18. 4. 2019 na webových stránkách Infocuria – Judikatura Soudního dvora Evropské unie pod odkazem http://curia.europa.eu/juris/ showPdf.jsf?text=&docid=56256&pageIndex=0&doclang=cs&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=3642678 ].
36. Závěrem je třeba ještě poukázat na osoby, resp. jejich postavení, jež u rejstříkového soudu vykonávají (až na výjimky) veškerou rozhodovací činnost, kterými jsou vyšší soudní úředníci, nikoli nezávislí soudci [srov. §11 písm. c) bod 5 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Navíc Ústavní soud ve svém rozhodnutí (bod 35. nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10) vyslovuje své přesvědčení, podle něhož "[v]yšší soudní úředník je pouze úředníkem, u nějž v zásadě chybí garance osobní nezávislosti, nevyžadují se osobní předpoklady jako u soudce, a odborná úroveň postačuje na výrazně nižší úrovni. Z toho se podávají rovněž limity činnosti vyššího soudního úředníka. Vyšší soudní úředník nesmí vykonávat takové úkony, pro něž jsou nezbytné vlastnosti, které postrádá (osobní nezávislost, osobní předpoklady, odborná úroveň). Z tohoto hlediska je nepřijatelné, aby vyšší soudní úředník meritorně rozhodoval , bez ohledu na formu rozhodnutí. Pro ostatní procesní úkony, a především pro rozhodnutí procesní povahy, to platí zrovna tak. Vyšší soudní úředník má být pomocníkem soudce, jenž napomáhá dosažení přiměřené délky soudního řízení tím, že vykonává úkony jednoduché či rutinní povahy. Složitější záležitosti, vyžadující právní erudici, či situace, v nichž soud nemůže být z povahy věci reprezentován nikým jiným než soudcem (meritorní rozhodnutí, rozhodnutí konečná, významnější rozhodnutí v přípravě jednání), účast vyšších soudních úředníků nepřipouštějí. Jinak se ze souzení stává ve skutečnosti úřadování." .
IV. Stanovisko senátu č. 5 ke sporné otázce
37. Senát č. 5 se při zohlednění názorů soudů obou stupňů rozhodujících věc obviněného R. Š. v předchozích stadiích trestního řízení, jak jsou vyjádřeny v odůvodnění těchto rozhodnutí, ztotožnil s nazíráním těchto soudů na principiální otázku možnosti „uvedení rejstříkového soudu v omyl“, coby jednoho z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku.
38. Přestože soudy rozhodující věc obviněného R. Š. měly na zřeteli právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., a učinily shodný závěr, že vyslovení viny obviněného trestným činem podvodu podle §209 tr. zákoníku není v rozporu s obsahem tohoto judikátu, má senát č. 5 vážné pochybnosti o takovém výkladu. Jak bylo stručně shrnuto pod body 30. až 36. tohoto usnesení, vyznačuje se řízení o zápisu změn u rejstříkového soudu skutečně určitými specifickými rysy, které jsou odlišné od pravidel, jimiž je ovládán občanskoprávní proces, o to více pak tzv. sporné řízení o civilní žalobě, resp. řízení o vydání směnečného platebního rozkazu. Citované usnesení senátu č. 11 publikované pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., totiž řešilo skutek, v jehož rámci pachatel podal soudu návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, a to na podkladě padělané směnky, kterou žalovaný ve skutečnosti nevystavil. Právní názor vyslovený v tomto publikovaném rozhodnutí vycházel primárně z povahy civilního řízení sporného, v jehož rámci je povinností soudu zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Za takové situace nemohl být podle vysloveného právního názoru senátu č. 11 tento soud uveden v omyl tvrzením žalobce o pravosti listiny (směnky), z níž dovozoval svůj nárok na finanční plnění.
39. Jedná se o poměrně zásadní právní názor, který byl následně přijat trestním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Lze bez nadsázky rovněž tvrdit, že jde o výklad, který měl a má značný dopad na řešení případů, k nimž nezřídka dochází v různých sférách života ve společnosti a které se týkají rozličných forem jednání vůči orgánům státní správy či jiným úřadům státní správy, pokud jsou nadány pravomocí rozhodovat o majetkových dispozicích, k nimž podvodné jednání primárně směřuje. Je zcela evidentní, že publikovaný právní názor akceptují již orgány Policie České republiky, resp. orgány činné v trestním řízení, neboť obecně (bez statistických podkladů) již nedochází k zahajování trestního stíhání proti pachatelům, kteří se v rámci svých žalobních návrhů domáhají u civilního soudu finančních či majetkových nároků prostřednictvím padělaných listin. Z toho je zřejmé, že právní názor vyslovený původně senátem č. 11 významně ovlivnil nazírání na možný postih takových osob, které se s využitím nepravých či padělaných dokumentů snaží prostřednictvím majetkových dispozic obohatit sebe či jiného na úkor či ke škodě oprávněných osob.
40. Senát č. 5 se shodl na potřebě korigovat poměrně striktní posuzování společensky neakceptovatelných jednání spočívajících v záměrně nepravdivém tvrzení adresovaném soudnímu orgánu s cílem domoci se majetku, či jiné výhody, na něž by takový pachatel nebýt zfalšované listiny jinak nedosáhl a které jemu, či jinému, v jehož prospěch tak koná, po právu nenáleží. Především je třeba si uvědomit, že, byť v průběhu soudního řízení sporného, o něž se ve stěžejním publikovaném rozhodnutí jednalo, leží na soudu povinnost zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností a druhá strana sporu má právo předkládat své tvrzení a případně vyvrátit oprávněnost žaloby, nemusí vždy tzv. zvítězit pravda. Možnosti soudu a stran sporu nejsou bezbřehé, pokud si pachatel např. pečlivě připraví svou verzi, a počíná si obzvlášť rafinovaně, není vyloučeno, aby se domohl neoprávněného nároku a aby tímto (podvodným) způsobem dosáhl rozhodnutí soudu ve svůj prospěch, či prospěch jiné osoby (např. při liknavosti druhé strany sporu či nedbalou obhajobou nebo „jen“ v důsledku důkazní nouze a neschopnosti vyvrátit tvrzení žalobce, nemusí se jí též i přes náležité úsilí podařit ihned přesvědčit soudy o vlastní verzi skutkového děje, výsledek řízení pak zvrátí až díky mimořádnému opravnému prostředku – např. žalobou na obnovu řízení nebo pro zmatečnost).
41. V posuzované trestní věci obviněný potřeboval k dosažení svého konečného cíle, kterým bylo zmocnění se obchodního podílu i majetku obchodní společnosti L., provedení zápisu změny majitele obchodního podílu v obchodním rejstříku. Za tímto účelem vyhotovil (či nechal vyhotovit) smlouvu o převodu obchodního podílu, zajistil ověření podpisu dosavadního majitele O. M. v advokátní kanceláři a následně v notářské kanceláři též pořízení ověřeného opisu této smlouvy. Tuto listinu poté spolu s dalšími listinami demonstrujícími mj. změnu v osobě jednatele obchodní společnosti předložil rejstříkovému soudu spolu s návrhem na zápis změn. Pouze díky podvodnému jednání vůči soudu, předtím vůči advokátce (přestože u ní vyvstávají značné pochybnosti o její znalosti pravého stavu věci) a notářce tak získal listinu, jež deklarovala změnu v osobách majitele obchodního podílu a jednatele obchodní společnosti L., a jež mu umožnila provést majetkové dispozice za účelem vlastního obohacení ke škodě jmenované obchodní společnosti. Obviněný tak oklamal všechny jmenované subjekty, které v důsledku svého omylu samy neprováděly žádné majetkové dispozice, ze strany obviněného se tak jednalo o přípravnou fázi, po níž teprve následovaly majetkové dispozice a způsobení škody na majetku obchodní společnosti, částečně se mu je podařilo dokonat, v části zůstalo u pokusu. Jedná se o typický případ podvodu, na němž může být zainteresováno až pět různých skupin osob, a to pachatel, osoba uváděná v omyl (osoba, jejíhož omylu pachatel využívá nebo jíž zamlčuje podstatné skutečnosti), osoba provádějící majetkovou dispozici, osoba poškozená a osoba obohacená. Přestože v dané věci konal rejstříkový soud evidentně v omylu, pokud považoval jemu předložené listiny za odpovídající skutečnosti, tedy pravé, těžko se mohl oklamání vyvarovat s ohledem na specifické rysy řízení o zápisu do obchodního rejstříku, jak byly zmíněny výše.
42. Především senát č. 5 považuje za nadále neudržitelný trend vycházející z rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr., resp. z rozhodnutí na něj navazujících, která se vůči prvně uvedenému více či méně vymezovala tak, aby jeho podstata sice nebyla narušena, ale zároveň jej určitým způsobem zmírnila, či zúžila použitelnost vysloveného závěru ve snaze zamezit neblahým důsledkům z něj vycházejícím i na další reálně nastalé situace. Možností sice je stále zužovat dosah uvedeného rozhodnutí, a to postupně tím způsobem, že by se nakonec vztahovalo výlučně na sporné civilní řízení, zatímco by se postupně přijímal názor, že se na jiné různé typy civilního soudního řízení – nesporného uvedené rozhodnutí nevztahuje.
43. Senát č. 5 nabyl přesvědčení, že by se znovu měla posoudit celá situace a argumentace ve prospěch uvedeného rozhodnutí, jakož i proti němu, která dosud nezazněla, či nebyla zvážena, přitom by se měly zohlednit i další výkladové metody, zejména historická a mezinárodně srovnávací.
44. Stanovisko, podle něhož je možno omezovat okruh osob, které je lze uvést v omyl, nemá v zákoně žádnou oporu. Omezení subjektů uváděných pachatelem podvodu v omyl je ve zjevném rozporu s metodou jazykového výkladu a s jeho pravidly morfologickými, sémantickými, syntaktickými i gramatickými. Znění skutkové podstaty podvodu podle §209 tr. zákoníku vychází zřetelně z formulace předchozího ustanovení §250 tr. zák., které zase navazovalo na znění §249 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného od 1. 8. 1950. Ani jedno z uvedených ustanovení nepočítalo s žádným omezováním okruhu osob, která by bylo možno uvést v omyl, naopak všechna počítala s tím, že někdo – „jiný“ má být uveden v omyl. Tak podle §249 odst. 1 trestního zákona z roku 1950 se dopustil podvodu, „ kdo jiného úmyslně poškodí na majetku nebo na právech tím, že a) jeho nebo někoho jiného uvede v omyl, nebo b) využije omylu jeho nebo někoho jiného “. Podle §250 odst. 1 tr. zák. z roku 1961 se podvodu dopustil, kdo „ ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že a) uvede někoho v omyl, nebo b) využije něčího omylu “. V roce 1990 (s účinností od 1. 7. 1990) bylo uvedené ustanovení doplněno o další podmínku spočívající v tom, že „ způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou “ (současně bylo vypuštěno rozčlenění forem jednání do písmen). S účinností od 1. 1. 1998 byla do něj doplněna třetí alternativa klamavého jednání spočívající v zamlčení podstatných skutečností. V této podobě bylo takto formulované znění převzato i do současného §209 odst. 1 tr. zákoníku, které zní: „ Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán… “. Z uvedeného přehledu vyplývá, že „někdo“ má být uveden v omyl, ať už jde o osobu, která je zároveň poškozena podvodným jednáním, či osobu od něj odlišnou (tak výslovně jinak obsahově shodné znění §249 trestního zákona z roku 1950).
45. Ve starším období předcházejícím roku 1950 byla podvodná jednání upravena ve více ustanoveních zákona č. 117/1852 Říš. zák., o zločinech, přečinech a přestupcích, zmínit je možno především §170 a §197 až §205b. Podle výchozího §197 trestního zákona z roku 1852 se podvodu dopustil, „ kdo lstivým předstíráním nebo jednáním jiného uvede v omyl, jímž někdo, budiž to stát, obec nebo jiná osoba na svém majetku nebo na jiných právech má škodu trpěti; anebo, kdo v tom obmyslu a způsobem právě dotčeným užije omylu nebo nevědomosti jiného, dopustí se podvodu; nechť se k tomu dal svésti zištností, náruživostí, obmyslem, aby tím někomu zjednal proti zákonu výhody nějaké, nebo jakýmkoliv obmyslem vedlejším “. Vyjdeme-li z toho, že poškozeným zpravidla (nikoliv však nutně a vždy) býval i dnes bývá současně ten, kdo byl klamán a v omylu provedl majetkovou dispozici, uvedené ustanovení výslovně počítalo s tím, že v omyl může být uveden i stát (jak si ukážeme dále soudy nevyjímaje). Ani uvedené ustanovení tak okruh osob, které mohou být uvedeny v omyl, nijak neomezovalo, naopak v tomto směru bylo v podstatně shodné, jako pozdější právní úpravy (viz pasáž „ jiného uvede v omyl “). V námi sledované spojitosti není bez zajímavosti ani ustanovení §201 písm. a) trestního zákona z roku 1852 o hlavních druzích podvodů, jež podle vyšší částky stávají se zločinem, které (včetně návětí) znělo: „ Způsoby podvodu nedají se sice pro jejich přílišnou rozmanitost všechny v zákoně vypočísti. Vzhledem však ku škodě právě dotčené dopustí se zločinu zvláště ten: a) kdo falešné listiny soukromé zhotovuje nebo pravé falšuje; kdo listiny, které mu buď docela nenáležejí, nebo mu nenáležejí výhradně, na újmu jiného zmaří, poruší nebo je potlačí; kdo napodobené nebo zfalšované veřejné úvěrní papíry, jakož i ten, kdo zfalšovanou minci, nemaje s padělateli nebo s účastníky žádného srozumění, vědomě dále rozšiřuje “. Je patrné, že se zde na roveň kladou podvodná jednání různého charakteru, a to včetně padělání soukromých listin na straně jedné a šíření padělaných mincí na straně druhé.
46. Na tomto místě lze připomenout i uznávaný výklad uvedených ustanovení tehdejším nejrozšířenějším komentářem - Kallab, J., Herrnritt, V. Trestní zákony československé platné v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 2. vydání. Praha: Československý kompas, 1927, zejm. str. 170 a násl. k §197 a str. 183 a násl. k §201. Podle uvedeného komentáře (str. 171) sice „v pouhém zažalování po právu nepříslušejících nároků, v prostém tvrzení nepravdivých skutečností v civilním sporu, neopřeném snad falšováním průvodů, nelze spatřovati lstivého předstírání k oklamání soudu způsobilého“, přičemž odkazoval na rozhodnutí ze Sbírky rozhodnutí nejvyšších stolic soudních republiky československé (Vážný), dále ve zkratce jen „Vážného sbírka“, a sice č. 383/21, 1669/24, 1784/24, 1025/22, resp. též na č. 2646/1 rakouské sbírky rozhodnutí císařského nejvyššího soudního a kasačního dvora (dále jen rak. sb.), zároveň poukázal na odlišnosti ohledně případů, kde „soudu rozhodovati jest na podkladě jednostranného tvrzení žalobcova bez slyšení odpůrce“ (k tomu č. 314/10 nebo 1053/87 rak. sb., resp. na Löfflerovu sbírku č. 311/12, 351/12 a 513/13). V další pasáži k §201 písm. a) pak uvedený komentář poukázal na to, že „zhotovení padělané listiny soukromé spočívá v tom, že se jako vystavitel listiny udává osoba, jíž listina vystavena nebyla; listině dává se zdání, jakoby byla vystavena určitou osobou, kdežto ve skutečnosti byla vystavena osobou jinou, k tomu neoprávněnou, nesejde na tom, zda byla listina vystavitelem vlastnoručně sepsána, či zda dal ji sepsati osobou třetí. Pochází-li listina skutečně od osoby v ní jako vystavitel označené, její obsah je však nesprávným, jde o listinu pravou a nelze případ ten podřaditi pod ustanovení §201a) tr.z. Jde však o podvod dle §197 tr.z., byla-li listina vystavena za tím účelem, by se jí bylo dovoláváno v civilním sporu k podpoře tvrzených nepravdivých okolností“, k tomu odkázal na č. 1784/24 Vážného sbírky. Rozhodně tak není pravdou, že by za uvedeného trestního zákona z roku 1852 nebylo možno uvést soud v omyl, naopak se s takovými případy počítalo, a to jak v zákoně, tak v nauce i v judikatuře. Pokud totiž vůbec byla padělána listina (bylo nepravdivě tvrzeno, že ji vystavila osoba, která tak ve skutečnosti vůbec neučinila), šlo ex lege o podvodné jednání podle §201 písm. a) trestního zákona z roku 1852, pokud naopak listina pocházela od skutečného vystavitele, avšak byla pozměněna (obsah byl nesprávný), a to jen proto, aby se jí doložily tvrzené nepravdivé okolnosti v civilním řízení, šlo o prostý podvod podle §197 uvedeného zákona.
47. Podobně jiný starší komentář Herbstův (Herbst, E. Handbuch des allgemeinen österreichischen Strafecht. Erster Band: Von den Verbrechen. 7. Auflage. Wien: Manz, 1882, str. 413) uváděl, že v pouhém zažalování nedůvodné pohledávky a v pouhém uvedení nepravdivých okolností v soudních aktech nespočívá podvod, protože protistraně náleží procesní obrana k odvrácení oklamání soudce, avšak současně připouštěl, že podvodu se pachatel při vedení civilního procesu může dopustit užitím podvodných důkazních prostředků, jakými jsou falešné osvědčení (svědectví) a falešná přísaha. Jinými slovy ani tento komentář a priori podvod vůči soudu a jeho trestné oklamání nevylučoval, pouze nepřipouštěl naplnění znaků podvodu pouhou žalobou založenou na nepravdivých tvrzeních, avšak jiná by byla situace, pokud by taková žaloba byla podpořena padělanými důkazy, tam už se podvodné jednání připouštělo.
48. Tato uvedená argumentace uvedená v odborné literatuře vycházela z úpravy obsažené v §198 a §199 písm. a) trestního zákona z roku 1852. Podle ní se podvod stává se zločinem buď z povahy činu, nebo z částky škody. Jsou-li tu podmínky §197 uvedeného zákona, stane se podvod již z povahy činu zločinem, když se (mimo jiné) podle §199 písm. a) citovaného zákona „ někdo ve své vlastní věci před soudem ku křivé přísaze nabídne, nebo křivou přísahu skutečně vykoná, anebo když se někdo ucházel o křivé svědectví, jež před soudem má se vydati, nebo když se někdo ke křivému svědectví soudu nabídnul nebo je vydal, byť i ve svědectví tom nabízení se ku přísaze nebo vykonání přísahy zároveň obsaženo nebylo. “ Podrobný rozbor tohoto specifického typu podvodného jednání, které zasahovalo primárně stát s jeho nárokem na správné vykonávání spravedlnosti (viz rozhodnutí č. 975/22 Vážného sbírky) nalezneme vedle Kallabova a Herrnrittova komentáře třeba i ve starším velmi rozšířeném komentáři Altmannově (Altmann, L. Oesterreichische Gesetzeskunde: Das Strafgesetz über Verbrechen, Vergehen und Uebertretungen. Wien: Patriotische Volksbuchhandlung, 1911, s. 138 a násl.).
49. Ani ze starší, tzv. prvorepublikové judikatury nevyplývá striktní omezení okruhu osob, které by nebylo možno uvést v omyl, jak se podává v dříve publikovaném rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr. V tomto judikátu se odkazuje na rozhodnutí z Vážného sbírky č. 393/1921, ač ve skutečnosti má na mysli mnohem spíše rozhodnutí č. 383/1921 Vážného sbírky (rozhodnutí č. 393/1921 Vážného sbírky se totiž vztahuje k pojmu následků ve smyslu §411 trestního zákona z roku 1852, tj. o tělesném poškození úmyslném a při rvačkách se přihodivším). Podle rozhodnutí č. 383/1921 Vážného sbírky (ze dne 26. 2. 1921, sp. zn. Kr II 318/20) v tom, že bylo žalováno, třebas lstivě, na plnění nároku, jehož se byl žalobce před tím výslovně vzdal, nelze spatřovati skutkovou podstatu podvodu. Ani z tohoto rozhodnutí, byť nebyl v takovém jednání shledán podvod, nevyplývá, že by soud nebylo možno uvést v omyl. Rozhodnutí vycházelo z toho, že žalovaná měla možnost se proti nároku žalobce bránit, jeho nesprávná tvrzení vyvrátit a také tuto příležitost využila. Podle jiného rozhodnutí č. 1025/1922 Vážného sbírky prosté podání na soud, aby byla vyšetřena určitá okolnost, o níž podatel věděl, že nenastala, není ještě podvodem. Zároveň ovšem v odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud připustil, že by o podvod mohlo jít za určitých jiných „okolností, které by bývaly byly s to, jednání jejímu zjednati způsobilost k oklamání, a ráz lstivosti“. Výslovně pak poukazuje na přísežný výslech strany, který má nastoupit podle §377 tehdejšího civilního řádu soudního, nedostačuje-li výsledek nepřísežného dotazování k tomu, aby byl soud přesvědčen o pravdivosti nebo nepravdivosti dokazovaných skutečností. I bez výslovného odkazu tak jde o zvláštní typ podvodu jako zločinu ve smyslu §197 a §199 písm. a) trestního zákona z roku 1852.
50. Odkázat můžeme i na jiná rozhodnutí, která právě s trestným uváděním v omyl soud počítají. Tak např. č. 1784/1924 Vážného sbírky výslovně uvádí, že jde o podvod podle §197 trestního zákona z roku 1852, byla-li listina vystavena za tím účelem, aby se jí bylo dovoláváno v civilním sporu k podpoře tvrzených nepravdivých okolností. Výslovně se uvádí, že osoba k vystavení listiny oprávněná, nedopouští se spoluviny (návodu) k zločinu podle §201 písm. a) trestního zákona z roku 1852, byť nechá třetí osobou sepsat listinu nesprávného obsahu, ale jde přímo o podvod ve smyslu §197 téhož zákona, pokud jím dokládá tvrzené nepravdivé okolnosti. O nezpůsobilý pokus (in abstracto) by šlo jen v tom případě, pokud by k oklamání bylo použito prostředku, který za žádných okolností nemůže způsobit zamýšlený účel. Listiny se používá nejen, když se předkládá tomu, kdo ji má býti oklamán, ale i tehdy, když „pachatel dovolávaje se listiny sděluje její obsah s osobou, která jí má býti v omyl uvedena.“ Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uvedl, že klam ve smyslu §201 písm. a) trestního zákona z roku 1852 se týká osoby vystavitele, nikoli však obsahu listiny – klam v tomto případě však hraje roli pro naplnění znaků podvodu podle §197 téhož zákona /jde o listinu pravou s klamným obsahem). V daném případě šlo v civilním sporu o doložení nároku nepravdivým dokladem o zaplacení ceny cihel. Byť tedy Nejvyšší soud nesouhlasil s právní kvalifikací soudy nižších stupňů, s ohledem na to, že stále šlo o podvod, byť podle jiného ustanovení, se stále stejnými důsledky, nerušil rozhodnutí soudů nižších stupňů. Výslovně bylo konstatováno, že §201 zmíněného zákona byl pouhým doplňkem §197 téhož zákona, neboť jsou tam uvedeny toliko příkladmo hlavní druhy podvodů, v nichž se lstivé předstírání vytčené v §197 cit. zákona často objevuje.
51. Ani z některých dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu z dob tzv. první republiky nevyplývá, že by nebylo možno uvést soud v omyl. Např. podle rozhodnutí č. 1677/1924 Sbírky Vážného jde o zločin podle §199 písm. d) trestního zákona z roku 1852, nikoliv o přestupek podle §320 písm. f) téhož zákona, padělal-li exekuční orgán stvrzenku poštovního úřadu o zaslání peněz a předložil ji soudu, by zakryl ztrátu peněz. Podle rozhodnutí č. 1669/1924 Sbírky Vážného pokud předložení předstíraného účtu soudu na průkaz nájemníkům ve smyslu §12 čís. 4 zákona na ochranu nájemníků ze dne 26. 4. 1923, č. 85 Sb., započitatelných nákladů spadá pod skutkovou podstatu zločinu podvodu.
52. Koncepce podvodu podle trestního zákona z roku 1852 tak byla znatelně širší než dnes a zahrnovala celou řadu jednání, kterými je v omyl uváděn právě soud. V pozdějších trestních zákonech se tato jednání často osamostatnila a již nebyla považována za podvodná, ale za zvláštní a samostatné delikty proti pořádku ve věcech veřejných, jako např. křivá výpověď, padělání veřejné listiny etc. Naproti tomu trestní zákon z roku 1852 je považoval za jednání podvodná, z nichž některých se dokonce mohly dopustit jen strany v civilním sporu – např. zločinu podle §199 písm. a) a b) trestního zákona z roku 1852. Srov. k tomu dále např. učebnice Miloty (Milota, A. Učebnice obojího práva trestního, platného v Československé republice: Právo hmotné. Kroměříž: J. Gusek, 1926, str. 344 a násl.) či Solnaře (Solnař, V. Trestní právo hmotné: Část zvláštní. Praha: Knihovna sborníku věd právních a státních, 1948, str. 73 a násl.).
53. Je proto nutné odmítnout názor vyslovený senátem č. 11 v usnesení publikovaném pod č. 24/2006 Sb., že by za dob tzv. první republiky nebylo možno spáchat trestný čin podvodu tím, že je uváděn v omyl přímo soud, a to ať již stranou v civilním sporu, či dokonce exekučním orgánem, předstírá-li odeslání vymožených peněz předložením padělané tzv. dodejky. Argumentace předložená senátem č. 11 tak v tomto směru není zcela správná, značnou část právní úpravy, nauku ji vykládající a judikaturu ji aplikující pominula, takže ve skutečnosti došlo k dezinterpretaci jednoho soudního rozhodnutí.
54. Z uvedeného lze uzavřít, že ani z jazykového výkladu nevyplývá, že by soud nebylo možno uvést v omyl, nevyplývá to ovšem ani z výkladu historického, jak bylo rozvedeno shora.
55. K tomu je možno dále doplnit, že i zákonodárce si je dobře vědom závažnosti ovlivňování rozhodnutí soudů padělanými či pozměněnými listinami či věcmi, resp. sváděním různých osob ke křivým výpovědím či znaleckým posudkům. Takový způsob nepřípustného ovlivňování soudního rozhodnutí označil nově za trestný novelou trestního zákoníku provedenou zákonem č. 287/2018 Sb., s účinností od 1. 2. 2019. V ustanovení §347a tr. zákoníku je jako trestný čin maření spravedlnosti postihováno právě uvedené jednání, které se podle trestního zákona z roku 1852 postihovalo jako jednání podvodné, jak bylo rozvedeno shora. Ani tento směr legislativních úprav nevyznívá ve prospěch názoru, že by soud nebylo možno uvést v omyl.
56. V rámci mezinárodního srovnání právní úpravy podobné problematiky se nabízí pohled do sousedního Německa. I zde se běžně připouští tzv. procesní podvod (Prozessbetrug), tedy připouští se spáchání majetkového podvodu, je-li podvedeným soud a poškozeným v konečném důsledku účastník řízení (srov. například Schönke, A., Schröder, H. Strafgesetzbuch: Kommentar. 25. Auflage. München: C.H.Beck, 1997, str. 1848, marg. č. 51, resp. str. 1853, marg. č. 69 a násl.; dále Kindhäuser, U. Strafgesetzbuch. Lehr- und Praxiskommentar. 3. Auflage. Baden-Baden: Nomos, 2006, str. 891; Satzger, H., Schmitt, B., Widmaier. G. StGB - Strafgesetzbuch. Kommentar. Köln: Carl Heymanns Verlag, 2009, str. 1652). Takový procesní podvod (naplňující znaky prostého majetkového podvodu ve smyslu §263 německého trestního zákoníku) je spáchán, pokud soudce nebo jiný justiční orgán (např. soudní vykonavatel) v důsledku falešného tvrzení učiní rozhodnutí poškozující druhou procesní stranu. Postihuje se tak na jednu stranu zneužití justice, na stranu druhou ovšem jde o útok na cizí majetek, a proto je přiléhavé posoudit takové jednání jako podvod. Uznává se i jistá analogie s nepřímým pachatelstvím, neboť jinak výsostně jednající soudce je zneužit jako nástroj podvodného jednání klamajícího účastníka civilní pře. Běžně se uznává spáchání procesního podvodu prostřednictvím předkládání falešných důkazních prostředků, pokud o ně soudce opře své rozhodnutí. V kontradiktorním řízení může být procesní podvod spáchán i nepravdivým tvrzením strany, které se neopírá o falešný důkazní prostředek (dokonce může spočívat i v opomenutí korigovat původní nesprávné tvrzení v dobré víře poté, co se strana dozví pravý stav věci). Sporné je, zda je možno spáchat procesní podvod v „upomínkovém“ řízení (zjednodušené řízení o zaplacení peněžní částky) a řízení pro zmeškání. Pro nedostatek úmyslu se nepovažuje za podvod, pokud strana pouze při vědomí obtížné procesní situace sděluje nepravdu nebo doloží padělanými důkazy v řízení, v němž podle svého přesvědčení se snaží prosadit svůj odůvodněný nárok, který je ale z důvodu důkazní nouze ohrožen. Procesní podvod je podle německé doktríny dokonán, dojde-li k rozhodnutí soudce, které poškozuje druhou procesní stranu.
57. Podobně v Rakousku znají tzv. procesní podvod, který je posuzován podle ustanovení §146 rakouského trestního zákoníku o podvodu (prostý majetkový podvod). Ve Fabrizyho komentáři (Fabrizy, E. E. Strafgesetzbuch. 8. Auflage. Wien: Manz, 2004, str. 453) se lze dočíst, že se v rakouské nauce a praxi odlišuje klamání od pouhé nepravdy, a to především u procesních podvodů. Ale také pouhé nepravdivé tvrzení bylo možno označit za podvod, pokud tato nepravda nebyla bez dalšího rozpoznatelná nebo byla nepřezkoumatelná. V tomto smyslu se nepravdivé tvrzení strany vůči úřadu, který je povinen z úřední povinnosti přezkoumat podání strany před svým rozhodnutím, může považovat za klamavé jednání ve smyslu ustanovení o podvodu, pokud strana použije na podporu svého vědomě nesprávného tvrzení dodatečné klamavé prostředky (např. doložení dodatečně vyhotovených nebo padělaných listin nebo jiných důkazních prostředků). Pokud ovšem úřední rozhodnutí nebo opatření následuje ryze na základě podání strany, je-li to navrhovateli známo, pak spočívá již v samotném nepravdivém tvrzení strany jednání způsobilé oklamat úřad. Dokonce je nyní přísnější judikatura v tom smyslu, že za klamání se považuje i nepravdivé tvrzení strany, které má úřad povinnost přezkoumat, aniž by bylo třeba doložit je falešnými důkazy. Dokonce je v Rakousku považován za těžší případ podvodu podle §147 odst. 1 bod 1. rakouského trestního zákoníku, pokud pachatel spáchá podvod tak, že ke klamání užije padělanou nebo pozměněnou listinu, padělaná nebo pozměněná data, jiný takový důkazní prostředek nebo užije nesprávné měřící zařízení. Za důkazní prostředek se považuje vše, co je způsobilé přesvědčit soud nebo správní orgán o správnosti či nesprávnosti rozhodných tvrzení.
58. S ohledem na uvedený hrubý nástin lze konstatovat, že ani při užití metody výkladu vycházejícího z mezinárodního srovnání neobstojí tvrzení, že soud nelze uvést v omyl. Naopak i v zahraničí se uznává, že soud v omyl uvést lze, dokonce lze jeho prostřednictvím spáchat trestný čin podvodu.
59. Byť je pravdou, že soud je nadán určitými pravomocemi a ani v civilním řízení není zcela odkázán na podání a vůli účastníků, může provést i jiné důkazy než navržené, nelze popřít fakt, že mnohdy je účastníky záměrně klamán, aby tito získali neoprávněný prospěch. Soud sice musí skutečně zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností, nicméně je často při tom odkázán pouze na důkazy předložené stranami (obecně ke spornému civilnímu procesu srov. zejména §120 odst. 2 o. s. ř.), kterým může uvěřit z důvodu neodhalení sofistikované lži a nepravosti a na jejich základě rozhodnout nesprávně, neboť nesprávně zjistil skutkový stav. Vždyť to je i důvod pro existenci jak řádných, tak i mimořádných opravných prostředků. Vzhledem ke změně právní úpravy civilního procesu spočívající ve faktickém posílení zásady formální pravdy, se vyjádření, že soud nikdy nelze uvést v omyl, tedy, že civilní soud je neomylný, jeví spíše jako proklamace politická, než fakticky zohledňující jak obvyklý průběh civilního řízení, jeho právní úpravu, tak základní zásady a konec konců i účel trestního práva.
60. Senát č. 5 proto dospěl k přesvědčení, že soudci jako fyzické osoby mohou být uvedeni v omyl. Není přitom možné souhlasit ani s argumentací vyslovenou v citovaném rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr., že by to vedlo ve všech případech neunesení důkazního břemene v civilních věcech k podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Neunesení důkazního břemene je jen procesní pomůckou pro spor, v němž skutkový děj není dostatečně vyjasněn, a jsou o něm pochybnosti. Postupuje se podle známé zásady „kdo tvrdí, prokazuje“, neprokáže-li a není zároveň zcela jednoznačně objasněno, že záměrně lživými tvrzeními či falešnými důkazy klamal soud, aby získal neoprávněný prospěch, nemůže být odpovědný za podvod, ale pouze nevyhraje civilní spor. Pokud však záměrně klamal (např. právě předložil v řízení padělanou směnku, aby získal plnění, na něž nemá právo) a je to v civilním řízení prokázáno, vzniká skutečně podezření ze spáchání trestného činu podvodu a je zde důvod i pro civilní soud oznámit tuto skutečnost státnímu zástupci či policejnímu orgánu (§8 odst. 1 tr. řádu). Pak ovšem neplatí ani argument, že se tím účastníkům brání ve svobodném přístupu k soudu a k vyjádření před soudem (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), účastníkům se pouze brání zneužívat tohoto práva k uplatňování nároků, které jsou zjevně neoprávněné. Nelze stavět na roveň takovou situaci, kdy je určitá pohledávka z nějakého důvodu sporná, nejistá, či případně existující, ale nevymahatelná (třeba v případě naturálních obligací), se situací, kdy někdo uměle vytvoří falešné podklady svědčící o určitém závazku poškozeného, a tyto, například při dobré znalosti situace a předpisů civilního procesu, úmyslně využije takovým způsobem, že tomuto od počátku „podvodně“ vytvořenému požadavku na plnění zajistí exekuční titul, čehož lze dosáhnout v zásadě i bez jakéhokoliv vědomí osoby poškozené (povinné). Naopak lze říci, že je-li s odkazem na zásadu vigilantibus iura fakticky v civilním řízení posilována zásada formální pravdy, je tím spíše na místě trestněprávně postihovat taková jednání, která jsou ryzím zneužitím takto pojatého civilního procesu. Jen takovým přístupem lze dosáhnout rovnováhy, kdy trestní právo, jako prostředek ochrany společnosti ultima ratio, nastupuje pouze jako odpovídající doplněk ochrany v těch případech, které jsou společensky škodlivé, a které nejsou dostatečně upraveny v mimotrestních právních předpisech.
61. Podle názoru senátu č. 5 nebylo záměrem zákonodárce omezit osoby podvedené jen na některé, jak je to vykládáno v současné judikatuře, ba dokonce naopak rozšířil možnost uvést v omyl či využít omylu na jednání podrobně rozvedená v §120 tr. zákoníku. Nadto, i kdyby nemělo dojít ke změně dosavadního výkladu, podle kterého soud nelze uvést v omyl, v citované judikatuře (rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr.) není vůbec řešen pokus na nezpůsobilém předmětu útoku. Uváděl-li pachatel soud záměrně v omyl, aniž by věděl o judikatuře, podle níž soud v omyl uvést nelze, měl by se podle obecných zásad dopustit pokusu trestného činu podvodu na nezpůsobilém předmětu útoku.
V. Závěrečné shrnutí
62. Ze všech shora uvedených důvodů přijal senát č. 5 názor, že soud v omyl uvést lze, přičemž aby byl dokonán trestný čin podvodu, musí být naplněny i všechny jeho další znaky – mj. na základě rozhodnutí soudu po nesprávném zjištění skutkového stavu, který zaviní účastník řízení, bylo buď dobrovolně ve stanovené lhůtě poškozenou povinnou stranou z civilního sporu plněno, nebo toto plnění bylo vymoženo. Mezi neoprávněným obohacením a zkrácením majetku poškozeného musí být příčinná souvislost, která je právě dána uvedením soudu v omyl, byť soud sám poškozeným není, navíc ke vzniku škody je třeba další krok, aby poškozený (v zájmu minimalizace škody) na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí v civilní věci sám ve stanovené lhůtě plnil, nebo aby druhá strana civilního sporu úspěšně vymohla plnění na základě takového exekučního titulu.
63. Senát č. 5 proto v souladu s ustanovením §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, postoupil věc obviněného R. Š. k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, neboť zaujal ve věci právní názor rozporný s výkladem možnosti uvedení soudu v omyl, jak předpokládá skutková podstata trestného činu podle §209 tr. zákoníku, vyjádřený v usnesení senátu č. 11 publikovaném pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr.
64. Pro úplnost je třeba dodat, že senát č. 5 se nezabýval další částí námitek obviněného, jimiž rovněž argumentoval v rámci svého mimořádného opravného prostředku, neboť pokud by velký senát akceptoval předložený právní názor, bylo by posuzování této části dovolání předčasné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 4. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu