ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.968.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 968/2016-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o dovolání obviněných Ing. M. D., Ing. Z. S. a Ing. J. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 5 To 54/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 5 To 54/2015 v části, v níž bylo odvolání obviněných Ing. M. D., Ing. Z. S. a Ing. J. V. zamítnuto, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2014 sp. zn. 46 T 5/2013 v části, týkající se těchto obviněných.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. věta druhá se zrušují další rozhodnutí na zrušené části těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obvinění Ing. M. D., Ing. Z. S. a Ing. J. V. neberou do vazby.
Odůvodnění:
Obvinění Ing. M. D., Ing. Z. S. a Ing. J. V. byli rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2014 sp. zn. 46 T 5/2013 uznáni vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Spolu s nimi tento soud uznal vinnými též obviněnou Ing. I. F. a obviněného Ing. L. Ž., z přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se výše jmenovaní podle cit. rozsudku soudu dopustili následovným jednáním.
a) Ing. L. Ž. jako specialista Odboru licencí Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) a jako oprávněná úřední osoba jednat jménem ERÚ ve správním řízení ve věci rozhodnutí o udělení licence na výrobu elektřiny, dne 30. 12. 2010 mezi 09:30 hod. až 12:00 hod. u obce D. u P. provedl předběžnou kontrolu fotovoltaické elektrárny D. u P. o výkonu 3 MW (dále jen „FVE D.“) společnosti TOWER OF POWER alfa s.r.o., IČ: 28592573, se sídlem Rubešova 645/29, Plzeň, (dále jen „TOWER OF POWER“) za účelem zjištění, zda fotovoltaická elektrárna je skutečně dokončena v souladu s dokumenty předloženými do správního spisu ERÚ k žádosti této společnosti o vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů, a ačkoliv přes své zkušenosti na Odboru licencí ERÚ a přesto, že měl k dispozici katastrální mapu s přesným zakreslením FVE D., kontrolu elektrárny provedl hrubě nedbale a povrchně, kdy zaměnil celou plochu dvou vedle sebe vybudovaných fotovoltaických elektráren za FVE D. společnosti TOWER OF POWER a dospěl tak k chybnému závěru, že FVE D. společnosti TOWER OF POWER je zčásti dokončena a zčásti nikoliv, ačkoliv ve skutečnosti FVE D. nebyla dokončena ani zčásti, neboť na celé FVE D. nebyl nainstalován ani jeden fotovoltaický panel,
b) Ing. J. V. jako jednatel společnosti TOWER OF POWER alfa s.r.o., IČ 28592573, se sídlem Rubešova 645/29, Plzeň (dále jen „TOWER OF POWER“), která byla investorem a objednatelem fotovoltaické elektrárny D. u P. o výkonu 3 MW (dále jen „FVE D."), Ing. M. D. jako zaměstnanec společnosti TOWER OF POWER, a Ing. Z. S. jako ředitel a předseda představenstva společnosti EKOSOLARIS, a.s., IČ 25535668, se sídlem Jožky Silného 2684, Kroměříž (dále jen „EKOSOLARIS“), která byla zhotovitelem FVE D., následně využili omylu Ing. L. Ž. (specialisty Odboru licencí Energetického regulačního úřadu) a dne 30. 12. 2010 v restauraci obchodního domu TESCO v P. na schůzce mezi Ing. L. Ž. na straně jedné a Ing. J. V. a Ing. M. D. na straně druhé po předestření skutečnosti ze strany Ing. L. Ž., že FVE D. není zcela dokončena a že na elektrárně schází zhruba polovina fotovoltaických panelů, Ing. J. V. a Ing. M. D. úmyslně předložili Ing. L. Ž. nepravdivý Reklamační protokol ze dne 15. 12. 2010, který byl podepsán Ing. Z. S. a podle kterého společnost EKOSOLARIS dne 15. 12. 2010 reklamovala 3 600 ks vadných fotovoltaických panelů zn. Suntech ST190S-24/Ad o celkovém výkonu 1,3 MW dodaných dne 14. 12. 2010 německou obchodní společností Suninvest Group GmbH, IČ 208/15258402, se sídlem Hamerweg 5D, Mehlmeisel (dále jen „Suninvest“), zastoupenou J. B., s tím, že dne 15. 12. 2010 bylo uvedené množství vadných fotovoltaických panelů vráceno dodavateli, ačkoliv Ing. J. V., Ing. M. D. a Ing. Z. S. věděli, že nikdy nebyly žádné fotovoltaické panely na FVE D. dodány, přičemž i podpis J. B. na reklamačním protokolu byl padělán,
c) Ing. J. V. a Ing. Z. S. v období od 29. 12. 2010 do 31. 12. 2010 úmyslně podepsali zcela nepravdivý Předávací protokol ze dne 29. 12. 2010 mezi společností TOWER OF POWER, zastoupenou Ing. J. V., a společností EKOSOLARIS, zastoupenou Ing. Z. S., kdy předmětem předání byla FVE D. o výkonu 3 MW do zkušebního provozu, ačkoliv oba věděli, že elektrárna není dokončena a je nefunkční, neboť zde nebyl nainstalován žádný fotovoltaický panel, a dne 31. 12. 2010 Ing. J. V. osobně doručil tento předávací protokol, mj. společně s již uvedeným Reklamačním protokolem Ing. I. F. k založení do správního spisu ERÚ, Masarykovo nám. 5, Jihlava (dále jen „ERÚ“),
d) Ing. J. V. a Ing. Z. S. v období od 30. 12. 2010 do 31. 12. 2010 po schůzce Ing. L. Ž., Ing. J. V. a Ing. M. D., podepsali nepravdivý antedatovaný Předávací protokol ze dne 29. 12. 2010 mezi společností TOWER OF POWER, zastoupenou Ing. J. V., a společností EKOSOLARIS, zastoupenou Ing. Z. S., kdy předmětem předání byla FVE D. o výkonu 1,655 MW do zkušebního provozu, ačkoliv oba věděli, že elektrárna není dokončena a je nefunkční, neboť na elektrárně nebyl nainstalován žádný fotovoltaický panel, přičemž dne 31. 12. 2010 v 11:09 hod. Ing. M. D. zaslal e-mailem tento nový nepravdivý a antedatovaný předávací protokol Ing. I. F. do služební e-mailové schránky na ERÚ k založení do správního spisu,
e) Ing. I. F. jako specialistka Odboru licencí ERÚ a jako oprávněná úřední osoba, která zastupovala ředitele Odboru licencí ERÚ po dobu čerpání jeho dovolené, dne 31. 12. 2010 v sídle ERÚ v Jihlavě převzala správní spis od ing. L. Ž., který ji zároveň sdělil zcela chybnou informaci, že FVE D. společnosti TOWER OF POWER je dokončena asi z poloviny a že po obdržení předávacího protokolu mezi zhotovitelem a objednatelem FVE D. a po obdržení originálů nové revizní zprávy a seznamu provozoven na snížený výkon 1,655 MW může vydat licenci na uvedený snížený výkon 1,655 MW, a ačkoliv měla zkontrolovat mj. zprávy o revizi elektrické instalace, smlouvu o dílo mezi zhotovitelem a objednatelem a předávací protokol, provedla kontrolu značně nedbale a povrchně, kdy si nevšimla, že ve správním spise chybí zpráva o revizi elektrické instalace části nízkého napětí FVE D. jako celku coby splnění technického předpokladu pro udělení licence podle §5 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, a podle §9 vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, neboť ve spise byly založeny pouze dvě zcela protichůdné Zprávy o výchozí revizi elektrického zařízení ing. V. D. z 29. 12. 2010, které se jednak týkaly pouze částí nízkého napětí elektrárny od rozvaděčů po trafostanice a jednak na jedné verzi zprávy byl na čelní straně uveden údaj opsaný z projektové dokumentace FVE D. o celkovém výkonu 2,9 MW a celkovém počtu fotovoltaických panelů 15.600 ks panelů a na druhé zprávě z téhož dne byl uveden údaj o celkovém výkonu 1,655 MW a počtu fotovoltaických panelů 8.710 ks, kdy nejméně první uvedená revizní zpráva byla v rozporu s údaji uvedenými v Reklamačním protokolu;
dále ačkoliv dne 31. 12. 2010 v 11:09 hod. jí emailem ing. M. D. úmyslně zaslal nový nepravdivý Předávací protokol ze dne 29. 12. 2010 mezi společností TOWER OF POWER, zastoupenou ing. J. V., a společností EKOSOLARIS, zastoupenou ing. Z. S., kdy předmětem předání byla FVE D. o výkonu 1,655 MW, nevšimla si rozporů mezi původním již doručeným předávacím protokolem taktéž ze dne 29. 12. 2010 na FVE D. o výkonu 3 MW a tímto novým předávacím protokolem a na rozpory mezi původním již doručeným předávacím protokolem na FVE D. o výkonu 3 MW s výše uvedeným Reklamačním protokolem, následně nezaložila a nezaevidovala tento nový předávací protokol na výkon 1,655 MW do správního spisu a zároveň v rozporu s §37 odst. 4 správního řádu si nevyžádala originál tohoto protokolu ani jeho elektronickou verzi s elektronicky ověřeným podpisem do správního spisu, a přesto ještě dne 31. 12. 2010 rozhodla jménem ERÚ o udělení licence společnosti TOWER OF POWER k výrobě elektřiny na dobu 25 let pod č. j.: 12387-8/2010 k provozovně FVE D. o instalovaném výkonu 1,655 MW, kdy téhož dne si toto rozhodnutí na ERÚ v Jihlavě převzal osobně ing. J. V.,
f) Ing. Z. S. v období od 29. 12. 2010 do 31. 12. 2010 podepsal nepravdivý Reklamační protokol, podle kterého společnost EKOSOLARIS dne 30. 12. 2010 reklamovala 8 710 ks vadných fotovoltaických panelů zn. Suntech ST190S-24/Ad o celkovém výkonu 1,655 MW dodaných dne 27. 12. 2010 německou obchodní společností Suninvest, zastoupenou J. B., s tím, že dne 30. 12. 2010 bylo uvedené množství vadných fotovoltaických panelů vráceno dodavateli, ačkoliv Ing. Z. S. věděl, že nikdy nebyly žádné fotovoltaické panely na FVE D. dodány, přičemž i podpis J. B. na reklamačním protokolu byl padělán, a reklamační protokol následně předal Ing. M. D.,
g) Ing. J. V. a Ing. M. D. následně dne 31. 12. 2010 mezi 15:30 a 16:25 hod. v prostoru FVE D. u P. předložili uvedený Reklamační protokol na vadné fotovoltaické panely o celkovém výkonu 1,655 MW Ing. Z. K. a Ing. J. O., zaměstnancům společnosti E.ON Česká republika, s.r.o., IČ 25733591, se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, v rámci kontroly FVE D. při prvním paralelním připojení do distribuční soustavy jako zdůvodnění, proč na FVE D. není nainstalován ani jeden fotovoltaický panel, ačkoliv Ing. J. V. a Ing. M. D. věděli, že nikdy nebyly žádné fotovoltaické panely na FVE D. dodány, přičemž i podpis J. B. na Reklamačním protokolu byl padělán, avšak Ing. Z. K. poznamenal do Protokolu o schválení výrobny skutečnost, že na FVE D. nejsou namontovány fotovoltaické panely a první paralelní připojení tak nebylo uskutečněno,
a Ing. M. D., Ing. J. V. a Ing. Z. S. tak jednali v úmyslu využít omylu Ing. L. Ž. a uvést v omyl Ing. I. F., Ing. Z. K. a Ing. J. O. ve prospěch společnosti TOWER OF POWER a způsobit tak škodu velkého rozsahu, kdy na základě licence od ERÚ a na základě provedeného tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě společnosti E.ON Distribuce, a.s., IČ 28085400, se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice (dále jen „E.ON Distribuce“), by vznikl společnosti TOWER OF POWER nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12 150 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5 500 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž v průběhu následujících 20 let by se společnost TOWER OF POWER obohatila o částku nejméně 239 600 000 Kč na úkor společnosti E.ON Distribuce, která by následně přenesla zvýšené náklady na výrobu elektřiny na spotřebitele elektřiny, na ostatní provozovatele distribučních soustav prostřednictvím vykonávacích plateb a dále by byla uvedená cena zčásti hrazena i z dotací ze státního rozpočtu České republiky,
Ing. L. Ž., ačkoliv výše uvedení využili jeho omylu, a ing. I. F., ačkoliv byla uvedena v omyl, vykonávali svoji pravomoc oprávněných úředních osob nedbale a zcela zmařili splnění svých důležitých úkolů při kontrole dokončenosti FVE D. a při přezkoumání dokumentů ve správním spise v rámci rozhodování o udělení licence na výrobu elektřiny, kdy následkem jejich jednání bylo vydání nezákonného rozhodnutí o udělení licence na výrobu elektřiny společnosti TOWER OF POWER,
k získání obohacení společnosti TOWER OF POWER nedošlo ani zčásti jen proto, že Ing. Z. K. spolu s Ing. J. O. zjistili dne 31. 12. 2010 skutečný stav FVE D., takže první paralelní připojení nebylo provedeno, a následně na základě těchto informací a provedení přezkumného řízení dne 5. 4. 2011 rozhodnutím Ing. J. F., předsedy ERÚ pod č. j. 12387/28/2010-ERU, bylo zrušeno předchozí rozhodnutí ERÚ, zastoupeného Ing. I. F., o udělení licence na výrobu elektřiny ze dne 31. 12. 2010, č. j. 12387/8/2010.
Za to byly obviněným Ing. M. D., Ing. Z. S. a Ing. J. V. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uloženy tresty odnětí svobody, a to Ing. D. v trvání 5 roků a 6 měsíců, Ing. S. v trvání 7 roků a Ing. V. v trvání 6 roků a 6 měsíců. Pro jejich výkon byli shodně podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou.
Obviněným Ing. S. a Ing. V. byly rovněž podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uloženy tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstev na dobu 6 (prvně jmenovanému) a 5 roků. Oběma byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku také uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 2 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonali, jim byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody každému v trvání 12 měsíců.
K podmíněným trestům odnětí svobody a k trestům zákazu činnosti pak byli odsouzeni i obvinění Ing. I. F. a Ing. L. Ž.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání v celém rozsahu všichni obvinění (včetně Ing. I. F. a Ing. L. Ž.), a to prostřednictvím svých obhájců. Z podnětu odvolání Ing. I. F. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 5 To 54/2015 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu obviněné Ing. I. F., a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. ji podle §330 odst. 1 tr. zákoníku a §73 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku nově odsoudil k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, v němž rozhoduje jako úřední osoba ve správním řízení, a to na dobu 4 roků. Odvolání obviněných Ing. L. Ž., Ing. M. D., Ing. Z. S. a Ing. J. V. podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podali prostřednictvím svých obhájců dovolání v celém rozsahu obvinění Ing. M. D., Ing. J. V. a Ing. Z. S. Svá dovolání shodně založili na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou toho názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný Ing. Z. S. navíc v rámci doplnění dovolání uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť podle něj ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen.
Obviněný Ing. M. D. konkrétně ve svém mimořádném opravném prostředku podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Aleše zastává názor, že skutek popsaný v obžalobě nelze kvalifikovat jako pokus trestného činu ve smyslu §21 tr. zákoníku, neboť chybí zákonný znak bezprostředního směřování k dokonání trestného činu. Okamžikem dokonání označil čerpání státní dotace platné pro rok 2010 v rámci výkupní ceny prodané elektrické energie. V tomto směru obhajoba opakovaně (zejm. v závěru hlavního líčení dne 21. 1. 2014) navrhla provedení důkazu opatřením zprávy o tom, jaké kroky musí provozovatel solární elektrárny podniknout k tomu, aby mohl vůbec energii prodávat a získat dotovanou cenu. Tento důkaz však soudem proveden nebyl, což považuje za tzv. opomenutý důkaz, který odůvodňuje mimořádnou přezkumnou pravomoc dovolacího soudu ohledně zjištěného skutkového stavu.
Podle obviněného z jeho strany nebyly učiněny všechny potřebné kroky, které lze pokládat za potřebné k dokonání trestného činu. Aby výrobce obdržel první platbu od distributora, musel by podle §4 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), v tehdejším znění (dále jen „ zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“ ) učinit nabídku, čímž by projevil úmysl být účasten podpory dle citovaného zákona. Poté by muselo dojít k uzavření příslušných smluv (smlouva o připojení zařízení výrobce elektřiny k distribuční soustavě, smlouva o podpoře výroby elektřiny, smlouva o výkupu vyrobené elektřiny), dále k samotné výrobě elektrické energie a její fakturaci výrobcem distributorovi. Tyto smlouvy však nebyly společností TOWER OF POWER jako výrobcem elektřiny a společností E.ON Distribuce jako provozovatelem distribuční soustavy uzavřeny. Společnost TOWER OF POWER ani nevyvíjela žádné úsilí k uzavření takových smluv, ačkoliv jí v tom nic nebránilo. V případě jednání obviněného Ing. M. D. tak šlo o pokus neukončený, o který jde tehdy, jestliže pachatel dobrovolně nepokračuje v dalším jednání a současně i odstraňuje nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. V takovém případě dojde k zániku jeho trestní odpovědnosti. Tento závěr však soud s ohledem na nedostatečná skutková zjištění nemohl učinit. Zároveň šlo o pokus nezpůsobilými prostředky, kdy k prvnímu paralelnímu připojení v roce 2010, jako jednoho z předpokladů získání výkupní ceny platné pro tento rok s ohledem na tehdy platné a účinné právní předpisy, dojít nemohlo, a to z důvodu absence solárních panelů. Podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 se zdrojem uvedeným do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licenční činnosti vyrábět a dodávat elektřinu. Z toho vyplývá, že získání licence do 31. 12. 2010 samo o sobě nemohlo vést k získání výhodnější výkupní sazby. Argument soudů nižších stupňů, že podle tehdejší praxe, byť byla v rozporu s právními předpisy, mohlo paralelní připojení proběhnout, i když bylo toliko fiktivní, je podle obviněného v rozporu se základními principy právního státu. V úvahách o naplnění subjektivní stránky obviněnému nelze přičítat, že by mohl počítat s tím, že státní orgány budou postupovat v rozporu s právními předpisy.
V další části svého dovolání obviněný úvahy o vývojovém stadiu trestného činu posunuje ještě dál. Podvodné jednání obviněných podle něj mělo směřovat toliko k vydání licence, tudíž nepřesáhlo rámec přípravy podle §20 tr. zákoníku. Jejich podvodné jednání navíc podle tehdy platné právní úpravy spočívalo v irelevantních úkonech. Podle ustanovení §5 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), v tehdejším znění (dále jen „ energetický zákon “) musí osoba žádající o licenci prokázat, že má finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti, a je povinna doložit vlastnické nebo jiné užívací právo k energetickému zařízení. Prokazování technických předpokladů bylo uvedeno v §9 vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, v tehdejším znění (dále jen „ vyhláška o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích “), které taxativně vyjmenovávalo důkazní prostředky k prokázání tohoto předpokladu, mj. souhlasem stavebního úřadu se zahájením zkušebního provozu, zprávou o revizi a následným kolaudačním souhlasem. Z toho plyne, že ERÚ bylo vázáno rozhodnutím stavebního úřadu, přičemž k využití jiných než výše zmíněnými právními předpisy uvedených důkazních prostředků neměl pravomoc (např. šetření na místě, reklamační protokol či předávací protokol).
Obviněný v další části svého dovolání brojil proti vyčíslení škody soudy obou stupňů. Způsob vyčíslení je podle něj natolik hypotetický, že se neslučuje se zásadou přiměřenosti trestního postihu. Bezprostředně hrozící škodu nelze považovat za takovou, která by měla postupně vznikat v dílčích plněních po dobu 20 let, kdy mohou vznikat hypotetické skutečnosti, jež by mohly v tomto období výši škody ovlivnit, popř. zcela vyloučit. Podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Pokud by v obecné rovině částka podvodně získávaná pachatelem v celém průběhu 20 let měla být získána jednorázově po uplynutí 20 let (např. vyplacením deponované částky bankovním ústavem), je otázkou, zda by v takovém případě bylo možno vycházet z hodnoty měny v okamžiku spáchání činu (předložení padělaných dokumentů v bankovním ústavu, kdy hodnota peněz může za 20 let doznat výrazných změn). Soudy rovněž nezkoumaly úmysl obviněného, který musí v případě pokusu alespoň rámcově vznik škody a její výši pokrývat, neboť není zřejmé, z čeho dovozují úmysl provozovat solární elektrárnu po dobu 20 let.
Podle obviněného jeho podíl na žalovaném skutku také nelze podřadit pod pojem spolupachatelství, nýbrž jej lze kvalifikovat nanejvýš jako účastenství ve formě pomoci, neboť jeho činnost jako zaměstnance TOWER OF POWER spočívala v zásadě pouze v tom, že určitý dokument někomu předložil či zaslal. Realizoval tak jen vůli svého zaměstnavatele.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Ing. Z. S. ve svém mimořádném opravném prostředku podaném prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Soukupa, BA, namítl, že podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť nebyly uvedeny skutkové okolnosti svědčící pro závěr, že se dopustil předmětného trestného činu, byť ve stadiu pokusu. Předložení zfalšovaných reklamačních protokolů coby podkladů pro udělení licence od ERÚ nemohlo mít za následek vydání předmětné licence, dokonce nebylo ani potřebným pro její vydání, kdy žádný právní předpis předložení reklamačních protokolů nevyžaduje. Předložení zfalšovaných dokladů tak nemohlo mít příčinnou souvislost se soudy tvrzeným následkem – potencionálním obohacením pachatelů o částku ve výši 239 600 600 Kč (správně patrně 239 600 000 Kč – pozn. NS) za dobu 20 let. Naopak předložením reklamačních protokolů bylo správnímu orgánu sděleno, že předmětné fotovoltaické elektrárny nejsou dokončeny, z čehož měl správní orgán vyvodit, že podmínky vydání licence nejsou splněny. Obviněný nikdy netvrdil, že by byly tyto podmínky splněny. K naplnění objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu, byť jen ve stadiu pokusu, by bylo zapotřebí, aby se obviněný alespoň pokusil zajistit všechny potřebné doklady k vydání předmětné licence. Obviněnému však nebylo prokázáno, že by se jakýmkoliv způsobem pokusil obstarat zpracování revizní zprávy či její zfalšování tak, aby mohla být podkladem vydání licence. Skutečnost, že absence takové zprávy byla ignorována Ing. I. F. jakožto pracovnicí ERÚ, nemůže být podřazena pod objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu kladeného za vinu obviněnému. Dílčí revizní zprávy Ing. D. revizní zprávu nemohly nahradit.
Argumentace ohledně reklamačních protokolů se podle obviněného dá vztáhnout i na předávací protokoly stran FVE D. mezi společností TOWER OF POWER a společností EKOSOLARIS. Tyto dokumenty rovněž nejsou zákonem vyžadované pro získání licence.
Soudy obou stupňů se podle obviněného chybně vypořádaly s otázkou, jaké podmínky bylo třeba splnit pro přiznání výkupu energie za ceny platné pro rok 2010. V návaznosti na to došly k nesprávnému závěru o povaze a fázi trestného činu. Aby se mohlo jednat o pokus trestného činu, musí jednání pachatele bezprostředně směřovat k dokonání trestného činu, přičemž pachatel musí mít v úmyslu trestný čin spáchat. V popisu skutku obsaženém v rozsudcích soudů obou stupňů však tato skutečnost zjevně chybí. Ve shodě s dovoláním Ing. M. D. obviněný rozebral ustanovení §5 energetického zákona v souvislosti s vyhláškou o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, načež dospěl k závěru, že mezi dokumenty vyžadovanými pro udělení licence nepatří předávací a tím méně reklamační protokoly. Tyto dokumenty obviněný navíc ERÚ nepředal a nepodepsal je s úmyslem týkajícím se řízení o udělení licence – měly sloužit pouze potřebám smluvních stran ze smlouvy o dílo. Obviněný Ing. J. V. je použil v řízení o udělení licence z vlastního popudu a bez vědomí obviněného. ERÚ je neměl přijmout, neboť byly bezpředmětné. Pochybení ERÚ, který postupoval v rozporu se zákonem, nelze klást za vinu obviněnému.
Podle cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 (ve znění změny provedené cenovým rozhodnutím č. 5/2009) se výkupní cena elektřiny uplatnila na zdroje uvedené do provozu do 31. 12. 2010, kdy uvedením do provozu se podle bodu 1.9 téhož rozhodnutí myslel den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu. Obviněný považuje za zcela evidentní, že předmětná fotovoltaická elektrárna byla na konci roku 2010 v nedokončeném stavu, a proto zde zjevně nemohla být udělena licence, elektrárna nemohla vyrábět elektřinu a nemohla být připojena do distribuční sítě. V takovém případě mu nelze klást za vinu, že jiná osoba využila jím podepsané dokumenty bez jeho vědomí v řízení o udělení licence. Tyto dokumenty navíc nebyly způsobilé v procesu získání licence. Jednání obviněného tak nemohlo bezprostředně směřovat ke způsobení škody na cizím majetku a nemohlo představovat pokus trestného činu.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2015 sp. zn. 5 To 54/2015, jakož i předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265h odst. 3 tr. ř. odložil výkon trestu obviněného s tím, že pokud v mezidobí již nastoupil výkon trestu, aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho přerušení. Taktéž souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Podáním ze dne 1. 8. 2016, doručeném přímo Nejvyššímu soudu (nikoliv prostřednictvím soudu prvního stupně) téhož dne datovou schránkou, obviněný doplnil prostřednictvím svého obhájce předmětné dovolání. Uvedl, že přinejmenším v řízení u soudu prvního stupně bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, kdy předmětná trestní věc byla přiřazena v rozporu s rozvrhem práce Krajského soudu v Brně mimo nápad věci. Obviněný tak trvá na tom, aby Nejvyšší soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. (sic!) přihlédl k této vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podáním, doručeným stejným způsobem Nejvyššímu soudu dne 11. 8. 2016, poté obviněný prostřednictvím svého obhájce opravil chybné odkázání na ustanovení občanského soudního řádu a toto upřesnil na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Konečně podáním Nejvyššímu soudu, doručeným stejným způsobem dne 22. 9. 2016, obviněný prostřednictvím svého obhájce doplnil své dovolání žádostí, aby z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud v souladu s §265 l odst. 1, odst. 3 tr. ř. po zrušení věci a jejímu přikázání k novému projednání a rozhodnutí soudu prvého stupně nařídil, aby tento soud projednal a rozhodl věc v jiném složení senátu.
Obviněný Ing. J. V. ve svém mimořádném opravném prostředku podaném prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Dítěte, LL. M., namítl, že ve výroku i v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti svědčící pro závěr, že by se dopustil pokusu trestného činu podvodu. Po předestření podstatných částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů rozdělil své námitky do pěti částí.
Zaprvé v souladu s obsahem dovolání ostatních obviněných dospěl k závěru, že dotčené právní předpisy (energetický zákon a vyhláška o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích) nikde neuváděly, že by žadatel o udělení licence měl předkládat jakékoli reklamační protokoly fotovoltaických panelů. Jejich předložení (třeba i padělaných) proto nemohlo mít vliv na rozhodnutí o vydání licence. Navíc předložením reklamačních protokolů dal obviněný správnímu orgánu jednoznačně na vědomí, že na FVE D. nejsou nainstalovány fotovoltaické panely, kdy bez těchto nelze splnit podmínky pro vydání licence, neboť nelze provést revizi zařízení a též nelze vyhotovit tzv. výchozí revizní zprávu požadovanou §5 energetického zákona. Tyto skutečnosti měly a musely být pracovnici ERÚ Ing. I. F. zřejmé, tudíž ERÚ nemohl být uveden v omyl. Dotyčná byla též informována o kontrole pracovníkem ERÚ a velmi dobře věděla, že ve správním spise chybí i další zcela zásadní dokumenty k vydání licence, např. výchozí revizní zpráva pro část nízkého napětí FVE D. jako celku aj. Okolnost, zda (potažmo kým) bylo požadováno vydání výchozí revizní zprávy, soud prvního stupně nedokazoval, přestože teprve po prokázání, že obviněný vydání této zprávy požadoval, by bylo možné dojít k závěru, že jeho jednání směřovalo k vydání licence na základě nepravdivých či hrubě zkreslených údajů. Dílčí revizní zprávy Ing. V. D. byly z hlediska zákona irelevantní. Závěr soudů, že k prvnímu paralelnímu připojení nedošlo pouze díky pracovníkům společnosti E.ON je zcela mimo jakoukoli logiku. Předložení reklamačních protokolů těmto pracovníkům ze strany obviněného nemohlo mít vliv na první paralelní připojení, když elektrárna nebyla osazena žádnými fotovoltaickými panely. V souvislosti s tím obviněný zdůraznil, že i nepravdivé předávací protokoly mezi společností TOWER OF POWER a společností EKOSOLARIS o předání FVE D. do zkušebního provozu, jsou z hlediska vydání licence bezpředmětné, přičemž se jedná o čistě soukromoprávní akt.
Zadruhé obviněný rozporoval závěr soudů obou stupňů ohledně kvalifikace vývojového stadia trestného činu jako pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku. Aby mohlo být jednání obviněného kvalifikováno jako pokus trestného činu podvodu, muselo by k jeho nedokonání dojít jen pro překážku nebo jinou okolnost, která by mu zabránila v dokonání trestného činu a jež by byla zpravidla nezávislá na jeho vůli. Obviněný by tak musel jednání vykonat, nebo by jej musel začít uskutečňovat, ale ještě by nezačal naplňovat objektivní stránku předmětného trestného činu. Soud prvního stupně nesprávně dovodil, že ke způsobení škody nedošlo důsledkem jednání ERÚ nebo pracovníků E.ON. Byl to ale obviněný, kdo nedokončil ani nemohl vědomě dokončit stavbu FVE D. a neuvedl ji (ani uvést nemohl) do provozu. Obviněný rovněž nečinil žádné úkony, kterými by pracovníky ERÚ či pracovníky E.ON přesvědčoval, že je FVE dokončena a schopna paralelního připojení. Jednání obviněného tak nebylo objektivně způsobilé vyvolat škodu. V této souvislosti poté obviněný připomněl, že reklamační ani předávací protokoly nebyly zákonným předpokladem pro vydání licence, proto by se za určitých okolností mohlo hovořit o neukončeném pokusu nezpůsobilými prostředky, načež by ovšem soudy musely bedlivě posoudit společenskou škodlivost jednání obviněného s ohledem na subsidiaritu trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, jak jej vykládá Nejvyšší soud ve stanovisku trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
Zatřetí obviněný brojil proti závěru soudů obou stupňů o možném způsobení škody ve výši 239 600 000 Kč. Takové vyčíslení bylo podle obviněného pouhým odhadem bez zohlednění změn, které mohou vzniknout v období 20 let (doba zvýhodněného výkupu energie). Takovými změnami se rozumí například vývoj cen výkupu elektřiny či nárůst vícenákladů spojených s její výrobou. Soudy též nesprávně zhodnotily, komu vůbec mohla škoda vzniknout. S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. IV. ÚS 78/02, uveřejněný pod č. 129/2002 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, je zejména u majetkových trestných činů bezpečné zjištění výše škody rozhodující pro závěr, zda jde o trestný čin, s ohledem na kritérium společenské nebezpečnosti (minulá právní úprava).
Začtvrté obviněný napadl právní kvalifikaci skutku, neboť podle jeho názoru (pokud je jeho jednání vůbec trestné) nejde o pokus zvlášť závažného zločinu podvodu, ale o přečin poškozování cizích práv podle §181 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obviněného totiž vedlo pouze k získání licence, nikoliv k získání majetkového prospěchu, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi omylem a majetkovou škodou na straně poškozeného a obohacením se na straně obviněného. O podvod nejde, pokud vyvolání či využití omylu u podváděné osoby slouží jen k získání nebo usnadnění přístupu k majetkovému prospěchu. K tomu obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. 3 Tdo 84/2015.
S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. 11 Tdo 229/2004, uveřejněném pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., obviněný zdůvodnil svůj poslední pátý okruh námitek. V rámci něho vznesl otázku, zda jde vůbec možné uvést v omyl správní orgán, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že v rámci občanskoprávního řízení před civilním soudem soud nelze uvést v omyl, tudíž na něm nelze spáchat trestný čin podvodu. Předmětné rozhodnutí lze podle obviněného aplikovat i na správní řízení před ERÚ, a to především z důvodu shodných zásad civilního a správního řízení – zejména zásady materiální pravdy. Obviněný poté tuto argumentaci rozvádí s ohledem na znění §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, které stanoví, že pokud ze zákona nevyplývá něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zásada materiální pravdy se ve správním řízení uplatňuje ještě šířeji, než v řízení civilním, neboť ji provází zásada vyšetřovací, kdy správní orgán je zpravidla sám odpovědný za zjištění skutkového stavu.
Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2014 (správně 27. 6. 2014 – pozn. NS) sp. zn. 46 T 5/2013, zároveň zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 5 To 54/2015 a dále podstupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265h odst. 3 tr. ř. rozhodl o odložení výkonu trestu obviněného s tím, že pokud obviněný do doby projednání věci nastoupí výkon trestu, aby rozhodl o přerušení výkonu trestu.
Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státní zástupkyně činné na Nejvyšším státním zastupitelství vyjádřil ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněných. Státní zástupkyně po konstatování podstatného obsahu všech dovolání a stručném shrnutí podstaty posuzovaného jednání uvedla, že ze skutkových zjištění nižších soudů vyplývá, že i když si obvinění byli vědomi skutečnosti, že na FVE D. nebyl instalován ani jeden fotovoltaický panel, a tak ji nelze uvést do provozu, přesto se ještě v posledních dnech roku 2010 jakýmkoli způsobem snažili splnit podmínky pro přiznání dotovaných cen, a to alespoň po linii právní, neboť fakticky to již nebylo možné. Jednání každého z nich nutně nemuselo naplňovat všechny znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, stačilo, že jejich jednání bylo alespoň částečně článkem řetězce jednání, kdy jednotlivé články řetězu ve svém celku tvořily skutkovou podstatu předmětného trestného činu, pokud jejich jednání bylo vedeno stejným úmyslem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR z 23. 11. 1972 sp. zn. 1 Tz 68/72, uveřejněný č. 36/1973 Sb. rozh. tr., jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1966 sp. zn. 8 Tz 77/66, uveřejněný pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr.).
V tomto kontextu státní zástupkyně uvedla, že Ing. Z. S. si byl dobře vědom toho, že podepisuje nepravdivé či zfalšované reklamační protokoly a zároveň mu bylo jasné, k čemu je Ing. J. V. s Ing. M. D. využijí. Neopomněla též skutečnost, že obviněný takto postupoval i v jiném případu týkající se FVE Mondragone s. r. o.
Dílčí jednání Ing. M. D. podle ní spočívalo ve zcela vědomém předkládání dokumentů v rámci licenčního řízení, jež odporovaly reálnému stavu. Toto jednání bylo vedeno společným záměrem obviněných získat výhodné ceny za výrobu elektřiny pro rok 2010 pro společnost TOWER OF POWER bez splnění předepsaných podmínek. Obviněný Ing. M. D. byl v této společnosti zaměstnán jako projektový manažer a technický zástupce a byl tak v rámci svého pracovního zařazení plně odpovědný za technickou stránku FVE.
Ohledně Ing. J. V. státní zástupkyně poukázala na jeho následný postup, kdy dne 3. 2. 2011 v postavení jednatele společnosti TOWER OF POWER podal rozklad proti usnesení ředitele ERÚ ze dne 19. 1. 2011, kterým bylo rozhodnuto o zrušení rozhodnutí ERÚ o udělení licence pro FVE. Obviněný v něm v rozporu s objektivní skutečností uvedl, že elektrárna byla dokončena včetně instalace fotovoltaických panelů, které musely být až následně vráceny dodavateli v důsledku reklamace a že elektrárna splnila všechny podmínky udělení licence, kdy k paralelnímu připojení skutečně došlo. V tomto světle považovala státní zástupkyně snahu obviněného poukazovat na špatnou praxi ERÚ, kdy bylo akceptováno první paralelní připojení jako jeden ze zákonných předpokladů pro získání dotované ceny, za tendenční.
S argumentem obviněného Ing. M. D. ohledně stadia trestného činu, kdy podle obviněného není přisouzené jednání kvalifikovatelné jako pokus trestného činu podle §21 tr. zákoníku, státní zástupkyně též nesouhlasila. K namítnuté absenci znaku bezprostřednosti k dokonání trestného činu připomněla, že se jednalo o spolupachatelskou součinnost. To, že obviněný podle svého názoru neučinil všechny kroky potřebné k dokonání trestného činu, není překážkou, neboť podle skutkových zjištění přispěl k neoprávněnému získání licence pro FVE, ač ze své pozice věděl, že protokoly, které v rámci řízení o udělení licence předal, nejsou pravdivé. Zároveň neučinil ničeho, aby byly podklady uvedeny na pravou míru, naopak sám inicioval kontrolu pracovníků E.ON. Na této kontrole spolu s obviněným Ing. J. V. těmto předložili zfalšovaný reklamační protokol, kterým se snažili vysvětlit absenci fotovoltaických panelů. K dokonání trestného činu nedošlo jen kvůli reakci pracovníků E.ON, kteří tento dokument nepřijali, kdy první paralelní připojení by podle tehdejší praxe postačovalo k přiznání výkupní ceny pro aktuální rok. V tomto směru státní zástupkyně opět připomněla výše zmíněný rozklad společnosti TOWER OF POWER ze dne 3. 2. 2011 proti rozhodnutí ředitele ERÚ, ve kterém bylo obsaženo čestné prohlášení obviněného o tom, že první paralelní připojení ve skutečnosti proběhlo.
Přestože obvinění nepodnikli vedle získání licence a dokladu o prvním paralelním připojení vše, co pokládali za potřebné k dokonání trestného činu, nelze hovořit o zániku trestní odpovědnosti za tento neukončený pokus, neboť na jejich straně chyběla podmínka jejich dobrovolného zdržení se dalšího jednání, směřujícího k dokonání trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 4 Tdo 1517/2010, uveřejněné pod č. 9/2012). K namítanému pokusu nezpůsobilými prostředky (nemožnost prvního paralelního připojení z důvodu absence fotovoltaických panelů) státní zástupkyně zdůraznila, že za podvodných okolností získaná dotovaná cena platná pro rok 2010 mohla být inkasována i v období následujícím v návaznosti na podniknutí dalších právních a faktických kroků.
Podvodné jednání obviněných vůči pracovníkům ERÚ v rámci řízení o udělení licence bylo způsobeno předložením reklamačního protokolu ohledně fotovoltaických panelů, kdy Ing. L. Ž. byl z jejich strany uveden v omyl, takže se domníval, že jde toliko o polovinu celkového počtu panelů a zbytek elektrárny je již panely osazen. Ve spojení s nesprávným úředním postupem pracovníků ERÚ to mělo za následek vydání licence na základě nepravdivých dokladů fiktivně deklarujících jiný než reálný stav. Šlo tedy o zcela jinou situaci, než řešil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. 11 Tdo 229/2004, kdy dospěl k závěru, že soud v civilním řízení nelze uvést v omyl v rámci skutkové podstaty trestného činu podvodu, tudíž závěry Nejvyššího soudu nejsou pro projednávaný případ přiléhavé.
Právní kvalifikace skutku toliko jako přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 tr. zákoníku, jak namítal obviněný Ing. J. V., podle státní zástupkyně nepřipadá v úvahu, neboť jeho jednání směřovalo spolu s jednáním ostatních zmíněných obviněných k získání dotovaných cen pro rok 2010 a k obohacení společnosti TOWER OF POWER, nikoliv pouze k získání licence, které se stalo pouze prostředkem k dosažení trestného jednání.
Zbývající námitky obviněných státní zástupkyně označila za skutkové, tedy takové, jež nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To se týkalo i námitky Ing. M. D. ohledně neprovedení důkazu vyžádanou „metodikou“ stran postupu žadatele o dotovanou cenu elektřiny pro rok 2010. Soudy se totiž zcela vyčerpávajícím způsobem těmito podmínkami zabývaly, přičemž vzaly v potaz i zažitou nesprávnou praxi ERÚ. Rovněž správně určily výši hypotetické škody a své závěry náležitě odůvodnily. Na tomto místě státní zástupkyně připomněla, že v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 1320/08, uveřejněným pod č. 128/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, se v trestním právu jedná o škodu nazíranou z pohledu subjektivní stránky pachatele trestného činu.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně uvedla, že v podstatné části obvinění své námitky uplatnili již v předchozím řízení, přičemž se s nimi nižší soudy náležitě vypořádaly. I proto s přihlédnutím k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002 navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání všech obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná, aniž by tak byl dán důvod k postupu podle §265h odst. 3 tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pak vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro jejich odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Podaná dovolání obviněných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 5 To 54/2015 jsou přípustná z hlediska §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Jako výjimku z přípustnosti dovolání bylo ale třeba označit doplnění dovolání obviněného Ing. Z. S. zaslané prostřednictvím jeho obhájce JUDr. Tomáše Soukupa, BA. Konkrétně se jedná o podání ze dne 1. 8. 2016, doručené téhož dne, nazvané jako doplnění podaného dovolání; dále o podání ze dne 1. 8. 2016, doručené dne 11. 8. 2016, nazvané jako oprava doplnění podaného dovolání; a konečně o podání ze dne 22. 9. 2016, doručené téhož dne, nazvané jako doplnění č. 2 podaného dovolání. Obsahem těchto podání bylo stručně řečeno rozšíření dovolacích důvodů o důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., kdy podle obviněného minimálně před soudem prvního stupně mělo dojít k porušení práva na zákonného soudce, neboť trestní věc obviněného měla být přidělena v rozporu s rozvrhem práce.
K tomu je na tomto místě třeba uvést, že podle §265f odst. 2 tr. ř. lze měnit rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že napadený rozsudek soudu druhého stupně byl obviněnému Ing. Z. S. poprvé doručen dne 8. 2. 2016, jeho obhájci JUDr. Tomáši Soukupovi, BA, pak dne 6. 1. 2016. Dvouměsíční lhůta k podání dovolání ve smyslu §265e odst. 1 tr. ř. tak uplynula dne 8. 4. 2016 (doručením napadeného rozsudku obviněnému, neboť jeho obhájci bylo doručeno dříve – srov. §265e odst. 2 tr. ř.). Změny pokud jde o rozsah a důvody dovolání po uplynutí této lhůty tak nemají právní účinky a Nejvyšší soud k nim nepřihlížel.
Pokud jde o všemi dovolateli uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. §259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že se „z totožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci “.
Z výše uvedeného plyne, že v prvé řadě musí Nejvyšší soud z hodnocení důvodnosti námitek obviněných vyřadit námitky směřující do procesní části předmětné trestní věci. Soud prvního stupně totiž skutkový stav zevrubně zjišťoval a Nejvyšší soud ve shodě se soudem druhého stupně uzavírá, že skutkový stav stabilizovaný v tzv. skutkové větě jeho rozsudku (a převzatý bez dalšího soudem druhého stupně) byl zjištěn bez důvodných pochybností a v rozsahu nutném pro rozhodnutí soudu, tedy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř.
Obhajobou Ing. M. D. navrhovaný důkaz zprávou o tom, jaké kroky musí provozovatel solární elektrárny podniknout k tomu, aby mohl vůbec energii prodávat a získat dotovanou cenu, soudy nižších stupňů správně zamítly pro nadbytečnost. Soud prvního stupně na str. 90 svého rozsudku uvedl, že otázku stádia trestného činu již považuje za vyřešenou provedenými důkazy. Předmětným důkazním návrhem se tedy zabýval a svůj závěr odůvodnil ve svém rozhodnutí. S ohledem na doplnění dokazování listinnými důkazy v odvolacím řízení (str. 27 rozsudku soudu druhého stupně) má Nejvyšší soud za to, že důkazní podklady pro skutkové závěry pro výsledné řešení otázky vývojového stádia trestného činu jsou úplné, byť se Nejvyšší soud neztotožňuje s právním závěrem soudů obou stupňů ohledně stádia pokusu trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Jinými slovy Nejvyšší soud shledává skutková zjištění soudů obou stupňů úplnými, přesto se neztotožňuje s dílčím právním závěrem učiněným na jejich základě, jak bude uvedeno níže.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soud druhého stupně správně zdůraznil, že hodnocení důkazů je výsadou soudu prvého stupně, a pokud soud druhého stupně v odvolacím řízení neshledá v jeho postupu závěry odporující pravidlům logiky při zachování předpokladu, že je skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností a v potřebném rozsahu, nemůže do samotného hodnocení důkazů soudem prvého stupně zasáhnout.
Možnost zásahu Nejvyššího soudu do hodnocení důkazů soudem prvního stupně je z kvalitativního hlediska ještě o úroveň omezenější. Nejvyšší soud může hodnocení důkazů nižších soudů přezkoumat, pouze pokud jsou provedené důkazy v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními soudů. K takovému rozporu může zákonitě dojít v zásadě tehdy, když by soudy razantně vybočily z kautel §2 odst. 6 tr. ř. K tomu však v projednávaném případě nedošlo.
Podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
V předchozím řízení bylo na základě provedených důkazů zjištěno, že obvinění ve vzájemné spolupráci postavené na úroveň spolupachatelství využili omylu Ing. L. Ž., načež uvedli v omyl Ing. I. F., když jim jako osobám jednajícím za ERÚ (správní orgán ve věcech licenčního řízení) předložili nepravdivé předávací protokoly o předání FVE D. do zkušebního provozu nejprve ohledně výkonu 3 MW, poté 1,655 MW; nepravdivé rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 29. 12. 2010 o povolení zkušebního provozu FVE D.; a padělaný reklamační protokol (reklamace 3 600 ks vadných fotovoltaických panelů o celkovém výkonu 1,3 MW). Na základě toho získali licenci k výrobě elektřiny ve FVE D., kterou dne 31. 12. 2010 předložili spolu s reklamačním protokolem (reklamace 8 710 ks fotovoltaických panelů o celkovém výkonu 1,655 MW) pracovníkům společnosti E.ON Distribuce, za účelem získat protokol o schválení výrobny na základě tzv. prvního paralelního připojení, a ten použít jako podklad pro získání výkupní ceny elektřiny pro rok 2010. K vydání protokolu o schválení výrobny pracovníky společnosti E.ON Distribuce ale nedošlo, neboť tito nemohli z důvodu chybějících fotovoltaických panelů první paralelní připojení technicky provést.
Nesporným faktem zůstává, že FVE D. nebyla k rozhodnému datu 31. 12. 2010 (ani nikdy předtím) schopna elektřinu vyrábět, neboť nebyla osazena fotovoltaickými panely a ani žádné fotovoltaické panely nebyly reklamovány. Reklamační protokoly ze dne 15. 12. 2010 (č. l. 751) i reklamační protokol ze dne 30. 12. 2010 (č. l. 570), mající za účel prokázat právě takovou skutečnost v licenčním řízení, resp. vůči společnosti E.ON Distribuce provádějící připojení do distribuční sítě, byly totiž padělané. V předchozím řízení byla rovněž prokázána nepravdivost předávacích protokolů ze dne 29. 12. 2010 mezi společností TOWER OF POWER a společností EKOSOLARIS (č. l. 752; 773), dílčích revizních zpráv ze dne 29. 12. 2010 (č. l. 726-729; 739-743) a rozhodnutí Městského úřadu Prostějov jako stavebního úřadu ze dne 29. 12. 2010 o povolení zkušebního provozu elektrárny do 30. 6. 2011.
Na základě těchto listinných důkazů ve spojení s výpověďmi svědků byla nižšími soudy posouzena objektivní stránka skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu pokusu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jíž trestnou součinností (spolupachatelstvím) naplnili všichni obvinění, byť ne stejnou měrou. Předložení předmětných listin ERÚ v rámci licenčního řízení bylo vedeno jejich snahou zastřít či zrelativizovat skutečnost, že FVE D. není, ani nikdy nebyla osazena žádnými fotovoltaickými panely. Pokud by taková skutečnost byla správnímu orgánu rozhodujícímu o udělení licence známa, nemohl by vydat rozhodnutí o udělení licence k provozování předmětné FVE, jako jednoho z předpokladů získání státem garantované výhodné výkupní cenu elektřiny pro rok 2010 do konce tohoto roku po dobu 20 let. Tímto by se společnost TOWER OF POWER obohatila o částku 239 600 000 Kč.
Všichni dovolatelé v podstatě namítají, že předmětné padělané či nepravdivé listiny nemohou mít vliv na vydání licence, když nejsou zákonným předpokladem pro její vydání. Jejich předložení je proto podle jejich názoru z hlediska objektivní stránky projednávaného zvlášť závažného zločinu bezpředmětné. Obvinění Ing. S. a Ing. V. zároveň tvrdí, že předložením reklamačních protokolů byl správní orgán informován o tom, že elektrárna není dokončená. Zde je třeba ale poznamenat, že obvinění tyto listiny předložili právě za účelem navození mylného dojmu, že fotovoltaická elektrárna není zcela zprovozněna z důvodů na nich nezávislých. Pokud tvrdí, že tímto jednáním informovali správní orgán o nedokončenosti elektrárny, je třeba připomenout, že ani jeden z reklamačních protokolů nebyl pravý a neosvědčoval skutečný stav věci. Nelze si představit snahu obviněných informovat správní orgán o reálném stavu věci předložením padělaného reklamačního protokolu osvědčujícího reklamaci zhruba poloviny fotovoltaických panelů. Z takového jednání je naopak zcela zjevné, že obvinění v době, kdy se jejich podnikatelský záměr začal jevit jako fakticky nerealizovatelný, začali podnikat kroky pro získání výkupní ceny energie za ceny pro rok 2010 za pomoci podvodných prostředků. K tomuto účelu každý z nich přispěl svým dílem (níže popsaným), a tato jednání, vedena společným úmyslem, směřovala ke spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Obvinění dále namítají, že některé z předložených dokumentů správnímu orgánu (zejm. reklamační protokol a předávací protokoly) nejsou součástí povinného prokazování technické způsobilosti zařízení podle §5 odst. 3 energetického zákona ve spojení s §9 vyhlášky o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, na níž odkazuje §5 odst. 9 energetického zákona, a tudíž nemohou mít právní následky. S tím se Nejvyšší soud neztotožňuje. Zaprvé je nutné opět připomenout, že takové jednání obviněných si nelze vyložit jiným způsobem, než jako zastírání skutečného stavu věci a snahu o navození mylného dojmu u relevantních subjektů (ERÚ a E.ON Distribuce). Bylo by zcela nelogické, aby obvinění předkládali padělané či nepravdivé dokumenty – jež úmyslně padělali (nechali padělat) či v nich úmyslně osvědčili nepravdivé skutečnosti – s tím, že by takový postup nemohl mít z jejich pohledu v žádném případě právní účinky. Ostatně jejich podvodný postup právní účinky měl, byť částečně v důsledku nesprávného úředního postupu na straně ERÚ. Zadruhé Nejvyšší soud odmítá názor obviněných o bezpředmětnosti ostatních podkladů vyjma těch, jež jsou vymezeny v příslušných ustanoveních energetického zákona a „prováděcí“ vyhlášky o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích. V řízení o vydání licence se v souladu s §1 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v tehdejším znění (dále také jen „ správní řád “ či „ s. ř. “), použil subsidiárně správní řád. Podle §50 s. ř. se podkladem pro vydání rozhodnutí rozumí zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. ERÚ tak nepochybil, když při úvahách o tom, zda elektrárna splňuje technické předpoklady v souladu s §5 odst. 3 energetického zákona, přihlédl jak ke všem podkladům, které měl k dispozici od účastníků řízení (společnost TOWER OF POWER), tak i k těm, které si sám obstaral (prohlídka elektrárny na místě). Zde je namístě připomenout, že v inkriminovaném období bylo zvýšené riziko podvodného jednání ze strany žadatelů o vydání licence, proto bylo zvlášť nutné ve smyslu §50 odst. 3 s. ř. zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a shromáždit dostatečný důkazní podklad pro rozhodnutí pro vydání licence, nikoliv jen pasivně přejímat podklady od účastníků. Jako reakce na námitku obviněného Ing. D., který tvrdí, že ERÚ byl vázán rozhodnutím stavebního úřadu, je třeba uvést, že i žádosti o udělení licence obsahující všechny náležitosti a zákonem požadované přílohy nemusí být vyhověno, pokud jiné důkazy tuto žádost relevantním způsobem zpochybní.
Obviněný Ing. D. v této souvislosti tvrdí, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako spolupachatelství, nýbrž maximálně jako účastenství ve formě pomoci, protože jako zaměstnanec společnosti TOWER OF POWER pouze realizoval vůli zaměstnavatele tím, že pouze někomu předal či zaslal nějaké listiny. Takovému argumentu však Nejvyšší soud nemůže přisvědčit. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že tento obviněný byl ve společnosti TOWER OF POWER zaměstnán jako projektový manažer a technický zástupce. Z výslechů svědků vyplynulo, že byl při stavební realizaci FVE D. aktivní a často byl přítomen stavebním pracem. Měl a musel mít přehled o aktuálním stavu elektrárny. Přesto zajišťoval a předával dokumenty dokládající stav v rozporu se skutečností, jak v rámci licenčního řízení vůči ERÚ, tak v rámci snahy o tzv. první paralelní připojení vůči společnosti E.ON Distribuce. Z provedeného dokazování je též zřejmý jeho kontakt se společností EKOSOLARIS, přičemž byl též účasten schůzky se zástupcem ERÚ v restauraci v obchodním domě TESCO v P. dne 30. 12. 2010. Na základě těchto skutečností lze jen potvrdit závěr soudu prvního stupně na str. 89-90 a 92-93 jeho rozsudku a soudu druhého stupně na str. 34 jeho rozsudku o tom, že jednání obviněného překročilo meze účastenství v užším smyslu podle §24 tr. zákoníku a lze je již kvalifikovat jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Obviněný Ing. S. je názoru, že se soudům nepodařilo prokázat, že by se jakýmkoliv způsobem pokusil obstarat zpracování revizní zprávy či její zfalšování tak, aby mohla být podkladem pro vydání licence. Nejvyšší soud však připomíná, že obvinění byli uznáni vinnými jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku. V takovém případě jednání každého z nich nemusí nutně naplnit všechny znaky skutkové podstaty projednávaného trestného činu, nemusí ani působit na trestnou činnost stejnou měrou, postačí, aby jejich jednání bylo alespoň článkem řetězce jednání, přičemž jednotlivá jednání směřují k přímému vykonání trestného činu za podmínky, že jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972 sp. zn. 1 Tz 68/72, uveřejněný pod č. 36/1973 Sb. rozh tr., citovaný státní zástupkyní). Obviněný Ing. S. nepochybně znal faktický stav FVE D., přesto podepsal padělané reklamační protokoly a nepravdivé předávací protokoly, jež byly v součinnosti s obviněnými Ing. V. a Ing. D. využity pro podvodné jednání směřující k nezákonnému získání výkupních cen elektřiny pro rok 2010. Obdobné jednání – předložení padělaných reklamačních protokolů – bylo využito i v jiném případu týkající se FVE Mondragone s. r. o., ve kterém ostatní obvinění neúčinkovali, což obviněného Ing. S. (či osoby z okolí společnosti EKOSOLARIS) staví do role iniciátora takového jednání.
Shodnou námitkou všech obviněných pak zůstává, že jejich jednání nemohlo být kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pro závěr o stadiu pokusu předmětného zvlášť závažného zločinu absentuje znak bezprostřednosti. Této námitce musel dát Nejvyšší soud za pravdu.
Podle cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009, s přihlédnutím ke změnám provedeným rozhodnutím ERÚ č. 5/2009 ze dne 23. 11. 2009, se výhodná výkupní cena elektřiny uplatnila na zdroje uvedené do provozu do 31. 12. 2010. Okamžik uvedení do provozu stanovoval bod 1.9 téhož rozhodnutí jako den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu. Jak ovšem zjistil soud prvního stupně, v předmětné době panovala praxe (jíž Nejvyšší soud nijak nerozporuje), kdy za první dodávku energie do distribuční sítě bylo považováno tzv. první paralelní připojení ve spojení se sepsáním protokolu o schválení výrobny. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že na závěr o naplnění subjektivní stránky předmětného zvlášť závažného zločinu je potřeba hledět úhlem pohledu samotných obviněných, jinak řečeno zda obvinění vzhledem ke všem okolnostem věděli o této praxi a chtěli ji využít. Důležitým faktem tak zůstává, že obvinění z této praxe vycházeli a chtěli ji využít pro své jednání, jak na základě dokazování dovodily nižší soudy. Z tohoto důvodu obvinění požádali o první paralelní připojení společnost E.ON Distribuce, které mělo být provedeno dne 31. 12. 2010, tedy poslední možný den pro získání výhodné výkupní ceny elektrické energie. Při provádění tohoto úkonu poté obvinění Ing. M. D. a Ing. J. V. předložili pracovníkům E.ON Distribuce padělaný reklamační protokol, a to dozajista za stejným účelem, jako v rámci licenčního řízení, tedy coby zdůvodnění absence fotovoltaických panelů a navození mylného dojmu, že elektrárna není způsobilá k připojení do distribuční sítě pouze z důvodů nezávislých na vůli obviněných. Odmítnutí akceptace tohoto obviněnými navozeného stavu pracovníky společnosti E.ON Distribuce poté mělo za následek, že obvinění nemohli pokračovat k dokonání zamýšleného zvlášť závažného zločinu podvodu.
K faktickému čerpání výhodné výkupní ceny elektřiny vyprodukované fotovoltaickou elektrárnou D. za ceny platné pro rok 2010 podle tehdy uznávané praxe by bylo po získání licence a protokolu o schválení výrobny do 31. 12. 2010 zejména potřeba (i po 31. 12. 2010)
1. osadit elektrárnu fotovoltaickými panely,
2. uvést elektrárnu do provozu,
3. učinit nabídku výroby elektřiny provozovateli distribuční soustavy podle §5 zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie,
4. podle §4 odst. 4 téhož zákona uzavřít smlouvu o připojení zařízení výrobce elektřiny k distribuční soustavě,
5. vyrábět a dodávat elektřinu do distribuční sítě.
Soud prvního stupně v této otázce připustil, že jednání obviněných se nachází na pomezí vývojových stadií přípravy a pokusu (str. 95 rozsudku). Závěr o naplnění stadia pokusu odůvodnil tím, že obvinění ze své strany udělali vše pro to, aby získali jak licenci ERÚ, tak potvrzení společnosti E.ON Distribuce o provedení prvního paralelního připojení, což toho času představovalo akceptovaný podklad (formální stránku věci) pro uplatnění garantované výkupní ceny. Po získání těchto podkladů již mohli kdykoliv zahájit další kroky k realizaci příslušných výnosů (technickou stránku věci). Dokončení tohoto zvlášť závažného zločinu soud prvního stupně spojil s minimálně částečnou úhradou za realizovanou dodávku.
Soud druhého stupně se na str. 41 svého rozsudku ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o naplnění stadia pokusu, avšak neztotožnil se s odůvodněním takového závěru. Znak bezprostřednosti podle něj obvinění naplnili již tím, že uvedli v omyl pracovníky ERÚ, kdy takové jednání již začalo naplňovat jeden ze zákonných znaků trestného činu podvodu. Znaky trestného činu podvodu nespočívají jen v obohacení a ve způsobení škody, ale i v tom, že pachatel uvede někoho v omyl. Odvolací soud také doplnil, že se jedná o pokus neukončený, neboť samotné jednání obviněných ještě nemohlo přinést konečný důsledek – jejich obohacení – neboť by ještě museli podniknout další faktické i právní kroky k ukončení pokusu.
K tomu Nejvyšší soud dodává. Vývojovými stadii trestného činu před jeho dokončením jsou pokus (ust. §21 tr. zákoníku) a příprava (ust. §20 tr. zákoníku). Pokusem trestného činu se myslí jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Takové jednání se bezprostředně blíží dokonání trestného činu, a proto je společensky škodlivější než příprava. Jednání pachatele směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. 12. 1968 sp. zn. 6 Tz 99/68, uveřejněný pod č. 20/1969 Sb. rozh. tr.). Z hlediska fáze se rozlišuje tzv. pokus ukončený a pokus neukončený, kdy v prvém případě pachatel již podnikl vše, co považoval za nutné pro dokonání trestného činu, kdežto ve druhém případě nikoli.
Přípravou trestného činu se rozumí takové jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví, a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. Příprava vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu. Tím se liší na jedné straně od projevu úmyslu takový zločin spáchat, který uvedenou povahu ještě nemá, a na druhé straně od pokusu zvlášť závažného zločinu, při němž pachatelovo jednání pokročilo dále než příprava a již bezprostředně směřuje k jeho dokonání.
Z výše zmíněných teoretických předpokladů Nejvyšší soud dovodil, že jednání obviněných nepřesáhlo charakter přípravy k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přestože se jedná o hraniční případ. Nelze se ztotožnit s argumentací soudu prvního stupně, že k závěru o stadiu pokusu trestného činu postačí, že obvinění udělali ze své strany vše pro uplatnění výhodnější výkupní ceny energie, přičemž nezáleží na tom, že k dokonání trestného činu chybělo pouze zahájení dalších technických kroků, které mohli učinit kdykoliv. Jestliže obvinění tyto kroky, nezbytné k dokonání trestného činu nezahájili, absentuje znak bezprostřednosti jejich jednání vzhledem k dokonání trestného činu.
Argumentace soudu druhého stupně se opírá o skutečnost, že obvinění již začali naplňovat základní znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, kdy již uvedli v omyl ERÚ, načež se pokusili uvést v omyl společnost E.ON Distribuce. Svůj argument podporuje odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se odlišení stadia přípravy a pokusu – zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1965 sp. zn. 2 Tz 5/65, uveřejněný pod č. 33/1965 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009 sp. zn. 7 Tdo 1241/2009. Přiměřeně zmínil též rozhodnutí uveřejněné pod č. 26/1958 Sb. rozh. tr., kdy měl na mysli patrně rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 13. 6. 1984 sp. zn. 2 Tzf 1/84, uveřejněný pod č. 26/1985 Sb. rozh. tr.
I tento argument však naráží na znak bezprostřednosti. Nejvyšší soud je toho názoru, že i pokud obvinění již uvedli v omyl ERÚ, čímž začali naplňovat znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, jejich jednání zároveň nutně nemuselo bezprostředně směřovat k dokonání tohoto trestného činu. Jinými slovy znak bezprostřednosti nelze bez dalšího ztotožnit s počátkem naplňování znaku skutkové podstaty podvodu „uvést někoho omyl“, neboť v projednávaném případě bylo k dokonání trestného činu nutné uvést v omyl více subjektů (ERÚ, společnost E.ON Distribuce) a zároveň obohatit společnost TOWER OF POWER, k čemuž nemohlo dojít bez dalších právních i technických kroků obviněných.
Odlišná situace od konstantní judikatury Nejvyššího soudu ke stadiu pokusu je v projednávané věci zřejmá i z výše uvedených rozhodnutí citovaných soudem druhého stupně. V prvém případě (R 33/1965) šlo o situaci, kdy obviněný v rámci pokusu trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdejším znění (dále jen „ tr. zákon “), „ násilně překonával vážně míněný odpor poškozené tím, že ji povalil na zem, škrtil, klečel na ní, odhrnoval jí šaty a poškozená až do únavy se mu bránila a pak použila lsti a řekla mu, že to půjde dobrovolně, aby jí dříve našel ztracený střevíc “. Znak bezprostřednosti je tak jasně daný překonáváním odporu poškozené, kdy po překonání odporu by obviněnému již nic nebránilo k dokonání trestného činu.
V druhém případě (usnesení 4. 11. 2009 sp. zn. 7 Tdo 1241/2009) obviněný předstíral, že disponuje velkým množstvím železného šrotu, že šrot pochází z vyřazeného materiálu armády a že je osobou oprávněnou ministerstvem obrany k nakládání se šrotem, čímž podle soudu již začal naplňovat jeden ze zákonných znaků trestného činu, a to uvedení jiného v omyl, přičemž již předložil návrhy kupních smluv poškozeným, a navíc ve dvou dílčích jednání požadoval zaplacení zálohy při podpisu kupní smlouvy či zaplacení části kupní ceny. Podnikl tak vše, co z jeho hlediska bylo nutné k dokonání trestného činu, a další vývoj směřující k dokonání závisel jen na tom, jaká bude reakce poškozených na předložené návrhy.
Ve třetím případě (R 26/1985) dospěl Nejvyšší soud k tomu, že pokud obviněný učinil vše pro to, aby uvedl socialistickou organizaci v omyl (předložil nepravdivý znalecký posudek o ocenění nemovitosti v úmyslu obohatit osobu, která nemovitost prodává socialistické organizaci), začal již uskutečňovat jednání, které je znakem trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §132 odst. 1 písm. c) tr. zákona, tj. jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zákona. Není rozhodné, že musely nastat ještě další skutečnosti na obviněném nezávislé (uzavření kupní smlouvy, vyplacení kupní ceny), aby vznikla škoda na majetku v socialistickém vlastnictví a že vznik škody byl od jednání obviněného časově vzdálen.
Je tak zřejmé, že byť judikatura připouští jistou delší časovou vzdálenost od okamžiku dokonání trestného činu, tato však nesmí být závislá na dalším jednání obviněných, jako tomu bylo v projednávaném případě. To podporuje závěr Nejvyššího soudu, že pokud obvinění museli učinit řadu dalších výše zmíněných kroků, nelze dohledat znak bezprostřednosti směřování k dokonání trestného činu podvodu. Tento fakt též vylučuje v případě jednání obviněných závěr soudu druhého stupně o tzv. neukončeném pokusu (pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu), neboť k tomuto závěru chybí znak místní a časové určenosti pokusu (byť jde toliko o pomocná kritéria – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. 3 Tdo 1189/2008), což by šlo do jisté míry tolerovat pouze v případě, kdy k dokonání trestného činu již není třeba dalšího jednání obviněných. Jinak řečeno, pokud obvinění odstraňovali rozhodnou překážku bránící dokonání trestného činu, avšak nikoliv překážku poslední, je třeba jejich jednání posuzovat jako přípravu.
Přestože Nejvyšší soud učinil závěr, že jednání obviněných nepřesáhlo rámec přípravy k zvlášť závažnému zločinu, musel se vypořádat i s námitkou Ing. M. D. a Ing. J. V., kteří namítají, že jednání obviněných nebylo způsobilé k následkům, jež chrání trestní zákoník (tzv. pokus nezpůsobilými prostředky). Výklad pojmu nezpůsobilých prostředků u přípravy je totiž shodný jako výklad pokusu nezpůsobilými prostředky. O přípravu nezpůsobilými prostředky by šlo pouze tehdy, jestliže by pachatel použil k trestné činnosti takové prostředky, které podle svých objektivních vlastností nemohly vést k dokonání trestného činu (např. slepé náboje u vraždy apod.). Vždy je potřeba uvážit jejich charakter, a podle povahy těchto prostředků rozlišovat, co bylo příčinou nedokonání trestného činu. Bez trestu mohou zůstat jen případy, kdy prostředky zvolené v důsledku krajní nevědomosti nesvědčí o společenské škodlivosti. Jediné logické vysvětlení jednání obviněných je, že se snažili do poslední chvíle získat praxí vyžadované předpoklady pro výhodnější výkupní cenu elektrické energie. Po jejich získání by bylo možné osadit elektrárnu fotovoltaickými panely a po sjednání příslušné smlouvy začít dodávat elektrickou energii do soustavy. Absence fotovoltaických panelů tedy mohla být zhojena, resp. nedá se vyloučit, že by obvinění, ač toho z rozličných důvodů nebyli schopni do 31. 12. 2010, sehnali potřebný počet těchto panelů a elektrárnu zprovoznili. Nedá se tak hovořit o tzv. nezpůsobilém pokusu, resp. přípravě.
Tvrzení obviněného Ing. J. V. stran toho, že jeho jednání (přeložení nepravdivých a padělaných dokumentů správnímu orgánu) naplnilo pouze skutkovou podstatu přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 tr. zákoníku, je liché. Jednání obviněného bylo totiž nedílnou součástí přípravného jednání k dokonání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kdy společná snaha obviněných evidentně mířila k neoprávněnému získání výkupní ceny elektřiny pro rok 2010, nikoliv jen k vydání licence ERÚ. Nelze tak opomenout, že projednávaná příprava zvlášť závažného zločinu byla spáchána ve spolupachatelství. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. 3 Tdo 84/2015 je tak nepřiléhavý. Úvaha o tom, že jednočinný souběh těchto trestných činů by byl vyloučen z důvodu speciality, je s ohledem na zásadu zákazu změny rozhodnutí v neprospěch obviněného bezpředmětná.
Obviněný Ing. J. V. v závěru svého dovolání položil otázku, zda při analogické aplikaci závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. 11 Tdo 229/2004, uveřejněném pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., jde vůbec uvést v omyl správní orgán. Obviněným naznačená analogie správního řízení o vydání licence a občanskoprávního řízení před soudem však podle Nejvyššího soudu není přiléhavá. Nejvyšší soud ke svým shora uvedeným závěrům v případě trestní věci vedené pod sp. zn. 11 Tdo 229/2004 dospěl na základě skutkového zjištění, že žalobce uplatnil proti žalovanému v civilním řízení neexistující pohledávku prostřednictvím padělané směnky. Nejvyšší soud vycházel z toho, že o sporném řízení civilním sice platí, že je ovládáno zásadou projednací (ust. §120 o. s. ř.), podle níž výsledek důkazního řízení odvisí zásadně od iniciativy účastníků řízení, nicméně tím není opuštěna zásada zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (ust. §120 odst. 3, ust. §132, ust. §153 odst. 1 o. s. ř.). Zásada projednací umožňuje žalovanému bránit se nesprávným a případně i úmyslně nepravdivým tvrzením žalobce, a vyvracet je. Protože soud je povinen rozhodnout na základě správně zjištěného skutkového stavu, může před svým rozhodnutím provést i jiné než účastníky navržené důkazy, vyšla-li v řízení najevo potřeba jejich provedení. Rozhodnutí soudu ve věci obsahuje autoritativní skutkový závěr, který nelze změnit jinými než procesními prostředky k ochraně práva. Je-li soud povinen zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností, čili jinými slovy je místem nalézání práva, pak shora nastíněný zákonný rámec již z povahy věci vylučuje možnost zařadit obecný soud v civilním řízení sporném do okruhu subjektů, jež mohou být uvedeny v omyl jednáním jinak odpovídajícím znakům trestného činu podvodu.
Občanskoprávní řízení sporné, jež je ovládáno zásadou projednací, se však výrazně liší od správního řízení uplatňovaného před ERÚ v rámci řízení o udělení licence pro podnikání v energetické oblasti. Řízení o vydání licence je správním řízením, kdy vrchnostenský orgán vydává na základě podkladů převážně dodaných účastníkem osvědčení o naplnění nějaké skutečnosti s konstitutivními účinky, nikoli sporem svou stran, který rozhoduje nestranný a nezávislý arbitr – soud. Jak vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. Tpjn 305/2010, důležitým aspektem k určení, zda onu instituci lze uvést v omyl, je skutečnost, zda je v předmětném řízení „protistrana“, jež ví, jaký je skutečný stav věci – např. žalovaný v civilním majetkovém sporu věděl, jaké dělal majetkové dispozice – a nemůže tak být uveden žalobcem v omyl. Řízení o vydání licence má charakter zásadně neveřejného písemného řízení, kdy správní orgán vychází zejména z písemných podkladů toho, kdo podal žádost o udělení předmětné licence. Okolnosti projednávaného případu se tak blíží spíše trestní věci, kterou Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 3 Tdo 709/2010, uveřejněném pod č. 10/2012 Sb. rozh. tr. (byť se právní věta uveřejněného rozhodnutí netýká předmětné otázky), ve kterém určil, že ve správním řízení ohledně vkladu majetkového práva k nemovitosti do veřejného rejstříku lze uvést v omyl katastrální úřad a spáchat tím trestný čin podvodu. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že správní orgán si může pro zjištění skutkového stavu v pochybnostech sám opatřit podklady, právě jako v případě vydávání licencí pro fotovoltaická zařízení ohledáním na místě.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněných o ryze hypotetickém vyčíslení případné škody. Nejvyšší soud, stejně jako soudy v předchozím řízení, zdůrazňuje, že obvinění nebyli odsouzeni za dokonaný trestný čin. V případě předcházejícího vývojového stadia trestného činu, ať již pokusu či přípravy, je logické, že mohou nastat soudem nepředpokládané skutečnosti mající vliv na výši reálné škody, zvláště pokud mělo ke zvýhodněnému odkupu elektrické energie docházet po dobu 20 let. Pokud se však nejedná o dokonaný trestný čin a obvinění nejsou povinni např. k náhradě škody, postačí závěr soudů, že jednání obviněných bylo způsobilé způsobit škodu ve výši 239 600 000 Kč, což odpovídá samotné koncepci vývojových stadií trestné činnosti. Akceptací této námitky obviněných by za použití argumentu ad absudrum znamenalo, že by nemohlo dojít k vyčíslení škody, pokud by reálně nevznikla, neboť vždy může přijít do úvahy nějaká skutečnost, která by mohla mít vliv na výši škody (např. smrt obviněného, jak namítl obviněný Ing. M. D.). V souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 1320/08, uveřejněném pod č. 128/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, na nějž odkázala státní zástupkyně, je třeba závěr o výši škody trestným jednáním nazírat z pohledu subjektivní stránky pachatele trestného činu. Jednání obviněných směřovalo k neoprávněnému získání výkupní ceny elektřiny pro rok 2010 po dobu čerpání 20 let, přičemž rozdílem mezi touto zvýhodněnou výkupní cenou a výkupní cenou z prvních měsíců roku 2011 byla právě vyčíslená škoda 239 600 000 Kč. Ani sami obvinění, stejně jako soudy, nemohli v rámci zamýšleného obohacení společnosti TOWER OF POWER počítat se všemi alternativami, jež se mohou v době 20 let odehrát. Prizmatem jejich subjektivní stránky skutkové podstaty projednávaného zvlášť závažného zločinu je závěr o potenciálním obohacení (výši škody) správný. Z těchto důvodů na tuto otázku nelze aplikovat nález Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. IV. ÚS 78/02, uveřejněný pod č. 129/2002 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu tím způsobem, jak požaduje obviněný Ing. J. V., neboť Ústavní soud rozhodoval v kontextu dokonaného trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona.
Z těchto uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 5 To 54/2015 v části, v níž podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných Ing. D., Ing. S. a Ing. V., jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2014 sp. zn. 46 T 5/2013 v části týkající se těchto obviněných. Současně zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak věc přikázal Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
To znamená, že krajský soud se v novém hlavním líčení s ohledem na výše zmíněné skutečnosti důsledně zaměří na otázku vývojového stadia projednávaného zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž zohlední, že v dané věci pro posouzení jednání obviněných jako pokusu předmětného trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku absentuje znak bezprostředního směřování k jeho dokonání. V souvislosti se závěrem o přípravě tohoto zvlášť závažného zločinu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku tento soud zohlední povahu a závažnost této přípravy, přičemž u toho je třeba vycházet zejména z povahy zvlášť závažného zločinu, k němuž příprava směřovala, dále ze závažnosti použité formy přípravy, z toho, jak byla příprava zorganizována, kolik osob se na ní účastnilo, jak dalece se příprava přiblížila pokusu nebo dokonanému zvlášť závažnému zločinu, jak účinné prostředky byly zvoleny k jeho uskutečnění a také z důvodů, pro které nedošlo k pokusu či k jeho dokonání. Nelze vyloučit nutnost reagovat na případné námitky obviněných ohledně zániku trestní odpovědnosti za přípravu k zvlášť závažnému zločinu podvodu (§20 odst. 3 tr. zákoníku), což může vést i k potřebě doplnění dokazování odpovídajícím způsobem i rozsahem.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je Krajský soud v Brně vázán právním názorem Nejvyššího soudu a je povinen provést jím nařízené úkony. Současně podle §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněných, jelikož napadená rozhodnutí byla ohledně těchto obviněných zrušena výhradně v důsledku dovolání podaných v jejich prospěch.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil při splnění podmínek podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obvinění Ing. S. a Ing. V. ve svých dovoláních učinili shodně návrhy na přerušení výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř., tak o nich nebylo rozhodováno, jelikož příslušný návrh v tomto směru nebyl učiněn předsedou senátu soudu prvního stupně, který je k němu jako jediný aktivně legitimován.
Vzhledem k tomu, že obvinění t. č. vykonávají tresty odnětí svobody, uložené výše citovanými, tímto usnesením Nejvyššího soudu částečně zrušenými rozhodnutími nižších soudů, muselo být zároveň ve smyslu ustanovení §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodnuto o tom, zda obvinění budou vzati do vazby. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v průběhu dovolacího řízení ani na základě obsahu spisu nezjistil natolik závažné poznatky (navzdory skutečnosti, že obvinění Ing. S. a Ing. V. museli být do výkonu trestu odnětí svobody dodáni policií), které by u osob obviněných zakládaly vazební důvody vyplývající z ustanovení §67 písm. a) až c) tr. ř., bylo rozhodnuto tak, že se obvinění do vazby neberou.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu